:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

364. vydání (17.9.2001 )

Foto archiv Určitě to znáte. Přijdete z nějaké porady, schůzky či náhodného setkání rozjetí jako parní kotel lokomotivy supící mezi Brnem a Prahou rychlostí nejméně 130 kilometrů v hodině. Adrenalin máte na nejvyšší možné míře a potřebujete se nějak zklidnit... Já sám, bych v takovém případě nejraděj rozčílení nejraději sestřelil dobře mířeným panákem tvrdého alkoholu. Vždyť, co jiného může v takové chvíli lépe pomoci? Snad jenom boxovací pytel.
Ale teď vážně. Už mne párkrát napadlo, že bychom mohli mít v naší kanceláři instalovanou láhev dobrého pití, která by sloužila jako záchranný kruh v krizových situacích. Ovšem pokaždé, když jsem nad ní uvažoval, uvědomil jsem si, že to nebude ta jednoduché. Pokud by totiž byla volně přístupná, sahalo by se na ní i jindy, v době míru, a brzy bychom tak dospěli až na hořké dno. Navíc je požívání alkoholu v pracovním procese zakázáno, že?
Nakonec jsem tedy vymyslel automat na panáky. Podobně jako plechové krabice na žvýkačky, šestákové tretky, bagety a kondomy, byste k takovému vynálezu přistoupili, vhodili dvacetikorunu nebo jiný, přijatelný obolus, a vám by v přihrádce zakryté odsouvatelným plexisklem vypadnul panák. Výhody by přitom byly zřejmé: Vás by to uklidnilo, navíc by vám automat zabránil bohapustě pařit. No a možná bych jako celostátní dealer konečně zbohatnul...
Nápad jsem ve svém mozku laskal už několik měsíců a dokonce jsem uvažoval i o technické realizaci. Jenže ouha! Skoro nic není na tomhle světě originální, navíc se o tom díky globální komunikaci docela brzo dozvíte: Na ulicích japonských měst si v současnosti můžete koupit známé sake v automatech: Hodíte příslušný počet jenů a vám z nich vypadne malá sklenička zvaná "koppuzake".
Škoda. Takže opět nebudu mít patent ani ty blbý miliony.

Jiří Dušek

 

 

 

Populační exploze

Ve většině hotových galaxiích vznikají hvězdy jenom pozvolna, s rozvahou. Jsou však případy, kdy se stálice rodí jako na běžícím páse. Takovým případem explozivní porodnice je i NGC 3310, na kterou se podíval Hubblův kosmický dalekohled.

 První otázka, která vás asi napadne, zní: Jak můžeme něco takového vůbec zjistit? Jak se určuje stáří jednotlivých hvězd? Způsobů je několik, ale v podstatě jsme odkázáni jenom na indicie v jejich spektrech a u hodně vzdálených objektů v jejich barvě. Obecně se usuzuje, že tzv. "modré" stálice jsou na povrchu hodně horké, tudíž jsou i značně hmotné a velmi mladé. A naopak: Červené stálice patří mezi chladnější případy, které žijí již delší dobu.

On totiž existuje takový obecný předpis: Vzhled hvězdy, její vnitřní stavbu a vývoj má rozhodující význam její hmotnost; ostatní charakteristiky (rotace, počáteční chemické složení) dění ve hvězdě ovlivňují jen okrajově. Takže velmi hmotné hvězdy, které desetkrát a více převyšují naše Slunce, mají velkou povrchovou teplotu, září intenzivně, ale krátce. V průběhu několika málo let vyčerpají své zásoby životodárného vodíku a explodují jako supernovy. Jejich celý život proběhne tak rychle, že se dokonce nestačí vzdálit od místa svého zrodu. Naopak méně hmotné stálice se svým životadárným palivem šetří -- existují déle, nejsou však tak zářivé a tedy ani nápadné.

U galaxie NGC 3310 narazili hvězdáři na nečekaně veliké zastoupení horkých hvězd. V jejích spirálních ramenech se ukrývá několik stovek velmi koncentrovaných hvězdokup, přecpaných stelárními novorozeňaty. Na barevných záběrech se přitom tváří jako světle modré skvrnky.

Astronomové předpokládají, že každá s těchto skupin představuje tak milion hvězd, které vznikly v průběhu nanejvýš stovky tisíc roků. Většina z nich se přitom v NGC 3310 objevila nejpozději před 100 miliony roky a jsou tak možným pozůstatkem po kolizi galaxie s jiným objektem tohoto druhu.

Srážky rozsáhlých hvězdných ostrovů přitom nejsou pro samotné stálice obzvlášť dramatické. Vzdálenosti mezi nimi jsou totiž více než stomilionkrát větší než jejich velikosti, takže k jejich setkání dochází zcela výjimečně. Kolize však změní život mezihvězdných mračen s rozměry až několik stovek světelných roků, ve kterých pak dochází přímo k explozivnímu zrodu nových hvězd. Navzájem se potkávající oblaka plynu a prachu se současně zahřívají a tak se stávají nesmírně intenzivními zdroji infračerveného záření.

NGC 3310 leží v souhvězdí Velké medvědice, asi šedesát milionů světelných roků daleko a Hubble se na ni podíval hned dvakrát: v březnu 1997 a září 2000. Výsledek stál, jak už se stalo pomalu zvykem, za to.

Jiří Dušek
Zdroj: Hubble Heritage a další.
 

Teroristé z vesmíru

Nekomentované záběry Washingtonu a New Yorku pořízené několika různými umělými družicemi.

Zdroj: Space Imaging a NASA.
 

Měsíc na kouli

Skutečný znalec měsíčního povrchu si při pohledu na rektifikovaný Měsíc připadá jako Alenka v krajině za zrcadlem.

 Určitě jste si už někdy při prohlížení Měsíce všimli, že krajina poblíž jeho okraje je mnohem méně zajímavá než ta, která je blíže středu. Krátery na okraji připomínají protáhlé nudle a věnce pohoří se v lepším případě prozrazují jen jako tenké proužky stínu. Všechny útvary v těchto oblastech jsou velmi nesrozumitelné a protože je pozorujeme zešikma, je těžké si představit, jak vypadají ve skutečnosti. Stačí si však vzít na pomoc fotografie nebo mapy získané sondami, které nad těmito oblastmi prolétaly a snímkovaly je shora. Na nich jsou útvary viděny z nadhledu, a tak snadno získáme představu o jejich skutečné podobě.

Možná se vám to bude zdát neuvěřitelné, ale existuje způsob, jakým se můžete na útvary nacházející se blízko limbu Měsíce podívat shora, aniž byste opustili váš pokoj. V padesátých letech nechal známý americký planetolog holandského původu Gerhard Kuiper zhotovit kouli z hliníku o průměru 91 cm natřenou šesti vrstvami bílé barvy, přičemž svrchní vrstvu tvořil automobilový lak s jemným zrnem. Na tuto kouli pak na chodbě Arizonské univerzity promítal nejkvalitnější snímky Měsíce té doby, pořízené některou ze čtyř největších amerických observatoří (Yerkes, McDonald, Lick, Mount Wilson). Z jiného místa, a sice z kolmého směru nad danou oblastí se pak obraz přefotografoval.

Kuiper tak získal přes dvě stě snímků, z kterých se mohla sestavit mapa přivrácené části Měsíce, přičemž i okrajové části byly poprvé v dějinách nezkreslené.

Skutečný znalec měsíčního povrchu si při pohledu na rektifikovaný Měsíc připadá jako Alenka v krajině za zrcadlem. Na těchto "zenitových" snímcích jsou totiž všechny úvary blízko limbu kruhové a nezkreslené šikmým pohledem. Některé z důvěrně známých útvarů navíc vypadají velmi neobvykle. Např. známá soustava světlých paprsků kráteru Tycho, nacházející se v oblasti jižní pahorkatiny, vypadá na rektifikovaných snímcích téměř dokonale symetricky.

Rektifikované snímky se tak staly velmi cenným vědeckým materiálem, který napomohl celé řadě nových poznatků. Jedním z nich je např. objev dvanácti gigantických kotlin s několika soustřednými valy.

Jak vidíte, nevyžaduje tato metoda žádných zvláštních prostředků a může si to každý vyzkoušet. Stačí k tomu větší koule s hladkým povrchem, diaprojektor a kvalitní diapozitivy našeho blízkého souseda. Proto, když mi Leon Miš asi před pěti lety ukázal článek o rektifikování, začal jsem ještě týž večer zkoušet promítat diapozitivy na vše kulaté, co se doma našlo, abych se přesvědčil, zda-li to opravdu funguje. Fungovalo to bezvadně.

V nadcházejících dnech jsme se po našem okolí začali rozhlížet očima dychtivých "rektifikátorů" a hledali co možná nejlepší kouli vhodnou pro naše účely. Nakonec zvítězila koule o průměru třicet centimetrů z mléčného skla používaná jako osvětlovací těleso. I když první pokusy s tímto "Měsícem" dopadly nad očekávání dobře, ukázalo se, že skleněná koule má mnoho nedostatků: světlo se v kouli rozptylovalo a od lesklého povrchu se odrážela lampa diaprojektoru.

 Do koule jsme cpali téměř vše, co stavební průmysl dnes nabízí, ale jako nejlepší výplň se nakonec přece jen ukázal sádra. Jediný nedostatek jsme spatřovali "pouze" v její váze, která však nasytila Leonovu nebezpečnou magelománii. Den, kdy jsme do skleněné koule vlévali jednu vrstvu sády za druhou, byl opravdu nezapomenutelný. Po té, co byla koule vystlána molitanem a sádra přetékala přes okraj, jsme už ji nechali žít vlastním životem. Její tvrdnutí totiž probíhalo více než čtrnáct dní! Nakonec skleněná koule tlaky schnoucí sádry o váze téměř 20 kg nevydržela a praskla. Povrch jsme museli natřít sádrovou kaší, vyhladit karosériovým tmelem a přestříkat několika vrstvami bílé acetonové barvy. Po té už mohla koule i se stativem putovat do Brna, kde měla svou premiéru.

Náš postup ale berte raději jako odstrašující případ. Po světě se povaluje spousta jiných, vhodnějších a hlavně lehčích koulí, které se k tomuto účelu dají použít. Naši kouli jsme záměrně předimenzovali, by vydržela cestování vlakem na hvězdárnu do Brna, kde jsem ji použil k malé přednášce. Koule putovala i do polozatopené Ostravy na MEO´97, kde se s její pomocí měl vytvořit fotografický atlas rektifikovaného Měsíce.

Koule však díky vlhkosti chytla plíseň, takže jsme byli nuceni odložit na neurčito. Pokud znáte měsíční povrch a máte v paměti podobu význačnějších útvarů, bude pro vás pohled na rektifikovaný Měsíc jistě skvělou zábavou na dlouhé hodiny. Tak tedy mnoho štěstí!

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Připravuje se pro moon.astronomy.cz
 

Barvy duhy

Jak vzniká barevná ozdoba odpolední přeháňky?

 Tuhle situaci jste určitě zažili mnohokrát: Bylo pozdní letní odpoledne, lepivé dusno a těžký vzduch se téměř krájel. Tráva připomínala troud a sucho praskalo ve švech. V tom se od západu přihnaly kovově šedivé mraky, které s sebou přinesly prudký déšť. Kapky zkropily popraskanou zem, napojily usychající květiny a vás zaplavil ten nádherný pocit chladivé svěžesti, kterou nezprostředkuje ani ta nejexkluzivnější žvýkačka.

Jak přeháňka přišla, tak i odešla. Samaritánské mraky pokračovaly ve své misionářské cestě dál na východ -- na západě skrz protrhané mraky vykouklo nádherně zlatavé Slunce a před zraky náhodných kolemjdoucích se přesně na opačné straně rozepnula křehká duha.

Krása vykreslená na nekonečných stuhách věčně se opakujících přeháněk nemá pro život na naší planetě žádný význam. Přesto nenechá většinu náhodných pozorovatelů v klidu. Její křehkost, rozmanitost, barevné podání, vůně i jiskra stojí za to krátké zastavení. A navíc, u jejího úpatí -- jak známo -- najdete báječný zlatý poklad.

Základy této přírodní okrasy ovšem nejsou vůbec jednoduché a uspokojivě byly vysvětleny teprve v polovině dvacátého století. Možná právě v tom je ona krása. Ostatně se podívejme na jednu obyčejnou kulovou vodní kapičku, řekněme o průměru jeden až dva milimetry, se kterou se setká náhodně prolétající sluneční paprsek. Na rozhraní vzduchu a vody se původně bílé světlo rozprskne podle vlnových délek: při přechodu do opticky hustšího prostředí (tedy vody) se podle patřičných zákonů lomu a odrazu nejvíc ke kolmici lomí paprsky z modré části spektra, nejméně pak z červeného konce.

Poté putují k "protější stěně" kapky, kde většina světla projde ven. Část se ale odrazí zpět a dorazí k "přední stěně", na rozhraní vody a vzduchu se opět lomí a jednou pro vždy opustí kapku. S původním slunečním paprskem přitom ten "modrý" svírá úhel asi 40 stupňů, zatímco "červený" 42 stupňů. Stejně se chovají všechny ostatní vodní kapky, které směřují z mateřského oblaku k netrpělivé zemi.

Tímto způsobem vzniká tzv. "primární duha". Je součástí ohromného mezikruží o poloměru 42 stupňů a tloušťce asi dva stupně, ze kterého vidíme jenom část, co je v daném momentu nad obzorem. Střed "duhové" kružnice totiž leží na spojnici Slunce-pozorovatel, ve směru tzv. antisolárního bodu, takže jeho úseč určuje aktuální výška Slunce. Čím je níž, tím je duha větší. Podobu nádherného půlkruhu získá jenom v době západu Slunce za obzor, kdy může -- pokud je hodně odmodralé, vykreslit vzácnou růžovou duhu. S kompletním duhovým kruhem se lze vzácně setkat pouze v letadle.

Pokud se Slunce nachází ve výšce větší než 42 stupňů, nemůžeme duhu spatřit -- promítá se pod obzor. Což je případ letního poledne třeba v České republice. V jiných zeměpisných šířkách je tomu ale samozřejmě jinak. Poněkud nesmyslné jsou však zkazky o sedmi barvách duhy. Podíváte-li se pozorně, zjistíte, že jednotlivé barvy mají zcela plynulé přechody, které pouze lidské oči seskupují do konkrétních skupin. Uvnitř, dole je fialová, vně, tedy nahoře červená.

 Je-li ve vzduchu dostatečný počet vodních kapek a vám přejí světelné podmínky, objeví se nad zřetelnou "primární" duhou i méně výrazná sekundární. Má opačný sled barev -- červenou uvnitř, fialovou vně a vzniká prakticky stejně, jen u ní hraji roli dva odrazy na zadní stěně vodní kapky. S původním slunečním paprskem tak barevné spektrum svírá úhel 51 stupňů a stejný je i průměr duhového kruhu. (Konkrétně červené paprsky vycházejí pod úhlem 50 stupňů, fialové pod úhlem 53,5 stupně.)

To však nejsou všechny kličky a háčky, které nám může barevné představení ukázat. Na mlze může Slunce, Měsíc v úplňku ale též silný světelný zdroj vykreslit tzv. bílou duhu.

Další zajímavou vlastností optického představení je uvnitř hlavní duhy nápadně světlejší obloha. Ostatně je to patrné i na přiloženém snímku. Svou roli zde opět hrají vodní kapky: Geometrii průchodu slunečního paprsku totiž ovlivňuje jeho vzdálenost od osy kapky, která spojuje její střed se Sluncem. Většina vystupujících paprsků se koncentruje kolem úhlu 42 stupňů a zbytek odchází pod menším úhlem. Kapky tedy světlo posílají dovnitř duhového kruhu -- proto je zde obloha světlejší. U slabší sekundární duhy světlo naopak uniká pod uhly větší než 51 stupňů. Takže i nad ní je jas o něco větší, i když prakticky nepostřehnutelně.

Naopak mezi oběma pásy je nebe nápadně tmavší -- této oblasti se říká Alexandrův oblouk. To podle řeckého filozofa Alexandra z Afrodisiady, který ho kolem druhého století před naším letopočtem jako první popsal.

Na vnitřní straně hlavní duhy lze kromě toho narazit na střídající se jasné a tmavé proužky, tzv. nadbytečné oblouky. Vysvětlující se interferencí světla a někdy mají růžový nebo zelený odstín. Velikost vodních kapek současně určuje i kvalitu celého jevu: Největší kapky o průměru několika milimetrů vykreslují jasnou duhu s nápadnými barvami, zatímco ty výrazně menší, kolem setiny milimetru, odstíny ztrácí a dávají za vznik bílé duze. Snadno se také můžete přesvědčit, že je její světlo polarizované. Budete-li ji sledovat skrz fotografický polarizační filtr, při vhodném natočení zmizí některé části duhy.

A tak dále a tak dále... U barevného představení hraje roli celá řada dalších jevů. Existuje bezpočet duhových variací, z nichž mnohé jsou vzácnější než výhra ve Sportce. Tu a tam se na nebi objeví třeba terciální duha, kterou má na svědomí trojnásobný odraz ve vodních kapkách. Velmi zajímavý je i pohled na "vycházející duhu", kdy Slunce teprve začalo klesat pod výšku 42 stupňů nad obzorem, nebo též ranní duhu, která je vzhledem k meteorologickým podmínkám výrazně vzácnější než odpolední a večerní. Také bílá duha na mlze může mít svůj "sekundární" doplněk a dokonce i nadbytečné oblouky. U moře lze vzácně narazit i na tzv. odraženou duhu. Vzniká po odrazu slunečního světla od vodní hladiny a zcela symetricky se klene nad tou primární. Prostě variací je bezpočet, stačí se jenom dívat.

Jiří Dušek
Zdroj: Vyjde na http://rady.astronomy.cz
 

Sraz amatérských dalekohledů

Hvězdárna v Rokycanech a Hvězdárna a planetárium hl. m. Prahy pořádají a zvou na tradiční Seminář majitelů a konstruktérů amatérských dalekohledů, který se uskuteční od 5. do 7. října na Hvězdárně v Rokycanech.

 Páteční program se uskuteční na Hvězdárně v Rokycanech a bude především možností pro neformální setkání účastníků. Mohou zde probrat množství témat, na něž se nedostalo místo v oficiálním programu. Postaráno však bude nejen o prostor pro kuloárové diskuse, ale i o kulinární potřeby přítomných. V provozu bude jednoduchý bufet a možnost rožnění. Za jasného počasí proběhne také pozorování dalekohledem hvězdárny.

Jednání semináře v sobotu a v neděli proběhne na jiném místě -- v Základní škole T.G.M. Přesné místo je vyznačeno na mapce (z druhé strany programu). Budova základní školy je blízko náměstí a současně nedaleko od vlakového a autobusového nádraží.

Programovým zaměřením letošního semináře se opět tématicky vracíme k prvním ročníkům přístrojových seminářů a především sobota bude skutečně plně patřit konstruktérům astronomické techniky. Dvě dopolední přednášky budou předneseny odborníky na slovo vzatými. Po zahájení se krátce po deváté hodině ujme slova Doc. Ing. Josef ZICHA, CSc. z odboru přesné mechaniky a optiky Strojní fakulty ČVUT s přehledovou přednáškou o montážích dalekohledů a mnohým co s tím souvisí. Na jeho vystoupení naváže svým příspěvkem Ing. Jan KOLÁŘ, CSc. přednáškou o montážích dalekohledů konstruovaných a vyráběných v amatérských podmínkách, tedy "bez možnosti využití vývojových dílen Zeissových závodů".

RNDr. Pavel AMBROŽ, CSc. se bude věnovat tomu, co všichni označují jako "seeing", tedy proudění vzduchu před dalekohledem, ale i v něm. Odpolední program bude pokračovat oblíbenou astroburzou. Bude možno nakupovat astronomické publikace, objednávat brusivo a prodávat či nakupovat cokoliv s astronomií spojeného. Registrace prodávajících na astroburze se bude konat u prezence v sobotu ráno a také o polední přestávce (poplatek bude činit 20,- Kč -- netýká se firem). Souběžně s astroburzou bude probíhat i praktické proměřování optiky a posuzování montáží dalekohledů (v rámci technických možností organizátorů). Budete tak mít příležitost dovézt si k proměření optiku a montáže z domova, ale současně se třeba hned přesvědčit, jak výhodně jste nakoupili.

Večerní program je vyhrazen pro příspěvky účastníků, v nichž může kdokoli z Vás seznámit ostatní přítomné s technickými problémy spojenými se stavbou dalekohledů a dalších astronomických zařízení, ale především s Vaším způsobem jejich řešení. Vítány jsou také ukázky zajímavých pozorování či k astronomii se vážících událostí zaznamenaných prostřednictvím videozáznamů, diapozitivů či počítačových programů nebo pořadů (organizátoři si vyhrazují právo výběru příspěvků). Délka jednotlivého vstupu by neměla překročit 15 minut. Své příspěvky prosím přihlaste předem (příloha přihlášky). Autorům, jejichž příspěvky budou přijaty, tuto skutečnost obratem oznámíme a budou současně zproštěni seminárního poplatku.

V nedělním programu se přeci jen opět trochu odchýlíme od konstruování astronomické techniky. Doc. RNDr. Petr Kulhánek, CSc. z katedry fyziky Elektrotechnické fakulty ČVUT pro účastníky semináře připravil komentované snímky z velkých dalekohledů světa. Závěr patří RNDr. Jiřímu Grygarovi, CSc. s tématem pro mnohé na výsost zajímavým -- Amatérská astronomie 21. století.

Pokud se chcete na seminář přihlásit, kontaktuje prosím Hvězdárnu v Rokycanech: Voldušská 721/II, 33711 Rokycany, telefon 0181/722622, e-mail halir@oku-ro.cz, event. na stránkách Hvězdárny a planetária hlavního města Prahy.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...