:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

378. vydání (8.11.2001 )

 "Teda já jsem ale idiot," říkal jsem si v úterý nad ránem, když jsem kolem půl páté běžel jak o život na malý kopeček mezi známým Boby centrem a dýmající teplárnou, kde je v nejbližším okolí relativně temná obloha. Jakkoli ve středu Brna být temná obloha nemůže. A to ani neříkám, s jakou hrůzou jsem krátce předtím vyskočil z postele a vrhnul se po nesmiřitelně řvoucím mobilu. Můj šok z nehody, rodinných problémů a jiných černých můr však vytrhnul vzrušený, udýchaný hlas Michala Svandy: "Je tam polární záře! Jdi se podívat!"
Moje dívka, která chudák vstávala o půl sedmé, zpoza peřiny jenom zachroptěla něco ve smyslu úvodní věty, převalila se na bok a tím mi dala jasně najevo, že jedna polární záře za život stačí. Ovšem mně to nedalo, vrhl jsem se přes chodbu do sousedního pokoje, nemilosrdně vzbudil Pavla Gabzdyla a aniž bych mu dovolil jakkoli se zorientovat, coby jeho hvězdárenský nadřízený jsem přikázal: "Oblíkej se, je polární záře."
No a tak jsme vyrazili do pomalu se probouzejících ulic. Začala mne bolet hlava, přízemní mrazík mne zalézal pod tenkou bundu, dusil jsem se kašlem a snažil se běžet za kouskem temné oblohy. Ještě, že se mnou byl Pavel. On totiž ještě žádnou zář neviděl. Stal se proto přirozeným vůdcem naší smečky a hnal tak rychle, že jsem mu pomalu nestačil. Mezi jednotlivými hlubokými nádechy a prudkým uhýbáním před psími lejny, jsem se dokonce pokoušel navigovat Michala Švandu, aby poslal náš SMS alert, eventuálně volal některým známým po celé republice.
Nakonec jsme se přeci jenom vyškrabali na onen drobný kopeček a kochali se nebeskými plameny. Oproti události z května loňského roku sice nebyly tak nádherné, ale rozlehlé červené skvrny doprovázené několika světlými sloupy byly na brněnské obloze, navíc doplněné Měsícem v poslední čtvrti v zenitu, asi maximem možného.
Za deset minut, kdy vyprchalo teplo vytvořeném mým tělem za úprku, mne to přestalo bavit. Asi bych šel i domů, ale Pavel nechtěl. Já tak začal litovat, že jsem si na sebe nevzal něco teplejšího. Navíc jsem doma zapomněl i digitální kameru. Konvenční fotoaparát, po které na poslední chvíli chňapnul Pavel, měl pro změnu teleobjektiv... A ten není pro snímání takové širokoúhlé události zrovna to nejlepší... Ne, že by mne to potěšilo, ale zachránila mne mlha, která se milosrdně přivalila od západu.
Šli jsme pomalu domů a diskutovali o celé události. Nikdy by nás nenapadlo, že jsou polární záře tak častým jevem. Podle toho, co si člověk čte v dostupné literatuře, mají být ze střední Evropy viditelné nanejvýš jednou, dvakrát za sluneční maximum. Ostatně dodnes se vzpomíná na večerní představení 17. listopadu 1989. Znamená to, že prožíváme nějaké výjimečné období? Že Slunce bouří mnohem více? Myslím si, že nikoli. Dokonce bych řekl, že je četnost polárních září stále stejná. Jenom se změnil způsob přenosu informací. Zatímco dřív si takového jevu všimli jenom skuteční, rutinní pozorovatelé, pro které bylo sledování noční oblohy téměř obsesí, dnes stačí jedna hlídka, která prostřednictvím mobilního telefonu aktivuje všechny ostatní. Jenom naše IAN alerty, byť nejsou extrémně spolehlivé, dnes po jediném kliknutí dostane přes tisíc lidí!
V této souvislosti musím poděkovat Michalu Švandovi, který už několikrát držel stráž a jenž nás už několikrát varoval. I když zrovna v noci z pondělí na úterý to byla tak trochu náhoda. Michal mi totiž druhý den doslova napsal: "Prozradim Ti tajemstvi -- hlidal jsem asi do jedne, pak jsem usnul a probral se naaaahodou ve ctyri... ;-) Prave vcas."

Jiří Dušek

 

 

 

Slet astronautů - nálady, dojmy a upomínky

Vzácná návštěva očima Jiřího Grygara, přímo z epicentra veškerých událostí.

Generální štáb
Není patrně tajemstvím, že jsem se pokoušel o slet astronautů od roku 1995 prostřednictvím různých dle mého soudu vhodných institucí, ale nevedlo to nikam. Až v roce 1999 jsem se na jedné autogramiádě sešel s plk. dr. Jaroslavem Sýkorou a plk. ing. Oldřichem Pelčákem a svěřil jsem se jim se svou marnou touhou. Ti mi pak zprostředkovali kontakt s náčelníkem generálního štábu generálporučíkem ing. Jiřím Šedivým a tomu se ta myšlenka natolik zalíbila, že řekl, že astronauty skutečně pozve.

Byl jsem příjemně překvapen, když v poměrně krátké době jsem byl pozván na generální štáb k "prvnímu nástřelu", jak tomu vojáci ve své hantýrce říkají.

Tak jsem se seznámil s řadou vysokých důstojníků generálního štábu a musím říci, že jsem popravdě zíral. Byli to vesměs velmi mladí důstojníci s odbornou erudicí, jazykovými znalostmi a velmi srdečným a lidským přístupem k problémům, které se v souvislosti s tak velkou návštěvou nutně vyskytnou. Ihned jsme našli společnou řeč a návštěva astronautů českého původu začala dostávat rychle docela konkrétní obrysy.

Vypadalo to opravdu nadějně; termín byl určen na konec října 2000 a už jsem se začal těšit, když přišla nečekaná zpráva o tom, že si Eugene Cernan natrhl achillovku. Dost na poslední chvíli se proto program musel z gruntu předělat a jak si mnozí vzpomenou, přiletěl jen James Lovell a jeho protějšek Vladimír Remek.

S odstupem doby se mi zdá, že to byla vlastně výhoda, neboť i tak to byla epochální událost, podtržená shodou okolností, že těsně před návštěvou přišel do našich kin film Apollo 13. Jim Lovell při setkání s veřejností všechny okouzlil svou nehranou srdečností a skromností. Jak známo, příběh záchrany kosmické výpravy Apolla 13 se dnes vyučuje jako příklad krizového managmentu a Lovell prokázal tak skvělou pohotovost a chladnokrevnost, že tuto výpravu lze považovat za nejúspěšnější neúspěch světové kosmonautiky.

Kromě toho se dle mého soudu podařilo rehabilitovat v očích široké veřejnosti kosmonauta Vladimíra Remka, který byl předtím mnohými lidmi vnímám jako propagandistický panák a málokdo uměl ocenit jeho profesionální a lidské kvality.

Po skončení návštěvy jsem si uvědomil, že to byla jedinečná výhoda, že se celé akce ujala právě armáda, a ne ty civilní složky, na něž jsem původně spoléhal. Zajištění dobré pohody vzácných návštěvníků, oficialit, ale i dopravy a ochrany obou osobností, bylo tak hladké a samozřejmé právě proto, že se celé akce ujali schopní a iniciativní důstojníci z omlazeného generálního štábu. Mám-li jmenovat jedno jméno, pak to byl bezpochyby plk. ing. Vlastimil Čadílek.

Oldřich Pelčák
Jeho příběh je dostatečně známý; dostal se do nejužšího výběru spolu s Vladimírem Remkem, ale nakonec zůstal jako náhradník na zemi. Podílel se na zajištění letu svého šťastnějšího kolegy, ale vyhlídka, že by se jeho speciální přípravy někdy využilo, byla mizivá. Nevyrovnával se s tím lehko, a předešlý režim mu to ani nijak neusnadňoval. Je zcela jistě osobní zásluhou gen. Šedivého, že se mu v těchto letech dostalo plného zadostiučinění, a z reakcí publika na besedách v Brně i Praze jsem nabyl dojmu, že to teď všichni konečně docenili.

Oldřich Pelčák pochází z východní Moravy a je to znát na jeho bodrém vystupování; nikdy nezapomenu, jak se ve Vlčnově ujal porcování uzeného pro celou společnost a jak svým zvučným hlasem doplňoval vystoupení cimbálovky.

Vladimír Remek
Byl prvním členem mezinárodní posádky v kosmonautice, což letos v Praze v Planetáriu připomněl jiný kosmický veterán (odborník na kosmickou tříšť a kosmické právo) doc. RNDr. Luboš Perek, Dr. h.c. MU, když mu předával knihu, vydanou oddělením pro kosmický prostor při OSN. Pamětníci však stále v sobě nosí divný dojem, když při komunikaci za letu hledal slova a zajíkal se. Málokdo ví, že Remek prodělal celý výcvik v ruštině a nikoho nenapadlo, že když bude z oběžné dráhy mluvit česky, bude mít obtíže s hledáním českých ekvivalentů pro zařízení na palubě. To mu navíc zkomplikovali jeho kolegové na palubě. Když si všimli, že Remek váhá, polohlasem mu našeptávali příslušné termíny - přirozeně v ruštině!

Remek se sešel poprvé s E. Cernanem při jeho soukromé návštěvě ČR v roce 1994 a tehdy jsem se zájmem pozoroval, jak si ho Cernan od první chvíle považoval. Prostě se sešli dva profesionálové, kterým navíc v žilách shodně koluje československá krev: Remkova maminka se narodila v Českých Budějovicích jen pár desítek kilometrů od Bernartic a Nuzic, kde se pro změnu narodil Cernanův český dědeček a babička. Remkův otec je rodák ze Žiliny, což je opravdu co by kamenem dohodil do Vysoké nad Kysucou, odkud pocházel Cernanův slovenský dědeček a babička...

Také Remek prožil po návratu z vesmíru hořké chvíle. Nejprve opravdu sloužil jako propagandistický trumf, pak si s ním armáda očividně nevěděla rady a tak nakonec skončil jako ředitel Muzea letectví a kosmonautiky a po převratu raději odešel do civilu. Dnes pracuje pro firmu ČZ Strakonice v Moskvě a zdá se, že tato práce mu bezvadně sedí. Remek má naprosto přesný smysl pro humor, pamatuje si a vypráví úžasné vtipy a glosuje dění s pozoruhodným smyslem pro pointy. O svých lidských kvalitách nás znovu přesvědčil svým chováním po havárii vrtulníku. A nakonec malá perlička: zájem o kosmonautiku se u něj projevil v době, kdy navštěvoval astronomický kroužek Hvězdárny v Brně na Kraví hoře, kam ho přivedl jeho spolužák Čestmír Grégr.

John Blaha
John Blaha patří mezi nejzkušenější piloty amerických raketoplánů a kromě toho letěl i na Miru, takže na své vizitce má napsáno: astronaut/cosmonaut. V ČR byl poprvé v roce 1998 na pozvání ředitele Astronomického ústavu při oslavách 100. výročí založení ondřejovské observatoře. Mluví neobyčejně pomalu a každé slovo proto sedí jako vysoustružené; je to zážitek ho poslouchat.

Jelikož je plukovníkem letectva (USAF), zatímco Cernan námořním kapitánem (US Navy), což je ovšem hodnostně ekvivalentní leteckému plukovníku, tak se oba během návštěvy nepřetržitě pošťuchovali, v čemž byl Cernan útočnější a Blaha defenzívnější, ale ta defenzíva byla vždy velmi přesná! Je zřejmé, že oba pociťují vzájemný respekt, ale i očividnou radost ze společných rodových kořenů v Čechách.

Blaha mne nejvíce zaujal svým vyprávěním o tom, jak v San Antoniu v Texasu, kde dlouhá léta bydlí, zřídil nadaci, která provozuje Kosmické výukové centrum pro školní mládež. Zřízení centra zabezpečila nadace, zatímco provoz hradí příspěvky škol, které mohou Centrum navštěvovat na základě objednávek. Centrum poskytne učitelům školy potřebnou instruktáž a návštěva probíhá tak, že celá školní třída stráví v Centru půl dne, kdy se děti rozdělí do "řídícího střediska" a "kosmické lodi" a komunikují mezi sebou elektronicky. Komunikaci řídí učitel, oblečený do kosmického skafandru, a to tak, že se přitom děti nenásilně seznamují s poznatky matematiky, fyziky, chemie, biologie a geologie.

Program je svou úrovní určen pro 12leté děti, jelikož je z psychologie známo, že právě v tom věku se děti fakticky rozhodují o své budoucí profesní dráze a mají k tomu již potřebné mentální schopnosti. Po vzoru tohoto Centra vznikla obdobná zařízení již ve více než 40 městech v USA a ohlas mezi žáky i jejich rodiči je úžasný. Po takové návštěvě prý děti dlouho nemluví o ničem jiném. Blaha mi říkal, že na tento projekt je vskutku pyšný.

Eugene Cernan
Vzpomínám na první návštěvu slavného astronauta v někdejším Československu. Jelikož oficiální místa o setkání s ním nestála, zásluhou doc. Perka, jenž byl v té době ředitelem Astronomického ústavu ČSAV, se podařilo napůl uzavřené setkání s Cernanem v Ondřejově v říjnu 1974. Myslím, že se do něho tehdy zamilovalo téměř veškeré ženské osazenstvo observatoře, ale že to je daleko lepší idol než různí ti zpěváčci, herci či sportovci.

Pro mne to bylo rozhodně zjevení bezmála mimozemšťana až do chvíle, kdy jsem měl možnost s ním hovořit mezi čtyřma očima, a to jsem pak na něm teprve mohl oči nechat. Precizně formulující, bystře vnímající nenormalitu našeho tehdejšího života, jedním slovem paráda.

Podruhé se Cernan dostal do republiky až po převratu, bohužel již ve chvíli, kdy se Československo rozpadlo. Cernan byl oficiálně pozván vládou SR, ale sám se postaral o to, aby při té příležitosti mohl neoficiálně navštívit také Českou republiku. Při organizaci jeho návštěvy sehrál klíčovou roli tehdejší ředitel Astronomického ústavu AV ČR RNDr. Ladislav Sehnal, jenž to celé báječně zařídil. Cernan u nás pobýval společně se svou sestrou Dolores a dcerou Tracy a kromě návštěvy Prahy a Ondřejova se mohl podívat i do Bernartic a Nuzic, což ho velmi hluboce oslovilo. Je až nezvyklé vidět, jak si tak slavný člověk váží kořenů, z nichž jeho rod vyšel; byla to doslova meditace.

Nynější oficiální návštěvu zahájil Cernan ve velkém stylu. Od roku 1994 prakticky nezestárl, elegán a gentleman každým coulem: "I am a military man, you know", připomněl po havárii vrtulníku, když jsem ho navštívil ve vojenské nemocnici. Je znát, že umí vystupovat před libovolnou veřejností, od presidenta po kolemjdoucí, kteří ho poznali, ale není to taková ta poněkud teatrální americká srdečnost; mám silný dojem, že ty československé kořeny jsou opravdu hluboko v jeho genech.

Havárie vrtulníku
Nechtěl jsem věřit svým očím, když jsem si v nedělním odpoledni přečetl v teletextu, že vrtulník s astronauty havaroval u Milevska. Vždyť před pouhými dvěma hodinami jsme se loučili po obědě v restauraci Na Nebozízku s tím, že se opět večer sejdeme na recepci ke státnímu svátku na pražském Hradě. Postupně jsem se dozvídal, jak jsou na tom jednotliví účastníci letu, a že chválabohu astronauti jsou relativně v pořádku.

Při sledování večerní ceremonie na Hradě v televizi jsem se dozvěděl o statečnosti podpraporčíka Jaroslava Šelonga a následující den se mi podařilo proniknout alespoň k Cernanovi a jeho asistentovi Patrikovi Buteux (je to Holanďan, pracující ve Francii pro švýcarskou hodinářskou firmu). Oba byli v překvapivě dobré psychické kondici, i když naražená žebra a obratle evidentně řádně bolela.

Tak jsem se dozvěděl, že navzdory havárii si Cernan přál účastnit se týž večer ceremonielu na Hradě, neboť se mimořádně těšil na první setkání s prezidentem Havlem. To se však nakonec odehrálo zcela neformálně právě ve střešovické nemocnici před prezidentovou "povolenou vycházkou" na Hrad. Z toho měl Cernan největší radost.

Cernan mi také vyprávěl o statečnosti svého asistenta, který odmítl opustit kabinu vrtulníku, dokud nebyla vyproštěna kpt. Cvanová, která byla v bezvědomí, a o níž se do té chvíle pečlivě staral. Přitom v té době byly všude v kabině cítit výpary leteckého petroleje, takže každým okamžikem hrozilo nebezpečí výbuchu.

Z vyprávění obou pak bylo zřejmé, že se posádka vrtulníku i vojenský policista v civilu Jaroslav Šelong chovali profesionálně a osvědčili duchapřítomnost i statečnost ve velmi těžkých chvílích po nárazu vrtulníku. Nebýt velmi těžkého zranění letušky dalo by se hovořit doslova o zázračné záchraně. Cernan pak při všech rozhovorech s vojáky i novináři opakovaně zdůrazňoval, že můžeme být na všechny vojenské příslušníky doprovodu hrdi. Bylo též velkým zážitkem sledovat, jak Cernan referoval o průběhu havárie odborníkům. Pečlivě rozlišoval objektivní fakta, za nimiž mohl stát a subjektivní dojmy či domněnky, které ho napadaly, a šel přitom do velkých podrobností ve snaze poskytnout co nejvěrohodnější informace. Navzdory nebezpečí, v němž se ocitl, jeho mozek pracoval jako počítač.

Ostatně téhož jsem si pak všiml i u Vladimíra Remka -- oba zkušení piloti zkrátka ukázali kvality, pro něž byli ostatně vybráni mezi kosmonauty. Také další účastníci havárie mi říkali, jak byli sami udiveni tím, že navzdory pudu sebezáchovy se po dopadu ihned zajímali, jak se daří ostatním a snažili se jim lze pomoci.

Sdělovací prostředky
To je patrně nejsmutnější kapitolka mých vzpomínek. Začalo to už v Brně, kdy pořadatelé dali novinářům možnost, aby se ptali astronautů dříve, než začne beseda s obecenstvem. Neuvěřitelné ostýchavé váhání, plytké otázky -- to mne doslova zvedalo ze židle. Nejinak tomu bylo v Praze v Planetáriu v neděli ráno -- na tiskovou besedu přišlo velmi málo novinářů. Beseda se nakonec zúžila na otázku, co říkají američtí astronauti atentátům z 11. září.

Teprve havárie vrtulníku způsobila, že se novináři rázem probudili a až od té chvíle měla návštěva astronautů velkou publicitu. Velmi mne však rozhořčil způsob, jimž o celé záležitosti referovali. Nejprve zcela bez důkazu začali vyčítat armádě, že vrtulník havaroval. Pak se snažili za každou cenu zpochybnit hrdinství vyznamenaného Jaroslava Šelonga, který mi vyprávěl, jak tím trpěla jeho rodina, která musela vyslechnout sprosté urážky a nejapné řeči sousedů či spolužáků. Následovala snaha očernit pilota, že údajně udělal chybu, opět bez jakéhokoliv důkazu.

Při tom všem byly zprávy novinářů plné faktických chyb, což jsem si mohl v tomto případě snadno ověřit. Jenom se tiše táži, jak to asi vypadá v těch případech, kde takovou možnost nemám. Na pomyslné stupnici nevěrohodnosti a zlé vůle se nejhůře projevila TV Nova a dále téměř všechny deníky včetně celostátních. Relativně nejlépe se choval veřejnoprávní rozhlas, ale i ten začal návštěvu pořádně vnímat až po havárii.

Poučení, které z toho plyne, je otřesné. Navzdory svobodě slova, tisku, projevu atd. je v naší zemi velmi obtížné získat objektivní, vyvážené a pravdivé informace. Myslím, že bychom se podle toho měli zařídit. Nikdo nás přece nenutí, abych si kupovali určité noviny, sledovali určité TV stanice nebo poslouchali určité rozhlasové stanice.

Jiří Grygar
 

Jak jsem (konečně) viděl polární záři

Zápisky z jednoho pozorovacího deníku o noci z pondělí 5. listopadu na úterý 6. listopadu 2001.

 Již mnohokrát jsem držel hlídku u počítače od večera do pozdních ranních hodin v naději, že se i v Praze nakonec roztáhne a já uvidím ten skvělý jev polární záře. Smůla tomu vždy chtěla, že mi nezbylo, než trpělivě přijímat emailové zprávy o jejím spatření v nejrůznějších místech České republiky a jen smutně vyhlížet mraky v tlusté oblačnosti.

Ani tentokrát jsem nechtěl vůbec nic nechat náhodě. Proto jsem krátce před půlnocí zasedl k počítači, nalistoval stránku z on-line ciferníky kosmického počasí a hlídal a hlídal... Kolem půl jedné jsem si všiml, že spadl datový tok z družice ACE. Ještě chvíli jsem jen tak bezvýsledně klikal a pak po poradě s dalšími indexy se rozhodl, že půjdu přeci jenom už spát, totálně unavený po celodenní práci na praktikách z fyziky.

Bylo půl páté našeho času, když jsem se samovolně probudil. Vylezl jsem z postele a přeci jen pro jistotu vyhlédl z okna. Rozespalým okem jsem si všiml červeného oblaku na blokem B našich kolejí, ale nevěnoval jsem tomu příliš pozornost. Nastartoval jsem XWindows a na počítači opět nalistoval on-line ciferníky. Datový tok z ACE stále ještě nefungoval, ale ukazatel geomagnetické aktivity byl nadoraz v červeném.

"Už jim to zase nefunguje," ušklíbl jsem se a rázem mi svitlo. Rychle jsem pohlédl znovu z okna a došlo mi, že to, na co se dívám, není vůbec nic jiného, než obrovský krvavě červený mrak aurory v souhvězdí Ještěrky. Všiml jsem si kontrastu barev polární záře a toho, co způsobuje velkoměsto. Již nikdy neřeknu, že sodíkové lampy způsobují červené odlesky na mracích. Aurora je červená, sodíkové odlesky jsou něco mezi žlutou, a oranžovou. Bylo 4:25.

Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Kochal jsem se asi tak dvě minuty, než jsem vzbudil svoji dívku, která v rozespalosti také netušila, co se děje (její pohled na celou událost následuje v dalším příspěvku -- pozn. redakce). Jeden pohled z okna a upalovali jsme do chodby dvacátého patra, z níž je nejlepší výhled nad severní obzor. Pohled z okna nad severozápadní obzor se s severním panoramatem Prahy vůbec nedá srovnat. Celý severní obzor byl v krvavé mlze.

Začal jsem obvolávat známé, ale kreditu je zoufale málo. Spousta z nich má vypnutý mobil, takže o tu nádheru zřejmě přijdou. Nejdříve Jirku Duška, který mi o pět minut volal zpět, že je potřeba poslat IAN alert a jestli ho můžu poslat. Oblak v Andromedě mezitím mírně zeslábl.

Letím zpátky dolů k počítači a posílám alert a dávám poslední zprávu na WAPO a budím spolubydlícího. A opět nahoru, u výtahu jsem se srazil se svou Janou, naprosto u vytržení, že se jí přímo před očima rozzářil mohutný oblak tam, kde by mělo být souhvězdí Kefea.

 4:56 -- Přesně nad severním obzorem jasně svítí červené světlo. Dynamicky se mění. Je to naprosto fantastické, s Janou nevíme, co říci. Je to nádhera.

4:59 -- Rudo je nad celým severem. Aurora hoří do výšky asi 30 stupňů v šířce kolem 70 stupňů kolem severu. Záře má tři výrazné proudy -- jeden v Ještěrce, druhý v Kefeovi a třetí v Drakovi.

5:00 -- Proud v Kefeovi opět zesílil a stal se nejvýraznějším světlem na obloze.

5:06 -- Výrazné zeslabení aurorální aktivity, polární záře se stává snadno přehlédnutelnou.

5:10 -- Další pokles jasu, na jasu přidal pouze mrak v Ještěrce.

5:15 -- Zesílily krvavé fleky v Kefeovi a Drakovi. Nádhera se zřejmě blíží konci, nad městem začíná stoupat smog (že by Praha začala vstávat a vytahovat dopravní prostředky?)

5:27 -- Městský marast dosáhl do 20 stupňů nad obzor, vytvořila se slabá oblačnost a záře přestává být pozorovatelnou. Pomalu začíná svítat.

A my pomalu odcházíme spát. Ještě několik zpráv na WAPO, krátký rozhovor se šťastným Lukášem Králem a jdu spát. Doufám, že se mi ty jedinečné zážitky nevykouří z hlavy.

Aktivita je ještě teď, v době oběda, značně vysoká. A tak doufáme, že dneska se opět vyjasní, protože s "jídlem roste chuť" (jak to komentovala moje dívka, když jsem v šest ráno spokojeně usínali).

Michal Švanda
 

Tak přeci!

Zápisky z druhého pozorovacího deníku o noci z pondělí 5. listopadu na úterý 6. listopadu 2001.

 04:15 Spím.

04:20 Cvak, cvak, cvak... ozývá se pokojem. Pomalu otvírám očka a pátrám odkud ty zvuky, které mě vytrhly ze spánku, pocházejí. No jo, Michal sedí u kompu a cosi do něj datlí. Hlavou mně prolétla jen uštěpačná poznámka v tom smyslu, že to bez počítače vydržel docela dlouho, když jsme šli spát v půl jedné a on u něj znova sedí až o necelé čtyři hodiny později… Ale byla jsem tak rozespalá, že jsem neměla energii na to, abych si rýpla a vyřkla to nahlas. :-) (V tuhle dobu jsem ještě nevěděla, jak mu budu o pár desítek minut později vděčná za to, že se jako zázrakem vzbudil, že k tomu počítači sednul a že následně probudil mě. Teď když vím, o co jsem díky němu nepřišla, musím mu velice poděkovat).

Pomalu přestávám cvakání vnímat a znovu usínám. Pak ale slyším otevírání okna a za chvíli Michala, jak říká, ať se jdu podívat. V tu ránu se mi v dušičce rozhořel plamínek naděje, že by třeba to, na co se mám jít podívat mohla být polární záře... Díky bohu tomu tak opravdu bylo! Severní obzor má karmínově červený nádech.

Protože je ale z okna dost omezený výhled, vydáváme se společně do 20. patra, kde jsou pozorovací podmínky o něco lepší. Tam se nám také aurora borealis ukázala v celé své kráse. Zírala jsem na ten 70 stupňů široký a 30 stupňů vysoký červenající se pás jako u vytržení.

Probral mě až Michal otázkou, komu má zavolat. Tak jsem řekla, že nejlepší bude brnknout Jirkovi Duškovi. Zatímco telefonuje ještě pár dalším lidem, sleduji, jak červená barva v různých oblastech zintenzivňuje a pak zase zeslabuje. Oblasti byly tři, cca 30 stupňů široké. U té vpravo se mi zdálo, že se uvnitř objevil bílý pás rovnoběžný s horizontem, který ale asi po deseti minutách nebyl patrný. Zkouším se také dívat skrz triedr (7x50), ve kterém má obloha jemně růžový nádech a za takto barevným závojem jsou vidět hvězdy. Pohled pouhým okem je ale mnohem hezčí.

04:49 Jirka volá zpátky Michalovi, aby šel poslat IAN alert.

04:50 Těsně po Michalově odchodu se začíná dít něco naprosto nádherného, co se mi ani slovy určitě nepovede dostatečně dokonale popsat. V prostředním oblaku se najednou velice rychle rozjasňuje oblast o šířce 15 stupňů a výšce 20 stupňů (situovaná přibližně do souhvězdí Cephea). Červená barva nabírá ohromnou rychlostí na intenzitě, odhadla jsem, že v konečné podobě -- která nastala během 10ti (!) vteřin od začátku zjasňování, byla asi o 300 procent jasnější než původně!

Byla to prostě nádhera! Něco naprosto nepopsatelně krásného! Jak tam tak sedím s nosem přitisknutým na okně a kochám se tou nádherou, najednou si uvědomuji, že Michal teď někde sedí u kompu a tohle třeba vůbec neuvidí, protože kdo ví, jak dlouho to bude trvat.

"Musím pro něj, ať o to nepřijde!", prolétlo mi hlavou těsně před tím, než jsem se do ní praštila o velkou železnou traverzu, pod kterou jsem seděla. V té euforii jsem na její přítomnost nad mou hlavou trošku pozapomněla a ona mi teď o sobě dala sakra tvrdě vědět. Chvilku jsem nevěděla, kdo jsem, kde jsem a co tam dělám, ale po pár vteřinách jsem se probrala a letěla pro Michala.

Potkala jsem ho zrovna, když vycházel z výtahu. Začala jsem před ním poskakovat, zběsile rozhazovat rukama a z hrdla se mi dralo něco jako: "Honem, poooď, děléééj, je to nádhera, to musíš vidět!!! Je to úplně červený!!!" Když jsme dorazili k oknu, červeň už sice byla o malinko slabší, ale pořád to byla nádhera.

05:00 Zjasnění se vytratilo. Do konce pozorování zůstalo tím nejkrásnějším, co nám tahle záře předvedla. Následovalo ještě několik hezkých, ale slabých zjasnění postupně ve všech třech oblastech.

05:25 Po záři není ani stopa. Nad obzorem se začínají objevovat mraky, od horizontu stoupá oblačnost. Já mám bouli na hlavě a nádherný pocit v srdci z toho, co jsem právě viděla. Tak přeci se mi podařilo vidět polární záři! Konečně!

Nakonec mi nezbývá než potvrdit přísloví, že 's jídlem roste chuť', protože už teď se strašně těším, až se mi poštěstí vidět další.

Jana Adamcová
Zdroj: Jana Adamcová je dívka Michala Švandy, autora předcházejícího příspěvku.
 

Nebe v plamenech

Může Slunce ovlivňovat dění na Zemi? V jaké alchymistické dílně vlastně vznikají polární záře? Odpovědi na stále aktuální otázky.

 Základní schéma celého úkazu je více než jednoduché: Slunce směrem k naší planetě vyvrhne rozsáhlý oblak záporných elektronů a kladných iontů. Tyto částice dorazí po několika dnech letu meziplanetárním prostorem k Zemi, padají po spirále podél magnetických siločar až se nakonec srazí s atomy i molekulami atmosféry, která začne zářit na několika specifických vlnových délkách. Ve výšce od stovky do tisíce kilometrů, v prostředí blízkém vakuu, se objeví polární zář.

Jednoduché vysvětlení má o to složitější pozadí. Viditelný povrch Slunce obklopuje rozsáhlá, řídká až několik milionů stupňů horká atmosféra, ze které bez ustání uniká rychlostí kolem čtyři sta kilometrů za sekundu nekonečný proud nabitých částic -- protonů a elektronů. Řídký sluneční vítr většinou jen tak nazdařbůh zaplavuje meziplanetární prostor, tu a tam se ovšem stane, že naše mateřská hvězda vyvrhne hustší bublinu -- díky tzv. koronární díře, během velké erupce a nebo prostřednictvím ejekce koronární hmoty. No a pokud se takový útvar trefí do Země, lze očekávat nejen polární záře, ale také slušné problémy.

Koronární díry jsou oblasti v koróně, kde jsou magnetické siločáry otevřeny směrem do prostoru, takže tudy ionizovaný materiál uniká do okolí rychlostí až osm set kilometrů. Pokud se takový útvar nachází poblíž rovníku, může na Zemi indukovat každých 27 dní polární záři. Tj. ve shodě s rotační periodou Slunce. Koronární díry totiž mohou existovat řadu měsíců.

Při erupcích dochází k náhlému uvolnění energie nejspíš v důsledku tzv. "magnetického zkratu" -- propojení komplikované magnetické struktury jednodušším způsobem. Prudké zahřátí řídkého materiálu spodní části koróny vede k jeho expanzi či přímo k explozi, a tak i ke vzniku mohutné rázové vlny. Ta při svém postupu stlačuje a zahřívá okolní materiál na vysokou teplotu a při zvlášť silných slunečních erupcích dokonce uvolňuje výkon až 1023 wattů. Což představuje asi 1/4000 zářivého výkonu celé hvězdy nebo zhruba dvě miliardy megatunových bomb! Erupce trvá několik sekund, dochází při ní ke vzniku záření všech vlnových délek a zpravidla ji doprovází i výron nabitých částic do prostoru. Zcela výjimečně může dojít k takovému urychlení částic, že zde proběhnou některé jaderné reakce.

Erupce generují sluneční vítr o rychlosti až tisíc kilometrů za sekundu, však nejsou -- oproti tradovaným zkazkám -- hlavním zdrojem polárních září. Jenom málokdy se totiž nacházejí na takovém místě, aby jimi vyvrhnutý oblak nabitých částic dokázal trefit naši planetu.

Současné studie ukazují, že za největším počtem polárních představení stojí tzv. koronární ejekce (anglicky coronal mass ejection, zkráceně CME). Jedná se o gigantické výbuchy v koróně, při kterých se uvolňuje energie srovnatelná s těmi nejmohutnějšími erupcemi (až 1026 joulů). Stejné množství energie by všechny jaderné reaktory na naší planetě nedaly dohromady dříve než za milion roků... Ejekce koronární hmoty, k nimž dochází až několikrát denně, dokáží velkou rychlostí vypudit takřka veškerou látku sluneční atmosféry v sektoru až o velikosti čtyřicet stupňů, což představuje v průměru jeden trilion kilogramů. Pravděpodobně jsou výsledkem kompletní přestavby magnetického pole v okolí Slunce.

Tichá hrozba
Už od počátku šedesátých roků dvacátého století je zřejmé, že nabité částice pronikají do zemské atmosféry jenom v omezené oblasti, ve dvojici prstenů o průměru čtyři tisíce kilometrů centrovaných na geomagnetické póly. Vzhledem k tomu, že pod těmito ovály rotuje kolem geografických pólů naše planeta, jsou polární záře pravidelně pozorovatelné z takových míst jako střední Aljaška či severní Skandinávie. Ze stejného důvodu jsou světelná představení viditelná -- výjimečně -- v nižších zeměpisných šířkách jenom nad severním obzorem kolem místní půlnoci.

Naše planeta se samozřejmě plazmatickým útokům brání seč může. Naštěstí pro nás, jinak by život na Zemi brzy zaniknul. V první linii je rozsáhlé magnetické pole. I když je bipolární, jeho podoba je na hony vzdálená od tvaru pole běžného tyčového magnetu. Na straně přivrácené ke Slunci sluneční vítr magnetické pole stlačuje na vzdálenost jenom několika poloměrů Země, na straně opačné však sahá až dvě stě poloměrů daleko, tedy za dráhu Měsíce.

Magnetickému štítu se bublinu nabitých částic zpravidla podaří odrazit. Pokud má však plazma dostatečnou razanci a hustotu, dojde ke stlačení geomagnetického pole a tak i k rozšíření oblasti, kam proniká sluneční plazma (výše zmiňovanému prstenu). Druhou podmínkou pro vznik polární záře je správná orientace meziplanetárního magnetického pole, které s sebou oblak nabitých částic unáší. Pokud má opačnou polaritu než zemská magnetosféra, dochází k přestavbě pole, které je v dané chvíli lokálně značně zeslabené a dovolí volným elektronům a iontům proniknout hlouběji než normálně. Částice slunečního větru se pak pohybují podél siločar a srážejí se s atomy a molekulami vzdušného obalu a polární záře, které dosáhnou až do zenitu, můžeme sledovat i v nižších zeměpisných šířkách.

Při rozsáhlých změnách magnetického pole, které doprovází taková setkání, se navíc v rozvodných soustavách, podmořských kabelech, telefonních a televizních sítích indukují silné elektrické proudy, které poškozují či zcela zneškodňují nejrůznější spotřebiče. Dokonce už na sklonku devatenáctého století vznikaly v telegrafních a telefonních systémech tak silné proudy, že obsluha nepotřebovala k vysílání teček a čárek baterie. Někteří operátoři dokonce tu a tam dostali pěknou ránu... Dnes se pro změnu v kovových pláštích podmořských kabelů běžně generuje napětí až několik set voltů.

Skutečně veliké problémy, v souvislosti se sluneční aktivitou, přišly až ve druhé polovině dvacátého století. Například v březnu 1989 došlo k náhlému výpadku rozvodné sítě v Severní Americe. "Jedna z největších magnetických bouří uplynulých čtyřiceti roků začala ve dvě hodiny ráno 13. března... Kompasy trajektů v Severním moři se odchylovaly až o 12 stupňů... Bouře byla natolik intenzivní, že polární zář, normálně viditelná jen ve vyšších zeměpisných šířkách, byla tentokrát pozorovatelná až na jihu Anglie. Existují též zprávy z Itálie a takových jižních oblastí jako Jamajka. Rychlé změny geomagnetického pole indukovaly napětí v rozvodných soustavách, podmořských kabelech, telefonních a televizních sítích. V kanadském Quebecu došlo k výpadku série transformátorů a celá oblast s jedním milionem lidí se na několik hodin ocitla ve tmě. Poruchy v ionosféře současně značně rušily rádiové vysílání, což ve stejné oblasti vedlo k částečné ztrátě televizního signálu. Nebezpečí zvýšené radiace pak donutilo změnit trasu transatlantického letadla Concorde a zkrácení tehdejší výpravy raketoplánu Discovery o jeden den," popsal tehdejší situaci Brian Randell z University of Newcastle.

Je to tak, Slunce má na pozemské dění docela velký vliv. (Nikoli však na počty dopravních nehod, výskyt neštovic nebo počet sebevražd.) Třeba pravděpodobnost selhání výkonných transformátorů je v Kanadě a na Aljašce zhruba o šedesát procent větší než ve zbytku světa. Severní Amerika je ohroženější proto, že na rozdíl od Evropy leží blíže magnetickému pólu. Většina tamních elektrárenských společností tudíž pečlivě monitoruje "kosmické počasí" a v případě ohrožení podniká kroky k minimalizaci škod.

Ještě většímu nebezpečí jsou vystaveny umělé družice Země. V maximu sluneční činnosti dochází k rozepnutí zemské atmosféry, která pak výrazně účinněji brzdí všechny poblíž prolétající tělesa. Tahle situace se stala osudnou například americké stanici Skylab, která předčasně zanikla v červenci 1979.

Dění na Slunci však ohrožuje také astronauty. Nejvyšší povolená hranice celkové expozice záření je u NASA asi 400 remů, což odpovídá 20 tisíci lékařských rentgenů. Při běžném provozu jsou lidé na oběžné dráze vystaveni dávce záření ekvivalentní devíti lékařským rentgenům denně, stačí však jediná větší erupce a musí se rychle a navždy vrátit pod ochranná křídla naší planety. Budoucí výpravu k Marsu proto v souvislosti čekají vysoké náklady na dostatečnou ochranu před škodlivou radiací.

Kvůli ozáření však netřeba cestovat přímo do vesmíru. Každý rok, díky záření přicházejícího z okolní přírody, dostaneme dávku 0,36 remu, tedy přibližně 18 rentgenových snímků. Při letu z New Yorku do San Francisca tato dávka vzroste o dvacet procent a pokud se posadíte do nadzvukového Concordu v době velké sluneční erupce, dostanete každou hodinu ekvivalent jednoho rentgenového snímku! Taková expozice se přitom za bezpečnou nepovažuje...

Nabité částice, především pak protony, snižují i účinnost slunečních panelů. Proto jsou sondy vybavovány výrazně většími panely než by bylo v principu nutné (a proto často překračují svoji plánovanou životnost). Rychlé elektrony však mohou pěkně zamotat hlavu také výpočetní technice a přivést kosmickou laboratoř do nečekaných problémů.

Seznam takto poškozených satelitů pomalu roste. Některé nehody jsou značně diskutabilní a nelze je spolehlivě vysvětlit, jiné jsou však prakticky potvrzeny. Například mezi 10. a 11. lednem 1997 přilétl k Zemi jeden rozsáhlý oblak nabitých částic a dvěstěmilionovou družici Telstar 401 postihl výpadek proudu. V květnu 1998 se podobně odmlčel telekomunikační satelit Galaxy 4 společnosti PanAmSat, který zprostředkoval kontakt pro 45 milionů uživatelů pagerů v Severní Americe. V roce 1994 zase přestal pracovat Anik E1 a E2. První z nich později vyzdvihl americký raketoplán a následné vyšetřování prokázalo stopy po radiačním poškození.

V letech 1989-90 pracovala necelá stovka telekomunikačních satelitů a jenom ve Spojených státech byly tři miliony majitelů mobilních telefonů. Dnes stojí na bezdrátovém spojení jak globální ekonomika, tak Internet a celá řada dalších činností, u kterých by nás to ani nenapadlo. Kolem nás pracuje na tisíc umělých družic a jejich prostřednictvím komunikuje na padesát milionů lidí. Do roku 2004 se přitom tento počet zosminásobí...

Nebeské představení
Vlastní polární záře vzniká ve výšce od sto do tisíc kilometrů nad zemí. Barvu, jas i průběh celého jevu ovlivňuje řada faktorů, jako je hustota elektronů, atmosféry a chemické složení. Typicky se jedná o oblast s výškou několika set kilometrů a tloušťkou pouze jeden kilometr.

Nejčastěji jsou polární záře zelené. Tento odstín mají na svědomí atomy kyslíku ve výšce čtyři sta kilometrů, které se excitují na druhou energetickou hladinu. V řídkém prostředí může částice v tomto stavu zůstat po dobu delší než tři čtvrtě sekundy, což je dostatečně dlouhá doba na to, aby elektron přeskočil do prvního energetického stavu, vyzářil foton na vlnové délce 558 nanometrů a neztratil mezitím energii srážkou s jinou částicí.

Životní doba elektronu na první energetické hladině se pak pohybuje kolem 110 sekundu, takže pokud se mezitím nesetká s jiným atomem či molekulou, může vyzářit další foton. V nižší nadmořské výšce je zemská atmosféra natolik hustá, že ke kolizi excitovaného kyslíku s jinou částicí dojde prakticky okamžitě. Ve větší výšce jsou však podmínky dostatečně příhodné, takže zde při návratu do základního stavu dojde k vyzáření červeného fotonu (630 nm). K této dlouhovlnnější emisi dochází i tehdy, když kyslík na počátku excituje méně energetický elektron.

Zatímco červené zabarvení u polární záře plápolající ve větší výšce vykresluje kyslík, méně častěji se tentýž odstín může objevit při světélkování dusíku v nižší vrstvě atmosféry. K jevu dochází tehdy, když se dusíkové molekuly ve výšce devadesát kilometrů srážejí s velmi energetickými elektrony (s tisíckrát větší energií než v případě elektronů, které mají na svědomí zelenou polární zář). Při návratu do základního stavu molekuly svítí ve čtyřech různých vlnových délkách v červené oblasti spektra.

Pozorovací řady přitom ukazují, že ve výjimečných případech nejsou vyloučeny ani jiné barvy: purpurová, modrá a růžová zář je však zpravidla natolik slabá, že ji očima nezahlédneme.

Konkrétně v našich zeměpisných šířkách najdete polární záře nad severním obzorem. Jejich výskyt se však za průměrně dlouhý život běžného Středoevropana spočítá na prstech obou rukou. V době maxima sluneční aktivity se s nimi setkáte nanejvýš párkrát do roka, v době minima jsou dostupné jenom z oblastí blíž k severnímu pólu. Například na severu Finska se je polární záře každou druhou noc!

Zatímco v těchto "obdařených" oblastech vykreslují nejrůznější tvary, u nás připomínají na první pohled spíše světlá oblaka či nebe nad vzdáleným městem. Jejich vzhled se však mění v rozmezí několika málo minut, nebo dokonce desítek vteřin. Slabé polární záře nepřekonají svým jasem práh barevného vidění a jeví se bíle. Vzácně se však mohou na obloze střední Evropy objevit i dynamicky proměnlivé červené skvrny s nazelenalými závěsy, eventuálně jakékoli jiné, překvapivé kombinace. Zkušenosti náhodných i systematických pozorovatelů přitom ukazují, že většina světelných představení -- alespoň v nejsvětlejší fázi -- trvá od dvou do deseti minut. Někdy se divadlo za dvě až tři hodiny zopakuje.

Každopádně se připravte na neúspěch. I když budou všechny koeficienty optimální, stejně jako předpovědi renomovaných center, nemusí se na obloze vůbec nic rozsvítit. Ke sledování slabých, ale vlastně i těch jasných polárních září je navíc nezbytná temná obloha. Pod příkrovem světelného znečištění jsou většinou patrné jen světlé skvrny s různými barevnými odstíny, které na první pohled připomínají "obyčejný" světlý obzor pouličních lamp sodíkových výbojek.

Bohužel, poslední období bouřlivé období s řadou erupcí a především ejekcí koronární hmoty, které na nebi vykreslovaly jemné polární záře, nezadržitelně končí. Naposledy dosáhla sluneční aktivita vrcholu v květnu roku 2000. Nyní se dění na Slunci pomalu uklidňuje, minimum se očekává na konci roku 2005. Pak by se měla aktivita -- snad až do poloviny roku 2011 -- opět zvětšovat. I přes tyto poměrně neradostné vyhlídky nejsou vyloučena jakákoli překvapení.

Nezbývá tedy než se obrnit dostatečnou trpělivostí. Pokud totiž nenarazíte na skutečně velkolepé show doprovázené řadou barevných nuancí a dynamických změn, nebo pokud vás nedoprovodí zkušenější pozorovatel, nebudete si dlouhou dobu jisti, zda jste skutečně polární zář viděli. Při pobíhání po ztemnělých parcích, nedalekých kopcích a jiných odlehlých místech si sice tu a tam bude připadat jako úplní idioti, avšak flintu do žita nikdy neházejte. Dříve nebo později se vám tento hon určitě vyplatí. Jediné, co je potřeba, je vhodně namířená koronární ejekce, temná bezměsíčná obloha a štěstí na pěkné počasí.

Jiří Dušek
Zdroj: Příspěvek původně připravený na stránky http://rady.astronomy.cz, vzhledem k aktuálnosti však publikovaný i na Instantních astronomických novinách (ovšem bez řady zajímavých animací).
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...