:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

405. vydání (25.2.2002 )

 Určitě to znáte z vlastní zkušenosti. Řada zpráv z astronomie, o které tu a tam zavadí novináři, bývá stejně věrohodná jako značkové zboží na polorozpadlých tržištích s přímým dovozem z dálného východu. Pokud se televize, rádio a především hrstka několika málo deníků rozhodne informovat o dění ve vesmíru, jsou tyto informace mnohdy přinejmenším zmatené a tu a tam i zcela nesmyslné. (Samozřejmě, že existují i opačné, chvályhodné výjimky.)

Vždycky, když si takový výtvor pročítám, napadá mne otázka, jak moc jsou asi věrohodné zprávy z jiných oborů. Jak moc lze spoléhat na informace v politických, ekonomických a kulturních přehledech? Tajně přitom doufám, že je sestavuje úplně jiná skupina profesionálních novinářů.

Smutným příkladem je kampaň proti zákonu o světelném znečištění. Málokdo z nás ho četl, přesto všechno se na řadě míst -- internetu i mimo něj -- vedou docela zuřivé diskuze za jeho dodatečné pozmění nebo nejlépe úplné zavrhnutí do výhně pekelné. Kampaň odpůrců a bohužel i zprávy novinářů se přitom omezily na hrubé zkreslení, že si astronomická lobby prosadila páku, která do tmy ponoří nejen nejbližší okolí hvězdáren, ale rovnou celá města. Realita je však úplně jiná. Tento výklad drobné části zákona o ovzduší, kam patří kapitoly o světelném znečištění, je hrubým zjednodušením a především zkreslením zamýšleného návrhu. Proto také vychází tento úvodník a proto jsou v dnešním čísle Instantních astronomických novin na tohle téma hned tři příspěvky. Pokud si je přečtete s chladnou hlavou, pak možná dospějete k názoru, že zvěsti o Pražském hradu bez nočního osvětlení zavání stejně, jako olomoucké syrečky pod skleněným poklopem zaplivané hospody v Horní dolní. Je dobře, že si lidé konečně posvítili na světelné znečištění. Ať už to dopadne jakkoli.

Jiří Dušek

 

 

 

Záviš Bochníček zemřel

V sobotu 23. února 2002 zemřel Záviš Bochníček, jeden z legendárních česko-slovenských astronomů dvacátého století. Jako malou vzpomínku na tohoto jedinečného hvězdáře, člověka s výjimečným osudem a skvělého popularizátora uveřejňujeme krátký rozhovor, který jsme s ním pořídili v srpnu loňského roku.

 V roce 1936 jste ve věku podobném jako zdejší expedičníci objevil nebo spoluobjevil novu v Ještěrce. Nakonec to byla jedna z nejjasnějších nov 20. století. Doba se sice změnila, ale přesto: Jak jste dal vědět Mezinárodní astronomické unii? Snadné to tehdy určitě nebylo.

To bylo opravdu komplikované. Ale jak jsem se k tomu dostal: Jednak jsem jako člen astronomické společnosti chodil na hvězdárnu a tam mně starší poučili, takže jsem o těchto věcech všelicos už věděl. No a v roce 1934 vzplála veliká nova v Herkulovi. Skutečně krásná nová hvězda. Do Říše hvězd tenkrát napsal fantastický článek (alespoň pro mne) Zdeněk Kopal.

Tak to jsem prostudoval, přečetl, takže jsem věděl jak vypadají nové hvězdy, jak se objevují na obloze... Mezitím jsem už pozoroval proměnné hvězdy, takže jsem se na obloze poměrně slušně vyznal. No a při jednom takovém pozorování, to bylo v červnu, nějak v polovině června to bylo, se dívám v Mléčné dráze a mezi Ještěrkou a Cepheem vidím hvězdu, kterou jsem předtím neviděl. Nebyla sice moc jasná, byla to hvězda třetí velikosti, ale já jsem výtečně znal oblohu... Tak si říkám: to snad není pravda.

V mapě nic podobného nebylo, tak jsem si její polohu zaznamenal říkal si -- Krása, to bude určitě nová hvězda. Byl jsem z toho tak rozčilený, že jsem vlastním očím nevěřil! Dokonce jsem vzbudil babičku, která o tom neměla ani ponětí: Babi, prosím tě, podívej se támhle, vidíš tam tu hvězdičku... Vysvětlil jsem jí, jak postupovat od jedné hvězdy ke druhé a dál. Co vidíš: Vedle je taková malá hvězdička. Říkám jí: Tak vidíš ji? Ano, vidím.

Takže to nebyl můj přelud, byla to hvězda na obloze. Teď jsem věděl, že musím co nejrychleji informovat astronomický svět, aby se mohli udělat obrázky spektra v prvních stádiích vzniku nových hvězd nebo vzplanutí. Začali jsme tedy hledat, jak to dopravit na nějakou astronomickou ústřednu, což u nás znamená na Astronomický ústav ondřejovský, případně v Praze.

V roce 1936 nebyly takové komunikační prostředky jako jsou dnes. Dnes má skoro každý člověk telefon nebo přístup k němu, což u nás nebylo. U nás měl telefon akorát lékárník. Šli jsme tedy k němu s maminkou, vzbudili ho a ten nás vyhnal, že kvůli takové blbosti vstávat nebude. Takže bylo nutno čekat až do rána, kdy maminka odjela do zaměstnání v Praze. Dal jsem jí adresu na Státní hvězdárnu, aby to tam zatelefonovala a vysvětlil, co má sdělit. Sám jsem šel do školy do gymnázia, já jsem byl v sextě, sextan.

V deset hodin přišel do naší třídy ředitel a říká: Bochníčku, máte jít na hvězdárnu, víte kam? Vím. Tak jsem odešel na hvězdárnu do Klementina na udanou adresu a tam byl doktor Seydl, místoředitel Státní hvězdárny, starý, zkušený pán. Ten mě vyzpovídal, řekl jsem mu, jak to bylo, všechny mé údaje seděli a měli by odpovídat skutečnosti... Tak řekl: Fajn, pošleme telegram. A přede mnou ho sepsal a telefonem odeslal do Kodaně.

Takhle to začalo s objevem nových hvězd. Pochopitelně, měl jsem z toho velkou radost. To je pro každého pozorovatele velké štěstí, když se mu něco takového podaří.

Obzvláště v takovém věku...

No, to byla právě ta senzace, ten můj věk. Já jsem objevil další ještě v roce 1946, ale to po tom ani pes neštěkl, protože jsem měl už 26 roků. Ale když šestnáctiletý kluk objeví novu, to byla senzace. A že to byla senzace, to jsem se dozvěděl později od Kopala a Slouky. Oni se zrovna vraceli lodí přes Středozemní moře, předtím byli na zatmění Slunce v Japonsku. Kopal mi říkal, že tam přišel radiogram, kde mezi zprávami bylo, že český šestnáctiletý student objevil novu. My jsme měli takovou radost a všichni ti astronomové z Anglie atd. nám chodili a říkali: Gratulujeme! Takže na to byli pyšní. Tímto začal můj vstup mezi tu už hotovou astronomickou společnost s význačnými jmény.

Byl to objev novy, který vás přivedl na dráhu profesionálního astronoma? Nebo si myslíte, že byste se jím stal i bez něho?

Že budu studovat astronomii, jsem byl rozhodnutý už předtím, toto byl ale pochopitelně velmi mocný impuls. Vzpomínám si potom, že před maturitou se sešla taková ta domácí rada, aby se poradila, co se mnou. Já jsem jasně řekl, že chci studovat astronomii. Maminka mně podporovala, byla schopná si představit, co to všechno znamená, ona mi jako klukovi čítávala z Flammariona všelijaké zajímavosti.

Prostě jsem věděl o astronomii všelicos. No, tak maminka s tím souhlasila, ale moje babička, žena velmi praktická, říkávala: Chlapče, co tě to napadlo astronomie, kdo to kdy slyšel, kdybys řekl, že budeš studovat práva nebo medicínu, prosím, to vím, že si zarobíš, ale z astronomie, to budeš žít jak žebrák.

Čím jste se zabýval potom?

Já jsem dostal téměř okamžitě pozvání z ciziny. A sice dvě, kterých si velice vážím: Pavla Guthnicka, to byl ředitel astrofyzikální observatoře v Potsdamu, jeden z prvních průkopníků elektrické fotometrie hvězd. Ten mi napsal, že by byl velmi rád, kdybych k němu přišel, že by všechno zařídil, že bych byl asistentem v Babelsbergu na hvězdárně. No a druhý byl od Sira Arthura Edingtona, který napsal, že tak schopného mládence, který v šestnácti letech objevil hvězdu, by velice rád uvítal na college v Cambridgi.

To byly super nabídky, nemusel bych se o nic starat, všechno by mi zařídili. Jenže už se schylovalo k válce. Situace v Evropě byla zralá na válku.

Žádná z těch cest se bohužel neuskutečnila, ale mě to prospělo i později, za okupace, Československo byl tzv. protektorát 'Bohmen und Mahren' a já byl poslán na nucenou práci do Německa. Žádné vyhnutí nebylo. Dostal jsem se do Německa, do Jeny, střediska optiky v Německu. Noc jsem strávil v zajateckém táboře, ráno nás vyhnali, abychom se hlásili o práci. Když jsme vyplňovali formulář, tak jsem napsal: vysokoškolák, student matematiky, fyziky. A slečna, co sbírala přihlášky, mi pak řekla, ať si počkám stranou. Později mne odvedla nahoru a tam na druhé straně obrovského pokoje seděl pán, takový padesátník. Ten vstal a prakticky se ke mně rozeběhl a říkal: Vy jste ten student, co objevil tu novu. Prostě samý chvalozpěv.

Já jsem se omlouval, že nejsem ani oblečen, ale on se zachoval skvěle, dal mi papíry, že nemusím bydlet v táboře, ale v soukromí, německé lístky na stravu atd. Prostě super. Já jsem toho ihned využil i pro svého kamaráda, se kterým jsem byl poslán do Jeny. Byl to syn otce, jehož popravili Němci, on byl místostarostou v Praze. Tak jsem tedy požádal o to samé i pro kamaráda a on řekl: Ano, můžete bydlet spolu.

No a když jsem za týden znovu přišel, řekl: Půjdete na hvězdárnu do Korutan. Ale má to jenom takovou malou technickou závadu. Pracuje se tam na úlohách pro Wehrmacht, teda pro vojsko. Jsou to velice tajné úlohy a jako cizinec byste se tam nemohl dostat. Musíte tudíž podepsat prohlášení, že jste Volksdeutsche, což bylo označení pro lidi německého původu žijící mimo Německo.

Pane profesore, to nepůjde, to nemohu udělat. A tento pán, ověnčený hákovým křížem, jeden ze čtyř ředitelů Zeiss, mi říká: Já vás chápu, já vám rozumím. Zůstanete tady u mě, já se o vás budu starat. Tak jsem u Zeissů zůstal do konce války.

 A jak to, že jste nakonec zakotvil na Slovensku?

To byla taky podivná záležitost. Začal jsem v Praze na univerzitě, kde jsem zamýšlel udělat svoji životní dráhu. Nebylo nás tolik, velmi usilovně jsem se věnoval astronomii, byl jsem na ústavu na Smíchově (Astronomický ústav University Karlovy na Smíchově). No a tam jsem chtěl pokračovat dál.

A jednoho dne jsem dostal pozvání, abych šel na ministerstvo přímo k ministrovi. Nevěděl, co to má znamenat -- ministrem byl Václav Kopecký. On to byl takový žoviální pán, kamarádsky mě přijal a říká: Bochníčku, půjdeš na Slovensko! My jsme si prohlídli ty možnosti, jaké tady máš a ty jsi dobrý, ale mi potřebujeme nějakého našeho člověka na Slovensku. Já jsem se všelijak kroutil, nechtěl jsem tam. Když už ale všechno vypadalo, že je ztraceno, tak jsem vytáhl největší trumf a řekl jsem: Ale soudruhu ministře, já nejsem člen partaje. On na to, že to ví a že jim to nevadí a že jsem člověk, kterého potřebují. Tak jsem se dostal na Slovensko.

Když jsem poprvé přijel do Bratislavy a vystoupil na vlakovém nádraží, tak to bylo tak ohavné, zničené místo, že si dnešní bratislaváci nedokáží představit. Řekl jsem si: Tady že bych měl žít? Příštím vlakem jedu nazpátek domů. Bylo však slušné se za těmi lidmi na universitě zastavit. No a ti mne tak mile přijali, že mi to nedalo říci sbohem.

Na Skalnatém Plese to byla divočina. Jednoho dne mě volali na ÚV, tam byl soudruh, který měl na starost vědu a akademii. A zase říkal, že mám jít na Skalnaté Pleso. Já jsem zase tahal, že nejsem člen partaje, to jim zase nevadilo a že prý jsem jediný, který se snese s Mrkosovou, že jí mají plné zuby.

Tak jsem souhlasil. Tatry se mi líbily, hvězdárna se mi taky líbila, dobře tak půjdu do Tater. Všechno probíhalo dobře, až na to, že paní Pajdušáková-Mrkosová začala zase vyskakovat. Šéfa oddělení na ÚV mezitím vyměnili za tvrdšího partajníka, kterého si Mrkosová obtočila kolem prstu. Takže i když prezident naší akademie říkal, že ví o všech těch šarvátkách na hvězdárně a že mají té "baby" plné zuby, dostal jsem vyhazov z akademie a pak i výpověď.

Pak byla dosti těžká doba, protože já jsem byl označený za člověka politicky nespolehlivého, byl jsem bez zaměstnání. Dokonce i když jsem zašel na pracovní úřad, tak mi ředitel řekl: Já vám nemůžu dát práci. Já přitom nechtěl, aby mě udělali nějakým docentem. Klidně jsem mohl zametat ulice. Ale on stále, že mi dát práci nemůže...

Toto trvalo třičtvrtě roku a z něčeho člověk musí žít. Tak jsem se obrátil zpátky na svého původního ochránce, on ještě byl ministrem, soudruha Kopeckého. Přijal mne opět kamarádsky a ptal se mě: Víš, kdo to byl Heyrovský? Tak on, nositel Nobelovy ceny, byl v té samé situaci jako ty a kdybychom nedostali avízo, že dostane cenu, tak by dodneška běhal na ulici. Zavolal tudíž Bacílkovi, ať dá věci do pořádku, ať z toho nemají problémy, protože přeci jenom jsem byl znám i za hranicemi. Bohužel nějaký úředník celou žádost sbalil do šuplíku a opět se nic nedělo.

Tak jsem se obrátil na prezidentskou kancelář: Proč by měl zůstat člověk na ulici, když neví za co a proč. Za týden přišlo pozvání do prezidentské kanceláře v Praze, kde mě přijal přednosta kanceláře, jmenoval se Paleček. Na pohled chlap jak řezník. Začal s tím, že mají svoje lidi, kteří si tu záležitost přešetří a dovedou se k tomu vyjádřit. Jestli je to tak, jak jsi napsal, tak to bude v pořádku, jestli ne, tak si to odskáču.

Asi za týden přijel řidič od šéfa partaje na Slovensku, a opakovala se scéna jako v Německu -- vřelé přijetí. Pán mi šel naproti: To jsem rád, že tě vidím, jistě jsi spokojený, posaď se popovídáme si. Já říkám: Já nejsem spokojený, já jsem nezaměstnaný. On na to: Blbost, to mi nevyprávěj, naši soudruzi na universitě jsou úplně neschopní, já to dám všechno do pořádku, během dneška, zítřka je všechno vybavený. Ale zůstali jsme u rozhovoru, on říká: Víte, já jsem bývalý baťovec, já vím, co to znamená zůstat na mizině. Velice hezky se ke mně zachoval. Já jsem chtěl zůstat na universitě a tak jsem tam zůstal až do penze.

Naštěstí časy se změnily a dneska už je to trochu jinak...

Dneska je to jinak, neříkám že by život byl lehčí. Mám dojem, že je mnohem těžší než býval. Ale alespoň nevládne takový teror. Jak říkám, stačilo ukázat na člověka a hned jste byl označen jako člověk nespolehlivý a neschopný zastávat nějaké lepší zaměstnání. To je i případ Antonína Bečváře.

Děkuji za rozhovor. Ptal se Jiří Dušek.

Originální audio záznam celého rozhovoru je ve formátu mp3 a má velikost 6 MB (25 min). Na jeho pořízení spolupracoval Roman Přichystal.

 

Vážený pane prezidente,

jak jsem se doslechl, obrátil se na Vás zástupce osvětlovací praxe se žádostí, abyste nepodepsal zákon o ovzduší, který v současné podobě hodlá chránit Českou republiku i před světelným znečištěním.

 Jaké všechny argumenty uváděl, nevím, ale pravděpodobně šlo též o ty, které jsou uvedeny níže (a které se objevily již dříve v otevřeném dopisu adresovaném mně). Netýkají se zákona, jen prováděcího předpisu k prevenci světelného znečištění, bylo by tedy možné je ignorovat.

Prevence světelného znečištění se ale týkají, tedy i jednoho z cílů zákona. Kdybyste se jimi zabýval, věřím, že studiem dostupných materiálů byste dospěl k názoru, že nejde o argumenty závažné. Pro snazší orientaci si Vám dovoluji nabídnout své poznámky k nim.

Jeden z argumentů je, že ze současné verze návrhu předpisu vyplývá omezení osvětlování Pražského hradu. Nevyplývá. U zvláště významných budov návrh vylučuje snad jen osvětlování toho typu, kdy se špice věží koupou v silném proudu světla, který kolem nich míří vzhůru do nebe. To má i jinou logiku než prevenci zbytečného svícení. Už mírně zakalený vzduch při pohledu zdálky totiž zdůrazní právě onen proud světla na úkor památky, kterou má světlo zvýraznit. Místo věží vzpínajících se k nebesům je pak vidět výhružné světelné svazky, které k pokoře a rozjímání rozhodně nevyzývají.

Pražský hrad patří ostatně k těm lepším příkladům osvětlování památek. A pokud jde o hvězdáře (kvůli kterým prý všichni ostatní mají trpět...), ty ruší zanedbatelně -- návštěvníci Štefánikovy hvězdárny si v naprosté většině případů prohlížejí oblohu nad jihem, kde jsou k vidění ta nejzajímavější místa hvězdného nebe.

I Pražskému hradu a památkám vůbec může kvalitnější osvětlování požadované návrhem předpisu prospět. Až se podaří obrátit světlo silných lamp k zemi, takže přestanou být zdáli (natož shora) ony samy tím nejnápadnějším, teprve pak památky vyniknou. Jako ptačí píseň, když soused vypne sekačku na trávu.

Nad přesným zněním prováděcího předpisu (jeho návrh atd. viz http://svetlo.astro.cz/zakon) bude probíhat diskuze, která má ještě zvýšit jeho prospěšnost a účinnost. Na potřebnosti zmínky o prevenci světelného znečištění v zákoně o ovzduší to ale nic nemění.

Apeluji na Vás proto, abyste zákon o ovzduší, který je i v dalších ohledech krokem k trvale udržitelné společnosti, podepsal.

S uctivým pozdravem

Jan Hollan
Zdroj: Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária M. Koperníka v Brně a je jeden z navrhovatelů pasáže o světelném znečištění v zákoně o ovzduší.
 

Strašidlo tmy

Reprodukce článku, který vyšel v pátek 15. února na stránkách Neviditelného psa.

Asi v každém nás je už od dětství zakořeněn strach ze tmy, kde se skrývají bubáci. Také Jiráskovo Temno vzbuzuje hrůzu, když si vzpomeneme na svá školní léta, a to jsme tu knihu většinou ještě ani nečetli.

Tma je součástí životního prostředí. Ale pozor -- životní prostředí, to není jen krajina za značkou konce obce, to není tzv. příroda, za kterou vyjíždíme na víkend. Životní prostředí, jak už pojem napovídá, je prostředí, ve kterém žijeme. Tedy do něho patří i naše vesnice a ulice ve městech. A také naše domovy. Tma je důležitá stejně jako světlo. Vždyť v pravidelném střídání dne a noci žijeme celý život, vlastně je to tak na Zemi po celých těch pět miliard let, co naše planeta existuje.

I sebelíbeznější hudba je v příliš hlasitém provedení, při kterém praskají ušní bubínky, jen utrpením a zdraví poškozující. Také nadmíra světla má svá úskalí. Lampy na ulicích mají tu vlastnost, že svítí nejen tam, kam potřebujeme, tedy na ulici či na chodníky. Ale svítí i tam, kam nepotřebujeme -- nahoru, do vesmíru. A my to ze svých daní platíme. Ba co hůře -- lampy nevhodné konstrukce svítí i tam, kde to vyloženě škodí -- například svítí řidičům do očí, takže ti jsou poněkud oslněni a překážek na silnici si všimnou opožděně nebo dokonce vůbec. Tou překážkou na silnici může být výmol, ale třeba i chodec. Řidič je pak potrestán, přičemž viníkem je spíše obec, která provozuje svítidla, která řidiče oslňují, a která tím snižují bezpečnost provozu.

 Parlament nyní projednává zákon o ochraně ovzduší, který v sobě obsahuje i ochranu před světelným znečištěním. V podstatě jde o to, aby se svítilo jen tam, kde je to užitečné. Valná část pouličního osvětlení má lampy zastaralé konstrukce, takže značná část světla (čti peněz) svítí pánubohu do oken. Podle zákona by pak tyto špatné lampy po skončení životnosti (tedy třeba až za 10 let) měly být nahrazeny lampami novými, které by nepřispívaly ke světelnému znečištění. Takové lampy nejsou významně dražší, vlastně při úspoře energie vyjdou během krátké doby mnohem levněji než současně používané. A ušetřené peníze se mohou použít jinde.

Před několika desetiletími byl symbolem vyspělosti les továrních komínů, ze kterých se valil hustý tmavý dým. Dnes už jsou všeobecně známé následky této vyspělosti, o kterých by mohly vyprávět třeba stromy v Krušných horách. Dnes je pro mnoho lidí takovým symbolem modernosti les stožárů s oslňujícími lampami.

Zdá se tedy, že uzákonit ochranu ovzduší před světelným znečištěním je věc opravdu nekonfliktní, kterou každý rozumný člověk podpoří. Však také v zahraničí často při schvalování takového předpisu dopadlo hlasování jednomyslně. Ne tak u nás. Sněmovna zákon v prosinci sice schválila, ale Senát jej koncem ledna vrátil s připomínkami, mezi kterými je i návrh na vypuštění ochrany před světelným znečištěním z tohoto zákona. Vyrojily se nějaké námitky a mýty. Námitky jsou samozřejmě dobré, pokud se snaží něco řešit a ne něco demagogicky zatlouci.

 Jaké jsou mýty?

  • Požaduje se, aby se na ulicích nesvítilo.
    Není pravda. Významným zdrojem světelného znečištění je sice skutečně osvětlení ulic, nejde však o to, abychom na ulicích přestali svítit - to určitě nikdo nechce. Jde jen o to, aby se svítilo opravdu jen na ty ulice a chodníky, aby se prostě omezily nežádoucí vedlejší účinky. Nač svítit lidem třeba do oken ložnic?
  • Obce budou muset vyměnit během krátké doby pouliční osvětlení.
    Není pravda. Až když se v obci budou vyměňovat lampy, tak se budou muset dát svítidla vyhovující zákonu. Ale v nějaké obci může životnost lamp skončit třeba až za patnáct let. Do té doby nebude obec nucena. Možná si však radnice sama spočítá, že se jí vyplatí lampy obnovit ještě dříve, než jim skončí životnost. Tyto zvýšené náklady se vrátí v úspoře energie. To se například stalo v Calgary (Kanada).
  • Sloupy s veřejným osvětlením nejsou rozmístěny v takových rozestupech, které by umožňovaly používat neoslňující lampy.
    Není pravda, rozestupy sloupů nejsou tak velké, že by neumožňovaly používat neplýtvající lampy. Podle RNDr. Jana Hollana z brněnské hvězdárny by náhrada byla netriviální v tom případě, kdy by byly sloupy od sebe vzdáleny více než čtyři své výšky od sebe a zároveň by tyto staré lampy poskytovaly rovnoměrné osvětlení, ale zkuste takový případ najít (možná najdete sloupy dál od sebe, ale o rovnoměrném osvětlení asi řeč nebude).
  • Podle zákona by i auta musela mít zakrytá světla.
    I kdepak, na malé zdroje světla se zákon nevztahuje. Ale pozor! V noci při míjení protijedoucího auta nesmí mít řidič zapnutá dálková světla, jen ta klopená. Na jeden zdroj oslnění už se tedy v jednom zákoně pamatovalo.
  • A co domácnosti, nebudou muset mít zakrytá okna?
    Nebudou, navrhovaný zákon řeší jen silné zdroje světla. Ale samozřejmě se zkuste sami zamyslet třeba nad tím, jestli váš halogen nad vraty do garáže nesvítí sousedům do ložnice.

Jaké tedy jsou nejvýznamnější klady ochrany před světelným znečištěním?

  • obcím klesnou náklady na veřejné osvětlení (hrazené z peněz daňových poplatníků)
  • zvýší se bezpečnost silničního provozu (omezí se oslňování)
  • ochrana životního prostředí (to není jen tzv. příroda, to je prostředí, ve kterém žijeme)
  • nikdo není zákonem poškozen (ani firmy zabývající se osvětlováním, vždyť osvětlovat se nepřestane)
A jedno riziko na závěr:
  • obce budou muset řešit problém, co s ušetřenými financemi

Hlavním smyslem je, aby svítidla nesvítila směrem pryč od země. Splnění takového požadavku lze snadno ověřit pouhým pohledem na konstrukci svítidla a jeho umístění, nebo v noci pohledem z místa, které leží nad svítidly. Právě v jednoduchosti tohoto kritéria je jeho síla. Nejsou potřeba žádné drahé měřicí přístroje a odborné vzdělání. Není potřeba zvát na posouzení specializované firmy, které by pochopitelně za posudky chtěly zaplatit.

Kdo nemiluje dlouhé čtení, může se podívat na "komiks", který záležitost osvětluje v takové míře, jakou lze asi komiksem dosáhnout -/ tedy zkráceně a zjednodušeně, ale se zvýrazněnými principy.

Nějaké internetové odkazy:

Luděk Vašta
Zdroj: Uveřejněno s laskavým svolením autora. Vyšlo na stránkách Neviditelného psa (http://pes.eunet.cz).
 

Strašidlo tmy v odpovědích

Reprodukce článku uveřejněného na stránkách Neviditelného psa v pátek 22. února, který reaguje na diskuzi k předcházejícímu příspěvku.

 Minulý pátek zde byl zveřejněn článek Strašidlo tmy. Dovolil bych si zde okomentovat některé připomínky čtenářů. Ale nejdříve bych chtěl za všechny poděkovat. Protože i ty nesouhlasné ukazují, jak lidé uvažují, čeho se obávají, případně co jsem vyjádřil nesrozumitelně. Líbil se mi i názor na obranu hulvátů, i když na druhou stranu hrubá slova nejsou argumentem, spíš naopak odrazují, aby takové názory člověk vůbec četl a bral vážně.

Ale věnujme se konkrétním poznámkám.

Při jízdě autem mne nejvíce oslňuje Slunce. Tak kdy už konečně bude zakázané?

Dobrá otázka. To Slunce samozřejmě oslňuje jen v době, kdy je nízko nad obzorem. Když je vysoko, tak neoslňuje, v tom nám brání střecha auta, a proto také koneckonců máme nadočnicové oblouky. Ale když je Slunce nízko nad obzorem, opravdu může silně vadit (dokonce i když jsme zády k němu -- odrazem ze zpětného zrcátka). To však přece neznamená, že si tyto nedobré podmínky (oslňování) budeme ještě vědomě uměle vytvářet špatnými lampami i v noci, ne?

Jsem fakt zvědav jak budou zrušeny lampy na Karlově mostě a jak bude předěláno osvětlení Pražského hradu.

Kupodivu Pražský hrad moc nevadí. Je osvětlen poměrně dobře. Když se z Petřína podíváte na Pražský hrad, pak vidíte opravdu jen ty budovy /- nevidíte ony reflektory, které na něj svítí. Co se týče petřínské hvězdárny, ani té Hrad příliš nevadí -- pozorují se totiž spíš objekty nad jižním obzorem (oblouk od východu přes jih k západu); sever, kde je Hrad, toho moc zajímavého neposkytuje -- kromě vzácných chvil polárních září.

U Karlova mostu se chystá rozsáhlá rekonstrukce, je tedy ideální příležitost navrhnout pro něj vhodné osvětlení. Takové, aby při pohledu lidi upoutal skutečně Karlův most a ne oslňující terče reflektorů. Chceme vidět přece tu stavbu, ne? Já ale teď nevím, jaká světla svítí na Karlův most, protože se v těch končinách prakticky nevyskytuji (natož po setmění).

Naopak velmi špatně je v Praze osvětlen pomník Palackého na stejnojmenném náměstí. Divil bych se, kdyby si řidiči tramvají přijíždějící od Karlova náměstí k Vltavě nestěžovali na oslnivě bílé reflektory, které jim svítí přímo do očí. Bylo by velice žádoucí osvětlení pomníku změnit. Neříkám, že by se mělo zrušit.

Určitě ale vznikne dostatek úředníků na buzerování lidí, kteří budou muset zrušit např. osvětlení zahrady, které je kulaté.

I kdepak, nebudou je muset rušit. Ale lidé sami časem zjistí, že nevhodně svítí, uvidí dobré příklady kolem a při rekonstrukci ta světla obmění. Sami lidé budou chtít být šetrní k přírodě i ke své peněžence. Potrvá to dejme tomu generaci či dvě. Navíc osvětlovací firmy si začnou dávat do svých katalogů poznámku, že jimi nabízené řešení je moderní, úsporné a ekologické. Budou se snažit tím získat zakázku na úkor firem, které to nebudou umět; zažili jsme to i u jiných výrobků (například u praček, kde se uvádí spotřeba vody i elektřiny).

Je také otázkou, jestli je stálé světlo (nemám na mysli jednu lampu, ale silné "světlo" jako "jev") na zahradě opravdu neškodné. Ony totiž stromy také potřebují v noci tmu, aby mohly přestat s fotosyntézou a mohly začít dýchat. V důsledku nadměrné fotosyntézy vyrábějí sice více dřevní hmoty, ale nekvalitní. Mohou být tím svícením tak popletené, že v zimě třeba včas nestáhnou mízu do kořenů, a za mrazů pak strom popraská. Nevím, jak to přesně funguje, pokud čte tyto řádky nějaký dendrolog, možná by k tomu dokázal napsat více.

Jo a před domem máme světlo ve tvaru klasické mléčné koule, dům je obecní už vidím jak se bude vyměňovat.

Ano, to uvidíte. Sice třeba až za pár let nebo dokonce za dvacet let, ale uvidíte to. Jsou dokonce i svítidla typu "koule", která jsou vhodná, která vzhůru téměř nesvítí.

Nový zákon tedy nařizuje, aby bylo málo světla.

Ne, to je zkratkovitá interpretace. Smyslem zákona je dobré směrování světla. Svítit na ulici, ale nesvítit do nebe či do oken.

To samozřejmě bude pro mnohé výhodné -- nejen pro astronomy, ale též pro zloděje, lupiče, sexuální devianty, orthopedy

Když je člověk oslněn lampou, oční duhovka stáhne zorničku, takže nám do očí vchází méně světla. O chviličku později se pokazí i přizpůsobení oční sítnice šeru. Tím se vytvářejí opravdu temné stíny a temná zákoutí, ve kterých se mohou skrývat zloději či lupiči. Jen si schválně zkuste večer vyjít na ulici a zastiňte si rukou lampy. Vidíte? Ulice je krásně osvětlena, vidíte dobře i tam, kde je světla méně, kam nedopadá světlo přímo od lamp. Po chvíli si přestaňte rukou stínit ta svítidla, takže vás začnou oslňovat -- a najednou vidíte hůře ulici, natož ta místa ve stínu, kde se mohou skrývat věci nebezpečné -- od lupičů po psí exkrementy. Pro koho je současné oslňování výhodné?

Pro jiné je to však nevýhodné -- například pro všechny, kdož mají slabší zrak, zejména pro ty, kdo musí nosit rozptylky a nejsou již nejmladšího věku.

To by mohl zodpovědět spíše nějaký doktor-očař. Asi by řekl něco v tom smyslu, že u starších lidí už není sklivec v oku tak průzračný, takže se v něm světlo více rozptyluje; člověk pak při oslnění vidí hůře. Kdo má zrak skvělý a má dojem, že lampy svítící zdáli do očí mu nevadí, může se do role člověka s již kalnějším zrakem vžít tak, že se dívá přes zamlžené sklo nebo třeba hodně špinavé sklo auta. Dokud před sebou nemá žádný zdroj oslnění, může i tak docela dobře vidět na cestu. Běda však, když se před ním objeví oslnivé body. Takže zákon odstraněním oslňování naopak lidem se slabším či zakaleným zrakem pomůže.

Na noční a večerní cesty po městě si budeme muset brát baterku -- to si výrobci baterií i životní prostředí užijí!

To je závěr učiněný na základě nesprávných předpokladů. Faktem však spíše je, že aby v současnosti člověk viděl večer ve městě na ulici dobře, měl by nosit čepici s kšiltem. My prostě nepotřebujeme vidět lampy, potřebujeme vidět ulice a chodníky.

Obce přestanou finačně podporovat malé hvězdárny a různé amatérské hvězdáře. Mít v obci hvězdárnu bude totiž průšvih, takže ji tam nikdo nebude chtít.

Jsou navrhovaná ochranná území (okolo Ondřejova a Kleti 10 km, okolo dalších asi 8 hvězdáren 1 km), kde by mělo dojít k nápravě dříve (navrhováno je do 4 let). Tou nápravou se myslí použití vhodných lamp, nikoliv že by se v tom okruhu mělo přestat svítit. Ale záleží na dohodě mezi obcí a hvězdárnou. Je totiž poněkud podivný současný stav, kdy stát, kraje či obce financují hvězdárny, ale zároveň financují i osvětlení, které těmto hvězdárnám znemožňuje efektivně pracovat. Někdy může být náprava bezbolestná, někdy dojde k jistému kompromisu.

Pan Vašta vůbec netuší nic o správě obce a o obecních financích, jinak by nemohl tak šíleně blábolit o úsporách.

Děkuji za upozornění. Nechtěl jsem ten původní článek příliš natahovat, a tak jsem některé věci opomněl.

Existuje Středisko pro efektivní využívání energie, které zpracovalo Manuál veřejného osvětlení. Je k dispozici na webu zdarma. Vychází z předpokladů, že menší města si nemohou dovolit na problematiku veřejného osvětlení vyhradit celého jednoho pracovníka. Ten člověk totiž bude mít na starosti určitě i jiné oblasti, například odpady či chodníky. A Manuál veřejného osvětlení by mu měl být jakousi kuchařkou, jak postupovat a na co nezapomenout. Jsou tam i rady, jak financovat výstavbu či rekonstrukci veřejného osvětlení. Zajímavou možností je také tzv. přenesená správa, kdy nějaká firma provozuje městské osvětlení za určitý peníz. Takto například postupovala Praha, když uzavřela dlouhodobou smlouvu s firmou Eltodo-Citelum. Taková firma se pak sama snaží ušetřit a dávat úsporná svítidla (v Praze se situace opravdu lepší, ale část nově montovaných svítidel stále svítí i trochu nahoru).

Jenže noční obloha se nedá sledovat ani při větší oblačnosti (zakažme tedy mraky) ...

To je pravda. Když je zataženo, tak se nedá pozorovat. Tak se prostě jde spát nebo se zpracovávají data z jiných nocí, případně se dělá něco jiného. Přírodu nemá smysl řídit nebo s ní bojovat. Opakuji, že jde o to, abychom eliminovali nezamýšlené vedlejší důsledky lidské činnosti.

...při svitu Měsíce (zrušme Měsíc) ...

Ne tak docela, některá pozorování se dají dělat i při svitu Luny. A některá se dokonce mohou dělat pouze, když je Měsíc nad obzorem -- například zákryty hvězd Měsícem. Akorát při úplňku toho není tolik k pozorování (ať už vědeckému nebo popularizačnímu), protože je Měsíc opravdu hodně jasný (samozřejmě s výjimkou těch úplňků, kdy nastává zatmění Měsíce).

...či ve vrcholném létě, kdy astronomický soumrak trvá celou noc

Dá se pozorovat, ale třeba šedavé mlhoviny jsou na našedlém pozadí vidět špatně -- je slabý kontrast. Podmínky jsou tedy opravdu horší.

Je to však argument pro to, abychom si ty podmínky zhoršovali po celý rok a ještě za to platili? Problém není v přírodě (klima, počasí), ale v tom, že bychom měli omezovat nezamýšlené a nechtěné negativní důsledky naší lidské činnosti. Sviťme -- ale jen tam, kde to má smysl. Zatím ještě nikdo neodpověděl, jaký je vlastně užitek ze svícení do nebe. Vždyť je to jen vyhazování (našich) peněz do vzduchu. Když kvůli počasí řadu nocí nemůžeme hvězdy vidět, proč bychom si měli uměle kazit i ty zbývající noci, které nám příroda nabídne?

Špičkové hvězdárny jsou stavěny poblíž rovníku ve vysokohorském prostředí. Tam totiž noc začíná kolem 6 hodiny odpoledne v jakoukoli roční dobu a horské prostředí snižuje rušivý efent husté atmosféry.

To není zcela tak přesné. Ve vysokých horách je opravdu řidší atmosféra, takže tam je i méně nečistot a také se tam méně rozptyluje světlo. Navíc vysoké hory bývají relativně daleko od "civilizace", tedy i od zářivých měst. Čas počátku noci závisí na zeměpisné šířce a ročním období, nikoliv na výšce hor. A okolo té šesté hodiny nezačíná temná noc, ale teprve soumrak.

Městské hvězdárny mají poněkud jinou funkci než výzkum nejvzdálenějších hlubin vesmíru.

Kromě hvězdáren špičkových (asi měl autor na mysli ty vědecké) jsou ještě hvězdárny lidové či popularizační, u nás například v Praze, Brně, Valašském Meziříčí, Českých Budějovicích, Rokycanech..., které ukazují vesmír zájemcům. A zájemců je u nás dost. Zaplať pánbůh za ty, které nezajímá jen plný teřich. Jen si vzpomeňte na návaly na hvězdárnách v době komet Hyakutake (1996) či Hale-Bopp (1997). Ve městech jsme (astronomové i neastronomové) však byli ochuzeni o velkou část nádhery, protože ohon komet zanikal na zbytečně světlém městském nebi. Zdá se, že další jasná kometa [jmenuje se C/2001 Q4 (NEAT)] nás čeká v květnu 2004. To ale ještě budeme mít smůlu, to ještě budou dožívat staré lampy. Ale za takových dvacet let by už mohla být jiná taková kometa vidět z měst mnohem lépe -- i když bude vždycky mnohem krásnější mimo města.

A ještě samozřejmě existují věci neekonomické, jako je krása noční oblohy, inspirace mihotavým světlem hvězd, rozjímání, jsou-li tam žáby taky. Ale to se neodvažuji zde zmiňovat. Takže raději skončíme, i tak to vyvolá zase nějakou diskusi. Omlouvám se těm, které jsem necitoval. Byly tam ještě zajímavé poznámky, na které by bylo vhodné reagovat. A omlouvám se i těm, které jsem citoval.

Luděk Vašta
Zdroj: Uveřejněno s laskavým svolením autora. Vyšlo na stránkách Neviditelného psa (http://pes.eunet.cz).
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...