:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

393. vydání (10.1.2002 )

repro IAN Není to tak dávno, i když v čase předvánočním, kdy jsem naprostou náhodou navštívil pražské KFC nedaleko autobusového nádraží Florenc. Musím se totiž přiznat, že do těchto unifikovaných občerstvoven, které jsou trnem v oku nejednomu aktivistovi, chodím docela rád. Nekouří se zde, jídlo má vždy svoji kvalitu a nikdo se na vás u stolku nedívá divně, když si zde pár desítek minut či dokonce nějakou tu hodinku posedíte s novinami či knížkou v ruce. Navíc smažené kuře, které dostanete právě ve zmiňovaném KFC, je přímo vynikající a jen tak se mu něco nevyrovná. (Zelný salát ale nedoporučuji :-)

Nicméně abych pokračoval. Spolu s moji holkou jsme chroupali pikantní křidýlka a stehýnka, sledovali dění kolem nás a nestačili se divit. V rámci docela fikané marketingové strategie totiž KFC (podobně jako McDonalds) nabízí rodičům malých ratolestí instantní narozeniny. Jednoduše řečeno, pokud nemáte hluboko do kapsy, pozvete svého syna či dceru spolu s kamarády na narozeninové párty, kde už se o ně na několik hodin postarají školené hostesky a hostesáci. V tomhle případě šlo o mix českých a anglicky mluvících dětí, které z povzdálí sledovalo několik málo rodičů.

Páni, to bylo divadlo. Průvodcem dětských hrátek na jednoduchých prolézačkách byl mladík převlečený za KFC kuře, jinak s občanským jménem Láďa. Banda harantů byla kontinuálně zahrnována nejrůznějším jídlem, na které se nemohli po chvíli ani podívat, a tak se vydali řádit po restauraci. A jejich objetí se stal právě Láďa.

Výkřiky "Kill chicken!" děti doplnili hrou o nejlepší trefu umělohmotným míčkem. Lezli po něm, snažili se ho shodit na zem a ve finále utrhnou umělohmotná křídla. Naštěstí pro něj je měl docela dobře přidělané koženým pásem, takže i když mu pak visely poněkud splihle, nakonec o ně definitivně nepřišel.

Když jsme odcházeli, rozhořel se boj o život Ládi znovu. Jak to s ním dopadlo nevíme, náš odchod však ve dveřích jinak klidného KFC doprovodil výkřik pětiletého, mírně obtloustlého chlapečka: Everybody šurak! Snad to kuře přežilo.

Jiří Dušek

 

 

 

Vesmír na dlouhých vlnách -- díl druhý

... aneb radioastronomické příběhy. Záznam přednášky z Ostravského astronomického víkendu 29. září 2001.

 Zastavme se na chvíli u otázky, co nám radioastronomická pozorování přinášejí nového oproti sledování ve vizuálním oboru. Řečeno zcela obecně -- každé pozorování na různých vlnových délkách (či frekvencích) nám přináší informace o způsobu záření objektu (tedy o objektu samém), stejně jako poznatky o prostředí, v němž se záření šíří od zdroje až k nám. Musíme je samozřejmě umět dekódovat, ostatně to je jeden z hlavních úkolů fyziky či astrofyziky.

Všechna tělesa produkují elektromagnetické záření buďto tzv. procesy tepelnými, nebo netepelnými. Uveďme si zatím jen pár příkladů: u tepelného záření je množství vyzářené energie (celkově i na jednotlivých frekvencích) závislé na teplotě. Záření vyvolané atomy a molekulami má jisté, předem dané frekvence. Jako příklad netepelného záření poslouží synchrotronové záření -- o něm ale až trochu později.

Věnujme se nyní chvíli tepelnému záření. Jak známo, každé těleso zahřáté na určitou teplotu vyzařuje ve všech oborech elektromagnetického spektra. Množství vyzářené energie je samozřejmě závislé na frekvenci, ale parametrem je právě teplota tělesa. Jestliže těleso vyzařuje podobně jako tzv. absolutně černé těleso -- a například hvězdy jsou v prvním přiblížení takový-mi zdroji záření -- je pak dokonce docela snadné zjistit, kolik energie těleso na určité frekvenci (či vlnové délce) vyzáří. Fyzikální zákon, který to popisuje, zformuloval v prosinci roku 1900 Max Planck, čímž potvrdil tehdy odvážný předpoklad o kvantovém charakteru záření.

Experimentálně i teoreticky bylo dokázáno, že čím vyšší teplotu má (absolutně černé) těleso, tím více vyzařuje, a také tím více se posouvá ke kratším vlnovým délkám maximum vyzařování (proto stále teplejší a teplejší předměty mění své zabarvení z červeného na žluté a pak i na namodralé).

Hvězdy jako typické kosmické objekty v Galaxii jsou natolik horké objekty, že v mikrovlnné a rádiové části spektra tepelně září jen nepatrně. Protože jsou současně i poměrně daleko, lze tepelné rádiové záření registrovat jen u Slunce, a pak samozřejmě i dalších blízkých objektů -- planet. Měření teplot planet v mikrovlnné a rádiové části spektra se v minulosti ne-obešlo bez překvapení, jak dokládá tento příběh:

 

 Horká Venuše

O Venuši nebylo před érou kosmického výzkumu známo příliš mnoho spolehlivých informací, zjištěné údaje si často diametrálně odporovaly. O velký rozruch se postarala skupina radioastronomů, vedená Cornellem Mayerem. Od roku 1956 měřili tzv. jasovou teplotu Venuše v oboru centimetrových vlnových délek. Vycházela až neskutečně vysoká: od 250 do 400 stupňů Celsia! Výsledkům věřil tenkrát málokdo: co když jde o záření z poměrně husté ionosféry? O ní ovšem nikdo nic určitého nevěděl, toto bylo jen možné vysvětlení na pokraji spekulace. Kdyby ovšem šlo o záření z ionosféry, pak by mělo ve směru k okraji disku růst; naopak v případě, že by byl na tak vysokou teplotu vyhřát samotný povrch planety, měl by být pozorovatelný pokles -- tedy okrajové ztemnění.

Dvoukanálový mikrovlnný radiometr, který byl umístěn na americké sondě Mariner 2, přinesl jednoznačné řešení. Pracoval na vlnových délkách 13,5 a 19 mm; v této části spektra se rádiová intenzita Venuše mění natolik výrazně, že z jejího rozložení na disku je možné kriticky testovat vlastnosti Venušiny atmosféry. Sonda úspěšně proletěla kolem Venuše v polovině prosince 1962; radiometr snímal záření Venuše ve třech řezech a všechny tři sekvence měření daly jednoznačný výsledek: existuje okrajové ztemnění. Spor o to, zda Venuše je doopravdy horkou planetou, byl v zásadě ukončen.

K tomu dodejme, že v roce 1960 Carl Sagan, čerstvý absolvent univerzity v Chi-cagu, oživil dřívější představy Ruperta Wildta o skleníkovém jevu na Venuši a uveřejnil první model její atmosféry, kde se tento efekt plně projevuje. Podle něj měla být Venuše horkou planetou. Nyní se nade vší pochybnost prokázalo, že jí skutečně je.

 

Spojité záření tepelného původu lze tedy popsat Planckovým zákonem, pomocí něj lze vypočítat tzv. jasovou teplotu tělesa. Ve spektrech však často nacházíme i jednotlivé spektrální čáry. Ty v případě atomů či iontů vznikají tím, že elektron přejde z jedné energetické hladiny do druhé a přitom se vyzáří či pohltí foton jisté, přesně dané frekvence. Pro prvky běžné ve vesmíru leží tyto spektrální čáry většinou ve viditelném a přilehlých oborech spektra, nikoli v rádiovém. Nicméně v případě vodíku -- nejhojnějšího prvku ve vesmíru -- přichází v úvahu i jedna spektrální čára na radioastronomických frekvencích. Příběh, týkající se jejího odhalení, je až neskutečně zamotaný. Můžeme jej nazvat: Uprostřed zbraní Múzy mlčí.

 

 Inter arma silent Musae

Když Grote Reber, jeden z pionýrů radioastronomie, zaslal výsledky svého rádiového mapování oblohy k publikaci v re-nomovaném astronomickém časopisu The Astrophysical Jour-nal, ocitnul se jeho tehdejší výkonný re-daktor Otto Struve v nelehké situaci. Jako uznávaný odborník věděl, že zaslaný příspěvek musí projít recenzním řízením. Kdo ale Reberovu práci zhodnotí, když je jediným radioastronomem na světě? Dlouho Struve zvažoval, zda je menší zlo práci jednoduše odmítnout, nebo ji přece jen zveřejnit i s rizikem, že může být docela podřadná. Nakonec zvolil druhou možnost: v červnu 1940 se v časopisu objevil Reberův příspěvek s názvem Kos-mický rádiový praskot.

Mezitím v Evropě vypukla válka a Nizozemí bylo obsazeno německou armádou. Jan Oort, profesor Leidenské univerzity, se musel skrývat na venkově, protože protestoval proti vyloučení židovských univerzitních profesorů, za což mu hrozilo zatčení. I v úkrytu však pokračoval ve vědecké práci a zejména vychovával mladého studenta Hendrika van de Hulsta.

Exemplář časopisu The Astrophysical Journal s Reberovým článkem se vinou válečných událostí dostal do Oortových rukou se značným zpožděním. Oort však okamžitě seznámil své spolupracovníky a studenty s Reberovými výsledky. Hned mu bylo jasné, že rádiové záření, které objevil Karl Jansky a nyní zkoumá Grote Reber, je nejen spojité (tj. zdroj vysílá současně na mnoha vlnových délkách či frekvencích), ale určitě i diskrétní (jde tedy o záření v jistých spektrálních čarách). Oort věděl, že z fyzi-kál-ních důvodů dlouhovlnné rádiové záření musí mnohem snadněji než viditelné světlo pronikat chladným plynem (především vodíkem) a prachem v mezihvězdném prostoru. Rádiová dohlednost v Galaxii je rozhodně větší než dohlednost viditelného záření, takže právě rádiové záření může poslou-žit k sondování struk-tury naší hvězdné soustavy. Zadal proto svému studentu van de Hulstovi úkol, aby se pokusil najít fyzikální mechanismus, který umožňuje chladnému vodíku či jinému plynu zářit v rádio-vém oboru spektra.

V předposledním válečném roce se van de Hulstovi podařilo problém ús-pěšně vyřešit. Výsledky publikoval až v roce 1945 v málo přístupném holandském časopisu. Byly překvapivé, ale správné, což se potvrdilo i tím, že nezávisle úplně stejný nápad dostal i ruský astrofyzik Josif Šklovskij: vyšlo mu přesně totéž.

 

Vodík je, jak známo, nejhojnějším prvkem ve vesmíru: devět z deseti atomů je vodíkových. To platí pro hvězdy i mezihvězdnou látku. V ní je valná většina vodíku v neutrálním stavu -- ovšem neutrální vodík ve viditelném oboru spektra nezáří, nedochází tu k přechodům elektronů mezi jednotlivými energetickými hladinami. Nicméně velikost energie atomu neutrálního vodíku je určena také tím, zda jsou jedny z kvantových veličin protonu a elektronu -- konkrétně spiny -- orientovány souhlasně či nesouhlasně. Jsou-li souhlasné, je atom v poněkud vyšším energetickém stavu. Změní-li se orientace jednoho ze spinů, přejde neutrální atom vodíku do nižšího stavu a vyzáří kvantum energie, odpovídající frekvenci 1420 MHz (což se rovná vlnové délce 211 mm).

Toto vše si Hendrik van de Hulst odvodil; současně vzal v úvahu, že v pod-mín-kách mezihvězdného prostředí podléhají atomy vodíku jen nepatrným vnějším poruchám, takže mají dostatek času k tomu, aby samovolně přešly z jednoho fyzikálního stavu do jiného, který má nepatrně nižší energii. Pravděpodobnost, že k takovému přechodu dojde, je pramalá: uskuteční se v průměru jednou za 11 milionů roků! Když ovšem uvážíme, že radioteleskopy budou sbírat sice nepatrné příspěvky, ale z obrovských oblastí mezihvězdného prostoru, mohlo by těchto přechodů nastat přece jen dostatečné množství k tomu, aby záření chladného vodíku v čáře 21 cm pozorovatelné bylo. Nezbývalo než si výsledek těchto úvah ověřit pozorováním. Náš předchozí příběh tedy pokračuje.

 

 Objev na spadnutí

Holandská skupina vedená Janem Oortem budovala první radioteleskopy z vyřazených vojenských radarů, o které těsně po válce nebyla nouze. Na sledování rádiového záření vodíku se ovšem chystali i jiní. První detekce se nakonec zdařila dvěma fyzikům z Harvardovy univerzity -- Haroldu Ewenovi a Edwardu Purcellovi. Bylo to při nočním pozorování 25. března 1951. Signál přišel ze souhvězdí Hadonoše, zdroj záření byl přinejmenším 3000 až 5000 světelných let daleko.

Holandské astronomy, kteří měli při přípravě zařízení pro detekci záření dlouho před svými kolegy náskok, o prvenství připravil požár v laboratoři krátce před objevem. I tak pouze o šest týdnů později -- 11. května -- Oortova skupina objev potvrdila, a pak ještě australští radioastronomové Christiansen a Hindman z observatoře v Sydney (to bylo 12. července). Všechny tři skupiny, které -- i když soupeřily o prvenství objevu -- se o svých přípravách a výsledcích navzájem informovaly. Společně též zveřejnily zprávy o pozorování záření vodíku na vlnové délce 21 cm; bylo to v prestižním časopisu Nature dne 1. září 1951. Astronomická veřejnost se tak naplno dověděla o velkém objevu, který mimo jiné umožnil prozkoumat strukturu naší vlastní hvězdné soustavy.

 

Na rozdíl od viditelného záření je v oboru rádiových vln dohlednost i v rovině Galaxie dosti velká, určitě několik desítek tisíc světelných ro-ků. Jemný mezihvězdný prach není pro pozorování na decimetrových vlnách žádnou překážkou. Oblaka chladného vodíku, která sice našimi optickými dalekohledy nevidíme, vyzařují ve spektrální čáře o vlnové délce 21 cm. Z malých změn vlnové délky této čáry můžeme podle Dopplerova principu vypočítat vzájemnou rychlost pohybu oblaku a Slunce. To nakonec vede ke zjištění, kde se vodíkový oblak nalézá, jak je vzdálen od Slunce i od středu Galaxie, a jakou rychlostí obíhá kolem tohoto centra. Jan Oort se svými spolupracovníky a četnými studenty po celá 50. léta neúnavně mapoval rádiovou hvězdnou oblohu, viditelnou z observatoře v Dwingeloo v severním Nizozemí. Vznikla tak na dlouhou dobu nejdokonalejší mapa naší hvězdné soustavy. Jasně ukazovala, že Galaxie má skutečně dobře vyvinutá spirální ramena. Radioastronomické výsledky také skvěle souhlasily s prvními výsledky zjišťování galaktické struktury jinými metodami.

Vraťme se však k tomu, jakým způsobem vzniká rádiové záření kosmických objektů. Kromě tepelného záření přichází v úvahu i záření netepelné; po pravdě řečeno, toto je zajímavější část problému.

Netepelné záření, jak již z názvu plyne, vzniká způsobem, který přímo nesouvisí s teplotou objektu. V současnosti je známa již velmi široká škála mechanismů, jakými může vznikat takové záření. Vyberme si však jen dva, které patří mezi nejdůležitější.

První z nich souvisí s pohybem volných a nabitých částic (převážně elektronů) v magnetickém poli. Vlétne-li taková částice do magnetického pole, je její trajektorie zakřivena působením Lorentzovy síly. Částice se v mag-netickém poli urychluje, mění se její hybnost a proto současně musí vyzařovat fotony. Charakter záření závisí na rychlosti částice: je-li menší než rychlost světla, záření se nazývá cyklotronové; toto záření v astronomii velký význam nemá. Je-li však rychlost částice blízká rychlosti světla, jde o záření tzv. synchrotronové (podle záření elektronů v pozemských synchrotronových urychlovačích); tento druh záření je ve vesmíru velice častý. Synchrotronové záření je polarizované, úzce směrové, při vysokých energiích se vytváří prak-ticky spojité spektrum odlišného tvaru než u jiných typů záření.

Druhým příkladem netepelného mechanismu vzniku záření je tzv. mezihvězdný maser. Popišme si stručně jeho fyzikální podstatu. V každém atomu či molekule existují metastabilní hladiny, na nichž elektrony mohou setrvat řádově mnohem déle, než dojde k samovolné emisi. Může však nastat také emise stimulovaná, a to blízkým průletem fotonu, jehož energie odpovídá některému dovolenému přechodu z metastabilní hladiny. Vyslaný foton má pak přesně stejnou energii, fázi, polarizaci i směr jako podněcující foton. Jestliže se takto po určitou dobu obsazovaly metastabilní hladiny a pak jsou naráz vyprázdněny, projeví se to značným zesílením záření těchto molekul.

Stimulované emise se používá v případě světelných zdrojů v laserech, u zdrojů mikrovlnných a rádiových v maserech. V kosmických podmínkách září jako masery řídká oblaka plynu v okolí některých typů hvězd, zejména velmi zářivých. Důležité slovo je "řídká" (oblaka): v hustších hvězdných atmosférách jsou totiž elektrony vyvedeny z metastabilní hladiny srážkou s ji-nou částicí dříve, než může nastat samovolná nebo stimulovaná emise. Díky mezihvězdnému maseru můžeme i ve vzdálených galaxiích sledovat moleku-ly, které jsou tam zastoupeny byť jen stopově, právě proto, že jejich záření je tímto způsobem značně zesíleno (jsou to např. molekuly hydroxylu OH, vody H2O či metanolu CH3OH).

Zdeněk Pokorný
Zdroj: Ostravský astronomický víkend pořádala Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě. Uveřejňujeme s laskavým svolením pracovníků hvězdárny i autora.
 

Odtud až za humny

Krátce před Štědrým dnem vybrala NASA nové výpravy progresivního projektu Discovery. Z říše science-fiction se tak do reality přesunuly dvě sondy: Jedna by v roce 2006 odlétla navštívit dvě největší planetky sluneční soustavy, druhá bude pro změnu pátrat po planetách v okolí nejbližších hvězd.

 "Kepler a Dawn jsou přesně ten typ výpravy NASA, jenž za rozumnou cenu dokáže odpovědět na některé důležité otázky," komentoval rozhodnutí dr. Edward Weiler, vědecký šéf amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku. Sonda Dawn bude ve vesmíru devět roků a pokusí se detailně prozkoumat planetky Vesta a Ceres, které se pohybují v pásu mezi Marsem a Jupiterem. Díky stejné sadě přístrojů tak může Dawn odkrýt podmínky, jaké panovaly krátce po vzniku sluneční soustavy.

Podle současných znalostí má Ceres velmi jednoduchý povrch, s minerály bohatými na vodu a dost možná i velmi řídkou atmosféru. Naopak Vesta je suché těleso, kde došlo k vnitřní diferenciaci a vzniku nejrůznějších lávových proudů. Tedy podobně jako náš Měsíc. Srážky s menšími tělesy nám odtud dokonce v posledních padesáti milionech roků poslali nejméně pět meteoritů, takže máme v pozemských laboratořích nejspíš i vzorky tohoto tělesa.

Srdce sondy Dawn vytvoří iontový motor stejné konstrukce jako Deep Space 1. Observatoř se u obou těles zavěsí na jedenáct měsíců na oběžnou dráhu ve výšce kolem osmi set kilometrů, avšak sestoupí až na pouhých sto kilometrů. "Ceres a Vesta jsou jedny z mála skutečně velkých světů, které nemáme stále ještě pořádně prozkoumány," dodala vrchní velitelka projektu Sarah Gavit z Jet Propulsion Laboratory.

 Neméně revoluční bude i mise Kepler. I když bude jeho kapacita pouze omezená, pomůže v důležité statistice výskytu exoplanet. Na rozdíl od pozemských detektivů, kteří dnes už rutinně objevují tělesa s hmotností kolem 80 Jupiterů, tedy 300x větší než Země, bude Kepler pátrat po zákrytech hvězd drobnými planetami. Při takové události totiž dochází k pravidelným, velmi malým, avšak měřitelným poklesům jasnosti mateřské stálice. Observatoř vybavená dalekohled o průměru zrcadla skoro jeden metr proto bude najednou sledovat zhruba stovku tisíc hvězd a pokusí se odhalit tělesa o velikosti srovnatelné se Zemí. Tedy pokud vůbec nějaké takové existují. Teoretikové odhadují, že se tak podaří narazit na padesát planet o velikosti Země a až šestinásobek těles větších než 2,2 Země. Sledovat bude jednu jedinou oblast v souhvězdí labutě po dobu asi čtyř roků. Do vesmíru se vydá v roce 2006 a snad by mohla vydržet až do roku 2013.

NASA tyto dvě výpravy vybrala z celkem 26 různých žádostí. Hlavní podmínkou, pomineme-li samozřejmě jejich vědeckou výtěžnost, byla závěrečná cena, která nesmí včetně startu nosné rakety přesáhnout 299 milionů dolarů. Z minulých výprav projektu Discovery lze jmenovat třeba NEAR Shoemaker, Mars Pathfinder a nebo Lunar Prospector. Další z nich, jako je Stardust nebo Genesis jsou už na cestě ve vesmíru, zatímco CONTOUR startuje v příštím roce a Deep Impact a Messenger v roce 2004.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News a další
 

Hvězdný posel

Tím mužem, kterému přísluší poetické označení z titulku, neboť jako první cíleně a systematicky použil vlastní konstrukci dalekohledu ke zkoumání vesmíru, objevil hvězdy v Mléčné dráze a pohoří a krátery na Měsíci, fáze planet Venuše, Merkuru a Marsu, skvrny na Slunci a tím jeho rotaci, čtyři největší měsíce Jupitera a prozkoumal jejich oběhy kolem mateřské planety, byl Galileo Galilei. Astronom, od jehož smrti uplynulo 360 roků.

 Narodil se roku 1564 do patricijské rodiny usedlé v Pise. Jeho otec byl nejen úspěšný obchodník se suknem, ale i zapálený muzikant, literát a historik. Přivítal, když jeho syn Galileo začal v rodném městě studovat lékařství, avšak díky rodinnému příteli Ostilio Riccimu, který vyučoval na malířské akademii matematiku, svedla mladého patricije královna věd.

Ačkoli nebyl nikdy z matematiky habilitován, jeho práce o hydrostatické rovnováze a těžišti pevných těles mu získaly takový věhlas mezi italskými matematiky, že byl jmenován profesorem této vědy na pisánské univerzitě, posléze od roku 1592 do roku 1610 vedl katedru matematiky v Padově.

Do svých přednášek vnesl jako novinku pokus a právě na základě pokusů odvodil teoretické práce o rovnováze sil ve strojích, o pohybu na nakloněné rovině, zákony setrvačnosti a zákony skládání pohybů, zákony kyvadla a volného pádu, při nichž jako pokusná základna posloužila pověstná šikmá pisánská věž. Zavedl i přesné formulace základních pohybových pojmů, které používá fyzika dodnes, čímž se zařadil mezi nejdůležitější zakladatele moderní přírodovědy, avšak do čestné Knihy héroů poznání se zapsal ještě významnějšími a revolučnějšími poznatky.

Někdy před rokem 1609 se doslechl o nové konstrukci dalekohledu, vynalezené v Holandsku. Oproti Keplerovu přístroji se spojným okulárem, který dával obrácený obraz, Holanďané použili v okuláru rozptylnou čočku, takže přístroj podával přímý obraz. V roce 1609 Galilei si tento teleskop sestavil. Dociloval pouze trojnásobného zvětšení, avšak později, na dvoře vévody Cosima II. Medicejského ve Florencii, kam se nadšený hvězdář přestěhoval, dosáhl stálým vylepšováním až 32násobného zvětšení, neboť byl i schopný mechanik (v Padově vedl dílnu na výrobu geometrických kružidel a astronomických dalekohledů).

Teleskopický pohled do vesmíru Galileiho jako člověka, který vyznával moderní přírodovědnou zásadu přesvědčit se na vlastní oči pozorováním, nadchl a uvedl do vytržení. Ačkoli znal převratné Koperníkovy názory a jeho dílo "O pohybu nebeských těles" ještě nebylo na indexu zakázaných knih, ve svých přednáškách se o nich nezmiňoval. Nyní se ale pozorováním přesvědčil, že Koperníkova hypotéza je nevyvratitelnou skutečností a uchvácen poznáním, kterého se mu dostalo, rozhodl se o ně podělit nikoli pouze s kolegy, ale s veřejností.

Církevním teologům nevadil ani tak fakt, že Země se otáčí kolem Slunce, že je planetou, která obíhá kolem centrální hvězdy jako Venuše, Mars, Merkur a Jupiter, že Mléčná dráha není "švem" nebeských polokoulí, ale shluky hvězd, že vesmír nemá podle Ptolemaia tvar Archy úmluvy, což byl názor kanonizovaný církví -- ale nesmírně jim vadila skutečnost, že místo aby o těchto objevech Galileo latinsky disputoval jen ve vědeckém ghettu, zpřístupnil je laikům v lidové řeči.

Výsledkem bylo oficiální udání u římské inkvizice. Její nejvyšší soud pak vydal roku 1616 nález, že tvrzení o rotaci Země kolem Slunce odporuje víře a Galileo nechť se zřekne svých omylů, nechce-li být uvězněn. Zároveň byl vydán dekret, jímž byly Koperníkovy spisy zařazeny na papežský index zakázaných knih.

V polovině roku 1618 se objevily na obloze 3 komety a Galileo se rozhodl využít tohoto nebývalého astronomického jevu ke svému ospravedlnění. Ve spisu "Saggiatore" (Prubíř) sžíravou kritikou napadl církevní dogmatiky a dovolával se práva na experiment.

Spoléhal na podporu kardinála Barberiniho, jenž právě nastoupil na papežský stolec jako Urban VIII. Kardinál vždy projevoval zájem o vědu, měl rád vědecké polemiky a osobně Galileiho podpořil, když obhajoval práci o plovoucích tělesech.

Urban VIII. vědce sice vlídně přijal, ale odvolání dekretu z roku 1616 nepřipustil. Chce-li mluvit o Koperníkově učení, pak jedině jako o hypotéze. Galileo Galilei se rozhodl na tuto hru přistoupit a počal pracovat na knize ve formě platónského dialogu, v němž proti sobě postavil stoupence Ptolemaiovy koncepce se Zemí jako středobodem vesmíru a stoupence Koperníka. "Dialog o dvou systémech světa" pak vyšel roku 1630 a v podstatě zesměšnil dogmatiky lpící na neudržitelné ptolemaiovské představě vesmíru.

Za zdmi Vatikánu vyvolala kniha pobouření. Urban VIII. se cítil dotčen, neboť i když Galilei dodržel úmluvu o hypotetičnosti Koperníkova učení, jasně vyjádřil, kde se nachází pravda. Navíc papež pochopil, že se stal objektem jeho hry, že ho Galileo Galilei vyzval na prestižní souboj.

Dal pokyn, aby Svaté oficium zahájilo přípravy na nový proces a 22. června 1633 byl vědec v roztrženém rouše kajícníka předveden před tribunál. Odvolal a okřídlený výrok "E eppure si mouve" (A přece se točí) je z říše legend. Zavázal se totiž, že už nenapíše ani řádku, která by nebyla v souladu s věroučnou doktrínou katolické církve. Za neposlušnost byl odsouzen k doživotnímu žaláři, což papež zmírnil v domácí vězení.

Galileo Galilei zemřel 8. ledna 1642 v Arcetri u Florencie, zdánlivě zdeptán a poražen. Jenže kdo si dnes vzpomene na nějakého papeže Urbana VIII., kromě studentů teologie a religionistiky?! Nikoli jména církevních teologů, ale jméno průkopníka lidského poznání a praotce všech astronomů pak 18. října 1989 vystoupilo na nebesa -- v podobě kosmické sondy. Kruh poznání a osudu se tak uzavřel -- muž, který přinesl lidstvu poselství hvězd a jejich výzvu a ve jménu toho poselství se postavil vykladačům Boha, se v podobě družice vyslané k Jupiteru tentokráte postavil ve jménu poznání přímo otci všech bohů a znovu se stal poslem, byť symbolickým, nesoucím zpět odpověď na tuto výzvu. A nikoli naposled, nepochybně i v budoucnosti ponesou název Galileo další kosmické sondy a družice, stanice a kosmické lodi.

František Novotný
Zdroj: Psáno v Praze 6. 1. 2002 pro Neviditelného psa. Uveřejněno s laskavým svolením autora.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...