:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

396. vydání (21.1.2002 )

Foto NOAO V minulém vydání Instantních astronomických novin se na tomto místě vyznal Pavel Gabzdyl z lásky k poctivým, papírovým knihám, které jsou stále ještě nad oslnivou elektroniku Internetu. Že to není ojedinělý názor ostatně dokumentuje i právě probíhající hlasování, asi o půl obrazovky níž, u levého okraje.

Jistě, jsou věci, které nelze šířit jinak než po Internetu. Takovým případem jsou právě naše noviny. I když... i když mám pro vás alespoň jednu dobrou zprávu. Za přispění Sdružení hvězdáren a planetárií a finanční injekce Ministerstva kultury opět vychází výběr "těch nejzajímavějších" příspěvků, které se na IAN objevily v minulém roce. Ano, před několika málo hodinami jsem do tiskárny ve Valašském Meziříčí poslal v tučné obálce předlohy pro tisk letošní Antiročenky. Pokud všechno půjde bez problémů a nic nenasvědčuje o opaku, pak by první výtisky mohly spatřit světlo světa tak v polovině února. Poštovními dostavníky se pak vzápětí rozběhnou na většinu českých hvězdáren, z nichž některé je dají i do prodeje. Určitě to bude hvězdárna v Brně, v Praze, v Ostravě a ve Valašském Meziříčí.

Ovšem pokud se už nemůžete dočkat a nebo pokud chcete Antiročenkou jenom zalistovat, můžete si stáhnout její sazbu ve formátu pdf. Včetně obrázků není nijak veliká, jenom dva a půl megabytu. Nejde sice o poctivou, papírovou knihu, nicméně i tak doufám, že se s ní nuda nebude.

Jiří Dušek

 

 

 

0.269, 0.388, 0.342

Pokud by měla vesmír charakterizovat jedna jediná barva, pak to bude nejspíš namodralý odstín zelené. Proč?

 Tohle poněkud divné a na první pohled i nesmyslné prohlášení, má kupodivu docela reálný základ. Dospěli k němu totiž astronomové z John Hopkins University na základě prohlídky 200 tisíc nejrůznějších galaxií. Její výsledky pak odtajnili na ukončeném setkání Americké astronomické společnosti ve Washingtonu.

"Barva vesmíru se hodně blíží standardnímu odstínu bledě tyrkysové, ačkoli je o několik procent zelenější," prohlásil Karl Glazebrook, asistující profesor astronomie. Nemá sice jméno, ale její přesné RGB hodnoty činí 0.269, 0.388, 0.342.

Nuže, jak vlastně k tomuto závěru došli? Základem byla databáze 200 tisíc spekter galaxií vzdálených kolem dvou miliard světelných roků, které se podařilo získat v rámci měření kosmologických červených posuvů projektu 2dF Galaxy Redshift Survey v Austrálii na známé Anglo-Australské observatoři. Zde se totiž nachází dalekohled, jenž dokáže v zorném poli o průměru kolem dvou stupňů najednou pořídit spektra až čtyř stovek galaxií. Pořízená data pak slouží k mapování rozložení galaxií v prostoru.

Je to překvapující, ale galaxie nejsou v prostoru rozloženy nahodile, nýbrž se sdružují do kup, které vytvářejí různé shluky, hnízda a řetězce dlouhé až 500 milionů světelných roků. Ukazuje se dokonce, že galaxie zaujímají pouhou osminu kosmického prostoru a že převážně leží podél stěn jakýchsi buněk, připomínajících nadýchanou vesmírnou pěnu. Právě tyto bubliny tvoří ty největší kosmické útvary. (To ovšem neznamená, že by uvnitř takové "pěny" žádné galaxie neexistovaly. Pouze jich je výrazně méně.)

Pomalu se rozrůstající databázi měření však astronomové využili i k jednomu serióznímu žertíku. Zkombinovali spektra všech dvě stě tisíc galaxií do jednoho jediného, univerzálního. Kupodivu i takto integrované spektrum přitom obsahuje absorpční stopy po řadě prvků, navíc se hodí k porovnávání s nejrůznějšími modely hvězdného vývoje, dokonce s ohledem na stáří vesmíru.

Tým Karla Glazebrooka však udělal ještě jeden krok. Univerzální kosmické spektrum přetavil v jednu jedinou barvu -- ta vlastně popisuje odstín, jenž by nějaký hypotetický pozorovatel spatřil, kdyby se všechno světlo ve vesmíru poskládalo do jednoho zdroje. Výsledkem je zelená s modrým odstínem.

"Svým způsobem jde o paradox, jelikož ve vesmíru nejsou žádné zelené hvězdy," komentoval výsledem Glasebrook. "Existuje však velký počet starých červených hvězd a mladých modrých, které pak dávají onen výsledný odstín." Výsledek přitom nelze brát nijak lehkovážně, jelikož integrální barvy vypovídají o stáří galaxií. Ty, které vzniknuly nedávno, jsou například modřejší -- převažují u nich totiž horké, zářivé a velmi hmotné stálice. S rostoucím věkem se však odstín přesouvá k červené, ruku v ruce s tím, jak začnou převažovat dlouho žijící červen trpaslíci.

Jiří Dušek
Zdroj: Spaceflight Now
 

Slunce je ze železa? Ani náhodou!

Když počátkem ledna započala diskuse kolem článku, ve kterém se tvrdí, že je Slunce téměř celé ze železa, myslel jsem, že je to vtip.

 Bohužel, 17. ledna 2002 vyšel na poslední straně deníku Blesk překlad příspěvku prezentovaného na zasedání Americké astronomické společnosti plně inzerující, že Slunce prostě je ze železa a jinak to být ani nemůže. Dovolil bych si proto trochu pročesat debatní vlny, poněkud se v překladu článku porýpat a pokusit se "fakta" v něm nastíněná vyvrátit.

Blesk uvádí: "Podle posledních výzkumů se na slunečním povrchu nachází bohatě vodík, ovšem jádro je tvořeno železným zbytkem po obrovské hvězdné explozi ..., které se odborně říká supernova, byly vrženy do kosmického prostoru zbytky prapůvodního Slunce. Z obrovské exploze zůstalo pouze železné jádro, na které se začal ukládat volný vodík z kosmu." Pomineme-li fakt, že "posledními výzkumy" je míněna jedna práce, přednesená na zasedání Americké astronomické společnosti, zbytek naprosto odporuje našim dnešním představám o astrofyzice hvězd.

Za prvé: při explozi supernovy (zde je asi nejspíše míněna supernova typu II), k níž dochází u hvězd hmotnějších než takových deset Sluncí, na původním místě rozhodně nezůstane železné jádro. Po explozi takové supernovy obvykle zůstává na místě gravitačně zhroucený útvar s názvem neutronová hvězda, jež má poněkud zvláštní vlastnosti. Látka v něm je vlastní gravitací natolik degenerovaná, že je tvořena prakticky samotnými neutrony. Nepředstavitelnou kompresí umožňuje fakt, že elektrony, které v prostoru zabírají nejvíce místa, se spojí z hmotnějšími a tudíž skladnějšími protony, s nimiž vytvoří neutrony, které jsou rovněž velice skladné. Jádra naprosté většiny prvků se rozpadnou a z látky neutronové hvězdy se stane dobře upěchovaná neutronová siláž, kde o jádro železa či jiného podobného prvku nezavadíte. V některých případech dokonce po explozi zvlášť hmotných hvězd supernovy zůstane po hvězdě černá díra, kde mluvit o chemickém složení je ještě nesmyslnější.

Poznámka o ukládání volného vodíku z kosmu nápadně připomíná jiný kosmický proces -- těsný binární systém bilého trpaslíka (gravitačně zkolabované hvězdy o hmotnosti srovnatelné s hmotností Slunce) a hvězdy na hlavní posloupnosti. V takovém systému skutečně dochází k interakci obou členů a nabalování plynů z hvězdy na hlavní posloupnosti na bílého trpaslíka. Jakmile se shromáždí dostatek vodíku, zažehne se překotná termojaderná reakce a my mluvíme o "výbuchu novy".

"Sluneční energie pochází tedy především z jeho železného jádra," uvádí Blesk. Fyzikové si nedovedou představit proces, při němž by bylo možné dostat z mnoha atomů železa tolik energie, kolik k nám přichází od Slunce. Podle současných představ vzniká energie v nitru Slunce termojadernou fúzí lehčích prvků na těžší. V průběhu hvězdného vývoje v těch nejhmotnějších hvězdách mohou vzniknout i jádra prvků skupiny železa. Při těchto jaderných procesech se energie uvolňuje, pokud bychom ale chtěli syntetizovat prvky těžší, museli bychom energii dodávat. Prvky těžší, než železo, lze štěpit na prvky lehčí a přitom se energie také uvolňuje. Samo železo je na křivce vazebné energie poblíž maxima, což znamená, že ani štěpením, ani syntézou energii získat nelze. Z tohoto hlediska je železo nejhorší myslitelné jaderné palivo.

Připusťme ale, že v centru Slunce se skutečně nachází železné jádro. V žádném případě by ovšem nemohlo jít o nějakou pevnou železnou kouli, ale o žhavý plyn ve vysokým stupni ionizace. Nicméně ani takováto chemická nehomogenita v jinak převážně vodíkovém Slunci by se neutajila. Slunce, jak známo osciluje mnoha milióny módů, z nichž některé zasahují i do bezprostředního okolí slunečního centra. Z rychlosti postupu seismických vln slunečním nitrem si lze učinit mimořádně přesnou představu o podmínkách, které tam panují. Tak např. je nad Slunce jasné, že v centrálních oblastech je skutečně jiné chemické složení než, jaké nám představuje Slunce na svém povrchu. Nikoho ale asi nepřekvapí, pokud se dozví, že v centrálních částech Slunce je pozorován zvýšený obsah hélia, které je, jak známo, popelem vodíkových termonukleárních reakcí. Toho hélia je tam právě tolik, kolik předpovídají současné modely hvězdných niter. Je tedy zřejmé, že Slunce je složeno převážně z vodíku, a že zdrojem jeho energie je, v minulosti byla a v budoucnosti ještě dlouho bude termojaderná fúze vodíku na hélium.

"Z odmrštěných vrstev prapůvodního Slunce vznikly údajně i planety včetně Země." Již bylo vědeckou teorií i pozorováním potvrzeno, že po výbuchu supernovy mohou z odvržené obálky vzniknout planety "druhé generace", byly pozorovány například planety kolem pulsarů. Těžko lze odhadnout, zda by mohla vzniknout i planeta zemského typu, zřejmě tomu ale nic nebrání. Těžší prvky, které se vyskytují na tělesech terestrických planet, pro nás skutečně alespoň zčásti vytvořily exploze supernov hvězd, které se ve vesmíru objevily krátce po jeho vzniku. Tyto hvězdy první generace zřejmě byly velmi hmotné, nestabilní a složené výhradně z vodíku a hélia. Nestabilita měla za následek gravitační kolapsy a výbuchy jako supernovy; při těchto jevech jedině vznikají ve vesmíru prvky těžší než železo. Těžko lze však očekávat, že v rychle se rozpínajícím obalu po vybuchlé supernově záhy zkondenzují kamenné planety a dostanou se na stabilní dráhy relativně blízko povrchu zbytku po výbuchu.

Další poznámky v článku o "zvláštním xenonu" -- zřejmě je míněn neobvyklý izotop tohoto prvku -- v meteoritech a atmosféře Jupitera nepodávají žádné vysvětlující argumenty, proč by alespoň trochu znalý čtenář měl věnovat navrhované teorii větší pozornost. Bohužel, i Internet v tomto případě s výjimkou článku, uvedeného výše, mlčí.

Nezbývá mi než konstatovat, že jsem si jen potvrdil, že periodika (speciálně Blesk) jdou po senzacích a již dávno neváhají přeložit článek z jiného zdroje a uvést jej bez patřičné citace. Pravdou je, že železné Slunce by možná bylo přeci jen zajímavější, než "nudně" vodíkové a heliové. Jinak je ale v říši skřítků, hvězdářských báchorek a bradavicemi pokrytých čarodějnic.

Michal Švanda
Zdroj: Redakčně upravil Zdeněk Mikulášek.
 

Podívejte se na Saturn!

Právě teď máme na druhou největší planetu sluneční soustavy ten nejlepší výhled. Takže proč se na něj nepodívat nějakým větším dalekohledem.

 Na záběrech z kosmických sond je Saturn čarokrásnou planetou opásanou jemným prstenem. Bohužel, co se týká jednotlivých podrobností, je pouze slabým odvarem pestrého Jupiteru. Úhlový průměr Saturnu se totiž pohybuje kolem dvaceti vteřin, pokud započítáme i prstence, pak je dvakrát větší. Jestliže se na planetu podíváte v kvalitním dalekohledu o průměru objektivu alespoň pět centimetrů, všimnete si za klidného vzduchu jeho drobných prstenů už při padesátinásobném zvětšení. Větší přístroje vám ovšem ukáží ještě více.

I když jsou Saturnovy prsteny složeny z částic vodního ledu, od velikosti obytného domku až po jemný prach mikrometrových rozměrů, při pohledu ze Země se jeví celistvé, pouze rozdělené na tři části. Zhruba uprostřed si můžete všimnout tmavého předělu, tzv. Cassiniho dělení, pojmenovaného podle objevitele, francouzského astronoma Giovanni Domenica Cassiniho (1677-1712). Tato poměrně nápadná mezera odděluje vnější prstenec A od jasnějšího a širšího vnitřního B a její šířka je srovnatelná s Atlantským oceánem mezi Evropou a Amerikou.

Mezi Cassiniho dělením a okrajem prstence A bývá ve větších přístrojích, navíc za klidného vzduchu, na východním a západním okraji pozorovatelné obdobné, avšak méně výrazné Enckeho dělení. Na vnitřním okraji prstence B lze kromě toho tu a tam zahlédnout mlhavý, jemný a nenápadný prstenec C, přezdívaný též krepový.

Dělení jsou tmavá a prstenec C nevýrazný proto, že obsahují jen velmi malé částice, naopak prstenec A a B oplývají velkými zrny. Ve spořádaném tvaru je drží zvláštní, tzv. pastýřské měsíce. Navíc jsou neobyčejně tenké: šířka prstenů činí jen několik stovek metrů a při pohledu z boku mají ze Země úhlovou tloušťku pod jednu úhlovou vteřinu.

Saturnova rotační osa je vůči rovině ekliptiky, ve které se pohybuje Země, skloněna pod úhlem 27 stupňů. Proto můžeme sledovat, jak planeta během oběhu kolem Slunce pozvolna mění rozevření prstenů (jeden Saturnův rok trvá 29,5 pozemských let). Přesně z boku jsme je naposledy spatřili v roce 1995. Od té doby se až do roku 2003 rozevírají, poté se začnou opět zavírat. Dalšího průchodu Země rovinou prstenů se dočkáme až v roce 2009.

 V atmosféře planety můžete zahlédnout podobné jevy jako u Jupiteru: Především tu je tmavší Jižní mírný pás a Jižní polární oblast (výhled na severní polokouli nám momentálně zakrývá prstenec). Zřetelný bývá i stín, který vrhají prsteny na planetu. V době několik měsíců před opozicí a po ní je avšak mnohem nápadnější stín, který vrhá planeta na prsteny. Saturn sice rotuje trochu pomaleji než Jupiter, má ale jenom poloviční hustotu a proto je ještě zploštělejší. Rovníková oblast se kolem dokola otočí za 10 hodin 14 minut, ve středních šířkách o celých 24 minut později.

Obdobně jako ostatní obří planety i tuto doprovází celá suita menších i větších měsíců. Nejjasnější je Titan -- vypadá jako hvězdička osmé velikosti, která kolem Saturnu oběhne jednou za šestnáct dní. V největší východní či západní výchylce se vzdaluje až na pětinásobek úhlového průměru prstenů, tedy tři úhlové minuty.

Titan patří mezi největší měsíce -- velikostí předčí nejen Pluto, ale i Merkur. Navíc ho obklopuje mléčná atmosféra, která se v polovině roku 2004 stane cílem přistávacího pouzdra Huygens sondy Cassini.

V menších dalekohledech spatříte i Rheu, satelit desáté velikosti nevzdalující se na více než dvojnásobek velikosti prstenů. Naopak velmi vzdálený je Japetus: Jeho polokoule, která směřuje při letu kolem Saturnu dopředu, je výrazně tmavší, proto má při největší západní výchylce jasnost deset magnitud, zatímco při východní je o celé dvě magnitudy slabší. Tehdy se ale vzdaluje až na dvanáct průměrů prstenů daleko (9 až 10 úhlových minut) a je těžké ho odlišit od běžných stálic.

Jiří Dušek
Zdroj: Návod na použití vesmíru (http://rady.astronomy.cz).
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...