:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

387. vydání (10.12.2001 )

Foto Pekka Parviainen Mráz nemilosrdně zalézal pod nehty, prodíral se skrz nepříjemně svědivou kůží obličeje a mučivě dorážel na rozpadající se boty. Choulili jsme se k sobě, zachumláni do homeopatického oblečení ultratenké bundy, sledovali nekonečně vzdálený obzor utápějící se v ranní mlze a netrpělivě čekali na první, studeně oranžové paprsky vycházejícího Slunce. Nehřálo, oslňovalo a přece bylo nádherné...

Svým způsobem monotónní výjev, kupodivu stále ještě vyvolává příjemně bouřlivé emoce. I když je zaručeno, že se každý den ráno Slunce objeví, pokaždé na něj někdo čeká. Možná proto, aby se přesvědčil, že se tak skutečně stane. Možná je to úchylka zděděná po našich předcích z dob dávnověku, kdy východ denní hvězdy zaplavil studené jeskyně a prohřál zkřehlé kosti. Možná jde o zvláštní vyvrcholení zpěněné krve z celonočního čekání na prchavou událost -- první fotony, které se proderou skrz škvíry u obzoru. Možná.

Na extatický východ Slunce jsem čekal na různých místech. U vikýře zaplivaného hotelu v indickém Darjeelingu, kde zaplavilo oranžovou září sněhově vrcholy Himalájí. Na místě, kde Stvořitel předal Mojžíšovi deset přikázání, v kamenité poušti za marockým pohořím Atlasu a nebo třeba jen na rozhledně nedaleko úpické hvězdárny. Taky jsem mnohokrát slyšel, že právě na tom onom místě, kam se musíte vyšplhat nejméně několik hodin před svítáním, je to pravé ořechové. Jenom tam a nikde je totiž můžete zažít skutečně ten nejlepší, nejkrásnější, nejbarevnější, nejexplozivnější východ Slunce.

Upřímně řečeno je to úplně jedno. Ať už na prorezivělém balkóně oprýskaného činžáků nebo na špici žulové hory pouště jižní Afriky. Vždy jde jenom o východ takové obyčejné koule horké plazmy. Vždy jde o okamžik, kdy se na zlomek vteřiny zastaví čas, a vy stoupáte po spirále němého úžasu.

Jiří Dušek

 

 

 

Pozor! Přijdou Geminidy!

Ještě jsme se neoklepali z Leonid, nevyléčili si depresi ze zákrytu Saturnu Měsícem, pořádně nevychutnali krásu vánoční komety a už je tu meteorický roj Geminid. Čeká na nás ze čtvrtka 13. prosince na pátek čtrnáctého.

Geminidy jsou posledním vydatným rojem kalendářního roku. Díky perspektivě vylétají jakoby ze souhvězdí Blíženců, latinsky Gemini, odtud jejich název. Hvězdáři pak za jejich mateřské těleso považují nejspíš vyhaslé jádro bývalé komety, dnes považované za planetku číslo 3200 s patřičným názvem Phaeton.

Na cestě kolem Slunce se Země s podobnými meteorickými roji, proudy meziplanetárních částic prachu o velikosti nanejvýš několik málo milimetrů, setkává během roku hned několikrát. Geminidy však patří mezi ty nejvýraznější, které svou bohatostí dokonce tu a tam předčí i letní Perseidy. Když se totiž zadaří, tedy bude pěkné počasí, Měsíc pod obzorem a vy přerazíte vlezlý mráz, mohou zazářit až třicetkrát za hodinu. Mnohé z nich mají nažloutlý odstín, ty nejjasnější pak za sebou nechávají zřetelnou stopu, která se rozplývá několik dlouhých vteřin.

Celé show začíná už v těchto hodinách, kdy k naší planetě dospěly první zástupci roje. V noci ze čtvrtka na pátek se však můžeme dočkat ostrého maxima, se kterým přijde až 120 meteorů za hodinu. Vadit nebude ani v první čtvrti, takže jediné, co potřebujete, je nějaké temnější místo s dobrým výhledem na jihovýchod. Určitě však nepohrdnete ani horkým čajem s kapkou něčeho ostřejšího.

Začít se můžete koukat řekněme od sedmi hodin večer, kdy se nad severovýchodem objeví souhvězdí Blíženců. Geminidy vlétající tečně do atmosféry budou dlouhé a nápadně pomalé. Později budou meziplanetární částice padat pod mnohem strmějším úhlem, takže přibude jejich počet: ty blíže radiantu, jenž se nachází poblíž Castoru, budou krátké a rychlé.

Velké roje finále zřejmě nastane mezi první a třetí hodinou ranní. Radiant bude nejvýš nad obzorem a snad bychom měli prolétat i nejhustší částí roje. Na druhou stranu, kdo ví? Raději se nechejme překvapit. V pátek 14. prosince ráno budeme moudřejší.

Jiří Dušek
 

Kolik kosmických zabijáků na nás čeká?

Poté co astronomové přijali za bernou minci hypotézu o možnosti srážky Země s asteroidem, vyvstala navazující otázka: Kolik je vlastně takových asteroidů, které by se potenciálně mohly střetnout se Zemí? Známý astronom a zároveň geolog Eugene Shoemaker, jeden ze zakladatelů výzkumu blízkozemních těles, odhadl před dvěma desítkami let počet takovýchto těles s rozměrem nejméně jeden kilometr na 2000. Vycházel přitom z analýzy rozložení kráterů na povrchu Měsíce.

 Od té doby se astronomové pokoušejí o inventuru nebezpečných kosmických návštěvníků v blízkosti Země. Ukazuje se, že Shoemakerův prvotní odhad byl zřejmě přeceněn. Současné odhady počtu blízkozemních asteroidů (NEAs -- Near Earth Asteroids) kilometrových a větších kolísají kolem jednoho tisíce. Nejnovější z nich je založen na statistice vycházející z dat známého projektu LINEAR (Lincoln Near-Earth Asteroid Research), založeného na využití elektronicko-optické technologie vyvinuté původně pro U.S. Air Force ke hledání blízkozemních asteroidů.

LINEAR začal plně pracovat v březnu 1998. Jeho dalekohled se nachází poblíž Socorro v Novém Mexiku. Do července 2001 nalezl 667 blízkozemních asteroidů a 64 komet, z nichž některé jsou také tělesy přibližujícími se k Zemi. To je asi 70 procent všech nově objevovaných NEOs. Na základě LINEARovských výsledků odhadl J. Scott Stuart z MIT počet všech členů populace blízkozemních asteroidů kilometrových a větších mezi 1150 a 1400. Vycházel přitom pouze z pozorování v nocích se stabilním počasím.

Případný střet Země s asteroidem o průměru větším než jeden kilometr by znamenal globální katastrofu, při níž by se hmota vyvržená nárazem rozprostřela v atmosféře a výrazně ovlivnila klima tj. zapříčinila pokles teploty, pomrznutí úrody, poškození ozónové vrstvy. Dopad do oceánu by způsobil obrovskou vlnu tsunami, dopad na zemský povrh zničení území o rozloze většího státu. Otázkou je jak určit na dálku, že pozorovaný asteroid je kilometrový či větší.

Výše uvedená statistika z dat LINEARu uvažuje tělesa s absolutní hvězdnou velikosti 18 magnitud a jasnější. To však nemusí pro jednotlivá tělesa platit. Jak jasný se nám jeví konkrétní asteroid však závisí nejen na jeho velikosti a vzdálenosti od Slunce, ale i na odraznosti jeho povrchu tzv. jeho albedu. Protože zdrojem současné populace NEAs je několik různých vývojově odlišných skupin těles (tělesa křižující dráhu Marsu, komety Jupiterovy rodiny, vnější část hlavního pásu planetek aj.), mají NEAs hodně odlišná albeda.

Mezinárodní tým, který vedl A. Morbidelli a W. Bottke se pokusil vytvořit model populace blízkozemních asteroidů uvažující jednak rozličná albeda u známých blízkozemních těles a jednak závislost barvy povrchu a vzdálenosti od Slunce získané ze SLOAN survey. (Používání výsledků Sloan Survey je vytýkáno, že zahrnuje asteroidy hlavního pásu, nikoliv NEAs, ovšem část NEAs pochází právě z hlavního pásu). Došli k odhadu 834 NEAs větších než jeden kilometr a zároveň k odhadu 963 NEAs jasnějších než absolutních 18 magnitud. Tito autoři míní, že obvyklá konverze asteroid o průměru jeden kilometr rovná se asteroid s absolutní hvězdnou velikostí H=18 mag by měl být zřejmě opraven na H=17,82 mag. Možná se vám na první pohled těch osmnáct setin zdá jako puntičkářství, ale taková už je profesionální astronomie. (Absolutní hvězdná velikost je u planetek definována jako pozorovaná jasnost tělesa ve vzdálenosti jedné astronomické jednotky, na jehož celou přivrácenou stranu dopadá sluneční světlo. Značí se písmenem "H".)

NASA stanovila v roce 1998 cílem projektu Spaceguard objevit 90 procent kilometrových a větších blízkozemních asteroidů za deset let od vyhlášení, tedy do roku 2008. Kdybychom používali pro tento účel jediný dalekohled podobný LINEARu, trvalo by nám dosažení stanoveného cíle 40 let. To určitě není příliš potěšující. Je proto dobře, že pracují či dobudovávají se i další projekty zaměřené na hledání a sledování NEAs -- například americké programy Spacewatch, NEAT, LONEOS či CSS, japonský projekt BATTERS, evropský ADAS či UDAS nebo kleťský KLENOT. K letošnímu Mikuláši jsme blízkozemních asteroidů kilometrových a větších znali 543. Je to dost nebo málo?

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť a OC WG NEO of the IAU
 

Odhalování skryté hmoty pokračuje

Astronomům z týmu Hubblova kosmického dalekohledu a Evropské jižní observatoře se podařilo vypátrat další díl mozaiky tajemství kolem tzv. skryté hmoty. Na světě jsou první snímky a dokonce i spektra objektu, který se prozradil v hlubinách vesmíru zakrytím jedné z miliard hvězd v galaxii známé jako Velké Magellanovo mračno.

 Poprvé se podařilo pozorovat obraz tělesa, které svým gravitačním polem zesílilo paprsky vzdálené hvězdy, navíc se prostřednictvím systému dalekohledů VLT (Very Large Telescope) podařilo získat také jeho spektrum. O jaký objekt se tedy jedná?

Na začátku tohoto roku ohlásil podobně zajímavé pozorování tým vědců analyzujících známé Hubblovo hluboké pole (Hubble Space Telescope), které bylo snímáno v odstupu několika let a podařilo se na něm objevit putující objekty, patřící zřejmě do galaktického hala. Právě tam totiž umístili astronomové dvacátého století velkou část hmoty Galaxie, která není takřka vůbec viditelná, ale ukrývá v sobě většinu z celkové hmotnosti našeho hvězdného domova.

Jedním z možných vysvětlení nesrovnalosti v pozorované a změřené hmotě galaxií je existence velkého množství málo svítících objektů mimo galaktický disk. Předpokládá se, že v tomto prostoru najdeme hlavně staré, slabé a chladnoucí trpasličí hvězdy, málo hmotné červené trpaslíky a kulové hvězdokupy. Tým, který analyzoval pole na záběru z Vesmírného dalekohledu, objevil alespoň dva slabé bílé trpaslíky s hmotností asi půl Slunce a nesmírných stářím -- přibližně dvanáct miliard roků.

Další prohlídka, která studovala okolí jižního galaktického pólu přinesla důkazy o necelé stovce slabých, ale relativně rychle se pohybujících objektů, s největší pravděpodobností také většinou starých bílých trpaslíků s velmi nízkou povrchovou teplotou. Díky ní vznikají v tenké atmosféře degenerované hvězdy molekuly vodíku, které rozptylují procházející záření.

Nová kombinovaná pozorování z vesmíru a vysokohorského "městečka" dalekohledů systému VLT však zašla ještě dál. Podrobná studie pole, kde před šesti lety rozzářil jako gravitační mikročočka světlo vzdálené hvězdy neznámý objekt, ukázala velmi slabé těleso s výrazně červeným zabarvením.

Pozorování z oběžné dráhy nejen potvrdily výsledky analýzy týmu MACHO (MAssive Compact Halo Objects), ale navíc natáhly vesmírné pravítko a z pomyslného metru odkrojily plných šest stovek světelných let, nacházejících se mezi Sluncem a nenápadným tulákem galaktického hala. Následovala urgentní žádost o pozorovací čas s přístrojem FORS2 na osmimetrovém dalekohledu Kueyen (jeden z VLT) a tým vědců projektu MACHO už držel v ruce spektrum modré hvězdy hlavní posloupnosti, přes které se prolínalo spektrum trpaslíka spektrální třídy M o hmotnosti mezi pěti a deseti procenty sluneční jednotky.

Zdá se tedy, že konečně mohou teoretičtí fyzikové klidně spát. Všechno to totiž do sebe skutečně zapadá. Projekt MACHO a technologie dalekohledů VLT jsou dnes jedny z nejsložitějších nejen díky nákladné technologii, ale také preciznímu zpracování mnoha gigabytů dat, které přehlídky pátrající po gravitačních mikročočkách chrlí. Ovšem, nenechejme se ani zdaleka unést myšlenkou, že už je vše zcela jasné. Obvykle totiž odpověď na jednu otázku vyvolá dvacet dalších a bude jistě zajímavé sledovat komentáře kosmologů, které záležitosti chybějící látky po léta trápí.

I když sledují astronomové přehlídek jako je MACHO velmi malinké části oblohy, dosahují podivuhodných výsledků. Kromě studia vnějších částí naší Galaxie také přispělo sledování mnoha hvězd v poli k objevu nesčetného množství nejrůznějších zajímavých objektů, nacházejících se v Magellanově mračnu. Například díky přesnému studiu zákrytových dvojhvězd se dá velmi pohodlně určovat jeho vzdálenost, výjimkou však nejsou ani objevy exoplanet. Světy, které se před námi otevírají jsou velmi různorodé, podobně, jako je různorodé studium věčných otázek lidstva.

Související články:

  1. Skrytá hmota odhalena?
  2. Výprava do 21. století (část první)
  3. Žeň objevů 1999 -- díl pátý
  4. Žeň objevu 1999 -- díl třetí
Rudolf Novák
Zdroj: ESO Press Release 28/01
 

Astronomické částky V.

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

repro autor Co takhle celou věc trošku "převrátit na ruby" a podívat se po astronomických motivech použitých na platných bankovkách a mincích různých zemí. Možná budete překvapeni, ale bude toho na "volný seriál".

Asi bych musel sestrojit značně obří "oslí mosty", abych ukázal souvislost motivu letících labutí na finské bankovce a souhvězdí Labutě. Ještě hůře by patrně dopadla taková snaha v případě slunečnice a Slunce na bankovce nizozemské. Ale v případě španělských platidel už to tak přitažené za vlasy nebude. Na bankovce s nominální hodnotou 5000 peset s portrétem Kryštofa Kolumba je totiž na druhé straně vyobrazena armilární sféra.

V knize Vesmír napsal Zdeněk Horský o tomto historickém astronomickém přístroji následující: "Přístrojem, který se stal přímo symbolem astronomie, byla armilární sféra. Bývala sestrojována i jako pozorovací přístroj, a to ve starověku Ptolemaiem (u něho se však jmenovala astrolabium). V 16. století ji znovu v tomto smyslu oživil Tycho Brahe, ale v evropské astronomii se již neujala. Sloužila především k znázornění pohybu nebe a poloh význačných kružnic. Jméno armilární sféra pochází od latinského slova armilla, což je náramek. Vystihuje tak podstatu přístroje: sféra znázorňující oblohu není úplná, je pouze naznačena několika prstenci. Zpravidla šlo o aspoň dvě takové prstencové sféry v sobě. Přístroj sloužil především demonstraci, jeho největší předností bylo, že umožňoval současně vidět "zevnitř" i "zevně". Tak byl důležitým prostředníkem mezi hvězdným glóbem a obrazem souhvězdí. Na hvězdnou oblohu se totiž díváme "zevnitř", tedy při pohledu zevně bychom museli vidět zrcadlový obraz souhvězdí, a tak je také všechny staré glóby kreslily. Teprve zcela nová doba dává na vypouklou plochu hvězdného glóbu to, co fakticky vidíme na vnitřní vyduté ploše, a strpí, že souřadnice na takovém glóbu postupují v opačném směru než ve skutečnosti. Armilární sféra umožňovala zároveň obojí pohled. Poučovala zejména o vzájemné poloze rovníku a ekliptiky, obratnících, polárních kruzích a kolurech, dále o horizontu, zenitu a nadiru. Pomocí armilární sféry bylo možno řešit úlohy sférické astronomie podobně jako astrolábem. Zpravidla bývala armilární sféra doplňkem dvojice glóbů, zemského a hvězdného."

Tomáš Gráf
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...