:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

354. vydání (1.8.2001 )

Foto http://australiasevereweather.com/ Když jsem se začátkem tohoto týdne vrátil z mého cykloturistického výletu, nechápal jsem v některých e-mailech, které se na mně vysypaly po týdenní internetové abstinenci, poznámky na téma tornád. Docvaklo mi to až po přečtení úvodníku z dílny Jiřího Duška, ve kterém se zmiňoval o nešvarech počasí. Nevím, co si mám o tom myslet, ale buď je Jirka vizionář, nebo se k němu dostala moje sms zpráva směřovaná pro mou dívku o tom, že jsem "tornádo" skutečně viděl. A nebo nás všechny sleduje Velký bratr.
V sobotu odpoledne jsem totiž seděl na rozpálených lavičkách jedné zahradní restaurace u rybníku pod Prachovskými skálami, když tu se na cestičce vytvořil větrný vír. Nejprve z toho byla asi dva metry vysoká pyramida písku, ale již za pár sekund nabrala na síle a písek s prachem se už kroutily velkou rychlostí až do výšky zhruba pěti metrů.
Tornádo! Křičel jsem na svého přítele Davida, který k němu seděl zády. Z celé té parády byl stejně unesen jako já. Samozřejmě, že se nejednalo o skutečné tornádo, nýbrž o malou trombu -- "ráráška" nebo "čertíka", která si zhruba deset sekund pohrávala s pískem, pomalu cestovala směrem od nás a pak se nadobro "rozprášila". Mrzelo mě jen, že můj nový foťák, který se před pár týdny dočkal opravy po přejetí autem, vězel hluboko v cyklistické brašně s odšroubovaným objektivem a navíc bez založeného filmu. Kdybych měl po ruce rychlý automat, byla by na titulce IAN nikoli fotka převzatá z bohatých stránek "australského počasí" http://australiasevereweather.com/, ale fotka má z Prachovských skal.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Planety zvou na ranní kávu: repete

Nepřálo vám v polovině července počasí? Takže jste skutečně ony pohledné setkání planet, Aldebaranu a Měsíce neviděli? Nevadí! V první polovině srpna nás čeká malé opáčko.

 Pohled do astronomických ročenek hovoří jednoznačně: Poté, co se Mars ukryl do prachového hávu, a kometa Linear C/2001 A2 zeslábla, do centra pozornosti každého pravověrného pozorovatele doputovaly dvě jasné planety: Venuše s Jupiterem. Skutečně, pohybují se nedaleko sebe, v pondělí šestého srpna se dokonce minou v minimální vzdálenosti jednoho stupně!

Pokud bude pěkné počasí, raději si přivstaňte -- jak dokumentuje přiložený snímek Marka Kolasy, bude to stát za to. Takhle totiž obě nápadná tělesa zářila 24. února 1999 večer. Nejen u nás na hvězdárně se tenkrát telefony vyžhavily na maximální možnou míru: Cože je prý to za ufo? Už jsou tady? ... Více či méně kuriózních otázek bylo nepočítaně.

Po tomhle průchodu se Venuše vydá směrem ke Slunci, viditelnost Jupiteru se naopak bude zlepšovat. Největší planetu Sluneční soustavy najdete v srpnu nedalo poměrně jasné hvězdičky mí Geminorum, Jitřenka naopak přestoupí do Raka. Avšak kdeže jsou její zářivé dny minulých měsíců... S hvězdnou velikostí -4 magnitudy je jenom dvakrát jasnější než Jupiter. Pokud se ale na obě tělesa podíváte dalekohledem, bude Jupiter pro změnu dvakrát úhlově větší.

K těmto nápadným tělesům se navíc uprostřed srpna přidá Měsíc: V sobotu čtvrtého projde úplňkem, v neděli dvanáctého poslední čtvrtí a v úterý čtrnáctého srpna vytvoří spolu se Saturnem a Aldebaranem docela milý trojúhelník. Škoda jen, že se jenom málokdo z nás nebude v té době nacházet v jižní Africe. Při pohledu z této části naší planety totiž Měsíc Aldebaran dokonce zakryje. Důležitý je i fakt, že po několika letech zase nebude svit našeho nebeského souseda -- jak ho familiérně nazývá řada pozorovatelů -- vadit při maximu roje Perseid.

O den později, tedy ve středu 15. srpna navštíví Měsíc Jupiter a o den později projde jeho tenký srpek kolem Venuše. V neděli 19. srpna ho pak čeká znovuzrození.

Co dodat? Neváhejte ani minutu, navařte si do termosky spoustu dobré kávy nebo čaje a jděte se na tohle nebeské představení podívat!

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope a další
 

Galileo se připravuje na další rendez-vous

Sonda Galileo se dostává do další etapy své velké pouti: 4. srpna proletí ve vzdálenosti asi 360 kilometrů od měsíce Ió.

 Zatímco vědecký tým se připravuje na setkání s nesmírně zajímavým měsícem Ió, na palubě sondy Galileo dochází podle pokynů z centra řízení letu k posledním úkonům před setkáním: Ve čtvrtek, 2. srpna, proběhne test záznamového zařízení a v pátek by mělo dojít k ukončení přehrávání pokynů pro konečné manévry, které dovedou sondu na vhodnou dráhu. Korekční motorky, které navedou sondu ve správný čas na správné místo, budou v provozu přes šest hodin.

Sondu Galileo lze přirovnat k velkému setrvačníku, který se kolem své osy otočí pouze třikrát za minutu. Ke vhodnému "pošťouchnutí" sondy, jejíž váha je srovnatelná s hmotnosti běžného automobilu (1300 kilogramů), přitom stačí série impulsů o síle zhruba deseti Newtonů, které budou působit méně než jednu sekundu na každou otáčku. Sonda je vybavena celkem dvanácti korekčními motorky, které ji mohou navádět buď dopředu, dozadu nebo do stran. Motorky se však využívají nejen ke změně směru letu, ale rovněž k přesměrování antény.

Typický manévr změní rychlost sondy jen o několik desetin metrů za sekundu. Galileo přitom tentokrát proletí kolem měsíce Ió rychlostí 7,7 kilometrů za sekundu. Je vidět, že o směru letu mohou rozhodnout i poměrně jemné "štouchance". Po ukončení těchto manévrů se již připraví zařízení na palubě sondy k nahrávání nových dat během průletu. Data však budou na Zemi přehrávána po dobu několika týdnů až měsíců.

Měsíc Ió byl v centru pozornosti již minulou zimu, kdy ho dokonce sledovala i sonda Cassini. Tehdy byl nad povrchem neklidného měsíce zjištěn sopečný oblak úctyhodných rozměrů s jasně červeným prstencem čerstvého materiálu. Kombinací snímků pořízených sondou Galileo a Cassini byla odhadnuta výška tohoto chocholu na asi čtyři stovky kilometrů. Takových rozměrů dosahuje pouze chochol nad největším vulkánem Pele. Čerstvý sopečný oblak ale pochází z vulkanického útvaru zvaného Tvashtar Catena, který najdeme poblíž severního pólu Ió. <"Vědci byli tímto objevem řádně překvapeni, neboť doposud byly erupce podobných rozměrů identifikovány pouze v rovníkových oblastech, nikoliv v polárních, jako je tomu v případě Tvashtar Catena," tvrdí planetární odborník Dr. Alfred McEwen z Univerzity v Arizoně.

"Pokud by obří sopečný chochol přetrval až do srpnového rendez-vous sondy s Ió, mohlo by dokonce s jistou dávkou rizika dojít při průletu k analýze jeho složení, tvrdí Dr. Torrence Johnson z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně.

Zatím poslední "zastávkou" Galilea byl měsíc Callisto, kolem kterého sonda proletěla letos v květnu ve vzdálenosti 128 kilometrů. K polárním oblastem měsíce Ió se sonda vrátí letos v říjnu. V lednu příštího roku pak pro změnu proletí kolem jeho rovníkových oblastí. O dva měsíce později je v plánu průlet kolem měsíce Amalthea. Finální manévr velké cesty Galilea je naplánován na srpen 2003, kdy bude sonda navedena do atmosféry Jupiteru.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle Space.com a dalších
 

Jak jsem viděl úplné zatmění

Dojmy z úplného zatmění Slunce 21. července 2001, pozorovaného u městečka Sumbe na angolském pobřeží Atlantického oceánu.

 "To si z nás děláte srandu, že?"

Už jsme byli na cestě zpět, když nás v letadle směřujícím z Luandy do Johanesburgu oslovili tři Jihoafričani. Evidentně se vraceli z dobrého obchodu, popíjeli lahodné těžké červené víno a zcela přirozeně se zajímali o exotické Evropany.

"To si z nás děláte srandu, že? To chcete říci, že jste před třemi týdny nasedli v Praze na letadlo do Zurichu, odtud přes Johannesburgu až do Luandy, ze které jste cestovali tři sta kilometrů na jih do Sumby, a to všechno proto, abyste čtyři a půl minuty sledovali úplné zatmění Slunce?"

Ruku na srdce, taky mi to připadá poněkud šílené. Ale na druhou stranu vynaloženého úsilí -- přiznejme si, ne zas tak ohromného -- rozhodně nelituji. Úplné zatmění Slunce je nebeský úkaz, za kterým se vyplatí cestovat. I kdyby trvalo jenom několik málo prchavých vteřin. Nikdy jsem tomu nevěřil, ale je tomu tak. Tohle představení totiž nelze slovy ani obrazem nikdy popsat. Jednoduše se musí vidět.

Okamžik, kdy Měsíc zakrývá Slunce, je nejspíš podobný komplikované symfonii, kdy se na vás valí celá řada zvuků řady hudebních nástrojů. Už samotné očekávání -- zda bude počasí milosrdné či nikoli -- přináší značnou dávku nervozity. Do skutečného transu se ale člověk dostane až pár desítek minut před úplným zatmění. Čas se zrychlí... Ne, sekundová ručička se pohybuje pořád stejně rychle, ale v okolí Slunce se najednou děje tolik neskutečných věcí. A pozorovatel, s vědomím ohromné výjimečnosti, je hodlá zahlédnout úplně všechny. Kvas! Zrychlené dýchání jde ruku v ruce s tlakem a tepem.

Mateřské Slunce se prudce zmenšuje, citelně se ochlazuje a v konkrétním případě 21. června začne vát i všudypřítomný vítr. Pár minut před začátkem přijde čas poslední kontroly přístrojů: Je všechno v pořádku? Nezapomnělo se na něco? Filtry, které chránily citlivou optiku, uzávěrky před spalujícím žárem, přestávají plnit nezbytnou funkci, naopak jsou pro další pozorování více než překážkou. Obloha, vlastně celý svět kolem navíc dostává zvláštní kovové zabarvení: Bílý papír není čistě bílý, také okraje stínů mají nečekané rozostření.

Zhruba čtyři, pět minut před začátkem úplného zatmění se zprvu kradmo, ale poté bez jakékoli diskuze objeví letící stíny. Stejně jako na dně bazénu. Jenže v tomto případě se kolem žádná voda nenachází! Nahodilé vlny světlých a tmavých pruhů, tedy zemskou atmosférou deformovaného srpku tenounkého Slunce, běží nejen po zemi, ale i okolních budovách, stromech, keřích, dokonce i vás samotných. Svět se dá do skutečného pohybu.

Měsíc zakrývá 99 procent disku, avšak naše denní hvězda stále dominuje a není pozorovatelná bez zklidňujících ochranných brýlí. Na obloze se však objeví Venuše, krátce poté i další planety -- Jupiter. Stále intenzivnější běžící stíny dostanou šokující podobu: jedna nekonečná řada pruhů letí jedním směrem, druhá naproti. Výsledkem je bezpočet kmitajících nůžek, odstřihujících poslední zbytky světla. Do zatmění zbývá ještě minuta a půl, prudce klesá osvětlení.

 No a pak to přijde.

Zvláštní brýle nejsou potřeba. Kolem temného měsíčního disku se k posledním zlomkům Slunce přidává zprvu nenápadná koróna. Na západě se rychle rozšiřuje temnota, která vás v mžiku pohltí. Slunce prudce mizí, začne úplné zatmění.

Na ty okamžiky do smrti nezapomenu. Člověk může o úplném zatmění číst, může si prohlédnout stohy fotografií. Nic však nepřekoná vlastní zkušenost. Jakákoli konzerva -- ať již textová nebo grafická -- je pouze mdlým odvarem skutečnosti. Ať už je popis úkazu jakkoli barvitý, ať už je snímek jakkoli rafinovaný, realitě odpovídá pouze jeden z milionu.

Koróna! Ve čtvrtek 21. června 2001 byla krásně symetrická, jakkoli takový útvar symetrický být příliš nemůže, podobná rozkvetlé slunečnici. Postupně zužující výtrysky horké plazmy sahaly tak jeden a půl stupně daleko. Žádné protuberance jsem v těsné blízkosti temného středu neviděl -- byť méně nervózní kolegové alespoň jednu takovou zvláštní ozdobu zahlédli, dokonce i v barvě.

Obloha! Od obzoru, kde Slunce nebylo zcela zakryté, přicházelo běžné denní světlo. To se mísilo s jasnou nazlátlou korónou a podivnou modří okolní oblohy.

Hvězdy! To mne překvapilo ze všeho nejvíc. Pomocí mapky jsem si zapamatoval polohu tří nejjasnějších stálic: Capelly, Síria a Canopa. Jenže poté, co si mé oči přivykli šeru -- byť nebylo tak nečekané, na jaké byli mí ostřílení kolegové s baterkami na krku připraveni -- zjistil jsem, že jsou vidět hvězdy i první, dokonce i druhé velikosti! Ano, najednou se přede mnou zjevila celá souhvězdí! V zenitu Velký pes a snad i Orion... Na pečlivou identifikaci bylo jenom pramálo času.

Neméně zajímavý byl i pohled triedrem, jenž zvýšil nejen rozlišovací schopnost mého zraku, ale též dosah. Koróna zvětšila průměr, nyní prakticky zaplnila celé zorné pole, navíc přibylo detailů: Na pravém okraji, zhruba na třetí hodině, se objevila jedna nápadná (bezbarvá) protuberance.

 Ruce se mi však příliš třásly a tak jsem vzápětí pohlédl do ještě většího dalekohledu: Sometu binaru 25x100. Páni! Ještě štěstí, že jsem dlouho dopředu odmítal spolupracovat na jakýchkoli odborných pozorování. Nemělo by to cenu. Neodolal bych pokušení a zklamal. Pohled na zatmění, pohled na úplné zatmění velkým dalekohledem, je totiž nádherný. Neskutečný. Kam se hrabou jakékoli fotografie. Pokud srovnám obraz komplikované struktury vláken vybíhajících zpoza temného disku, kudrlinky i neuzavřené smyčky, mohu odpřísáhnout, že jenom výjimečné fotografie od výjimečných hvězdářů ukazují pravdu. Přeexponovaná mlha, byť jakkoli pohledná, která tvoří aureolu Měsíci, jak jsem dosud vídal v učebnicích portréty koróny, je lež!

Co mi ale skutečně vyrazilo dech, byla ona růžovo-červená protuberance na třetí hodině. Nebyla nijak veliká, srovnatelná s většími skvrnami, které byly dvacátého prvního na slunečním disku hned tři, avšak přesto na ni do smrti nezapomenu. Jako vyvrhnutý chuchvalec barevné hmoty visela nad temným okrajem -- ve vzdálenosti rovné svému průměru, možná o trochu víc -- s mateřským povrchem ji spojoval na obou stranách přerušený, tenký ocásek. Další tři, ne tak rozsáhlé výrony nad ní, nepřehlédnutelná byla i protuberance na "jedenácté hodině".

Bylo nádherné sledovat na vlastní oči něco, o čem dosud člověk nanejvýš četl. Právě pro tyhle okamžiky se vyplatí vláčet dalekohled s dostatečným zvětšením a zorným polem přes půlku planety. Pokud je totiž bez dalekohledu zatmění impozantní, pak s ním je někde za vrcholem extáze. Slzy vám zalijí oči, zrychlí se tep, ztratíte hlas... němý úžas zachvátí vaši duši. Paradoxní je, že to všechno si v kritickém okamžiku vlastně vůbec neuvědomujete -- zachváceni děním kolem sebe vstřebáte příval nebeských novinek až s odstupem řady dní nebo dokonce i týdnů.

Tím ale celková hra neskončila. Po prvním náporu ohromení, přichází hned několik dalších. Vpravo nahoře, na druhé hodině, tak jeden stupeň daleko, se skrz žhavou sluneční atmosféru prodírá jedna slabá hvězda ze souhvězdí Blíženců. Navíc si pozorný člověk vzápětí všimne hrbolatého okraje našeho Měsíce. Šokující je však pohyb!

Zprvu je pohled do intimního okolí Slunce strnulý. Na okrajích sice visí růžové protuberance, byť většina vypadá jen jako drobné cancoury, a kolem se až k okrajům zorného pole rozbíhají tenká vlákna horké plazmy, ale zátiší chybí tak důležitý pohyb.

Mně osobně se ale najednou zdálo, že se temný měsíční disk skutečně pomalu pohybuje vůči vzdálenějšímu příteli. Jestli to byla pravda, či nikoli, nevím. Je však zřejmé, že tam, kde se mělo za pár desítek vteřin opět objevit Slunce, přibývala jedna oranžová protuberance za druhou. Nakonec jich bylo šest!

Čtyři minuty a 34 vteřin uteklo neskutečně rychle. Krátce před koncem úplného zatmění však přišlo fantasticky nádherné finále. Stejně jako v dramatickém filmu, dobré knížce nebo symfonii. Zpoza okraje vytrysknula chromosféra.

Zprvu vypadala jako jedna z dalších protuberancí. Pak se ale prudce rozšířila, až dosáhnula obstojně velkého srpku -- o výseči 45 stupňů veliké. Zprvu byla růžová, nakonec se ustálila na cihlově červené. Bylo to ohromující, bylo to dynamické.

Nebeská mechanika však neměla na požitky čas. Na stejném místě vzápětí vytrysklo oslnivě žluté Slunce. Spolu s korónou, stejně jako na začátku, vytvořilo krásný démantový prsten: Nádherný černý kotouč ozdobený krátkými protuberancemi a rostoucím bílým drahokamem.

Dál jsem se díval do dalekohledu a pokusil se překonat bolest. Touha nevzdát se toho krásného pohledu byla velká, slzy a hluboce zakořeněné reflexe lidského těla mi v tom ale brzo zabránily. Nešlo to vydržet, nešlo na to ani zapomenout.

Ostřílení pozorovatelé tvrdí, že "je člověk před zatměním a po něm". Nevím, nemohu soudit. V jedné věci jsem si však jistý. Dokud jsem tohle představení nespatřil, nevěděl jsem, o co přicházím. Úplné zatmění je nádherný úkaz, stejně jedinečný jako déšť meteorů nebo kometa s chvostem přes půl oblohy. Úplné zatmění je nádherný úkaz, za kterým má smysl cestovat na druhý konec planety. Byť jde o pár desítek vteřin, navždy se vám vryjí do šedé kůry mozkové. Pokud na to budu mít prostředky, musím ho opět spatřit. A poznámky udivených Jihoafričanů? Ty jsou mi od 21. června 2001, 12 hodin 36 minut světového času ukradené. "To si z nás děláte srandu, že? Ne nedělám. A jsem na to hrdý.

 

Děkuji všem, kteří mi s cestou za temným Sluncem pomohli. Především pak panu Leonidiu Ceitovi, jeho spolupracovníkům a angolské vládě.

Jiří Dušek
Zdroj: http://rady.astronomy.cz
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...