:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

416. vydání (8.4.2002 )

Foto R. Novak Určitě se vám to také stalo. Žmouláte v mozkových závitech nějaký nápad, ale nemáte energii, čas, prostředky nebo techniku, pomocí které byste ho dostali na světlo boží. Já mám takových projektů celou řadu a některé nosím v hlavě už řadu roků... Jedním z nich je i projekt Astronomických cestopisů, jakýchsi turistických průvodců po hvězdářských zajímavostech České republiky.

Čím dál častěji totiž zjišťuji, že řada míst naší malé země uprostřed Evropy disponuje astronomickými pamětihodnostmi s velmi netradiční historií. Bohužel, drtivá většina z nich leží ve stínu rudolfínské Prahy. Ale i v její případě by se takový průvodce určitě neztratil... Vždyť, kdo z nás ví, že v Brně jsou hned dvě hvězdárny, kdo kdy slyšel o baronu Krausovi z Pardubic, panu Theodoru Brorsenovi z Žamberku... a kdo ví, že na jihu Čech (ne)leží meteorický kráter? Jistě nejde o zásadní milníky cesty bohyně Uránie, ale na druhou stranu bychom na tyto drobné patníky zapomínat neměli. Natožpak je ignorovat.

Bohužel, k sestavení tohoto cestopisu nemám ani čas, ani prostředky. Takže i tohle léto se budu po českých astronomických chvostech pohybovat pouze s prstem na mapě.

Jiří Dušek

 

 

 

Měsíc -- nejstarší meteorologická družice

Zvláště v době, kdy je měsíční srpek viditelný vysoko nad obzorem, si můžeme všimnout, že je zřetelná i jeho Sluncem neosvětlená část. Intenzita jeho ocelově šedivého nádechu přitom už před vypuštěním prvních meteorologických družic poskytovala informace o globálním stavu atmosféry Země. Překvapení a cenné poznatky však přináší studium popelavého svitu Měsíce i dnes.

 Pravou příčinu krásného popelavého svitu Měsíce vysvětlil již všeuměl Leonardo da Vinci. Správně se domníval, že se jedná o světlo sluneční odražené Zemí. K intenzitě tohoto jevu přispívá i skutečnost, že z povrchu Měsíce bychom viděli zrovna naši Zemi v opačné fázi, než v jaké ve stejnou chvíli vidíme Měsíc.

Když je Měsíc blízko novu, Země je při pohledu z Měsíce blízko úplňku a osvětluje přivrácenou měsíční polokouli nejintenzivněji. Pokud budete popelavý svit sledovat pravidelně, určitě si všimnete, že není vždy stejně intenzivní. Pochopitelně, záleží na momentální fázi a také na tom, jak je zrovna průzračné ovzduší, jehož kvalita se blíže k obzoru kvapem zhoršuje. Záleží ale i na 'stavu' k Měsíci přivrácené zemské polokoule. To, kolik slunečního světla povrch Země odrazí zpět do prostoru, závisí na velikosti vodní plochy a také na množství oblačné přikrývky. Z intenzity popelavého svitu se zkrátka můžeme dovědět mnohé o stavu naší Země. Měsíc se tedy dávno před vypuštěním prvních meteorologických družic stal jakýmsi zrcadlem naší planety.

Z pozorování popelavého svitu lze zjistit i průměrné albedo Země, které udává kolik procent slunečního světla odrazí zemský povrch zpět od prostoru. Pohybuje se tedy od nuly do jedné. Albedo Země je důležitou informací při studiu celkové energetické bilance naší planety. Oblaka, atmosférický prach, aerosoly ze sopečných explozí, sněžná pokrývka -- to všechno silně ovlivňuje množství odraženého slunečního záření. Záření, které není odraženo je pohlceno a dochází potom k oteplení.

Pravidelným sledováním popelavého svitu začal ve dvacátých letech 20. století francouzský astronom André-Louis Danjon. V letech 1928 až 1930 uskutečnil celkem 207 měření intenzity popelavého svitu z různých míst Francie, především z oblasti Provance. Danjon měřil intenzitu vizuálně pomocí speciálně zhotoveného fotometru, v němž sledoval jak neosvětlenou tak osvětlenou část Měsíce. Jas osvětlené části mohl o určitou hodnotu zeslabovat až do okamžiku, kdy se jeho intenzita vyrovnala neosvětlené části. V roce 1947 pokračoval s tímto typem pozorování také astronom Dubois z observatoře v Bordeaux.

Nyní se podobná avšak mnohem preciznější pozorování uskutečňují převážně ze sluneční observatoře Big Bear v Kalifornii pomocí CCD kamery umístěné na patnácticentimetrovém dalekohledu. Observatoř Big Bear obklopená velkým jezerem se ukázala pro pozorování popelavého svitu Měsíce jako obzvlášť příhodná lokalita. Více než 300 dní v roce je zde bezoblačných a rovněž průzračnost a čistota ovzduší jsou zde vynikající. K napozorovaným intenzitám popelavého svitu astronomové začlení další data, jakými jsou velikost zasněženého povrchu a množství oblačné pokrývky. Z toho lze posléze zjistit úhrnné albedo planety.

Zjistilo se tak například, že u Země dochází v průběhu dne k asi pětiprocentní odchylce od celkového albeda. Při sezónních změnách naši planety však dochází až k dvacetiprocentním výkyvům této hodnoty. Z dat která tým pod vedením Philipa R. Goodeho publikoval zhruba před rokem v Geophysical Research Letters vyplývá, že průměrné albedo naší Země dosahuje hodnot 0,297 (znamená to, že odráží asi třicet procent slunečního světla). Pro srovnání je albedo Venuše zahalené hustou oblačnou přikrývkou 0,65 a albedo Měsíce pokrytého převážně velmi tmavými horninami 0,12.

Jedno z nejzajímavějších zjištění dlouhodobého pozorování popelavého svitu Měsíce za posledních pět let ale bylo, že v letech zvýšené sluneční aktivity dochází až k 2,5 procentnímu snížení albeda Země. To skvěle souhlasí se zjištěním z roku 1997, které publikoval Svensmark a Friis-Christensen. Na základě studií meteorologických družic totiž zjistili, že v průběhu minima sluneční aktivity je Země pokryta o tři až čtyři procenta větším množstvím oblačnosti, než v období maxima.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle Big Bear Solar Observatory http://www.bbso.njit.edu/
 

Dokonalé splynutí

Roční období, které přináší úžasná zákoutí oblohy každou jasnou noc, sice pomalu končí, avšak nový snímek z Hubblova dědictví nás přesto zanese přímo k srdci Velké mlhoviny v Orionu.

 Jen málokterý objekt noční oblohy přitahuje pozornost tolika obdivovatelů krás vesmíru, jako mlhovina M 42, která se nachází v meči bájného lovce Oriona. Jedním z přístrojů, které nás zásobí úžasnými snímky tohoto zákoutí, je také Hubblův dalekohled, jenž zde studoval hlavně místa vzniku nových hvězd (tzv. proplydy).

Krom toho je ale v mlhovině celá řada dalších zajímavých míst, například těsné okolí proměnné hvězdy LL Orionis. Podobně jako ostatní mladé hvězdy (v proměnnářské hantýrce se označují jako typ T Tauri) i LL Orionis trpí velmi silným hvězdným větrem, který s sebou do okolního prostoru odnáší zbytky materiálu nevyužitého při vzniku stálice. Takové objekty najdeme nejčastěji právě v aktivních oblastech tvorby hvězd, čehož je mlhovina M 42 dobrým příkladem. Velmi často se také pozorují v infračerveném oboru, neboť okolní prostředí je plné prachu a plynu, který záření nové stálice zahřívá a nutí jej svítit. Navíc je velmi zajímavé sledovat tyto pozůstatky i několik let, jejich tvar se totiž nápadně mění rok od roku -- během velmi krátké doby jsou postupně "rozfoukány" a při pohledu na novou hvězdu nám již nic nebrání.

V případě okolí LL Orionis se navíc postupně míchá nevyužitý plyn s příměsí prachu s látkou tvořící mlhovinu, takže se můžeme kochat naprosto úžasným divadlem v místech, kde se materiál potkává. Podíváte-li se na přiložený obrázek, jistě si všimnete nadýchaných filamentů (proužků), které na první pohled vypadají jako výduť vznikající před projíždějící lodí. Látka, která je odfukována od mateřské hvězdy necelý jeden světelný rok daleko, začíná postupně interagovat a vzniká rázová vlna -- ona nápadná výduť. Při podrobné prohlídce si možná všimnete, že její čelo má mnohem ostřejší profil a směrem ke hvězdě se jeví o něco mlhavější. Prostorové uspořádání těchto filamentů ale na samotném snímku patrné není, na to bychom potřebovali měření vlastního pohybu plynu. Pokochejte se tedy alespoň krásnou podívanou do míst, kde se rodí mladé a neklidné hvězdy.

Rudolf Novák
Zdroj: The Hubble Heritage
 

Arcturus

Na severní hvězdné obloze najdete pouze čtyři hvězdy nulté velikosti, tedy s hvězdnou velikostí mezi -0,5 a +0,5 magnitudy: Arktura v Pastýři (-0,04 mag), Vegu v Lyře +0,03 mag, Cappelu ve Vozkovi (+0,08 mag) a Prokyon v Malém psovi (+0,38 mag). Občas se mezi ně protlačí i Betelgeuze, která však mění jasnost více méně nepravidelně.

 Alfa Pastýře, klasifikovaná jako zářivý obr spektrální třídy K2, leží za galaktickými humny. Podle změřené paralaxy je pouze 34 světelných roků daleko. Kdybychom ovšem ze stejné vzdálenosti sledovali Slunce, proměnilo by se v anonymní hvězdu páté velikosti! To tedy znamená, že Arkturus musí mít mnohem větší zářivý výkon než Slunce. Podle typu spektra je ale současně zřejmé, že má i velmi chladný povrch. Jeho povrchová teplota se odhaduje na 4300 kelvinů. Aby tedy mohl zářit více než Slunce, musí být výrazně větší. Vskutku -- z interferometrických pozorování vychází úhlový průměr kotoučku Arktura na 0,021'', takže je jeho skutečný průměr roven 23násobku průměru Slunce. Pokud by ležel uprostřed sluneční soustavy, sahal by Arkturův okraj do čtvrtiny vzdálenosti Merkuru.

Arcturus je spolu se Siriem a Aldebaranem první hvězdou, u které byl v osmnáctém století objeven pohyb vůči vzdáleným hvězdám. Jedná se přitom o značnou změnu. Za jeden rok se Arkturus posune o 2,3 úhlové vteřiny směrem na jih. Jeho výrazný pohyb je ostatně patrný i na přiložené animaci, která zachycuje polohu jasné stálice od roku 5 tisíc před naším letopočtem až do roku 9 tisíc našeho letopočtu. Zatímco drtivá většina hvězd své postavení prakticky nezmění, alfa Bootis uhání jako o závod.

Moderní výzkumy totiž ukazují, že Arkturus je jednou z hvězd galaktického hala, které lze označit jako v úprku. Vznikly v době, kdy se Galaxie teprve formovala a všechna hmota doposud "nezkondenzovala"do jedné roviny. Vzhledem ke Slunci se takové stálice pohybují po protáhlých elipsách a dostávají se vysoko nad rovinu Galaxie, podobně jako kulové hvězdokupy. Naopak mladší stálice tzv. první populace, mezi které patří i Slunce, se pohybují uspořádaně v rovině Galaxie kolem jejího středu. Arcturus jednoduše kolem Slunce prolétá pouze náhodou a za pár desítek milionů roků zmizí ve vesmírných hlubinách.

Zatím ale Arkturus zůstává v Pastýři bezkonkurenčně nejnápadnější hvězdou. Bez dalekohledu může být viditelný už třičtvrtě hodiny před západem Slunce. Dokonce se stal roku 1635 první hvězdou pozorovanou ve dne. (To, že mohou být planety a hvězdy pozorovatelné i ve dne, byl tenkrát doopravdy významný objev.)

Jméno alfa Bootis zřejmě vychází z řeckého označení " arktouroz", v překladu snad Strážce medvěda nebo zkráceně Strážce, které evidentně souvisí s blízkým souhvězdím Velké medvědice. Je však možné, že Arkturovo označení vzniklo z přezdívky Strážce severu. Řecké slovo arktoz, totiž neznamená jenom "medvěd" nýbrž také "sever".

 V průběhu milénií se přitom Arkturovi od člověka i od přírody dostala celá řada kuriózních výsad. Například roku 1858, kdy byla pozorována jedna z nejkrásnějších a nejjasnějších komet 19. století, pojmenovaná po Giovanni B. Donatim. Byla tak nádherná, že se s ní můžete setkat v každém planetáriu produkce Carl Zeiss Jena. Měla dva výrazné chvosty -- prachový i plazmový -- a vzbudila zaslouženou pozornost na celém světě. Večer 5. října 1858 přitom Donatiho kometa potěšila miliony lidských očí, když její jádro prošlo pouhých 20 úhlových minut od Arktura! Jak naznačuje dopis N. Pogsona Admirálu Smythovi, muselo to být výjimečně nádherné: Jedno měření jasnosti jsme získali, když byl Arkturus tak blízko, že byl ve stejném zorném poli s kometou. Mohu vás ujistit, že takovéto pozorně dělané měření je nejpřesnější možné. Kometa, pozorovaná skrz nezakrytou polovinu heliometru, se jevila stejně intenzivní jako Arkturus sledovaný skrz druhou polovinu zakrytou na 0,95 palce. Arkturus měl tudíž 62,3x větší jasnost než kometa, resp. přepočteno na Argelanderův poměr 2.512, rozdíl hvězdných velikostí byl 4,5 magnitudy. 30. září v 7 hod 17 min standardního času, pan Luff z Oxfordu, dobře známá autorita, měřil délku ohonu Donatiho komety se sextantem a určil ji na 22 stupňů.

Snad nejkurióznější roli však Arcturus sehrál večer 27. května 1933. Jím vyslané fotony zachycené 40palcovým dalekohledem na Yerkesově observatoři asi sto kilometrů severně od amerického Chicaga dopadly na fotočlánek, vzniklý proud sepnul relé a zapnul tak osvětlení na výstavě Století pokroku v metropoli Chicago. Tenkrát se totiž soudilo, že je Arkturus vzdálen přesně 40 světelných let od Slunce. Obdobná výstava se přitom v Chicagu konala i v roce 1893 a tak pořadatelé chtěli tu druhou rozsvítit fotony, které opustily Arktura v době konání první. Zlí jazykové sice tvrdí, že poblíž dalekohledu byli připraveni astronomové s kapesní svítilnou -- to kdyby bylo zataženo, ale jak kdysi řekl očitý svědek G. Van Biesbroeck, je to pomluva. Kdyby bylo zataženo, na nic by se nečekalo a normálně by se otočilo vypínačem.

Jiří Dušek
Zdroj: http://rady.astronomy.cz
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...