:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

412. vydání (21.3.2002 )

Foto T. Havlik Je nouze o zvučné názvy? Možná ano, ale rozhodně ne v oblasti astronomického názvosloví. Snad je to dáno dávným původem mnohých pojmenování nebo je to pouhá shoda okolností. Docela jistě však komerční firmy při hledání svých zvučných pojmenování mezi astronomické, mnohdy antické, názvy zabrousí. A tak posloucháme regionální čokoládové rádio Orion, pereme v Arielu, nudíme se při sledování Novy, finančně krvácíme v nejbližší Hypernově, když jsme se předtím občerstvili tyčinkami Mars a Milky Way, domů pak dorazíme ve svém ojetém Subaru, abychom si v klidu zašli na večeři do restaurantu Astron. Jsme-li důsledně styloví, neměli bychom si zapomenout dát do testamentu podmínku, aby naše věci poslední zařizovala výhradně pohřební služba Charón.

Přesto mě nedávno v našem skladu různého "šrotu" zaujal asi 20 let starý mechanický vysavač Chiron. No to mě teda podrž, jak k tomu ten chudák přišel? Chvíli jsem si jej prohlížel a trochu zkoušel a pak mi to zapálilo! Ten název je šifrou pro znalce, konstruktér, pravděpodobně astronom amatér, do něj zakódoval varování. Stejně jako planetka Chiron, i mechanický "vysavač" trousí smetí podél své dráhy. Tím ale podobnost končí, sami si můžete všimnout, že albedo mají rozdílné!

Poznámka: Autor není ve smluvním vztahu s žádnou z uvedených firem. Ostatně jakákoliv podobnost firemních názvů použitých v tomto úvodníku se jmény skutečných firem působících na našem trhu je čistě náhodná.

Tomáš Gráf

 

Už jste viděli kometu Ikeya-Zhang? (525 odpovědí)

  • ano (53%)
  • ne (37%)
  • nezajímá mne (10%)

 

 

Mimořádný bolid nad Zakarpatskou Ukrajinou - díl první

Dlouho očekávaná noc, kdy měla opět po roce vrcholit aktivita meteorického roje Leonid, teprve začínala, a málokdo mohl předpokládat, že hlavní meteorická atrakce nad územím centrální a východní Evropy se odehraje ne až po východu radiantu Leonid, ale již necelou hodinu po setmění.

 Počasí bylo na danou roční dobu až nezvykle příznivé, obloha byla jasná na velké části právě střední a východní Evropy a tak mnoho náhodných svědků, ať už ze Slovenska, Polska či Ukrajiny upoutal na obloze pomalu letící objekt, který se postupně velmi zjasňoval až dosáhl jasnosti mnohonásobně převyšující jasnost Měsíce v úplňku a ozářil tak nejen oblohu, ale také okolní krajinu. Celý jev trval jen několik sekund a jak nenápadně začal tak se celkem rychle z oblohy i vytratil byť za mohutného světelného doprovodu. Předtím se však objekt stačil ještě rozpadnout pravděpodobně na tři kusy, jak to popsali svědci, kteří měli úkaz výše na obloze a tudíž k němu byli i blíže.

Tím však celá záležitost neskončila, neboť po několika desítkách sekund bylo slyšet především na území Zakarpatské Ukrajiny, ale také z nejvýchodnější části Slovenska, silné dunění a v některých místech se chvěly i zdi a třásly okenní tabule. Bylo jasné, že lidé viděli mimořádný bolid, který pravděpodobně pronikl velmi hluboko do atmosféry a mohl skončit pádem meteoritů. Všechny okolnosti průletu tomu jasně nasvědčovaly.

Tak jako každou jasnou noc tak i tuto byly v činnosti celooblohové kamery na stanicích jak české tak i slovenské části Evropské bolidové sítě. Navíc obsluha kamer byla předem informována o důležitosti právě této noci, kdy se očekávalo maximum Leonid, i když tento rok nemělo být nad Evropou tak výrazné jako ve dvou předešlých letech. Nicméně stále máme v paměti překvapivou bolidovou show z roku 1998 a tak přestože od té doby již aktivitě roje Leonid mnohem lépe rozumíme a dokážeme ji spolehlivěji předpovědět, stejně už z principu nechceme nic ponechat náhodě a kde to jen trochu počasí umožní, tak se tu noc exponuje.

Já, jako už ve třech předešlých letech, jsem vyjel za Leonidami do zahraničí a byl jimi jako vždy předtím velmi okouzlen. Přesto jsem byl hodně zvědav i na místní pozorování, zvláště když jsem zjistil, že kromě západní části naší sítě bylo všude jasno. Má jedna z prvních cest po příletu z úspěšné expedice do USA tedy vedla do temné komory, kde byly vyvolané snímky z prvních stanic, které do Ondřejova dorazily. A na první pohled bylo vidět, že i tady se bylo na co dívat, neboť například na celooblohovém snímku ze stanice Svratouch jsem napočítal téměř 30 Leonid, z nichž některé musely být dokonce jasnější jak -10 magnitud. Při limitní citlivosti našich kamer -4 mag to musela být i zde ve střední Evropě skutečně nádherná podívaná. Pak mě ale zaujal snímek ze stanice Veselí nad Moravou, kde nebylo sice tolik Leonid, protože se tam nad ránem udělala mlha, ale kde velmi nízko nad východním obzorem za jednou z kopulí místní hvězdárny končila poměrně výrazná stopa něčeho, co jsem se na první pohled zdráhal nazvat bolidem. Exponovaná dráha totiž nebyla přerušovaná sektorem, který dělá časové značky na světelné stopě meteoru, ale hlavně tato stopa byla velmi silná a navíc se směrem k horizontu neztenčovala ani díky značné extinkci, jak je obvyklé. Pokud by to tedy bolid byl, tak to musel být zcela mimořádný kousek.

Mé pochybnosti ještě poněkud zesílily v okamžiku, kdy jsem takový objekt nenašel na snímku ze Svratouchu. Tam však začala expozice o necelé 2 hodiny později, a tak bolid mohl letět právě v té době. Nezbývalo než čekat na další stanice. Naštěstí to netrvalo dlouho a hned druhý den jsme se dočkali. Přišly totiž snímky ze stanice v Kostelní Myslové u Telče a po jejich vyvolání už nebylo nejmenších pochyb. Tu noc leonidového maxima letěl ještě jiný bolid než Leonida (směr totiž již na první pohled neodpovídal) a navíc musel letět zpočátku noci, neboť to mohl být jediný důvod proč nebyl nalezen na snímku ze Svratouchu.

Pak už šlo vše velmi rychle a standardním způsobem. Bylo to teprve druhý den po mém návratu z USA a tak v té záplavě emailů týkajících se z velké části velkolepého představení Leonid, ať už nad Amerikou či později nad Asií a Austrálií jsem našel jedno pozorování z Polska, které popisuje velmi jasný bolid krátce před 18 hodinou SEČ a které velmi dobře korespondovalo s tím, co jsme viděli na snímcích z Veselí a Telče. Měli jsme tedy první představu o čase přeletu. Okamžitě jsem prohlédl patřičnou část záznamu ze speciálního přístroje -- radiometru, který s velmi vysokým časovým rozlišením 1200krát za sekundu automaticky snímá celkový jas oblohy ve viditelném a blízkém infračerveném oboru spektra. Tyto přístroje, které máme zapůjčené z USA od roku 1999 jsou umístěné v Ondřejově a v Kunžaku v jižních Čechách a slouží především k pořizování velmi podrobných světelných křivek jasných meteorů. Jako vedlejší produkt je naprosto přesná informace o čase přeletu bolidů, neboť radiometrický záznam je přesně časově korigován přijímačem časového signálu DCF. Byl jsem velmi překvapen, že na obou místech se podařilo nalézt jednoznačný záznam meteorického jevu, protože přinejmenším v Ondřejově bylo celou noc úplně zataženo, ale hlavně jak se později ukázalo, nejjasnější část dráhy bolidu ležela již pod ideálním horizontem obou míst!

 Z obou radiometrických záznamů jsme tedy dostali jednak přesnou časovou informaci a dále pak objektivní odhad spodního limitu zdánlivé maximální jasnosti. Víme tedy, že bolid byl nejjasnější přesně v 16 hodin 52 minut 46.7 sekund světového času a dosáhl přitom jasnosti -14,5 magnitudy měřeno z Ondřejova. Později ze znalosti přesné atmosférické dráhy jsme vypočítali, že tato jasnost odpovídá absolutní jasnosti bolidu -18,5 magnitudy (tj. jasnosti ze vzdálenosti 100 km). Takovou jasností se už tento bolid řadí do kategorie velmi vzácných bolidů, zvaných superbolidy.

Za celou téměř 50ti letou historii fotografování meteorů ve střední Evropě to byl teprve pátý případ, který taková kritéria splnil. Jak se však ukázalo později, zdaleka to nebylo to nejvzácnější, čím tento bolid vynikal.

Ze všech těchto předběžných údajů už bylo jasné, že musíme rychle opustit krásné Leonidové opojení a věnovat všechno své úsilí tomuto naprosto mimořádnému případu. Bohužel však bylo též jasné, že se bude jednat o velmi vzdálený bolid někde daleko na východě a že určení přesné atmosférické dráhy bude velmi obtížné. Bylo tedy nutné získat co nejvíce nezávislých fotografických záznamů. Okamžitě jsme tedy zahájili pátrání na našich zbylých východních stanicích na Červené a Lysé hoře. V prvním případě jsme měli smůlu, neboť obsluha spustila kameru necelých 15 minut po přeletu bolidu, zato však na Lysé hoře začali včas a tak jsme měli k dispozici již třetí snímek (viz obrázek). Zdaleka nejdůležitější však bylo zjistit, zda v tu dobu exponovali na slovenských stanicích na Modre a především pak na Skalnatém Plese.

Kontaktoval jsem tedy kolegy na obou místech a čekal na odpověď. Ta nedala na sebe dlouho čekat a k mé obrovské radosti byla z obou míst pozitivní. Na tomto místě musím vyzdvihnout vynikající spolupráci s oběma slovenskými pracovišti a poděkovat všem zúčastněným za dlouholetou systematickou práci, která již několikrát přinesla pěkné výsledky, avšak toto byl zdaleka nejdůležitější případ. V neposlední řadě patří dík Dr. Vladimíru Porubčanovi za koordinaci činnosti slovenských stanic bolidové sítě a za zprostředkování snímků tohoto bolidu z obou observatoří, které jsme obdrželi ve velmi krátké době.

Jako naprosto rozhodující se ukázal být snímek ze Skalnatého Plesa (viz obrázek), které bylo k bolidu nejblíže a kde jako na jediné stanici byly dobře rozlišitelné časové značky na celé vyfotografované dráze bolidu. Právě to nám umožnilo určit průběh rychlosti a brždění po celé dráze bolidu. Navíc tu byl i spolehlivě zachycen konec světelné dráhy.

(dokončení příště)
Pavel Spurný
Zdroj: Astronomický ústav AV ČR v Ondřejově
 

Navrtaný Chicxulub

Asi nejslavnější stopou po střetu naší planety s cizím kosmickým tělesem je kráter Chicxulub, který je podle mnoha názorů zodpovědný za velké vymírání rostlinných i živočišných druhů na přelomu druhohor a třetihor. Díky novým geologickým vrtům je tento kráter opět v centru pozornosti.

 Od objevení této struktury uběhlo už více než dvacet let, avšak jeho nález směl být publikován až v roce 1991. Od té doby byla tato struktura podrobena mnoha geologickým a geofyzikálním studiím. Nově objevený kráter s průměrem zhruba 165 kilometrů dostal jméno podle vesničky Puerto Chicxulub, která leží přibližně nad jeho centrem. Podivné slovo pochází od Mayů a lze ho přeložit jako "ďáblovy rohy". I když se jedná o skutečně velký útvar, nenašel by běžný turista ve zdejším pralese téměř nic zvláštního. Celá impaktní struktura je totiž dokonale pohřbena pod kilometr silnou vrstvou vápencových sedimentů, která se zde za dobu existence kráteru navršila.

Už počátkem padesátých let bylo v oblasti tehdy ještě netušeného kráteru uskutečněno několik geologických vrtů, které realizovala mexická naftařská společnost Pemex (díky průzkumu iniciovaného touto společnosti byl v roce 1978 kráter objeven). Všechna cenná jádra vyvrtané horniny však byla zničena v roce 1979 při nešťastném požáru skladu, ve kterém byly uloženy.

Koncem minulého roku se však uvnitř zarostlého pralesa začal znovu ozývat hluk vrtné soustavy -- tentokrát pod vedením Arizonské univerzity, s cílem získat vzorky z hloubky alespoň 1 800 metrů. Nový vrt se rozběhl 3. prosince v oblasti Yaxcopoil asi 40 km jihozápadně města Mérida. V polovině ledna mohli vědci konstatovat, že se jim podařilo provrtat 800 metrů mocnou vrstvu vápencového nadloží a také horniny zvané suevit (hornina přeměněná obrovskými tlaky a teplotami právě při impaktech).

20. ledna se však vrtací souprava znenadání zasekla a projekt musel být na další tři týdny pozastaven. Na plné obrátky se mohl znovu rozjet až 7. února, ale drahý čas v projektu za 1,5 milionů dolarů se kvapem chýlil ke svému konci. Finální vrt byl uskutečněn 23. února a vědci při něm získali jádra z hloubky 1 510 metrů. David A. Kring z Arizonské univerzity ale tvrdí, že kdyby nedošlo k závadě, mohl by vrt dosáhnout hloubky až 2,5 km.

Vrtná jádra z tohoto nákladného projektu nyní putují do Národní univerzity v Mexico City, kde budou podrobeny pečlivému výzkumu. Zkoumány budou nejen impaktní brekcie (stmelené úlomky hornin) ale také vrstvy hornin nad kráterem. Zastoupení některých aerosolů totiž v těchto horninách totiž může napomoci v rekonstrukci podmínek, jenž panovaly v této oblasti krátce po katastrofickém impaktu, který měl nepochybně vliv na klima celé naši planety.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle Chicxulub Scientific Drilling Program
 

Jarní setkání Amatérské prohlídky oblohy v Ostravě

Tak sedím ve vlaku na Prahu a přemýšlím, kdy nás opustí to věčné prokletí všech astronomických srazů. Tím prokletím není nic jiného než počasí. Proč vždycky, když se nás někde zkoncentruje víc jak jeden, okamžitě se zatáhne? A proč teď, když je setkání za námi, nám na cestu pryč svítí sluníčko? Proč nám nebylo dopřáno vidět kometu, když jsme se na ní všichni tak těšili? Matka příroda je opravdu nevyzpytatelná...

Foto M. Kolasa Nebylo to ovšem jenom počasí, co neblaze poznamenalo tento sraz. Ještě pár dnů před víkendem začaly mezi přednášejícími řádit různé viry a bacily. A tak jsme přišli o přednášku o mýtech a faktech týkajících se smrti Tychona Brahe, kterou mělo přednést duo Alice Štědrá a Mariana Zárubová. Tady se viry ošklivě vyřádily na druhé ze jmenovaných, popřejme jí brzké uzdravení. Také jsme se nedozvěděli jestli "Je Tam něco?", což nám ve své přednášce chtěla prozradit další onemocnělá, Tereza Šedivcová. Ale i přes všechny tyto překážky a vrtochy počasí, se setkání nakonec opravdu vydařilo. Vezmu to ale hezky popořádku a od začátku.

V pátek navečer jsme spolu s výpravou z Brna, kterou jsme potkali na ostravském nádraží, dorazili na Hvězdárnu a planetárium Johanna Palisy. Chvíli po nás přijeli, resp. autem se přivezli, ještě další účastníci z Prahy a okolí. Mezinárodní charakter tomuto setkání dodala Eva Schunová, která přijela až z dalekého Slovenska (nakonec slovenských účastníků bylo více). Krátce po osmé hodině večerní jsme se všichni shromáždili ve zdejším planetáriu, kde nás přivítal náš předseda Marek Kolasa a jarní setkání APO bylo oficiálně zahájeno. A protože venku bylo jak jinak než zataženo, následoval volný program, což veskrze znamenalo, popovídat si se starými známými a zjistit co, kde, kdo, s kým a jak...

Sobotní blok přednášek zahájil Petr Scheirich svým skvělým povídáním o "šmejdu z vesmíru" a o tom, jestli se podaří Zemi před ním uchránit. Pak následovala přednáška Tomáše Havlíka o sopkách a vulkanické činnosti vůbec, jejíž druhá část měla spíše cestopisný charakter, protože nám Tomáš vyprávěl o tom, jak takovou jednu sopku navštívil osobně a povídání doprovázel hromadou diapozitivů. Musím přiznat, že jako budoucího geologa mě zvláště ta druhá část naprosto nadchla a ujistila v tom, že to prostě musím také vidět na vlastní oči.

Foto M. Kolasa

Nicméně pohled na hodinky po skončení tohoto povídání mě ujistil v tom, že pokud chceme s Michalem stihnout odpolední přednášku od začátku, oběd ve městě se rozhodně nekoná. A tak jsme vzali za vděk párky s chlebem. Ovšem až tak od věci to nebylo, protože ve zdejší kuchyňce jsme narazili na Petra Scheiricha a Evu Schunovou, kteří zrovna vařili pravé slovenské halušky (z české instantní směsi v prášku) a tak jsem se přidala k již přikukující Ivě Bokové, abych se taky něco přiučila. Což se mi vyplatilo i proto, že jsem dostala také porci na ochutnání, takže nakonec nezůstalo jenom u těch párků.

S plnými břichy jsme se potom vydali do přednáškového sálu, poslechnout si od Petra Skřehota a Martina Honzy Gomeze Píšaly něco o počasí na planetách Sluneční soustavy. Škoda jen, že časová tíseň nenechala prostor pro dotazy, kterých by, soudě dle zvednutých rukou, bylo hodně. Hned nato následovala velice zajímavá přednáška Rudolfa Nováka s názvem "Jak jsem viděl černou díru", ve které se jako překvapení objevil Viktor Votruba a popovídal nám o neutrinech. Vyprávění Rudolfa muselo být ale také bohužel urychlené, protože od 16:00 měl připravenou přednášku Jiří Dušek v planetáriu, která byla i pro veřejnost, tudíž nemohla začít pozdě. (V této souvislosti jsme již dopoledne byli Markem Kolasou všichni upozorněni na to, že: "...odpoledne kromě vás tady budou taky lidi, tak se chovejte tak, aby jste jim neubližovali, nebo tak něco...". Když si uvědomil, že nás tímto v podstatě vyčlenil z lidské rasy (což samozřejmě nikoho z nás apačů nemohlo urazit, protože to o sobe všichni už dávno víme), chtěl to zřejmě napravit a dodal "myslím jako NORMÁLNÍ lidi...". Čímž, jak jistě uznáte, to opravdu vylepšil.).

Foto M. Kolasa Ale zpět k přednášce. Během ní mnohým z nás kleslo sebevědomí, co se postřehu týče, až pod práh, protože hodně lidí zjistilo, že by, nadneseně řečeno, klidně přehlédlo i slona. Přednáška se totiž týkala zrakových klamů a všichni jsme mohli na vlastní kůži poznat, jak je lidské oko nedokonalé a jak snadno se nechá obelhat.

Po pauze na večeři se konala již tradiční valná hromada APO, kterážto byla ovšem nejkratší, jakou jsem kdy zažila. Marek nám pověděl kolik máme členů, jestli nás ubývá nebo přibývá a že se můžeme všichni stát i elektronickými členy, pokud chceme. A pak, protože bylo samozřejmě zataženo, nastala opět volná zábava. Několik z nás se dívalo na film, jiní se šli kulturně bavit a někteří šli na procházku...

V neděli ráno, po velmi, velmi odporném budíčku, nám Leoš Ondra představil "Vesmír tak, jak ho neznáme". Bohužel jsme z této přednášky museli odejít dřív, abychom stihli vlak. Cestou z hvězdárny nás doprovázel svit sluníčka a jasná obloha. A i teď ještě sluníčko svítí a svítí. A tak sedím ve vlaku na Prahu a přemýšlím, kdy nás opustí to věčné prokletí všech astronomických srazů... Díky Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy v Ostravě za umožnění konání tohoto semináře.

Jana Adamcová
Zdroj: S činností Amatérské prohlídky oblohy se můžete seznámit na stránkách http://apo.astronomy.cz/
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...