:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

398. vydání (31.1.2002 )

Kresba Tomislav Stimac Nikdy bych nevěřil, že astronomie stojí za vším. Ale je to tak. Když jsem před třemi roky začal studovat fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze, říkal jsem si, že všechny ty nesmysly, které do nás tlačí při přednáškách a cvičeních z fyziky nebo matematiky nikdy nebudu ve svém oboru -- astronomii -- potřebovat. Hrozně mě štvalo a přišlo mi diskriminující, že se v pětisemestrálním kurzu obecné fyziky vůbec neučí astronomie. Vždyť je to matka všech přírodních věd a když už se musíme všichni zabývat pro mě neupotřebitelnými jádry atomů, proč se nezabýváme i hvězdami? Navíc základní představy o vesmíru a najít na obloze Velký vůz a Polárku musí mít přeci každý.

Uplynuly dva roky a zdá se, že se mi rozjasňuje. Jako příklad vezměme fenomén absolutně černého tělesa. Pamatuji si, že jsme ho odvozovali z hlediska elektřiny a magnetismu, abychom byli schopni vypočítat, jakou efektivní teplotu bude mít žárovka, která bude mít dané parametry. O semestr později jsme jej postulovali v optice, neboť je nepochybně třeba znát, kolik energie z té žárovky se přemění ve světlo a jakou bude mít světlo intenzitu, v které oblasti bude svítit nejvíce atd. Ve čtvrtém semestru se na něj díváme z hlediska kvantové fyziky. A konečně, v tomto semestru z hlediska termodynamiky a statistické fyziky. Zajímavé je, že přestože všechny metody dávají stejné výsledky, absolutně černé těleso nikde v přírodě nenajdete. Prostě neexistuje. Nejlépe vystihuje vlastnosti černého tělesa paradoxně díra. Přesněji dutina.

Nemá cenu zabíhat do podrobností, důležité je, že ačkoli všechny výpočty a teorie vycházejí z prakticky nevyužitelného modelu, dává výsledky v dobré shodě s experimentem. Vždyť například hvězdy se velmi dobře chovají jako černá tělesa a právě na hvězdách byl výsledek -- Planckův vyzařovací zákon -- s úspěchem aplikován. Přestože hvězdy černé nejsou a ani to nejsou díry, přesněji dutiny. Termonukleární reakce můžeme studovat jedině v nitrech hvězd -- jinde nám zatím nefungují, magnetická pole hvězd se chovají podle Maxwellových rovnic elektromagnetického pole a tlak hvězdného větru lze počítat pomocí závěrů statistické fyziky.

A tak se kus astronomie prolíná všem odvětvími fyziky. Takže je astronomie vlastně velmi skromnou matkou všech přírodních věd. Je v pozadí a přestože se o ní přímo nemluví, je jasné, že kus jí "tam někde je". A to je přece fajn, že se zajímáme (čtenáři i autoři IAN) o něco, co se prolíná vším. Nebo ne?

Michal Švanda

 

 

 

Hypernova on-line

V galaxii M 74, kterou najdete nízko nad západním obzorem v souhvězdí Ryb, vzplanula supernova. Zatím má "jenom" 14 mag, nicméně během pár dní by se mohla zjasnit a na 11 magnitud! Pak by byla samozřejmě pohodlně viditelná i v malých přístrojích.

 Večerní obloha, na které se v těchto dnech proháněl Měsíc kolem jasného Jupiteru se Saturnem, nám připravila dal í zajímavou podívanou. Ve spirální galaxii M 74 objevil při úplňku japonský amatér Yoji Hirose novou hvězdu -- pravděpodobně supernovu (vzhledem k poloze vůči galaxii M 74).

Ba co víc! Pořízená spektra ihned vzru ila celý svět zadrátovaných počítačů: jsou toti velmi podobná spektrům delikátní supernovy 1998bw, kterou provázel jasný gama záblesk GRB 980425. Dnes se obecně soudí, e za ohňostrojem 1998bw ale i nově objevené 2002ap, mů e být exotické stadium tzv. hypernovy. Podle představ teoretiků jde o událost asi stotisíckrát vzácněj í ne exploze supernovy, při které dochází k náhlému zhroucení velmi masivní hvězdy rovnou na černou díru. Kinetická energie cárů hypernovy pak dosahuje úděsné hodnoty 5.1045 joulů, co dá vznik jednak relativistickým rázovým vlnám a jednak vzplanutí gama.

Takové nadprůměrné stálice se tvoří v ramenech spirálních galaxií. Dostane-li hvězda do vínku asi třicet hmotností Slunce, čeká ji přibli ně milion roků zářivé existence. Pak se její jádro během zlomku vteřiny zhroutí do černé díry, vyzáří asi tolik energie, kolik celý zbytek galaxie. e se to patně představuje?

Tomu, e hypernovy skutečně existují, nasvědčují i radiová pozorování některých pozůstatků po "silných supernovách". Důle ité v ak je, aby se v případě takových výjimečných událostí podařilo pozorovat objekt, co mo ná nejdéle v co mo ná nej ir ím rozmezí vlnových délek. Pak je mo né sestavit reálné modely konců takto hmotných hvězd.

Foto Rudolf Novak

Celý kolotoč kolem SN 2002ap se teprve rozbíhá. Od jejího objevu neuplynulo víc ne několik desítek hodin, tak e je v echno zatím hodně nejisté. Spektroskopická pozorování ukazují, e ve srovnání s 1998bw odpovídá spektrum poněkud mlad ímu objektu. Radiová pozorování v kombinaci s optickými upřesnila polohu zdroje do místa, které se nachází buď na kraji nebo mezi dvěma spirálními rameny. Na Palomarské fotografické přehlídce oblohy (konkrétně modrých deskách) najdete v těchto místech shluk několik nápadných objektů, které v červeném oboru chybí. Mohlo by se tedy jednat o aktivní mladou oblast. Nicméně k dal ím závěrům astronomové potřebují dal í pozorování s vy ím rozli ením.

V případě SN 2002ap máme mo ná nesmírné těstí v tom, e se tato hypernova objevila v relativně blízké galaxii. Tím pádem bude snadné dohledat v archivech velmi podrobné snímky spirál a zjistit, jak to tam vypadalo před explozí. Navíc lze čekat, e se do těchto míst zahledí i observatoře na obě né dráze. Vzpomeňte na SN 1987A.

Pokud se vyplní předpovědi optimistů, pak mů e být "nová hvězda" v M 74 vidět také men ím dalekohledem (minimum snad Somet Binar 25x100, lep í ale alespoň 15cm přístroj). Pokud se uká e, e jsme měli doopravdy to těstí a spatřili na vlastní oči hypernovu, mohla by se dokonce stát součástí večerních pozorování některých hvězdáren. Jsou-li supernovy vzácné, pak hypernov je jako afránu. Tě íme se na va e dojmy a postřehy. Lovu zdar!

Rudolf Novák
 

Zpátky k Hubblu

Americká NASA si na staveništi Mezinárodní kosmické stanice momentálně vybírá dovolenou, během které pošle k Hubblovu nesmírnému dalekohledu návštěvu servisních techniků.

 Začněme ale po pořádku. Hubble se ve vesmíru toulá už řadu roků, více než desetiletí. Za tu dobu získal nejeden šrám, nezahálela však ani armáda pozemních techniků, kteří mezitím sestavili nové, citlivější a rozumnější přístroje. Takže, jak to bude celé vypadat?

Astronauti chystají celou řadu výstupů do kosmického prostoru -- bude jich nejméně pět, při kterých inovují jak základní systémy, tak i některé detektory observatoře. V první řadě instalují špičkové chlazení infračervené kamery/spektrometru, která je od ledna 1999 mimo provoz. Tehdy totiž vyprchal dusík, jenž koloval v útrobách unikátního zařízení.

Kromě toho se dalekohled dočká nových slunečních panelů -- jsou menší, tužší a efektivnější než ty současné, a zbrusu nové jednotky pro hospodaření s energií, čímž se družice dostane do téměř stejné kondice jako na začátku mise v roce 1990. Podstatnou nevýhodou je, že při této výměně bude Hubble poprvé zcela deaktivován. To však znamená, že když astronauti nezvládnou opravu úplně dokončit, bude observatoř pravděpodobně zcela ztracena.

"Jednotka se původně neměla vyměňovat," komentoval tento zásah letový ředitel Bryan Austin. "Má 36 nejrůznějších detektorů a na spodku i několik ukotvení. Navíc jsou tyto konektory na levé straně, což znevýhodňuje všechny praváky. V kosmických oblecích tedy budou pracovat více méně poslepu." Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Pokud všechno dopadne dobře, a není důvod myslet na opak, udrží tento systém dalekohled v provozu až do roku 2010. Což by se současnou technikou už tak jisté nebylo.

Z pohledu nás, obyčejných smrtelníků, je však nejzajímavější Advanced Camera for Surveys. "Instalujeme novou kameru, ACS, která poskytne dvakrát větší zorné pole a bude více než pětkrát citlivější než současná Wide-Field Planetary Camera 2," dodal David Leckrone, z týmu vědců kolem Hubblova dalekohledu. "Bude tak desetkrát efektivnější, což znamená, že se v daném časem dostaneme ke slabším objektům ve větší oblasti a s lepším rozlišením." Tohle zařízení se tak stane tažným koněm observatoře.

NASA původně zamýšlela poslat třetí servisní výpravu ke špičkové umělé družici už v červnu 2000. V únoru 1999 však vypověděl službu třetí z klíčových gyroskopů, což vedlo k ohrožení vědeckých pozorování. Proto se odborníci dohodnuli na rozdělení mise: první v na sklonku roku 1999 instalovala šest gyroskopů, nový hledáček, palubní počítač, datový magnetofon, regulátor napětí a krátkovlnný vysílač. A nyní se dočkáme druhého dějství. Na sklonku února, nebo začátkem března odlétne z Floridy raketoplán Columbia rovnou se sedmi specialisty. Po dvou dnech stíhání uchopí dálkovým manipulátorem observatoř a uloží ho do nákladového prostoru.

Jakmile se srolují sluneční baterie, přijdou na řadu kosmonauti. První dvojice -- Grunfeld a Linnehan -- během první, třetí a páté vycházky postupně vymění jeden panel, rozvodnou jednotku a chladící systém infračerveného detektoru NICMOS. Druhý tým -- Newman a Massimino -- při druhé a čtvrté akci instalují druhý panel a novou kameru ACS. Nejtěžší bude již zmiňovaný agregát pro hospodaření s elektrickou energií, kdy se počítá s téměř rekordním pobytem ve volném prostoru v délce sedmi hodin a třiceti minut. Držme jim proto palce.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA News
 

Pohleďte na místo stvoření!

Další z odkazu Hubblova dědictví nás zavede k temnotemným prachovým mlhovinám v IC 2944.

Už na první pohled je zřejmé, že dnešní snímek z notoricky známé série The Best of HST zaslouží přívlastek "doslova úžasný". Na jemném reliéfu mlhoviny IC 2944 je rozmístěno několik desítek různě velkých inkoustových skvrn. Ty se od sebe liší nejen tvarem či velikostí, ale také strukturou detailů. Temné flíčky jsou navíc jakoby obtaženy světle červenou linkou a celý snímek prosvětluje několik nápadných hvězd.

Kupodivu, ve vesmíru byste podobných výjevů našli nepočítaně. Právě tak totiž vypadají zákoutí, kde se rodí hvězdy. Postupným smršťováním a zahušťováním prachu a plynu se uvnitř těchto tzv. globulí formují nové stálice. Objeveny byly počátkem druhé poloviny dvacátého století dánsko-americkým astronomem Bartem Bokem, po kterém jsou označovány jako Bokovy globule. V době objevu se samozřejmě nevědělo nic víc, než jen že jsou to tmavé objekty související s rozsáhlými oblastmi, kde se nejspíš tvoří hvězdy. Dnes si však myslíme, že jde o hustá oblaka mezihvězdného plynu a prachu, která se nachází před zářící plynnou mlhovinou. Ten největší útvar, ve skutečnosti složený ze dvou, má průměr zhruba jeden a půl světelného roku a obsahuje materiál potřebný ke vzniku asi patnácti hvězd podobných Slunci.

V případě IC 2944 se však díváme na situaci, která méně hmotným stálicím příliš nepřeje. První hvězdy, které zde před nedávnem vznikly, totiž pronikavým ultrafialovým zářením narušují celistvost okolní mezihvězdné látky a mlhovinu tak cupují na menší díly. Nové stálice se zde už brzo přestanou tvořit, jejich hejno se na cestě Galaxií rozletí do různých míst a IC 2944 se zcela rozplyne.

Rudolf Novák
Zdroj: Hubble Heritage
 

Coelorum perrupit claustra - díl první

Kořeny rodu Williama Herschela, ke kterému se dodnes hrdě hlásí Německo i Anglie, sahají k nám na Moravu, do obce Heršpice u Slavkova.

 Odtud se musela rodina Herschelů vystěhovat v 17. století pro své protestantské vyznání. Byl to tehdy Herschelův praděd Jan Jelínek, který s rodinou odešel do Německa, když se situace v Čechách stala neúnosnou a po těžké pobělohorské době probíhala tvrdá rekatolizace.

O této události nalezneme záznamy např. v "Dějích" napsaných pro sborovou kroniku farářem Oskarem Opočenským (1889), a též v "Památníku Českobratrské církve evangelické", vydaném ThDr. Františkem Bednářem (1924), profesorem teologické fakulty v Praze. Rovněž Paulina Šafaříková (1900) ve spisku "William Herschel a jeho sestra Karolina" pojednává o rodině Jelínků.

Velmi cenné jsou zachované vzpomínky heršpických obyvatel, z nichž nejdříve paní Berta Olšanská (spolužačka autora J.S.) z Ostravy-Vítkovic (1987) a dnes již zesnulý prof. Zdeněk Kopal (1988) z Manchesteru dali podnět k soustavnějšímu pátrání. První z autorů (J.S.) připravil po konzultacích s Liborem Lenžou (Valašské Meziříčí), RNDr. Slávkem Nečasem (Londýn) a pracovníky muzeí ve Slavkově a v Brně rukopis (Strachoň, 1992), jenž se nakonec stal základní oporou při vzniku tohoto článku.

Heršpickým občanům a lidem z nejbližšího okolí vyprávěl o podrobnostech života W. Herschela často a detailně v hodinách náboženství a konfirmační přípravy evangelický farář Jan Škeřík (1910-1939). Zachovalo se kupříkladu několik poznámkových sešitů žáků s těmito daty. Jeden tento sešitek žákyně Miloslavy Ševčíkové z Heršpic je dnes majetkem hvězdárny ve Valašském Meziříčí. Ovšem zcela základním -- dá-li se to tak říci -- kamenem poznání jsou materiály, které má k dispozici univerzitní knihovna v Londýně. Pojďme tedy poněkud poodhalit tajemství rodu Herschelů.

Ve spise J. L. E. Dreyera (1912) na str. xiii nacházíme následující záznam: "...vycestovali tři rodní bratři Jelínkové z Moravy do Saska. Jeden zůstal ve Smilce, druhý v Postelnitzi, která se nachází poblíž Labe na hranicích Čech, třetí bratr odešel do Pirny, ...", který dobře a nezávisle potvrzuje, co jsme již uvedli na začátku našeho vyprávění. Jan (Hans) Jelínek se usadil v Pirně, dvě míle od Drážďan. Byl tu znám jako sládek a vážený měšťan. Zde také přijal jméno Hirschel (Hirsch = jelen). V Pirně se v roce 1651 Hansovi narodil druhý syn, který dostal jméno Abrahám. Proslavil se především jako zahradník královských zahrad v Drážďanech, ale měl též výborné znalosti z aritmetiky. 14. 1. 1707 se v Hohenzitau Abrahamovi narodil třetí syn Izák.

Abrahámovým přáním bylo, aby právě Izák pokračoval v jeho práci, a tak byl mladík nucen věnovat se zahradnictví. Izák byl však velkým milovníkem hudby a těžce nesl, že se nesměl věnovat výhradně tomuto umění. Po otcově smrti (1718) setrval ještě nějaký čas při svém povolání, ale láska k hudbě nakonec zvítězila. Se svolením matky opustil domov a pobýval nějaký čas v Berlíně a Postupimi, kde se vzdělával ve hře na další nástroje, jelikož do té doby hrával pouze na housle, což nestačilo pro vstup do nějakého hudebního sboru. Ale Izák byl trpělivý, šikovný a především zanícený milovník, ctitel a obdivovatel hudby, takže mu nečinilo problém doplnit si potřebné znalosti. V roce 1731 přišel do Hannoveru, kde se trvale usadil a nastoupil jako hobojista ve vojenské kapele.

Roku 1732 se Izák oženil s Annou Moritzovou a stal se otcem četné rodiny. Z deseti dětí zůstalo naživu šest a Izák všechny zasvěcoval do své milované hudby. Wilhelm se narodil jako třetí dítě (druhý syn) 15. 11. 1738.

Jakub, Wilhelm a Alexander neměli zpočátku jiného učitele mimo otce. Vyučování bylo často přerušováno, když Izák kvůli vojenské službě musel na delší dobu opouštět rodinu. Ovšem jakmile se vrátil, pokračoval ve vyučování svých synů s horlivostí sobě vlastní. Zvláště Wilhelm vynikal vnímavostí a svědomitou pílí. Ač finanční poměry rodiny nebyly nikterak skvělé, dokázal Izák přesto ušetřit potřebnou částku na zakoupení poučných a vědeckých knih, které pak společně se syny čítával. Někdy až do hluboké noci a při čtení všichni horlivě debatovali.

Nejstarší syn Jakub se v devatenácti letech stal varhaníkem ve vojenském kostele v Hannoveru a dle Karoliny Herschelové byl prvním violistou Německa. Alexander byl určen k podobnému povolání. Wilhelm však mimo hudbu studoval velice pilně i jazyk francouzský, dva roky pod vedením velmi vzdělaného učitele Hofschlagera, který ho vedl též ke studiu filozofie, logiky, metafyziky, atd. Od 1. května 1753 byl Wilhelm najat jako hudebník v hannoverském pluku (gardě), v němž sloužil i jeho otec Izák a bratr Jakub.

 Brzy po velkém zemětřesení, které zničilo Lisabon (1.11.1755), opustil pluk Hannover a z přístavního města Cuxhavenu odplouvají příslušníci pluku do Anglie, kde přistávají po 16 dnech plavby. Pochodují do Kentu, který hlídají. Zde se Wilhelm intenzivně vzdělává v angličtině a brzo je jmenován "Read Loche" pro "porozumění" (něco jako důstojník pro styk s obyvatelstvem v dnešní době). Dále se pak pluk přesunuje do Coxheathu, kde zůstává (dle dochovaných záznamů: "...kde jsou kořeny musiky i my zůstáváme; jen bratr (Jakub) se vrací do Hannoveru" ).

Wilhelmovi přirozeně pomáhá i přítomnost otce, kterou ve svém životopise komentuje slovy: "otcovo nasazení přispělo k akomodaci mé." V Anglii zůstávají rok, poté se navracejí oba zpět do Hannoveru. Pokračuje sedmiletá válka (vzpomeňme; bojuje se i u nás, u Štěrbohol a u Kolína) a Wilhelm se po nešťastné bitvě u Hastenbecku rozhoduje dezertovat. Jako vojenský zběh si zvolil za azyl již známé území, a to Anglii.

Naplno zde i přes počáteční nesnáze rozvíjí svou hudební kariéru. Nejdříve působí v Leedsu, později v Halifaxu a konečně roku 1766 přijímá místo hudebního ředitele v lázeňském městečku Bathu nedaleko Bristolu, kde mu k výraznému upevnění prestiže pomohl Sir Bryan Cook, který ovšem zakrátko umírá. Kromě hudby se Wilhelm všestranně a živě zajímá o jazyky, fyziku, matematiku a samozřejmě i astronomii. Podle dochovaných zpráv Wilhelmovi padla do ruky jedna dobová astronomická knížka a jak se říká, lapen byl jest ptáček celý. Chtěl spatřit vše, o čem v knížce pouze četl, a snad ještě mnohem víc.

Roku 1772 Wilhelm krátce navštěvuje Hannover (mimoto ovšem i Paříž, kde 11. 7. vystupuje ve Velké opeře) a zpět už si s sebou veze svoji sestru Karolinu, které je v té době právě 22 let a stává se mu celoživotní pomocnicí a navíc -- jak čas běží -- i světově uznávanou astronomkou (nejprve je ovšem představena jako zpěvačka na jednom z koncertů, které Wilhelm diriguje a též je nějakou dobu jeho domácí hospodyní). Malý vypůjčený dalekohled k pozorování přestává stačit a Wilhelm se pouští do vlastní výroby teleskopů -- v roce 1773 začíná brousit zrcadla poté, co od starého optika nakoupil levně zásobu nástrojů, forem a nehotových zrcadel. Dvě stovky zmařených pokusů Wilhelma neodrazují, neboť nakonec vybrušuje první dobré pětipalcové zrcadlo a roku 1774 je obrací k obloze. A hvězdná kariéra je odstartována.

(dokončení příště)
Jaromír Strachoň, Helena Zíková
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...