:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

389. vydání (17.12.2001 )

repro IAN Už jste někdy viděli autobus v lese, jen tak mezi stromy? Já poprvé včera. A asi bych to vše vnímal jinak, kdyby to nebyl autobus exkurze, která právě odjížděla po shlédnutí pořadu v našem planetáriu. Je sice pravda, že máme v nabídce i ekologický pořad "Les", jehož součástí je i procházka okolním lesem, ale včera šlo už od prvního pohledu o výlet do lesa vyloženě nechtěný. Leč popořádku ...

Asfaltovaná spojnice mezi našim planetáriem a ulicí Krásnopolská je tak trochu na "území nikoho". Hlavně v zimě. Protože spadáme po VŠB-TU Ostrava, odklízí u nás sníh technika školy. Ovšem škola vlastní pouze traktor s pluhem, a nikoliv "sypač". Správa komunikací, technické služby atd. sem sypat nejezdí, protože to je záležitost školy. Jenže včera kolem poledne bylo takové počasí, že bylo lépe nevyhrnovat bez posypu. Radlice pluhu totiž zbytek sněhu na vozovce uhladila a proměnila v ledovou vrstvičku. Od areálu odjížděly hned tři autobusy plné školáků. První autobus projel pravotočivou zatáčku pomalu a smykem, ale projel. Tím dokončil proměnu podkladu v ledovou plotnu. Druhý autobus už pak na svých letních pneumatikách se zabržděnými koly ladně vplul rovně do lesa. Řidič se sice trefil mezi stromy, ale to bylo vše. Nikomu se naštěstí nic nestalo, žáci si přesedli do prvního autobusu a odjeli. Výprava ve třetím autobuse byla odjinud a protože nemohli projet, po chvíli zuření se vrátili k nám nasávat další astronomické informace.

A pak to začalo. Pohádka o kohoutkovi a slepičce v praxi. Chtěli jsme řidiči pomoci, a tak jsme telefonovali: správa silnic -- to není náš problém; technické služby -- kdo to bude platit; obecní úřad -- ano, pomůžeme, ale teď nemáme techniku. Telefonování pokračovalo asi půl hodiny, když jsme se s nejistými pocity, že nám bude vynadáno, obrátili na hasiče na čísle 150. A dál už to probíhalo jako v docela jiné pohádce, v pohádce o profesionálech. Nejen, že nám nevynadali, ale vše vyslechli a za 10 minut(!) byli na místě s vyprošťovacím speciálem. Auto si raději ukotvili u stromu a navijákem během 20 minut vytáhli autobus na silnici (nebyl nijak poškozený, jen trochu tekl chladič, jak se potkal s nějakým pařezem).

A tak jsem si ke spoustě činností, kterou naše řemeslo zahrnuje, přidal i povědomost o tom, kdy volat hasiče. No a zítra k nim přidám i psaní děkovného dopisu.

Tomáš Gráf

 

 

 

O kometách a lidech -- díl první

Komety, vlasaté poutnice, si s sebou na svých drahách nesou tajemství z doby vzniku sluneční soustavy. Nenápadné jádro z kamene a ledu jen v blízkosti Slunce zazáří třpytivým hávem ve skutečnosti tvořeným prachem a plynem. Komety jsou zároveň tradičním ikonografickým znakem vánoc. A tak si v nadcházejícím vánočním čase můžeme nadělit jeden astronomický dárek -- přehled českých a slovenských komet.

repro autorka Z hlediska astronomie co by vědy o vesmíru je jméno nebeského tělesa tím nejméně podstatným údajem. Přesto z historické tradice, jisté setrvačnosti i přehlednosti alespoň u těles sluneční soustavy jména v astronomických katalozích zatím zůstávají. Astronomický výzkum už svoji podstatou musí být mezinárodní. I tak nás však potěší, najdeme-li mezi jmény ve sluneční soustavě jména česká a slovenská. Představují koneckonců jisté svědectví o výsledcích a postavení Čechů a Slováků v rámci světové astronomie. Frekvence českých a slovenských jmen zůstává nepřehlédnutelná mezi planetkami, najdeme je však i v katalozích kometárních.

Historicky první kometou, nesoucí v katalogu kometárních drah české jméno, je 3D/Biela. Pojmenovaná byla rakouském setníku a astronomovi Wilhelmovi von Biela, potomku českého rytířského rodu, který kometu nalezl v roce 1826 vizuálně malým dalekohledem z pevnosti Josefov u Jaroměře ve východních Čechách.

Příběh jejích objevů však začíná už v roce 1772, kdy ji nalezl M. Montaigne. Nepozorována zůstala po další čtyři návraty a znovunalezli ji až v roce 1805 nezávisle J. L. Pons, A. Bouvard aj. S. G. Huth. Více autorů pak vyslovilo domněnku o totožnosti těchto dvou těles, kterou pozorování Bielova i výpočty jeho pražského učitele J. Morstadta potvrdily. Přestože kometa nese pouze Bielovo jméno, v roce 1826 ji nezávisle objevil též J. F. A. Gambart. Kometa se stala proslulou svým postupným rozpadem na dvě hlavní jádra, pozorovaným během návratů 1846 a 1852. Jedná se o jediný známý případ, kdy oba komponenty rozpadlého jádra byly pozorovány ve dvou následujících průchodech přísluním, a pak teprve kometa zmizela úplně. Poslední pozorování pořídil O. Struve v Petrohradě v září 1852 a od té doby nebyla kometa zaznamenána.

Biela patřila mezi krátkoperiodické komety a měla oběžnou dobu 6,7 let. Devátého prosince1805 se přiblížila k Zemi na pouhých 0,0366 astronomické jednotky a toto přiblížení je páté nejtěsnější ze známých přiblížení komet k Zemi.

V letech 1872, 1885 a 1892 byl pak zaznamenán výrazný meteorický roj právě v době, kdy Země křižovala dráhu komety. Označuje se jako Andromedidy, případně Bielidy. Na začátku 70.let publikoval známý kometární odborník Brian G. Marsden práci rozebírající hypotetické další osudy komety Biela, včetně dráhy a nejpříznivějších pozorovacích podmínek pro nalezení případného zbytku kometárního jádra. Na základě této, pochopitelně velmi nepřesné efemeridy, ji hledal český astronom L. Kohoutek, ovšem bezúspěšně. I když, jak se to vezme. Ale to už je další příběh, který se netýká komety Biela. Ta je v posledním katalogu kometárních drah označena písmenem D jako ztracené či již neexistující těleso.

Do našeho přehledu by měla kromě Josefova patřit i další východočeská lokalita a to Žamberk, ač tyto komety nenesou přímo jméno české a slovenské. Na soukromé hvězdárně barona Johna Parishe tu ve druhé polovině minulého století působil dánský astronom Theodor Brorsen. Nejznámější kometu 23P/Brorsen-Metcalf objevil v Altoně 20. července 1847. Pak však odešel pracovat do Žamberka a zde nalezl poslední dvě ze svých celkem pěti komet -- C/1851 P1 (Brorsen) a C/1851 U1 (Brorsen). Často je však jeho východočeské působiště uváděno pod německým jménem Senftenberg.

 Nejznámějším a nejúspěšnějším obdobím, pokud se týče objevů komet v Československu, bylo určitě desetiletí po skončení II. světové války na tatranských observatořích na Skalnatém Plese a Lomnickém Štítě. Byl to jeden z mála případů vůbec, kdy část kapacity profesionální observatoře, mohla být věnována na vizuální lov komet. Neopomenutelným předpokladem tehdejších lovů komet byl kvalitní světelný binokulární přenosný dalekohled Somet Binar o pětadvacetinásobném zvětšení a 100 mm průměru objektivů, jehož výroba byla tehdy zahájena v Teplicích.

V letech 1946 až 1959 objevili tatranští pozorovatelé celkem osmnáct komet, které nesou jejich jména. Tyto úspěchy přispěly nemalou měrou i k popularizaci a propagaci astronomie mezi naší veřejností. Je jenom škoda, že mezi veřejností jsou většinou známy pouze pod jménem pozorovatelů, na jejichž konto připadlo nejvíce objevů, a práce mnoha dalších astronomů podílejících se na následných pozorováních, proměřování poloh komet na fotografických deskách či výpočtech drah zůstává známa jen úzkému okruhu odborníků.

První tatranskou kometu objevila Ludmila Pajdušáková 30. 5. 1946 na Skalnatém Plese. Dnes kometu známe pod označením C/1946 K1 (Pajdušáková -- Rotbart -- Weber), neboť ji našli nezávisle i Rotbart v Amerive a Weber v Berlíně. Po necelém roce, 27. 3. 1947, byl úspěšný tehdejší ředitel observatoře na Skalnatém Plese Antonín Bečvář s objevem komety C/1947 F2 (Bečvář).

Na přelomu roků 1947 a 1948 zaznamenal první kometu, která dostala jeho jméno Antonín Mrkos. Poprvé ji zahlédl mezi mraky 20. 12. 1947, kvůli zhoršenému počasí ji znovu nalezl až 18. 1. 1948. Teprve poté byl nadějný objekt oznámen telegraficky do mezinárodní centrály astronomických telegramů IAU, která tehdy ještě sídlila v Kodani. Také tato kometa byla objevena vizuálně s použitím známého binaru. Přes rozmezí tří týdnů mezi prvním pozorováním a nahlášením do centrály nikdo jiný objev nenahlásil a tak kometě zůstalo pouze jméno Mrkosovo a označení C/1947 Y1.

V roce 1948 objevili naši pozorovatelé spolu dvě komety: C/1948 E1 (Pajdušáková - Mrkos) z 18. 3. 1948 a 45P/Honda - Mrkos - Pajdušáková. První periodickou tatranskou kometou se stala 45P/Honda - Mrkos - Pajdušáková, kterou nezávisle nalezl amatérský astronom Minoru Honda vizuálně 15 cm reflektorem z japonského Kurashiki, Okayama dne 3. 12. 1948, a L. Pajdušáková a A. Mrkos vizuálně binarem 6. a 7. 12. 1948 ze Skalnatého Plesa.

 Kometa Honda - Mrkos - Pajdušáková obíhá kolem Slunce s periodou 5,2 roku a patří mezi tělesa křižující zemskou dráhu. Kromě roku 1959 byla pozorována při všech návratech, naposled na přelomu let 1995 a 1996, kdy 4. února 1996 prošla ve vzdálenosti pouhých 0,168 astronomické jednotky od Země. Další kometu nalezla dne 4. 2. 1951 na Skalnatém Plese L. Pajdušáková. Dnes je známa pod označením C/1951 C1 (Pajdušáková).

K nejzajímavějším tatranským kometám určitě patří 41P/Tuttle - Giacobini - Kresák. Při vizuálním hledání komet s binarem nalezl Lubor Kresák 24. 5. 1951 na Skalnatém Plese neznámou kometu. Po propočtech dráhy ukázal, že jde o již dvakrát nalezenou a po té dvakrát ztracenou krátkoperiodickou kometu. Poprvé ji nalezl H. P. Tuttle v roce 1858 v massachusettské Cambridge, pak však zůstala nepozorována po následujících osm návratů. Znovunalezl ji až M. Giacobini roku 1907 na observatoři v Nice. Tehdy byla navržena identifikace s kometou Tuttlovou, avšak počet oběhů kolem Slunce mezi oběma návraty zůstal nejistý. Poté na dalších sedm návratů zůstala kometa ztracená až do Kresákova objevu. Nyní nese název všech tří po sobě následujících objevitelů. Její oběžná doba je 5,5 roku. Při návratu v roce 1973 na sebe upoutala pozornost astronomů náhlou změnou jasnosti až o 9 magnitud.

Pak začaly A. Mrkosovi nové komety přibývat tak často, že je místo pouze je vyjmenovat. U dvou z nich je uveden jako jediný objevitel, u třetí opět s japonským amatérem Hondou. Jde o komety C/1952 H1 (Mrkos), C/1952 W1 (Mrkos) a C/1953 G1 (Mrkos - Honda).

Pátou kometou L. Pajdušákové se stala kometa C/1953 X1 (Pajdušáková), jíž objevitelka nalezla 3. 12. 1953 na Skalnatém Plese. Dle prvních propočtů se očekávalo její zjasnění až na 1 magnitudu, očekávané výrazné zjasnění se však nedostavilo.

V roce 1954 přibyly Skalnatému Plesu opět dvě komety. Svou druhou kometu objevil 26. 6. 1954 L. Kresák a je známa pod označením C/1954 M2 (Kresák - Poltier), neboť ji nezávisle nalezl i americký amatérský astronom Leslie C. Peltier. V stejném roce přibyla k L. Pajdušákové druhá zdejší objevitelka Margita Vozárová s kometou C/1954 O1 (Vozárová) objevenou 28. 7. 1954.

Svou sedmou kometu objevil A. Mrkos 18. 6. 1955 na Lomnickém Štítě. Byla viditelná pouhým okem a její ohon dosahoval délky jednoho stupně. Pohybovala se nízko nad severním obzorem a byla tak v nevýhodné poloze pro pozorování zvláště pro větší či speciální přístroje. Dnes jí přísluší označení C/1955 L1 (Mrkos).

Druhou z tatranských komet, u niž se ukázalo, že nejde o nový objev, ale o ztracenou a znovunalezenou periodickou kometu a jíž tak k původnímu jménu přibylo jméno jednoho z tatranských pozorovatelů, je 18P/ Perrine - Mrkos. Kometu původně objevil C. D. Perrine v roce 1896 na Lickově observatoři na Mt. Hamilton v Kalifornii. Poté byla vyhledána A. A. Kopffem v Heidelbergu - Konigstuhlu při návratu v roce 1909 a dále ztracena na šest následujících návratů. A. Mrkos ji nalezl při vizuálním hledání komet s binarem na Lomnickém Štítě 19. 10. 1955. Identifikaci s Perrinovou kometou z roku 1896 provedl L. E. Cunningham. Kometa byla ovšem výrazně jasnější než při pozorováních z roku 1909. Dle propočtu dráhy se jednalo o krátkoperiodickou kometu s oběžnou dobou 6,5 roku. Při dalších dvou návratech v letech 1962 a 1968 byla kometa pozorována jako dosti slabá a poslední pozorování komety byla získána v lednu 1969. Od té doby až dosud 18P/Perrine - Mrkos opět potvrzuje svou pověst naprosto nezodpovědného kometárního tělesa. Po následující tři návraty nebyla totiž pozorována, například v roce 1975 nebyla nalezena na snímcích s dosahem 19 magnitud.

Návrat v roce 1995 byl považován za nejpříznivější od roku 1968 a za příležitost k poslednímu nadějnému pokusu kometu znovunalézt, pokud ještě existuje. Přes snahy více pozorovatelů, včetně autorky článku a jejích kolegů na Hvězdárně Kleť, ovšem 18P/Perrine - Markos potřetí znovuobjevena nebyla a je dosti důvodné podezření, že kometa buď zanikla úplně nebo se její vlastní již neaktivní jádro jeví jako příliš slabé.

Dvanáctého března1956 našel A. Mrkos svou už devátou kometu C/1956 E1 (Mrkos), ovšem ta nejjasnější na něho ještě čekala. Nejjasnější a nejkrásnější tatranskou kometou, a jednou z nejjasnějších komet druhé poloviny našeho století je kometa C/1957 P1 (Mrkos), kterou A. Mrkos nalezl 2. 8. 1957 na Lomnickém Štítě jako difúzní objekt s centrální kondensací, dosahující cca 3 magnitudy a ohonem v délce asi 4 stupňů. Kometu objevilo nezávisle několik pozorovatelů, prvním z nich byl Japonec S. Kuranago 29. 7. 1957 a druhým Američan P. Cherbak 31.7.1957, avšak vzhledem k tomu, že jejich zprávy došly do mezinárodní centrály bohužel později, nese pouze Mrkosovo jméno.

Díky této kometě a kometě Arend - Roland byl rok 1957 rokem dvou krásných jasných komet. Poloha Mrkosovy komety na obloze ani počasí nebylo však tak příznivé pro pozorování jako u jarní komety Arend - Roland, kometa Mrkosova prospěla naopak snad více popularizaci astronomie u nás a mnozí z tehdejších návštěvníků veřejných pozorování na hvězdárnách si obě dodnes pletou. Na archívních snímcích pořízených velkými dalekohledy kometa předvádí ukázkově vyvinutý prachový i plynový chvost.

Jedenáctou Mrkosovou kometou, objevenou opět na Lomnickém Štítě a to 3. 12. 1959, se stala kometa označená C/1959 X1 (Mrkos). Byla jeho posledním tatranským objevem a zároveň uzavřela velmi úspěšnou řadu zdejších kometárních objevů vůbec.

 

(dokončení příště)
Jana Tichá
Zdroj: http://www.planetky.cz
 

Jak si nezadat

Trialog o životě ve vesmíru - recenze knihy.

repro autor Způsobů, jak se chovat, aby neutrpěla vaše jistě dobrá pověst řekněme vědce či odborníka, je celá řada. Například se nikdy nebudete stýkat s těmi, kteří jsou zjevní šarlatáni anebo jejich sympatizanti. Vyhnete-li se jim obloukem, nesklidíte posměch kolegů a hněv pokleslých takyvědců. Takových "konflikt nemilujících" lidí je hodně. Jsou ale i druzí, kteří do soubojů s představiteli "neoficiální vědy" jdou -- a riskují. Riskují hodně: pověst, ztrátu času, možnost, že pod náporem nesmyslů udělají banální chybu a třeba i zblbnou. Jaký je to boj? Chcete ho také na chvilku prožít, alespoň na dálku, tedy bez většího rizika? Přečtěte si knihu "Trialog o životě ve vesmíru", kterou právě teď najdete skoro v každém knihkupectví.

Oficiálně má tato kniha tři autory: Stanislavu Ramešovou, Marcela Grüna a Jiřího Grygara. Ve skutečnosti je pravou autorkou první ze jmenovaných, zatímco Grün a Grygar její vývody většinou jen komentují. V knize je implicitně skryta geniální myšlenka (hlásí se k ní Jiří Grygar): problém, který je složitý a zasluhuje diskusi, neprojednávejme klasicky tak, že se někde sejdeme a hovoříme o něm, ale elektronicky. Elektronická konference je nejen módní, ale i pohotová, rychlá a přesná (můžeme se vracet k tomu, co kdo kdy řekl, a např. přesně citovat). Je sice pravda, že právě tak tato kniha nevznikala, ale na myšlence samé to nic nemění.

V knize je po kapitolách prezentováno osmnáct problémů, které byly předloženy k diskusi. Rozumějte tomu tak: Stanislava Ramešová vybrala z literatury nejrůznějšího charakteru kousky děl (někdy odstavec, dva, ba i stránku, jindy vytrhla jenom větu) a ty "posešívala" k sobě. Samozřejmě -- citáty nebyly vybrány náhodně, ale právě tak, aby dokazovaly nějakou ideu. Většinou velmi jednostranně, nejsou to důkazy toho typu, kterými podpíráme nějakou byť jen pracovní hypotézu, ale spíše spekulace (a někdy i docela pěkné ptákoviny). Marcel Grün a Jiří Grygar pak texty, připravené Ramešovou, komentují. Upozorňují na nepřesnosti, omyly i vyslovené lži (kolikrát tam napsali, že "domněnka" není totéž co "důkaz", že citovaného odborníka či vědce vlastně nikdo nezná -- přečtěte si třeba text na str. 145, paráda!).

Četl jsem knihu popořádku. Zprvu jsem měl dojem, že ti dva G opravdu rovnocenně přispívají k prodiskutování témat. Pak jsem ale poznal jejich pravou roli: snaží se, seč jim síly stačí, aspoň trochu zastavit a zkorigovat lavinu zkreslených informací a často i hloupostí, které se na čtenáře valí. Ale často to byl boj s větrnými mlýny -- na logické argumenty oněch G-ů není vůbec žádná odpověď a původní text jako by nic pokračuje dál (tomu se přece říká "já o voze, ty o koze," viďte?). A že nereagují na každou nepřesnost, nesmysl, lež a nelogičnost v textu? Asi neměli tolik volného času.

Již krátce poté, co jsem se začetl do knihy, mi bylo jasné, že ji musím mnoha lidem doporučit. Opravdu -- doporučit! Ne těm, kteří jsou stejně jako paní Ramešová v zajetí víry (a nic jiného než slepá víra to není), že naše civilizace je produktem a pod dohledem mimozemšťanů, a že důkazů je nespočet a nebýt těch zatracených oficiálních vědeckých institucí, které vše tají, věděli bychom o tom taky "my obyčejní lidé". Chci ji doporučit všem, kteří nejsou zaslepeni nějakou utkvělou představou, jež je zbavuje racionálního a skeptického přístupu k problému (v tomto případě života ve vesmíru). Kteří chtějí víc do hloubky poznat rozdíl mezi vědeckým výzkumem a pseudovědeckým mudrováním a spekulacemi nejhrubšího zrna. Grün s Grygarem mistrně předvádějí vhodný způsob argumentace, poskytují informace, které jistěže nejsou "absolutně a za všech okolností pravdivé", ale rozhodně je nelze zpochybňovat jako čiré výmysly či dokonce lži. Každý, koho zajímá otázka života ve vesmíru (a koho by nezajímala?), prostřednictvím této knihy snáze pozná, co je "zrno" a co pouhé "plevy".

 

Stanislava Ramešová, Marcel Grün, Jiří Grygar: Trialog o životě ve vesmíru. Nakladatelství Eminent, Praha 2001. Cena a počet výtisků neuvedeny (já ji koupil za Kč 179,-).

Zdeněk Pokorný
 

Astronomické částky VI

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

repro autor Co takhle celou věc trošku "převrátit na ruby" a podívat se po astronomických motivech použitých na platných bankovkách a mincích různých zemí. Možná budete překvapeni, ale bude toho na "volný seriál".

Bankovka, o které bude řeč, je v astronomickém světě patrně "mediálně nejslavnější". Před časem se o ní psalo i v časopise Sky and Telescope, nezávisle mě na ni upozornil pan docent Kulhánek a přítel našeho planetária, ing. Milan Kičmer, nám ji dokonce věnoval na památku. A tak ji tady na rozdíl od těch ostatních mám "fyzicky přítomnou" a píšu o ní.

Narodila se v Rumunsku a její porodní váha je 2000 lei. Motiv je skutečně unikátní -- pás totality na území Rumunska při zatmění Slunce v roce 1999. O tomto zatmění bylo již i na stránkách IAN napsáno mnoho, proto jen doplním, že na druhé straně bankovky je schéma Sluneční soustavy. Co je v našich končinách nezvyklé, je to, že bankovka je vyrobena z plastu a je dokonce na dvou místech průhledná (pokud se nepletu, jsou plastikové bankovky doménou a snad i patentem Austrálie).

Tomáš Gráf
 

Pod kůží Kallistó

Poslední záběry pořízené americkou sondou Galileo opět naznačují, že by se pod povrchem Jupiterova měsíce Kallistó mohl nalézat poměrně rozsáhlý vodní svět.

 Inkriminovaný snímek ukazuje oblast na povrchu Kallisto, která je přesně na opačné straně měsíce jako tzv. pánev Valhalla, představující stopu po velké kolizi s planetkou či jádrem komety v dávné minulosti. Zatímco u těles jako je Merkur nebo třeba Měsíc odborníci v těchto opozičních oblastech nacházejí boulovitý či rozpraskaný povrch, způsobený seismickými vlnami generovanými při dopadu, na Kallistó nic takového není. Vysvětlením může být vrstva tekuté vody, která mohla absorbovat energii sebevražedného tělesa.

Alespoň to tak komentoval doktor David A. Williams z Arizonské státní univerzity. "Ačkoli je ve hře řada neznámých, počítačové modely docela dobře souhlasí s hypotézami starými už celé desetiletí. Na druhou stranu však k definitivnímu výroku o existenci podpovrchového oceánu potřebujeme další pozorování.

"Jednou z indicií jsou měření z Galileova magnetometru, která naznačují, že by se u Európy, Ganymeda a Kallistó měly nacházet vrstvy tekuté vody," dodal Torrence Johnson z Jet Propulsion Laboratory. Snímek oblasti na opačné straně než Valhalla zhotovila dožívající sonda během přeletu 25. května tohoto roku. Oblast je sice pokrytá krátery, chybí zde však charakteristické rýhování a kopcovitý terén.

Kallistó má podobné rozměry jako Merkur. Jeho kůru, pokrytou řadou kráterů, tvoří směs ledu a hornin. Možný oceán se na rozdíl od Európy nachází ve výrazně větší hloubce.

Z pohledu odborníka se však jedná o geologicky mrtvé těleso. Nejsou zde totiž vůbec žádné stopy po vulkanické aktivitě či pohybu tektonických desek, které v případě zbylých tří velkých Jupiterových měsíců vymazaly většinu, ne-li všechny krátery. Pánev Valhalla tak může být stará i několik miliard roků.

Oceán pod ledovým krunýřem Európy u Jupiteru bereme jako nevyvratitelný fakt. Dokonce se tu a tam spekuluje o formách primitivního života. Ve skutečnosti jsou všechna pozorování jenom indicie, které přítomnost takové struktury pouze naznačují. Žádný přímý důkaz o rozsáhlých vodních vrstvách totiž nemáme a zdá se, že jen tak ani mít nebudeme. To je případ i Kallistó.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...