:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

421. vydání (25.4.2002 )

 Bydlení na koleji vybavené počítačovou sítí má mnohé výhody. Mezi ně patří například dostupnost různých filmů v digitální podobě. Nějaký ten film si s mou dívkou pustíme obvykle v přestávce mezi učením. Jindy jdeme na procházku, jindy spíme, ještě jindy jdeme třeba na pivo. A tak zatímco v pondělí jsme byli na té procházce spojené s jedním pivem v zahradní restauraci, v úterý jsme si pustili film. Žádný z posledních, ale Misi na Mars (USA 2000; Režie: Brian de Palma) jsem předtím ještě nikdy neviděl. Musím se přiznat, že mě odjakživa přitahovaly filmy s astronomickou nebo kosmonautickou tématikou. Mise na Mars (již podle názvu) mezi takové patří.

Děj je poněkud povrchní a nebudu jej rozebírat -- kdo chce, určitě se na dílko někdy sám rád podívá. K filmu mám dvě věci -- až na několik nezapomenutelných klišé je astronomická stránka věci docela propracovaná. Příliš často nedochází k popírání fyzikálních zákonů ze strany tvůrců. Druhým poznatkem je, že filmoví tvůrci dovedou libovolnou (a klidně již vyvrácenou) senzaci dovést k dokonalosti, že by méně informovaného člověka zřejmě přesvědčili. Což mě docela zarazilo, když jsem si znovu uvědomil nebezpečí a především sílu médií.

Myslím, že tvrzení "má-li někdo na své straně média, má moc" je jedině pravdivé. Matně vzpomínám na týdny před zatměním Slunce 11. srpna 1999, kdy za mnou přišel kamarád, že mu jeho babička zakázala dívat se na zakryté Slunce pouhým okem (byť přes speciální brýle), neboť "na Nově říkali, že je to zdraví škodlivé".

Zpráv o sporech, válkách, katastrofách jsou plná média. ČEZ v televizi vykřikuje, jak je Temelín bezpečný, ze zahraničí přicházejí zprávy, že Ed Fagan má nové důkazy o jeho katastrofálním stavu. Politici očerňují jeden druhého. Arabové házejí špínu na Židy a Židé na Araby. V těchto ohledech máme tu výhodu, že problém vidíme z několika stran a tak si člověk je schopen udělat alespoň trochu rozumnější náhled na věc. Ale co v situaci, kdy máme záběr jen z jedné strany? A co když jedna ze stran má absolutní pravdu, zatímco druhá naprosto nefalšovaně lže?

"Objektivní pravda neexistuje," říkal už Karel Čapek. "Každý máme svoji pravdu." V takovém případě nám nezbývá než slepě věřit, a nebo uvěřit a silně pochybovat. Osobně si myslím, že názor pochybovače je více na místě. A jak jste na tom vy? Věříte, nebo pochybujete?

Michal Švanda

 

 

 

Odhalila družice COBE "otisky božích prstů"?

Očima profesora Paula Daviese. Z knihy "Věda a víra dle Jiřího Grygara".

 Když byla v roce 1989 úspěšně vypuštěna americká umělá družice COBE (Cosmic Background Explorer) -- Výzkumník záření kosmického pozadí, zajímalo to jen omezený okruh specialistů. Když však na jaře 1992 uveřejnili autoři projektu COBE vědecké sdělení o výsledcích rozsáhlých měření z této družice, zavládlo neobyčejné vzrušení nejen v široké odborné, ale i v laické veřejnosti. Novinové titulky nešetřily superlativy -- mezi jiným se tvrdilo, že družice nalezla "otisky Božích prstů" z doby, kdy Bůh "hnětl těsto" dnešního vesmíru.

K tomu, abychom snadněji pochopili další úvahy, nejprve několik technických poznámek.

Soudobá kosmologie vychází ze standardní teorie vzniku a raného vývoje vesmíru, obrazně nazývané "velký třesk". Ve shodě s teorií byla původně hmota vesmíru velmi žhavá, avšak následkem rozpínání prostoru rychle chladla. Když byl vesmír asi 300 000 let starý, "zprůhlednil" se pro elektromagnetické záření, jež od té chvíle chladlo nezávisle a zachovalo tak v sobě natrvalo "otisky prstů" stavu hmoty ve zmíněném čase. Toto záření je tedy pozůstatkem (reliktem) velmi rané epochy vesmírného vývoje. Jeho pozorování představuje jedinečnou metodu, jak poznat stav vesmíru v době, kdy např. ještě vůbec neexistovaly hvězdy a galaxie.

Reliktní záření bylo objeveno americkými radioastronomy A. Penziasem a R. Wilsonem v roce 1965 -- v roce 1978 byli autoři objevu odměněni Nobelovou cenou za fyziku (podrobnosti obsahuje např. výtečná kniha S. Weinberga: První tři minuty). Jeví se jako záření dokonale černého tělesa o teplotě necelé tři kelviny (-270 stupňů Celsia). Teorie dále předvídá, že ačkoliv je toto záření v prvním přiblížení po celé obloze "stejně teplé", přece jen by měly být pozorovány drobné fluktuace teploty záření, dosahující několika mikrokelvinů. Takto přesně však nedokáže měřit žádné pozemní zařízení -- to byl prakticky hlavní důvod, proč byla zkonstruována družice COBE. Z oběžné dráhy kolem Země lze měřit nejméně o řád přesněji než radioteleskopem na zemském povrchu.

Družice COBE tedy přesně splnila očekávání teoretiků, když se při analýze mnoha set miliónů měření po celé obloze ukázalo, že opravdu dochází k mikrokelvinovým fluktuacím reliktního záření. Fluktuace prokazují, že již ve zlomcích první sekundy po velkém třesku byly do vesmíru "zabudovány" drobné nehomogenity, jež pak zásluhou rozpínání vesmíru vyrostly do rozměrů zárodků shluků galaxií -- odtud pochází i dnešní rozložení hmoty ve vesmíru. Je to vlastně poprvé, kdy mají kosmologové příležitost ověřovat, co se opravdu dělo ve velmi raném vesmíru, a odtud i ony novinové titulky o Božích prstech.

Tak se na jedné straně významně posílila celá -- občas dosti emocionálně kritizovaná -- teorie velkého třesku a na druhé straně se oživil zájem o připadnou teologickou interpretaci standardní kosmologické teorie. Zajímavým příspěvkem do probíhající diskuse se stala úvaha prof. Paula Daviese, význačného teoretického fyzika, jenž v současné době působí na Adelaidské univerzitě v Austrálii. Domnívám se, že jeho názory stojí za zamyšlení i s ohledem na debaty, které v tomto směru nyní probíhají u nás.

Davies nejprve připomíná, že teorie velkého třesku získala vědeckou reputaci v padesátých letech tohoto století a od té doby ji mnozí lidé považují za důkaz, že Bůh stvořil vesmír právě v okamžiku velkého třesku -- tedy ve zcela určitém čase v minulosti. Proto se též tvrdí, že sám velký třesk je aktem stvoření, a tedy za hranicemi vědeckého záběru. To ovšem vede k představě, že Bůh spustil vesmír jako hodinový strojek a od té chvíle jen pozoruje, co se děje. Tento názor byl katolickou církví výslovně odmítnut v minulém století. Ostatně již sv. Augustin prohlásil, že "svět byl učiněn s časem, nikoliv v čase", a křesťanští teologové přijímají představu, že Bůh je zcela mimo čas.

Augustinův názor předjal výsledky moderní fyziky, neboť v ní je čas uvažován jako součást fyzikálního světa. Velký třesk je stejně tak počátkem hmoty a energie, jako je počátkem prostoru a času! Jestliže však čas započal "téci" teprve od chvíle velkého třesku, nebyl žádný "čas předtím", kdy by času podléhající Bůh naplánoval vesmír a pak jej uvedl do chodu.

Davies říká, že podle soudobé křesťanské teologie nestvořil Bůh vesmír v žádném určitém okamžiku jako "akt v čase". Božské stvoření se chápe jako bezčasové "udržování v existenci" fyzikálního světa, jenž se nepřetržitě vyvíjí podle svých vlastních zákonů. Tato důmyslná, avšak značně abstraktní idea Boha se dobře shoduje s vědeckým obrazem vesmíru, který podléhá věčným zákonům.

Davies připomíná, že by bylo nedůstojné Boha, kdyby byl nutný pouze k uvedení vesmíru do chodu. Na druhé straně Bůh, jenž by se opakovaně vměšoval do běhu vesmíru tím, že by tu a tam porušoval fyzikální zákony, by byl stěží slučitelný s poznáním přírodních věd. Právě proto volí teologové onen abstraktní obraz Boha, jenž se vyhýbá zvláštnímu zasahování do počátku vesmíru.

Na standardní otázku "co způsobilo velký třesk?" lze tedy podle Daviese odpovědět, že tato otázka nemá smysl. Lze se však tázat, proč vesmír vznikl právě tak, jak vznikl, nebo přesněji, proč vůbec vesmír existuje. Donedávna kosmologové soudili, že náhlý počátek vesmíru je singularitou bez jakéhokoliv vysvětlení. Nyní se však začíná nabízet nový pohled, který používá principů kvantové mechaniky na vesmír vcelku.

Tzv. kvantová kosmologie se pokouší vysvětlit původ vesmíru prostřednictvím vědeckého zákona -- Heisenbergova principu neurčitosti. To ovšem oslabuje těsný vztah mezi příčinou a následkem, na nějž jsme si zvykli v klasické fyzice.

Kvantové jevy totiž nepožadují přesně definované předcházející příčiny -- lze je totiž považovat za spontánní fluktuace. Celý vesmír pak může začít svou existenci z ničeho naprosto spontánně, aniž by se tím narušil kterýkoliv fyzikální zákon.

Nedostatkem kvantové kosmologie je zatím zanedbatelná schopnost cokoliv ověřovat empiricky. Proto jsou tak důležité údaje z družice COBE, ukazují na makroskopický význam kvantových fluktuací ve velmi raném vesmíru. Pak lze vědecky uvažovat o vesmíru, jenž nemá žádného vnějšího tvůrce v klasickém významu slova. Davies však na tomto místě své úvahy zdůrazňuje, že tento závěr neznamená, že bychom měli Boha zrušit. Kvantový zrod vesmíru z ničeho jen podtrhuje zásadní důležitost abstraktní koncepce Boha, jenž je v jistém smyslu zodpovědný za ony kvantové zákony, které především umožňuji samotvorbu sebeorganizujícího se vesmíru. Lze tedy říci, že Bůh předchází zrod vesmíru v logice, nikoliv však v čase.

Davies připomíná, že navzdory všem nedorozuměním a rozporům mezi přírodovědci a teology zdědila současná věda teologický obraz uspořádaného, racionálního a zkoumatelného vesmíru, jak ho přináší judaistická, islámská i křesťanská tradice. Do této tradice zapadá i lineární obraz času, kde v konečném okamžiku v minulosti začal svět existovat, a od té doby se vyvíjí podle určité historické posloupnosti dějů. Tím se však přírodověda liší od názorů typických pro mnohá východní náboženství, kde se čas bere cyklicky a kde se nezdůrazňuje matematický řád světa, řízený přírodními zákony. Orientální náboženství sice dokáží vyložit epochy kosmických kataklyzmat typu velkého třesku, ale většinou se dostávají do rozporů přinejmenším s duchem -- když už ne s doslovným obsahem -- vědecké kosmologie.

Davies uzavírá své poznámky zjištěním, že pokračující úspěch vědecké teorie velkého třesku bude zřejmě i nadále provokovat vzrušené diskuse o náboženském rozměru stvoření. Zdůrazňuje však, že mezi soudobou přírodovědou a moderní teologií prakticky není sporu. Zůstává však napětí mezi teology a zastánci tradičního obrazu Boha-Tvůrce vesmíru, jež byl však teology opuštěn souběžně s tím, jak se fyzikové vzdali klasické fyziky.

Rád bych v závěru připomněl, že prof. Paul Davies patří též k velmi úspěšným popularizátorům přírodních věd a pro českého čtenáře je škoda, že s ohledem na "ideovou nevhodnost" jeho knih nebyla dříve naděje cokoliv z nich přeložit do češtiny. Jeho nesporná vědecká kvalifikace dodává totiž jeho teologickým argumentům váhy zejména v prostředí poznamenaném dlouholetou preferencí komunistického tzv. vědeckého ateismu. Jeho syntéza nejnovějších fyzikálních koncepcí a moderní teologie navrhuje totiž řešení problémů, jež dlouho bránily porozumění mezi vědci a věřícími. Jak už to ovšem bývá, vyřešené problémy plodí nové otevřené otázky. To není žádná chyba, nýbrž právě naopak důkaz, že jak věda, tak teologie představují zelené větve neohraničeného stromu poznání.

(Poznámka: Text, který vyšel už v roce 1993, sice nic na aktuálnosti neztratil, nicméně je důležité poznamenat, že právě v těchto chvílích mapuje zbytkové záření jiná, výrazně výkonnější observatoř MAP. Jí se však budeme věnovat v některém z dalších vydání Instantních astronomických novin.)

Jiří Grygar
 

Vzkaz pro kulovou hvězdokupu

Souhvězdí Herkula najdete snadno. Z večera je přímo v zenitu a hlavním poznávacím znamením jsou čtyři hvězdy, kterým se říká "květináč" nebo také "klíčová dírka", která představuje mohutné Herkulovo tělo. Silný a nebojácný hrdina mnoha antických příběhů, syn nejvyššího boha Dia, muž, jenž vyčistil Augiášův chlév, vynesl z podsvětí příšerného trojhlavého psa a třeba odňal pás královně Amazonek, se přitom chlubí hned několika velmi pěknými ozdobami.

 Začněme známou kulovou hvězdokupou M 13 (NGC 6205), která leží při pravém okraji "květináče". Na tmavé obloze je vidět i bez dalekohledu, jako slabá, mírně rozostřená hvězda. V triedru vypadá jako větší skvrna o průměru kolem patnácti úhlových minut, která je usazena mezi dvěma obyčejnými stálicemi asi sedmé velikosti. Ve větších dalekohledech je přímo fantastická: z mlhavého podkladu vystupuje množství slabých hvězd, které vytváří drobnou pavučinu. Co všechno si v ní představíte, záleží jenom na vaší fantazii.

První, kdo si M 13 všiml a zanechal o ní písemný záznam, byl roku 1714 Edmond Halley. O rok později vydal katalog mlhovin Of Nebulae or Lucid Spots among the fix't Stars, čímž jako první výrazně oddělil tyto objekty od osamocených stálic. Naši hvězdokupu popsal jako malou skvrnku, která je však viditelná i bez dalekohledu, když je nebe čisté a nesvítí Měsíc.

Charles Messier, jenž ji zařadil do svého katalogu pod třináctým pořadovým číslem, ji zahlédl až o padesát roků později. Jeho popis kruhová mlhovina bez hvězd, zcela odpovídá kvalitě tehdejších dalekohledů. Na jednotlivé stálice ji rozlouskl až fenomenální pozorovatel William Hesrchel, objevitel planety Uran a nepřeberné škály dalších objektů vzdáleného vesmíru. O M 13 doslova uvedl, že je jednou z nejkrásnějších a nejbohatších hvězdokup s nesmírně koncentrovaným jádrem.

Ostatně dokážete si představit, že byste se nějakým zázrakem nebo zlomyslnou hříčkou náhody, ocitli na planetě, která obíhá kolem některé z hvězd v centru kulové hvězdokupy M 13? Vaše nové slunce zapadlo a nad vám se rozprostřelo něco zcela neskutečného... Hvězdokupu tvoří přes půl milionu nejrůznějších stálic, které se vtěsnaly do koule o průměru jenom několik desítek světelných roků. Jejich prostorová četnost je zde tudíž šesttisíckrát vyšší než četnost hvězd v okolí Slunce. A ta noční obloha! Napočítali byste asi 30 tisíc stálic viditelných pouhýma očima. Tedy desetkrát víc než u nás na Zemi!

 Zhruba tisícovka z nich předčí jasností naši Vegu či Altaira, tři stovky jsou smělým rivalem nejjasnější hvězdě pozemské oblohy -- Síriovi, dvě desítky dokonce předběhly Venuši v největším lesku! Zcela dominantním jsou pak dva či tři naoranžovělí obři, zářící desetkrát více než Venuše. Je to k nevíře, ale i tak je na takové planetě v noci docela obstojná tma. Všechny hvězdy dohromady totiž svítí méně než Měsíc v první čtvrti. Dokonce by ani nezavazely ve výhledu do větších dálav, včetně sousedních galaxií.

Vraťme se ale zpět na rodnou Zemi. Kulovou hvězdokupu M 13 najdete skutečně snadno, v dalekohledu o průměru objektivu kolem patnácti centimetrů se však můžete pokusit zahlédnout i nedalekou galaxii NGC 6207. Leží čtyřicet úhlových minut severovýchodním směrem od středu kulové hvězdokupy. Zatímco M 13 sledujeme ze vzdálenosti 25 tisíc světelných roků, NGC 6207 je více než 1500krát dál. Dvě jasné stálice v sousedství hvězdokupy naopak leží zhruba třicetkrát blíže než kulová hvězdokupa.

M 13 z Herkula je bezesporu nápadný a tedy i právem slavný objekt. Není proto divu, že se před čtvrtstoletím stala cílem známé rádiové depeše vyslané z karibského ostrova Portoriko radioteleskopem o průměru tři sta metrů. Vzkaz obsahoval základní informace o sluneční soustavě i samotných autorech, ve skutečnosti se ale jednalo o promyšlenou a cílenou reklamu na právě dokončenou rekonstrukci této výjimečné observatoře.

Šance na zachycení této zprávy jinými inteligentními bytostmi jsou totiž zcela mizivé. Vyslaný signál trval pouze tři minuty, navíc do požadovaných míst dorazí v době, kdy bude M 13 ležet na jiném místě. A aby toho nebylo málo, při letu mezihvězdným prostorem se vlivem nabitých částic stírá v signálu uschovaná informace, takže už po několika staletích bude prakticky nerozluštitelný.

Ale i kdyby čirou náhodou doputoval až k samotné M 13, zcela jistě zde nebude nikdo, kdo by ho vyslechl. Pokud totiž hvězdy v této soustavě obsahují nějaké planety, pak se jedná o obří objekty typu Jupiter, složené především z vodíku a helia. Hvězdokupa přece vznikala v době, kdy ve vesmíru prakticky neexistovaly pro život důležité těžší prvky, takže planety podobné Zemi v M 13 zcela jistě nenajdeme. Pokud tam vůbec nějaké existují. Nejnovější studie totiž ukazují, že je v kulových hvězdokupách planet méně než šafránu. I přesto zůstává depeše z roku 1975 prvním nesmělým elektronickým zaklepáním lidstva na dveře vesmíru.

Jiří Dušek
Zdroj: http://rady.astronomy.cz
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...