:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

360. vydání (3.9.2001 )

 Z několika reportáží a úvodníků jste si jistě domysleli, že letošní astronomická letní expedice v Úpici se opravdu vydařila. Nebylo to jen díky sehrané partě vedoucích, pohodové atmosféře, kterou navodili někteří zaměstnanci a téměř bezproblémoví expedičníci, ale především díky dobrému počasí. Jasných nocí se tentokrát urodilo docela dost, takže každý kdo měl chuť, mohl během expedice zaplnit hned několik stránek svého pozorovacího deníku.
Stejně jako loni, jsem měl i letos na starost Měsíční skupinu, která v prvních dnech byla naprosto oddána prohlížení a poznávání našeho souseda. Právě série jasných nocí měla na svědomí, že den po dni jsme mohli sledovat postup večerního terminátoru po měsíční krajině. I když jsem sám viděl na Měsíci dalekohledem už leccos, musím přiznat, že tentokrát bylo opravdu na co se dívat: Zmizení kráteru Alphonsus, Přímý val, západ Slunce nad Zálivem duh, sítě brázd rozprostřené kolem Moře vláhy a spousta dalších stínových představení. Sám bych kreslil a prohlížel až to vypsání tuhy, ale zájemců o velká zvětšení bylo mnoho, a tak jsem své koukání omezil pouze na nastavovaní zajímavých útvarů.
Při prvních pozorovacích seancích, které byly vyzdobeny řádkou ranních planet, mnohé členy mé skupiny Měsíc naprosto uchvátil. K mému překvapení se největším kreslícím fanatikem stala má dívka, která těm stínovým kouzlům naprosto propadla. Kreslila i za svítání a dokonce ani angína, která pomalu začínala hlodat v jejím krku, ji neodradila od prohlídky terminátoru. Po návratu zpět do Brna pak na mě čekaly nejen její kresby, nad kterými trávila dlouhé hodiny, ale i kresby dalšího "měsíčňana" Milana Blažka z Prahy a také CDD snímky Tomáše Hynka (viz ukázka). Zkrátka je vidět, že Měsíc o letošních prázdninách bodoval a já z toho mám upřímnou radost!

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Záprdek

Může se nám to líbit, může se nám to nelíbit, ale Hubblův nesmírný dalekohled nám na křemíkových čipech svých citlivých kamer vykreslil okolí jedné vyžilé hvězdy. Zvláštní pozornost si pak zaslouží plynné hrátky v jejím nejtěsnějším okolí.

 Pokud byste se na tuhle stálici chtěli podívat, musíte se vydat do souhvězdí Lodní zádě, latinsky zvané Puppis. V tomto směru, ve vzdálenosti asi pěti tisíc světelných roků, pozorujeme hustou, docela známou a lehce pozorovatelnou hvězdokupu M 46. Na jejím okraji je pak vcelku nenápadná hvězdička, která nese suché označení OH231.8+4.2. Nicméně právě ona se ocitla v zájmu pilné vesmírné observatoře -- a zcela oprávněně.

OH231.8+4.2 patří mezi stálice podobné Slunci. Na rozdíl od naší denní hvězdy je však na konci svého vývoje. V jejím nitru dřímá vyhořelé palivo z předcházejících jaderných reakcí, budoucí bílý trpaslík, její vnější obal ve formě ohromných proudů uniká do okolního prostoru, kde obohacuje mezihvězdný plyn a prach. Je tak zárodkem pro skutečnou planetární mlhovinu -- objekt, jenž nemá s planetami nic společného. Není totiž ničím jiným než pomíjivým náhrobkem po existenci jedné obyčejné hvězdy v obyčejné Galaxii. Pro hvězdáře je však napínavá především proto, že do podobného stádia spěje i naše Slunce. Byť ho to čeká za takových pět miliard roků.

Na záběrech, pro kritické oko obyčejného diváka samozřejmě dodatečně zabarvených, je nadmíru pohledná mlhovina. Každému sice připomene něco jiného, nicméně si od hvězdářů vysloužila hned dva názvy: Tykev nebo méně lichotivý Mlhovina zkažené vejce (hezky česky Záprdek). První vychází z jejího tvaru, druhé z velkého obsahu síry, která je hlavní součástí nelibě vonícího sirovodíku.

Mlhovinu, kterou samozřejmě jen tak neočucháme, vytvořil plyn unikající z centrální hvězdy, urychlovaný ve dvou protilehlých směrech. Materiál, na záběru ve žluté barvě, dosahuje šílených jeden a půl milionu kilometrů v hodině a podle odhadu astronomů je tento proces natolik efektivní, že tak OH231.8+4.2 přišla o většinu své původní hmoty. Ona samotná vidět není, ukrývá se neprůhledném centrálním oblaku.

Snímky z Hubblova kosmického dalekohledu pomohly španělským a americkým hvězdářům alespoň z části prozkoumat, jak se unikající plyn s okolním materiálem, jenž ze stálice uniknul v předcházejících etapách jejího vývoje. Vyznačen je modrou barvou. Výsledkem takové srážky je nápadná rázová vlna, která vede k prudkému zahřátí a tedy i "rozsvícení" plynu.

Tykev má na délku asi 1,4 světelného roku, tedy i na kosmické poměry docela málo. Astronomové věří, že plyn, který ji tak zajímavě na nebi vykreslil, OH231.8+4.2 opustil zhruba před osmi sty roky. Za zhruba stejnou dobu se pak promění v typickou planetární mlhovinu. A pak? Pak se během pár desítek tisíc roků rozplyne. Nebude ani Tykev, ani Záprdek, zůstane jen chladnoucí bílý trpaslík. A i ten se pár desítek miliard roků promění ve vystydlého trpaslíka černého.

Jiří Dušek
Zdroj: Hubble/ESA News
 

Astronomické částky III

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

 Co takhle celou věc trošku "převrátit na ruby" a podívat se po astronomických motivech použitých na platných bankovkách a mincích různých zemí. Možná budete překvapeni, ale bude toho na "volný seriál".

Po bankovkách českých a slovenských se podívejme na měny našich západních sousedů. Mají sice na kahánku (jsou v platnosti do 31. 12. 2001, v těch zemích, které přecházejí na jednotnou měnu Euro).

V Německu je vyobrazen na bankovce s nominální hodnotou 10 DM skutečný velikán vědy -- Karl Friedrich Gauss. Patří k nevýznamnějším matematikům všech dob, ale sehrál významnou roli i v astronomii, fyzice a geodézii. Pohled do encyklopedie nám prozradí, že se narodil 30. dubna 1777 v německém městě Brunswicku ve velmi chudé rodině. Protože od dětství projevoval neobvyklé matematické nadání, jeho učitel mu pomohl zajistit prostředky potřebné k dalšímu studiu. Studium matematiky dokončil na univerzitě v Göttingenu v roce 1798. O rok později získává doktorát na univerzitě v Helmstadtu.

Jako astronom se proslavil zejména vypočtením polohy ztracené planetky (1) Ceres. Podle jeho výpočtů byla planetka znovu objevena v roce 1802 německým astronomem Olbersem. Gauss posléze vypracoval obecnou metodu výpočtu trajektorie těles ve Sluneční soustavě ze tří pozorování, kterou publikoval v práci "Teorie pohybu nebeských těles" roku 1809.

Gauss byl hluboce věřící a konzervativní člověk aristokratického vystupování. Stranil se politiky a velmi nerad učil (měl jen několik studentů). Zato jeho matematické dílo čítá 155 publikací! Byl skvělý v aritmetice a měl fenomenální paměť na čísla.

Na druhé straně bankovky je vyobrazen sextant, ale tomu jsme se již podrobněji věnovali v první části tohoto nepravidelného seriálu.

Tomáš Gráf
 

Jak se pozná meteorit?

Máte dojem, že vám na zahradu spadnul meteorit? Určitě? Příliš se neradujte!

 Ať už jste si mimozemským původem takového tělesa jisti sebevíc, poznat meteorit není vůbec snadné. I když je zřejmé, že onen tajemný kámen ještě včera na vaší zahradě, chodníku, střeše, balkónu... neležel, stoprocentní potvrzení vyžaduje nejen pečlivé studium podezřelého tělesa, ale také bohaté zkušenosti odborníka. Žádné obecné a dostatečně spolehlivé kritérium, na základě kterého lze rozhodnout o vesmírném původu podezřelého kusu horniny, totiž neexistuje.

Odkud se vlastně meteority berou? Většinou představují pozůstatky po vzniku Sluneční soustavy před více než čtyřmi a půl miliardami roků. Řada z nich ale vznikla později, při srážkách planetek v oblasti mezi Marsem a Jupiterem, stejně jako při průletech velkých vlasatic, v pozemských sbírkách se dokonce ocitnuly vzorky z Měsíce a Marsu vyvržené do meziplanetárního prostoru při pádu větších těles.

Meteority se dělí se na kamenné, železokamenné a železné. Zpravidla mají jemnou, černě natavenou povrchovou kůrku bez ostrých hran, která je výsledkem ohnivého letu zemskou atmosférou. Pro některé exempláře (obzvlášť železné) jsou typické zaoblené, okrouhlé jamky, podobné otiskům prstů -- stopy po erozi vířivých nadzvukových proudů vzduchu během pádu tělesa. Obecně přitom platí pravidlo, že čím je meteorit větší, tím větší jsou tyto ďolíky, na druhou stranu ale také tvrzení, že se vždy vytvořit nemusí.

Natavená kůra je sice hlavním poznávacím znakem, nicméně může být velmi tenká a pod náporem povětrnostních vlivů může brzo po pádu zmizet. Kromě toho se tu a tam meteorit za letu rozlomí na několik kusů a obnaží tak vnitřní, nezčernalé části. U kamenného meteoritu se pak uvnitř mohou objevit zvláštní kulovitá tělíska -- tzv. chondry, která se v pozemských horninách nevyskytují. V některých případech jsou velké jako špendlíková hlavička, v jiných jako hrášek. Takovým meteoritům se pak říká chondrity.

Existují však kamenné meteority bez chonder, ale také velmi vzácné uhlíkaté chondrity. I když mají ve vesmíru největší zastoupení, představují nejkřehčí kosmické kamení a průlet atmosférou přežijí jenom málokdy. A pokud ano, rychle se na vzduchu rozpadají. Na první pohled vypadají jako kus uhlí, to pro vysoký obsah organických látek, a pokud je navlhčíte, zpravidla nepříjemně páchnou. Uhlíkaté chondrity představují pro odborníky materiál vyvažovaný zlatem!

I když jsou v meziplanetárním prostoru nejhojnější právě kamenné chondrity, v pozemských sbírkách dominují především železné meteority. Jednak poměrně snadno přežijí spalující let zemskou atmosférou, jednak jsou nápadné ještě dlouho po svém pádu.

 Hmotnosti a nepravidelné rozměry meteoritů kolísají od nejjemnějších prachových částic až po mnohatunové kusy (pád tak velkých těles doprovází vznik kráteru, který je samozřejmě nepřehlédnutelný). Největší známý meteorit se jmenuje Hoba, leží v Namíbii a váží šedesát tun. Spadnul před nejméně několika tisíci roky (možná i miliony) a podle stupně zkorodování odborníci odhadují, že měl původně kolem sto tun. Největší kamenný meteorit (chondrit) přistál v roce 1969 u mexického městečka Allende. Všechny jeho nalezené úlomky vydaly na dvě tuny. V lednu roku 2000 se pro změnu v kanadské Aljašce zřítil uhlíkatý chondrit, ze kterého se podařilo vyhledat celou přes čtyři sta úlomků, z nichž největší vážil 2,3 kilogramu.

Nálezcům možného meteoritu lze doporučit jediné: dopravit kámen (třeba poštou) do Národního muzea v Praze, na Astronomický ústav Akademie věd České republiky v Ondřejově, event. do geologických sbírek některého z větších muzeí (třeba Moravského zemského muzea v Brně). S největší pravděpodobností půjde o odpadní strusku z hutní pece, silně korodovaný předmět či neobvyklou pozemskou horninu, ale může se stát, že najdete skutečného "posla z hvězd".

Realita je však neúprosná: Sledovat přímo pád takového kamene se poštěstí asi třem lidem z milionu. Na druhou stranu však můžete být svědky řady doprovodných jevů, především pak samotného letu bolidu zemskou atmosférou. Pro odborníky jsou v takovém případě nesmírně důležité následující údaje: přesná doba pádu, trasa v atmosféře, popis průvodních jevů (světelných, zvukových) a dokumentace (fotografická) místa, kde byl kámen či kameny nalezeny. Meteoritu se nikdy nedotýkejte holou rukou, opatrně ho zabalte třeba do čistého igelitového pytlíku a okamžitě uvědomte některou z výše uvedených institucí nebo alespoň nejbližší hvězdárnu. Lovu zdar!

Jiří Dušek
Zdroj: Vyjde na http://rady.astronomy.cz
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...