:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

417. vydání (11.4.2002 )

Foto NASA Myslíte si, že do vesmíru létá špičková technika? Pokud ano, tak se secsakramentsky mýlíte. I v těch nejlepších případech totiž kosmické sondy, stejně jako nosné rakety, tvoří technologie staré nejméně několik roků. Ve většině případů se však jedná o odstup větší než celé desetiletí. Například elektronický mozek malého vozítka Sojourner tvořil integrovaný obvod Intel 8085, jenž byl velkým hitem někdy v osmdesátých letech dvacátého století. Jeden z nejkomplikovanějších lidských výrobků, americký raketoplán, ovládají na oběžné dráze počítače na úrovni dnes už vyžilých čtyři-osm-šestek. No a takové Galileo, které startovalo v roce 1989, mělo jako první na palubě CCD detektory. Jejich zobrazovací matice o velikosti 800 x 800 pixelů však hravě předčí většina sériových digitálních fotoaparátů.

Důvodů pro takto rozevřené technologické nůžky, kdy sofistikovaná kosmická technologie zaostává za posledními výkřiky pozemských komerčních výrobků, je hned několik. Předně to jsou obavy odborníků z nových technologií. Většina techniků sází na léty prověřené integrované obvody, kosmické rakety i orientační systémy. I když by mohly dosáhnout lepších výsledků, jen málo kdo vsadí několik stovek milionů dolarů na novinku, která v lepším případě letěla do vesmíru jednou či dvakrát. Navíc v neprospěch hraje i čas. Od navrhnutí, přes postavení až po vypuštění sondy zpravidla uplyne více než několik roků. Navíc mnohdy stejnou dobu trvá, než laboratoř dosáhne vytouženého cíle...

Proto mají špičkové kosmické sondy takové zpoždění. I když na druhou stranu... Vzpomeňme na Apollo 11. Když Armstrong s Aldrinem přistávali na Měsíci, napájel jejich lunární modul počítač o váze 26 kilogramů, který měl v pevné paměti 36 kilobajtů a v paměti operační pouhé dva kilobajty. A to bylo v době, kdy se běžně používali mnohem výkonnější a lehčí elektronické mozky. Jenže v technice není úplně všechno. Mnohem důležitější je precizní, bezchybné a dlouhodobě spolehlivé řešení.

Jiří Dušek

 

 

 

Blízká planetka ve vzdálené budoucnosti

Astronomové z NASA vypočetli potenciální těsné přiblížení asteroidu k Zemi pro rok 2880. K výpočtu použili radarová data a dosáhli tak nebývalého zpřesnění výpočtu hrozícího kosmického nebezpečí. Oním kosmickým projektilem je planetka 1950 DA o průměru přibližně jednoho kilometru. Pravděpodobnost srážky je 1:300, očekávané datum 16. březen 2880.

 Příběh potenciálního impaktoru 1950 DA se poněkud liší od ostatních podobných oznámení, která většinou vycházejí z prvních objevových a poobjevových optických pozorování v oblouku několika dnů či týdnů. Následná přesná měření poloh daného asteroidu umožní pak přesnější výpočet, který zatím skoro vždy možnou budoucí srážku vyloučil. Pro planetku 1950 DA však máme optická pozorování překlenující 51 let od objevu a nadto velmi přesná radarová data.

Nepřesnosti výpočtu těsného přiblížení plynou z nedostatečné znalosti fyzikálních charakteristik planetky -- neznáme její přesnou velikost, tvar, hmotnost, rotaci ani odraznost jejího povrchu. Například důležité by bylo vědět jak asteroid zpětně vyzařuje energii získanou ze Slunce. To způsobuje vlastně raketový efekt v malém, vyzařování tepla z ohřátého povrchu vlastně odsunuje asteroid opačným směrem. Tento efekt je sice slaboučký, ale jednou může rozhodnout o srážce nebo těsném míjení.

Planetku 1950 DA objevil C. A. Wirtanen v roce 1950, jak vyplývá z jejího předběžného označení, a to na Lickově observatoři v Kalifornii. V roce 2000 pak byla znovunalezena z Lowellovy observatoře v Arizoně. Po sérii následných optických astrometrických pozorování byla sledována radioteleskopy z kalifornského Goldstone a z Areciba na Portoriku v březnu 2001. Patří mezi planetky typu Apollo, křížící dráhu Země. V katalozích ji nyní najdete pod pořadovým číslem 29075.

Výpočet dráhy asteroidu byl zpřesněný s použitím tak jemných vlivů jako dopad slunečního záření na povrch asteroidu, gravitační vliv sedmi tisíc dalších planetek či blízkých hvězd. Tyto poměrně malé efekty mohou být zesíleny 15 gravitačními "šťouchy" během opakovaných přiblížení planetky 1950 DA k Zemi a Marsu před rokem 2880. Důležité bude hlavně, jak skutečně ovlivní dráhy ty poslední z nich před těsným přiblížením v letech 2809, 2840 a 2860.

Klikni!

Radarová pozorování jsou nejúčinnějším způsobem, jak získat data pro výpočet velmi přesné dráhy planetky a, kromě vyslání kosmické sondy, i nejpřesnější možností jak získat představu o jejím vzhledu. Ovšem vzhledem k počtu antén použitelných pro astronomii a financím (jako vždy ve vědě) zůstane tato cesta vyhrazena jen nejzajímavějším nebo "nejpodezřelejším" tělesům. A to tak jako tak v kombinaci s pozorováním v optickém oboru spektra. Planetky totiž nejprve musíme najít a poté získat dostatek přesných pozorování pro výpočet dráhy tak přesné, aby planetku byl schopen v daný čas zaměřit úzký paprsek radioteleskopu. Zanedbatelné není ani předběžné studium rotace a dalších fyzikálních parametrů planetky. Vše prostřednictvím optického pozorování. Studie o 1950 DA také ukazuje, jak na sebe všechny tyto obory navazují a jak jsou na sobě závislé.

Vedoucí týmu výzkumníků Jon Giorgini z NASA říká: "Není se čeho obávat." Do roku 2880 bude dost času posoudit všechny možnosti. Přestože asteroid 1950 DA představuje zatím větší nebezpečí než všechny ostatní doposud známé asteroidy, téměř osm století představuje ve skutečnosti 35 generací našich potomků. Pokud by se ukázalo nutným zabránit kolizi asteroidu se Zemí, Giorgini uvažuje třeba o změnění odraznosti jeho povrchu poprášením křídou nebo o využití odrazné sluneční plachty. Můžeme jen optimisticky dodat, že doufáme, že po tolika stoletích bude ještě na planetě Zemi lidstvo ve stavu schopném zkoumat, natož ovlivňovat asteroidy.

Jana Tichá
Zdroj: S použitím dat NASA. Animace J. Giorgini (JPL).
 

Uchráníme Zemi před šmejdem z vesmíru? -- díl první

K impaktům asteroidů na Zem dochází od začátku její existence. V současné době nenastávají příliš často, nicméně přesto jsou srovnatelné s jinými přírodními katastrofami jako jsou zemětřesení, sopečné erupce a záplavy. Nikoliv kvůli frekvenci jejich výskytu, ale kvůli průměrnému počtu obětí za rok -- to zní trochu zvláštně, ale do konce tohoto článku si to ještě vysvětlíme. Na úvod lze říct jen toto: není to panika, je to statistika. V budoucnu k nim zcela jistě bude docházet i nadále, otázkou není jestli, ale kdy. Na rozdíl od ostatních přírodních katastrof se ale liší tím, že jsme je schopni současnou technologií spolehlivě předpovědět (přesněji řečeno, rádi bychom, mít jen trochu víc peněz) a možná je i odvrátit.

 Prvním člověkem, který upozornil na možné nebezpečí srážky Země s kosmickým tělesem byl Sir Edmond Halley (1656 -- 1742). Jak známo, Halley poukázal na periodicitu komety, která byla později po něm pojmenována, a jejíž dráha protínala dráhu Země. Dvanáctého prosince 1694 přednesl před Královskou společností v Londýně svou přednášku s názvem Pár úvah o všeobecné potopě (Some Considerations about the Universal Deluge). Zabýval se v ní myšlenkou, že pověst o biblické potopě světa může mít kořeny v nějaké srážce Země s kometou, během níž došlo k ... rozsáhlému propadu Kaspického moře a jiných velkých jezer na světě.... Jeho teorie ovšem nebyla v té době přijata církví, protože navrhovala jiný mechanismus tak rozsáhlé katastrofy, než Boží zásah.

Tehdejší představy o setkání Země s kometou byly ale značně nesprávné, protože astronomové neměli dobrou představu o skutečné hmotnosti komet, takže jeden ze scénářů takové katastrofy, kterou představil filosof a fyzik Simon Laplace uvažoval i slapové síly, které by devastovaly zemský povrch při pouhém blízkém průletu komety.

Myšlenka na srážku Země s kometou se v historii objevila ještě mnohokrát, ale během posledních století byla známa jen hrstka komet s drahami křížícími dráhu Země, a protože jednoduchá kalkulace rizika srážky ukazovala, že pravděpodobnost je při jednom průletu komety je jedna ku 300 milionům, mohli astronomové klidně spát.

Tyto uspokojivé výpočty ale nezahrnovali možnost srážky Země s planetkou. To jednoduše proto, že až do začátku 20. století nebyla známa žádná planetka, která by křížila dráhu Země. Kometa obklopená komou je totiž útvar velice nápadný díky svému nehvězdnému vzhledu a rovněž velmi jasná díky velké oblasti, kterou koma zaujímá. Naproti tomu planetka neboli anglicky asteroid (z latinského aster) připomíná hvězdu, byť pohybující se mezi hvězdami v pozadí.

Ke změně došlo v roce 1932, kdy byly objeveny dvě nové planetky, (1221) Amor a (1862) Apollo. Amor má dráhu která kříží dráhu Marsu a přibližuje se k zemské dráze z vnějšku, takže se s námi nemůže srazit. Což se ovšem vztahuje pouze na nejbližší desítky tisíc let. Všechny planetky, které protínají dráhy planet totiž podléhají výrazným poruchám dráhy, které je dříve nebo později do kolizního kurzu přivedou.

Planetka Apollo naproti tomu dráhu Země protíná. Kdyby byla osamocená, její hrozba by byla stejná, jako od komet. Nicméně během několika dalších let byly objevena planetka (2101) Adonis a 1937 UB Hermes, rovněž křížící zemskou dráhu. Po krátké odmlce během druhé světové války série objevů blízkozemních planetek dál pokračuje. Nárůst počtu nově objevených, nejen blízkozemních, planetek způsobila především Schmidtova komora, nový typ dalekohledu umožňující snímkování velkých oblastí hvězdného pole.

Na rozdíl od komet mají blízkozemní planetky velmi krátké oběžné doby, takže místo nějakých 100 milionů let je lepším odhadem pro opakování srážky 100 tisíc let. A to se týká pouze těch již objevených, velkých asteroidů. Známe-li na drahách křížících dráhu Země velké planetky, dá se předpokládat, že je tam i spousta menších těles, které jsme zatím neobjevili. Na základě těchto úvah začalo být zřejmé, že planetky mohou představovat reálnou hrozbu pro lidstvo.

První dva lidé, kteří podali zprávu o tom, jak často může být Země zasažena planetkou, s ohledem na nedávné objevy, byli američtí astronomové Fletcher Waton a Ralph Baldwin. V roce 1941 Watson odhadl frekvenci těchto srážek na základě tehdy známých tří blízkozemních asteroidů. Uvědomoval si, že tyto tři jsou pouze předvojem mnoha set planetek, které teprve budou objeveny, což znamená, že k impaktu musí docházet na časové škále nejméně jednoho milionu let a kráterování Měsíce musí být vyjádřeno podobně. Jeho výpočty se ale nesetkaly s příliš velkou důvěrou. Na Zemi totiž nebyl znám dostatečný počet impaktních kráterů, který by je potvrzoval.

Jinak to bylo ovšem s Měsícem: Ralph Baldwin ve své knize The Face of the Moon v roce 1949 poukázal na to, že pokud existují měsíční krátery i z nedávné doby (které, jak víme, existují), pak musí existovat populace asteroidů, která je způsobila a bude k nim tedy docházet i v budoucnu. Jako příklad může posloužit kráter Tycho. Baldwin sám píše, že exploze, která způsobila vznik kráteru Tycho by byla, kdyby se stala na Zemi, děsivou událostí, téměř nepředstavitelnou ve své monstrozitě.

 

Jak je to s krátery na Zemi?

Mezi nejznámější kráter patří tzv. Meteor Crater v severní Arizoně (nazývaný též Barringerův kráter či kráter Diablo). 1200 metrů široký, 170 metrů hluboký kráter vznikl dopadem železného meteoritu před asi 50 000 lety, uprostřed doby ledové. Uvolněná energie dosáhla ekvivalentu 20 Mt TNT, což je téměř 2000násobek energie Hirošimské atomové bomby. Na přiloženém obrázku můžeme vidět důsledky dopadu. Do vzdálenosti 10 km sežehla terén vlna rozžhavených plynů, tlaková vlna o rychlosti 2000 km/h smetla všechno do vzdálenosti 24 km, a vítr o síle hurikánu dospěl až do 40 kilometrové vzdálenosti.

 Zajímavé je, že ještě ve čtyřicátých letech 20. století geologové odmítali připustit, že se jedná o kráter meteorického původu -- důvodem k tomu byl fakt, že tam nabyl nalezen žádný meteorit (pouze malinkaté kousíčky roztaveného železa roztroušené do značné vzdálenosti od kráteru). Dnes už je zřejmé, že meteorit nemůže dopad na zem přežít.

Není to tak dávno, co byla objevena dosud zřejmě největší známá impaktní struktura na Zemi -- u polostrova Yucatan leží kráter Chicxulub, který má v průměru 180 km (možná 400 km). Předpokládá se, že byl způsoben dopadem obřího meteoritu (o průměru 20 až 40 km) před 65 miliony lety, na rozhraní druhohor a třetihor, jemuž se klade za vinu vyhynutí dinosaurů. Na obrázku vidíme trojrozměrné znázornění odchylky lokálního tíhového a magnetického pole, které prozrazují několik valů kráteru. Vlastní impaktní pánev ale je pohřbena pod několikasetmetrovou vrstvou sedimentů.

Do současnosti bylo na zemském povrchu identifikováno asi 130 impaktních kráterů s rozměry do 200 kilometrů a se stářím od doby nedávné až do 2 miliard let. Nejvíce kráterů vidíme v Austrálii, Severní Americe a východní Evropě, protože tyto oblasti jsou jednak geologicky stabilní a tudíž zahlazování impaktních struktur neprobíhalo tak rychle, a rovněž proto, že v nich probíhal intenzivnější geologický průzkum.

 

Nyní si popišme, co se při a po takovém pádu děje

Meteoroid o velikosti ořechu, který se blíží k Zemi, se začne zahřívat, jak se setkává s horními vrstvami atmosféry. Ve výšce 120 kilometrů, kde je hustota atmosféry pouhá desetimilióntina hustoty při povrchu Země, způsobuje tření zahřívání a rozpad materiálu na částice plynu. Ve sto kilometrů výšce už je zahřívání tak intenzívní, že se povrch meteoroidu nejen taví, ale dokonce vaří a vytváří svítící stopu. Meteoroidy těchto velikostí se úplně vypaří ve výškách okolo osmdesát kilometrů.

Větší meteoroidy proniknou samozřejmě do větších hloubek atmosféry. Pokud je složen z dostatečně hustého materiálu (nikl-železnaté meteoroidy), má mělký úhel vstupu do atmosféry a nízkou vstupní rychlost (jejíž nejnižší hodnota je 11 km/s), může meteoroid o velikosti basketbalového míče dosáhnout zemského povrchu -- ale jen v podobě zbytku o velikosti lidské pěsti. Existuje několik v historii zaznamenaných případů zranění člověka takovým meteoritem a takto způsobené poškození majetku nastává v průměru jednou do roka.

Devátého dubna 1993 vstoupil do atmosféry nad pobřežím Queenslandu v Austrálii meteoroid o velikosti 3 až 4 metry. Prolétl oblohou nad Novým Jižním Walesem, kde na pár sekund proměnil noc v den a nakonec se explosivně rozpadl ve výšce asi 18 km nad malým městem Dubbo. Během svého vysoce nadzvukového letu vytvořil rázovou vlnu, která byla cítit až do vzdálenosti 100 km. Během následující půlhodiny obdržel policejní operátor v Dubbo stovku oznámení od lidí, kteří si mysleli, že padají bomby, tryskové letadlo přelétlo těsně nad jejich střechou, nebo že se někdo nebo něco dobývá do jejich domu. Domy se třásly v základech a okna vibrovala. Energie uvolněná detonací se zhruba rovnala výbuchu Hirošimské bomby. K explozi naštěstí došlo ve výšce osmnáct kilometrů a žádný meteorit nedosáhl zemského povrchu.

Minimální velikost kamenného meteoritu, který může dosáhnout povrchu Země se pohybuje někde kolem deseti metrů. Ta ale závisí na mnoha faktorech, jako je rychlost, úhel vstupu do atmosféry, hustota a složení asteroidu.

Největším zdokumentovaným pádem asteroidu je zatím Tunguský meteorit. Toto těleso explodovalo v atmosféře 30. června 1908 nad oblastí kolem řeky Tunguska na Sibiři. Poslední červnová noc a prvních několik nocí v červenci zaznamenali Evropané neobvykle jasnou oblohu. Noviny New York Times například psaly, že v Londýně byla půlnoční obloha světle modrá a mraky byly zbarveny do růžova tak výrazně, že na policejní ředitelství volali lidé, kteří si mysleli, že na severu Londýna zuří požár, objevili se i zprávy o tom, že se dalo po půlnoci bez obtíží číst bez osvětlení. Tyto bílé noci zatím nebyly uspokojivě vysvětleny, mohli být způsobeny polární září, kterou vyvolala exploze, slunečním světlem rozptýleným na prachu ve velkých výškách, nebo vodních krystalcích ve výškách 40 až 70 kilometrů. Měření z barometrů v Cambridge i na jiných místech ukázala, že atmosférou Země prolétla tlaková vlna a oběhla celou planetu. Zvuk exploze byl slyšitelný do vzdálenosti 600 km od epicentra.

Dvacet let poté se na ono místo dostala výzkumná expedice vedená Leonidem Kulikem. Ten očekával, že na místě dopadu objeví velký meteorit a kráter jím vytvořený. Objevil však pouze rozlehlou oblast vyvrácených a polámaných stromů, mířících radiálně od epicentra. Všiml si také dalších zajímavých věci -- kůra stromů byla zuhelnatělá, ale neshořela celá. Vysvětlení je takové, že intenzita záření při detonaci ve výšce 6 až 10 kilometrů byla dostatečná k tomu, aby zapálila les, ale následující tlaková vlna uhasila požár, jen chvilku poté, co byl zapálen.

Odhadovaná velikost asteroidu, který způsobil Tunguzskou explozi, je asi 50 až 60 metrů. Zdá se neuvěřitelné, že tak veliké těleso neproniklo ani do výšky Mount Everestu. Praxe i numerické simulace ale ukazují, že k tomu skutečně nedochází.

Při vstupu malého meteoritu do atmosféry se velká část jeho kinetické energie mění na teplo a to se odvádí spolu s odpařeným materiálem z povrchu meteoroidu. Zdálo by se, že větší těleso má více času, než se kompletně odpaří a proto by mělo mít větší šanci proniknout do větších hloubek. Jenže čím větší těleso je, tím menší část jeho kinetické energie (relativně, pochopitelně) se stihne přeměnit na teplo ve vysokých vrstvách atmosféry. Asteroid tedy proniká níže mnohem většími rychlostmi a jak se dostává do větších hloubek, tlak vzduchu prudce vzrůstá a během jediné sekundy může vzrůst 10 až 20krát, v závislosti na úhlu vstupu do atmosféry a vstupní rychlosti. Tak prudké zvýšení odporu prostředí se podobá nárazu do zdi -- pevnost materiálu je překročena a asteroid se rozpadne na spoustu malých kousků. Ty se všechny ale stále pohybují velkou rychlostí a nastává totéž, co se děje u malých meteoroidů -- jak se zvětší celkový povrch vystavený tření vzduchu, začnou se všechny prudce odpařovat a to vše se děje v poměrně malém objemu -- výsledkem je tudíž exploze.

U větších těles (řekněme nad 100 metrů) se šance na průnik atmosférou ale zvyšují. Zde hraje roli čas, za který se šoková vlna v materiálu, šířící se vlastním tělesem asteroidu, vyvolaná jeho nárazem na atmosféru, projde celým jeho objemem. Jestliže asteroid stihne dopadnout na zem dřív, pak k explozi v atmosféře už nestihne dojít. Dopadem 100 metrové planetky se uvolní energie, která stačí na zdevastování 10 tisíců čtverečních kilometrů, tedy oblasti velké asi jako Střední Čechy.

Pětisetmetrová planetka srovná se zemí oblast větší než celá Česká Republika. Dopad na hustě zalidněnou oblast na pevnině ale rozhodně není nejhorší scénář. Tím je paradoxně dopad do oceánu. Takový impakt totiž vyvolá tsunami. Pro hypotetickou planetku o velikosti 500 metrů má tato vlna ve vzdálenosti 1000 kilometrů od místa dopadu výšku 50 až 100 metrů. Tsunami se šíří oceánem vysokou rychlostí (zhruba jako dopravní letadlo) a na hlubokém otevřeném moři dosahují bez problému velkých vzdáleností. Když dospějí k pobřeží, jejich výška díky kontinentálnímu šelfu vzrůstá. V případě pádu takového asteroidu mezi Novým Zealandem a Tahiti by tsunami na Japonském pobřeží dosáhla výšky 200 až 300 metrů. Narazí-li takto vysoká vlna na hustě obydlenou oblast, kde zástavba klade jejímu postupu odpor, pronikne do vzdálenosti 50 až 100 kilometrů do vnitrozemí. Na rovinaté oblasti ještě dále.

Pro ilustraci si ukažme výsledek numerických simulací dopadu desetikilometrové planetky do Atlantického oceánu. Přiložený obrázek ukazuje maximální dosaženou výšku tsunami v každém místě, světlé barvy odpovídají největším výškám, dole je škála v metrech. Všimněte si zejména pobřežních oblastí, kde se vlna náhle zdvihá.

 

(dokončení příště)
Petr Scheirich
 

Pamětní deska Arturu Krausovi odhalena

V odpoledních hodinách prvního jarního dne roku 2002 se konala na rušné pardubické třídě Míru u budovy č. 62 (někdejší pardubické "Staré pošty") malá astronomická slavnost. Po usilovném mnohaletém snažení tamní členky České astronomické společnosti paní Ireny Venzarové se podařilo odhalit pamětní desku, připomínající život a dílo pardubického rodáka barona Artura Krause (* 2.VIII. 1854; + 21.III. 1930) -- tedy přesně 72 roků po jeho smrti.

 Slavnostního odhalení se účastnilo mnoho pardubických občanu a hostů zejména z řad členů České astronomické společnosti z okolních měst i z Prahy. Po úvodním proslovu pani Venzarové pozdravili shromáždění předseda ČAS Dr. Petr Pravec, náměstek primátora Pardubic, ředitel Domu dětí a mládeže a také níže podepsaný. Po odhaleni velmi pěkně řešené pamětní desky si účastníci slavnosti prohlédli jižní trakt domu, kde se dochovala i původní Krausova pozorovatelna a pak se vydali na prohlídku historického Pernštýnského náměstí. Odpoledne pak bylo zakončeno přednáškou "Okna vesmíru dokořán po dvaceti letech" v Salesianském středisku mládeže.

Baron Kraus byl svéráznou a činorodou osobností, zasahující svými zájmy do oblasti umění, sportu [tenis, cyklistika, lyžováni, motosport, letectví], nové techniky a také astronomie. Během svého pobytu ve Francii se stal asistentem Camilla Flammariona a po svém návratu již v roce 1895 upravil nejvyšší patro hlásky pardubického zámku na hvězdárničku. Právě před devadesáti lety roku 1912 zřizuje na Staré poště první lidovou hvězdárnu v českých zemích, vybavenou možná lépe než mnoha tehdejší rakousko-uherská profesionální astronomická pracoviště (6" refraktor Merz pracuje dodnes na Hvězdarne v Úpici).

Ke konci I. světové války přispěl Kraus finančně i svou autoritou ke vzniku České astronomické společnosti, když prosadil schválení stanov nové Společnosti tehdejším c. k. místodržitelstvím pro království České 21. zaří 1917. Kraus též skupoval po knihkupectvích astronomické knihy, které pak zdarma rozesílal pozorovatelům a zájemcům -- vybudoval si síť pozorovatelů a dopisovatelů, jichž bylo na 1400!! Sám vydal přírůčky k pozorování Slunce a meteorů.

Kraus sám pozoroval v letech 1913-1930 soustavně sluneční skvrny a později i protuberance. Hvězdárna pak fungovala ještě do června 1931, ale pak byla definitivně uzavřena a přístroje a další materiály se dostaly na Štefánikovu hvězdárnu, do Úpice a do pardubického muzea.

Během Krausova života sloužila však hvězdárna bezplatně všem návštěvníkům, ve smyslu Krausových slov: "Astronomie jako věda neměla by pro národ význam, kdyby zůstala jen v hlavách povolaných. Naším úkolem je výsledky vědy popularisovati. Není to vděčná práce, ale prospěje to kultuře a nepřímo také astronomii vědecké, které hlas lidu nemůže být zcela lhostejným. Já jsem část svého života věnoval takovému účelu, a vy vytrvejte a poznáte, že ta snaha má svůj význam."

Po dlouhé přestávce a několika marných pokusech se podařilo před deseti lety v roce 1992 obnovit v Pardubicích v nástavbě na Domu dětí a mládeže hvězdárnu, která nese Krausovo jméno. Památku pana barona připomíná i planetka číslo 7171 Arturkraus, objevena roku 1988 na Kleti.

Jiří Grygar
Zdroj: S využitím podkladů od Ireny Venzarové a Ing. Michala Vavřiny.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...