:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

402. vydání (14.2.2002 )

 Včera jsem si vesele vykračoval na poštu pro velký balík s částí mého šatníku, který mi poslala maminka z Havířova. Méně veselý jsem už byl na cestě zpátky, obtěžkaný zhruba desetikilogramovou zátěží v jedné ruce. Balík se mi ale nezdál nijak těžký a tak jsem ho držel i celou cestou tramvají -- nebudu ho přece pokládat na mokrou špinavou podlahu.

Záhy po dopravení nákladu na místo určení jsem s prázdným žaludkem vyrazil do menzy na oběd. Hlavní chod vypadal moc hezky a polévka také pěkně voněla, proto jsem si nabral opravdu velkou porci. Problém však nastal ve chvíli, kdy jsem si sedl a chtěl jsem dopravit polévku do pusy. Má pravá ruka totiž odmítala po cestě s balíkem sloužit, a začala sebou cukat jako neurotický vrabčák. Nechápal jsem to, byla to ostuda, ale prostě nebylo v mých silách dopravit lžíci k ústům, aniž by na ní zůstalo alespoň trochu polévky.

Podobně to vypadalo i s hlavním chodem. Měl jsem štěstí, že jsem byl v menze téměř sám, vždyť by si mysleli, že mám snad nervy před zkouškou, nebo že jsem prožil opravdu hodně divokou noc. Oběd jsem ale nakonec s vypětím všech sil přece jen dopravil na místo určení. V tu chvíli mi ale došlo, že večer mám pořad v planetáriu, při kterém budu ukazovat laserovým ukazovátkem objekty na umělé obloze. Při mých prvních vystoupeních, kdy jsem byl trošku nervózní, jsem byl ostatně pověstný tím, že mé ukazování s roztřepanou rukou spíše připomínalo laserové techno-párty. Celý den jsem se tedy protahoval a uklidňoval svou ruku. Nakonec se to přece jen podařilo a červená střelka byla na obloze jako přibitá. Příště si ale budu muset dát na těžké balíky opravdu velký pozor.

Pavel Gabzdyl

 

Myslíte si, že nový zákon omezí světelné znečištění? (429 odpovědí)

  • ano, určitě (22%)
  • ne, ale zastaví jeho nárůst (48%)
  • ne, bude se obcházet (29%)

 

 

Nad svícnem je tma!

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky dnes schválila Zákon o ochraně ovzduší v původní, tj. sněmovní verzi, jejíž součástí bylo i řešení světelného znečištění. O tomto zásadním kroku hovoří Jan Hollan z brněnské hvězdárny, jeden z předkladatelů návrhu.

 Poslanecká sněmovna dnes schválila zákon o ovzduší, jehož součástí jsou i některá omezení "světelného znečištění". Bylo těžké tuto "doložku" v parlamentu prosadit?

Věnovali jsme tomu hodně úsilí, skoro pro všechny byl tehdy už samotný pojem "světelné znečištění" téměř neznámý. Připravili jsme ale dost podkladových materiálů, které ukazovaly jak závažnost problematiky, tak i vyzkoušené a osvědčené cesty k řešení.

Cesty ke snížení světelného znečištění jsou naštěstí dost jednoduché. Mnoho lidí, kteří se o nich dozvědí, si uvědomí, že je to vlastně věc, která je pálí už dávno, jen si to dřív neuvědomili, snad proto, že to považovali za nezměnitelný osud.

U některých poslanců hrály roli i jejich zkušenosti z komunální politiky. Například zpravodaj garančního výboru sněmovny Jiří Drda si uvědomil již jako primátor Liberce, že městské lampy by přece nemusely svítit i nahoru.

Hodně obav jsme měli poté, co Senát doporučil světelné znečištění v zákoně nezmiňovat. Měli jsme věc za nekontroverzní a senátorům jsme nikdy nedodali podrobné podklady, jako poslancům, jen apely na poslední chvíli a odkazy na internet. Vypjaté dny (alespoň pro mne) v době rozhodování Senátu a po něm také měly své užitečné důsledky: o problém se začali zajímat novináři i širší veřejnost. Někdy sice v hněvu na základě zmatených informací, ale důležitý je samotný zájem -- sebelepší ustanovení zákona by nepomohla, kdyby o nich skoro nikdo nevěděl a všem byla lhostejná.

Poslancům patří velký dík, že problému věnovali takovou pozornost.

 Vše dobře dopadlo. Co bude dál?

Zákon obsahuje jen málo ustanovení o světle. Uvádí hlavně definici takového znečištění a odkazuje na prováděcí předpis. Ten je tedy potřeba připravit pro vládu, která jej má jako své nařízení vydat.

Předlohou předpisu by měly být přirozeně zákony, které světelné znečišťování (a plýtvání elektřinou) omezují v jiných zemích. Doporučujeme přitom vycházet ze zákona, který od předloňského jara platí v Lombardii, italském regionu zahrnujícím i velkoměsto Miláno (i z předpisů na něj navazujících). Tam jsou zkrátka o dost před námi a těží i ze starších zkušeností jiných italských provincií. Lze ale přihlédnout i k zákonům platným jinde, v českém překladu nabízíme ten, který platí v Connecticutu.

Na přípravě předpisu by měla pracovat komise Ministerstva životního prostředí. Kromě účasti zástupců řady oborů, kterým na snížení světelného znečištění záleží, je nutná i účast světelných techniků, kteří by mohli odhalit např. nedostatky jeho formulací. Ostatně by průběžné výsledky měly být přístupné i připomínkám veřejnosti.

Nejsou paragrafy o "světelném znečištění" zajímavé pouze pro profesionální astronomy? Jaký význam budou mít i pro obyčejné smrtelníky?

Že jde jen o astronomy, tak se snaží problém bagatelizovat odpůrci změn dosavadní praxe všude na světě. Kontrovat se dá tím, že jde spíš o děti, protože nádhera noční přírody je asi jednou z mála věcí, kterou nelze přenést na papír, na obrazovku, ba ani do planetária (astronomové přece mají počítače a kosmický dalekoled...).

Myšlenka, že noční obloha je alespoň ze dvou třetin uměle světlá úplně zbytečně, pochází skutečně od hvězdářů, takže ti jsou všude první, kteří se o zkvalitnění venkovního osvětlení začínají snažit. Ale brzy získávají spojence z řad biologů, lékařů, dopravních expertů, elektroinženýrů a hlavně běžných občanů. Těch, kterým po cestě zatím svítí lampy nesmyslně do očí nebo kteří jejich vinou nemohou klidně spát.

Méně znečišťující venkovní osvětlování bude znamenat pěknější města i vesnice, s menšími výdaji a zdravějším prostředím. Obce totiž získají prostředek, jak se bránit nejhorším případům komerčního zneužívání světla. Těším se na příklady obcí, které se i do nápravy veřejného osvětlení pustí rychleji než za patnáct dvacet let, až odumřou dosavadní lampy. Způsoby financování se snad najdou, jde zpravidla o opatření dobře návratná.

Děkuji za rozhovor.

Ptal se Jiří Dušek, odpovídal Jan Hollan.

 

The Best of ...

Jak se asi jmenuje nejvýkonnější optická observatoř na světě? Hubblův kosmický dalekohled to kupodivu není.

 Pokud bychom na tuhle otázku hledali odpověď, pak se s největší pravděpodobností shodneme, že titul "the best of" náleží Velmi velkému dalekohledu -- čtveřici osmimetrových zrcadel na chilské hoře Paranal, kterou provozuje známá Evropská jižní observatoř. Tyto vpravdě gigantické teleskopy jsou již v provozu. Zatím však pracují odděleně, jako čtyři nezávislé přístroje. Během několika roků se však spolu s pár dalšími, menšími přístroji, spojí do jednoho dalekohledu, který poskytne stejné rozlišení jako zrcadlo o průměru dvě stě metrů!

Co nás čeká docela názorně dokumentuje i první milník na cestě za tímto unikátním přístrojem. Před několika měsíci totiž technici zkombinovali světlo posbírané pouze dvěma osmimetrovými zrcadly a zcela z přehledem tak odhadnuli průměr kotoučku hvězdy Achernar na 1,92 +/- 0,05 úhlové vteřiny. Ve spolupráci se speciálními kamerami tak dalekohledy již dnes v blízké infračervené oblasti spektra poskytují lepší rozlišení i citlivost v porovnání s Hubblem. Výsledek je ostatně patrný i na přiložené dvojici záběrů části mladé hvězdokupy NGC 3603, která leží dvacet tisíc světelných roků daleko v souhvězdí Carina.

Vynikající vlastnosti jednotlivých dalekohledů jdou na vrub známé adaptivní optice. Součástí optického systému je totiž speciální zrcadlo, které se dokáže na necelých dvou set místech až pětsetkrát za sekundu deformovat podle pokynů počítače, čím neustále kompenzuje proměnnou kvalitu zemské atmosféry a sledované stálice tak udržuje bez ustání ideálně ostré. Kvalita zobrazených hvězd se potom blíží téměř ideálu, jako kdyby se observatoř nacházela na oběžné dráze.

Úhlové rozlišení osmimetrového dalekohledu se při testech pohyboval na hranici 0,07 úhlové vteřiny na vlnové délce 2,2 mikrometru, tedy v blízké infračervené oblasti. Na vlnové délce 1,2 mikrometru pak přístroj dosáhl laťky 0,04 úhlové vteřiny a na vlnové délce 1 mikrometr dokonce 0,03 úhlové vteřiny.

Dalším velkým rozšířením Velmi velkého dalekohledu bude sodíkový laser, jenž na observatoři přibude v průběhu následujících dvou roků. Ten totiž vyrobí "umělou hvězdu" nezbytnou k provozu adaptivní optiky na libovolném místě oblohy. Speciální zařízení kompenzující neklid zemské atmosféry tak bude použitelné i v těch místech, kde v zorném poli chybí "přirozené", vhodně jasné stálice.

Velmi velký dalekohled je tak na dobré cestě, aby se na řadu roků stal tím nejvýkonnějším přístrojem svého druhu na světě. Samozřejmě až do okamžiku, kdy lidé vymyslí a postaví ještě něco lepšího.

Jiří Dušek
 

Jak nevypadají galaxie?

Pokud se někdy rozhodnete přijít na kloub zázrakům předváděným na kouzelnickém představení, pak nikdy nedovolte, aby zručný iluzionista -- byť jenom na krátký okamžik -- odlákal vaší pozornost. Polonahé pomocnice, mávání rukou, lesklé konfety, oslnivé exploze totiž nemají za úkol nic jiného, než vás zmást a zamaskovat skutečné provedení triku. Zajímavé je, že podobně se chová i vesmír. I on nás totiž drží v mnoha různých iluzích.

 Podívejme se třeba na spirální galaxie. Jejich fotografie zdobí nejednu astronomickou knížku a názorně tak všem čtenářům ukazují typické světlé jádro, ze kterého se odvíjí hebká spirální ramena. Na první pohled tak vzniká iluze, že právě v těchto částech je v galaxiích nejvíce hvězd, jejichž slitá zář vykresluje ladné tvary vesmírných ostrovů.

Je tomu tak doopravdy? Nikoli. Hvězdy se samozřejmě nalézají i v temných oblastech mezi spirálními rameny. Prostorová hustota stálic je dokonce po celé galaxii prakticky stejná a spirály jsou nápadné pouze díky extrémně zářivým hvězdám, které v temnějších oblastech chybí.

Iluzi přitom nahrávají i další hráči. Většina hvězd se rodí v rozsáhlých oblacích mezihvězdné látky, jež se nachází právě místech, kde pozorujeme zářivá ramena. Ty nejhmotnější stálice, které tuto galaktickou strukturu vykreslují, přitom žijí velmi krátce, většinou několik milionů roků, takže se nestihnou příliš vzdálit od místa svého zrodu. Svým světlem tak zvýrazňují oblasti, kde se zrovna rodí nové hvězdy.

Druhou přihrávkou je fakt, že většina fotografických emulzí, které se využívají k portrétování galaxií, bývá nejcitlivější na světlo kratších vlnových délek, tj. v modré oblasti. Právě v ní jsou přitom horké hvězdy nejnápadnější. Navíc jsou tyto jasné hvězdy, resp. jejich shluky, zpravidla výrazně přeexponovány: Jejich světlo se na fotografickém filmu či CCD čipu slije v jednolitou zář a zvýrazní tak "krásu" spirálních ramen.

Na vlastní oči totiž spirální galaxii jen tak nezahlédnete. V dalekohledech, i těch hodně velikých, je zpravidla patrné nanejvýš jádro galaxie. Ostatně to docela názorně dokazuje přiložený záběr M 81 ze souhvězdí Velké Medvědice.

Fotografický snímek ve viditelném světle ukazuje typickou spirální galaxii: Jasné jádro, ze kterého se rozvíjí dvě ramena doplněná několika menšími výběžky. Pokud si ale nasadíte infračervené brýle, pak se M 81 změní v prakticky rovnoměrně mlhavou skvrnku. Nyní se totiž zviditelnily starší, načervenalé obří hvězdy, které vesměs povstaly z hvězd sluneční hmotnosti. Tyto stálice měly během svého aktivního života dostatek času na to, aby opustily místa svého zrodu -- oblaky mezihvězdné látky, takže se vcelku rovnoměrně rozptýlily po celé galaxii.

Uprostřed těchto dvou záběrů je pak kresba M 81 pořízená dvaceticentimetrovým dalekohledem brněnské hvězdárny. Je ve stejném měřítku jako předcházející obrázky, takže názorně ukazuje, že na vlastní oči spatříte nanejvýš jasné jádro galaxie, nikoli spirální ramena. (Součástí kresby je i supernova 1993J, která koncem března roku 1993 vzplanula na okraji galaxie.)

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...