:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

381. vydání (19.11.2001 )

Foto R. Novak Nemusí pršet, stačí, když kape. Praví jedno docela příhodné české přísloví. Kyberprostor je sice stále ještě roztěkaný na to, abychom si udělali nějaké závěry, ale na druhou stranu je zřejmé, že se něco skutečně dělo. Když už nic, tak alespoň ze soboty 17. listopadu na neděli 18. listopadu mrzlo až praštělo a navíc bylo nad většinou území České republiky jasno. Jistě, tu a tam vadily přelévající se mlhy, tu a tam nízká oblačnost, ale zprávy, které se průběžně objevovaly na stránkách Amatérské prohlídky oblohy (http://apo.astronomy.cz) svědčí o záplavě zajímavých pozorování.

Taky jsem něco viděl. Nebylo to sice jako v devadesátém osmém, ale na druhou stranu, kdy bylo během jediné noci patrných tolik jasných meťásků? Mezi nimi i pár skutečně vypečených kousků, které po sobě zanechávaly pomalu miznoucí stopu... Spolu s přáteli jsem seděl na jesenické zahradě mé dívky, kouřilo se mi od pusy, omrzaly mi tváře a já se nahříval pravou whisky z Průhonic u Prahy. Stóóóóóóóóppppp zařvali jsme občas z plna hrdla! Nebyl to déšť, nebylo to mrholení, bylo to jen pár kapek. Ale i ty potěšily.

Jiří Dušek

 

Prožili jste noc s Leonidami? (343 odpovědí)

  • Jistě, až do rána (25%)
  • Ne, bylo zataženo! (64%)
  • Jaké Leonidy? (12%)

 

 

Existuje život mimo planetu Zemi?

Na otázku, zda existuje mimozemský život, nelze jednoznačně odpovědět ani ano, ani ne. Samotná otázka je totiž do jisté míry nejasná, neboť neumíme definovat ani život na Zemi a vůbec si nedokážeme představit, jak dalece by se mohl mimozemský život od toho pozemského odlišovat.

Kompozice archiv Otázkou se profesionálně zabývají především biologové a astronomové a ani ti se při jejím řešení neshodnou navzájem nebo s kolegy z jiného oboru. Pokud pak jde o nejrůznější publikace pro širší veřejnost, tam je situace ještě složitější, neboť argumenty autorů jsou nepřesné a zavádějící, i pokud pomineme opravdu pokleslou sféru tzv. ufologie, kde se to mimozemšťany navštěvujícími opakovaně Zemi doslova hemží. Skutečnost je vskutku mnohem složitější a konečné řešení problému nezná nikdo.

Co si o celém problému může myslet hvězdář? K tomu, abychom lépe pochopili, co je ve hře, musíme si nejprve položit otázku, jak to vlastně je s životem na naší Zemi. Vidíme kolem sebe neobyčejnou pestrost a rozmanitost, vidíme, že život zabírá celou plochu povrchu Země, přilehlého ovzduší i podzemí. Nicméně vůči objemu zeměkoule je biosféra neobyčejně tenounká vrstvička a mimo ni ani na Zemi žádné známky života nenalézáme.

 

Nutné podmínky pro život

Musíme se zkrátka přednostně zabývat otázkou, čím to, že se život objevil a rozvinul právě v této tenounké slupce, a zákonitě přijdeme na to, že život souvisí s existencí tekuté vody. Je však pravda, že i okolní planety -- zejména Mars a Venuše -- nějakou vodu měly či mají, a přesto tam život není. To znamená, že voda je pro život podmínkou nutnou, ale nikoliv postačující. Bylo by zkrátka velkým omylem myslet si, že kde je ve vesmíru voda, tam je i život.

Zkusme si představit, že si doma postavíte kolébku, do ní vložíte matraci přikrytou čistým prostěradlem, místnost vyhřejete a do rohu kolébky ještě pro jistotu vložíte láhev s mlékem. Zajisté jste tím vytvořili podmínky vhodné pro život dítěte, ale přesto, když místnost takto večer opustíte a vstoupíte do ní znovu až ráno, stěží v kolébce naleznete nemluvně, jak si tak spokojeně vrní -- podmínky byly sice nutné, ale ne postačující. Přesně stejnou opatrnost musíme jako astronomové zachovávat, když někde ve ves míru objevíme nutné podmínky pro (pozemský) život: nemůžeme propadnout přílišnému optimismu, že se tam život vskutku nachází.

Víme vůbec o nějakém přírodním zákonu, v souladu s nímž vzniká nevyhnutelně ve vesmíru život? Musíme bohužel připustit, že nikoliv. Je obtížné definovat život ve vesmíru dostatečně přesně a obecně. Různí badatelé sice takové definice navrhli, ale každá z nich se dá kvůli různým nedostatkům kritizovat. Máme totiž mnoho systémů, které vykazují určité znaky života, ale přesto živými nejsou. Obecná definice neexistuje. Jediné, co jsme zjistili relativně bezpečně, je délka údobí, po které život na Zemi určitě existuje.

Kompozice archiv Při vzniku Země zde určitě žádný život nebyl. Proto se vyskytly domněnky, že život sem byl až po vzniku Země dopraven odjinud z kosmu, např. prostřednictvím komet. Osobně si myslím, že takové domněnky jsou dočista scestné. Neznalost mechanismu vzniku života na Zemi je vysvětlována pomocí ještě hlubší neznalostí vzniku života kdekoliv jinde ve vesmíru. Přitom vesmír sám je pouze třikrát starší než Země, takže pokud se nějaká posloupnost událostí nemohla pro krátkost času odehrát na Zemi, pak velmi pravděpodobně se to nestihlo ani nikde jinde. Je zcela jisté, že jednobuněčný život se na Zemi vyskytoval již před 3,8 miliardami let (Země je stará 4,5 miliardy let). Od té doby až dosud život na Zemi nikdy nevyhasl, ale ke vzniku prvních vícebuněčných organizmů došlo teprve až před 700 miliony let. Od té chvíle šel další vývoj života na Zemi dramaticky rychlým tempem.

Musíme si uvědomit, že všichni pozemští živočichové závisejí na rostlinách, a to jak kvůli výživě, tak kvůli kyslíku k dýchání. Navíc díky kyslíku se v zemské atmosféře začal vyskytovat ozón, který od té doby zabraňuje pronikání nebezpečného ultrafialového záření Slunce na zemský povrch, a to umožnilo životu, aby z vodní kolébky vystoupil na souš. Před asi 210 miliony lety na souši začali dominovat veleještěři, kteří vládli pozemské fauně plných 140 milionů let a z nichž se mimo jiné vyvinuli dnešní ptáci. Teprve před 70 miliony lety nastoupili savci a před 2,5 milionem let předchůdci člověka. Druh člověka zvaný Homo sapiens je zde teprve 250 tisíc let, poddruh Homo sapiens sapiens se na Zemi objevil před pouhými 40 tisíci lety a moderní genetika prokazuje, že jsme všichni potomky jediného páru odněkud z Afriky. V tomto smyslu se dá hovořit o genetické Evě i Adamovi, což lze považovat za naprosto fascinující vědecké zjištění.

 

Kresba archiv Je život na Zemi jedinečný?

Na základě znalostí o životě na Zemi se můžeme vydat na průzkum situace ve vesmíru. Od pradávna lidé soudili, že život na nebeských tělesech je možný, a dokonce hojný. Patrně k tomu přispělo pozorování Měsíce dalekohledem, neboť se tak ukázalo, že i na Měsíci jsou pohoří, krátery, údolí a planiny jako na Zemi. Jestliže si Johannes Kepler a William Herschel mysleli, že na Měsíci žijí Měsíčňané, Isaac Newton dokonce vážně uvažoval o obyvatelích Slunce!

Samozřejmě netušil, že na povrchu Slunce panuje vysoká teplota 5500 stupňů Celsia. Nicméně nejpopulárnějším tělesem, o němž si byli lidé téměř jisti, že je obydleno, se stal koncem minulého století Mars. Když na něm astronomové nalezli úzké tmavé linie, navzájem se protínající, veřejnost oslněna stavbou technického divu Suezského průplavu - usoudila, že jde o sít' dopravních cest či zavlažovacích kanálů, které si postavili Marťané.

Ještě v roce 1938 vzbudila fiktivní reportáž o invazi Marťanů na Zemi, vysílaná jakoby přímým přenosem jednou americkou rozhlasovou stanicí, docela slušnou paniku -- nikdo totiž ani tehdy o existenci Marťanů nezapochyboval. Po druhé světové válce tato víra v mimozemšťany neobyčejně degenerovala v souvislosti s prvními hlášeními o přeletech tzv. létajících talířů nad územím Spojených států. Pro tyto objekty se ujala anglická zkratka UFO, což v překladu znamená: neidentifikovaný létající objekt -- nic více a nic méně. Lidé si však vzali do hlavy, že platí rovnice UFO = E. T. (mimozemšťané), a z toho vznikla dosud přetrvávající celosvětová ufománie, aniž by byl dodnes podán jediný, byť i nepřímý důkaz o minulé či současné návštěvě mimozemšťanů na Zemi. Jevy UFO jsou zajisté zčásti reálné, neboť asi 95 % z nich se po čase podaří srovnáváním svědeckých výpovědí identifikovat s astronomickými, meteorologickými, ale také civilizačními (= pozemskými) jevy. Jestliže někdo namítne, že 5 % jevu UFO takto identifikovat nelze, není to automaticky žádný důkaz pro jejich mimozemský původ. Nemožnost identifikace totiž zásadně souvisí s tím, že tyto jevy pozoroval pouze jediný svědek, který z ryze fyzikálních příčin nemůže správně určit geometrickou vzdálenost, rychlost a rozměry objektu, a proto je fyzikální interpretace jevu prakticky neuskutečnitelná. Dnes mohou astronomové snadno konstatovat, že kromě naší Země se uvnitř sluneční soustavy již žádné jiné těleso pro život nehodí.

O toto kategorické tvrzení se postarala kosmonautika, neboť kosmonauté přímo zkoumali povrch Měsíce a automatické sondy doletěly ke všem planetám sluneční soustavy vyjma Pluta a také k některým velkým měsícům planet, k planetkám i jádrům komet. Ani v jednom případě se nepodařilo objevit něco, co by život připomínalo, byt v té nejjednodušší formě. Právě naopak se zjistilo, že nutné podmínky pro život se mimo Zemi nikde uvnitř sluneční soustavy nevyskytují a zřejmě ani nevyskytovaly. Zbývá tedy jediná útěcha, že skutečný vesmír je nesrovnatelně větší než sluneční soustava; dokonce je možná nekonečně velký. To znamená, že se v tomto vzdáleném vesmíru může mnohokrát vyskytovat výhodná kombinace mateřské hvězdy a obíhající planety, která pak rozvoj života v zásadě umožní, podobně jako se to stalo na Zemi.

Statistika vypadá velmi příznivě, neboť v dostupné části vesmíru je alespoň deset tisíc triliónů hvězd! Když se však vrátíme k možnému průběhu scénáře vzniku a vývoje života na Zemi, náš případný optimismus opět vychladne. Život na Zemi je totiž výsledkem postupného navázání neuvěřitelného množství velmi delikátních biochemických reakcí, a tak si mnozí biologové myslí, že i kdyby se fyzikálně-chemické podmínky na rané Zemi zopakovaly úplně přesně, stejně by to již ke vzniku života podruhé nevedlo! Přesně to vystihl Albert Einstein, jenž kdysi prohlásil, že pravděpodobnost náhodného vzniku života na Zemi je asi stejná, jako kdybyste chtěli vytisknout slovník německého jazyka výbuchem v tiskárně. Jak patrno, dodnes lze tedy o náhodnosti či nutnosti vzniku života za příznivých podmínek pouze spekulovat.

 

Kresba archiv Hledání vesmírných signálů

Druhým solidním přístupem je opřít se o specifická astronomická pozorování. Předpokládejme, že život se vyskytuje na mnoha místech ve vesmíru a že alespoň někde se vyskytují inteligentní zelení pidimužíci, kteří dokáží přinejmenším to co my, neboť poznali tytéž fyzikální, chemické a biologické zákony a k tomu třeba i to, co my ještě vůbec neznáme. Je proto jisté, že pidimužíci vědí o možnosti vysílat kódovaná radiová či laserová poselství; prostě nějaké jednoduché či velmi důmyslné umělé signály, letící rychlostí světla. Takové signály bychom mohli v zásadě na Zemi zachytit a dešifrovat, i když rozpoznání umělosti signálu je zajisté neobyčejně svízelné.

Pokusy naslouchat zeleným pidimužíkům ve vesmíru však již bezmála 40 let probíhají -- nejnověji za široké podpory majitelů osobních počítačů po celém světě. Nicméně až dosud se žádný nepochybně umělý a nepochybně mimozemský rádiový signál nalézt nepodařilo. Naopak, Země sama je od doby zahájení vysílání komerční televize v roce 1936 sama zdrojem mnoha překrývajících se umělých radiových signálů -- civilizačního televizního nebo rozhlasového VKV vysílání. Zkusme si představit, že v zemském okolí do vzdálenosti 30 světelných roků naše televizní vysílání či rozhlasové zprávy někdo zachytil. Pak, i když jim nemusí porozumět, určitě pozná, že jde o signál umělý, takže vůbec nejjednodušší způsob, jak dát vysílateli najevo, že o něm pidimužíci vědí, je prostě celou sekvenci (televizní program či rozhlasové moderování) zesílit a poslat odesílateli zpět. Nejpozději za 60 let od doby původního vysílání bychom tu tedy měli nepřímý důkaz, že nám ve vesmíru někdo pozorně naslouchá. Naneštěstí až dosud se nic podobného nestalo. Navzdory čím dál pečlivějším a technicky dokonalejším přehlídkám oblohy jsme žádný umělý či uměle vrácený signál neobjevili.

To může mít dvojí vysvětlení: bud' civilizace do této vzdálenosti nikde neexistují, anebo špatně nasloucháme (na nevhodné frekvenci, předpokládáme nesprávné kódování signálu; signály se nevysílají trvale všemi směry, atp.). V této záležitosti beznadějně tápeme a možná se pravé odpovědi nedočkáme nikdy.

Argumenty pro pidimužíky i proti nim jsou často na první pohled dosti pádné, ale nejlepší odpověď, kterou znám, pochází od význačného pátrače po mimozemských civilizacích z USA, jenž prohlásil, že v pondělí, ve středu a v pátek si myslí, že inteligentní život ve vesmíru je, a v úterý, ve čtvrtek a v sobotu soudí, že život ve vesmíru (mimo Zemi) není, a v neděli se modlí k Bohu, aby už konečně někdo přišel na to, jak to je doopravdy -- a aby to byl pokud možno onen badatel sám.

Jiří Grygar
Zdroj: Text přednášky pronesený pro pobočku České křesťanské akademie v Poličce 29. 10 1998, převzato z revue České křesťanské akademie UNIVERSUM 1(33)/1999, str. 24.
 

Fotografické sledování bolidů -- dokončení

O unikátní síti fotografických kamer, které ve střední Evropě číhají na přelety těch nejjasnějších meteorů.

 Jak již bylo předesláno, na všech stanicích české části Evropské bolidové sítě je zajištěn nepřetržitý provoz, tzn. že fotografujeme každou jasnou noc v roce bez výjimky. Nepřetržité fotografování bylo zavedeno v roce 1987, kdy byl zaveden tzv. měsíční program, tj. fotografování i během období asi jednoho týdne kolem měsíčního úplňku. Problém přezáření exponovaného snímku řešíme jednak rozdělením pozorovacího intervalu aspoň na dvě části a dále též použitím méně citlivé emulze a méně kontrastního vyvolávacího procesu. Celooblohové kamery jsou obsluhovány ručně a pouze za jasného počasí.

Od roku 1998 probíhá vývoj nového typu bolidové kamery, která bude pracovat v plně automatickém režimu a kromě základního fotografického experimentu bude vybavena i některými dalšími detektory, které podstatně zvýší komplexnost popisu zaznamenaných bolidů. V současnosti je hotov prototyp této kamery a probíhá jeho intenzivní testování.

Za celou dobu existence tohoto pozorovacího programu bylo vyfotografováno v naší části Evropské bolidové sítě několik set vícestaničních bolidů. V průměru za jeden rok exponujeme přibližně téměř v jedné polovině nocí aspoň na dvou našich stanicích a za tuto dobu vyfotografujeme asi 30 bolidů jasnějších než -5 mag. Z těchto bolidů pak v průměru asi jeden ročně mívá významnější koncovou hmotnost (min. 1 kg) takže lze předpokládat pád meteoritu. Bohužel žádný meteorit od příbramského pádu v roce 1959 až do května roku 2000 nalezen nebyl, byť některé případy byly velmi nadějné. Typickým příkladem byl unikátní bolid Benešov ze 7. května 1991. Jednalo se určitě o nejnadějnější případ za celou existenci bolidové sítě srovnatelný pouze se světově proslulým bolidem Příbram, kterému se v mnohých parametrech popisujících průlet ovzduším velmi podobal. Lze na něm dobře demonstrovat velkou obtížnost nalezení meteoritů, a to i v případě, že je bolid velmi dobře fotograficky zaznamenán a všechny parametry popisující jeho průlet zemským ovzduším jsou spolehlivě určeny. Atmosférická dráha tohoto mimořádného bolidu byla určena s velikou přesností a navíc byla velmi příznivá, neboť bolid letěl téměř kolmo k zemskému povrchu. Konec světelné dráhy byl mimořádně nízko, pouze 17 km nad zemí, navíc velmi blízko jedné ze stanic sítě (shodou okolností právě Ondřejova -- bod pohasnutí byl pouze 26 km daleko), koncová hmota byla dostatečně veliká, řádově kilogramy a přesto nebylo možné pádovou oblast určit lépe než s přesností asi jeden kilometr čtvereční. Tak velká nepřesnost je způsobena především neznalostí tvaru zbytků původního tělesa letících po tzv. temné dráze, kdy navíc jsou již natolik zbržděny, že jejich rychlost je mnohdy řádově srovnatelná s rychlostí větru v jednotlivých vrstvách atmosféry, kterou prolétají. Tím dojde k zákonitému "rozmazání" přesných údajů o poloze, rychlosti a brždění určených v okamžiku, kdy těleso přestává svítit. Neznalost tvaru tělesa po pohasnutí a přesné parametry okamžitého stavu nižších vrstev atmosféry, kterými těleso po "temné dráze" prolétá jsou tedy hlavními příčinami značné obtížnosti přesnějšího určení místa dopadu meteoritů z fotografických pozorování.

Pro velmi nadějné případy provádíme systematické hledání meteoritů. Je to však úkol velmi obtížný, navíc hodně závislý na místním terénu a typu porostu ve vypočítané pádové oblasti. Ze zkušenosti prakticky všech případů, kdy bylo systematické hledání meteoritů prováděno víme, že vždy asi tak aspoň 1/4 pádové oblasti je téměř neprohledatelná vůbec a další 1/4 pouze z velkou nejistotou. Byl to i případ bolidu Benešov, kdy systematické hledání začalo již velmi záhy, pouze jeden týden po jeho vyfotografování a probíhalo po tři týdny v počtu průměrně šesti lidí. Pádová oblast však byla velmi nepříznivá, velkou část zabíraly rokle, svahy, mokřiny a hustý porost, a tak byť jsme se ji snažili prohledat celou, pořád šlo o to pověstné hledání jehly v kupce sena s velmi nejistým koncem. Tak i přes značné vynaložené úsilí bylo i v tomto případě hledání neúspěšné.

Poslední takový velmi nadějný případ, kdy byl fotograficky zaznamenán přelet velmi jasného bolidu s vypočtenou koncovou dynamickou hmotou řádu kilogramů, byl nedávný bolid Vimperk z 31. srpna 2000 ve 22 h 51 m 56 s UT. I zde přes značné úsilí ať už astronomů profesionálů či několika skupin příznivců meteorické astronomie velmi nadšeně prohledávajících místo předpokládaného pádu meteoritů nebylo dosaženo úspěchu. Tentokráte pádová oblast ležela sice v překrásné části centrální Šumavy, avšak pro nález meteoritů to vůbec nebyla oblast příznivá. Opět se tak potvrdily naše předchozí zkušenosti, že k nalezení meteoritu nám musí kromě našich byť sebepřesnějších výpočtů pomoci i náhoda a velká dávka štěstí. I v tomto případě nám ale zatím úspěch nebyl dopřán.

Tuto potřebnou dávku štěstí jsme však měli v sobotu 6. května 2000, kdy krátce před druhou hodinou odpolední došlo nad jižním Polskem a ostravským regionem k přeletu velmi jasného bolidu, který byl pozorován tisíci lidmi na denní obloze z velké části střední Evropy. Část světelné dráhy tohoto mimořádného bolidu se shodou příznivých okolností podařilo zaznamenat třem náhodným svědkům tohoto neobvyklého přírodního úkazu videokamerami z různých míst Moravy a Slovenska. Tak bylo možno pomocí těchto objektivních záznamů zrekonstruovat s dostatečnou přesností jak dráhu v atmosféře Země tak i původní dráhu tělesa ve sluneční soustavě. Navíc byl tento unikátní bolid o jasnosti dosahující -20. hvězdnou velikost zaznamenán z oběžné dráhy ve viditelném a infračerveném oboru spektra Země několika americkými satelity. Velmi důležité jsou též záznamy ze sítě seismografů umístěných v ostravském regionu, které zaznamenaly rázovou vlnu od tohoto bolidu. K tomu ještě existují záznamy z infrazvukových detektorů z oblasti německého Freyungu.

 Co je však nejdůležitější, krátce po přeletu bolidu se podařilo nalézt 3 kamenné meteority o hmotnostech 329 g, 214 g a 90 g v okolí obce Morávka v oblasti Moravskoslezských Beskyd. Jedná se o obyčejné chondrity typu H6. Z videozáznamů však víme, že je to pouze malý zlomek z velkého množství meteoritů, které do této oblasti dopadly. Mateřským tělesem byl meteoroid o váze několika tun, který se se Zemí srazil rychlostí necelých 23 km/s a před touto srážkou se pohyboval po výstředné dráze, která měla afel v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem což je typické pro všechny 4 předcházející objektivními metodami dokumentované pády meteoritů na světě. Nezvyklý je pouze poměrně velký sklon (30 stupňů) této dráhy k ekliptice. A tak se tento případ paradoxně i bez fotografických záznamů z bolidové sítě, které by zajisté zvýšily přesnost určení většiny údajů o tomto bolidu, stal dosud nejkomplexněji dokumentovaným pádem meteoritů v historii na světě. Takové případy s velmi spolehlivě určenou jak atmosférickou tak i heliocentrickou drahou byly dosud stále jen čtyři na celém světě a tak každý další je pořád událostí velkého významu v meteorické astronomii a ve výzkumu meteoritů. Nám tedy nyní náleží ten první a pátý. I toto je zajisté jeden z aspektů dokumentující dlouhotrvající vysokou úroveň meteorické astronomie v České republice.

Nalezení meteoritů však zdaleka není tím hlavním či jediným cílem fotografických pozorování meteorů. To by efektivita celého pozorovacího programu bolidové sítě byla velmi nízká. V tomto článku není prostor na podrobný popis co všechno a jak přesně jsme schopni z našich pozorování určit. Naší snahou je však každý bolid popsat co nejúplněji a v současnosti data o bolidech, která z našeho experimentu dostáváme, jsou ta nejpřesnější, jaká kdy byla v nějakém systematickém pozorovacím programu na světě získána. Typická absolutní přesnost polohy libovolného bodu dráhy meteoroidu v atmosféře pro bolidy uvnitř naší sítě bývá lepší než 20 m a i pro bolidy vzdálené několik set kilometrů od hranic naší republiky nebývá výrazně horší než 50 m. Tady už však více závisí na geometrii dráhy a poloze stanic, ze kterých byl bolid vyfotografován. To kromě polohy meteoroidu v atmosféře znamená i velmi přesné určení polohy radiantu, kde obvyklá přesnost nebývá horší než několik setin stupňů.

Podobně i rychlost v jednotlivých bodech atmosférické dráhy je obvykle určena s přesností řádově 10 m/s. Taková poziční i dynamická přesnost nám umožňuje nejen získat velmi spolehlivě dráhy ve sluneční soustavě, ale dovoluje nám určovat i základní strukturální vlastnosti meteoroidů, což nám dohromady dává jednak obraz o rozložení jednotlivých typů meteoritického materiálu ve sluneční soustavě a dále o vlastnostech mateřských těles těchto meteoroidů. Tuto informaci navíc ještě podstatně doplňuje případná existence spektrálních záznamů. Nejpřesnější případy navíc používáme pro testování našich nových teoretických modelů, kde se především zaměřujeme na určování fragmentace meteoroidů pouze ze znalosti dynamiky.

Bolidů, které jsou svým způsobem unikátní a které byly za celou dobu existence v naší bolidové síti vyfotografovány, je celá řada. Zmínil jsem jen ty opravdu nejdůležitější či nejaktuálnější. Jak již bylo zmíněno, naším prvořadým cílem je co nejpodrobnější a nejpřesnější popis každého vyfotografovaného bolidu a z takto získaných vlastních dat, která v této kvalitě nemají v současnosti ve světě obdoby, prověřovat a zdokonalovat teorie průniku meziplanetárních těles atmosférou naší planety a lépe porozumět všem dějům, které takový průnik doprovázejí. Jak z předchozího textu vyplývá, fotografování meteorů má na našem území velmi dlouhou tradici provázenou mnoha úspěchy. Smyslem tohoto článku bylo též ukázat, že toto tradiční odvětví astronomie je u nás stále živé a že v žádném ohledu neztratilo svou světovou proslulost, kterou mu vydobyli naši předchůdci.

Pavel Spurný
Zdroj: Vyšlo ve zpravodaji pražské pobočky České astronomické společnosti Corona Pragensis (http://www.astro.cz/cas/praha/). Uveřejněno s laskavým svolením redakce i autora.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...