:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

394. vydání (14.1.2002 )

 Foto Josef Havelka, Astronomicky ustav AV CR v Ondrejove Prostřednictvím Internetu mi chodí nejen přihlouplé reklamy, ale také docela zajímavé zprávy z velkých observatoří i agentur a výběry z odborného tisku. Právě jejich prostřednictvím se ke mně na sklonku minulého týdne dostala i na první pohled nezajímavá noticka z Německé tiskové agentury "Deutsche Presse Agentur", která odkazovala na průlet blízkozemní planetky osmého ledna tohoto roku. Ostatně ho komentuje i první článek v dnešním vydání Instantních astronomických novin.

Informační hodnota článku sice byla nulová, navíc umocněná mými zbytkovými znalostmi němčiny, nicméně jedna věta mne zaujala natolik, až jsem si po chvíli málem utrhnul bránici. Ostatně posuďte sami. Slavné sdělení, prezentované velkou tiskovou agenturou, začínalo následovně: Lenka Sroubkova vom Planetarium in Oldrichov (Mittelbohme) sagte... Na první pohled nic zvláštního, vždyť Lenka Šroubková z planetária v Oldřivově ve středních Čechách mohla na účet planetky 2001 YB5 říci cokoli. Háček je ovšem v tom, že se do zprávy dostalo několik drobných chybek. Lenka se nejmenuje Šroubková, nýbrž Šarounová. Nepracuje v Oldřichově, nýbrž v Ondřejově, kde není planetárium, nýbrž Astronomický ústav Akademie věd České republiky. Německá tisková agentura se tak směle zařadila ke špičkovému zpravodajství Rádia Jerevan.

¨Jiří Dušek

 

 

 

Těsně vedle

V pondělí 7. ledna 2002 v 7 hodin 32 minut světového času minula naší Zemi třistametrová planetka 2001 YB5 o pouhých 0,00557 astronomické jednotky, čili o nějakých 833 tisíc kilometrů, přibližně dvojnásobek vzdálenosti ze Země na Měsíc. Její hypotetická srážka se Zemí by znamenala například katastrofu pro větší část západní Evropy. Těsný průlet planetky 2001 YB5 vzbudil nebývalou pozornost médií ve světě i u nás. A jak to všechno začalo? Pohled může být buď čistě astronomický nebo téměř sociologický.

 Planetku 2001 YB5 objevili američtí astronomové sdružení v projektu NEAT vedeném slavnou veteránkou lovu na asteroidy Eleanor Helin(ovou) pomocí 1,2-Schmidtovy komory na Mt. Palomaru 27. prosince 2001. Už z prvního cirkuláře vydaného mezinárodním centrem pro sledování planetek bylo zřejmé, že jde o planetku blízkozemní, typu Apollo, tedy křižující dráhu Země a v tomto případě i Venuše a Merkuru. Zároveň cirkulář připravený známým odborníkem Brianem Marsdenem upozorňoval na to, že jde o takzvaný PHA -- potenciálně nebezpečný asteroid, dostatečně velký i těsně se přibližující k Zemi, aby vyžadoval další bedlivou pozornost astronomů. Takových známe zatím 366.

Na Nový rok upozornil italský teoretik Andrea Milani na to, co stejně zúčastnění věděli, tj. že pro upřesnění dráhy a definitivní vyloučení možné srážky je třeba dalších astrometrických měření polohy planetky. Ta přibyla z několika stanic rozložených po celém světě, hlavně ze Spojených států amerických, Austrálie, Itálie, Německa, slovenské Modry a pochopitelně v několika nocích z (jiho)české Kleti. Pozorování byla použita k upřesnění výpočtu dráhy i času a vzdálenosti od Země při těsném přiblížení.

Průlet planetky 2001 YB5 byl dvacátým známým nejtěsnějším přiblížením planetky k Zemi. Ze známějších těles jej předstihl například asteroid 1996 JA1, který nás minul v poloviční vzdálenosti pouhých 5 dnů po svém objevu v květnu 1996 či 2000 YA, prolétnuvší kolem Země ve vzdálenosti 740 tisíc kilometrů týden po objevu v prosinci 2000.

Zprávy o setkání s 2001 YB5 se nejprve objevily v astronomických kanálech na internetu a z nich prostřednictvím žurnalistů píšících o vědě a technice dospěly do hlavních médií. Média své zprávy ověnčila bombastickými titulky a tak se opět otázka srážek s planetkami dostala na oči veřejnosti. Pro nás na Kleti jsou planetky v blízkosti Země denním (nebo spíš nočním) chlebem a součástí celého projektu sledování planetek a komet na neobvyklých drahách. Ročně změříme přesné pozice několika stovek blízkozemních těles. Mezi nimi je několik desítek PHAs. Znovunajdeme několik dlouho nepozorovaných či ztracených těles tohoto typu.

Mohlo by se zdát, že je to pro nás rutinou a že se bulvárním titulkům můžeme jen usmívat či nad nimi kroutit hlavou, asi jako chirurgové čtoucí v nedělním magazínu článek o operaci srdce. Ale i ony přinášejí nezanedbatelné informace a vyvolávají dotazy. Ukazují veřejnosti, že možnost srážky s planetkou je sice velmi málo pravděpodobná, ale nedá se vyloučit. Že to není jen bohapustý výmysl holywoodských filmařů. Připomínají, že tunguzskou katastrofu způsobila planetka o průměru pouhých 65 metrů a zničila území o rozloze cca 2000 kilometrů čtverečních (namalujte si to třeba na mapu České republiky).

 V zahraničních médiích se objevily i úvahy na téma, co s tím kdo bude dělat v případě, že astronomové namísto těsného průletu zjistí hrozící srážku. Američtí kolegové zmínili nejen svůj objev, ale i možnosti rozbití tělesa či lépe jeho vychýlení z kolizní dráhy. V Británii se shodou okolností sešla zpráva o přiblížení 2001 YB5 s ročním vyhodnocením takzvaného UK NEO Task Force Reportu, tedy zprávy britské vlády obsahující doporučení k většímu zapojení Británie do výzkumu možného kosmického nebezpečí. Ukázalo se, že bylo sice otevřeno informační centrum pro seznamování veřejnosti s blízkozemními tělesy, ale na britská pozorování blízkozemních asteroidů se stále čeká. Británie se též bude snažit o zapojení dalších států Evropské unie do výzkumu potenciálně nebezpečných asteroidů.

V Kanadě se zpráva sešla s informací o zastavení financování výborného astrometrického programu pro blízkozemní asteroidy využívajícím až do loňska 1,8m Plaskett teleskop v kanadské Victorii. BBC v planetkové story pro změnu zmínila americké objevitele a českou Kleť, zřejmě i proto že jsme jako jediní na světě byli schopni o Třech králích nejen odeslat do Minor Planet Center další zpracované pozice planetky, ale připravit ze surových snímků i veřejně použitelný obrázek. A to pan David Whitehouse z BBC asi netušil, že celý víkend zápolíme se záplavou sněhu, zamrzlým rozvodem vody a dokonce i výpadkem elektrického proudu.

Kleť v zahraničním zpravodajství zřejmě inspirovala spoustu českých žurnalistů, z nichž někteří mají jistý přehled i o astronomii a někteří o asteroidech slyšeli poprvé v životě. Ale kdo byl kdy doma prorokem? Na českých "Britských listech" jakýsi pan Roček napsal, že vesmírný kult strachu již pominul, zmínil Bruce Willise a zabrousil do politiky. Na Primě velice hezky o planetkách hovořil Marcel Grün z pražského planetária.

A co dodat na závěr? 2001 YB5 odlétlo z nejtěsnější blízkosti Země. Ve statistice objevů od začátku roku 2002 přibylo dalších sedm potenciálně nebezpečných asteroidů. Včetně dalšího objevu NEAT, nadto potvrzeného na Kleti. Congratulations to Glo Helin and his boys! Dva a půl pracovníka Minor Planet Center v massachusettské Cambridge zatím rok od roku narůstající zvládá příval planetkových dat. Zkoumáme blízkozemní asteroidy, abychom nedopadli jako vyhynuvší druhohorní veleještěři. (V případě asteroidů se navíc dovídáme mnoho nového o vzniku a vývoji sluneční soustavy.) V postatě je to něco jako havarijní pojištění vozidel. Platíme jej, ač rozhodně netoužíme se s někým srazit. Ale co kdyby?

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Druhý Měsíc?

Může mít naše planeta druhý měsíc? Podařilo se ho už nalézt? Na to odpovídá stručná historie marného lovu hypotetického satelitu.

 Mezi první "druhé průvodce" Země patří těleso nalezené roku 1846 Fredericem Petitem, ředitelem hvězdárny v Toulouse. Byl spatřen hned třemi pozorovateli večer 21. března 1846 a Petit na základě jejich záznamů rychle spočítal, že se pohybuje po eliptické dráze s periodou dvě hodiny a čtyřicet pět minut ve vzdálenosti od 3570 kilometrů do pouhých 11,4(!) kilometrů. Petit také o patnáct let později přišel s myšlenkou, že přítomnost jiného malého satelitu vysvětluje sledované občasné změny v pohybu našeho Měsíce.

Seriozní astronomové jeho "objevy" samozřejmě zcela ignorovali a Petitův nesmyslný satelit téměř skončil v zapomenutém kabinetu astronomických kuriozit. Kdyby ovšem, kdyby se o malém průvodci nezmínil v knize Ze Země na Měsíc samotný Jules Verne. Druhý satelit Země se tak stal značně populární a řada hvězdářů, zřejmě v touze po slávě a věčném zápisu v astronomických análech, věnovala celé roky jeho hledání. Z působení na Měsíc například roku 1889 Georg Waltemath z Hamburgu vypočítal, že jsme obklopeni celým systémem těles: jedno z nich má průměr až sedm set kilometrů a nachází se ve vzdálenosti kolem jednoho milionu kilometrů. Občas prý v noci svítí stejně jako Slunce, dokonce byl "pozorován" jeho přechod přes sluneční disk. A jelikož ho roku 1918 tehdejší módní astrolog Sepharial pokřtil na Lilith, uhnízdil se tento temný satelit na čas i v horoskopech řady obskurních badatelů.

Seriozním hledáním možného souputníka se na začátku našeho století zabýval až William H. Pickering, americký astronom, který mimo jiné nalezl devátý Saturnův měsíc Phoebe. Jeho teoretické závěry však byly jednoznačně negativní: Kdyby se totiž na oběžné dráze ve výšce několika set kilometrů pohybovalo těleso o velikosti jenom několika metrů, viděli bychom ho i bez dalekohledu jako světlý bod o jasnosti kolem pěti magnitud. Proto také Pickering žádné takové těleso nehledal, nýbrž se zaměřil na zcela jiné místo: okolí Měsíce. Na počátku dvacátého století však po důkladné fotografické přehlídce došel k závěru, že ani na jeho oběžné dráze nemůže existovat žádné těleso větší než tři metry.

Jinou studii provedl v padesátých letech dvacátého století Clyde Tombaugh, jenž prostřednictvím systematického prohledávání fotografických desek objevil Pluto. První výsledek přišel na podzim 1954, kdy narazil na malý satelit ve výšce 700 kilometrů a druhý o tři sta kilometrů výše. Nikdo jiný je ovšem nezahlédnul a tak byla celá prohlídka po pár letech prohlášena za negativní.

Žádné velké těleso, byť si ho přál i slovutný Jules Verne, tedy v okolí Země neexistuje. To však neznamená, že naše planeta nemůže alespoň dočasně nějaké takové těleso získat. Stačí, když se setkáme s meteoroidem, jenž prolétne pouze svrchními vrstvami atmosféry, ztratí rychlost a usadí se na oběžné dráze. Takový "měsíc" však nemá dlouhého trvání: při každém průletu přízemím se opět zbrzdí a za několik málo oběhů shoří jako klasický meteor.

Stejně tak je omezená doba pobytu meteoroidu na dráze kolem Měsíce, jakkoli je takové zachycení málo pravděpodobné. Těleso se na jeho povrch zřítí v průběhu několika málo roků nebo desetiletí.

Poslední místa, kde by se mohly vyskytovat nějaké družice Země, představují některé z tzv. Lagrangeových libračních bodů. Dva takové leží na měsíční dráze, při pohledu ze Země šedesát stupňů před a za Měsícem, další dva na zemské dráze, opět šedesát stupňů před a za planetou při pohledu ze Slunce. Pod vlivem okolních těles a samozřejmě i Slunce však nejsou zřejmě příliš stabilní a nemohou dlouhodobě udržet žádné větší satelity.

Přesto všechno existuje alespoň jeden "průvodce" Země -- planetka číslo 3753, pojmenovaná Cruithne po jedné z prvních keltských skupin, která se usadila na britských ostrovech kolem roku pět set před naším letopočtem. Jde o pět kilometrů veliké těleso, jehož dráha je natolik synchronizovaná, že je doslova zajatcem naší planety. Těleso se však nepohybuje kolem společného těžiště se Zemí, nýbrž obíhá kolem Slunce.

Jeho dráha vyniká velkou výstředností a také sklonem k rovině ekliptiky. Cruithne driftuje po neuzavřené dráze mezi Venuší a Marsem, k naší planetě se přiblíží až na patnáct milionů kilometrů, tedy čtyřicetkrát dál než je náš Měsíce, ale dokáže se také vzdálit na 375 milionů kilometrů. Přestože jde o relativně stálého souputníka Země s životností řádu sto milionů roků, riziko srážky je prakticky zanedbatelné. Je však pravděpodobné, že existuje několik dalších těles s podobně naladěnou dráhou. Jejich lov je cílem několika specializovaných přehlídek.

Jiří Dušek
 

Astronomické částky VIII

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

repro archiv autora Co takhle celou věc trošku "převrátit na ruby" a podívat se po astronomických motivech použitých na platných bankovkách a mincích různých zemí. Možná budete překvapeni, ale bude toho na "volný seriál".

Dnes se vydáme ještě dále na východ, do Arménie. Místní bankovka s hodnotou 100 dramů má totiž ryze astronomické motivy. Na jedné straně je portrét význačného astrofyzika Viktora A. Ambarcumjana, na druhé pak pohled na Bjurakanskou observatoř a její dalekohled.

Viktor Amazaspovič Ambarcumjan se narodil 18. září 1908 v rodině arménského intelektuála ve městě Tbilisi (Gruzie). V roce 1925 začal studovat astrofyziku na univerzitě v Sankt Peterburgu (tehdejší Leningrad) a ještě v průběhu studia publikoval 10 samostatných původních vědeckých prací. Po absolvování univerzity (1928) pokračoval v dalším studiu na observatoři Pulkovo. V letech 1931 až 1943 přednášel na petrohradské univerzitě, kde také vedl katedru astrofyziky. Publikoval řadu prací o interakci UV záření a řídkého plynu, fyzice plynných mlhovin a statistice hvězdných systémů. V roce 1939 se stal členem korespondentem AV SSSR a v letech 1941 až 1943 byl prorektorem petrohradské univerzity. V roce 1943 se stává členem Arménské akademie věd v Jerevanu a začíná přednášet na jerevanské univerzitě. O tři roky později organizuje stavbu Bjurakanské astronomické observatoře. V roce 1947 objevuje nový typ hvězdných soustav, kterým dnes říkáme "hvězdné asociace". Jeho učebnice "Teoretická astrofyzika" (1958) se dočkala mnoha vydání a byla přeložena do řady jiných jazyků. Z dalších monografií uveďme "Problémy současné kosmologie" (1969) nebo "Filozofické otázky zkoumání vesmíru" (1973). Kromě svého ředitelského místa na bjurakanské observatoři zastával celou řadu vědeckých i politických funkcí (v letech 1948-56 byl viceprezidentem a 1961-63 prezidentem IAU). Obdržel několik desítek cen a vyznamenání (většinou domácí státní ceny a vyznamenání). Post ředitele opouští až ve svých 80 letech (1988). Na bjurakanské hvězdárně také 12. srpna 1996 umírá.

Tomáš Gráf
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...