:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

350. vydání (19.7.2001 )

W. Braun, foto NASA Nemůžu si pomoct, ale stále mě to fascinuje -- přistání člověka na Měsíci. V pátek tomu bude již 32 let, kdy se snad celému světu zastavil dech. Mohlo by se zdát, že je to už pěkně archaická záležitost, ale píše se jednadvacáté století a po povrchu Měsíce se ještě nikdo od dob programu Apollo neprošel! Stále tak máme příležitost, připomenout si kroky člověka po Měsíci. Zámerně nezmiňuji "první" kroky, neboť jsou podle mého často neprávem zastiňovány ty ostatní. Drtivá většina lidí zná ze všech dvanácti astronautů, kteří na Měsíci přistáli, právě jen Neila Armstronga a ze všech šesti úspěšných misí, právě jen tu první -- Apollo 11.
Vždy, když si jednotlivá přistání připomínám, snažím se dívat na Měsíc a zkouším si představit, jaké to muselo být, zažít tuto událost na vlastní kůži. Možná bych měl podobný výraz na tváři, jako konstruktér obří rakety Saturn 5 -- Werner von Braun při sledování startu Apolla 11 (viz. obrázek). Chcete-li i vy letos slavit, mám pro vás jeden tip: shodou okolností totiž při letošním výročí nastává nov, takže našeho souseda neuvidíme. Když se však podíváte na stránky Prohlídky Měsíce, objeví se na nich krátce po deváté hodině večerní (právě v té chvíli přistál lunární modul "Eagle" v Moři klidu), velmi obsáhlá rubrika s názvem "mise", věnovaná nejen programu Apollo. Objem dat v této sekci ale bude příliš velký, proto bude v celé verzi k máni pouze na archivním CD APM. U jednotlivých misí programu Apollo se však přece jen plná verze obrázků, zvuků a animací objeví. Bude to právě ve chvíli, kdy oslavíme jejich výročí. Plná verze bude přitom vystavena jen na tu dobu, po jakou pobývala daná posádka na měsíčním povrchu. S Apollem 11 se tedy na stránkách rozloučíme již v sobotu po desáté hodině večerní.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Mars v prachu

Těšili jste se na to, jak se po dlouhé době podíváte na povrch červené planety? Jestli ano, tak na to raději rovnou zapomeňte: na Marsu totiž zuří rozsáhlá prachová bouře.

 Ono nestačí, že se Mars pohybuje -- pro nás pozorovatele na severní polokouli -- tak nízko nad obzorem. Ono nestačí, že při minulých opozicích dělila planetu od Země natolik veliká vzdálenost, že jsme i v těch větších dalekohledech zahlédli nanejvýš nevýraznou, červenou špendlíkovou hlavičku. Před třemi týdny se ke všem těm "pohromám" přidala globální prachová bouře, která zastřela většinu detailů. Dokonce ani tak výrazná Syrtis Major neprokoukne.

"Když se Mars nachází v přísluní, dostává severní polokoule v době letního slunovratu až o čtyřicet procent více světla než v odsluní. Výsledkem jsou několikatýdenní silné větry, které do ovzduší zvedají množství jemného prachu. Takové bouře dokonce mnohdy zachvátí celou planetu; povrch se stane slabě nažloutlý a lze pozorovat jenom pár nejrozsáhlejších detailů. Podobné události byly zaznamenány například v letech 1971 nebo 1973, v poslední době se ale odehrávají jenom menší, lokální prachové bouře," tak tohle si můžete přečíst ve stručném průvodci Sluneční soustavou na http://rady.astronomy.cz.

Podíváme-li se do historie, pak je nejlepší takto zdokumentovanou událostí, bouře z roku 1971. Když se tehdy 14. listopadu zavěsila -- jako první umělá družice -- na oběžnou dráhu americká sonda Mariner 9 a televizní kamery namířila k podivuhodně neprobádanému povrchu -- v řídícím středisku nastalo mírné zděšení... Až na pár tmavých skvrnek, nebylo vůbec nic!

Na vině byla rozsáhlá prachová bouře, která zachvátila celou planetu: Dokud se během následujících dvou měsíců alespoň trochu neutišila, nevyfotografoval Mariner 9 nic zajímavějšího než čtyři malé eliptické skvrny, které prorážely nepropustnou šeď. Jak se později ukázalo, šlo o nejvyšší vrcholky známých vulkánů.

"Marsova atmosféra díky své nevelké hmotnosti má jen malou tepelnou setrvačnost. Již drobné změny teploty stačí k tomu, aby se uvedly do pohybu rozsáhlé části atmosféry," prozradil nám v krátkém interview Zdeněk Pokorný z brněnské hvězdárny. "Nesmí nás proto překvapit, že se na Marsu setkáme s prudkými větry, dosahujícími rychlosti i přes 100 m/s, které přemisťují prach ve velkém měřítku."

A dodává: "Velkou nestabilitu a značnou transportní schopnost Marsova ovzduší snad nejlépe demonstrují rozsáhlé prachové bouře. Ty začínají vždy v období, kdy se planeta nachází poblíž přísluní. V tu dobu Mars dostává od Slunce o 40 procent více energie než v odsluní. Prachové bouře začínají vždy na jižní polokouli (kdy tu končí jaro a nastává léto), obvykle v oblasti Hellespontus. Zdá se, že právě tam se díky příhodnému tvaru terénu zesilují místní větry, které při narušení tepelné stability atmosféry přerostou v globální prachovou bouři."

"Velké prachové bouře byly na Marsu pozorovány v letech 1892, 1924, 1956 a 1971. Při takových bouřích se do atmosféry dostane obrovská spousta drobounkých prachových částeček o průměru několika tisícin milimetru, které jsou vynášeny větrem až do výšek padesát kilometrů nad povrchem. Jakmile je celá planeta zahalena do prachového obalu, teplotní rozdíly v atmosféře se snižují a vítr ustává. Prach pomalu usedá na povrch (bohužel na Marsu nikdy neprší, což by pomohlo k rychlému vyčistění ovzduší mnohem víc než pozvolné usazování prachu). Jestliže však zvířené prachové částice klesají k povrchu v různých místech planety nerovnoměrně, znovu nastanou drobné teplotní rozdíly, vítr se zesílí a prachová bouře pokračuje. I tato několikerá oživení prachových bouří již byla v minulosti pozorována."

Dodejme, že se nakonec dočkal i Mariner 9. Až do vyčerpání pohonných hmot v říjnu roku 1972 pořídil více než sedm tisíc záběrů prakticky celého povrchu a dal tak poměrně slušné základy pozemských znalostí o sousední planetě.

Nejčerstvější prachová bouře, v takovém rozsahu opět po více než čtvrtstoletí, začala velmi nenápadně: Jako malý oblak prachu uvnitř pánve Hellas. Tato oblast je vlastně ohromný kráter o průměru přes dva tisíce kilometrů s hloubkou přes devět kilometrů.

Jak dokládá Phil Christensen z Arizonské státní univerzity dramatická změna nastala 27. června: "Tehdy bouře explodovala. Jednoduše překročila kritický práh a začala narůstat." Počátkem července vyplnila impaktní pánev Hellas, poté se začala roztahovat přes celou planetu. "Nejde přitom o nic jednoduchého," dodal v tiskové zprávě NASA Christensen. Ačkoli je Mars menší než Země, jeho celkový povrch se vyrovná povrchu všech našich kontinentů.

Dramatické změny názorně dokumentují i záběry z emisního spektrometru TES na palubě Mars Global Surveyoru. Zařízení studující velikost, rozložení prachových částic v atmosféře, stejně jako jejich vlastnosti, zachytilo nejen prudké rozšíření celé smrště, ale také ukázalo, že teplota Marsovy atmosféry v průměru narostla o celých třicet stupňů!

 "Ano, prach vyzvednutý do ovzduší pohlcuje plnou třetinu energie přicházející od Slunce," komentoval pozorování Zdeněk Pokorný. "Za normálních okolností je to jenom několik procent. Tím se ale atmosféra silně zahřívá, cirkulace ovzduší se ještě zrychlí, kolotoč příčin a následků se tak roztočí. Fyzikové v takových případech hovoří, že došlo ke kladné zpětné vazbě."

"Prachová bouře se tímto způsobem rychle rozšiřuje. Během týdne zachvátí celý povrch planety. Účinek kladné vazby přitom trvá až do doby, než teplota u povrchu klesne natolik, že v těch nejnižších vrstvách zcela ustanou větry. Ovzduší jako celek je sice teplejší, ale u povrchu je asi -40 stupňů Celsia."

Zajímavé je, že podle teoretických modelů může stejným způsobem reagovat i zemská atmosféra: Kdyby se při řadě jaderných explozí -- například během války -- vyneslo do vzduchu velké množství prachu a sazí, atmosféra by se zakalila a přestala by propouštět sluneční záření. Naštěstí ale k takové události zatím nedošlo.

Co se dá dělat. Zatímco jsme ještě před pár týdny mohli na sousední planetě sledovat jiskřivé polární čepičky a tu i tam nějaké ty tmavé skvrnky, nyní je Mars prakticky bez detailu. Je přitom hodně pravděpodobné, že tahle téměř neprůhledná opona jen tak nezmizí. "Taková velká událost má tendenci vydržet řadu týdnů, ne-li měsíců," dovolil si prognózu Phil Christensen. Na celé prázdniny máme tedy utrum.

Jiří Dušek
Zdroj: Science@NASA, 220 záludných otázek z astronomie a další.
 

Zápisky z CERNu - díl čtvrtý

O svém pobytu ve známé evropské organizaci pro nukleární výzkum informuje deník Rostislava Halaše.

Den šestnáctý -- pondělí 16. července
Tak jsem se těšil, že si dnes v pondělí odpočinu neboť nebude moc o čem psát. Můžu vám říci, že teď večer stojím před problémem jak vše co se dnes událo zapsat tak stručně, abych tu nemusel sedět až do rána. Takže po pořádku.

 Přivstal jsem si abych už o půl sedmé stihl popsat svůj včerejší výlet. Před devátou jsem naštěstí vše dokončil, abych stihl další kolo přednášek. Všechny mě totiž velice zajímají a byl bych nerad, aby mně unikla nějaká informace.

První přednášku pronesl Antonio Pich (Universita Valencia) na téma Standard Model -- je to zatím nejlepší fyzikální teorie elementárních částic, která se nyní ověřuje v praxi. Dnes to byly základy, zítra určitě přituhne. Nebudu vás zahrnovat podrobnostmi (zájemce odkazuji na záznam), ale pár zajímavostí (jsou nejen z této přednášky, ale i z předešlých).

Tak tedy ve světě elementárních částic se můžete setkat s částicí zvanou neutrino. Respektive jsou tři, ale to teď není podstatné, takže budu mluvit obecně o neutrinu. Tedy neutrino (nepleťte si ji s neutronem), jak již název napovídá, je elektricky neutrální a téměř nic neváží. Jeho hmotnost byla změřena pouze před několika měsíci a je proti ostatním částicím velice malá. Díky těmto vlastnostem je schopno neutrino proniknout přes libovolný materiál a téměř libovolné tloušťky. Neutrina k nám přicházejí z vesmíru, jisté množství jich pochází z radioaktivního rozpadu, ale většina z nich se k nám dostává ze Slunce. Představte si, že za jednu sekundu projde vaším tělem 1014 (to je sto tisíc miliard) těchto neutrin. To není zrovna dobrý pocit! Dobrá, řeknete si, schovám se pod deštník. Ale to vám nepomůže, dokonce ani když zalezete do té nejhlubší jeskyně. Dokonce ani v noci, kdy se nacházíte na odvrácené straně od Slunce, nejste před neutriny ochráněni. Ta totiž proletí zeměkoulí jako kdyby jim v cestě nestálo nic. Kdybyste chtěli se alespoň trošku ochránit, museli byste mít pancíř několik světelných let tlustý. O to horší je neutrina detekovat, když na látku téměř nepůsobí. Ale i to fyzikové vyřešili. A teď si představte, že se tady chystá experiment, kdy budou odsud z CERNu vysílat podzemím bez kopání jakéhokoliv tunelu svazek neutrin do italského vědeckého střediska Grand Sasso. Tam je budou detekovat. O neutrinech by se dalo psát ještě dlouho, ale možná až příště.

 Hned další přednáškou pokračoval Oliver Bruning a to o urychlovačích. Tam mě zaujala historická poznámka, že první postavený kruhový urychlovač se vešel do dlaně, Cyklotron již měl rozměr kolem jednoho metru. No a ten současný -- obvod 27 km.

Po krátké přestávce před polednem se zabývala Clara Gaspar "Triger and Data Acqusition" týkající se sběrem a zpracováním dat. Zajímavosti až zítra.

Nejvýznamnější událost přišla kolem jedné hodiny po poledni, kdy jsem čekal spolu s některými dalšími účastníky u vjezdu B na Francois Mirevala chystaje se navštívit jeho školu zde v Ženevě. Velice mě to zajímalo, ale..

Vzápětí přiběhl Dieter Barteneck (BRD), že zrovna před chvílí dostal email, že máme čekat ve tři hodiny u supermarketu LeClerk. A ptáte-li se na koho, tak na vysvětlení se musím vrátit několik dnů zpět. Nás všechny účastníky samozřejmě nesmírně zajímalo navštívit onen pověstný tunel a prostory, kde dochází ke kolizím a kde jsou ty obrovské detektory. Bylo nám ale řečeno, že tunel je ve výstavbě a kromě personálu tam nikdo nemá přístup. Mě ale při přednášce Christiana Jorama o detektorech napadlo, že bychom se mohli zeptat jeho, neboť byl na experimentech zde probíhajících přímo zainteresován.

On souhlasil a sdělil, že datum a čas upřesní emailem. Ta zpráva byla tak rychlá a nečekaná, že v tu dobu nebylo možno zorganizovat nikoho jiného než Thona Versteegha (Holandsko) s autem a dále jeli Dieter Barteneck (BRD), Siegelinde Ubermasser (Rakousko), Josef Benuska (Slovensko) a já. Nebudu vám popisovat další bloudění, ale po půl hodině jsme se ocitli 100 metrů pod zemí v obrovské betonové jeskyni. Prohlédli jsme si detektor z minulého LEP experimentu. Pro budoucí experiment LHC je nepoužitelný a tak vymysleli, že zůstane dole jako muzeální kousek a budou tam vodit návštěvy. Od ostatních prostor bude oddělen dva metry tlustou zdí. Christian nám podrobně vysvětlil celou konstrukci detektoru a poté nás zavedl do onoho pověstného tunelu. Na zopakování -- má obvod 27 km. Když jsme zrovna vcházeli, přijížděli nějací dělníci zevnitř na speciálních vozítcích. V tu chvíli jsem si připadal jako bych byl přímo v dějišti románu Julese Verna nebo Karla Čapka. Tunel je v současné době prázdný a brzy se započne s navážením technologií. Takovéto prostředí se mi událo nejvhodnější pro poděkování za takovou zajímavou exkurzi, která je umožněna jen málokomu a předal jsem mu již několikrát zmiňované CD mých studentů. Vše mám natočeno kamerou a Christian ještě poslal studentům vzkaz a poděkování za neočekávaný dárek.

Mám ještě v paměti mnoho postřehů z tohoto neobvyklého pracoviště, ale nechci již dále zvětšovat obsah těchto stránek. Takže pro zájemce: videozáznam je ke shlédnutí, budete-li mít dotazy, napište email a já je na některé stránce zodpovím (nebo se na odpověď zeptám).

Den sedmnáctý -- úterý 17. července
Musím vám říci, že čas tady v Cernu přímo pádí. Potřeboval bych, aby den měl alespoň třicet, nebo raději padesát hodin. Naplánováno je tolik akcí, že není čas ani pojíst. Situace už došla tak daleko, že by například dnes bylo nutno se alespoň rozdvojit, abychom stihli všechno zajímavé. Rovněž energie už moc nezbývá, ale všichni se tady snažíme nasbírat, co nejvíce zkušeností a materiálů, abychom je potom mohli doma v klidu roztřídit a předat ostatním kolegům, studentům a dalším lidem.

 A pokud jde o tu energii, tak příroda ji je schopna poskytnout jaksi na dluh mimo platnost zákona zachování energie. Musíte to ale provést velmi rychle. Čím rychleji si energii vezmete, tím větší díl jí jste schopni zdarma dostat. Alespoň to praví tzv. Heisenbergovy relace neurčitosti. To jsme skutečně viděli na vlastní oči při prohlížení obrázků z bublinové komory nebo z detektoru. Částice si totiž při některých reakcích půjčí jakoby na dluh energii. Nebojte se, zákon zachování energie skutečně platí, ale až v časových intervalech delších než udávají ony relace neurčitosti.

Takže abych něco nezmeškal, vydal jsem se po snídani na přednášku A. Piche -- Standard Model. Přednáška je skutečně velmi pečlivě připravená a byla pochopitelná. Hned na začátku podal představu o kvarkovém složení mezonů a baryonů.

Existuje velmi zajímavá a krásná teorie kvarků, která je založena na symetrických vlastnostech jistých matematických objektů zvaných grupy. Ty lze znázornit velmi pěknými geometrickými obrazci (až někdy příště). Zavedení těchto grup pomohlo fyzikům udělat si pořádek ve změti několika desítek druhů částic. Přitom Antonio položil otázku, zda kvarky nejsou jen matematickými objekty a zda skutečně existují.

Zajímavé je, že ony nejmenší částice hmoty, které zníme, kvarky, existují pouze pohromadě (ve dvojicích a trojicích) a nelze je spatřit odděleně. To proto, že jsou velmi těžké a jsou vázány velkou silou. V okamžiku, kdy je začnete od sebe vzdalovat, jako byste napínali nějaký pružný pásek, který se jen velmi málo protahuje a po překonání určité síly praskne a rozletí se na desítky částí. Těm skupinám částí se říká JETy -- jsou to trsy několika desítek částic. Skutečně, tyto jety jsme viděli na obrázcích z detektoru. Kvark je schopen existovat samostatně jen tak krátkou dobu, že za dobu svého života proletí dráhu menší než je poloměr atomu. Proto nemůžeme samotné kvarky vidět. Jejich důkazem jsou pouze ty zmiňované jety. Spoustu dalších zajímavých vlastností kvarků jsem se dozvěděl, ale není zde na ně místo. Odkazuji vás na záznam přednášky.

Hned poté následovalo pokračování přednášky Olovera Brunela o urychlovačích. Protože jsem některé postřehy již popsal, napíši vám raději některé zajímavosti, které přednesla Clara Gaspar. Mluvila o sběru a vyhodnocování dat z experimentů Při návštěvě experimentu Delfi včera jsme na vlastní oči viděli ty kilometry kabelů, které sbírají informace z každého kousíčku detektoru, aby ani jediná částice neunikla nepozorována.

Tak tedy pro znalce: (LEP -- nedávno skončený experiment, LHC -- experiment připravovaný ke spuštění od roku 2005)

  L E P LHC
Počet elektronických kanálů 10 000 1 000 000
Rychlost toku surových dat 100 GB/s 1 000 TB/s
Doba mezi následujíími kolizemi 22 mikrosekund 25 nanosekund
Předzpracovaná data k uložení 1 MB/s 100 MB/s

Ke zpracování signálů v blízkosti detektoru se používají většinou speciálně vyvíjené součástky, které musí splňovat náročná kriteria. O elektronických součástkách a mikroprocesorech tady v CERNu až zase příště.

Po takto vyčerpávající túře jsem měl co dělat, abych pojedl a uvařil si kafe, neboť už na druhou hodinu odpolední byla plánována pro mě velice zajímavá přednáška -- Lucio Rossi (University of Milan) na téma Superconductivity -- supravodivost. Přednáška totiž souvisí se stejně nazvaným tématem mého semináře a chtěl jsem si tak rozšířit svoje znalosti v tomto oboru. Hned na začátku však musím poznamenat, že když se objeví na seznamu přednášejících italské jméno, dostáváme tady všichni závratě, neboť Italové vesměs montují tu italštinu, kde se dá. A že tady těch Italů v CERNu je! Moje obavy však byly záhy rozptýleny, neboť Lucio začal velice pěknou angličtinou a i tempo bylo vyhovující. Musím vám však říci, že po deseti minutách se dostal do takového varu, že se jeho výkon stal srovnatelný s kulometnou palbou legendárního slovenského sportovního komentátora Gabo Zelenaye v okamžiku, kdy právě padá branka. Lucio však střílel jeden gól za druhým, takže měl během krátké chvíle branku plnou. Po dalších pěti minutách se mi zdálo, že konce vět jsou již vyloženě italské. Možná nebyly, ale výslovnost taková byla určitě. Tímto tempem mluvil minimálně půlhodinu naštěstí o skutečnostech, které znám a někdy i vyučuji, takže jsem si ty nepostřehnuté poloviny vět vždy domyslel. Při tom svém výkladu používal ukazovátko a zacházel s ním velice obratně. Sledovat ho znamenalo pro posluchače rovněž jistý druh fyzické námahy, neboť jeho pohyby byly hbité a razantní. Inu Ital.

 Člověk si zvykne na vše, takže za půl hodiny jsem se aklimatizoval a až na některé italské detaily jsem celkem rozuměl. To už se mluvilo o některých zajímavých vlastnostech a aplikacích. Přednáška byla pro mě vynikající a v diskuzi jsem si ujasnil ještě některé zásadní věci ale i detaily týkající se vysokoteplotní supravodivosti. Zajímavou informací pro vás může být, že přijatelná teorie vysokoteplotní supravodivosti zatím neexistuje. Takže máte nad čím přemýšlet -- je to na Nobelovu cenu. Dále jsem zjistil, že některé články o supravodivosti dosažené při teplotě blízké bodu mrazu vody nebo dokonce pokojové teplotě jsou zcela mimo vědecký důkaz. Inu, nevěřte všemu, co se píše a ostatně i všemu co jsem napsal v posledních dnech já, neboť jsem ty články šil jehlou rozžhavenou do červena. Naštěstí mi první korekturu provedla zde přítomná Jitka Houfková a tak pozpátku některé gramatické chyby, přepisy, ale i věcné chyby opravuji.

Zásadní korekturu provedu až po návratu domů. I tak vězte, že to vše je jen jeden z pohledů na dění zde v CERNu.

Ta dvouhodinová přednáška byla skutečně vyčerpávající, ale na nějaký odpočinek čas není. Hned v zápětí jsme absolvovali ještě přednášku jistého řeckého vědce (jméno mi uniklo), který podal informaci o experimentu ČÁST. Je to jistá mnohem lacinější alternativa k drahým urychlovačům spočívající ve sledování rychlých částic přicházejících k nám ze Slunce.

Měl jsem dnes ještě plánováno několik dalších zajímavých akcí, ale ty jsem odložil raději na zítra.

Den osmnáctý -- středa 18. července
Tak po dnešku mně stačí shlédnout už jen "první tři minuty po velkém třesku" a můžu říci, že jsem viděl celý vesmír. Neboť co dnes se všechno semlelo, to se již zítra nebo později zopakovat nemůže.

 Začnu chronologicky a zrovna tou nejdůležitější událostí. Tak tedy včera večer jsme všichni účastníci dostali od Grona Jonese e-mail s ohromující zprávou, že dnes o půl deváté ráno se můžeme v Cafeterii setkat s nositelem Nobelovy ceny za fyziku panem Jackem Steinbergerem. Můžu vám říci, že jsem této zprávě až tak moc nevěřil a ostatně i jiní účastníci čekající na dohodnutém místě vyjádřili podezření, že je to Gronův vysoce efektivní způsob, jak dostat všechny tak brzo dohromady. Deset minut čekání jen podpořilo tuto domněnku. Vzápětí se ale Gron objevil skutečně s Jackem Steinbergerem.

Jack hned v první chvíli ustrnul, a se slovy, že tak mnoho lidí nečekal usedl na židli.

Na tomto místě bych rád podal informaci o tomto zajímavém člověku. Tak tedy tento pán se narodil v roce 1921, tedy v tomto roce slaví osmdesáté narozeniny. Můžu vám říci, že na tento věk vůbec nevypadá a s jistotou by jste mu odhadovali kolem šedesáti. Jeho pohyby i myšlení jsou stále brilantní. Nebudu popisovat jeho život, jeho autobiografii si můžete přečíst na http://www.nobel.se/. Jack je jedním ze tří nositelů Nobelovy ceny udělené v roce 1988 za jejich objev částice zvané mionové neutrino. Zajímavé je, že tento objev učinili v letech 1961-1962. Jejich experiment byl prvním experimentem využívající neutrinový svazek. Dvacet sedm let museli tito fyzikové čekat, než byla jejich práce v roce 1988 oceněna Nobelovou cenou.

A Jack k tomu říká, že chcete-li dostat Nobelovu cenu, tak nejen že musíte udělat objev, ale také musíte mít dostatečně dlouhý život (http://www.pvv.ntnu.no/).

Jack se rozpovídal o svém objevu a nebylo to žádné obecné povídání pro veřejnost, ale byl to odborný výklad jeho práce. Velkou část času věnoval symetriím a tak jsme se dověděli, že jejich práce znamenala první objev narušení. CP symetrie (vzpomeňte si na jednu z mých prvních stran: C-náboj, P-parita). Naštěstí to fyzikové zachránili tzv. CPT symetrií (T-čas). Samozřejmě, že padla otázka, co bude, když se zjistí, že i CPT symetrie může být narušena. Tuto možnost Jack nepředpokládá, neboť neexistuje alternativní teorie a vše nasvědčuje platnosti CPT symetrie. Při tomto výkladu se Jack neustále vyptával, zdali ještě sledujeme (zda jsme tak říkajíc v obraze, nebo jak se dnes říká on-line). Zajímavou otázku položil Wim Peters a to, jak si jack myslí, že bychom měli učit kvantovou fyziku na středních školách. Jack odvětil, že dobré je sledovat populární knihy z této oblasti a zmínil Weinbergovy "První tři minuty po velkém třesku". Debatovalo by se ještě déle, ale v půl desáté nás čekala další zajímavá akce. Proto následovalo společné foto.

Poté jsem se rozhodl, že by bylo vhodné Jackovi předat ono již několikrát zmiňované CD mých studentů. Kolik studentů má takovou příležitost aby předali výsledek své práce tak významné osobě? Studentům jsem již v Prostějově slíbil, že se o to pokusím, pokud vůbec nějakého nositele Nobelovy ceny v CERNu uvidím. Sám jsem v to nedoufal.

A ta situace nastala. Předal jsem ho s náležitým okomentováním. Jack se ještě jednou ujistil, že je to práce studentů a zeptal se, odkud jsou. Když jsem řekl, že z České republiky, zeptal se s lítostí v tváři, jestli je to v češtině. Když jsem ho ujistil, že je celé v angličtině, podivoval se, zdali je to možné, aby studenti něčeho tak těžkého byli schopni. Znovu jsem ho ujisti, že ano, a bylo vidět, že si takového daru skutečně velmi váží a velmi za něj děkoval. Kromě těchto fotografií je vše též natočeno kamerou, takže studenti, až přijedu, máte se na co těšit.

 Bohužel už nebylo možno s Jackem dále mluvit. Již tak jsme měli zpoždění, neboť naplánována byla exkurze do provozů, kde se testují supravodivé materiály a konstruují supravodivé magnety. A najít tyto provozy v tomto velice rozsáhlém komplexu byl další problém. Naštěstí se to povedlo a my měli možnost vidět výsledky nejnovějších vědeckých výzkumů v praxi. Dovolím si tvrdit, že nikde na světě není technika na takové úrovni jako tady. Tady totiž technika sleduje bezprostředně bez jakéhokoliv zpoždění nejnovější fyzikální ideje. A tak vám řeknu, že jsem stál nad nádobou 3000 litrů tekutého helia o teplotě menší než 4 K (čtyři kelviny, tj menší než -269 stupňů celsia). A k čemu ta nádoba? V ní se totiž chladí a zkouší supravodivé materiály, tj. materiály, jejichž elektrický odpor je téměř nulový. Tedy to jsem si vždycky myslel, že téměř, i když teorie říká že přímo nulový. Víte, jak to je s praxí v porovnání s teorií! Ale tady jsem se na vlastní oči přesvědčil, že ten odpor je skutečně přesně nulový a ne nějaký velmi malý. Skutečně jsem viděl měřící protokoly, které ukazují hodnoty pod rozsahem rozlišitelnosti měřících přístrojů. A to vemte jed na to, že ty přístroje jsou nejcitlivější, jaké vůbec mohou technici mít k dispozici. A kdybych vám chtěl vyprávět tu story o technických parametrech, tak by odborníci technici nestačili valit oči. Takže zájemcům rád poskytnu podrobnější informace. Á propos, kus toho supravodivého materiálu vezu s sebou do Prostějova.

Ještě jsem si nestačil vše pořádně uspořádat v hlavě a už jsme byli ve velké hale, kde se montují supravodivé magnety. To je rovněž symfonie na technické téma dovedená do nejmenších podrobností. A to si ještě představte, že nás provázel Lucio Rossi (o tom jsem vám psal včera). Je totiž vedoucím celého oddělení zabývajícího supravodivostí a supravodivými elektromagnety. Jeho velice temperamentní povaha se mně nakonec zalíbila, neboť jsem stejně zapálený do této techniky. A tak jsem si s ním na zítra na devět hodin ráno sjednal schůzku v jeho kanceláři. Pokud bude zajímavá, napíšu vám. Pokud se nebudu chytat, tak raději pomlčím.

Když jsem po jedenácté dopoledne došel na Barrack, zjistil jsem, že ve hře je okamžitě další přednáška na zajímavé téma. Ta přednáška byla vyprovokována otázkou syna Francoise Mirevala v Cafeterii: Tati, jak můžu vyrobit neutron? Francois na ni nedovedl bezprostředně odpovědět a ani vedle sedící Mick Storr si nevěděl hned rady. Jak jednoduchá otázka a jak těžké na ni odpovědět! Naštěstí uviděl nedaleko sedícího Nielse Double, který je tady v CERNu již dlouhou dobu a výrobou částic se profesionálně zabývá, neboť je vedoucím této divize. No a Niels jim to vysvětlil tak srozumitelně, že Micka napadlo, aby tuto přednášku zopakoval na vyšší úrovni.

Takže jsme se dozvěděli, jak se vyrábějí neutrony, mezony, neutrina, pajony (mezony pí), kaony a jiné rozmanité druhy částic s vlastnostmi přesně podle přání teoretických fyziků.

O terminologii tady bych mohl vyprávět též nejednu story, ale až příště. Přednáška skončila před jednou odpolední a než jsem si vyřídil nejnutnější poštu, zjistil jsem, že na oběd mám tak maximálně deset minut. Zvládl jsem to.

Na tři čtvrti na dvě totiž byla domluvena návštěva pracoviště CMS.Je to jeden z bodů na obvodu tunelu, kde bude umístěn další detektor. Leží asi 15 km na protější straně od Barracs, takže doprava autem je nezbytná. Naštěstí jich tady máme dostatek, takže jsme mohli vyjet. Ne však daleko, neboť nám Antonella zapomněla říci, že si máme vzít pasy, protože CMS je na francouzské straně. Po příjezdu byl patrný čilý stavební ruch, neboť stavbaři právě hloubí přístupovou šachtu. je 100 m hluboká a její průměr je větší než 20 m. A proč tak veliká díra do Země? Protože tam do podzemí musí dostat smontovaný detektor tak velkých rozměrů. Tento detektor se právě montuje v obrovské hale hned vedle šachty. Tak velké zařízení je exemplářem, kterého jiného na světě není. Odráží úplně nejnovější poznatky z konstrukce technických zařízení. Představte si, že při rozměrech průměr 15 m, délka 22 m, hmotnost 14500 tun musí být dodrženy vzdálenosti na zlomek milimetru.

Podrobnosti o projektu CMS najdete na: http://cms-tk-opto.web.cern.ch/ Dál to již nemohu pro pokročilost času dopsat (neboť je 19.7. 00:30 hod.) .

Rostislav Halaš
Zdroj: Deník Rostislava Halaše, v aktuálním, průběžně doplňovaném vydání, najdete na adrese http://teachers.web.cern.ch/teachers/visit/halas/
 

Komety, všude kam se podíváš

Když se na obloze objeví výjimečně jasná kometa, jsou pozorovatelé přímo u vytržení. Bylo tomu tak v roce 1976 při návratu vlasatice West, v roce 1986, když se vracela ke Slunci Halley, v březnu 1996, během nichž kolem severního pólu prolétala jasná kometa Hyakutake, a nejinak v první polovině roku 1997, kdy největšího lesku dosáhla kometa Hale-Bopp.

 Komety jsou v podstatě jenom kusy ledu přicházející z chladných dálav kosmu. Poletí-li jednou kosmonauti až na samé hranice Sluneční soustavy a potkají-li tam nějakou známou či neznámou kometu, neuvidí nic jiného, než neforemnou horu špinavého ledu o rozměru nanejvýš několika desítek kilometrů. Asi jako kdybyste smíchali vodu s prachem z ulice a nechali ji velmi rychle zmrznout, aby se prach nestačil usadit na dně.

Samozřejmě, že mimo mrazničku takový kus ledu dlouho v pevném stavu neudržíte: Stejně jako když se kometa dostane blíž ke Slunci -- začne se vypařovat. Sluneční svit z povrchu tělesa uvolňuje vodní páru a osvobozuje uvězněné plyny a prach. Záření Slunce plyny ionizuje a ty pak zpět rekombinují -- čili svítí. Prach zase velmi intenzivně sluneční paprsky rozptyluje. Tak vzniká postupně koma komety a také ohon, ve skutečnosti miliony kilometrů dlouhý oblak prachu a plynů, zviditelněných pod náporem Slunce.

A teď si představte, že žijeme v soustavě, kde na obloze nezáří jedna kometa, ale miliony. Miliony komet jsou mateřskou hvězdou ohřívány a vypařují se, uvolňují plyn a prach, vytvářejí komy a chvosty -- prostě září po celé obloze, kam se jen podíváme.

Taková soustava možná existuje. Hvězda, o níž se budeme bavit, nese označení IRC+10216 nebo též prozaičtěji CW Leonis a jde o nepatrnou hvězdičku osmnácté hvězdné velikosti utopenou v hlubinách souhvězdí Lva. Kdysi spořádaná hvězda na hlavní posloupnosti o původní hmotnosti někde v rozmezí 1,5 až 4 Slunce se velmi rychle vyvíjela. Asi před miliardou let došlo v jádru CW Leonis vodíkové palivo a tak se začalo spalovat vzniklé helium na uhlík. Porušení fyzikální rovnováhy vedlo k enormnímu zvětšení objemu -- kdyby byla ve svém současném stavu místo Slunce, pohltila by nejen Merkur, ale i Venuši, Zemi, Mars a Jupiter.

A nyní to nejzajímavější: Astronomové pozorující s družicí SWAS (Submillimeter Wave Astronomy Satellite) objevili v těsném okolí IRC+10216 velké množství vodní páry. Podle Gary Melnicka, vedoucího výzkumného pracovníka SWAS, přitom s největší pravděpodobností pochází z komet.

"Osud CW Leonis pravděpodobně nemine ani naše Slunce." Takový je názor Davida Neufelda, profesora fyziky a astronomie. Za několik miliard let dojde vodíkové palivo a Slunce zapálí helium. Opustí tak tzv. hlavní posloupnost a přesune se do větve červených obrů. Díky narušené rovnováze se prudce zvýší zářivý výkon, který tak začne vypařovat vodu ve Sluneční soustavě. Počínaje zemskými oceány a konče odpařováním vody z ledových těles jako je Pluto nebo tělíska v Kuiperově pásu.

Zdá se ovšem, že komety v oblaku kolem CW Leonis nejsou takové, jaké známe z naší Sluneční soustavy. Oblak komet kolem IRC+10216 musí mít průměr kolem 100 astronomických jednotek. Aby mohla tělesa takový mrak uživit, musí být asi čtyřikrát hmotnější, než je Země. Rozhodně ale nemůže pocházet z oceánů na nějaké kamenné planetě, protože v nich se nevyskytuje dostatek tekoucí vody, který by dokázal uživit tak rozlehlý a hladový oblak. Vědci se domnívají, že vodní mlha by mohla pocházet z mnoha miliard obrovských komet obíhajících ve vzdálenostech 75 až 300 astronomických jednotek od hvězdy.

 Nic zvláštního. Pro podobný případ věru nemusíme daleko. Za drahou Neptunu se nachází tak zvaný Edgeworth-Kuiperův pás planetek. Vlastně spíše komet, protože jde nikoli o kamenná, ale spíše o ledová tělesa s rozměry desítek až stovek kilometrů, které jsem zřejmě odfoukl intenzivní vítr v raných dobách existence sluneční soustavy. Tady, pěkně jako v mrazničce, čekají a obíhají miliony kometárních jader, z nichž se nepravidelně některá z nich vydávají do centra sluneční soustavy. Důvody k tomu mohou mít různé, ať už jde o přímé srážky nebo odmrštění, rezonance s planetami či působení hmotnějších sousedů. Jádro se přiblíží ke Slunci a začne se vypařovat a vytvářet komu a chvost.

Jenže v soustavě CW Leonis je záření centrální hvězdy natolik intenzivní, že se začnou vypařovat všechna jádra komet v oblaku najednou.

Sluneční soustava má takovou zásobárnu ještě jednu -- mnohem dále, asi 100 až 150 astronomických jednotek od Slunce se rozkládá Oortův oblak komet, kde jsou podobných kometárních jader miliardy.

V posledních letech identifikovali vědci více než padesát hvězd, kolem nichž existují planetární soustavy. Zatím se však nepodařilo prokázat soustavu podobnou té naší, Sluneční. Pozorování CW Leonis naznačují, že by taková mohla existovat. Ekvivalence mezi Kuiperovým pásem a oblakem vodní páry u CW Leonis je téměř jistá. Na plnohodnotnou planetární soustavu je IRC+10216 moc stará a moc hmotná. Jenže to my asi stejně nikdy nezjistíme. CW Leonis je totiž přes 500 světelných let daleko.

Michal Švanda
Zdroj: Science@NASA
 

Hvězdný posel -- díl sedmý

Přinášející velké a podivuhodné objevy a nabízející k nahlédnutí každému, zejména pak filozofům a astronomům, co Galileo Galilei, florentský patricij, státní matematik padovského gymnázia, sledoval za pomocí pozorovací roury, kterou objevil, na povrchu Měsíce, mezi nespočetnými stálicemi v Mléčné dráze, mlhavými hvězdami a zejména pak na čtyřech planetách obíhajících okolo hvězdy Jupiterovy v různých vzdálenostech s různými periodami a s udivující rychlostí; tyto do dnešních dnů neznámé ani jednomu z lidí, autor nedávno první objevil a rozhodl se, pojmenovat je Medicejskými hvězdami.

Krátce jsme pohovořili o tom, co bylo pozorováno na Luně, stálicích a Mléčné dráze. Nyní zůstává, což je asi nejdůležitější, že jsme pozorovali (a dáváme to ve všeobecně na vědomí) čtyři planety nikým neviděné od počátku světa do našich dní. Promluvíme o způsobu jejich objevu a téměř dvouměsíčním pozorování jejich pohybu a změn. Vyzýváme všechny astronomy, aby se zabývali jejich sledováním a určili jejich periody, což nám, díky nedostatku času, nebylo možno učinit do dnešních dní. Zároveň již podruhé upozorňujeme, aby jejich pozorování nebyla neplodná, musí mít přesnější instrument, jaký je opsaný v počátku této knížky.

Tedy, v den sedmého ledna letošního 1610. roku v první hodinu noci, když jsem pozoroval nebeská tělesa pomocí roury, spočinul můj zrak i na Jupiteru. Protože sem už měl zhotovený instrument převyšující původního, spatřil jsem, že Jupiter provázejí tři hvězdičky -- nevelké, ale přesto jasné, což jsem nemohl dříve spatřit, díky horším vlastnostem předchozí roury. Ač jsem se domníval, že patří mezi hvězdy stálé, přesto jsem byl poněkud udiven jejich rozložením přesně na přímce rovnoběžné se zvěrokruhem a tím, že byly mnohem zářivější ostatních stejné velikosti. Vzájemné rozložení mezi nimi a Jupiterem bylo toto:

To jest ze strany východní přiléhaly k Jupiteru hvězdy dvě a ze západu jedna. Nejvýchodnější a západní zdály se o něco větší než třetí z nich. Vzdálenosti mezi nimi a Jupiterem mě nikterak neznepokojovaly, jak jsem již řekl, považoval jsem je za nehybné. Když jsem se, veden neznámo jakou sudbou, osmého dne (ledna) vrátil k pozorování, našel jsem naprosto jiné rozložení. Všechny tři hvězdy už ležely na západě, nacházejíc se ve velmi malé vzdálenosti od Jupiteru a od sebe. Vzdálenosti mezi nimi byly stejné, jak vidno na obrázku:

Ač jsem tehdy ještě nepomýšlel na možnost společného pohybu těchto hvězd, již jsem začal pochybovat, jak se mohl Jupiter ocitnout na východ od hvězd, když byl v předvečer onoho dne západněji dvou z těchto hvězd. Domníval bych se tedy, že věren astronomickým počtům předehnal tyto hvězdy svým vlastním pohybem. Z tohoto důvodu jsem netrpělivě očekával následující noc. Leč mé naděje zůstaly nenaplněny, protože nebe bylo ze všech stran pokryto mraky.

V den desátý (leden) se hvězdy ukázaly v tomto rozmístění okolo Jupiteru:

Byly pouze dvě a to obě východní. Třetí, jak jsem předpokládal, byla ukryta za Jupiterem. Jako dříve ležely v jedné přímce s Jupiterem a přesně se rozkládaly podél zvěrokruhu. Pochopil jsem tak, že podobné změny nemohu připsat Jupiteru a že pozorované hvězdy jsou vždy jedny a tytéž (protože na zodiakální délce neležely žádné jiné, ani vpředu ani vzadu od Jupiteru). Zaměnil jsem domněnku za jistotu a pochopil jsem, že viděné změny mají původ ve sledovaných hvězdách. Proto jsem se rozhodl pozorovat i nadále a to velmi pozorně a pečlivě.

Tedy, jedenáctého dne viděl jsem toto rozložení:

Vidět byly pouze dvě hvězdy, z nichž prostřední byla vzdálena od Jupiteru třikrát dál než od východnější hvězdy; východní hvězda byla si dvakrát větší než prostřední, ač předchozí noc se zdály téměř stejně velké. Tím jsem přijal za zřejmé, a to bez jakýchkoli pochybností, že se na nebi nacházejí tři hvězdy putující kolem Jupiteru podobně jako Merkur i Venuše okolo Slunce. V dalších, pozdějších a nesčetných pozorováních se ukázalo nad Slunce jasné, že ne tři, ale čtyři jsou, jenž putují kolem Jupiteru. Jejich vzájemné přemisťování, později pozorované nemnoho přesněji, popíšeme v následujícím povídání.

Tedy, dvacátého v měsíci lednu, v hodině první následné noci, viděl jsem rozložení světel v tomto pořadí:

Nejvýchodnější hvězda byla mohutnější západní, obě pak byly dobře znatelné a jasné. Každá byla vzdálena od Jupiteru na dvě minuty. Ve třetí hodině se začala objevovat ještě třetí hvězdička, zpočátku téměř nepozorovatelná, protože se dotýkala z východní strany Jupiteru a byla velmi malá. Všechny ležely na jedné přímce jež se nacházela na zvěrokruhu.

Třináctého byly mnou poprvé pozorovány čtyři hvězdičky v následujícím rozložení:

Tři byly západní a jedna východní; rozloženy byly téměř na přímce, prostřední ze západních klonila se poněkud k severu. Nejvýchodnější měla dvě minuty odstup od Jupiteru. Intervaly mezi ostatními a Jupiterem se každý rovnal jedné minutě. Všechny hvězdy byly téže velikosti, ač nevelké, byly velmi jasné a mnohem zářivější než stálé hvězdy téže velikosti.

Čtrnáctého byla obloha zakryta mraky.

Patnáctého ve třetí hodině noční byly čtyři hvězdy viděny blízko Jupiteru:

Všechny tři byly na západě a byly rozloženy téměř na přímce; třetí v pořadí od Jupiteru se odkláněla mírně k severu. Nejblíže ze všech k Jupiteru byla ta nejmenší, ostatní se zdály mnohem větší; rozestupy mezi Jupiterem a třemi následnými hvězdami byly totožné a rovnaly se dvěma minutám, nejzápadnější se však vzdalovala od nejbližší k sobě na čtyři minuty. Hvězdy byly velmi jasné a nemrkající; stejné jako se zdály vždy předtím a potom. Avšak v hodině sedmé byly vidět jen tři hvězdy v následujícím postavení vzhledem k Jupiteru:

Ležely přesně na přímce. Nejblíže přiléhající k Jupiteru byla velmi malinká a vzdálena od něho tři minuty; druhá pak od ní jednu minutu a třetí od druhé na čtyři minuty třicet vteřin. Během hodiny se však dvě prostřední hvězdy přiblížily jedna ke druhé pouze na třicet vteřin.

Šestnáctého v první hodině noci viděli jsme tři hvězdy rozložené takto:

Dvě obklopovaly Jupiter vzdáleny od něho na jednu i druhou stranu na čtyřicet vteřin. Třetí, západní, byla vzdálena od Jupiteru osm minut. Hvězdy bližší k Jupiteru se zdály mnohem jasnější než ona.

Sedmnáctého za 0 hodin a 30 minut po západu Slunce byla takováto konfigurace:

Na východě byla pouze jedna hvězda vzdálena od Jupiteru na tři minuty; západní byla vzdálena 11 minut. Východní se zdála dvakrát jasnější než západní; dalších hvězd, mimo tyto, nebylo. Za čtyři hodiny, přibližně v pátou hodinu noci, začala vycházet na východní straně třetí hvězda, předtím, jak předpokládám, sjednocená s nejvýchodnější. Rozložení hvězd bylo následující:

Prostřední hvězda, velmi blízká k východní, byla vzdálena jen 20 vteřin a od přímky vedené přes krajní a Jupiter byla odkloněna mírně k jihu.

Osmnáctého 0 hodin 20 minut po západu Slunce byl vzhled takový

Východní hvězda byla větší než západní, vzdálena od Jupiteru 8 minut; západní byla vzdálena od Jupiteru 10 minut.

Devatenáctého o druhé hodině noci bylo rozložení hvězd následující

Tři hvězdy stály přesně na jedné přímce s Jupiterem, jedna na východě vzdálena 6 minut; mezi Jupiterem a první hvězdou směrem na západ byl interval 5 minut. Tehdy jsem se pouze mohl domnívat, nebude-li mezi hvězdičkou východní a Jupiterem ještě jedna, natolik blízká k Jupiteru, že by se dotýkala. Leč pátou hodinu jsem ji naprosto zřetelně zahlédl, trůnící uprostřed mezi Jupiterem a východní hvězdou, tak že konfigurace byla taková:

Navíc byla v okamžiku spatření hvězda velmi slabá, avšak v šesté hodině se téměř vyrovnala ostatním.

Dvanáctého o 1. hodině a 15. minutě bylo takové postavení:

Tři hvězdy byly natolik slabé, že je bylo možné jen stěží spatřit; od Jupiteru i mezi sebou byly na více jak jednu minutu. Nebylo jasné, jsou-li z východu dvě či tři hvězdičky. Asi šestou hodinu byly jejich pozice takové:

Východní hvězda byla od Jupiteru vzdálena dvakrát více, tedy 2 minuty. Prostřední ze západních na 40 vteřin a od nejzápadnější o 20 vteřin. Nakonec, sedmou hodinu noční byly vidět na západní straně hvězdy tři:

Nejbližší byla od Jupiteru vzdálena 20 vteřin, mezi ní a nejzápadnější byl interval dlouhý 40 vteřin. Viděna byla mezi nimi ještě jedna hvězda, mírně se klonící k jihu, vzdálena maximálně deset vteřin od nejzápadnější.

Dvacátého prvého v 0 hodin 30 minut byly na východě tři hvězdy stejně vzdálené mezi sebou a Jupiterem:

Intervaly, dle odhadu, činily 50 vteřin. Na západě byla hvězda vzdálená od Jupiteru na 4 minuty. Nejbližší Jupiteru, východní, byla ze všech nejmenší, ostatní pak byly o něco větší a přibližně stejné.

Dvacátého druhého ve dvě hodiny bylo rozložení hvězd takové:

Mezi východní hvězdou a Jupiterem byla vzdálenost pět minut, mezi Jupiterem a nejzápadnější více než sedm minut. Dvě západní byly od sebe vzdáleny 0 minut 40 sekund; nejbližší k Jupiteru byla od něj vzdálena jednu minutu. Obě prostřední byly slabší krajních, všechny ležely na přímce podél zvěrokruhu, pouze mezi třemi západními se prostřední klonila mírně k jihu. Avšak v šesté hodině noci je bylo možné spatřit v tomto rozložení:

Východní, velmi slabá, byla od Jupiteru vzdálena 5 minut, jak i dříve. Tři západní hvězdy dělily vzdálenost od Jupiteru i mezi sebou stejně, každý z intervalů byl přibližně roven 1 minutě 20 sekundám. Nejbližší k Jupiteru se zdála být menší než sousední; všechny se pak rozkládaly na jedné přímce.

Dvacátého třetího dne v 0 hodin 40 minut po západu Slunce byla pozice hvězd taková:

Tři hvězdy ležící spolu s Jupiterem na jedné přímce podél zvěrokruhu jako vždy: Dvě byly na východě, jedna na západě. Nejvýchodnější byla vzdálena od následující hvězdy 7 minut; tato pak od Jupiteru 2 minuty 40 vteřin; Jupiter od západní 3 minuty 30 sekund. Co do velikosti byly téměř stejné. Leč pátou hodinou dvě hvězdy, dříve nejbližší k Jupiteru, vidět již více nebylo. Ukrývaly se, jak předpokládám, za Jupiterem. Vzhled byl tento:

Dvacátého čtvrtého objevily se tři hvězdy, všechny východně a takřka na jedné přímce s Jupiterem:

Střední se trochu odchylovala k jihu. Nejbližší k Jupiteru byla vzdálena 2 minuty, následující od ní 30 vteřin a východní pak 9 minut od této; všechny byly dostatečně jiskřivé. V šest hodin byly vidět dvě hvězdy v tomto rozložení:

Přesně na jedné přímce k Jupiteru, od kterého bližší byla 3 minuty daleko, od ní následující 8 minut. Jestli se nepletu, dvě dříve pozorované střední hvězdy slily se v jednu.

Dvacátého pátého v 1 hodinu 40 minut byla konfigurace taková:

Na východní straně se nacházely pouze dvě hvězdy, obě dostatečně velké; nejvýchodnější byla 5 minut od prostřední, poslední od Jupiteru 6 minut.

Dvacátého šestého dne v 0 hodin a 40 minut bylo rozložení hvězd takové:

Vidět byly tři hvězdy: dvě na východě, třetí od Jupiteru na západ. Poslední byla od něho vzdálená 3 minut, prostřední východní 5 minut a 20 vteřin, nejvýchodnější od střední 6 minut. Ležely na jedné přímce a byly všechny stejně velké. O páté hodině byly polohy hvězd téměř stejné, lišily se pouze v tom, že se na východní straně Jupiteru začala objevovat čtvrtá hvězda, menší ve srovnání s ostatními. Objevovala se ve vzdálenosti 0 minut 30 vteřin od Jupiteru. Byla trochu na sever od spojnice předcházejících, jak vidno na obrázku:

Dvacátého sedmého 1 hodinu po západu Slunce byla vidět pouze jedna hvězda a to na východní straně Jupiteru:

Byla velmi malá a 7 minut vzdálená od Jupiteru.

Dvacátého osmého a dvacátého devátého dne jsme díky příchodu mraků nemohli provádět pozorování.

Třicátého dne ledna v první hodině noci byly hvězdy vidět v následující sestavě:

Jedna hvězda byla na východní straně ve vzdálenosti 2 minuty 30 vteřin od Jupiteru, dvě hvězdy byly na západě, bližší z nich byla 3 minuty od planety a druhá o minutu dále. Hvězdy i Jupiter byly na přímce, ale prostřední z nich se klonila mírně na sever; hvězda nejvzdálenější na západ byla menší než ostatní.

V posledním dni měsíce se ve druhé hodině pozorovaly dvě hvězdy východní a jedna na západní:

Z východních hvězd prostřední byla 2 minuty 20 vteřin vzdálena od Jupiteru, nejvýchodnější 30 vteřin od předcházející; západní byla 10 minut od Jupiteru. Ležely přibližně na stejné přímce, pouze hvězda na východě, nejbližší k Jupiteru, byla více k severu. Ve čtvrté hodině bylo rozložení hvězd následující:

Dvě hvězdy na východě byly ještě blíže u sebe, pouze 20 vteřin. Během těchto pozorování se západní hvězda jevila menší.

Prvního dne února ve druhé hodině noci bylo postavení takové:

Nejvýchodnější hvězda byla 6 minut od Jupiteru, západní 8 minut; na východní straně byla velmi malá hvězda 20 vteřin od Jupiteru; tvořily přímku.

Druhého dne měsíce byly hvězdy uspořádány následovně:

Na východě byla pouze jedna hvězda 6 minut od Jupiteru; Jupiter byl 4 minuty od nejbližší hvězdy na západě; mezi touto hvězdou a hvězdou nejdále na západě byla mezera 8 minut. Nacházely se na přímce a byly skoro stejně velké. Avšak v sedmé hodině se ukázaly hvězdy čtyři.

Jupiter se nacházel uprostřed nich. Nejvýchodnější z nich byla 4 minuty od sousední a ta byla 1 minutu 40 vteřin od Jupiteru; Jupiter byl 6 minut od nejbližší západní hvězdy a ta byla vzdálena od nejzápadnější 8 minut. Všechny byly na jedné přímce shodné se zvěrokruhem.

Třetího dne v 7 hodin byly hvězdy postaveny následovně:

Východní byla vzdálena 1 minutu 30 vteřin od Jupiteru, nejbližší hvězda na západě 2 minuty; nejzápadnější byla od ní 10 minut daleko. Všechny se nacházely přesně na přímce a měly podobné velikosti.

Čtvrtého dne ve dvě hodiny byly pozorovatelné čtyři hvězdy: Dvě na východě a dvě na západě, všechny přesně na přímce.

Nejvýchodnější hvězda byla ve vzdálenosti 3 minut od následující a ta byla 40 vteřin od Jupiteru. Jupiter byl 4 minuty od nejbližší hvězdy na západě a 6 minut od této byla ta nejzápadnější. Co se velikosti týče, byly téměř shodné; hvězda nejbližší k Jupiteru se zdála menší než ostatní. Ale v sedmé hodině byly východní hvězdy od sebe vzdáleny pouze 30 vteřin.

Jupiter byl 2 minuty od nejbližší východní hvězdy, od hvězdy na západě další v pořadí 4 minuty a ta byla 3 minuty od nejzápadnější. Všechny byly podobné velikostí a ležely na přímce ve směru zvěrokruhu.

Pátý den měsíce bylo zataženo.

Šestý den měsíce byly vidět pouze dvě hvězdy, mezi kterými byl Jupiter, jak je vidět na obrázku:

Hvězda na východě byla 2 minuty od Jupiteru, na západě 3 minuty; ležely na přímce a měly shodnou velikost.

Sedmého dne měsíce byly vedle Jupiteru dvě hvězdy, obě na východě, v následující sestavě:

Vzdálenosti mezi hvězdami a Jupiterem byly shodné -- jedna minuta: přes ně a Jupiter mohla procházet přímka.

Osmého dne měsíce v jednu hodinu byly pozorovatelné tři hvězdy, všechny na východní straně Jupiteru.

Nejbližší k Jupiteru, zřetelně malá, byla 1 minutu 20 vteřin vzdálená; prostřední od ní -- 4 minuty a byla celkem velká; nejvýchodnější hvězda byla velmi malá a 20 vteřin od prostřední. Nebylo jasné, zda jde o jednu hvězdu nebo dvě. Chvílemi to vypadalo, že je zde ještě další neobyčejně malá hvězda, těsně u ní směrem na východ, vzdálená pouze 0 minut 10 vteřin. Všechny ležely na přímce ve směru zvěrokruhu. Ve třetí hodině hvězda nejbližší k Jupiteru se ho dokonce dotýkala, byla od něj vzdálena pouze 0 minut 10 vteřin; ostatní se vzdálily, prostřední nyní byla 6 minut od Jupiteru. Ve čtvrté hodině hvězda, nejbližší Jupiteru, se spojila s planetou a zmizela.

Devátý den v 0 hodin 30 minut byly dvě hvězdy na východní straně Jupiteru a jedna na západní.

 

Hvězdný posel Galilea Galileiho dosud v kompletním českém překladu neexistuje. Bohužel, ani toto vydání, které se tak na první pohled tváří, tuto situaci neřeší. Tento Posel totiž nebyl přeložen z latinského originálu, nýbrž z ruského překladu. Při kontrole jsme pak využili překlad anglický. Prosíme tedy laskavého čtenáře, aby ho bral jen jako velmi volný, nicméně zajímavý a poučný, text vycházející z původního díla. Na přípravě pracovalo hned několik lidí, hlavní a nezastupitelný byl Václav Říkal, bez jehož skvělé ruštiny by nebylo možné na překlad ani pomyslet. Jemu, stejně jako všem ostatním, moc děkujeme.

(pokračování)
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...