:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

401. vydání (11.2.2002 )

foto autor Tak tady se to prý stalo. Choulili jsme se za nízkou kamennou zídkou, těsně pod vrcholem Mojžíšovy hory na egyptské Sinaji a čekali na východ Slunce. Tak tady se prý odehrál jeden z vrcholných okamžiků mnohaletého bloudění Izraelců do země zaslíbené. Tak tady, na vrcholu hory vysoké dva tisíce tři sta metrů, uprostřed načervenalých skal a písku suchého jako troud zvěstoval Bůh Mojžíšovi desatero. Tak tady, na úpatí, stojí klášter svaté Kateřiny, který ve svých kamenných zdech už po tisíciletí ukrývá kapli hořícího trnitého keře, jehož světle zelené výhonky je tu prý dodnes.

Na horu Džabal Músá jsme se vyšplhali pohodlnou cestou s mnoha serpentinami, vroubenou pravidelnými, napůl rozpadlými stánky s bohatým občerstvení. Nebylo to nic těžkého, i když nám dvoukilometrové převýšení zdolané během několika málo hodin hlavy přeci jenom trochu zamotalo. Na vrcholku, kudy nejspíš kráčely lidské dějiny, nás pak čekala nejen malá bazilika, nezbytný stánek s jídlem a pitím, ale především skvělý výhled do dálky, snad až k Rudému moři na horizontu rozmazaném pouštním pískem.

Zapadající Slunce dalo malebným průrvám okolního pohoří, zdobených černými pásy ztuhlé lávy, patřičnou plastiku. Hráli jsme piškvorky, luštili křížovky a čekali až se setmí. Obloha se zaplnila tisíci hvězdami, my je sledovali s triedrem v ruce a spolu s několika dalšími Novozélanďany se choulili v závětří kamenné římsy.

Ten nejzajímavější okamžik však přišel až s rozbřeskem. V dáli se objevily první paprsky Slunce, které prořízly nový den a zaplavily Mojžíšovu horu teplými fotony. Dokonalost sfér a jedinečnost místa potrhly unikátní kompozici.

Velkolepé přírodní představení nám však nebylo dovoleno vychutnat v tichu a samotě. V průběhu noci zaplnily vrcholek desítky turistů, jejichž výskání, doplňované chaotickými záblesky jednoduchých fotoaparátů, navíc podpořila bohoslužba skupiny ortodoxních židů.

Prožít noc v místech, kde se to stalo, bylo velmi poučné. I zde, v poetickém prostředí jedné ze zastávek Bible, jsme totiž narazili na jednoznačný protiklad obyčejného lidství. Na vrcholu populární hory není jediný záchod. Východ Slunce proto doprovodila nejen řada pachových stop, ale i v nejbližším okolí neméně četné nášlapné miny. Inu, i takový je náš svět. Jemně krásný s řadou pih.

Jiří Dušek

 

 

 

Zóna života

Aby se Země stala kolébkou rozvinutých forem života, musela dostat do vínku celou řadu příhodných podmínek. Jednou z nich je i optimální vzdálenost od Slunce. Země by zkrátka neměla být příliš blízko, ani příliš daleko od své mateřské hvězdy. Tuto výjimečnou oblast astrobiologové nazývají jako zónu života. Kde jsou však její hranice?

 Jistě mi dáte za pravdu, že noci strávené u táborového ohně mají své neopakovatelné kouzlo. Vůně čerstvě opečených špekáčků, dobrá nálada, praskot hořícího dřeva a drobné uhlíky vystřelující až k obloze, kde se potkávají s hvězdnou oblohou. Na táborovém ohni je však přitažlivá ještě jedna neodmyslitelná věc: teplo. Letní noci mohou být někdy pravým opakem parného dne a bez pohybu člověk rychle prochladne. U hořící vatry se však dá v pohodlí vydržet po celou noc. Nejprve si ale musíte najít se svými přáteli to správné místo na sezení. Příliš blízko ohně je tak teplo, že vám vyrážejí na čele krůpěje potu a otravuje vás nepříjemný štiplavý kouř, na druhé straně příliš daleko od ohně už to příliš nehřeje a na záda vám začne dýchat nepříjemný chlad. Podobně je tomu i v planetárních systémech.

Již v šedesátých letech minulého století se astronomové snažili vymezit "obytnou zónu" naší Sluneční soustavy, která je ohraničena dvěma extrémy: příliš malou vzdáleností od mateřské hvězdy, při které by na planetě zemského typu nemohly existovat oceány, protože by byly přivedeny k bodu varu a naopak příliš daleko od Slunce by byly teploty tak nízké, že by pevný povrch promrznul do značné hloubky. Venuše se pohybuje právě mimo tuto zónu a je názorným příkladem planety, která je vystavena přílišnému slunečnímu žáru. Povrch naší sousedky je i díky silnému skleníkovému efektu zahříván až na teplotou pěti set stupňů. Kdyby měla Venuše oceány, již dávno by se beze zbytku vypařily do prostoru. Naproti tomu Mars leží blízko vnějšího okraje zóny života a jeho povrch je promrzlý do hloubky několika kilometrů.

Vymezení zóny života není vůbec snadnou záležitostí. Nesmíme totiž zapomenout na to, že planety mohu mít velmi účinný termostat v podobě složitého a provázaného chemického procesu známého jako koloběh uhlíku. Tento proces se děje mezi atmosférou, hydrosférou, litosférou, ale i biosférou. Velkou roli zde hraje především koncentrace oxidu uhličitého, který se sice v zemské atmosféře uplatňuje jen příměsí, ale i tak spolu s dalšími skleníkovými plyny a vodní párou zvyšuje průměrnou teplotu Země o 34 stupňů. Nebýt nich, byla by průměrná teplota na naši planetě pouhých 19 stupňů pod nulou.

 Právě koncentrace oxidu uhličitého může spolu s koloběhem uhlíku fungovat jako planetární termostat. Při zvětrávání hornin, které obsahují silikátové minerály (např. žula) totiž dochází k odebírání oxidu uhličitého z atmosféry. Pokud by se tedy naše planeta ohřála, urychlilo by se pochopitelně zvětrávání hornin a koncentrace tohoto plynu v atmosféře by se tím snížila, což by zase mělo za následek snížení povrchové teploty. Kdyby Zemi naopak postihlo ochlazení, oxidu uhličitého přibude a dojde k celkovému oteplení.

James Kasting z Pensylvánské univerzity proto se svými kolegy definoval zónu života poněkud přesněji: "Je to oblast kolem hvězdy, ve které má planeta s hmotností blízkou Zemi, atmosféru složenou z dusíku, vody a oxidu uhličitého a rovněž klimatické podmínky příhodné pro formy života závislé na vodě. Podle této novější definice z roku 1993 je vnitřní hranice zóny života vzdálená 0,95 AU (1 AU -- astronomická jednotka je rovna 150 milionům kilometrů) od Slunce, kdežto vnější 1,15 AU. To je o mnoho více, než se dříve předpokládalo.

Tak je ale zóna života zpravidla definována spíše pro vyšší organismy. Extrémní formy mikroorganismů nalezené ve zcela nepřístupných místech naší planety, které mohou přežívat ve velkých hloubkách a které potřebují ke svému přežití jen velmi málo energie a vody, mohou bez problémů přežívat i daleko za hranicemi zóny života -- i pod povrchem planet nebo ledových měsíců. Dobrým příkladem může být Jupiterův měsíc Europa. Tento ledový měsíc se sice nachází daleko za vnější hranicí zóny života, ale není zcela vyloučeno, že by pod ledovou skořápkou mohly existovat primitivní formy mikroorganismů. Zóna přežití bakterií je proto mnohem širší než pro vyšší rostliny nebo pro vyvinuté organismy.

Kromě šíře zóny života je však důležitá i její stabilita, což závisí zejména na neměnném energetickém výkonu mateřské hvězdy. My máme to štěstí, že Slunce patří mezi ty stabilnější hvězdy. To umožňuje, aby se Země v zóně života pohybovala po dobu nejméně pěti až osmi miliard let. U hmotnější hvězdy by tento vývoj probíhal mnohem rychleji a rozvinuté formy by byly odkázány k zániku dřív, než by stačily planetu osídlit.

Jak by tedy vypadala zóna života v naši planetární soustavě, kdybychom Slunce vyměnili za jinou hvězdu? Hvězda spektrální třídy M0 s poloviční hmotností a 6 % svítivostí by zónu života posunula směrem ke hvězdě až za dráhu Venuše. Výhodou takové "miniaturní" hvězdy by však byla její velká stabilita -- až 50 miliard let. Naopak hvězda třídy F0, která by byla 1,3krát masivnější a 4,3krát jasnější, by způsobila přesunutí zóny až za dráhu Marsu. Životnost takové marnotratné hvězdy by navíc byla jen 4 miliardy let.

Pavel Gabzdyl
 

Tyflografika užitá při astronomickém vzdělávání

V období realizace projektu Astronomie nevidomým jsem narazil na problém sdělení astronomických poznatků prostřednictvím obrázku. Časem jsem se seznámil s tvorbou reliéfních obrázků na mikrokapslový papír. Princip spočíval v nakreslení (okopírování, vytisknutí...) graficky upraveného obrázku na zmíněný speciální papír a následném ozáření infrazářičem.

 V "papíru" tak dojde k reakci a vystoupí reliéf, který je již přístupný hmatovému vnímání. Cena takového papíru se pohybuje kolem 30 Kč za 1 ks formátu A4, což je relativně dost, proto se v současnosti rozhlížím po levnější metodě tyflografického znázornění. Také se domnívám, že je u této metody relativně podceněna citlivost lidského hmatu -- a nelze si tak příliš hrát s detaily, jak by to umožňoval např. skleněný povrch. Jak se však takový obrázek před samotným "tiskem" na fuseru (zařízení nemálo podobné tiskárně) upravuje?

Předně si řekněme, co znamená pojem tyflografika. Jak již z pojmu vyplývá, pohybujeme se kolem určité formy grafické tvorby. Grafika (franc. graphique -- liniový, řeck. graphó -- píši, kreslím) je povětšinou chápána ve vztahu s výtvarným uměním. Může však být zaměřena užitkově a tak být i prostředkem informace. Grafika je poměrně jednoduchý sdělovací prostředek a tak se zrodil zdánlivě absurdní nápad, využít grafiku pro sdělení informace nevidomým. Absurdnost spočívala ve skutečnosti, že grafika je výhradně předurčena zrakovému vnímání a nevidomí přeci mohou hmatem vnímat jen třírozměrné znázornění (slyšel jsem i o relativně úspěšných pokusech "zvukové grafiky"). Odtud se dospělo k pojmu tyflografika (Typhlos řec. -- slepý).

Tyflografika tak leží na pomezí mezi sochařstvím a grafikou, uměním a vědou -- racionálním sdělením informace z hlediska psychologie a teorie informace. Z psychologického hlediska tyflografika představuje transformaci prostorových vjemů a představ na vjemy a představy plošné. Z hlediska teorie informace představuje tyflografika kód vyjadřující informaci o prostorových objektech v reliéfně lineární a reliéfně plošné podobě.

Kompenzace informačního deficitu, který vzniká v důsledku zrakového postižení nevidomých, se může provádět mnoha haptizačními a jinými prostředky jako je např. užití plasticko-modelových forem informace, reliéfně písemné informace, zvukových prostředků apod.. V současnosti se zabývám především optimalizací tyflografické formy astronomické informace a opt. reliéfně písemné formy astronomické informace (připusťme, že s těmito dvěma body neodlučitelně souvisí optimalizace reliéfu).

K mým hotovým výtvorům patří publikace Souhvězdí pro nevidomé 1. - Obtočnová souhvězdí, proto budu určité tyflografické prvky demonstrovat na reliéfních kresbách užitých v této publikaci (přestože se k určitým užitým prvkům v publikaci dnes již stavím poněkud s "odporem").

Z hlediska kompozičního jsem vycházel ze zdrojů podle Paed. Dr. Jána Jesenského, CSc. a Mgr. Petra Červenky. Přestože se mi výsledný efekt oproti jiným, mnou navrhovaným, metodám sdělování astronomické informace nevidomým ve výsledku nezdá příliš efektivní, myslím si že je v současnosti dostačující. Můj pocit zřejmě vyplývá z užívaných prostředků, které by se daly nahradit specifickými prostředky, jež se snažím vyhotovit. Při tvorbě tyflografického díla však můžeme vycházet z následujících principů (jak v podstatě uvádí Jesenský):

  • princip lakoničnosti -- nepodstatné detaily vyloučit
  • princip zobecnění a unifikace -- dílo racionálně zobecnit
  • princip osamostatnění -- relativně samostatné části informace jasně oddělit od jiných částí informace
  • princip zvýraznění struktury -- vyčlenit uzlové elementy; zvýraznit sdělovanou informaci
  • princip fázovosti -- procesy v informaci dostatečně charakterizovat
  • princip využívání běžných asociací, stereotypů a mnemotechniky -- prostředky navozující přirozený vztah mezi podnětem a skutečností
V podstatě lze těchto principů s většími či menšími odchylkami použít při jakémkoliv sdělování informace, zejména při vzdělávání. Domnívám se že s velkými výhodami by se dalo obdobných principů užít i v astronomickém vzdělávání a popularizaci.

Při kresbě souhvězdí pro nevidomé jsem se potýkal mj. s těmito body:

  • Co všechno zakreslit?
  • Jak vyjádřit jasnost?
  • Jak jednotlivé prvky zakreslit?
  • Jak vhodně popsat obrázky a jednotlivé prvky v nich?
Již předem jsem počítal s využitím mikrokapslového papíru, který byl hrazen centrem pro zrakově postižené studenty TEREZA na FJFI ČVUT a později z naprosté většiny ze zdrojů centra TEIRESIÁS při fakultě informatiky MU (vlastně vydavatelé), čili jsem musel vycházet i z použitého materiálu.

Co všechno zakreslit?
Z počátku jsem inklinoval k zakreslování přespříliš mnoha informací do jednoho obrázku. Chtěl jsem zakreslit hvězdy podstatné pro tvar souhvězdí, další hvězdy, linky vyjadřující tvar souhvězdí, ohraničení souhvězdí a do toho všeho bylo nutné umístit popisky včetně měřítka. Nevidomý se v obrázku absolutně neorientoval, ani při důkladném ústním popisu. Nakonec jsem vyloučil všechny pro souhvězdí a orientaci nepodstatné prvky. Zakreslil jsem jen pro souhvězdí podstatné hvězdy, linky vyjadřující tvar souhvězdí, popisky a měřítko. Celý obrázek jsem zarámoval silnější čarou, aby bylo jasné kde je hranice obrázku (ačkoliv nakonec použitá metoda vlepování obrázků orámování nevyžaduje). I při hrubém ústním výkladu byl nevidomý schopen se v obrázku orientovat.

Jak vyjádřit jasnost?
Zde jsem se zprvu pokoušel různé jasnosti zakreslovat různě velkými kotoučky a řídit se principem: čím jasnější objekt, tím větší kotouček (tak jak jsou hvězdy klasicky značeny v mapách pro vidící). Po prvních pokusech jsem od této metody přestoupil k užití různě tvarovaných značek (viz. obrázek). Problémy při použití kotoučků velikostí odpovídajících jasnosti jsou následující:

  • Příliš velké kotoučky jasných hvězd, takže by se některé hvězdy vzájemně kryly.
  • Hmat není citlivý jako zrak, proto hmatem jednoznačně rychle nerozpoznáte např. 5 mm a 7 mm kotouček. To souvisí i s užitou škálou jasností, která by musela být buď příliš malá, nebo dostačující, ale s velkými rozdíly v průměru kotoučku, čímž bychom se dostali do nesnesitelných velikostí.
  • Nevidomý hmatem výraznost značky vnímá obráceně jak vidící zrakem. (Připouštím, že tahle informace je vytvořená jen na základě pokusu s několika málo nevidícími) Malý průměr kotoučku je pro hmat výraznější, než větší kotouček při užití stejné výšky reliéfu kotoučku (nyní mám na mysli užití nízkého reliéfu).
Před výsledným uspořádáním značek jsem předložil několika nevidomým subjektům 42 dvojic značek, u nichž měly určit výraznější značku z každé dvojice značek. Dohromady se shodly přibližně v 60 % v uspořádání značek od nejvíce k nejméně výrazným. Bez zajímavosti není, že většina zkoumaných subjektů měla výrazné problémy zjistit tvar trojúhelníčku, zatímco ostatní značky nedělaly výrazné problémy.

Doporučuji vyhnout se značkám, které se podobají braillskému fontu (popisky by se se značkami pletly)

Mnou navrhované značka, vyjadřující "jasnost" světelného bodu:

Tak docílíme přímého haptického vyjádření hvězdné velikosti (či jasnosti) světelného bodu (Jistě, vidícím se hvězdy nejeví přímo jako body, nýbrž cípatě, zde však přistupuji k problému obecněji). Výhodou je také skutečnost, že v případě potřeby můžeme velikosti značek měnit, popř. značky navzájem překrývat -- bočně prolínat.

Jak jednotlivé prvky zakreslit?
Důležité je prvky, které nesou specifickou informaci, oddělit (až na výjimky). Vycházím-li z předpokladu, že obrázek obsahuje pět prvků: značku hvězdy, spojovací čáru, popisek, měřítko a orámování obrázku, potom každý z nich musí stát samostatně, oddělen od ostatních prvků tak, aby s nimi přímo nesplýval. Hvězdy od spojovacích čar (tvořících tvar souhvězdí), jsem odděloval 1 - 1,5 mm mezerou. Dnes bych použil daleko větší mezeru, aby hvězda vynikla, proto doporučuji nebát se užít větší mezery až 4 mm. Po ozáření se reliéf chová trošičku jinak, než očekáváte. Mezery od okraje (orámování) jsem volil zpravidla 5 mm až několik cm, podle tvaru souhvězdí. Měřítko jsem umísťoval vždy do pravého dolního rohu 2 - 4 mm od spodního rámu a 4 mm od pravého rámu.

Co se týká velikosti značek, ty jsem dělal cca 5,5 mm veliké, podle tvaru značky. Spojovací čáry jsou 1,5 mm široké. Rámovací čára je 3 mm silná.

 Jak vhodně popsat obrázky a jednotlivé prvky v nich?
Braillské popisky (čísla hvězd) jsem odděloval 5 -- 7 mm od hvězdy. Hvězdy jsem čísloval, abych mohl v doprovodném textu snadno navádět podle tvaru souhvězdí (někteří nevidomí neznají braillské značení řecké abecedy -- a je pro ně mnohdy relativně složité pochopit, že např. alfa je vlastně jen jeden znak a ne složenina několika znaků "a", "l", "f", "a". Otázkou však je, je-li mnou užitý způsob označování hvězd čísly ideální nebo není, já si totiž dělám téměř co chci, zkrátka proto, že není s kým si o tom podiskutovat. Přímo v obrázku popisky šetříme, nejlépe je tam vůbec nedáváme a použijeme raději ústního či textového doprovodu.

Mikrokapslový papír má tu výhodu, že se s ním relativně dobře pracuje, obrázek je rychle "vytištěn" a pro některá grafická znázornění je kvalita obrázku dostačující. Mezi nevýhody patří především relativně vysoká cena speciálního papíru i fuseru, nemůžeme použít více vrstev, uvolňování barvy, kvalita reliéfní kresby je závislá na kvalitě papíru.

V současnosti čekám na zpětné reakce, avšak již dopředu jsem rozhodnut v další části místo nízké reliéfní plochy použít minimálně kulových vrchlíků.

O publikaci je mezi nevidomými relativně zájem. V počátku jsem uvažoval jen o třech kusech publikací, které by si nevidomí navzájem půjčovaly (jak se to s běžnou literaturou pro nevidomé dělá). Myslí, že počet výtisků se rozroste řádově do desítek kusů.

Jak jsem se smíšenými (resp. asi ne smíšenými, ale zmatenými) pocity odcházel ze semináře, tak se mě jeden nevidomý člověk zeptal, zda si myslím, že i nevidomý může vystudovat astronomii. Já si myslím, že ano. Jednak je to zcela jeho věc a k tomu, aby vystudoval, je-li přijat za studenta, existují lidé, kteří jej k cíli úspěšně dovedou (ale všichni asi víme, že opak je mnohdy pravdou (nebuďme naivní)) -- tedy přeci vyučující, profesoři ... (když se to nepodaří, potom je někde chyba -- určitě ne ve studentovi nebo jeho handicapu, jenž by měl přestat handicapem být.) Proč ne? Astronomie přeci není věda konkrétně určená pro vnímání zrakem -- myslím, že to dávno patří minulosti, především když se astronomie rozvinula do mnohdy velice roztodivných podob. Vnitřně cítím, že by mohla nabývat i podob více umělečtějších a humanističtějších -- mnohdy se těchto témat leckde nechtěně lehce dotýká, ale stále neexistují ucelené a přijaté podoby (zmiňme relativně již ucelené např. astronomické vzdělávání, kosmické právo apod.). Někdo zřejmě namítne, že astronomie a jí příbuzné obory jsou výhradně matematickofyzkální obory, avšak že matematika či fyzika jsou jen nástroji k okopávání pole astronomie a jiných oborů, podle mě pochopili již např. Camille Flamarion, František Josef Studnička nebo fantastové A.C.Clark a jiní -- myslím, že bychom nemusely chodit příliš daleko a stačilo by se porozhlédnout nedaleko od sebe -- ostatně nebylo by mou myšlenkou přirovnat astronomii (popularizaci apod. v planetáriu...) k divadlu (ale to bylo přeci řečeno i o politice). Astronomie vlastní určitý druh many, z níž vychází neobyčejná "síla" (a fyzikové ať si, prosím, neuzurpují jedinečné právo k pojmu "síla" -- ostatně, stačí se ohlédnout za vznikem tohoto pojmu), na jedné straně extrovertní, na straně druhé výjimečně introvertní, schopna v lidech vyvolávat prapodivné myšlenkové asociace mnohdy vedoucí k čemusi, co označujeme za boha (já jsem tenhle pojem ještě nepochopil)...

A co dál? Snad se podaří dokončit hybrid Zlaté století astronomie od doc.RNDr. Zdeňka Pokorného, CSC, snad již v brzké době vyjde 2. díl Souhvězdí pro nevidomé. ... snad ... pomalu dávám do reliéfu některé Messierovi objekty a snad se něco takového podaří vydat a možná již světlo světa spatří umělá obloha pro nevidící. Přestože se ledasco z uvedeného nepovede, myslím, že téma nevidomých, popř. jinak handicapovaných v astronomii již zůstane otevřeným tématem a že tohle téma umře jen se smrtí samotného handicapu. (Každopádně, projekt je na tom rozhodně lépe než donekonečna obemílaná profesionalizace České armády -- a vrtulníky také zatím nepadají.)

Petr Závodský
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...