:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

400. vydání (7.2.2002 )

foto NASA Thank You For Your Input! Tak začínají výsledky průzkumu veřejného mínění, který bude součástí připravované zprávy o prioritách dalších výprav do sluneční soustavy, jenž pro NASA sestavuje americký Národní vědecký úřad, National Research Council. Studie se uskutečnila prostřednictvím internetového dotazníku, jenž byl vystaven na stránkách známé The Planetary Society a který do konce ledna tohoto roku vyplnilo ohromujících 54 tisíc lidí(!).

Samotné výsledky nejsou svým způsobem nijak překvapivé, přesto všechno bych si dovolil alespoň částečně citovat odpovědi na dvě otázky. První zněla: Z následujících výprav vyberte pět, které považujete v následujícím desetiletí za nejdůležitější. Na prvním místě se umístila z 91 procenty preferencí výprava k Marsu. Na druhém s 62 procenty cesta k Měsíci a v těsném závěsu (60 procent) mise k ledové Europě. Do první pětky proklouzla ještě sonda k Plutu a do oblasti Kuiperova pásu a observatoř, která by se zaměřila na Jupiterův satelit Ió. Naopak zcela mimo zájem respondentů je družice Merkuru a vzdálených planet jako Saturn, Uran a Neptun.

Druhá otázka se týkala zdrojů informací, ze kterých respondenti čerpají informace o výsledcích meziplanetárních výprav. V drtivé většině jde o www stránky -- ty v hlasování dostaly dvě třetiny všech preferencí. Všechny další zdroje jsou pak hodně pozadu -- za řeč prakticky stojí jenom noviny, časopisy, specializovaná periodika a e-mailem zasílané tiskové zprávy. Například taková planetária jsou prakticky na hranici bezvýznamnosti.

Jistě, výsledky této diskuze nejsou pro nikoho nijak závazné. Nicméně NASA mohou napovědět, jakým způsobem si přeje veřejnost získávat informace a jaké si asi přeje budoucí výpravy. Uvidíme, zda se jejich přání splní.

Jiří Dušek

 

Už jste viděli novou novu? (235 odpovědí)

  • ano (17%)
  • ne (63%)
  • jakou novu? (20%)

 

 

Nejbližší otevřená hvězdokupa

Odpověď na otázku, jak se jmenuje nejbližší otevřená hvězdokupa, není vůbec jednoduchá.

 Řada pozorovatelů, ne-li valná většina, považuje za nejbližší otevřenou hvězdokupu Hyády, která tvoří jednu z krásných dominant souhvězdí Býka. Ve skutečnosti je však nejbližším takovým útvarem kupa Velkého vozu. Je natolik blízko, že Slunce -- které k ní ovšem nepatří -- leží na jejím okraji. Doslova a do písmene touto blízkou hvězdokupou prolétá.

Skutečně. Stálice, které u nás v Evropě nazýváme Velký vůz, netvoří na obloze jen tak ledasjakou skupinu. Patří k sobě, vzniknuly v jednom oblaku plynu a prachu zhruba před třemi miliony roky a představují jádro řídké hvězdokupy, které v porovnání s Hyádami leží přibližně v poloviční vzdálenosti, asi osmdesát světelných roků daleko.

To, že hvězdy Velkého vozu mají něco společného, věděli astronomové už na konci devatenáctého století. Až na krajní dvě, tedy Dubhe (alfa UMa) a Benetnaš (eta UMa), se totiž shodně pohybují prostorem. Stálice beta, gama, delta, epsilon a zeta mají stejný vzhled spektra (typu A), stejný zářivý výkon přibližně padesátkrát větší než Slunce a na pozemské obloze se každý rok přesunou o 0,11 úhlové vteřiny směrem na východ. Vzdálenost shodnou s průměrem našeho Měsíce tedy urazí za 16 tisíciletí. Názorně to dokumentuje i přiložená animace.

Ke hvězdokupě patří i 37 UMa, 78 UMa, 21 LMi a Gemma (alfa CrB). Celkem se jedná o tucet objektů, jež vyplňují oblast o průměru kolem pětadvaceti světelných roků. Pokud by bylo Slunce nehybné, pak by skupina vylétla ze souhvězdí Blíženců a nyní pozvolna směřuje k východnímu okraji Střelce. Nejblíže k nám bude přibližně za milion roků, kdy ji najdeme poblíž Klíčové dírky v Herkulovi. Tehdy se hvězdokupa přiblíží na dvě třetiny současné vzdálenosti.

Navíc se ukazuje, že je na obloze celá řada dalších stálic, které jeví velmi podobný pohyb prostorem jako skupina Velkého vozu. Jde nejméně o stovku případů rozesetých po celé obloze, jako například gama Cetus, alfa Ophiuchi, iota Cephei, beta Aurigae, gama Leonis a také Sírius. Od sebe jsou ovšem natolik daleko, že je nemůžeme považovat za právoplatné členy skupiny. V prostoru je totiž dělí až několik stovek světelných roků, tedy zhruba desetkrát víc než v případě samotné hvězdokupy.

Je tedy správné následující pořadí čtyř nejbližších otevřených hvězdokup? Skupina Velkého vozu s osmdesáti světelnými roky, Hyády s 150 světelnými roky, Kupa ve Vlasech Bereniky s 250 světelnými roky a Plejádami s více než čtyřmi sty světelnými roky. Navíc s poznámkou, že do vzdálenosti jednoho tisíc světelných roků najdeme dalších jedenáct hvězdokup? Jako je Praesepe, alfa Persei, M 7 ve Štíru a M 39 v Labuti?

Jednoznačná odpověď neexistuje. Záleží totiž na našich představách o otevřených hvězdokupách a řídkých skupinách, které mohly kdysi představovat výrazně sevřenější útvary. Hyády jsou staré asi šest set milionů roků a i když při setkáních s jinými hmotnými objekty přišly o řadu stálic, pořád jich obsahují několik stovek. Jejich okraj končí asi třicet světelných roků od Země a dobře definované jádro najdeme asi ve čtyřikrát větší vzdáleností.

Naproti tomu skupina Velký vůz má sice poloviční stáří, avšak tvoří ji jenom hrstka hvězd roztroušených v prostoru o průměru kolem dvaceti pěti světelných roků. Kdybychom se například z jádra této skupiny, tedy ze vzdálenosti 80 světelných roků, podívali na dvojici Slunce -- alfa Centauri, byly by od sebe daleko jenom tři stupně. V polovině při srovnání s tím, jak daleko se nám ze Země jeví stálice Velkého vozu.

Pozici nejbližší hvězdokupy bychom tudíž měli přenechat Hyádám. Velký vůz a k němu náležící stálice jsou spíše velmi volně vázanou soustavou, kterých je ve vesmíru ohromné množství. Kdyby se nenacházela tak blízko, nejspíš bychom si jí vůbec nevšimnuli. Rozpustila by se v anonymní záplavě naší Galaxie.

Jiří Dušek
 

Důkazy zapsané v pobřežním písku

Již pětadvacet let uběhlo od doby, kdy dva vědecké týmy přišly s odvážnou myšlenkou, že Měsíc vznikl při srážce naší planety s jiným podobně velkým tělesem. Důkazy o správnosti této hypotézy přicházejí nejen ze studia pozemských a měsíčních hornin, ale také ze zkamenělých stop po přílivech a odlivech v dávné historii naši planety.

 Gravitační síla, kterou Měsíc působí na Zemi, vytváří slapová vzdutí hladin moří a oceánů, jež stoupají a klesají podle pohybu Měsíce kolem Země. Tento neustálý, přesně se opakující děj probíhá na naší planetě již po miliardy let. V době přílivů nanáší mořská voda písčité usazeniny na mělké pobřežní oblasti a v ústí řek. Jakmile voda opadne, vytvářejí písčitá zrníčka tenký pobřežní lem. Dvě písčité vrstvičky tedy tvoří záznam dvou přílivů a odlivů v průběhu jednoho dne. Nejhrubší vrstvička přitom vznikala za nejsilnějšího přílivu, který dopravil na pobřeží největší zrníčka písku.

V devadesátých letech dvacátého století byly objeveny tehdy nejstarší přílivové rytmy v 900 milionů let starých skalách z Big Cottonwood Canyon poblíž nynějšího dějiště zimní olympiády -- Salt Lake City v Utahu. Ken Eriksson a Edward Simpson však objevili předminulý rok poblíž Barbetonu v jižní Africe mnohem starší geologický záznam přílivů a odlivů, jehož stáří dnes odhadují na 3,225 miliardy let. Eriksson je objevil již v sedmdesátých letech, ale až nyní se mu podařilo potvrdit, že proužkované vzory jsou skutečně stopami po denních, čtrnáctidenních a měsíčních přílivových cyklech.

 Právě sled vrstev ukazuje, že prvotní oběžná dráha Měsíce musela být stejně jako dnes téměř kruhová. Kdyby Měsíc vznikl nezávisle na Zemi a později byl zachycen její přitažlivou silou, byla by jeho dráha mnohem více protáhlá a sledy zkamenělých pobřežních přílivových vrstviček by zdaleka nebyly tak pravidelné. Usazeniny z Jižní Afriky také prozrazují, že před 3,2 miliardami lety Měsíc oběhl Zemi za 20 dní a že byl o čtvrtinu blíže k Zemi než dnes. Země tenkrát rotovala také rychleji: za jeden rok uběhlo 550 dní.

Erikssonovu teorii podporují i výsledky německých geochemiků, kteří tvrdí, že ke srážce došlo 50 až 100 milionů let po vzniku Sluneční soustavy (4,56 miliard let). Carsten Münker z Munsterovy univerzity svá tvrzení publikovaná v časopise Science z 1. září 2000 opírá o studia měsíčních hornin a meteoritů. Podle nich se mělo železoniklové jádro Země začít formovat asi 50 milionů let po vzniku Slunce a planet. Jeho tým hledal velmi vzácný izotop zirkonu 92, který je produktem přirozeného radioaktivního rozpadu niobu 92. Münker tvrdí, že celková zásoba niobu 92 se spotřebovala již 50 milionů let po vzniku Sluneční soustavy. Ukázalo se, že jak Země tak i Měsíc jsou o zirkon 92 ochuzeny (meteority ho mají více). Znamená to tedy, že měsíční i pozemské horniny vznikly nejméně 50 milionů let po vzniku planet. Víme rovněž, že měsíční horniny vznikly asi před 4,45 miliardami let, čili sto milionů let po vzniku Sluneční soustavy. Měsíc tedy musel vzniknout přibližně ve stejné době.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle BBC News a dalších zdrojů
 

Na prvním místě jsou peníze

Prezident George W. Bush toto pondělí požádal americký Kongres, aby NASA v roce 2003 dostala rozpočet ve výši 15 miliard dolarů. Pro někoho dobrá zpráva, pro někoho ne. Kosmická agentura každopádně změní kurs.

 Patnáct miliard dolarů je v celkovém americkém státním rozpočtu 2,13 bilionů dolarů nevýrazná částka. Pro NASA je však jasným vzkazem, jenž novopečený šéf NASA Sean O Keefe charakterizoval slovy: návrat k základnímu výzkumu. Patnáct miliard dolarů je totiž oproti poslednímu rozpočtu vyšší pouze o 207 milionů dolarů, což pokryje nanejvýš inflaci.

Základním pilířem amerického kosmického výzkumu se tudíž stane výzkum sluneční soustavy, pokus o navrácení stavby Mezinárodní kosmické stanice do rozumných finančních mantinelů a zahájení alespoň některých vědeckých projektů na palubě, privatizace některých aktivit kolem raketoplánů a snad i experimenty s novým, nukleárním raketovým pohonem. Ten by se mohl stát klíček, k radikálnímu zkrácení všech výprav.

Pokud se někdo stal výhercem, pak to jsou odborníci, kteří se zabývají sluneční soustavou. Tahle položka totiž dostane o 550 milionů dolarů více, celkově tedy 3,42 miliardy. Ztrátu naopak utrpěly raketoplány. V roce 2003 si NASA může dovolit pouze čtyři starty oproti pěti plánovaným, navíc nastane výrazný tlak na dokončení základního jádra Mezinárodní stanice, která může hostit moduly dalších států, avšak zatím nezajistí dlouhodobý pobyt sedmi astronautů. Počet stálých osadníků se tak bude i nadále pohybovat na třech.

Zatímco v roce 2003 dostane NASA na orbitální základnu 1,492 miliard dolarů, v roce 2004 se počítá s částkou 1,4 miliardy a pak už jenom 1,1 miliardy dolarů. To třeba znamená, že na záchranný miniraketoplán pro sedm kosmonautů stanice zůstane zatím jenom dvacet milionů dolarů. Což je částka prakticky nulová.

Bohužel se uzavřou i další dva projekty: Výprava k Plutu a k Jupiterově Európy, které výrazně překročily zamýšlené rozpočty a náklady na program výzkumu vnějších planet téměř zdvojnásobily.

V případě orbitální stanice a raketoplánu se počítá se vznikem privátní, nekomerční organizace, která se bude podobat Vědeckému ústavu kosmického dalekohledu, jenž se úspěšně stará o Hubblův kosmický dalekohled. Naopak některá další centra se buď sloučí nebo přejdou pod velkou univerzitu.

Tyto plány však nejsou zatím definitivní. Naopak, očekává se, že Kongres zcela tradičně provede v rozpočtu NASA řadu změn, které některé projekty buď podpoří nebo naopak zcela pohřbí.

Jiří Dušek
Zdroj: The Florida Today
 

Tyfloastronomie?

(Tyflo ... slepý ... astronomie?)

 Dvacátého třetího ledna se v prostorách Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně konal miniseminář, resp. pracovní setkání k tématu Astronomie nevidomým. Účast byla relativně slušná co se týče počtu posluchačů, avšak myslím, že po stránce složení posluchačů účast již ideální nebyla. Ze strany nevidomých jsem vypozoroval relativní spokojenost, alespoň v období po semináři (ten, kdo se hlouběji seznámil s problematikou nevidomých jistě ví, o čem mluvím). Myslím, že seminář co do kvality pokulhával v první části (a relativně si to kladu za vinu -- řečník ze mě zjevně nebude (-: ; sorry, snažil jsem se), po přestávce se již rozpoutala relativně slušná diskuse, leč myslím, že se místy celkem dost ztrácelo téma astronomie -- na druhou stranu, proč ne?

Z hlediska astronomie (astronomů) si myslím, že seminář byl slabý. Z pozice problematiky nevidomých byl seminář dle mého názoru slušný (ale mohl být jistě lepší). Sám sebe bych k pódiu asi již nepustil. Co se týká příspěvku Radka Seiferta, tak jeho výkon byl celkem slušný na to, že se vlastně začal připravovat 4 hodiny před seminářem. Pan Dr. Petr Peňáz s kolegou Hladíkem myslím celkem zaujal svým příspěvkem o hybridní publikaci Zlaté století astronomie, nakonec mě samotného překvapila jím uvedená cena za tyflografickou publikaci Souhvězdí pro nevidomé 1., a to cca 100 Kč (reálná cena je samozřejmě daleko vyšší a myslím, že zde pan dr. Peňáz určil jen jakousi symbolickou cenu (která by asi za 2 hodny byla trošku jiná), která pramálo pokryje objektivní náklady na materiál či práci -- takže někde nějaká korunka přeci jen ubude -- ale kde?).

Jelikož se mi ústní výstup příliš nezdařil, tak se pokusím ledasco napravit textovým příspěvkem v IAN. Začnu tím, jak se vlastně myšlenka zprostředkovat astronomii nevidícím zrodila a následně vyvíjela.

 

Tedy jak mě to napadlo? Astronomie je v podstatě mým koníčkem (kdysi málem profesí, ale teď pouhým zájmem) a o astronomické vzdělávání se zajímám od roku 1998 (1998 až 2000 jako vedoucí astrokroužku na Domě dětí a mládeže v Pohořelicích, potom jen čistě teoreticky) a k astronomii se v současnosti dostávám jen sporadicky či v souvislosti s tématem astronomie nevidomým (tyfloastronomie je asi lepší pojem).

Myslím si, že nakonec za to mohla kniha Den Trifidů o Johna Windhama, jež po čase v souvislosti s pročtením habilitační práce pana Doc. RNDr. Zdeňka Pokorného, CSc. Astronomické vzdělávání ve mně evokovala myšlenku o tom, jestli lze astronomii zprostředkovat i lidem nevidícím. Tak jsem nesměle 21. srpna 2000 poslal mj. k panu Dr. Zdeňkovi Pokornému dotaz zda ... 9.) Existuje v ČR popř. v zahraničí člověk (organizace ...) věnující se vzdělávání a popularizaci astr. nevidomých (kdo, kde,...)? Odpověď mi došla 22. 8. 2000: Asi ne, nevím o nikom, ale kdybyste náhodou na nějaký takový kontakt narazil, dejte mi vědět, problém popularizace astronomie pro nevidomé považuji za obrovskou výzvu. Na Internetu jsem také nenalezl nějaké zdroje o tom, že by se někdy někdo touto problematikou zabýval. Ze zvědavosti jsem obešel některé zvukové knihovny pro zrakově postižené a tam objevil všehovšudy dvě knihy s astronomickou tématikou namluvené na kazety. Na nějaký čas jsem na myšlenku "zapomněl", jelikož jsem se začal věnovat studiu na FJFI ČVUT. Nicméně na katedře matematiky fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské jsem potkal nástěnku (nebo ona mě) centra pro zrakově postižené studenty TEREZA, na níž mě zaujala reliéfní kresba na fuserovém papíře (bublinkový, mikrokapslový apod.). A za nějakou dobu jsem si na tomto speciálním papíře nechal "vybublinkovat" M13ku (poté, co jsem provedl v Photoshopu inverzi a potlačil grafický šum černobílé fotografie) a toto jsem předložil nevidícímu Radkovi Seifertovi, jehož myšlenka relativně dost nadchla -- při té příležitosti jsem využil situace a navrhl vyhotovit atlas souhvězdí (ono z toho nakonec vzniklo trochu něco jiného). A tak se začalo vlastně rodit nové tyflografické dílo v Radkově domnění, že mě to za chvíli přestane bavit.

Samozřejmě mě tahle problematika zajímala dál. To jsem již znal relativně dost zrakově postižených, publikaci jsem neustále nějak předělával a upravoval, až se zdálo, že nikdy nespatří světlo světa.

V průběhu výroby publikace Souhvězdí pro nevidomé 1. jsem komunikoval s panem Dr. Zdeňkem Pokorným, který mi byl v dané věci neobyčejně velkou oporou. To jsem již uvažoval o dalším podprojketu, totiž zvukové publikaci pro nevidící. Dr. Pokorný navrhl zkusit předělat do zvukové podoby jeho novou knížku Zlaté století astronomie. Tedy obíhal jsem všechna možná nahrávací studia a nakonec se ustálil na dvou možných producentech -- KTN (organizace pro nevidící) a u Českého rozhlasu 2 Praha. V obou případech by bylo nutné sehnat cca 10.000 až 20.000 Kč, což mi připadalo relativně neprůstřelné, ačkoliv vzdálené zdroje se již ukazovaly. Nakonec jsem se ale seznámil s centrem TEIRESIÁS v Brně a Dr. Petrem Peňázem, jenž mě stručně seznámil s hybridní (zvuk + hmat) formou publikace. A prý by se to dalo vyzkoušet právě na zmiňované knize Zlaté století astronomie od Dr. Zdeňka Pokorného. Jako forma mi hybrid připadal sice sympatický, nicméně nedával jsem mu příliš veliké šance (dnes se již na problém dívám trošičku jinak a asi se mi tahle forma líbí). Dal jsem však přednost tomu, že náklady jsou hrazeny z grantu na hybridní publikace (čili jsem nemusel dále shánět finanční zdroje), jednalo se o novou formu publikování pro nevidící a tedy pokrokové téma, TEIREISIÁS je organizace univerzitní a tedy i jaksi rozvojová, čili lze relativně spoléhat i na další spolupráci, navíc se rýsoval další možný kontakt a to na filozofickou fakultu MU, kde se vlastně pod záštitou pana Hladíka publikace tvoří, přestože se objevily drobné, nicméně podstatné problémy s autorskými právy.

A tak se začalo pracovat na dalším projektu, který již dále běžel mimo mě. Doma jsme se Zdeňkem Bartošem (tehdy 15ti letým) začali pomalu budovat umělou oblohu pro nevidící -- zatím komplet selhává na financích, takové prapodivné torzo z roztodivných materiálů je již tak nějak zvládnuto. V tomto období se však objevily nějaké potíže, já opět měl neodolatelnou touhu opustit ČR (-: a tak jsem rychle dával dohromady Souhvězdí pro nevidomé 1., které se nakonec relativně úspěšně objevilo, ačkoliv si myslím, že ledaskde je poznat ona uspěchanost. To jsem již v podstatě odjížděl, avšak mé rozhodnutí zlomil Zdenek Bartoš, kterého si za to neobyčejně vážím (SMS: NEMUZES PRECEJEN TAK ODJET CO A KOPULA V GARAZI CO TY VSECHNY PROJEKTY(- NEDOKONCE- NE) A TVUJ KAMOS STRATI NEJLEPSIHO PILOTA A VUBEC NEJSES PR- IPRAVENEJ NA ŽIVOT OD: ZIP). A tak s vědomím, že tu ještě nějakou cenu mám, pokračuji dál. Sice teď nějak strnule, ale pokračuji.

 

Metod jak nevidícím zprostředkovat jakoukoliv informaci je mnoho. V podstatě můžeme využít funkčních smyslů, především sluch a hmat.

Myslím, že obecně lze "přijmout" následující fakt:

Člověk vnímá informace z:

90 % zrakem

8 % sluchem

1 % hmatem

1 % ostatními cestami. (viz. Jesenský či Lomov 77).

Foto ESO Doposavad se mi příliš nepodařilo zjistit, jak si zastánci tohoto rozdělení definují pojmy "informace" a "vnímání". Domnívám se však, že např. při uvážení různých psychologických pojmů (vědomí, nevědomí, bytostné ... (viz. např. v Jungovi) a myslím, že nemohu připustit jen behavioristický (Stimulus (podnět) -- Respons (odpověď)) přístup k problému, tedy nemohu podceňovat vrozené dispozice člověka, ačkoliv behavioristé do popředí relativně dost stavěli roli výchovy. Či nemohu nějak přijmou metodu introspekce, kterou navrhoval John Lock (1632-1704) -- tedy co se děje v mysli je podle něj odvozeno jen od počitků a vjemů, ačkoliv jeho tradice později akcentuje vliv prostředí...) nemohu tyto údaje přejímat bez drobného povzdechu. Takže ono to tak nějak bude, ale přeci asi trošičku jinak (to je ale jiné téma). Také asi nelze jednoznačně přijímat klasicky nabízené škatulky smyslů (zrak, hmat, sluch, chuť, čich apod.). K tomu dospějeme, jestliže začneme uvažovat třebas jen o lidském sluchu, zda je náš sluch vlastně kombinací několika smyslů (smysl pro hlasitost, výšku tónu, směr, srozumitelnost hudby a řeči...). Máme snad vycházet "ze způsobu vzruchu nervové buňky a pod rubrikou 'mechanické smysly' házet do jednoho pytle hmat, sluch, vnímání tíže a bolesti nebo dokonce ještě čich a chuť"? Anebo jak vlastně k problému přistupovat?

  Při té příležitosti mě napadá: Astrovzdělavatelé a astropopularizátoři "vždy" nějak logicky začínají své dílo vznikem vesmíru, tím co běžně "vidíme" na obloze (s čím se setkáváme v "přírodě"), sluneční soustavou apod. a následně svoji přednášku, kurz, kroužek, ... rozvíjejí. Myslím si, že by nebylo marné začínat člověkem -- tedy bytostným pozorovatelem svého okolí a sebe sama). A asi by to bylo dobré např. i ve fyzice atd.).

 

Já se nyní zaměřím na využití hmatového vnímání. Sluch si nechám možná na jindy... ale to ještě uvidím.

Tedy hmat. Ono to u nevidících souvisí s potřebou rychlého a bezchybného rozlišování sdělované haptické (hmatové) informace. Největší koncentrace hmatových tělísek, která jsou umístěna v kůži, je na konečcích prstů, rtech a jazyku. Citlivost hmatu se měří na základě schopnosti rozlišit dva body dotyku (provádí se pomocí esteziometru). Nejnižší hodnoty se pohybují v rozmezí 1 -- 3 mm (cca 2 mm) (speciální dotykové body -- až 0,1 mm na konečcích prstů). U některých jiných zvířat je hmatová citlivost daleko vyšší. Uvažme např. s jakou přesností stavějí včely své plásty (viz. třeba tzv. včelí mezera).

(pokračování)
Petr Závodský
 

Devadesátiny Jožky Dolečka

V brzké době oslaví své již 90. narozeniny pan Josef Doleček, zakladatel Hvězdárny Valašské Meziříčí. I v tomto pokročilém věku občas zavítá na "svoji" hvězdárnu na kopci zvaném Stínadla ve Valašském Meziříčí, zkontrolovat, jak jeho současní následovníci pokračují v díle, které před více než padesáti lety započal.

 Josef Doleček se narodil 16. února 1912 v Mistrovicích, okres Ústí nad Labem. V roce 1926 byl přijat do Baťovy školy "mladých mužů", kde vedle všeobecných předmětů studoval také angličtinu a němčinu. Později vystudoval gymnázium. V roce 1932 přesídlil do Valašského Meziříčí. Byl činným v Sokole, na divadelní scéně a hrál i v divadelním orchestru. Byl zakládajícím členem Valašského aeroklubu a předsedou Jawa klubu. I z tohoto krátkého, zcela jistě nekompletního výčtu činností je zřejmé, že byl velmi aktivním člověkem.

Zájem o astronomii ho přivedl k jejímu soustavnému studiu, stal se jednatelem astronomické sekce Muzejní společnosti a členem České astronomické společnosti v Praze. Přednesl celou řadu přednášek z astronomie a kosmonautiky, a také přednášek cestopisných (od roku 1960 byl zahraničním průvodcem Čedoku). Za obtížných podmínek dokázal po druhé světové válce realizovat velký sen valašskomeziříčských astronomů -- postavit novou hvězdárnu, která byla pro veřejnost otevřena na podzim roku 1955. Josef Doleček se stal jejím prvním ředitelem. Hlavní budova hvězdárny byla postavena podle projektu akademického architekta Zdeňka Plesníka.

Nová hvězdárna navázala pod vedením Josefa Dolečka na dřívější aktivity malé dřevěné hvězdárničky s kopulí o průměru 3 metry, kterou v roce 1929 vybudoval Antonín Ballner, se kterým Josef Doleček úzce spolupracoval. Antoním Ballner hrdě nazýval svoji pozorovatelnu "Kolňa badajna". Hvězdárnička stojí dodnes a od roku 2001 je součástí Hvězdárny Valašské Meziříčí.

V roce 1961 odchází Josef Doleček z hvězdárny a věnuje se jiným aktivitám. Na astronomii však nezanevřel. V roce 1996 se stal členem nově vzniklé Valašské astronomické společnosti (VAS) se sídlem na Hvězdárně Valašské Meziříčí, ve volných chvílích navštěvuje hvězdárnu, zúčastňuje se přednášek a seminářů. Na návrh účastníků ustavujícího sněmu VAS bylo Josefu Dolečkovi uděleno čestné členství ve VAS za jeho podíl na rozvoji astronomie na Valašsku.

Dne 6. 5. 1997 mu udělila Městská rada Valašského Meziříčí pamětní list a stříbrnou medaili k 700. výročí první zmínky o Valašském Meziříčí. Jméno "Dolecek" nese i jedna z planetek, obíhajících kolem Slunce mezi Marsem a Jupiterem. V seznamu planetek ji najdeme pod pořadovým číslem 11126 (předběžné označení 1996 TC15). Planetku objevil 15. 10. 1996 Mgr. Petr Pravec, pracovník oddělení meziplanetární hmoty na Astronomickém ústavu Akademie věd České republiky. Její průměr se odhaduje na 5 až 10 km a kolem Slunce obíhá ve střední části hlavního pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem, ve vzdálenosti 346 miliónů až 461 miliónů kilometrů od Slunce. Pro porovnání: planeta Mars je vzdálena od Slunce 228 miliónů km a planeta Jupiter téměř 780 miliónů km.

16. února 2002, tj. v den devadesátých narozenin Josefa Dolečka, se bude planetka 11126 "Dolecek" nacházet v souhvězdí Lva, v místě o souřadnicích: 11 h 32 m; + 18° 04'. Vzhledem k tomu, že se bude nacházet poblíž afélia své dráhy, bude mít jasnost pouze 18,5 mag.

Úsilí Josefa Dolečka a dalších zakladatelů hvězdárny připomíná všem návštěvníkům pamětní deska, která je od roku 1998 umístěna ve vstupní hale Hvězdárny Valašské Meziříčí (instalovaná při příležitosti 50. výročí zahájení výstavby hvězdárny v roce 1948).

Do dalších let přejeme Jožkovi Dolečkovi pevné zdraví, pohodu, spokojenost a ještě mnoho zajímavých informací z celého vesmíru. Za kolektiv pracovníků Hvězdárny Valašské Meziříčí

František Martinek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...