:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

382. vydání (22.11.2001 )

Foto R. Novak Jedinečnost řady nebeských úkazů a nesnesitelná touha je zahlédnout vede pozorovatele často do krajnosti. Neváhají si vyrobit přenosné dalekohledy, doplněné komplikovanou elektronikou a napájené čtveřicí tužkových baterek, se kterými pak nahánějí -- po dálnicích i ve zcela neprůchodném terénu -- řadu lahůdek: tečné zákryty hvězd Měsícem, úplně zatmělé Slunce, zákryty slabých stálic ještě slabšími planetkami, pomíjivé spršky meteorů a nebo jen tak pro potěchu výjimečná zjasnění telekomunikačních Iridií.

Jejich postoj se však nezmění ani v okamžiku, kdy nelze hvězdárnu opustit. V takovém případě hvězdáři čekají alespoň na onu nekonečně vzdálenou díru v mracích, jejíž existence je mnohdy spíše v říši fantazie než na reálné obloze. Ovšem, když se nakonec připlazí, každý takový lovec vyvine nečekanou hyperaktivitu přinášející beznadějné věci. Hon na krásné události, dokonalé nastavení nebeských sfér, tak krásné ve své vteřinové jedinečnosti, totiž za to skutečně stojí.

Zažil jsem okamžik, kdy kamarád vydržel u prastaré CCD kamery exponovat přes pět hodin malý kousek měsíčního terminátoru. Zachumlán do několika zimních bund, starých spacáků a plstěných bot odolával dvacetistupňovému mrazu jenom proto, aby nakonec sestavil nicotnou animaci východu Slunce na maličkém kousku našeho věčného souseda. My ostatní seděli v krásně proteplené místnosti, popíjeli lahodný grog a losovali, kdo se na něj půjde do kopule podívat a zkontroluje, zda už nezmrzl na kost.

Podobně se před lety odehrávalo i moje pozorování Quadrantid, jednoho z nejhustších meteorických rojů. Naše planeta se s ním na pouti Sluneční soustavou potkává třetího nebo čtvrtého ledna, tedy v době, kdy se člověk ještě většinou nevzpamatoval z příchodu nového roku a kdy bývá, což je ještě fatálnější, zataženo. Náhoda tomu chtěla, že jsem se jednou ocitl ve správnou noc na správném místě. Podkrkonošská Hvězdárna v Úpici, kdysi proslavená temnou oblohou, byla na sledování Quadrantid skoro ideální. Leželi jsme na chatrných spartakiádních lehátkách, navlečeni do všeho, co zrovna bylo po ruce, navíc zasunutí do péřových spacáků, a čekali na meteory.

Příroda je však nemilosrdná, ba lze říci až škodolibě cynická. Nad ránem, kdy jsme měli prolétat nejhustší částí meteorického roje, přišly od západu mraky jako peřiny. Nacucané novou dávkou sněhové pokrývky se zastavily nad Úpicí a nechtěly se hnout z místa. Nad východním obzorem však zůstala poměrně slušná škvíra s výhledem do vzdáleného vesmíru. Na naše spacáky se pomalu snášel sníh, my se dívali nad vzdálený obzor a sledovali, jak slzí Quadrantidy. Pomíjivé stejně jako ony jemné vločky. Pomíjivé stejně jako pára, která nám stoupala od úst.

Jiří Dušek

 

 

 

Bolid 18. 11. 2001 04:19:01

Myslím, že letošní Leonidy nikoho, kdo strávil noc ze 17. na 18.listopad pod hvězdnou oblohou, rozhodně nezklamaly. Desítky krásných jasných meteorů, které jsme viděli, rozhodně stály za to. Naprostým klenotem ovšem byl bolid, který prolétl nad naším územím těsně po 04:19 SEČ. I když samotný bolid se nám nepodařilo vyfotografovat, máme unikátní animaci jeho stopy a nezapomenutelný zážitek.

Leonidy pozorovala naše malá expedice ve složení Pavel Štarha, Hana Druckmülerová a Miloslav Druckmüller na Vysočině nedaleko Křížovic (E 16° 21' 55", N 49° 26' 16"). Dokonalé pozorovací místo vybral Pavel Štarha, rodák z nedaleké Nedvědice. Podařilo se nám vyfotografovat několik jasnějších meteorů. Asi ve 4 hodiny 19 minut prolétl, bohužel mimo zorné pole našich dvou fotoaparátů, mimořádně jasný bolid.

Já jsem ho zahlédl jen periferním viděním. Moje dcera Hana měla větší štěstí, neboť se dívala tím správným směrem. Záblesk byl tak intenzivní, že ozářil modrozeleným světlem celou okolní krajinu. Odhad jasnosti je u tak jasného bolidu vždy velmi pochybná záležitost, neboť není s čím srovnávat. Podle intenzity osvětlení krajiny bych jas bolidu srovnal asi tak s měsíčním úplňkem, tj. velmi přibližně -12 magnitud.

Jak jsem bolid zahlédl, okamžitě jsem ukončil expozici, kterou jsem právě dělal, a otočil fotoaparát, umístěný na paralaktické montáži, směrem k jasně svítící stopě. Asi po 15 sekundách jsem začal první 1 minutovou expozici stopy. Podařilo se mi nakonec zdokumentovat 8 minut vývoje stopy. Stopa byla viditelná okem asi 10 minut. Na následujících snímcích si velmi zajímavý vývoj stopy můžete prohlédnout.

Snímky jsem pořídil Prakticou MTL 50 s objektivem Pentacon 2.8/29mm na film Kodak Supra 800 Professional. Jsou digitalizovány na scanneru Nikon LS-2000 a zpracovány obrazovým analyzátorem SOFO ACC 4.0.

Expozice snímku byla zahájena asi 15 sekund po přeletu bolidu. Délka expozice je 1 minuta. Bolid prolétl na obrázku shora dolů. Pozoruhodná je barva stopy. Stopa začíná modrým obláčkem a její barva se mění postupně na červenooranžovou. Patrný je velice výrazný pohyb během minutové expozice. Levý obrázek ukazuje celkový pohled (tmavá skvrna vlevo dole je okraj lesa), vpravo je detail.

Celkem jsem pořídil během 8 minut 4 snímky stopy. Tři z nich jsem sestavil do animace (avi, 650 kB). První snímek animace je totožný s výše uvedeným. Druhý snímek je 40 sekundová expozice zahájená v 04:22 a třetí je dvouminutová expozice již značně zesláblé stopy v čase 04:25 - 04:27. Animace zachycuje tedy asi 8 minut vývoje stopy. Pozoruhodný je především protisměrný pohyb různých částí stopy svědčící o značné složitosti proudění ve vysoké zemské atmosféře. Pro názornost jsem snímky, ze kterých je vytvořena animace, složil též do jednoho snímku.

Po nádherném bolidu v 04:20 následovala ještě řada krásných jasných meteorů, ale žádný se jeho jasnosti již ani zdaleka nepřiblížil. Pozorování a fotografování jsme ukončili až ráno, kdy denní světlo pozorování nádherného divadla znemožnilo. Ještě v době, kdy už bylo světlo a byly sotva vidět nejjasnější hvězdy, jsme spatřili na východě na oranžové ranní obloze jasný bolid. Škoda, že Slunce neudělalo výjimku a nevyšlo o nějakou tu hodinu později. Divadlo zřejmě pokračovalo a bylo jistě úchvatné. Závěrem ještě přikládám několik náladových obrázků naší malé expedice. Snímek omrzlé paralaktické montáže ilustruje, že podmínky byly v noci skutečně mrazivé.

Miloslav Druckmüller
 

Kdy? Když ne teď!

Na obloze je řada hvězd, které dříve nebo později explodují jako supernovy. Kdy zhruba k takové události dojde si však hvězdáři troufají říci pouze u několika případů. U Scorpii je jednou z nich. U Scorpii je totiž časovaná bomba.

 Na první pohled nevypadá nijak zvláštně. U Scorpii je nenápadná hvězdička osmnácté velikosti, která se jednou za desetiletí na pár dní zjasní na osm až devět magnitud. Většinou je tedy natolik slabá, že na ni nedosáhnete ani těmi největšími amatérskými dalekohledy, z času na čas je však patrná i loveckým triedrem. Co se týká taxonomického třídění proměnných hvězd, považuje se U Scorpii za tzv. rekurentní novu. Objekt, jenž s největší pravděpodobností exploduje jako supernova typu Ia. Při tomto finálním záblesku pak trumfne i naši Venuši...

"Všeobecně se soudí, že supernovy typu Ia vznikají v důsledku jaderné detonace vzniklé zapálením termonukleárních reakcí v elektronově degenerovaném uhlíko-kyslíkovém bílém trpaslíku," popisuje doslova ve svých skrytech Úvodu do fyziky hvězd docent Zdeněk Mikulášek.

"Bezprostřední příčinou vzplanutí je pozvolný nárůst hmotnosti uhlíkokyslíkového bílého trpaslíka, k němuž dochází v důsledku přenosu látky z druhé složky těsné dvojhvězdy. Zvyšování hmotnosti vede k tomu, že se rozměry trpaslíka neustále zmenšují, čímž se v jeho nitru uvolňuje potenciální energie, která látku hvězdy stále více nahřívá. Překročí-li hmotnost degenerované hvězdy jistou kritickou mez (asi 1,3 Slunce), zvýší se centrální teplota hvězdy natolik, že se zde zažehnou termonukleární reakce, které brzy rozhoří v celé hvězdě."

V důsledku toho se v nitru hvězdy začne dále prudce zvyšovat teplota, která nakonec přeroste i teplotu degenerace. Sevření krunýře elektronové degenerace povolí, látka hvězdy se změní v plyn, který divoce expanduje do prostoru. Následný výbuch jaderné reakce uhasí a rozhodí veškerý materiál hvězdy do prostoru rychlostí až deset tisíc kilometrů za sekundu. Nicméně ještě dříve než se tak stane, se stačí více než polovina uhlíku a kyslíku z bílého trpaslíka změnit na železo.

Konkrétně u nenápadné U Scorpii hvězdáři předpokládají, že je bílý trpaslík těsně u kritické meze, před explozí supernovy. Už před deseti roky dokonce jeden tým odhadnul, že to nebude trvat déle než sto tisíc roků. V kosmických měřítcích tedy mrknutí oka nejvyššího Stvořitele. (Ať už si na jeho místě představujete kohokoli.) Jejich předpověď samozřejmě nevycházela z lógru v plastikovém hrníčku na konci jedné pozorovací noci, nýbrž z frekvence vzplanutí. Je nejkratší ze všech známých případů -- což naznačuje vysoké tíhové zrychlení a tedy i hmotnost bílého trpaslíka.

Ve stejné časové škále předpokládá explozi U Scorpii i nová studie vedená Timothy D. Thoroughgoodem z University of Sheffield. Spolu s kolegy zjistili, že se hmotnost trpaslíka pohybuje jen 0,07 Slunce od kritické hranice, možná dokonce ještě méně. A pokud bude i nadále nabírat stejně intenzivně další látku, pak exploduje nejpozději do sedmi set tisíc roků. Až se tak stane, pak vzhledem ke vzdálenosti asi dvacet tisíc světelných roků, dosáhne jasnosti kolem mínus pět magnitud, trumfne Venuši a bude patrná i ve dne. Dočkáme se toho ještě za našich životů?

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope, Z. Mikulášek, Úvod do fyziky hvězd
 

Skvrny pod stetoskopem

Slunce je poslední dobou skvrnami doslova poseto, a tak si jich můžeme užívat opravdu plnými doušky. Díky sledování zvukových vln, které se šíří na povrchu sluneční fotosféry, se však v současnosti daří helioseizmologům nahlédnout i pod jejich povrch.

 Slunce můžeme považovat za obrovskou bručící kouli zvukových vln, vytvářených neustále klokotajícími konvektivními proudy pod povrchem. Tyto oscilace, objevené již počátkem šedesátých let, se lámou od horké sluneční kůry a zpětně se odrážejí mezi různými částmi fotosféry. Zhruba pětadvacetimetrové kmity vibrujícího slunečního povrchu lze odhalit měřením Dopplerova posunu spektrálních čar. Helioseismologové tedy mohou zkoumat nitro Slunce podobným způsobem, jakým geologové studují nitro Země.

"Vlny, které monitorujeme s pomocí přístroje MDI (Michelson Doppler Imager) umístěného na družici SOHO, oscilují zhruba v pětiminutovém rytmu," vysvětluje Phil Scherrer ze Stanfordovy univerzity. Jeho kolegové Alexander Kosovichev a Junwei Zhao společně s Thomasem Duvallem z Goddard Space Flight Center využívají mimořádných schopností systému MDI aby odhalili, co se děje přímo pod slunečními skvrnami. "Zjistili jsme, že těsně pod povrchem Slunce dochází v místě skvrn k dynamickému proudění materiálu", tvrdí Zao. "Jestliže nahlédnete hlouběji, objeví se před vámi dynamicky se pohybující materiál, který se chová jako obrovský hurikán planetárních rozměrů. Tyto skutečně dramatické pohyby má na svědomí intenzivní magnetické pole."

 Už dlouho je známo, že intenzita magnetických polí pod slunečními skvrnami potlačuje tepelné proudění z nitra Slunce. Díky tomu se nám jeví skvrny chladnější a zároveň i tmavší než okolní povrch. Potlačení konvektivních pohybů má za následek vytvoření jakýchsi špuntů, které zabraňují proudění energie. Materiál nad "zátkami" chladne a stává se hustším. Můžeme si proto představit, že skvrny ve fotosféře plují na horkém "magnetickém polštáři". O vyšší teplotě polštáře napovídá i pozorovaná zvýšená rychlost šíření zvukových vln. Teplo, které neproudí díky zátkám až k povrchu, se totiž hromadí v "kořenech" skvrn. Dokud zůstává magnetické pole uvnitř skvrn dostatečně silné, udržuje chladnoucí proces celou strukturu ve stabilitě a skvrna si k radosti mnoha astronomů vesele žije dál.

Nejchladnější části skvrn jsou v porovnání s jejími plošnými rozměry velmi tenké -- tvarem je lze přirovnat k obyčejným mincím. O tenké povaze skvrn ostatně vypovídají i pozorování z června 1998. "Byli jsme překvapeni jak jsou ve skutečnosti skvrny mělké," tvrdí Kosovichev.

Poslední velmi zajímavé poznatky o "podloží" slunečních skvrn asi nejvýstižněji popsal Thomas Duvall: "Až dosud jsme nazírali na skvrny pouze jako na koruny stromů. Teď však můžeme sledovat jejich i kmeny a jednotlivé větve. Kořeny těchto stromů však stále zůstávají opředeny tajemstvím."

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Science@NASA
 

Jednou a dost?

Variace na jeden starší úvodník Instantních astronomických novin.

 Na tohle varování jste určitě už několikrát narazili, ostatně je běžnou součástí i těchto stránek: V žádném případě nesmíte na oslnivý sluneční disk sledovat bez speciálních pomůcek. Ať již budete pozorovat pouhým okem, dalekohledem, hledáčkem fotoaparátu či videokamery, vždy je nutné chránit se filtry, které dostatečně zeslabí viditelné i infračervené záření. Bez nich je takový pohled nejen nebezpečný, ale dokonce může vést k trvalé ztrátě zraku! Ale možná vás ale napadne, zda se to příliš nepřehání...

V žádném případě nelze nebezpečí poškození zraku při sledování Slunce, resp. jakýchkoli jiných velmi jasných objektů, nijak zlehčovat. Naopak -- výše uvedené varování je na místě a každý by ho měl brát na zřetel!

Na druhou stranu... Na druhou stranu se ale různí oftalmologové třeba podivují nad "hysterií" kolem laserových ukazovátek, které běžně používají nejrůznější přednášející. Případ, že by si jejich prostřednictvím někdo poškodil zrak, totiž zřejmě neexistuje! Navíc existuje nejméně jedna odborná studie, během které si tři dobrovolníci po celých patnáct minut nechali takovým ukazovátkem svítit do očí, aniž by se jim cokoli stalo. Černým humorem pak zavání dodatek, že tihle lidé měli na očním nervu zhoubný nádor -- takže experiment prodělali těsně před amputací oka.

Nebo třeba Galileo Galilei, o kterém se traduje historka, že si pozorováním Slunce zcela zničil zrak. Zní hezky poučně, pravdivá však není. "Mějme ohled na fakt, že se oslnivý sluneční disk sledovaný pomocí dalekohledu jeví mnohem jasnější než okolí...," uvádí doslova v jedné ze svých publikací. Svědectví o tom, jaké důsledky měly takové studie, naznačuje poznámka Thomase Harriota, Galileova současníka a v mnoha případech i nezávislého objevitele. V únoru 1612 nejen pozoroval dalekohledem na Slunci skvrny (objev však nepublikoval), ale zjistil také, že se mu "na více než hodinu zastřel zrak". Pravda je však taková, že Galileo oslepl až sedmdesátiletý, následkem šedého a zeleného zákalu. Čtvrt století po onom poněkud drastickém výzkumu slunečního povrchu.

Stejný, byť nechtěný důkaz přinesl i jeden pracovník brněnské hvězdárny. Traduje se historka, že se kdysi, na několik sekund podíval patnácticentimetrovým dalekohledem na Slunce. Bez jakéhokoli filtru! Spatřil prý nádhernou zářící kouli obklopenou řadou fantastických paprsků... S podobným výsledek dopadl i nechtěný experiment jiného pozorovatele: Chtěl jsem říct, že jsem viděl dalekohledem pouhým okem přímo disk Slunce při zaostřování foťáku během focení částečného zatmění v roce 1996. Měl jsem tehdy ještě Smenu, takže jsem se musel podívat do tubusu okulárem, srovnat Slunce na střed, přiložil foťák za okulár, stiskl spoušť, podíval se do okuláru, jestli se to nehnulo. Objektiv (5 cm) byl přicloněn na 1,5 cm, přes Slunce chodily slabé mraky. ;-) Žiji a vidím. :-)

Proč se tedy tak důsledně varuje před nebezpečím pohledu dalekohledem na Slunce? Je pravda, že si už několik lidí zrak poškodilo. Třeba při sledování zatmění. O část zraku dočasně přišel i Isaac Newton, jenž ve svých 22 letech kolem poledne namířil ke Slunci svůj zrcadlový dalekohled (dokonce ze zcela temné místnosti, takže rozšířená zornice maximalizovala škody). Nejrůznější odborné studie, stejně jako analýzy pojišťovacích společností, však naznačují, že k popálení zraku jen tak nedojde; nehoda většinou skončí poškozením svrchní vrstvy sítnice, nikoli neobnovitelných čípků a tyčinek. A při pohledu bez dalekohledu si oči i při několik desítek sekund dlouhém pohledu většinou nemůžete poškodit vůbec; hovoří o tom výsledky experimentu uspořádaného podobně jako v případě s laserovým ukazovátkem.

Nebezpečí se ale objevuje tehdy, když byste se na Slunce dívali delší dobu dalekohledem. Jednak je obrázek slunečního disku na sítnici v takovém případě větší, jednak do oka proudí výrazně větší množství světla. S dalekohledem o průměru objektivu sedm a půl centimetru a zvětšení řekněme 25krát vzroste teplota zadní stěny oka po první sekundě o více než deset stupňů Celsia a po deseti sekundách dokonce o 35 stupňů. Za takové teploty už odumírají jednotlivé buňky...

To ale platí v době kolem poledne. Při západu je Slunce natolik ztlumeno zemskou atmosférou, že je ohřátí sítnice asi čtyřikrát nižší. V té době je tedy i krátký pohled menším dalekohledem (tj. triedrem) relativně bezpečný. (Většinou je však stále ještě značně nepříjemný, takže k pohodlnému sledování určitě sáhnete po nějakém filtru.) Ostatně svědčí o tom zkušenost milionů lidé, kteří se někdy kochali takovým západem Slunce za vzdálený obzor.

Důvod, proč před objektiv dalekohledu umístit spolehlivý filtr, je však ještě jeden. Bez něj se totiž velmi rychle ohřeje okulár, který pak může doslova explodovat. Stejně tak dopadne i filtr, jenž byste na něj připevnili: praskne nebo se protaví. V ohrožení je však také rohovka a duhovka. Světlo vstupující do oka sice nemusí v daný okamžik vadit sítnici, může však vážně poškodit svrchní vrstvy těchto dvou citlivých částí. Pokud se tedy s triedrem díváte na zapadající Slunce, stát se vám nic nemůže, pokud je ale hodně vysoko, už byste se měli mít na pozoru! Totéž samozřejmě platí pro větší dalekohledy. V tomto případě dokonce i v době, kdy je naše denní hvězda nízko nebo dokonce už zapadá.<

Podtrženo a sečteno:

  • Oslepl Galileo v důsledku pozorování Slunce?
    V žádném případě.
  • Můžeme si poškodit zrak při pozorování Slunce dalekohledem?
    Ano, ale jenom za výjimečných podmínek, například když se podíváte hodně velkým přístrojem, nebo když vám praskne filtr za okulárem nebo přímo okulár.
  • Můžeme při tom zcela oslepnout?
    Zřejmě nikoli, můžeme však zrak ztratit částečně.
  • Je nebezpečné sledovat zapadající Slunce bez dalekohledu?
    Pokud je níže než pět stupňů nad obzorem, pak ani náhodou. Pohledu běžným dalekohledem bez filtrů byste se však měli vyhnout i v tomto případě.
  • Je poškození sítnice při pozorování trvalé?
    Ano, je-li příliš vážné. Zhruba polovina lidí, která při takové události přijde o část zorného pole, se však v průběhu několika měsíců nebo roků zcela uzdraví. "Slepou skvrnu", která tímto způsobem na sítnici vznikne, se totiž oko naučí časem korigovat. Stejně jako v případě slepé skvrny, s níž jsme se už narodili.<

Ať už jsou tyto odpovědi jakkoli optismistické, vy něco takového rozhodně nezkoušejte. Oči máte jenom jedny a hořící papír v ohnisku byť i malého dalekohledu je pro nás všechny více než názorným varováním! Jak takové popálené oko vypadá, si ostatně můžete názorně prohlédnout na přiloženém snímku sítnice poškozené během sledování částečného zatmění Slunce právě ve zmiňovaném roce 1996. Faktem zůstává, že při krátkém pohledu dalekohledem o zrak zcela nepřijdete. Avšak následné problémy ani částečná ztráta citlivosti očí na světlo za to většinou nestojí. Buďte tedy i nadále opatrní a vždy používejte patřičné filtry.

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...