:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

409. vydání (11.3.2002 )

foto J. Dusek To byl výlet. Kdyby mi někdo předem řekl, že v roce 1994 nepojedu do Maroka za původně předpokládaných sedm tisíc, nýbrž za dvojnásobek, a že nakonec avizované prstencové zatmění Slunce pro hradbu mraků vůbec nezahlédnu, asi bych nikam nejel. Ale dnes, s odstupem řady roků nelituji. Dokonce jsem Marcelovi s Tomášem z úpické hvězdárny nesmírně vděčný za tuhle jedinečnou nabídku. Nejen, že odstartovala moje putování po světě, nýbrž mi přinesla tři báječné týdny pod (skoro) jižní oblohou.

Rozhrkaná Karosa, jejíž největší luxus v prostředí pouštního písku skýtala kouřová skla, neposkytovala nadšeným pozorovatelům příliš prostoru. Navíc se organizátoři zoufale snažili udržet naplánovaný kurs s řadou avizovaných zastávek. Není proto divu, že nás touha poznat alespoň část oblohy nedostupné z českých zeměpisných šířek dohnala až do krajnosti.

Přes den jsme je putovali Marokem a nasávali tamní krásy, večer zastavili na odlehlejším místě, vytáhnuli dalekohledy a obdivovali nebe. Před našima očima defilovalo zodiakální světlo, omega Centauri, Štír a Střelec ... Spolu s Tomášem a Mariánem jsem prorazili nebeskou klenbu a vpíjeli se mezi hvězdy. V neznámém prostředí, nasyceném nočními zvuky, jsme zírali do binarů a sklízeli plody jižní oblohy. Pak ale přišel východ Slunce, které oranžovým závojem pokrylo kamenitou poušť. To byly okamžiky!

Jenže zatímco většina našich nepozorujících kolegů se ráno vyhrabala ze spacáků, v klidu posnídala, nasedla do autobusu a jala se dál cestovat, naše pozorovatelská hrstka by nejraději někam zalehnula a alespoň pár hodin dřímala ... Rozpor v zájmu obou skupin nakonec vyřešila poslední řada pěti sedadel zánovní Karosy. Na koho se usmál los, a nebo kdo byl prostě průbojnější, obsadil mezi kupami batohů, barelem vody, bednami s dalekohledy, plesnivým chlebem a starými ponožkami "luxusní lože" a za neustálého natřásání, výskoků na výmoly rozbitých marockých silni strávil alespoň několik hodin v poloze vodorovné. Všechno kolem poskakovalo ze strany na stranu, tak chaoticky, až si vysloužilo označení Brownův pohyb.

My ostatní pozorovatelé spali v luxusu autobusového sedadla z tvrzené gumopryže. Za tři týdny popojíždění skrz celou Evropu a severozápadní Afrikou jsem s touto molitanovou podložkou natolik srostl, že jsem po návratu nemohl v leže vůbec usnout. Dokonce jsem uvažoval, že bych si od autobusáka tohle sedadlo koupil a pak v něm spal i doma.

Jistě, nakonec se tak nestalo. Naše výprava do Maroka, kde jsem poprvé ochutnali krásu jižní oblohy, kde jsem se zase po dlouhé době učili znát souhvězdí a kde jsem se dotknul neznámé kultury, nakonec v mém těle zanechala nezhojitelnou jizvu. Každý pravověrný pozorovatel by měl vzít odvahu do hrsti, sbalit svých pár čoček, potrhaný atlas, červenou baterku, ulepený deník a vyrazit na jih. Za oblohou krásnou jako padající hvězdy, jako měsíční svit, jako kapky rosy, které se rozplývají za ranního rozbřesku. Na nic nečekejte a jděte do toho. Ať žije Brown!

Jiří Dušek

 

Už jste někdy na vlastní oči viděli Jižní kříž? (270 odpovědí)

  • ano, měl jsem tu možnost (17%)
  • ne, ale určitě se za ním vydám (62%)
  • ne, moc mne nezajímá (21%)

 

 

KLENOT se představuje

Na Observatoři Kleť byl uveden do provozu nový 1,06metrový dalekohled určený hlavně pro následnou astrometrii asteroidů v blízkosti Země.

 Sledování planetek, včetně těch křižujících dráhu Země či naopak těles za drahou Neptunu, patří v současnosti mezi nejrychleji se rozvíjející obory astronomie. Většina nových těles je objevována v zahraničí s dalekohledu o průměru zrcadla kolem jednoho metru či dokonce větších jako je LINEAR (1 m), Spacewatch II. (1,8 m) nebo NEAT (1,2 m). Část z jejich objevů je pozorovatelná (alespoň brzy po objevu) i malými přístroji (0,3 - 0,5 m) vybavenými ovšem CCD kamerami, jaké využívají i mnozí amatérští pozorovatelé v USA, Evropě a Japonsku. Část nově objevených těles je však velmi slabá či velmi rychlá a pro jejich následnou astrometrii, nezbytnou pro určení přesné dráhy, je třeba užívat profesionální dalekohled o průměru jeden metr či ještě větší.

Astronomové na Kleti blízkozemní planetky dlouhodobě systematicky sledovali s menším, 0,57metrovým zrcadlovým dalekohledem vybaveným CCD kamerou, a právě dosavadní výsledky a vlastní i zahraniční zkušenosti je vedly k záměru postavit pro tento účel větší přístroj.

Projekt byl nazván KLENOT. Hezké české slovo poněkud kuriózně ukrývá anglickou zkratku KLEt observatory Near earth and Other unusual objects team and Telescope, čili že jde o kleťský teleskop pro sledování asteroidů a komet s neobvyklými drahami, ze zvláštním zřetelem na slabší objekty až do 22 magnitud. S průměrem zrcadla 106 cm se jedná o druhý největší dalekohled v České republice a zároveň v současnosti největší specializovaný přístroj určený pouze pro sledování planetek v Evropě. Zrcadlo je výrobkem známé německé firmy Zeiss. Optickou soustavu dalekohledu doplňuje čtyřčočkový korekční člen, vyrobila Optická dílna MFF UK v Praze pod vedením J. Waltera na základě výpočtů J. Lochmana (Sincon). Jako výkonný detektor slouží CCD kamera Photometrics S300 s čipem SITe 1024x1024 pixelů chlazená kapalným dusíkem. Výsledné zorné pole je 0,5 x 0,5 stupně.

 Při stavbě bylo možné využít stávající kopuli, původně určenou pro fotografická pozorování, stejně jako původní montáž pro dalekohled, ovšem doplněnou optoelektronickým měřením polohy dalekohledu. Výzkumný tým projektu KLENOT tvoří Jana Tichá, Miloš Tichý a Michal Kočer.

Budování dalekohledu bylo zahájeno v roce 1997, své "první světlo" dalekohled spatřil v listopadu 2001 a první snímek planetky byl pořízen v únoru 2002.

Pro jeho stavbu byly využity nejrůznější tuzemské i zahraniční zdroje, včetně mateřské českobudějovické hvězdárny, zřizovatele Okresního úřadu v Českých Budějovicích, grantu od Grantové agentury ČR a NEO Shoemaker grantu od americké The Planetary Society.

První přesná měření blízkozemní planetky, publikovaná v cirkuláři Mezinárodní astronomické unie získali kleťští astronomové Jana Tichá a Miloš Tichý 4. března 2002. Planetku 2002 EC objevili američtí astronomové v rámci projektu NEAT na observatoři Palomar, její následná pozorování z Kleti pak přispěla k zjištění, že se jedná o planetku typu Amor přibližující se k dráze Země. Na základě těchto i dalších pozorování blízkozemních těles byl projektu KLENOT přidělen mezinárodní kód IAU 246 (pro dosavadní pozorování s 0,57m dalekohledem se používal a používá IAU kód 046).

Hlavními cíli projektu KLENOT je potvrzování objevů nových slabých NEO, znovuvyhledávání dlouho nepozorovaných NEO ve druhé opozici, kdy jsou většinou slabší než v objevové opozici, následná astrometrie nedostatecně pozorovaných NEO v delším oblouku dráhy včetně takzvaných virtuálních impaktorů, tj. těles u nichž je třeba vyloučit, zda jsou na kolizní dráze mířící k Zemi, ověřování, zda tělesa na velmi výstředných či jinak zvláštních drahách projevují případnou kometární aktivitu či ne. V našem zorném poli budou i jasnější Kentauři a transneptunická tělesa do předpokládaného dosahu 21 - 22 mag.

Astronomové na jihočeské Kleti tedy už zahájili astrometrická pozorování. Nyní budou v rámci testovacího provozu dolaďovat software i hardware, postupně testovat limitní dosah a zdokonalovat dosavadní přídavné vybavení. Věří, že nový přístroj jim pomůže v hlubším poznání planetek a komet kroužících sluneční soustavou a identifikování těch, které by mohly ohrozit naši Zemi.

Jana Tichá
Zdroj: Redakce Instantních astronomických novin kleťským hvězdářům od srdce blahopřeje a jednomu z největších astronomických přístrojů v České republice přeje hodně pěkných nocí a ještě více zajímavých nebeských objektů.
 

Pioneer 10: The Neverending Story -- A co věda?

Už je to třicet roků, co se do vesmíru vydala americká sonda Pioneer 10. Tento seriál je nejen malým ohlédnutím za počátkem její věčné pouti, ale též pokusem o shrnutí odkazu podivuhodné mise.

 Z historie kosmonautiky tento záznam již nikdo nevymaže: Pioneer 10, 4. prosince 1973, první průlet kolem Jupiteru, první měření na místě samém, týkající se planety a jejího okolí. Všechny první události mají zvláštní odstín -- měly jej tenkrát, jako jej mají i po letech. Co bylo před třiceti lety známo o největší planetě naší sluneční soustavy? A co nám napověděly přístroje této unikátní kosmické sondy?

Počátkem 70. let minulého století již nikdo nepochyboval o tom, že strukturou se Jupiter a další obří planety zásadně liší od těles pozemského typu. Atmosféra je převážně z vodíku a hélia, uvnitř se vodík nachází ve zvláštním stavu -- tzv. kovovém, v samém středu planety je možná i železnatokamenné jádro, podobné látce, kterou najdeme i v nitru Země. K dokonalému obrazu obřího Jupiteru chyběly jen "maličkosti": kolik je vodíku a kolik helia? Helium spektroskopicky prakticky nezaznamenáte, takže zatím bylo třeba vystačit s předpokladem, že poměrné zastoupení těchto prvků kopíruje zastoupení ve Slunci. Jak hmotné je horninové jádro planety? Aby modely vnitřní stavby planety mohly být dostatečně přesné, je třeba změřit intenzitu gravitačního pole přímo u Jupiteru -- z pohybu sondy.

A pak je tu magnetické pole planety. Nikdo je zatím přímo neměřil -- byly tu jen nepřímé, i když velice věrohodné důkazy jeho existence. V polovině 50. let se podařilo zaregistrovat v dekametrovém oboru rádiového spektra Jupiteru silné záblesky, které svědčí o procesech nestability v magnetosféře planety. V roce 1964 se podařilo prokázat, že část těchto záblesků se objevuje vždy při určité poloze družice Ió vůči planetě a pozorovateli na Zemi. Bylo jasné, že magnetosféra kolem planety Jupiter není jen výmysl teoretiků, ale naprostá realita. Jen rozměry a fyzikální procesy, odpovědné za vznik těchto záblesků, ještě nikdo neznal (a přiznejme, že po třiceti letech není tento stav o mnoho lepší).

V decimetrovém oboru spektra objevili radioastronomové kolem planety radiační pásy, podobného tvaru jako ty, jež obklopují Zemi, jenže mnohem rozměrnější, s vyššími koncentracemi nabitých částic, a s částicemi vyšších energií.

Sonda Pioneer 10, protože výborně fungovala, poskytla zajímavé výsledky. Potvrdila rámcové představy o planetě a upřesnila je. Nicméně převratné objevy přišly až později. Mám na mysli třeba objev prstenců Jupiteru: nepřímý důkaz, založený na poklesu množství nabitých částic v místech prstenců, poskytla až následující sonda Pioneer 11 v prosinci 1974 (a první snímek přišel v březnu 1979 od sondy Voyager 1). Také vulkanická aktivita na družici Ió zůstala skryta až do doby průletů sond další generace -- sond Voyager. Byla to daň za strategii výzkumu: v centru pozornosti byla především samotná planeta a magnetosféra, nikoli družice planety. Podobný osud měly mít ostatně i sondy Voyager; až na poslední chvíli se geologům podařilo prosadit, aby se přístroje zaměřily i na velké satelity této planety, protože tušili, že právě tam je skryto hodně zajímavých informací.

Sondy Voyager a Galileo ukázaly, že celý Jupiterův systém je svéráznou součástí naší planetární soustavy. Tak zajímavý pohled na Jupiter, jeho družice a magnetosféru, jaký se nám nyní nabízí, jsme bezprostředně po průletu Pioneeru 10 kolem planety určitě neměli. Ale nečekejme od průkopníků nemožné. Fakt, že výsledky byly spolehlivé a obstály ve zkoušce času, je přece výmluvný sám za sebe.

(konec)
Zdeněk Pokorný
 

Zhluboka se ... vydýchněte!

Varování první: Autor nenese žádnou zodpovědnost za škody utrpěné při ověřování tvrzení tohoto článku.

 Ve své knize Světlo Země popisuje Arthur Clark nouzový přesun několika stovek lidí bez skafandrů mezi dvěma kosmickými loděmi. Scéna úvodního briefingu v lodní jídelně je podána tak sugestivně, že být tam osobně, neváhám se přeskoku zúčastnit. Naproti tomu A. Schwarzenegger ve filmu Total Recall vhozen na povrch Marsu má oči jako šneček až do chvíle kdy emzácký reaktor vyrobí dost vzduchu pro celou planetu (asi 20 sekund). Jak je to tedy ve skutečnosti?

Varování druhé: Témata, o kterých bude řeč nejsou vhodná k jídlu. Pokud u počítače svačíte a jste cimprlich, zanechte čtení dokud nedojíte, nebo jídla dokud nedočtete.

Žádný výzkum na dobrovolnících z pochopitelných důvodů dělán nebyl, nebo alespoň nebyl publikován, ale pokusy provedené na zvířatech a několik nehod ukazují, že velmi záleží na rychlosti s níž tlak klesá. Při explozivní dekompresi je poškození organizmu závažné: vzduch a jiné plyny, které tělo obsahuje nestíhají volně unikat a škodí na různých místech. Nejzranitelnějším místem jsou plíce, ze kterých vzduch nemůže uniknout dostatečně rychle, zvláště při ucpaných dýchacích cestách či zadrženém dechu. Přetlak plicního vzduchu prorazí tkáň plicních sklípků a v podobě bublin se vydá do krevního oběhu, tzv. pneumotorax.

Výšková obdoba kesonové nemoci, kdy se přímo v krvi vyloučí bubliny dříve rozpuštěného dusíku mají podobnýmé účinky -- vzrůst viskozity krve, ucpání více či méně důležitých žil, vlásečnic i cév (v cévách je tlak nejvyšší) a následná nefunkčnost příslušného orgánu (srdce, část mozku, sval...) První pomoc při kesonové nemoci je umístit postiženého do přetlakové komory o vyšším tlaku a následně řízeně dekompresovat po mnoho hodin.

 Rozfouklé střevní plyny většinou tak dramatické účinky nemají, přesto může jejich roztažení nadzvednout obsah žaludku a přidat ke všem ostatním problémům ještě nauseu (český lidový výraz "blivno"). A podráždění břišního nervu může vést k reflexivnímu snížení krevního tlaku, bezvědomí a šoku. Poškození se ovšem nevyhnou jemnější tkáně, zejména sliznice. Rovněž pod velkými oblasmi kůže, např. na zádech, se tvoří plošně rozsáhlé bubliny plynu.

Při velkém rozdílu tlaku hrozí protržení ušních bubínků. Potápěči uvádějí jako hranici pevnosti tohoto lidského čidla asi 6 metrů vodního sloupce, tedy 0,6 atmosféry. Protržené středouší a krev z nosu jsou jedním ze zdrojů krve na tělech obětí dekompresních nehod.

Některým z důsledků lze předejít, pokud s rizikem dekomprese počítáme předem, jiným ne. Riziko bublinek v krevním oběhu lze snížit dýcháním směsi bez dusíku, poškození plic, sliznic a bubínků tím, že tlak bude co možná nejnižšší (to ovšem vede na dýchání téměř čistého kyslíku). Vzniku bublin v podkoží zase může zabránit tzv. výškový oblek ("poloskafandr"), který těsně obepíná trup a končetiny simulujíc tak okolní tlak.

Při explozivní dekompresi (například při roztříštění kabiny výškového letadla) mohou být různé vnitřní orgány potrhány tlakovou vlnou, která se šíří tělem. Pokud tlak klesá pomaleji, nemusejí být následky úplně fatální. Pánové Cook a Bancroft v šedesátých letech prováděli pokusy na zvířatech a zjistili, že po 60 až 90 sekund dlouhém pobytu v prakticky nulovém tlaku a následné rekompresi většina zvířat přežila, pouze u některých došlo k zástavě srdce. Po natlakování se dýchání spustilo samo a poruchy vidění, slepota a další důsledky "nehody" byly "většinou dočasné".

Reálné šance na záchranu astronauta při nehodě (například Dava z Vesmírné oddysei 2001, když mu schizofrenní HAL 9000 otevře OBOJE dveře přechodové komory) nejsou nijak oslnivé, ale ani beznadějné: Na to aby si astronaut pomohl sám má, pokud byl v fyzicky v klidu asi 10 sekund, při aktivní fyzické činnosti ještě méně. Což může být dost na odpálení nějakého "vesmírného airbagu" nebo přivolání kolegy. Po 9-11 sekundách dojdou zásoby kyslíku rozpuštěné v krevním řečišti na cestě plíce -- mozek a následuje ztráta vědomí.

 Je paradoxní, že člověk vydrží i několik minut pod vodou se zadrženým dechem, ale vesmírné prázdnotě se jaksi neměl během evoluce kde přizpůsobit. Naopak, pokud tlak poklesne pod hodnotu odpovídající nadmořské výšce 14 km, tedy asi 15 procent normálního tlaku, stává se člověk vlastně zdrojem kyslíku pro své okolí. Gradient parciálního tlaku se otočí a plíce pracují opačně než zbytek života. Kyslík jde z krve do dýchacích cest.

Dech ale tváří v tvář kosmu nezadržovat! Vzduch musí volně uniknout, aby nezpůsobil problémy jako při rychlé dekompresi.

Pokud bezvládného člověka popadnou kolegové a vrátí ho do prostředí s normálním tlakem, mají do minuty dobrou šanci, že se vzpamatuje, ba dokonce že to nebude mít trvalé následky. Do dvou minut je ještě šance. Při delším odvzdušnění už si můžou chystat černou smuteční pásku na skafandr. Joe Kittinger seskočil v honbě za rekordem 16.dubna 1960 padákem z balónu z výšky 31 kilometrů. Před seskokem ztratil tlak v části tlakového obleku na pravé ruce. Dostavila se "nepředstavitelná bolest". Přesto se rozhodl pokračovat a seskočil. Po návratu do normálního tlaku problémy zmizely, třebaže ruka byla několik hodin oteklá a zarudlá (český lidový výraz pro podtlakem rozšířené vlásečnice: cucák).

K něčemu podobnému mělo podle některých zdrojů dojít při jednom z letů raketoplánu (STS-37). Při činnosti "venku" si jeden z astronautů prořízl rukavici. Trhlina měla několik milimetrů, avšak vzniklá krevní sraženina ji ucpala natolik, že únik neměl vliv na další činnost.

V roce 1965 došlo v centru NASA v Houstnou k dekompresní nehodě. Při zkoušce skafandru ve vakuové komoře došlo k úniku vzduchu ze skafandru. Technik ve skafandru, jehož jméno prameny neuvádějí, zůstal při vědomí po dobu 14 sekund. Během 15 sekund začala obsluha komoru opět napouštět vzduchem, takže je možné, že ve skafandru ani nebylo úplné vakuum. Technik se probral k vědomí při tlaku přibližně půl atmosféry. Později uvedl, že slyšel a cítil unikání vzduchu a že jeho poslední vědomí vjem byl, že mu voda na jazyku začíná vřít.

Vakuum má už na kontě i lidské oběti. V roce 1971 se vraceli z oběžné dráhy tři sovětští kosmonauti, Pacajev, Volkov a Dobrovolský v lodi Sojuz 11. Ve výšce 168 km se otevřel ventil, který měl za úkol srovnat tlak v lodi s okolím ve výšce pod 4 km. Tlak v kabině klesl na nulu během minuty. Pacajev pochopil problém, odpoutal se z křesla a pokusil se ventil přikrýt a uzavřít. Při vyšetřování se ukázalo, že potřebný čas byl delší, než měl k dispozici. Než upadl do bezvědomí, podařilo se mu ventil pouze přivřít. Ostatní dva kosmonauti v těsném prostoru přistávací kabiny nemohli nijak pomoci. Všichni tři muži zemřeli krátce po ztrátě vědomí. Tlak zůstal nulový příštích jedenáct minut, než se kabina zabořila do atmosféry. Když vyhledávací oddíl otevřel kabinu, vypadalo to na první pohled, že si kosmonauti zdřímli. Ale už na ten druhý bylo jasné, proč v závěrečné fázi sestupu nebyla s kabinou žádná obvyklá komunikace. Příčinou smrti byla plicní embolie.

Závěrem zbývá říct, proč se ve vakuu nezačne člověku vařit krev. Při teplotě lidského těla je tlak varu vody 0,06 atmosféry, což je 47 milimetrů rtuťového sloupce. A například systolický i diastolický tlak krve živého člověka je vyšší než tato hodnota, například 130/70. Tahle čísla jsou taky v mmHg, jak se můžete přesvědčit u svého obvoďáka, pokud nepoužívá nějaký digitální přístroj.

To ovšem uvádím jen jako ilustraci toho, že nedojde k žádnému dramatickém efektu. I když krevní tlak poklesne, pevnost krevního řečiště i ostatních tkání zůstává. Na úrovni buněk zase působí osmotické tlaky podobné velikosti. Pevnost a soudržnost tkání stačí ve většině případů na to, aby tělní tekutiny zůstaly kapalné a spíše než var nastalo pozvolné vysoušení tkání, vakuové vymražování.

Až budete skákat kosmem, nezapomeňte otevřít pusu dokořán a pozor na sluníčko, mimo atmosféru (p)opaluje přímo vražedně!

Jan Mocek
Zdroj: Clark, A.C.: Světlo Země, 1955 (science fiction); Dvořák, Isakov, Hospodář: Člověk v meziplanetárním prostoru, Orbis, 1960; Internetové zdroje.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...