:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

371. vydání (15.10.2001 )

Repro IAN Těm, kteří si dobře pamatují éru nedostatkových časopisů, určitě nemusím představovat v kultovní ABC mladých techniků a přírodovědců. Jelikož mi před pár týdny právě v ABC vyšel článek o kráterech, připomněl jsem si jednu deset let starou historku. Pravda, kdybych si ji nechal pro sebe, věděla by o ní jen hrstka zasvěcených, ale já se s ní svěřil Jirkovi a on na mě naléhal tak dlouho, až jsem se nakonec odhodlal o ní napsat úvodník - co bych neudělal pro pobavení jiných.
Příhoda začala v září 1989, kdy běžela ve zmíněném časopise soutěž zvaná Lví stopu. Dodnes nevím, o co vlastně šlo, jen tuším, že v ní soutěžila korespondenční formou různá družstva. V jednom takovém oddílu jsem byl i já, ale ve skutečnosti jsem o tom neměl ani nejmenší tušení. Jeden kluk, který mě tenkrát znal, si mne jednoduše připsal do fiktivní skupiny "Nové rychlé šípy" o jejíž činnosti napsal do ABC sáhodlouhé povídání. Dodnes bych o ničem nevěděl, kdyby... kdyby zmíněný kamarád nedostal za pár dnů z redakce zprávu, že k nám přijede redaktorka udělat reportáž. Průšvih byl na světě!
Ten, který měl celou šlamastiku na svědomí obletěl členy fiktivních "Nových rychlých šípů" a řekl jim, co všechno o nich napsal. Proto někdo začal shánět papírové modely, další škemral po celém domě sbírku kaktusů a proto se narychlo sepisovala kronika s našimi výlety -- pochopitelně také fiktivními. V reportáži jsem se svým zájmem o astronomii měl hrát svou úlohu i já a i když jsem se zprvu zdráhal této falešné hry účastnit, nakonec jsem si řekl, proč kamarádovi v nouzi nepodat pomocnou ruku. Dnes se nad tím usmívám, ale tenkrát to pro mne veselé nebylo: Jen si zkuste představit, co to udělá s pubertálním klukem, když o něm někde napíšou, že je členem nových rychlých šípů, že ho přezdívají hvězdář, a že "má místo dobrodružných románů pročtenou Hvězdářskou ročenku." Věta, díky které si ze mě všichni ještě dlouho utahovali a díky které jsem o reportáži téměř deset let nikomu neřekl, ale přišla teprve na konci odstavce: "protože si při návštěvě Havířova dávaly hvězdy načas, předvedl Pavel funkci svého dalekohledu zaostřením na okno spolužačky." Ach jo, ještě, že už je to tak dávno!

Pavel Gabzdyl

 

Myslíte si, že Pavel Gabzdyl zamlada sledoval dalekohledem své spolužačky? (237 odpovědí)

  • ano (80%)
  • ne (11%)
  • nevím (9%)

 

 

Vesmírná disko-koule

Pokud z nějakého kosmodromu odstartuje raketa s umělou družicí na palubě, přejí si její tvůrci většinou co nejdelší pobyt na oběžné dráze. Minulý měsíc ovšem NASA do vesmíru vypustila satelit, jehož hlavním úkolem je pekelný zánik při ohnivém průletu zemskou atmosférou. Bez naděje na záchranu, bez slitování...

 Sebevražedný satelit se jmenuje Starshine -- to podle kultovní písně ze slavného muzikálu Vlasy -- a má podobu "obyčejné" stokilogramové koule o průměru zhruba jeden metr. Na povrchu je namontováno asi tisíc pět set hliníkových zrcátek, na jejichž výrobě se podílelo 40 tisíc studentů z celého světa. Navíc se zde ukrývá i 31 laserových odražečů a sedm slunečních článků napájejících palubní vysílač. Na oběžnou dráhu ve výšce 470 kilometrů se sonda dostala prostřednictvím rakety Athena z nového amerického kosmodromu na aljašském ostrovu Kodiak.

"Starshine 3 je výprava určená ke studiu vnějších vrstev zemské atmosféry a jejich vlivu na prolétající umělé družice," charakterizoval v kostce úkol sondy profesor Gil Moore. Navíc jde o unikátní projekt, ve kterém se snoubí skutečný vědecký výzkum se vzdělávacími aktivitami. "Projekt Starshine představuje konsorcium dobrovolníků -- z univerzit, vládních agentur, soukromých společností, vedené Americkou námořní výzkumnou laboratoří (US Naval Research Laboratory) a Kosmickým grantovým programem (Space Grant Program)," dodal. V první fázi se studenti podíleli na stavbě satelitu. Nyní je jejich úkolem monitorovat pohyb Starshine 3 na obloze a sledovat, jak se pomalu vrací zpět k zemi.

Za jejím návrat samozřejmě může zemská atmosféra: sahá to do výše několika tisíc kilometrů a brzdí zde všechny prolétající tělesa. Nevěříte? V oblasti, kde se momentálně pohybuje Starshine 3, je hustota vzdušného obalu trilionkrát menší než u hladiny moře -- přesto se oběžná dráha nového satelitu při každém obletu Země sníží o několik metrů.

Každá částice, která se na první pohled pohybuje na oběžné dráze ve vakuu, totiž naráží na jednotlivé atomy a molekuly, brzdí se a po spirále klesá k zemi. Proto mají satelity k dispozici korekční motory, které jejich dráhu jednou za čas opraví. Jinak by předměty ve výši několika set kilometrů sestoupily spadly během několika desetiletí, ty vzdálenější za několik staletí. A jakmile se jakákoli družice dostane pod hranici dvě stě kilometrů, ocitne se v natolik hustém prostředí, že se rychle zahřeje a při pádu na povrch doslova a do písmene shoří.

"Starshine 3 bude pomalu klesat zhruba čtyři následující roky," popsal budoucnost Gil Moore. Tak, jak se bude nořit do stálé hlubších oblastí, bude se její pád zrychlovat. Přesné datum však zjistíme s předstihem jenom několika dní. Na vinně je opět atmosféra. Hustota vnějších vrstev totiž výrazně ovlivňuje sluneční aktivita. Při silných erupcích se může až skokově zvýšit, čímž dezintegraci výrazně urychlí.

"Dnes máme k dispozici jenom několik málo měření hustoty vnějších vrstev atmosféry. Proto je Starsihne 3 natolik důležitá," popsala její vědecký smysl Judith Lean z Naval Research Laboratory ve Washingtonu. "Tvar satelitu umožňuje odhadnout balistické koeficienty s dostatečnou jistotou. Monitorování pohybu Starshine na oběžné dráze tak ve výsledku umožní spočítat, hustotu plynu, který ji brzdí."

Jak už napovídá označení, byly i jiné Starshine. První mise tohoto druhu začala na palubě amerického raketoplánu Discovery v červnu 1999. V zemské atmosféře přitom shořela o osm měsíců později. Dvojka se teprve na odlet chystá, ve výrobě je i čtyřka a pětka. Cílem je totiž "pokrýt" celý jedenáctiletý sluneční cyklus.

Ve všech případech přitom sehráli a samozřejmě ještě sehrají důležitou roli dobrovolníci z celého světa. K přesnému definování dráhy satelitu totiž Gil Moore a jeho spolupracovníci potřebují alespoň osm set pozorování jejího přeletu za den. "Všechny studenty, učitele a ostatní pozorovatele oblohy vyzýváme, aby vyrazili pod oblohu a sledovali pohyb Starshine 3 mezi hvězdami. Způsob jak ho monitorovat a zaznamenávat je přitom velmi jednoduchý. Pro každého. Je to velký vědecký projekt a my doufáme, že se k nám přidá řada školáků." Informace "jak na to", včetně přihlášky najdete na adrese http://www.azinet.com/starshine/. Na jejím sledování se přitom mohou podílet i radioamatéři!

Nuže, jak vlastně experimentální satelit vypadá? Hovoří opět Gil Moore: "Starshine 3 se jeví jako hvězda první velikosti, která se pomalu pohybuje mezi hvězdami. Jelikož se zároveň otáčí, mohou ji při vhodné konstelaci každých několik sekund doprovázet jasné záblesky." Přelety vám spočítají na známé adrese http://www.heavens-above.com/. Good Morning, Starshine!

Jiří Dušek
Zdroj: Starshine projekt, Science@NASA
 

Jak nalézt novu?

Rozhovor se Závišem Bochníčkem, kterému se něco takového podařilo. A nejen o tom.

 V roce 1936 jste ve věku podobném jako zdejší expedičníci objevil nebo spoluobjevil novu v Ještěrce. Nakonec to byla jedna z nejjasnějších nov 20. století. Doba se sice změnila, ale přesto: Jak jste dal vědět Mezinárodní astronomické unii? Snadné to tehdy určitě nebylo.

To bylo opravdu komplikované. Ale jak jsem se k tomu dostal: Jednak jsem jako člen astronomické společnosti chodil na hvězdárnu a tam mně starší poučili, takže jsem o těchto věcech všelicos už věděl. No a v roce 1934 vzplála veliká nova v Herkulovi. Skutečně krásná nová hvězda. Do Říše hvězd tenkrát napsal fantastický článek (alespoň pro mne) Zdeněk Kopal.

Tak to jsem prostudoval, přečetl, takže jsem věděl jak vypadají nové hvězdy, jak se objevují na obloze... Mezitím jsem už pozoroval proměnné hvězdy, takže jsem se na obloze poměrně slušně vyznal. No a při jednom takovém pozorování, to bylo v červnu, nějak v polovině června to bylo, se dívám v Mléčné dráze a mezi Ještěrkou a Cepheem vidím hvězdu, kterou jsem předtím neviděl. Nebyla sice moc jasná, byla to hvězda třetí velikosti, ale já jsem výtečně znal oblohu... Tak si říkám: to snad není pravda.

V mapě nic podobného nebylo, tak jsem si její polohu zaznamenal říkal si -- Krása, to bude určitě nová hvězda. Byl jsem z toho tak rozčilený, že jsem vlastním očím nevěřil! Dokonce jsem vzbudil babičku, která o tom neměla ani ponětí: Babi, prosím tě, podívej se támhle, vidíš tam tu hvězdičku... Vysvětlil jsem jí, jak postupovat od jedné hvězdy ke druhé a dál. Co vidíš: Vedle je taková malá hvězdička. Říkám jí: Tak vidíš ji? Ano, vidím.

Takže to nebyl můj přelud, byla to hvězda na obloze. Teď jsem věděl, že musím co nejrychleji informovat astronomický svět, aby se mohli udělat obrázky spektra v prvních stádiích vzniku nových hvězd nebo vzplanutí. Začali jsme tedy hledat, jak to dopravit na nějakou astronomickou ústřednu, což u nás znamená na Astronomický ústav ondřejovský, případně v Praze.

V roce 1936 nebyly takové komunikační prostředky jako jsou dnes. Dnes má skoro každý člověk telefon nebo přístup k němu, což u nás nebylo. U nás měl telefon akorát lékárník. Šli jsme tedy k němu s maminkou, vzbudili ho a ten nás vyhnal, že kvůli takové blbosti vstávat nebude. Takže bylo nutno čekat až do rána, kdy maminka odjela do zaměstnání v Praze. Dal jsem jí adresu na Státní hvězdárnu, aby to tam zatelefonovala a vysvětlil, co má sdělit. Sám jsem šel do školy do gymnázia, já jsem byl v sextě, sextan.

V deset hodin přišel do naší třídy ředitel a říká: Bochníčku, máte jít na hvězdárnu, víte kam? Vím. Tak jsem odešel na hvězdárnu do Klementina na udanou adresu a tam byl doktor Seydl, místoředitel Státní hvězdárny, starý, zkušený pán. Ten mě vyzpovídal, řekl jsem mu, jak to bylo, všechny mé údaje seděli a měli by odpovídat skutečnosti... Tak řekl: Fajn, pošleme telegram. A přede mnou ho sepsal a telefonem odeslal do Kodaně.

Takhle to začalo s objevem nových hvězd. Pochopitelně, měl jsem z toho velkou radost. To je pro každého pozorovatele velké štěstí, když se mu něco takového podaří.

Obzvláště v takovém věku...

No, to byla právě ta senzace, ten můj věk. Já jsem objevil další ještě v roce 1946, ale to po tom ani pes neštěkl, protože jsem měl už 26 roků. Ale když šestnáctiletý kluk objeví novu, to byla senzace. A že to byla senzace, to jsem se dozvěděl později od Kopala a Slouky. Oni se zrovna vraceli lodí přes Středozemní moře, předtím byli na zatmění Slunce v Japonsku. Kopal mi říkal, že tam přišel radiogram, kde mezi zprávami bylo, že český šestnáctiletý student objevil novu. My jsme měli takovou radost a všichni ti astronomové z Anglie atd. nám chodili a říkali: Gratulujeme! Takže na to byli pyšní. Tímto začal můj vstup mezi tu už hotovou astronomickou společnost s význačnými jmény.

Byl to objev novy, který vás přivedl na dráhu profesionálního astronoma? Nebo si myslíte, že byste se jím stal i bez něho?

Že budu studovat astronomii, jsem byl rozhodnutý už předtím, toto byl ale pochopitelně velmi mocný impuls. Vzpomínám si potom, že před maturitou se sešla taková ta domácí rada, aby se poradila, co se mnou. Já jsem jasně řekl, že chci studovat astronomii. Maminka mně podporovala, byla schopná si představit, co to všechno znamená, ona mi jako klukovi čítávala z Flammariona všelijaké zajímavosti.

Prostě jsem věděl o astronomii všelicos. No, tak maminka s tím souhlasila, ale moje babička, žena velmi praktická, říkávala: Chlapče, co tě to napadlo astronomie, kdo to kdy slyšel, kdybys řekl, že budeš studovat práva nebo medicínu, prosím, to vím, že si zarobíš, ale z astronomie, to budeš žít jak žebrák.

Čím jste se zabýval potom?

Já jsem dostal téměř okamžitě pozvání z ciziny. A sice dvě, kterých si velice vážím: Pavla Guthnicka, to byl ředitel astrofyzikální observatoře v Potsdamu, jeden z prvních průkopníků elektrické fotometrie hvězd. Ten mi napsal, že by byl velmi rád, kdybych k němu přišel, že by všechno zařídil, že bych byl asistentem v Babelsbergu na hvězdárně. No a druhý byl od Sira Arthura Edingtona, který napsal, že tak schopného mládence, který v šestnácti letech objevil hvězdu, by velice rád uvítal na college v Cambridgi.

To byly super nabídky, nemusel bych se o nic starat, všechno by mi zařídili. Jenže už se schylovalo k válce. Situace v Evropě byla zralá na válku.

Žádná z těch cest se bohužel neuskutečnila, ale mě to prospělo i později, za okupace, Československo byl tzv. protektorát 'Bohmen und Mahren' a já byl poslán na nucenou práci do Německa. Žádné vyhnutí nebylo. Dostal jsem se do Německa, do Jeny, střediska optiky v Německu. Noc jsem strávil v zajateckém táboře, ráno nás vyhnali, abychom se hlásili o práci. Když jsme vyplňovali formulář, tak jsem napsal: vysokoškolák, student matematiky, fyziky. A slečna, co sbírala přihlášky, mi pak řekla, ať si počkám stranou. Později mne odvedla nahoru a tam na druhé straně obrovského pokoje seděl pán, takový padesátník. Ten vstal a prakticky se ke mně rozeběhl a říkal: Vy jste ten student, co objevil tu novu. Prostě samý chvalozpěv.

Já jsem se omlouval, že nejsem ani oblečen, ale on se zachoval skvěle, dal mi papíry, že nemusím bydlet v táboře, ale v soukromí, německé lístky na stravu atd. Prostě super. Já jsem toho ihned využil i pro svého kamaráda, se kterým jsem byl poslán do Jeny. Byl to syn otce, jehož popravili Němci, on byl místostarostou v Praze. Tak jsem tedy požádal o to samé i pro kamaráda a on řekl: Ano, můžete bydlet spolu.

No a když jsem za týden znovu přišel, řekl: Půjdete na hvězdárnu do Korutan. Ale má to jenom takovou malou technickou závadu. Pracuje se tam na úlohách pro Wehrmacht, teda pro vojsko. Jsou to velice tajné úlohy a jako cizinec byste se tam nemohl dostat. Musíte tudíž podepsat prohlášení, že jste Volksdeutsche, což bylo označení pro lidi německého původu žijící mimo Německo.

Pane profesore, to nepůjde, to nemohu udělat. A tento pán, ověnčený hákovým křížem, jeden ze čtyř ředitelů Zeiss, mi říká: Já vás chápu, já vám rozumím. Zůstanete tady u mě, já se o vás budu starat. Tak jsem u Zeissů zůstal do konce války.

 A jak to, že jste nakonec zakotvil na Slovensku?

To byla taky podivná záležitost. Začal jsem v Praze na univerzitě, kde jsem zamýšlel udělat svoji životní dráhu. Nebylo nás tolik, velmi usilovně jsem se věnoval astronomii, byl jsem na ústavu na Smíchově (Astronomický ústav University Karlovy na Smíchově). No a tam jsem chtěl pokračovat dál.

A jednoho dne jsem dostal pozvání, abych šel na ministerstvo přímo k ministrovi. Nevěděl, co to má znamenat -- ministrem byl Václav Kopecký. On to byl takový žoviální pán, kamarádsky mě přijal a říká: Bochníčku, půjdeš na Slovensko! My jsme si prohlídli ty možnosti, jaké tady máš a ty jsi dobrý, ale mi potřebujeme nějakého našeho člověka na Slovensku. Já jsem se všelijak kroutil, nechtěl jsem tam. Když už ale všechno vypadalo, že je ztraceno, tak jsem vytáhl největší trumf a řekl jsem: Ale soudruhu ministře, já nejsem člen partaje. On na to, že to ví a že jim to nevadí a že jsem člověk, kterého potřebují. Tak jsem se dostal na Slovensko.

Když jsem poprvé přijel do Bratislavy a vystoupil na vlakovém nádraží, tak to bylo tak ohavné, zničené místo, že si dnešní bratislaváci nedokáží představit. Řekl jsem si: Tady že bych měl žít? Příštím vlakem jedu nazpátek domů. Bylo však slušné se za těmi lidmi na universitě zastavit. No a ti mne tak mile přijali, že mi to nedalo říci sbohem.

Na Skalnatém Plese to byla divočina. Jednoho dne mě volali na ÚV, tam byl soudruh, který měl na starost vědu a akademii. A zase říkal, že mám jít na Skalnaté Pleso. Já jsem zase tahal, že nejsem člen partaje, to jim zase nevadilo a že prý jsem jediný, který se snese s Mrkosovou, že jí mají plné zuby.

Tak jsem souhlasil. Tatry se mi líbily, hvězdárna se mi taky líbila, dobře tak půjdu do Tater. Všechno probíhalo dobře, až na to, že paní Pajdušáková-Mrkosová začala zase vyskakovat. Šéfa oddělení na ÚV mezitím vyměnili za tvrdšího partajníka, kterého si Mrkosová obtočila kolem prstu. Takže i když prezident naší akademie říkal, že ví o všech těch šarvátkách na hvězdárně a že mají té "baby" plné zuby, dostal jsem vyhazov z akademie a pak i výpověď.

Pak byla dosti těžká doba, protože já jsem byl označený za člověka politicky nespolehlivého, byl jsem bez zaměstnání. Dokonce i když jsem zašel na pracovní úřad, tak mi ředitel řekl: Já vám nemůžu dát práci. Já přitom nechtěl, aby mě udělali nějakým docentem. Klidně jsem mohl zametat ulice. Ale on stále, že mi dát práci nemůže...

Toto trvalo třičtvrtě roku a z něčeho člověk musí žít. Tak jsem se obrátil zpátky na svého původního ochránce, on ještě byl ministrem, soudruha Kopeckého. Přijal mne opět kamarádsky a ptal se mě: Víš, kdo to byl Heyrovský? Tak on, nositel Nobelovy ceny, byl v té samé situaci jako ty a kdybychom nedostali avízo, že dostane cenu, tak by dodneška běhal na ulici. Zavolal tudíž Bacílkovi, ať dá věci do pořádku, ať z toho nemají problémy, protože přeci jenom jsem byl znám i za hranicemi. Bohužel nějaký úředník celou žádost sbalil do šuplíku a opět se nic nedělo.

Tak jsem se obrátil na prezidentskou kancelář: Proč by měl zůstat člověk na ulici, když neví za co a proč. Za týden přišlo pozvání do prezidentské kanceláře v Praze, kde mě přijal přednosta kanceláře, jmenoval se Paleček. Na pohled chlap jak řezník. Začal s tím, že mají svoje lidi, kteří si tu záležitost přešetří a dovedou se k tomu vyjádřit. Jestli je to tak, jak jsi napsal, tak to bude v pořádku, jestli ne, tak si to odskáču.

Asi za týden přijel řidič od šéfa partaje na Slovensku, a opakovala se scéna jako v Německu -- vřelé přijetí. Pán mi šel naproti: To jsem rád, že tě vidím, jistě jsi spokojený, posaď se popovídáme si. Já říkám: Já nejsem spokojený, já jsem nezaměstnaný. On na to: Blbost, to mi nevyprávěj, naši soudruzi na universitě jsou úplně neschopní, já to dám všechno do pořádku, během dneška, zítřka je všechno vybavený. Ale zůstali jsme u rozhovoru, on říká: Víte, já jsem bývalý baťovec, já vím, co to znamená zůstat na mizině. Velice hezky se ke mně zachoval. Já jsem chtěl zůstat na universitě a tak jsem tam zůstal až do penze.

Naštěstí časy se změnily a dneska už je to trochu jinak...

Dneska je to jinak, neříkám že by život byl lehčí. Mám dojem, že je mnohem těžší než býval. Ale alespoň nevládne takový teror. Jak říkám, stačilo ukázat na člověka a hned jste byl označen jako člověk nespolehlivý a neschopný zastávat nějaké lepší zaměstnání. To je i případ Antonína Bečváře.

Děkuji za rozhovor. Ptal se Jiří Dušek.

Originální audio záznam celého rozhovoru je ve formátu mp3 a má velikost 6 MB (25 min). Na jeho pořízení spolupracoval Roman Přichystal.

 

Proč mají astronomové rádi jižní pól?

Není všechno chladné, co studí...

 Těžko bychom hledali méně pohostinné místo než jižní zeměpisný pól. Uprostřed několik tisíc kilometrů veliké pláně věčného ledu a sněhu spadne každý rok méně srážek na Sahaře a ručička teploměru zde klesá až na osmdesát stupňů Celsia pod nulou. Za takových podmínek -- bez speciálního oděvu -- zmrznete do několika minut a ledničky na tamní Admundsenově-Scottově polární základně musí uskladněné potraviny dokonce ohřívat!

Nízká teplota a nedostatek vláhy však není jediný problém. Antarktický kontinent je pokrytý vrstvou ledu o průměrné tloušťce dva kilometry. Jižní pól se pak nachází 2900 metrů nad mořem a vzhledem k atmosférickým podmínkám odpovídá místní průměrný tlak dokonce výšce ještě o pět set metrů větší. Horská nemoc a s ní spojené nejrůznější zdravotní problémy nejsou proto u polárníků nijak výjimečným jevem.

Macešsky se chová i samo Slunce: Šestiměsíční polární noc střídá stejně dlouhý den. Naše mateřská hvězda zde vychází v září, zapadá v březnu. Během "léta" sice teplota vystoupí až na mínus dvacet stupňů Celsia, objevuje se však jiné nebezpečí. Po vysokých dávkách ultrafialového záření mohou polárníci rychle oslepnout. Pohyb v okolní krajině je tudíž bez speciálních brýlí nemožný.

Vyplatí se tedy astronomům za takových, doslova vražedných podmínek cestovat na samý "vrchol" světa? Odpověď najdete v "Temném sektoru" -- kilometr chůze od americké základny Admundsen-Scott. Právě tady se totiž hvězdáři pokoušejí sledovat hvězdnou oblohu s několika experimentálními dalekohledy, jakými si zárodky budoucí veliké observatoře. Jižní pól je totiž skutečným astronomickým rájem. Důvody?

Existuje nepřeberné množství objektů, jež musí hvězdáři sledovat bez přestávky: například gravitační mikročočky nebo hvězdy při stelární seismologii. Až donedávna přitom museli pro takové speciální kampaně organizovat síť pozorovatelen po celém světě, které si vytipovaný objekt ve shodě s otáčením Země postupně "předávaly". Stačilo však, aby bylo na jediném místě zataženo a hned byly drahocenné záznamy přerušené a práce několika desítek lidí mnohdy přišla vniveč. Ani vesmírné observatoře, až na výjimky, nebyly řešením. Jednak obíhají kolem naší planety a občas také k vybranému cíli nedohlédnou a jednak je jejich přístrojový čas nesmírně drahý. Astronom musí projít komplikovaným výběrovým řízením často jenom proto, aby získal několik desítek hodin pozorování. O týdnech a měsících si může nechat jenom zdát.

První výhodou observatoře na jižním pólu je tedy šest měsíců dlouhá polární noc. Během ní lze nepřetržitě, dny i týdny, sledovat chování nejrůznějších vesmírných objektů. V průběhu pozorování se také prakticky nemění výška objektu nad obzorem, a proto výrazně ušetříte na montáži dalekohledu. Tuto skvělou vlastnost hvězdáři poprvé využili v červenci 1994, kdy se během jednoho týdne srazila rozpadlá kometa Shoemaker-Levy 9 s Jupiterem. Planetu na jižním pólu astronomové sledovali prakticky nepřetržitě a nakonec se jim podařilo zachytit zánik sedmnácti z celkem jedenadvaceti největších úlomků vlasatice.

Pro hvězdárnu u Admundsenovy-Scottovy základny mluví i minimální množství srážek a velká nadmořská výška. Suchý vzduch bez vodní páry a téměř bezvětří -- ideální podmínky pro pozorování v infračerveném a radiovém oboru elektromagnetického spektra. Cena za vývoj, dopravu, opravu i inovaci veškerých detektorů je přitom mnohonásobně nižší než vypuštění obdobné aparatury na oběžnou dráhu kolem Země.

Z těchto důvodů dnes v Temném sektoru pracuje celá paleta komplikovaných a drsným podmínkám odolných zařízení: mikrovlnné radioteleskopy studující galaxie i zbytkové mikrovlnné záření, infračervené dalekohledy (výhodou je, že tyto detektory nemusíte zvlášť chladit) pronikající do útrob molekulových mračen a kilometr pod povrchem ledového krunýře zde existuje i unikátní lapač neutrin, jenž číhá na drobné záblesky světla doprovázející srážky těchto elementárních částic s atomovými jádry molekuly vody.

To všechno jsou ovšem pouze první a nesmělé krůčky. Astronomové jsou však bytosti přizpůsobivé a hodně odolné. Pro radost z poznávání vesmíru jsou proto ochotni zvládnout i mnohahodinový let na palubě vojenského speciálu, v "ekonomické" třídě spolu s krabicemi nákladu a za ohlušujícího rámu, do místa, které -- ač na Zemi -- je svými podmínkami bližší spíše Marsu.

Jiří Dušek
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...