:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

413. vydání (25.3.2002 )

Foto Pekka Parviainen Je půl druhé ráno, já opět sedím u počítače a píšu něco o hvězdách. Najednou mne jakýsi šramot vyrušil ze soustředění. Jdu k oknu, dívám se ven a sleduji lehce třpytivé hvězdy zimního nebe ozdobené úzkým měsíčním srpkem, několika výraznými planetami a prolétající, neméně nápadnou Mezinárodní kosmickou stanicí... A najednou se mi před očima promítnul celý můj pozorovací život.

Když se tak dívám do minulosti a přemýšlím, kdo zásadně ovlivnil moji dráhu píšícího astronoma, zaměstnaného v zábavné hvězdárně, pak je na prvním místě asi Karel Trutnovský. Můj vrstevník, jenž mne přivedl ke sledování planet, později k zatmění Měsíce a nakonec i k Janu Hollanovi, pracovníkovi brněnské hvězdárny. Právě on mne nadchnul ke sledování noční oblohy, především pak objektů vzdáleného vesmíru a právě on mne seznámil s jiným fenoménem české astronomie, Leošem Ondrou. Tento vyzáblý chlapík s ryšavou kšticí a občasnou bradkou otevřel nejen prameny, ze kterých se napájí většina českých, amatérských hvězdářů, ale též svými seriály v československém Kozmosu, položil základy pro celou řadu projektů, ať už historických, tak i žhavě pozorovatelských.

Když se podívám na uplynulé desetiletí, pak si skutečně nemohu stěžovat. Nejdřív přišly podrobné astronomické atlasy, Internet a první anglicky psané knížky. Pak se objevily první jasné komety. Padala vlasatice na Jupiter. Létaly Perseidy. Rovina Saturnových měsíců prošla Zemí, navzájem se zakrývaly Jupiterovy satelity. Na nebi zazářila Hyakutake a Hale-Bopp. No a nakonec vyšlo i zatmění Slunce.

Co víc si přát. Děkuji jak Karlovi, tak i Jeníkovi a Leošovi. Děkuji dobře promazanému nebeskému orloji. S nikým se neloučím, naopak. Moc se těším na všechny události, které mne ještě čekají a na které nejsem vůbec připraven.

Jiří Dušek

 

 

 

Záškodník ukrytý za Sluncem

V pátek 8. března 2002 prolétla těsně kolem Země planetka 2002 EM7. Nejblíže k Zemi, na přibližně 465 tisíc kilometrů, se přiblížila 8. března v 1:58 hodin SEČ. V té chvíli ještě nikdo z obyvatel Země neměl o tomto tělese ani tušení. Ani astronomové. Planetka totiž přilétla ze směru od Slunce, tudíž ji nebylo možné dříve zaznamenat. Potvrdila tím, že část oblohy v blízkosti Slunce je "slepou skvrnou", kde astronomové nemají šanci ze Země jakékoliv těleso pozorovat. Přitom se jednalo o deváté nejmenší doposud pozorované přiblížení blízkozemního asteroidu k naší Zemi!

 V zorném poli jednometrového dalekohledu projektu LINEAR v Novém Mexiku v USA se dosud neznámý asteroid objevil až 12. března, tj. čtyři dni po jejím nejtěsnějším přiblížení k naší planetě, kdy už se od Země vzdaloval. Od té doby však byl pečlivě sledován po celém světě. Z následných výpočtů Timothyho Spahra z Minor Planet Center při Mezinárodní astronomické unii v massachussetské Cambridge víme, že jde o planetku typu Aten s velkou poloosou dráhy a = 0,92 AU, sklonem k rovině ekliptiky i =1,5 stupně a výstředností dráhy e=0,36.

Jménem Aten se označuje jedna ze tří skupin blízkozemních planetek, jejichž velká poloosa eliptické dráhy je menší než vzdálenost Země-Slunce a jejichž velká část dráhy se nachází uvnitř dráhy Země. Jeden oběh kolem Slunce trvá planetce přibližně 320 dní (0.88 roku). Prvotní výpočty nabízely několik dalších těsných přiblížení s velmi nepravděpodobnou možností střetu se Zemí (1:10 milionům). Následná pozorování upřesňující dráhu je však vyloučila. K přesnějšímu určení jeho dráhy významně přispěla též pozorování z jihočeské Kleti pořízená novým 1,06m dalekohledem KLENOT.

Mezi devíti dosud pozorovanými nejtěsnějšími přiblíženími asteroidu k Zemi byl 2002 EM7 sice devátý co do přiblížení, ale druhý největší co do rozměru. Větší byl jen asteroid 1996 JA1, který nás minul o vzdálenost stejnou jako Měsíce od Země v květnu 1996. Rozměr asteroidu 2002 EM7 se odhaduje mezi 50 až 100 metry, někteří z amerických novinářů jej přirovnávají k Boeingu 747 (72 metrů).

Zkuste si to představit. 2000 EM7 je sice příliš malý na zahrnutí mezi takzvané potenciálně nebezpečné asteroidy, uvažované od cca. 150 metrů výše, je však přibližně stejně velký jako těleso, které 30.června 1908 způsobilo tunguzskou katastrofu, tj. o průměru cca 65 metrů. Srážka Země s takto velkým tělesem by tudíž mohla způsobit lokální katastrofu, jejímž následkem by bylo zničení oblasti o rozloze cca 2000 čtverečních kilometrů. Takto "vygumovaná oblast" se sice docela dobře ztratila v sibiřské tajze, ovšem v osídlených oblastech by to byla plocha o velikosti velkého města, Washingtonu, Londýna či Moskvy.

Dosavadní program vyhlášený NASA v roce 1998 kladl největší důraz na hledání velkých, nejméně kilometrových impaktorů. Ano, taková tělesa při možném střetu se Zemí hrozí globální katastrofou. Ovšem zanedbávat nemůžeme ani tělesa "tunguzského" rozměru. Mohou jich být tisíce. Brian Marsden, známý odborník na dynamiku malých těles sluneční soustavy z Harvard Center for Astrophysics upozorňuje, že malá tělesa jsou svým způsobem nebezpečnější -- jsou malá a proto se jeví na snímcích noční oblohy slabá, jsou tedy zaznamenatelná jen většími dalekohledy. Proto je navíc je nepravděpodobné, že najdeme nějaká jejich předobjevová pozorování, využitelná pro přesnější výpočet dráhy, ve fotografických astronomických archivech. Fotografické přehlídky měly menší dosah na slabé asteroidy, než dnešní CCD snímky. "Musíme se snažit, abychom je našli dříve, než ony najdou nás," zakončil Brian Marsden.

Celosvětová snaha o katalogizování blízkozemních těles a přesnější určení jejich drah snížila sice počet neznámých těles, těch známých je už 1800, ovšem i tak nepokryjí současné pozorovací projekty celou pozorovatelnou noční oblohu do potřebného dosahu. Také nynější 2002 EM7 by bylo bývalo mohlo být s opravdu velkým dalekohledem objeveno na části dráhy vzdalujícího ho mimo sluneční stranu oblohy.

Protentokrát jsme měli štěstí.

Jana Tichá, Miloš Tichý
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Mimořádný bolid nad Zakarpatskou Ukrajinou -- díl druhý

Dokončení článku o superbolibu Turji-Remety.

 Tím jsme o bolidu shromáždili všechna dostupná instrumentální data, neboť ostatní má snaha již vyšla naprázdno. Snažil jsem se totiž ještě získat data z amerických satelitů a z infrasonických detektorů v Německu, ale v obou případech byl výsledek negativní. Mohli jsme tedy začít s měřením a následným redukováním snímků a počítáním atmosférické i heliocentrické dráhy. Veškeré proměřování negativů provedla jako obvykle velmi pečlivě ing. J. Keclíková na měřícím zařízení Askorekord. Bylo jasné, že bude velmi záležet na kvalitním zredukování snímků, neboť na všech stanicích ležel bolid velmi nízko nad obzorem a navíc geometrie upořádání stanic vůči dráze bolidu ani zdaleka nebyla ideální -- všechny stanice ležely v jednom směru, maximální rozdíl azimutů byl necelých 18 stupňů. To vše je velmi dobře patrné z první tabulky, kde jsou uvedeny všechny stanice, kde byl bolid vyfotografován, azimuty (astronomické -- 0 stupňů je jih) a zenitové vzdálenosti pro první a poslední měřený bod na dráze, skutečné výšky v atmosféře pro tyto body, jejich vzdálenosti od stanic a odchylky od střední vypočtené dráhy z prvních čtyřech stanic v kilometrech.

Je jasné, že i velmi malé chyby v úhlovém určení pozice se na vzdálenost až několika set kilometrů projeví podstatně výrazněji, než když je bolid vyfotografován někde uvnitř sítě. Velmi se nám tedy zúročila dlouholetá práce na co nejdokonalejším popsání používaných objektivů typu rybí oko v celém rozsahu především zenitových vzdáleností až na samý horizont. Jak je z tabulky vidět, končil bolid například pouhou jednu desetinu stupně (!) nad ideálním horizontem na Modre a přesto je tento bod naprosto rovnocenně spolehlivý jako všechny ostatní. Všech 44 měřených bodů ze 4 stanic (do výpočtu není zahrnuta stanice 12) leží v rozsahu +/- 200 metrů od střední dráhy, která definuje výslednou atmosférickou dráhu bolidu. Je to obdivuhodná přesnost, když si uvědomíme, že vše je pořízeno objektivem s ohniskovou vzdáleností pouhých 30 mm a že například začátek bolidu byl od stanice v Telči vzdálen více než 600 km!

Zcela zásadním se tak opět ukázalo používání velmi přesných objektivů Zeiss Distagon jak na českých a moravských tak i na slovenských stanicích bolidové sítě. Snímek ze stanice Veselí nad Moravou nakonec nemohl být pro výsledné zpracování použit právě z důvodů menší přesnosti použitého objektivu Zodiac, který má jinak stejnou ohniskovou vzdálenost a světelnost jako Zeiss Distagon, který však ale vyhovuje v rozmezí zenitových vzdáleností do 75 stupňů, což bohužel nebyl případ tohoto bolidu. A tak odchylka pro tuto stanici byla o více jak jeden řád horší.

stanice
začátek světelné dráhy
konec světelné dráhy
Az
(°)
Zd
(°)
H
(km)
R
(km)
e
(km)
Az
(°)
Zd
(°)
H
(km)
R
(km)
e
(km)
Skalnaté Pleso 275,3 74,1 81,4 271,8 0,204 285,0 87,2 13,5 186,1 0,070
Modra 260,4 82,9 78,7 486,3 0,183 262,2 89,9 14,2 401,7 0,017
Lysá hora 278,3 80,4 80,4 401,1 0,099 284,3 88,7 17,0* 325,5 0,097
Telč 269,5 85,5 77,5 611,5 0,141 271,7 89,7 27,1* 548,7 0,264
Veselí n. Moravou 268,7 83,6 67,8 458,8 3,7 271,0 88,4 24,4* 403,7 7,5
Počáteční a koncové hodnoty azimutu (Az), zenitové vzdálenosti (Zd), výšky nad povrchem (H), vzdálenosti od kamery (R) a odchylky od střední vypočtené dráhy pro jednotlivé stanice (e), kde byl bolid vyfotografován. Hvězdička u koncových výšek pro poslední 3 stanice znamená, že nebyl vyfotografován skutečný konec bolidu, bolid zalétl za reálný horizont příslušné stanice .

Po úspěšné redukci jsme tak mohli spočítat konečně všechny parametry atmosférické dráhy bolidu. Ty nejdůležitější z nich jsou shrnuty ve druhé tabulce a je z nich vidět, že jsou určeny dosti spolehlivě, i když tato přesnost je přece jen výrazně horší než jakou běžně dosahujeme pro bolidy vyfotografované uvnitř sítě. Jak je dobře patrné i z mapy, celá atmosférická dráha ležela nad územím západní Ukrajiny. Začátek ležel ve výšce 81 km západně od města Dolina a konec světelné dráhy ležel pouze 13,5 km vysoko poblíž obce Turji-Remety již nepříliš daleko od slovenských hranic. Na Slovensko však bohužel ale bolid už nedolétl. Celá fotografovaná atmosférická dráha byla 106 km, bolid ji uletěl za 6,9 sekund a byla skloněna k zemskému povrchu pod úhlem 40 stupňů. Vstupní rychlost meziplanetárního tělesa byla téměř 18,5 km/s a při pohasnutí se těleso zbrzdilo na pouhých 3,8 km/s.

Co je však nejdůležitější, zdaleka ne všechna původní hmota tělesa, která vychází v řádu několika tun, shořela během průletu atmosférou a několik set kilogramů(!) dopadlo na zemský povrch. Tento odhad koncové hmoty vychází z přímo měřených hodnot rychlosti a bržděni na konci světelné dráhy a předpokládané hustoty kolem 3,5 g/cm3. Je to tzv. dynamická hmota.

Zpět se tak dostávám k tomu čím je tento bolid výjimečný. Je to především hloubka průniku v zemské atmosféře a koncová hmota. Ještě nikdy v historii a nejen Evropské bolidové sítě, ale všech fotografických programů kdekoli na světě nebyl žádný bolid fotografován tak nízko nad zemským povrchem a to do výšky pouhých 13,5 km! Navíc tato výška je ze stanice, která byla od konce bolidu vzdálena přes 180 km a tudíž lze očekávat, že pokud bychom měli snímek z ještě větší blízkosti, tak by koncová výška byla zřejmě ještě o trochu nižší. Rovněž tak koncová hmota je zcela výjimečná, je velmi pravděpodobné že došlo k pádu aspoň 3 hlavních kusů, z nichž každý vážil přes 100 kg!

Na základě znalosti polohy, směru letu, rychlosti a brždění tělesa v okamžiku jeho pohasnutí je možné vypočíst tzv. temnou dráhu předcházející dopadu tělesa na zemský povrch. Tato dráha je však výrazně ovlivněna některými faktory, které buď neznáme vůbec a nebo je známe jen velmi přibližně. Mezi ty první patří například tvar tělesa a mezi ty druhé pak stav atmosféry, kterou těleso prolétá. Ten je definovaný hlavně rychlostí a směrem větru v jednotlivých atmosférických hladinách. Pro tento bolid se nám podařilo získat atmosférické údaje z měření výstupu v Popradu, což bylo nejbližší místo vzhledem ke dráze bolidu, kde se taková měření provádějí. Přestože by se na první pohled mohlo zdát, že na tak velké těleso nebude vliv větru příliš velký, opak je spíše pravdou.

Bohužel v tomto případě foukal poměrně silný vítr v průměru kolem 25 m/s a navíc převážně od SZ, tj. "z boku". Proto bylo těleso velmi pravděpodobně odneseno o stovky metrů od původní dráhy. Je dobré si uvědomit fakt, že přestože světelná dráha bolidu trvala jen něco kolem 7 sekund, pak temná dráha, kdy už je těleso velmi zbržděno a v závěrečné fázi letí již jen rychlostí volného pádu, trvá několikanásobně déle. V tomto případě to bylo 55 sekund, což je však ve srovnání s jinými případy ještě málo díky právě rekordně nízké výšce pohasnutí. Navíc je pravděpodobné, že těleso aspoň částečně fragmentovalo ve větších výškách. Menší kousky tak pohasly dříve a tudíž i výše což však znamená, že i jejich temná dráha trvala výrazně déle a byla proto i významněji ovlivněna stavem atmosféry. Tím se tedy určení přesného místa dopadu velmi komplikuje a nelze tak dosáhnout takových přesností, jaké máme pro body na světelné dráze bolidu.

Tento fakt je schematicky znázorněn na mapce, kde elipsa vymezuje celou předpokládanou pádovou oblast včetně malých úlomků, přerušovanou čarou je znázorněn průmět temné dráhy hlavního tělesa na zemský povrch a hvězdičkou pak jeho vypočtené místo dopadu. Je vidět, že oblast možných nálezů je relativně velká a zahrnuje území o rozloze několika čtverečních kilometrů. Nicméně pro hlavní kus je chyba určení polohy přece jen podstatně menší i když pořád je kolem 1 kilometru čtverečního. Prakticky v epicentru se nachází obec Turji-Remety. Z podrobných map víme, že pro systematické hledání meteoritů je terén v celé oblasti velmi nepříznivý, neboť se jedná o podhůří Karpat, které je značně členité a silné zalesněné. Nalezení meteoritů se tedy opět stává spíše otázkou náhody než nějaké systematické činnosti. Bohužel se nám zatím nepodařilo získat žádná svědectví právě z této oblasti pádu, i když jsme přesvědčeni, že tak mohutný přírodní jev v poměrně příznivou denní dobu musel vzbudit velkou pozornost místních obyvatel. Zdá se dosti nepravděpodobné, že by se nenašel nějaký přímý svědek vlastního pádu meteoritu. Zatím je však velmi obtížné získat vůbec nějaké kontakty na Zakarpatské Ukrajině a tak vše co dosud víme je založeno téměř výhradně na našich fotografických záznamech.

začátek
konec
rychlost (km/s)
18,482 +/- 0,014
3,8 +/- 0,2
výška (km)
81,37 +/- 0,13
13,5 +/- 0,2
zeměpisná délka (°)
23,7428 +/- 0,0015
22,671 +/- 0,003
zeměpisná šířka (°)
48,9196 +/- 0,0015
48,733 +/- 0,003
dynamická hmota (kg)
4300
370
sklon dráhy k povrchu (°)
40,0 +/- 0,2
39,3 +/- 0,2
dat a čas maxima jasnosti (UT)
17. 11. 2001 v 16 h 52 m 46,7 s +/- 0,3 s
maximálmí jasnost (mag)
-18,5
celková délka světelné dráhy (km)
106,43
trvání světelné dráhy (s)
6,87
Údaje charakterizující fotografovanou atmosférickou dráhu bolidu EN171101 "Turji-Remety.

Posledním a neméně důležitým údajem, který můžeme spolehlivě určit, je dráha ve sluneční soustavě. Je vidět, že původní těleso se pohybovalo po celkem běžné dráze s malým sklonem k ekliptice (pouze 7,4 stupně) a s malou hlavní poloosou (1,33 AU). Dráha však byla dosti výstředná (0,48) a tak těleso křížilo dráhu nejenom naší planety která se mu stala nakonec osudnou, ale směrem k perihelu i dráhu Venuše a v afelu se dostávalo až za dráhu planety Mars. Podle polohy radiantu jakož i heliocentrické dráhy těleso nepatřilo k žádnému ze známých meteorických rojů.

Tím jsem vyčerpal již prakticky vše co o tomto bolidu dosud víme. Bohužel to nejdůležitější -- nalezení meteoritu, se zatím nepodařilo. Máme určitý příslib ze strany ukrajinských kolegů, že až přijde jaro a roztaje sníh, tak se do oblasti vydají a začnou po meteoritu pátrat. Bohužel se nám je zatím zcela nepodařilo přesvědčit, že to má být právě v oblasti kolem obce Turji-Remety. Musíme doufat, že nám třeba pomůže nějaká náhoda a někdo meteorit nalezne. Podle charakteristiky průletu atmosférou se domníváme, že těleso bylo kamenné, i když ani nález železného meteoritu není zcela vyloučen.

Na závěr tohoto povídání o jednom výjimečném bolidu bych chtěl touto cestou poděkovat všem, kteří nám poslali svá vizuální pozorování a to nejen o tomto bolidu, ale i o jiných předchozích případech. Předem totiž nikdy nevíme jaká informace bude pro nás cenná a tak bych touto cestou chtěl poprosit, kdykoliv nějaký bolid uvidíte, pošlete nám zprávu o jeho pozorování nejlépe elektronicky vyplněním formuláře, který je na adrese: http://www.asu.cas.cz/~meteor/hlaseni.htm nebo na adresu: spurny@asu.cas.cz a nebo písemně na adresu: Astronomický ústav AVČR, Oddělení MPH, 251 65 Ondřejov. Vaše pozorování se tak mohou stát součástí mozaiky našich znalostí třeba právě zase o nějakém příštím mimořádném bolidu.

Pavel Spurný
Zdroj: Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...