:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

384. vydání (29.11.2001 )

 Hubnu. Páni, jaký já mám hlad! Letos, uprostřed léta, jsem se během Astronomické expedice v Úpici vsadil, že zhubnu. A ne jenom o pár deka. Nýbrž, že do konce dubna klesne moje jatečná váha pod osmdesát kilogramů… Navíc, že tuhle váhu udržím alespoň po tři měsíce, až do další expedice, která začíná druhého srpna.

Takže prostě nežeru. Ve hře je totiž více než dost: Dvě bečky hořkého krakonoše a k tomu kuřátka za patnáct stovek. Docela slušný mejdan, který stojí za trochu toho nepohodlí. Prostě nežeru, ale je to příšerný. Nejen, že pořád studuji kilojouly na obalech nejrůznějších potravin -- vřele doporučuji, je to hooodně poučné a bortí to nejrůznější televizní reklamy, ale navíc chroupu od rána do večera jablka, kysané zelí a nastrouhanou okurku. Když je nejhůř, žvýkám suchej chleba, popíjím lák z nakládaček, eventuálně jdu raději spát.

V noci pak kolem mne krouží krvavé stejky, půlmetrové pizzy, grilovaná žebra, nebo jen tak propečená kuřátka, smažák, jelítka nebo křupavé hranolky s kýblem tatarky. Hrůza! Mastná klobása s křupavou kůrčičkou, hořčicí a plátkem chleba... Je to nesnesitelný očistec, ale na druhou stranu jsem shodil už přes osm kilo. Navíc se nemusím při zavazování tkaniček u bot "potápět", při chůzi na hvězdárnu nesupím jako lokomotiva a moje dívka už mi neříká válečku. Navíc mne drží nad vodou ta slibovaná výhra! Ježišmarjá, ja to neměl psát... Tlačenka, opečená jelítka, škvarky, slanina, deset knedlíků...

Jiří Dušek

 

 

 

Saturn za Měsícem

Zima k nám přichází se vší parádou: se sněhovou nadílkou, vánočními trhy provoněnými medovinou, ale také nádhernou oblohou plnou jasných hvězd. K zimní přehlídce nápadných souhvězdí se letos přidají i dvě nápadné planety -- Jupiter a Saturn. Hned první prosincový den se k nim navíc dostaví i Měsíc, který brzy ráno Saturn dokonce zakryje.

Zákryt Saturnu Měsícem nepatří mezi úkazy, se kterými se můžeme na obloze setkávat často, i když letos jsme už jednu takovou příležitost měli (3. listopadu). Oblačnost prohánějící se nad velkou částí naší republiky však mnohým pozorovatelům nedovolila tuto podívanou sledovat. Ti, kteří měli před měsícem smůlu si tedy mohou zkusit své štěstí znovu. Škoda, že tentokrát nebude úkaz při pozorování tak působivý. Ráno 1. prosince, kdy k zákrytu dojde, bude totiž Měsíc jenom pár hodin po úplňku. Saturn se tak bude v blízkosti našeho souputníka spolehlivě ztrácet. Složitější situaci budou mít i lovci zajímavých fotografií. Určit optimální expozici, při které jim v takové blízkosti vyjde Měsíc i Saturn dostatečně kontrastní, bude pořádný ořech.

V západní části České republiky se Saturn za levý okraj Měsíce schová ve 3:40 SEČ, na východě k tomu dojde o pět minut později. Za měsíčním diskem se bude Saturn ukrývat zhruba hodinu, aby se ve 4:46 SEČ opět "vyloupnul" u pravého okraje. Zajímavé bude pochopitelně sledování zákrytu v dalekohledu, protože Saturn nezmizí za okrajem Měsíce okamžitě, ale bude se postupně odkrajovat téměř třičtvrtě minuty.

Budete-li mít po ruce dalekohled, můžete si rovnou prohlédnout i některé měsíční útvary. Nechcete-li příliš zabrousit k centrálním oblastem přivrácené strany, stačí když zůstanete u okrajů, v místech, kde se Saturn schová a objeví. V prvním případě k tomu dojde poblíž velkého a nápadného kráteru s tmavým dnem -- Grimaldiho. Druhý případ (výstup) nastane blízko Moře hojnosti, jehož okraj zdobí kráter Langrenus. Více se o těchto dvou zajímavých kráterech dovíte na stránkách Prohlídky Měsíce .

Pokud nebude přát počasí ani v tomto případě, není ještě třeba zoufat. Další šance se nám totiž naskytne 16. dubna 2002 večer, kdy bude probíhat zákryt opravdu se vší parádou. Saturn zakryje úzký srpek Měsíce a celou podívanou doplní planety Mars a Jupiter! Po té ovšem nastane se zákryty Saturnu na několik let utrum.

Pavel Gabzdyl
 

Vatikánská astronomie míří do 21. století -- díl první

Nahlédnutí do poněkud netradičního zákoutí pozemské astronomie.

 Když nicejský koncil stanovil roku 325 n.l. pravidla pro určování data velikonoc, musel se nutně zabývat astronomickou stránkou problému. To se pak znovu opakovalo za pontifikátu papeže Řehoře XIII. o více než 12 století později, když se zjevně ukázala nedokonalost juliánského kalendáře, způsobující stále ranější nástup ročních období vůči pevným kalendářním datům.

Papež se tehdy obrátil na astronoma P. Christopha Clavia, S. J., aby připravil podklady pro vhodnou kalendářní reformu. Na jeho radu dal ve Vatikánu vybudovat roku 1576 Věž větrů, vysokou 73 metrů, sloužící především k přesnému změření odchylky v určení okamžiku jarní resp. podzimní rovnodennosti podle starého kalendáře. Tato měření pak posloužila Claviovi k návrhu kalendářní reformy, kterou papež Řehoř XIII. vyhlásil bulou Inter gravissimas 24. února 1582.

Reforma spočívala ve dvou krocích. Především papež nařídil, aby po čtvrtku 4. října následoval pátek s datem 15. října 1582. Tím se datum jarní rovnodennosti vrátilo na 21. březen, jak stanovil nicejský koncil. Za druhé bylo napříště upraveno pravidlo juliánského kalendáře o přestupných rocích tak, že platí pro sekulární roky (jejichž letopočet končí dvojčíslím 00) pouze tehdy, je-li tento letopočet dělitelný 400. Proto například roky 1700, 1800 a 1900 nebyly přestupné, kdežto rok 2000 přestupný bude. Tento gregoriánský kalendář, zprvu zavedený jen v katolické části Evropy, se postupně rozšířil a stal se prakticky univerzálním.

 

 Galileův proces

Když italský matematik a fyzik Galileo Galilei (1564-1642) začal koncem roku 1609 s astronomickými pozorováními dalekohledem, vzbudily jeho překvapující objevy velkou pozornost. Při své návštěvě Říma roku 1611 byl na papežském dvoře (za pontifikátu Pavla V.) velmi obdivně přijat a proto se osmělil energičtěji prosazovat Kopernikův heliocentrický model sluneční soustavy. Narazil však na odpor tehdejšího předního teologa kardinála Roberta Bellarmina (1542-1621), jenž se obával rozporu mezi Kopernikovým modelem a učením Písma (o údajné nehybnosti Země).

V soukromé rozmluvě v únoru 1616 přikázal kardinál Galileimu, aby nadále veřejně nezastával či nehájil Kopernikovu domněnku, ač ji může i nadále považovat za matematickou hypotézu. Bellarmin se totiž ve shodě s tehdy všeobecně panujícím názorem domníval, že matematické domněnky nemají nic společného s fyzikální realitou. V březnu téhož roku vyšel papežský dekret, odsuzující Kopernikovu myšlenku jako falešnou a chybnou. Kopernikova kniha O obězích nebeských těles se ocitla na indexu zakázaných knih.

Galilei se však v klidu vrátil do Florencie a pokračoval ve svých přírodovědeckých studiích. Když byl roku 1623 jeho dlouholetý přítel a ochránce Maffeo Barberini (1568-1644) zvolen papežem (přijal jméno Urban VIII.), vydal se Galilei následujícího roku znovu do Říma v úsilí zvrátit papežský dekret z roku 1616. To se mu sice nepodařilo, ale získal od nového papeže dovolení psát o obou světových soustavách (Ptolemaiově i Kopernikově) neutrálně, jako o dvou matematických domněnkách. Galileo to vskutku učinil ve svém proslulém Dialogu, publikovaném roku 1632. Z textu však bylo zřejmé, kterému systému dává sám přednost, a to zavdalo záminku k nechvalně proslulému procesu na jaře 1633. Dne 21. června téhož roku byl Galileo odsouzen, ale ještě téhož roku se mohl vrátit do svého domova v Arcetri u Florencie, kde pak žil v domácím vězení a dále se věnoval vědeckému bádání prakticky až do své smrti 8. ledna 1642.

Papež Urban VIII. věnoval mezitím mimo jiné velkou energii výstavbě a obraně papežského státu a zasloužil se též o výstavbu honosného letního sídla papežů v Castel Gandolfo. Galileiho by zajisté potěšilo, že právě tam se začala psát slavná kapitola rozvoje vatikánské astronomie na sklonu 19. století.

V roce 1976 byla za papeže Pavla VI. (1897-1978) reorganizována Pontifikální akademie věd, která má v současné době osmdesát členů z celého světa. Jejím nynějším prezidentem je významný italský částicový fyzik Nicola Cabibbo. Z této instituce patrně vyšel rozhodující podnět k revizi Galileiho procesu.

Z iniciativy papeže Jana Pavla II. byla v létě 1981 ustavena komise pro posouzení Galileiho případu, jež připravila odborné podklady pro oficiální rehabilitaci Galileiho z úst Jana Pavla II. dne 31. října 1992, 350 let po Galileiho smrti.

 

Prehistorie vatikánské astronomické observatoře

Příležitostná astronomická, geodetická i meteorologická měření se na vatikánské Věži větrů konala až do konce 18. století, kdy však byl jezuitský řád zrušen. Další soustavná pozorování na nové astronomické věži započala ve Vatikáně zvláště zásluhou papežů Pia VII. a Lva XII. až počátkem 19. století, zejména po obnově jezuitského řádu roku 1814. Jezuité dostali opět na starost Římskou kolej, založenou rovněž papežem Řehořem XIII., která měla v astronomickém světě dobrý zvuk -- například kolem roku 1610 zde P. Christoph Scheiner, S. J. nezávisle na Galileiovi objevil dalekohledem sluneční skvrny a soustavně je pak mnoho let pozoroval. Největšího rozkvětu dosáhla tato kolej-observatoř pod vedením dalšího jezuity P. Pietra Angela Secchiho (1818-1878), jenž se proslavil zejména průkopnickými pracemi ve hvězdné spektroskopii, když v šedesátých letech minulého století položil základy k dosud užívané klasifikaci hvězdných spekter. Obsazení Říma italskými vojáky roku 1870 však přivodilo postupný zánik Římské koleje.

 

Specola Vaticana

O renesanci vatikánské astronomie se však ještě před koncem minulého století postaral papež Lev XIII. na základě iniciativy tehdejšího ředitele meteorologické observatoře v Moncalieri barnabity P. Francesca Denzy. Osobním dekretem (motum proprio) Lva XIII. ze 14. března 1891 byla zřízena Vatikánská observatoř (Specola Vaticana), jež se od samotného počátku své existence zapojila aktivně do rozsáhlé mezinárodní astronomické spolupráce, trvající prakticky celé XX. století -- projektu Přehlídky oblohy (Carte du Ciel). K tomu cíli byla observatoř vybavena dvojitým astrografem s objektivy o průměru 0,33 a 0,20 m -- stejného typu jako dalších 17 světových hvězdáren. Observatoře si rozdělily plochu oblohy (cca 42 tisíc čtverečních stupňů) na dílčí úseky zhruba po 2400 čtverečních stupních. Na Vatikánskou observatoř připadl pás deklinací od +55 do +64 . Pro účely mapování bylo potřebí pořídit na hvězdárně celkem 540 kvalitních fotografických snímků s expozicemi po 40 minutách a k tomu 1040 dalších fotografií s kratšími expozicemi pro sestavení hvězdného katalogu. Každý snímek se musel opakovat trojmo, aby se vyloučily chyby a defekty ve fotografických emulzích.

Neodborník si stěží umí učinit správnou představu o rozsáhlosti a náročnosti projektu, který vyžadoval nejenom pečlivou práci s astrografy, ale také úmorné ruční proměřování snímků pod mikroskopem, což zvládly v letech 1910-1921 tři řádové sestry z Istituto di Maria Bambina v Římě. Ty totiž musely nezávisle dvakrát proměřit údaje pro více než 480 tisíc hvězd a všechno ručně propočítat (tehdy nebyly ještě ani elektromechanické kalkulačky). Vatikánská část projektu Carte du Ciel byla zveřejněna v 10 objemných svazcích mezi lety 1921-1928 a observatoř se tak ocitla na 5. místě mezi astronomickými institucemi, zúčastněnými na tomto gigantickém projektu, jenž byl zcela dokončen teprve roku 1964! Ve dvacátých letech řídil práci observatoře P. Johann Georg Hagen, S.J., který se sám proslavil publikací Atlasu proměnných hvězd a zejména prvního Atlasu temných mračen v Mléčné dráze.

 

Observatoř Castel Gandolfo

Počátkem třicátých let však rozvoj Říma jako moderního velkoměsta způsobil přesvětlení a znečištění oblohy nad observatoří v takové míře, že nezbylo než pro vlastní pozorování najít nové příhodnější stanoviště. Na návrh papeže Pia XI. bylo vybráno již zmíněné papežské letní sídlo Castel Gandolfo, necelých 40 km jihozápadně od Říma. Nová hvězdárna byla slavnostně otevřena v září 1935 a vybavena třemi dalekohledy od firmy Carl Zeiss z Jeny, umožňujícími jak vizuální tak i fotografické a spektroskopické sledování objektů v Mléčné dráze. Největším přístrojem hvězdárny v Castel Gandolfo se stal 0,6 m zrcadlový dalekohled.

Úspěšně se rozvíjející práce nové hvězdárny byla narušena válečnými událostmi v letech 1943-44 a tak se její činnost znovu rozběhla až po skončení druhé světové války, zejména s příchodem nového ředitele P. Daniela O'Connella, S.J., který se soustředil zvláště na pozorování zákrytových dvojhvězd. Otec O'Connell se stal dokonce dvakrát po sobě prezidentem příslušné vědecké komise Mezinárodní astronomické unie (IAU) a v roce 1967 byl jedním z vatikánských delegátů na XIII. valném shromáždění IAU v Praze. V roce 1957 získala observatoř širokoúhlou Schmidtovu komoru se zrcadlem o průměru 1 m a zorným polem 5x5 stupňů, vybavenou navíc objektivními hranoly pro účely hvězdné spektroskopie.

Významnou součástí observatoře se stalo i muzeum s unikátní sbírkou meteoritů. Meteority totiž dělíme to tří hlavních skupin, na meteority kamenné (těch je zdaleka nejvíce), mnohem vzácnější železo-niklové (též siderity) a konečně na křehké a porézní uhlíkaté chondrity -- ty jsou daleko nejvzácnější, neboť většinou nepřežijí hypersonický průlet zemskou atmosférou.

Právě na tento vzácný typ se soustředila ve Vatikánu hlavní pozornost a tamní sbírka dnes obsahuje 450 uhlíkatých chondritů -- jde o zdaleka největší takovou kolekci na světě. Sbírku nyní spravuje bratr Guy Consolmagno, jenž vystudoval ve Spojených státech na prestižních univerzitách (MIT a Harvard v Bostonu) a teprve ve věku 35 let se rozhodl vstoupit do jezuitského řádu. Zabývá se sběrem meteoritů zejména v Antarktidě, která se v posledních dvaceti letech stala doslova zaslíbenou zemí pro hledání meteoritů (každý "kámen" ve věčném ledu je nutně z kosmu) -- naprostá většina meteoritů ve velkých sbírkách na světě pochází dnes právě z Antarktidy.

(dokončení příště)
Jiří Grygar
Zdroj: Vyšlo na serveru http://www.vira.cz, uveřejněno s laskavým svolením autora.
 

Astronomické částky IV

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

 Co takhle celou věc trošku "převrátit na ruby" a podívat se po astronomických motivech použitých na platných bankovkách a mincích různých zemí. Možná budete překvapeni, ale bude toho na "volný seriál".

Tentokrát se podíváme do Francie. A hned na úvod přiznávám, že ta astronomická souvislost bude trošku vysněná, přímo pohádková. Na bankovce s nominální hodnotou 50 franků je totiž vyobrazen Malý princ, "odborník na planetky". A to je sice postava pohádková, ale já ji odjakživa vnímám trošku i jako postavičku astronomickou a snad i filozofickou. Na bankovce je vyobrazen také Antoine de Saint-Exupéry, autor Malého prince.

Velmi jsem si přál, abych vyhledal nějaký přímý důkaz o náklonnosti tohoto spisovatele, letce a filozofa k astronomii. Bohužel se mi to nepodařilo, dokonce ani přes své filologicky zaměřené známé jsem neuspěl. A tak to vypadá, že se Saint-Exupéry setkal s astronomií pouze v hodinách letecké navigace a při svých četných nočních letech.

Tomáš Gráf
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...