:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

399. vydání (4.2.2002 )

Foto NASA Hovno na Měsíci. Tak se měl -- přiznávám poněkud ostře -- jmenovat seriál od jednoho z našich redakčních kolegů, který by přinesl sérii krátkých článků na různá "bulvární" témata z astronomie a kosmonautiky. V dlouhém a určitě hodně čteném cyklu by se objevily příspěvky popisující obyčejný život kosmonautů a astronautů.

Za superlativy, kterými knížky, články v časopisech i tiskové zprávy rozhodně nešetří, se totiž ukrývá běžný život normálních smrtelníků a seriál tak mohl čtenářům prozradit, jak vykonávali američtí astronauti na Měsíci potřebu (odtud i název), jak se ruští kosmonauti na Miru sprchovali, kolik stál vývoj záchodu na raketoplánu, zda jsou z paluby kosmické lodi patrné padající hvězdy... atd. atd. Seriál mohl čtenářům prozradit řadu zajímavých informací z běžného života. Leč zřejmě jen tak neprozradí. Na vině je pracovní vyčerpání hlavního protagonisty celé akce.

Myšlenka na tento "sitcom" vznikla už před čtyřmi roky nad třetí sklenkou tehdy ještě nepitelného Starobrna. A skoro bych na ni asi zapomněl, kdyby se před několika dny v diskuzní skupině čtenářů IAN nerozhořela debata nad otázkou, zda může člověk -- nechráněn skafandrem -- přežít alespoň krátký pobyt v úplném vakuu. Podle některých sci-fi ano, viz třeba Vesmírná odysea, podle jiných jenom s vypětím všech sil, viz Schwarzeneggerovy vykulené oči v Total Recall, a setkáte se i s řadou filmů, kde se hrdina rozprskne dřív, než si uvědomí svůj bídný konec.

Diskuze to byla moc zajímavá, i když s příchutí černého humoru, a já jenom doufám, že se z jejích příspěvků podaří pro tyhle noviny sestavit nějaký shrnující článek. Článek, jenž by se mohl stát prvním dílem "Hovna na Měsíci". Seriálu o obyčejném životě neobyčejných smrtelníků. (PS: Mám pocit, že se blýská na lepší časy.)

Jiří Dušek

 

 

 

Hypernova na vlastní oči

Hvězdné nebe nám hned z počátku roku nabízí několik zajímavých novinek. Na vlastní oči si můžeme prohlédnout dva velmi zajímavé objekty, které zatím zůstávají astronomům záhadou.

 Šestého ledna tohoto roku si australský astronom amatér N. J. Brown na fotografickém snímku oblohy všimnul nového a relativně jasného objektu v souhvězdí Jednorožce. Objev byl potvrzen o několik dní později a byla také pořízena první pozorování na mnoha světových observatořích. Spektroskopická pozorování, která obvykle rychle určí podstatu pozorovaného jevu, však tentokrát nepřinesla doposud žádné zásadní vysvětlení, proč se objekt tak náhle a prudce zjasnil. Stále totiž nevíme, zda se jedná o klasickou novu, nebo o velmi hmotnou, tzv. uhlíkovou hvězdu, která prochází velmi zajímavou fází svého vývoje. Pokud se ukáže druhá varianta jako pravdivá, pak jsme svědky naprosto unikátního představení, které souvisí s rozsáhlými změnami ve hvězdě samotné a jenž trvá pouze krátkou část jejího života. Na sklonku ledna hvězda překvapila dalším prudkým nárůstem jasnosti. Toto druhé zjasnění se navíc podařilo objevit českým astronomům zapojeným do celosvětové sítě pozorovatelů. Nyní je hvězda na hranici viditelnosti pouhým okem a k jejímu pozorování postačí obyčejný triedr.

Foto Rudolf Novak

Snad ještě větší vzrušení ale přinesl objev japonského astronoma Yoji Hiroseho, který pomocí speciální citlivé CCD kamery objevil kandidáta na supernovu v relativně blízké a jasné galaxii označované jako M 74. Spektroskopická pozorování, která se v těchto případech okamžitě provádějí kvůli přesnému určení typu supernovy a předpovídání jejího chování však ukázala, že objekt je mnohem zajímavější, než se zdálo.

Je totiž pravděpodobné, že se jedná o velmi unikátní objekt nazývaný hypernova. Hvězdy, které procházejí tímto stadiem představují velkou záhadu moderní astronomie. Doposud jediným pozorovaným kandidátem na hypernovu se stala supernova 1998bw, která byla ztotožněna se zdrojem gama záření, který se objevil prakticky ve stejné době. Jelikož jsou záblesky gama záření doposud nevysvětlenou záhadou dvacátého století, byli astronomové překvapeni tím, že za tak mohutnou explozi může supernova, která jinak při explozi uvolní mnohem méně energie. Teoretičtí fyzikové proto navrhli jako jedno z možných vysvětlení -- model hypernovy. Velmi hmotná mladá hvězda, která se vyvíjí mnohem rychleji než méně hmotné stálice vyčerpá zásoby jaderného paliva a při mohutné explozi se její jádro zhroutí v černou díru. Exploze se odehrává v prostředí, které je bohaté na prach a plyn -- vinou rychlého vývoje jsou tyto objekty ještě součástí mračen, ze kterých vznikly -- a tak je její síla násobena reakcí právě s tímto okolím. Teprve další pozorování ale odhalí skutečnou podstatu celého jevu. Vzhledem k tomu, že galaxie M 74 je relativně blízko, předpovídají astronomové další zjasňování hypernovy až na hranici viditelnosti malým dalekohledem. Protože výbuch hypernov je velmi unikátní událost, je velmi pravděpodobné že v nejbližších desítkách let už se nám podobná příležitost nenaskytne.

Krom těchto unikátních úkazů zdobí noční pohled do vesmíru také jasné planety Jupiter a Saturn, takže můžete využít návštěvy hvězdárny také k jejich prohlédnutí. Ve většině přístrojů, které jsou k dispozici, se můžete pokochat atmosférickými pásy na Jupiteru, prstencem u Saturnu, ale také mnoha měsíci, které tyto obří planety zdobí. Obě zajímavé novinky budou i nadále sledovat Instantní astronomické noviny, které najdete na adrese www.ian.cz, seznam hvězdáren v České republice pak na adrese sdruzeni.hvezdarna.cz.

Rudolf Novák
 

Slunce (ne)má průvodce

Nemesis: 1. řecká bohyně odplaty, udílející lidem podle zásluhy štěstí nebo neštěstí a trestající zločin a zpupnost. 2. hvězda, která obíhá kolem našeho Slunce.

kresba Tomislav Stmac K domněnce, že se před 65 miliony roky zřítila do oblasti střední Ameriky planetka o průměru několika kilometrů, která přinesla smrt nejméně třem čtvrtinám všeho živého, se přiklání stále větší množství odborníků.

Zajímavý je ale fakt, že podle paleontologických studií tahle katastrofa rozhodně nemusela být jedinou. Ve vrstvách nejrůznějších usazenin se totiž dochovaly zprávy, že k podobnému masivnímu vymírání živočichů a rostlin -- zdánlivě bez jakékoli příčiny -- docházelo častěji: V cyklech dlouhých zhruba 30 milionů roků. Nejstarší čistka proběhla před 250 miliony roky, na konci období tzv. permu, nejmladší před 15 miliony roky. Mezitím nejméně šest dalších.

Už na počátku roku 1984 se díky Davidu Raupovi a Johnu Sepkoskemu z Chicagské univerzity objevila velmi originální myšlenka, která mohla tyto více méně periodické katastrofy vysvětlit: kolem Slunce už nejméně čtvrt miliardy roků obíhá červený trpaslík -- málo zářivá hvězda. Pohybuje se po protáhlé dráze, která ji zanáší až tři světelné roky daleko, kolem dokola přitom oběhne jednou za asi 26 milionů roků.

To nejhorší přichází při jejím průletu kolem Slunce: Ocitne se totiž v Oortově oblaku komet a transneptunických těles, jakémusi skladu materiálu z dob, kdy vznikala sluneční soustava. Ten začíná někde za dráhou Neptunu a končí ve vzdálenosti jednoho světelného roku. (Nejbližší hvězda Proxima Centauri -- shodou okolností také červený trpaslík -- leží 4,25 světelného roku daleko.)

Zatímco v době, kdy se Nemesis nachází dál od Slunce, přichází z Oortova oblaku jen několik komet ročně, při průletu touto oblastí (avšak stále mnohem dál než obíhá Pluto) neviditelný souputník vychýlí miliony komet, z nichž se velká část vydá i do vnitřních oblastí sluneční soustavy. Pravděpodobnost, že si to několik z nich namíří rovnou k Zemi, se tak promění téměř v jistotu. Právě proto dostal temný průvodce jméno podle řecké bohyně odplaty -- Nemesis.

Bohužel, celá tahle teorie má několik slabých míst. Kupodivu jím není námitka, že bychom už takového průvodce dávno nalezli. Červení trpaslíci patří mezi hodně slabé hvězdy: mohou mít hmotnost jenom 0,075 Slunce (tj. zhruba sto Jupiterů) a povrchovou teplotu jenom 2500 kelvinů. Takové stálice jsou tudíž jenom velmi málo zářivé a lehce uniknou naší pozornosti. Vždyť i Proximu Centauri, byť je nejbližším známým trpaslíkem, stěží uvidíte i ve velkém dalekohledu. Má totiž jedenáctou velikost!

Červení trpaslíci přitom představují jakýsi hvězdný plankton, který zastupuje dvě třetiny hvězdné populace a jsou tak ve vesmíru nejrozšířenější stálice. Pravděpodobnost, že by se v nebeské záplavě mohla ukrývat nepoznaná, velmi blízká hvězda, tak rozhodně není nulová. Kromě toho by mohlo jít dokonce i o ještě méně zářivějšího hnědého trpaslíka.

Existence Nemesis je však vyloučena z jiných důvodů: Gravitačním působením okolních hvězd i rozsáhlých oblaků plynu a prachu -- molekulových mračnech, by byla soustava Slunce-Nemesis natolik rušena, že by se během stovky milionů roků rozpadla. Navíc se ukazuje, že údajně periodická masová vymírání živočichů a rostlin rozhodně periodická nejsou. Intervaly mezi náhlými katastrofami jsou zřetelně různé -- existence Nemesis, která by na nás každých 26 milionů roků poslala spršku vražedných komet, tudíž není potřeba. Neméně důležitý je i fakt, že by na takového průvodce nejspíš narazila některá z infračervených observatoří, které prohledávají oblohu.

To však nic nemění na skutečnosti, že by mnohé z minulých ekologických katastrof, při nichž měl pozemský život skutečně na kahánku, nevyvolaly pády velkých komet či planetek. Hledat v nich pravidelný rytmus je však zhola zbytečné.

Jiří Dušek
 

Coelorum perrupit claustra - díl druhý

Dokončení životopisu jednoho z nejslavnějších astronomů, který kdy chodil po této planetě.

 Zatímco ostatní astronomové 18. století především měří a počítají (pokračuje éra nebeské mechaniky a nejbližší příbuznou astronomie je ctěná matematika), Hirschel jenom pozoruje. Zatím... Ovšem na pozorování nezbývá mnoho času, neboť Wilhelm je velice zaneprázdněn. Komponuje sbory, písně, žalmy i vojenské pochody, diriguje, a stále vede řadu soukromých vyučovacích hodin hudby. V únoru 1766 pozoruje Venuši, na dlouhou dobu jeho první a poslední pozorování dalekohledem.

Hudba vše zastiňuje, i když ještě v únoru Wilhelm stihne obdivovat zatmění Měsíce. Hirschel se stává doslova duší hudebního života v Bathu, ale astronomii věnuje veškerý zbylý čas. Je ho poskrovnu, ale přesto svou první vědeckou práci o proměnné hvězdě Mira Ceti odesílá Královské společnosti v Londýně již roku 1780. Pak přichází klíčové datum 13. březen 1781, kdy Wilhelm objevuje mimořádně dokonalým dalekohledem (používá zvětšení až 932x) novou planetu, kterou zprvu považoval za kometu, nalezenou při běžné inventuře nebe v souhvězdí Blíženců. Anderson Lexell v Petrohradě a Pierre Laplace v Paříži počítají její parabolickou dráhu, ale neúspěšně. Z komety se stává planeta, sedmá v pořadí, obíhající Slunce ve vzdálenosti dvakrát větší než dosud nejvzdálenější známá planeta Saturn!

Hirschel novou planetu uctivě pojmenovává Georgium Sidus na počest anglického krále Jiřího III., třebaže německý astronom Johann Bode usiluje, aby byla nová planeta nazvána v duchu mytologické tradice. To se ovšem stává až šedesát let po objevu a planetě se dostává jméno Uran.

 Hirschlovi se ovšem dedikace Jiřímu III. vyplatila -- byl jmenován čestným doktorem oxfordské univerzity, obdržel Copleyovu zlatou medaili za objev nové planety a stal se královským astronomem s ročním platem 200 liber. Je to sice podstatně méně, než si vydělával jako hudebník, ale nic již nebrání jeho astronomickému rozletu.

Nerušeně mohl pracovat tím spíše, že mu král Jiří III., který si Hirschela velice vážil a často se s ním stýkal, vykázal byt a pracovnu nejprve v Dachetu a později ve Sloughu. Stavba stále větších a dokonalejších dalekohledů tedy svižně pokračovala. Roku 1782 byl postaven dalekohled s ohniskovou vzdáleností 7,6 metru a po něm, v letech 1785-89, dokonce největší dalekohled na světě. Byl to vrchol Hirschelova jedenadvacetiletého konstruktérského úsilí, během něhož vybrousil na 440 zrcadel! Gigantický dalekohled se zrcadlem o průměru 1,25 m a ohniskové vzdálenosti 13 metrů držel světový primát po celé další půlstoletí.

Dne 8. května roku 1788 se Hirschel, povýšený již do šlechtického stavu, oženil se zámožnou vdovou Mary Pitt Baldwinovou, takže se stal naprosto finančně nezávislým. Sestra Karolina Lukretia však zůstávale dále jeho věrnou pomocnicí. V roce 1792 se manželům narodil syn John Frederick William, pozdější více než úspěšný pokračovatel hvězdářského rodinného klanu. V roce 1793 přijal Hirschl britské občanství a jméno William Herschel.

Z jeho dalších astronomických prací musíme alespoň jmenovat objev dvou Uranových družic, Titanu a Oberona (11. ledna 1787), dvou družic Saturnových, Mimase a Encelada (28. srpna a 17. září 1789), katalogizaci 2500 mlhovin a 846 dvojhvězd, z nichž valnou většinu objevil a poprvé popsal, zjištění rotace Saturnu a jeho prstenů (1790), důkaz proměnlivosti rozlohy polárních čepiček Marsu a soustavné zkoumání a měření povrchu Měsíce. Na sklonku života se Herschel věnoval syntetickým studiím a kosmologickým bádáním o počtu a celkovém uspořádání hvězd ve viditelném vesmíru, o tvaru Mléčné dráhy a o pohybu sluneční soustavy ve světovém prostoru směrem k souhvězdí Herkula. Je to ovšem jen kusý výčet odborných prací Williama Herschela, kterým se věnuje odborná historická astronomická literatura.

V roce 1820 se Sir William stal prvním prezidentem Královské astronomické společnosti, do jejíhož emblému byl dán právě jeden z jeho dalekohledů jako zázrak tehdejší doby. William Herschel zemřel 25. srpna 1822 ve věku 84 let. Malý kostelík v Uptonu u Windsoru se stal místem jeho posledního odpočinku. Obrovským dalekohledem a duchem svým pronikl prostorem světovým co nejhlouběji a právem si vysloužil na svém náhrobku nápis: "coelorum perrupit claustra" (prorazil závory nebes) a navěky pak titul "otec hvězdné astronomie".

Autoři velice děkují Jiřímu Grygarovi za podněty, směřující k sepsání článku i za kritické připomínky k rukopisu.

Použitá literatura:
F. Bednář: Památník Českobratrské církve evangelické. Theologická fakulta Církve českobratrské evangelické, Praha 1924.
W. Bussmann (ed.): Neue Deutsche Biographie. Bd. 8. Duncker & Humblot, Berlín 1969.
G. Buttmann: Wilhelm Herschel, Leben und Werk. Wiss. Verlagsgess. Stuttgart 1961.
J. L. E. Dreyer: Sir William Herschel's Life and Work. Roy. Soc. & the Roy. Astron. Soc., Vol. I, London 1912.
C. C. Gillispie (ed.): Dictionary of Scientific Biography. Scribner, New York 1981.
Z. Kopal: soukr. sdělení J. Grygarovi, 1988.
C. A . Lubbock (ed.) : The Herschel Chronicle. The Life-Story of William Herschel and his Sister Caroline Herschel. Cambridge University Press, Cambridge 1933.
B. Olšanská: soukr. sdělení J. Grygarovi, 1987.
O. Opočenský: Děje. Pro kroniku českobratrského sboru nákladem vlastním, Heršpice 1889.
Ottův slovník naučný, sv. XI, str.211. J. Otta, Praha 1897.
J. B. Sidgwick: William Herschel - Explorer of the Heavens. Faber & Faber, London 1953.
J. Sime: William Herschel and His Work. T. & T. Clark, Edinburgh 1900.
J. Strachoň: Záhada původu Williama Herschla (rukopis, 1992)
P. Šafaříková: William Herschel a jeho sestra Karolina. Knihovna přátel oblohy, nákladem vlastním, Praha 1900.

Jaromír Strachoň, Helena Zíková
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...