:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

391. vydání (3.1.2002 )

Foto R. Novak Přenesme se na chvíli zpět do prvních okamžiků roku 2002. Je úterý 1. ledna 2002, krátce po půlnoci. Slavíme příchod nového roku a vypadá to, že novoroční oslavy zachvátily celý svět. Ano, podle gregoriánského kalendáře je opravdu 1. ledna roku 2002. Jenže podle juliánského kalendáře, tak řečeného starého stylu, je teprve 19. prosince 2001. Pro celý pravoslavný svět nový rok začne až za 14 dní.

V době našeho nového roku je podle židovského kalendáře 17. den měsíce Tevet roku 5762. Židovský nový rok 5763 začne podle našeho kalendáře až 7. září 2002. Bude to přestupný, nadpočetný rok s 385 dny. Podle muslimského kalendáře, přesněji podle jeho arabské verze, připadá na náš nový rok 16. den měsíce Šawwál roku 1422 muslimské éry Hidžry. Tento rok 1422 skončí 14. března 2002, další rok bude přestupný s 355 dny. V Indii se dodnes datuje podle éry Šaka. Našemu 1. lednu 2002 odpovídá 11. den měsíce Pauša roku 1923 éry Šaka.

Egyptští Koptové dodnes užívají, i když jen k církevním účelům, starý a na svou dobu velmi přesný koptský kalendář. Prvního ledna 2002 je podle tohoto kalendáře 23. den měsíce Kiahk roku 1718 Diokleciánovy éry. Následující rok 1719 bude přestupným rokem o 366 dnech a začne -- podle našeho gregoriánského kalendáře -- 11. září 2002.

Zdeněk Pokorný

 

Dívali jste se o Vánocích na oblohu? (331 odpovědí)

  • ano (60%)
  • ne, bylo zataženo (23%)
  • a měl bych? (18%)

 

 

Vesmír na dlouhých vlnách -- díl první

... aneb radioastronomické příběhy. Záznam přednášky z Ostravského astronomického víkendu 29. září 2001.

 V dobách, kdy Heinrich Hertz generoval první rádiové vlny o délce několika centimetrů -- to bylo v roce 1887 a v letech následujících -- astronomie stále ještě byla v zajetí řešení klasických astrometrických problémů; fyzika tenkrát své uplatnění v astronomii teprve hledala. Vše se samozřejmě odehrá-valo výhradně ve viditelném oboru spektra, nikdo z astronomů o sledování vesmíru jinak než tímto způsobem vážně neuvažoval.

Počátkem 20. století bylo zřejmé, že naším takřka jediným pojítkem s kos-mic-ký-mi objekty je elektromagnetické záření nejrůznějších frekvencí (či vlnových délek). Spektrum tohoto záření, když použijeme dnešní terminologii, sahá od záření gama, rentgenového a ultrafialového, přes viditelné světlo až k záření infračervenému, mikrovlnnému a rádiovému.

Připomeňme si též, že drtivá většina astronomických zařízení se stále nalézá na zemském povrchu, na samém dně zemské atmosféry. Samozřejmě, před sto lety tomu bylo tak naprosto bezvýhradně. Naše ovzduší, jakkoli je pro nás nepostradatelné, při astronomických pozorováních ovšem představuje nevítanou překážku: atmosféra celé elektromagnetické spektrum záření nepropouští, jinak řečeno -- je průhledná jen pro některé části tohoto spektra. Těmto částem říkáme okna. Ano, hovoříme-li o oknech do vesmíru, není to jen básnická licence, ale řádný vědecký termín.

Stručně poznamenám, že optické okno zahrnuje oblast viditelného světla a blízkou infračervenou oblast. Pro astronomy je stále nejdůležitější částí spektra, už jen proto, že právě v těchto částech spektra září Slunce (a hvězdy vůbec) nejvíce. Nicméně z celého elektromagnetického spektra je to kousek velmi nepatrný.

Ultrafialové a rentgenové záření, stejně jako záření gama, má vlnové délky kratší než viditelné. V zemské atmosféře je stoprocentně pohlceno, zejména ozonem. A jak je to se zářením s delšími vlnovými délkami než má viditelné? V infračervené oblasti spektra se nepříjemně projevuje přítomnost vodní páry a kyslíku v ovz-du-ší -- fotony tohoto záření procházejí zemskou atmosférou jen zčásti a pouze v určitých úzkých pásmech vlnových délek. Astronomové se proto uchylují se svými přístroji na vysokohorské observatoře a do suchého klimatu, kde je rušivý vliv ovzduší přece jen menší.

Mikrovlnné záření zemskou atmosférou takřka neprochází. Až na zemský povrch se pro-derou teprve rádiové vlny (které mají alespoň milimetrové vlnové délky). Rádiové okno je tak druhou souvislou oblastí elektromagnetického spektra, které umožňuje studium kosmických objektů ze zemského povrchu. Právě tomuto tématu se budu nyní věnovat.

Poznamenejme však, že rádiové okno není neomezeně široké: u vlnových délek řádově desítky metrů přichází ke slovu opět naše atmosféra. Záření delších vlnových délek k po-vrchu již nedorazí, tentokrát v důsledku pohlcování záření v ionosféře. Ve výškách od padesáti do několika set kilometrů existuje velké množství iontů a elektronů, které z horních vrstev atmosféry vytvoří něco jako dokonale vyleštěný pancíř, jenž dlouhovlnné záření z vesmíru odráží zpět do prostoru a nedovolí, aby došlo až k anténám radioteleskopů. Pancíř ovšem funguje i opačným směrem: zaručuje, že rozhlasové vysílání na dlouhých vlnách neuniká do meziplanetárního prostoru, ale šíří se podél celé zeměkoule.

 

Počátkem 20. století fyzikové již pilně studovali vlastnosti rádiového záření, v té době začíná rozvoj rozhlasu a telefonie. Astronomové však ponechávají studium vesmíru "na dlouhých vlnách" stranou svého zájmu, a to nejen proto, že jim chyběly technické prostředky. Ostatně, velice výmluvný je právě náš první příběh, který můžeme nazvat:

 

Objev, který přišel příliš brzy

V našem příběhu, který se odehrává na přelomu 20. a 30. let dvacátého století, sehrál hlavní roli Karl Jansky, mladý elektroinženýr, který po ročním postgraduálním studiu nastoupil do Bellovy telefonní společnosti v lé-tě roku 1928. Místem děje se stalo bramborové pole u Holmdelu, asi 50 ki-lometrů jižně od New Yorku. Zde koncem roku 1929 rostla do výšky i do šířky podivuhodná stavba: dráty a prkýnky vyztužená směrová anténa, 30 metrů dlouhá a přes čtyři metry vysoká. Obsahovala téměř 130 metrů mosazných trubek a pracovala na vlnové délce 14,6 metru.

Úkol, který Jansky řešil, můžeme vyjádřit jednou větou: měl zjistit zdroj rušení transatlantského rádiového spojení, které vadilo zákazníkům a Bellově společnosti tudíž kazilo obchody. "Nemůžeme chtít po zákazníkovi, aby platil 75 dolarů za tříminutový hovor, do kterého mu neustále něco syčí," prohlásil Janského nadřízený.

Monstrum, kterému Janského kolegové přezdívali "kolotoč", se doopravdy mohl na-táčet doleva a doprava jako karusel. Na čtyřech kolech z fordky model T se celá anténa otočila třikrát za hodinu. Po řadě měsíců vylepšování přestavěl Jansky svou anténu tak, že mohla přijímat signály i ze směrů ležících poněkud nad horizontem.

Mezitím čas doputoval do prosince 1931. Bylo již citelně chladno a "měřicí laboratoř", což byla z prken sbitá bouda, neskýtala pražádný komfort. Jansky se ztuhlými prsty donekonečna justoval své přístroje. Většinou přijímal známé zdroje poruch, všelijaké pípání, kvílení a praskot. Byly to blízké i vzdálenější bouřky. Když náhle uslyšel -- šum. Jednotvárný šum.

Jansky chtěl věci přijít na kloub během vánočních svátků. To nebude nikdo pracovat, mohu vyloučit průmyslové rušení, uvažoval. Štědrý večer strávil ještě se svými rodiči, ale již druhý den seděl u přístrojů. Náhle opět uslyšel onen šum. Po zesílení byl sykot chvílemi hlasitější, chvílemi trochu zeslábl. Po pěti minutách se ztratil docela.

Od 1. ledna 1932 si Karl Jansky zapisoval do tabulky doby, kdy záhadný šum uslyšel, a také jeho intenzitu. Ze získaných čísel ale vůbec nebyl chytrý. Tušil sice, že to nějak souvisí s vesmírem, jenže nevěděl jak. Znal však jednoho astronoma z Harvardovy univerzity, bratra kolegy z Bellovy společnosti. Ten po krátkém uvažování a výpočtech potvrdil Janského spekulaci: ano ... snad by toto rušení mohlo přicházet ze souhvězdí Střelce. Tím směrem se nachází střed naší Galaxie. Když pak Jansky předal všechny své záznamy astronomům na Harvardu k prověření této hypotézy, setkal se s naprostým nezájmem. To ho pochopitelně rozladilo.

Nevzdal se však. Registroval "galaktický" šum po celých 14 měsíců, až do konce dubna 1933. Pak předal veškerý materiál svým nadřízeným. Byli překvapeni, ale neváhali a zprávu poskytli tisku. V nedělním vydání New York Times 14. května vychází pod titulkem Nové rádiové vlny přicházejí z centra Mléčné dráhy sdělení, které mezi čtenáři vyvolalo rozruch. Nejsou to depeše cizích inteligentních bytostí? Hned příští den rádiová stanice NBC Blue Network vysílá přímým přenosem Janského šum z radio-te-le-sko-pu.

Jansky chtěl pochopitelně pokračovat ve svých výzkumech, stavět nové a citlivější antény. Setkal se však s nepochopením nejen u jeho vlastní firmy, což snad lze pochopit, ale také u astronomů a fyziků. Ti nebyli vůbec připraveni na to, že by se mohlo otevřít nové okno do vesmíru, že by mohla vzniknout radioastronomie. Janského objev rádiového záření z kosmu přišel opravdu příliš brzy.

 

Škoda, že se vývoj v tomto oboru neubíral nejkratší cestou. Rozvoj ra-dio-astronomie se tím pozdržel o celá desetiletí a Karl Jansky zřejmě přišel i o mnohá zasloužená uznání -- vždyť by mu jeho průkopnická práce určitě vynesla Nobelovu cenu!

Jansky registroval rádiové záření z centra naší Galaxie (kde se nalézá rádiový zdroj, který dnes označujeme jako Sagittarius A). K poznání, že jde o zá-ření z kosmického prostoru, ho přivedla skutečnost, že se každodenně navracelo s periodou 23 hodin 56 minut. To je přesně délka jednoho hvězdného dne, tedy doba rotace Země vůči vzdáleným hvězdám. Proto také Jansky zcela vyloučil Slunce jako zdroj záření (perioda opakování by musela být přesně 24 hodin). Dnes víme, že kdyby počátkem 30. let nebylo Slunce v minimu své aktivity, zřejmě by Jansky zachytil též jeho rádiové záblesky. To se podařilo až o deset let později jinému průkopníku radioastronomie -- Grote Reberovi. Jeho příběh je také kuriózní, protože Reber byl:

 

 Jediný radioastronom na světě

Janského výsledky v odborné veřejnosti zapadly, ze světa ale úplně nezmizely. Po pročtení jeho článků se mladý a nadšený radioamatér (nyní již elektroinženýr ve firmě Stewart-Warner Comp., která navrhovala radiopřijímače) Grote Reber rozhodl, že bude pokračovat v Janského pozorováních. Bylo mu jasné, že potřebuje speciální zařízení: parabolický reflek-tor, který by v ohnisku soustřeďoval rádiové záření a pracoval podobně jako optický zrcadlový dalekohled.

Takový projekt už není amatérskou záležitostí. Po nakreslení plánů proto Reber kontaktoval American Bridge Company. Ti požadovali 7000 dolarů, což byla pro mladého člověka uprostřed velké hospodářské krize neúměrně vysoká cena. Nezbývalo než si poradit sám.

Tak se dvěma pomocníky začal Reber na svém pozemku ve Wheatonu (ve státě Illinois) zvedat k nebi divně vyhlížející konstrukci. Zrcadlo mělo průměr téměř deset metrů a ohniskovou vzdálenost šest metrů. Skládalo se ze 45 plátů kovu, které byly přišroubovány na 72 dřevěných trámků, jež vybíhaly od středu k okraji antény a svým tvarem modelovaly parabolickou plochu. Celý přístroj se mohl pohybovat jen v se-verojižním směru, tak jako kdysi tzv. pasážní přístroje, používané astronomy k přesnému zjišťování poloh hvězd.

Je až neuvěřitelné, jaké reakce tato stavba vyvolala. Námitky měli zejména sousedé. Když pršelo, reflektor pochopitelně zachycoval velké množství vody, jež se pak řinula dolů centrálním otvorem v anténě. Tak vznikla fáma, že přístroj má něco společného s počasím a že ho nepříznivě ovlivňuje. A když jeden letoun začal mít potíže s motorem právě při přeletu antény, bylo těžké lidem vymluvit, že to není vojenský objekt, jenž má ničit letadla. Silně to připomíná potíže, které měl český vynálezce bleskosvodu Prokop Diviš v Příměticích, kde ho místní vesničané obvinili, že jeho zařízení způsobilo dlouhotrvající sucho -- jenže událost s bleskosvodem se stala o dvě stě let dříve. Ostatně -- nepřipomíná vám to také situaci kolem Temelína?

 V září 1937, po čtyřech měsících tvrdé práce byl Reber se svými pomocníky hotov. Radioteleskop přišel na 1300 dolarů, což bylo víc než tehdejší cena auta. Á propos automobil: zapalování aut natolik rušila rádiová pozorování, že je Reber mohl provádět jen od půlnoci do rána. Přes den pra-coval ve svém zaměstnání, pak šel brzy spát, aby se od půlnoci mohl věnovat radioastronomickému výzkumu. Byl opravdu ryzím amatérem.

Zpočátku Reber neměl úspěch. Zvolil si vlnovou délku 9 cm, ale nic nezachytil. V létě 1938 přeladil na 33 cm -- zase nic. Úspěch se dostavil, až když si na jaře 1939 zvolil vlnovou délku 1,87 m. Postupně vznikala první rádiová mapa Mléčné dráhy s několika výraznými zdroji záření, ne nepodobná té, jež v 18. století sestavil William Herschel. Kromě zdroje ze souhvězdí Střelce, který pozoroval již Jansky, objevil Reber další v souhvězdích Labutě, Kasiopeji, Velkého psa a Lodní zádi.

Když v roce 1940 Grote Reber své výsledky zveřejnil, astronomové je opět (až na výjimky) pominuli. Tentokrát také proto, že začala světová válka a mnozí se přeorientovali na vojenský výzkum. Téměř po deset let byl tedy Reberův teleskop jediným přístrojem svého druhu na světě a on sám byl jediným radioastronomem na této planetě.

 

V roce 1943 zamířil svůj přístroj na Slunce. Tomuto možnému zdroji rádiového záření se zatím nevěnoval, protože přes den pracoval u firmy. Zachytil sluneční rádiové záření, i když ne jako první. Po válce se dověděl, že britští vědci je registrovali již o rok dříve. Osádky vojenských radarů bránících Británii před nálety Němců se totiž původně domnívaly, že je to záměrné rušení jejich přístrojů protivníkem. S ohledem na vojenský význam objevu však nemohla být tato zpráva během války zveřejněna.

 

(pokračování)
Zdeněk Pokorný
Zdroj: Ostravský astronomický víkend pořádala Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě. Uveřejňujeme s laskavým svolením pracovníků hvězdárny i autora.
 

Prásk!

Způsobil zánik řady civilizací doby bronzové pád velkého meteoritu? Možná ano.

 Faktem je, že kolem roku 2300 před naším letopočtem došlo na Středním východě k radikálnímu zlomu. Z ničeho nic zmizelo z povrchu zemského několik stovek sídel doby bronzové. Prosperující vesnice a vesničky od Mezopotámie, přes dnešní Izrael, Egypt až po Řecko lidé najednou opustili a nebo rovnou zcela zlikvidovali. V centrálním Iráku například zmizela Akkadská civilizace s tajemným, napůl mytologickým vládcem Sargonem, v Egyptě došla na konec cesty pátá dynastie faraónů, kterým vděčím za nádherné pyramidy, rozplynuly se i osady ve Svaté zemi.

Většina archeologů i paleoklimatologů se shoduje v názoru, že tehdy došlo k "nějaké" dramatické, rozsáhlé katastrofě. Zatím se však nedohodli na tom, co jí způsobilo. Spekulace vysvětlující dávnou apokalypsu byly nejrůznější, například lokální války nebo změny klimatu, a už dávno se mezi ně zařadila i možnost pád většího meteoritu. Tato teorie však měla jednu podstatnou nevýhodu: chyběl kráter, který by po takové srážce zůstal.

Před několika týdny však došlo v této historické detektivce k zásadnímu zlomu: Sharad Master z jihoafrické University of Witwatersrand objevil v Iráku velmi nadějnou strukturu, která může být kráterem o průměru tři a půl kilometru. Na satelitních záběrech je totiž patrný kruhový útvar s charakteristickým miskovitým tvarem.

"Byla to v podstatě čirá náhoda," komentoval objev doktor Sharad Master. "V časopisu jsem si četl článek o projektu Sadama Husseina na stavbu zavlažovacích kanálů, který doprovázel satelitní snímek dané oblasti s řadou nejrůznějších útvarů. No a jeden byl velmi, velmi nápadně kruhový."

Kráter leží v bažinaté oblasti Al` Amarah, jenom dvacet kilometrů od soutoku Eufratu a Tigridu. Kvůli dřívějšímu vojenskému využití této oblasti byla proláklina vyplněná vodou, navíc obklopená zhruba půl kilometru temným prstencem. Na světlo boží se dostal až po částečném odvodnění mokřin, takže dnes na satelitních snímcích vypadá jako barevná skvrna. Kráter totiž obarvily nánosy vysrážené soli.

 Domněnka samozřejmě čeká na své potvrzení (a nebo taky vyvrácení). Pokud ale výzkum dopadne kladně, pak bude kráter Al`Amarah nejvýraznějším příkladem zásahu kosmických srážek do vývoje samotného člověka. Navíc se ukazuje, že podobně si s námi mohl zahrát i meteorit, který ve stejné době vytvořil v Argentině kráter Rio Cuarto. Zdá se tedy, že planetky a neméně nebezpečná jádra komet zasahovaly do našich dějin víc, než by nás napadlo i v těch nejdivočejších snech. Ostatně, možná o tom zůstala i zmínka ve známém Eposu o Gilgamešovi:

Jakmile zazářil první třpyt jitra, ze základu nebes mrak černý vystoupil, bůh Adad hřímal v něm, Šullat a Chaniš kráčejí vpředu. Kráčejí co nosiči trůnu přes hory, země, Erragal stavidla vytrhne. Kráčí bůh Ninurta a nechá přetékat hráze. Anunnakové pochodně zvedli a jejich září zemi zažehují. Zděšení z Adada stoupá až k nebi, veškeren jas v temnotu mění. Zem širá jak hrnec se tříští.

Po celý den vál jižní vítr, dul prudce, vodami přikryl horstva, jak vřava bitevní napadal lidi. Bratr již ani nevidí bratra, a lidi s nebe již poznati nelze. Tu sami bozi se potopy lekli, prchnuvše vystoupili až k novu nebi.

Jako psi choulí se bozi, skrčeni na rampě jeho. Jako rodička Ištar křičí, naříká vládkyně bohů krásnohlasá: 'Někdejší dnové v bahno se přeměnili, protože zlo jsem kázala ve shromáždění bohů, vyhlásit válku ke zničení lidstva, já, já, která jsem zrodila lidstvo? Jak potěr rybí teď moře se plní.'

A bozi Anunnakové naříkají s ní. Bohové sedí schouleni v pláči. Mlčí jejich rty...

Jiří Dušek
Zdroj: CCNet a další
 

Morasko

Vydejte se na prohlídku blízkého meteorického kráteru.

 Impaktní krátery zřetelně viditelné na zemském povrchu jsou poměrně vzácné geologické útvary -- na celé Zemi jich totiž bylo nalezeno přibližně 160, ve střední Evropě pak jen několik. Je to pochopitelné, neboť valy kráterů bývají velmi rychle erodovány a během několika miliónů let po vzniku jsou zahlazeny a splynou s okolním terénem. Samozřejmě i poté můžeme impakt odhalit díky šokově přeměněným horninám (to je případ impaktu v Ševětíně, deset kilometrů od Českých Budějovic, kam dopadl velký meteorit asi před 100 miliony roky a podrtil žuly v podloží). Dnes dokonce existuje radarové zobrazování nebo gravimetrické a magnetometrické metody, které umožňují odhalit i velmi staré impaktní struktury ukryté pod písčitými nebo jílovitými sedimenty bez nutnosti provádět vrty (takto byl objeven např. Chicxulub v Mexickém zálivu, velký impakt starý asi 65 milionů let, jenž pravděpodobně způsobil vyhynutí 75 procent druhů na rozhraní druhohor a třetihor).

Nejbližší krátery, které lze bez obtíží navštívit, se nacházejí v Německu (Ries a Steinheim s průměrem 24 resp. 3,8 km a věkem 15 milionů let) a v polském Morasku (52° 29' s. š., 16° 54' v. d.). A právě na druhý z nich si můžete někdy zajet podívat. Morasko je dnes částí Poznaně, hlavního města Wielkopolska, takže cesta sem není vůbec obtížná.

Historie výzkumu kráterů v obci Morasko začíná v roce 1914, když se tu během první světové války kopaly zákopy. V hloubce pět metrů byl totiž objeven železný meteorit vážící 77,5 kg. Do dnešního dne bylo nakonec nalezeno celkem 300 kilogramů větších či menších meteoritů, které lze shlédnout v okolních obcích (Suchy Las) a muzeích nebo univerzitách (Poznań, Warszawa, Pulsnitz, Moskva, Dresden, Greifswald). Meteority byly ve 20. letech klasifikovány jako oktaedrity, tj. železné meteority s příměsí niklu.

Kuriózní je, že samotné krátery, které se poblíž míst nálezů nacházejí, upoutaly pozornost až v roce 1955. Dnes se zdá nepochybné, že krátery mají impaktní původ, ale do roku 1976 se uvažovalo i o glaciální hypotéze vzniku nebo umělém vytvoření člověkem.

Krátery se nalézají 1 km západně od vesnice, na úbočí hory Morasko; dovede nás k nim ulice s přiléhavým jménem "Meteorytowa". Na kraji lesa nalezneme dohromady sedm kráterů s průměrem 15 až 100 metrů a hloubkou 0,9 až 13 metrů (viz mapa s vrstevnicemi). Některé (číslo 1, 3, 4) jsou celoročně vyplněné vodou, jiné jen během zimního období (5, 6, 7), ostatní jsou suché. V 70. letech byl v poli, asi kilometr severoseverovýchodně od největšího kráteru, objeven ještě osmý kráter s průměrem 35 m, hluboký 4,5 m, ale ten byl později zničen při zemědělských pracích.

Co se morfologických vlastností týká, střední poměr průměru a hloubky pro 7 kráterů je 8,2:1, což je normální hodnota pro meteorické krátery této velikosti. Valy kráterů jsou vždy na jedné straně (J, JZ) vyvýšené až o několik metrů, jejich půdorysy jsou mírně eliptické s velkými osami převážně ve směru SV - JZ. Z těchto skutečností lze odvodit přibližnou polohu radiantu na azimut 30° (SSV) a výšku 30 - 40 stupňů, což je v dobrém souhlasu i s polohou osmého kráteru. Dopadová elipsa by pak měla velkou osu dlouhou více než jeden kilometr a znamenalo by to také, že v polích mohlo dříve existovat mnohem více kráterů.

Věk kráterů se odhaduje z paleontologického studia sedimentů v jezerech na 5000 až 5500 let. Stejná analýza u jiných depresí v okolí Moraska, které impaktní původ nemají, dává hodnotu 10 tisíc roků, což odpovídá konci poslední doby ledové.

Cenné údaje poskytla též analýza niklo-železného meteoritického a meteorického prachu, který byl získán z širšího okolí kráterů pomocí silného elektromagnetu. Na zvětšené fotografii jsou dobře rozpoznatelné dva druhy materiálu -- nepravidelné částice jsou oxidované fragmenty meteoritu a kulové částice (sferule), které vznikly ještě ve vzduchu vypařováním meteoritu. Nejvyšší koncentrace prachu je přímo v kráterech, což potvrzuje jejich impaktní původ.

Z rozložení prachu na povrchu vyplývá pro trajektorii letu meteoritu přibližná hodnota azimutu 20 stupňů a také lze odvodit dvě exploze, které se odehrály ve výškách 120 a 220 m. Celková hmotnost původního meteoroidu se odhaduje na 100 000 tun, při dopadu rychlostí 5 km/s se hmotnost snížila díky ablaci až na 100 tun. Energie uvolněná při celém pádu je řádu 10^12 J, což odpovídá 0,2 kt TNT.

Celá oblast je od roku 1976 vyhlášena za přírodní rezervaci "Meteoryt Morasko" s rozlohou 54 hektarů. Předmětem ochrany je kromě vlastní skupiny sedmi meteorických kráterů také typická ukázka čelní morény ledovce z poslední doby ledové v podobě hory Morasko (154 m n. m.), zachovaný porost dubo-habrového lužního lesa, ve Wielkopolsku vzácné druhy rostlin (lilie zlatohlávek, kopytník evropský) a jezírko v jižní části rezervace, které zarůstá bohatou bahenní flórou a je obývané vzácnými druhy plazů.

Pokud budete chtít místo osobně navštívit, z Hradce Králové nebo z Prahy lze do Poznaně dojet vlakem (tam HK 20:28-2:41 Ostrów Wlkp. 3:27--5:20 Poznań Glowna, zpět 22:05-0:03 Wroclaw 0:36-4:57 HK), cena zpáteční jízdenky je asi tisíc korun. Z hlavního nádraží v Poznani do Moraska se pak dostanete městskou hromadnou dopravou (linka č. 51 a přestup na 88). Nezapomeňte si však prohlédnout i další pozoruhodnosti Poznaně, historické památky a okolní přírodní rezervace -- např. Stary Rynek, Ostrów Tumski s katedrálou, univerzitní astronomickou observatoř v Sloneczne ulici, městské parky, jezero Maltańskie, ZOO, 20 km jižně od města se nachází Wielkopolski Park Narodowy.

Přeji šťastnou cestu.

Miroslav Brož
Zdroj: Na základě příspěvku ve zpravodajích Povětroň 4/2000 a Corona Pragensis 10/2000, převzato s laskavým svolením autora.
 

Hubblovo velké V

Další z odkazů Hubblova kosmického dalekohledu nás zavede to nedalekého extragalaktického světa galaxie NGC 6822. S úhlovým rozlišením a ultrafialovým pohledem jednoho z nejdokonalejších přístrojů naší planety si tak ukážeme zajímavou oblast tohoto vzdáleného světa.

 Doslova za humny našeho galaktického domova se nachází nepravidelná galaxie NGC 6822, kterou objevil už v roce 1884 Edward E. Barnard pomocí patnácticentimetrového čočkového dalekohledu. Pokud byste se na ni chtěli také podívat, můžete k tomu využít některou z teplých letních nocí a zkusit své štěstí v souhvězdí Střelce. Bude vám stačit i relativně malý dalekohled, její hvězdná velikost není ani deset magnitud.

Už kolem roku 1920 ji zařadil Hubble a Humanson mezi nepravidelné objekty místní skupiny galaxií. V pomyslné Guinessově knize astronomických rekordů má své místo jisté historicky třetím pozorováním proměnných hvězd typu delta Cephei v cizí galaxii. Dnes odhadujeme vzdálenost tohoto hvězdného ostrova na necelé dva miliony světelných let.

Vzhledem k tomu, že galaxie se nachází v kosmologických měřítcích nedaleko, můžeme pohodlně zkoumat exotické mlhoviny, ve kterých se tvoří hvězdy a porovnávat je s těmi, které známe z naší vlastní Galaxie. Jedním z objektů, které nám NGC 6822 servíruje, je také mlhovina Hubble-V.

Hubblův dalekohled snímal pomocí širokoúhlé kamery WFPC2 tento objekt necelé čtyři hodiny v několika filtrech a výsledkem je krásný barevný snímek, odhalující zajímavé detaily. Mlhovina samotná je velmi podobná jednomu z klenotů zimní oblohy, známé mlhovině M 42 nacházející se v souhvězdí Oriona. I když se jedná o dva podobné útvary, vypadala by ve srovnání s Hubble-V docela chudě; je totiž o řád menší. Zatímco M 42 měří napříč asi tři parseky, Hubble-V takřka šedesát! Pokud by se tedy nacházela v místech, kde pozorujeme na zimní obloze Velkou mlhovinu v Orionu, zdobilo by toto nápadné souhvězdí v meči bájného lovce cosi nepřehlédnutelného se spoustou detailů. Podobně jako u M 42 je také Hubble-V místem, kde pozorujeme velmi mladé a horké hvězdy.

Na přiloženém snímku si určitě všimnete jasného zhuštění v mlhovině, kde se nachází hejno velmi mladých a horkých hvězd. Stáří odhadují astronomové na čtyři miliony let s jasností převyšující Slunce asi sto tisíckrát. Právě díky skvělému Hubblovu dalekohledu se mohli astronomové podívat do srdce malé skupiny hvězd a změřit jejich hmotnosti a svítivosti. Protože tyto hvězdy jsou nejlépe pozorovatelné v ultrafialové části spektra, dalo skvělé rozlišení HST docela přesné výsledky. Hmotnosti těch nejnápadnějších stálic v Hubble-V pak vychází asi na dvacet Sluncí. Takto svítivé hvězdy se pochopitelně vyvíjejí mnohem rychleji než naše Slunce, hodiny jejich života postupně odkrojí asi deset milionů let a pak se ty nejhmotnější rozmetají při výbuchu supernovy do okolí. Obohatí tak kosmický prostor o těžké prvky, jež jsou základem života, který známe. Navíc jsou obří stálice neustále ohlodávány silným hvězdným větrem, který odnáší úžasnými rychlostmi do prostoru každoročně asi miliontinu sluneční hmotnosti. Při tomto procesu navíc mohou v některých přilehlých oblastech začít vznikat další hvězdy. Dost možná se díváme do míst, která jsou podobná i naší galaktické porodnici.

Rudolf Novák
Zdroj: Podle STSCI News.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...