:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

415. vydání (4.4.2002 )

Foto J. Dusek Přece nejsme takoví paďouři. Řekli jsme si v okamžiku, kdy jsem začali šplhat na kopec sypké zvětralé lávy uprostřed rozlehlé sicilské Etny. Černé, tvrdé valouny nám podtrhávaly nohy a škrábaly nás do rukou. Svah se sklonem 45 stupňů se zdál z úpatí asfaltové silnice poměrně nízký, nakonec nám ale jeho slezení po rukou i nohou zabralo skoro půl hodiny. Pod námi pobíhali turisté z celého světa, kupovali suvenýry a fotili se na jednom z nejvyšších, lehce dostupných míst Etny. Pořád však skoro jeden a půl kilometru pod vrcholem ohromné sopky. Kolem nás se proháněl vítr smíšený s jemnými vločkami. Byl konec března, dole u Středozemního moře jaro v rozpuku, ale tady úplná Sibiř.

Nakonec jsme se dostali až na samotný, dávno vyhaslý sopečný vrcholek. Lidé se proměnili v mravence, nám se naskytl lehce zamlžený výhled směrem k vrcholu Etny, jenž se utápěl se v mracích. Byl to zvláštní pocit. Dívali jsme se na mělký kráter, kolem nás černá láva místy ozdobená rezavými sraženinami neidentifikovatelných minerálů... Pocit z jemného nebezpečí, jakkoli bezpečného, byl zvláštní... Až mne z toho rozbolela hlava. Jenže, pak jsem si uvědomil, že mně ta hlava bolí nějak divně... Ba co víc! Všiml jsem si, že dlouhé vlasy mé dívky trčí na všechny strany, jako kdyby se ocitla u nějakého elektrostatického generátoru. A aby toho nebylo málo, husté, kudrnaté vlasy našeho kamaráda začaly bzučet!

Nebylo pochyb. Setkali jsme se s dosud neznámým úkazem. Rychle vanoucí vítr se sněhovými vločkami, snad v kombinaci s izolačními schopnostmi sypké lávy, vytvořil elektrické pole, které se na každém z nás projevilo poněkud specifickým způsobem. Mně se mohla rozskočit hlava, kamarád se proměnil v bzučák a moje holka v čarodějnici.

Musím se na rovinu přiznat, že nás zachvátila mírná panika. Chvíli jsme se sice pozorovali, stihli udělat několik nepříliš povedených fotografií, ale pak jsme z kopce pelášili jako vystrašená kuřata. Dodnes přesně nevím, s čím jsem se tenkrát setkal. Zřejmě šlo o jistý druh "Eliášova ohně", ale ruku do ohně bych za to nedal. Jo, vloni se právě na tomto místě probudilo několik bočních vulkánů a ono přízračné místo, kde jsme na pár okamžiků dostali nejen husí kůži, zavalila čerstvá láva.

Jiří Dušek

 

Setkali jste se nějakým tajemným přírodním jevem? (495 odpovědí)

  • ne, vše jsem vysvětlil (41%)
  • ano (35%)
  • nechodím do přírody (25%)

 

 

Hvězdy používají opalovací krém

Za šest sedm miliard let se naskytne návštěvníkům sluneční soustavy nezvyklý pohled. Naše denní hvězda se nafoukne do podoby červeného obra o průměru odpovídajícímu průměru oběžné dráhy dnešní Země. Merkur už nespatříme, protože dávno skončil v útrobách expandující hvězdy, Venuši se Zemí, ošlehané mohutným hvězdným větrem, naopak najdeme v bezpečné vzdálenosti.

 Budeme-li tehdy centrální hvězdu sledovat po celý rok, snadno zjistíme, že se střídavě nafukuje a smršťuje. Paradoxně ve chvíli, kdy bude rozměrově největší, bude zářit relativně málo -- asi tisíckrát méně než ve fázi maximálního smrštění. Připojí se tak do rodiny proměnných hvězd typu Mira, které dostaly jméno podle nejznámější své zástupkyně -- hvězdy Mira (omikron Ceti) ze souhvězdí Velryby. Této proměnné hvězdy, vlastně vůbec první nestálé stálice, si jako první všiml německý astronom David Fabricius v roce 1596. O půl století později si pak vysloužila označení Mira, což znamená Podivuhodná.

I když astronomové vědí o existenci těchto dramaticky se měnících hvězd po stovky roků, mechanismus světelných změn kloudně nevysvětlili až do počátku 21. století. "Klíč je ve vytváření lehkých chemických sloučenin ve hvězdné atmosféře, které dokáží účinně absorbovat světlo; stejných sloučenin, které se používají v ochranných krémech na opalování," říká nyní Mark Reid a Joshui Goldston z Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics. "Astronomové se dlouho dívali na oblohu a všimli si, že existují hvězdy, jejichž jasnost klesá natolik, že téměř zmizí z dohledu, aby se pak na témže místě znovu vynořily z temnoty. A my teprve nyní začínáme rozumět tomu, co se tam vlastně děje,". Výsledky jejich práce se objevil 1. dubna letošního roku ve známém časopise Astrophysical Journal.

Astronomové vědí, že některé proměnné hvězdy mění svoji jasnost malými pravidelnými pulsacemi povrchu, které připomínají tlukot srdce. Při zvětšování povrchu hvězda chladne, naopak při následné kompresi se opět ohřívá. Tyto pulsace ale umožňují vysvětlit změny jasnosti v poměru nejvýše 1:50. Nestačí však objasnit skutečný rozsah světelných změn, které proměnné hvězdy typu Mira cyklus co cyklus prodělávají.

Už v roce 1933 navrhli astronomové Edison Pettit a Seth Nicholson, že světelné změny mohou mít na svědomí molekuly oxidů těžších prvků. Tyto molekuly totiž dokáží velmi účinně pohlcovat světlo z hvězdy a převádět je do jiného oboru záření. Stačí pak, když se vlivem variací teploty jejich obsah v atmosféře mění, a rázem dostaneme velice efektivní nástroj hvězdné proměnnosti. Petit a Nicholson své odhady přeměnili v numerický model a prokázali, že by tento mechanismus mohl docela dobře fungovat.

Reid a Goldston pak tyto výpočty provedli s molekulami oxidu titaničitého a ukázali, že právě tato sloučenina by mohla být zodpovědná za neprůhlednost hvězdných atmosfér mirid ve vizuální oblasti spektra. Ve chvíli, kdy se v důsledku zchladnutí v průběhu expanze vytvoří ve vnějších částí hvězdy větší množství těchto molekul, je záření vnitřních částí hvězdy takřka zcela blokováno a my vidíme jen záření přicházející z okrajových, relativně velmi chladných a řídkých oblastí hvězdy.

Vnější obálky jsou v období minima jasnosti chladné, a proto je většina záření hvězdy emitována v infračerveného oblasti spektra. Toho viditelného světla, které se molekulárním filtrem prodere je tak málo, že pak není divu, že se miridy ztrácejí z dohledu lidských očí. Takže je to zejména momentální množství oxidů kovů, které rozhoduje o tom, kolik světla do lidských očí dorazí.

Ve větších vzdálenostech od hvězdy klesá teplota natolik hluboko, že to dovoluje kondenzaci grafitových a křemíkových zrn. A skutečně, očekávané prachové závoje byly u proměnných hvězd typu Mira pozorovány. Prach může stínit další část světla, přicházející od hvězdy a hvězda nám tak ve viditelném záření dále zeslábne. Prachová zrníčka se postupně dostávají do mezihvězdného prostoru, kde se mísí s oblaky mezihvězdné látky, která slouží jako stavební materiál pro nová pokolení hvězd a planetárních soustav.

Jakmile se hvězda začne opět smršťovat, zahřeje se a i malý vzestup teploty znamená, že se většina molekul titanu i další sloučenin rozpadne. Hvězda náhle zprůhlední a my máme možnost do ní hlouběji nahlédnout. Jasnost hvězdy enormně stoupne -- proměnná hvězda se probojuje k novému maximu své jasnosti. Po čase se ale opět rozepne, zchladne a v jejím obalu se objeví molekuly. Koloběh se opakuje...

Jak říká Reid: "Studium proměnných hvězd typu Mira je jedním z příkladů, že sledováním vzdálených hvězd se dozvíme spoustu informací o budoucnosti našeho vlastního Slunce. Dermatologové nám doporučují, abychom používali při opalování ochranný krém. A my víme, že ostatní hvězdy to dělají také."

Michal Švanda, Zdeněk Mikulášek
Zdroj: Astronomy Now
 

Astronomie je moc fajn podnik

Tak se nám zase udělalo hezky. A řekl bych, že po dlouhé době hodně hezky, alespoň pátek a sobota stály za to. Moc sem se těšil že zase uvidím kometu. Vytáhl jsem dalekohledy a společně s Matesem jsem čekal na přátelé, kteří se přijdou taky podívat.

 Zároveň jsem chtěl nafotografovat východ Měsíce, což se mi konečně po dlouhé době trochu povedlo. Obloha jako vymetená, nad stromy se linula kometa a na opačné straně pomalu vycházel obrovský oranžový Měsíc. Nad západem svítila jako baterka Venuše, nad stromy majestátný Orion a o něco výše Jupiter a Saturn, prostě moc hezká podívaná. Před parkovištěm u úpické hvězdárny postávali lidé a my se jim snažili za tu chvilku ukázat krásy komety a pár vesmírných objektů. Prostě jsme ani nešli do kopule a všechen výklad se odehrál pod oblohou jen tak, o to více to bylo pro lidi zajímavější. Kolem 21. hodiny celé divadlo skončilo, všechno to přesvítil náš vesmírný soused.

O sobotním večeru byla obloha ještě úžasnější a já snad poprvé uviděl ještě za světla tolik hvězd. Ale možná to bylo tím, že jsem si nasadil své brýle. Nebe modré od obzoru k obzoru a viditelnost, jakou jsem snad ještě v Úpici nezažil.

Kometu jsem našel bez problému pouhým okem, byl viditelný i krátký chvost. Celé představení mělo zvláštní dohru, večer přijela paní se dvěma vnuky, kteří si chtěli odzkoušet nový dalekohled a naučit se alespoň základům souhvězdí. Naneštěstí si zapomněli doma okulár, důležitou to součást dalekohledu. Takže z toho nakonec sešlo.

Za chvílí mě překvapil ještě jeden pán, který odpoledne kroužil v letadle nad hvězdárnou a přišel se taky podívat, zdali není něco k vidění. Tak jsme tentokrát zamířili do kopule a tam si mohli vychutnat krásy opravdu jasné oblohy a podívali se na objekty očima i v dalekohledu. Je to zajímavé, kolik různých povah a lidí se schází na hvězdárnách a dost často ani nevědí, že je na obloze k vidění tolik krásných věcí.

Mám dobrý pocit, že jsem jim mohl alespoň trochu té nádhery ukázat a snad i vštípit pár námětů k zamyšlení nad vesmírem a sobě samými. Astronomie je moc fajn podnik, a když je k tomu i obloha, tak se skoro dějí zázraky.

Leon Miš
 

Astronomické fórum otevírá své brány!

Komety krásně září, planetky nám lítají okolo hlavy, astronomické noviny vycházejí, tak co nám ještě chybí? No přece Astronomické diskuzní fórum!

 Předpokládám, že každý z vás již někdy navštívil na internetu nějaké auditorium, diskuzní fórum, on-line poradnu, apod. A možná vás přitom stejně jako mě napadla otázka, proč vlastně u nás není žádné podobné místo se zaměřením pouze na astronomii. Místo, kde by si mohli ti, kteří propadli kouzlu noční i denní oblohy, vyměňovat své zkušenosti, chlubit se pozorovatelskými úspěchy, diskutovat o všem spojeném s astronomií nebo třeba požádat o radu. Dosud jediným světlým bodem v tomto ohledu byla e-mailová konference čtenářů IAN, která už více než rok úspěšně funguje v rámci těchto astronomických novin. Vzhledem k charakteru komunikace (e-mail) jsou ovšem její možnosti z mnoha ohledů výrazně omezené. A proto nyní přichází Astronomické fórum -- astroforum.shodam.net.

Myslím, že by bylo zbytečné zde popisovat, jak takové diskuzní fórum vypadá a funguje, protože to ostatně uvidíte sami. Snad jen tedy něco z toho, co vám Astronomické fórum po registraci a přihlášení nabízí.

Především je to možnost vést velmi přehledně diskuzi na mnoho témat zároveň, dále tu je funkce vyhledávání ve všech příspěvcích, vkládání známých "smajlíků", obrázků, odkazů, atd. Kromě toho má toto fórum ještě zvláštní funkci, pomocí které je možné vytvářet a vkládat do diskuze otázky pro hlasování (ankety). Třešničkou na dortu je pak vlastní interní pošta. A to už vůbec nemluvím například o možnosti vytvářet uzavřené diskuzní skupiny.

Ale ani ten nejlepší software sám o sobě nestačí. Záleží totiž jen na vás, příznivcích astronomie, zda se chopíte této příležitosti a učiníte z Astronomického fóra pravé diskuzní centrum kypící životem, zdroj zábavy i informací.

Jan Zábranský
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...