:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

349. vydání (17.7.2001 )

Foto J. Dusek Život je krásný. Život je báječný a člověk má být vděčný za každou vteřinu, kterou může prožít na této planetě. Tak to jsem si uvědomil v sobotu v podvečer, když jsem se vracel z brněnské přehrady. Radost z báječného koupání na nedalekém koupališti v Kuřimi, stejně jako křupavý langoš s česnekem, sýrem a kečupem, i to dobře vychlazené pivo, skvěle zapadlo do prosluněné pohody umocněné skvělou hudbou, která se v daném okamžiku linula z jedné místní hospůdky. V daném okamžiku mne zaplavila neskutečná radost, až mne to -- když se na to dívám s odstupem několika hodin -- překvapilo. Ale je tomu tak a já se za to nestydím.
Teď je za jedenáct minut pět, neděle 15. července 2001 a já jsem příjemně unaven. Včera jsem se na hvězdárně dozvěděl, že se opět zjasnila kometa Linear. Prchavou vlasatici jsem i pod čepicí brněnského světelného smogu našel v triedru i při náhodném bloudění oblohou. Krátce po druhé hodině jsme pak s Rudolfem a naším velmi dobrým kamarádem Viktorem Votrubou vyrazili za Brno na lov Venuše, která se potácí poblíž Saturnu. A i to vyšlo! Příroda nezvykle zařídila pěkné počasí a my se kochali, fotili a sledovali onu náhodnou nebeskou vstreču...
Na druhou stranu, aby se tyto úspěchy kompenzovali, následovalo docela psychedelická noc: Šel jsem spát o půl šesté. O hodinu a půl později mne vzbudil halasný budík kolegy Pavla Gabzdyla, který v našem podnájmu sdílí jeden pokoj. Když se vzpamatoval z hrozného leknutí, doplazil se k tomu řvounovi, vypnul ho, odplazil se zpět do své ubikace a opět usnul, ozvala se ta příšerná siréna za deset minut znovu. To už jsem nevydržel a vyrval budík ze zásuvky... Bohužel, trápení nebyl konec. Po deváté mi zavolal na mobilní telefon kamarád, že za hodinu a půl projede kolem Brna a že by si třeba zašel na oběd... Než jsem stihl opět zabrat, stoupla teplota v našem bytě, stejně jako hluk z naší rušné magistrály nad únosnou mez, a už jsem usnout nedokázal. Ach jo, život je krásný. Život je báječný a člověk má být vděčný za každou vteřinu, kterou může prožít na této planetě.

Jiří Dušek

 

 

 

Vysmějí se nám mimozemšťané?

Je velmi pravděpodobné, že ve vesmíru můžeme nalézt množství planet podobných naší Zemi. Jestliže ovšem existují, nabízí se otázka: Kolik jich je a jak je to s jejich stářím?

 Na tuto zvláštní otázku se pokusil odpovědět astronom Charles Lineweaver z Univerzity v Novém jižním Walesu v Austrálii. Pokud je jeho tvrzení, publikované v časopise Icarus pravdivé, patří naše Země mezi velmi mladé planety svého typu. Podle něj dosáhl největší nástup Zemi podobných planet asi před osmi miliardami roků, dál se už jejich produkce jen snižovala. Průměrná Země by tedy dnes měla mít stáří okolo 6,4 miliard let. Naše Sluneční soustava je proto podle těchto odhadů mladší (4,6 miliardy roků) než tři čtvrtiny všech cizích Zemi podobných (terestrických) planet.

Vznik terestrických planet ovlivňuje řada faktorů. Jedním z nich je formování hvězd, které bylo nejintenzivnější před deseti až jedenácti miliardami roků (pokud uvažujme stáří vesmíru 13,4 miliard let). Jestliže bychom totiž měli v záměru "uplácat" pořádnou Zemi, musíme k tomu mít dostatek těžkých prvků, kterých byl v ranných stádiích vesmíru nedostatek. Těžké prvky se jako produkty nukleárních fůzí uvnitř hvězd začaly dostávat do prostoru až zásluhou umírajících hvězd -- převážně při vzplanutí supernov.

Planety, které byly dosud objeveny u jiných hvězd bohatých na těžké prvky jsou však převážně plynnými obry, podobající se Jupiteru (není pochyb o tom, že se zde uplatňuje výběrový efekt). Právě u těchto hvězd by se také dala předpokládat existence terestrických planet, ale je v tom jeden háček. Plynní obři rychle obíhající kolem svých mateřských hvězd totiž mohou menší planety v jejich blízkém okolí vypudit. Výběrový efekt je tedy poměrně přísný: Tam kde je těžkých prvků málo, terestrické planety nejspíš nevzniknou, tam kde je jich pro změnu hodně, může dojít k "vypuzení" na periferii soustav velkými planetami.

Lineweaver poznamenává, že na Zemi se začaly primitivní formy života zabydlovat už v době, kdy chladla zemská kůra. Naše planeta tedy dosáhla svého "evolučního rozkvětu" dříve, než terestrické planety u jiných hvězd. To nám může ledacos prozradit o stáří života na cizích planetách.

Rozvinutost životních forem je však záležitost mnohem složitější. Tvrdší podmínky, které panovaly v ranném vesmíru (časté výbuchy supernov, gama záblesky, pospolitost v hustých hvězdokupách apod.) možná zapříčinily, že evoluce postupovala na většině "exoterestrických planetách" opatrnějšími kroky.

Na základě těchto studií se však jen stěží můžeme nechat ukolébat představou, že životní formy na starších Zemi podobných planetách dosud nedosáhly našeho stupně vývoje, nebo nás dokonce nepředčily.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Sky and Telescope a další
 

Zápisky z CERNu - díl třetí

O svém pobytu ve známé evropské organizaci pro nukleární výzkum informuje deník Rostislava Halaše.

Den dvanáctý -- čtvrtek 12. července
Tak tedy tohle je Folke, administrátor o kterém jsem vám již psal. Tedy ten co stojí, neboť ta sedící je Zhezylaska Raykova (Jane) z Bulharska. A cože to dělají? Inu Jane když zjistila že mám nainstalovánu českou klávesnici, tak si usmyslela, že chce bulharskou. Tu českou již Folke strávil, ale bulharskou s písmeny tvaru na půl cesty k čínské klávesnici, to už je moc. Nakonec mu nic jiného nezbylo než cyrilici nainstalovat. Ještě štěstí, že z Číny tady není nikdo. Nicméně je třeba říci, že je ochotný a má tady hodně práce, neboť včera opět přeinstalovával Windows 2000 v celé učebně. Odpočine si zřejmě až po našem odjezdu .

Dnes ráno jsem byl opět v Saint Genis pro bagety. Řeknu Vám, že jsem se tam nijak nedomluvil, neboť veškerý personál jinak než francouzsky nemluví. A tak mě původně vyhlídnutá bageta za 2,- FF přišla na 2,80 FF a proč, to jsem se nedozvěděl. Proto radím: naučte se alespoň pár základních konverzačních témat. Bude se vám to hodit.

 Dnes jsem učinil nový objev, neboť jsem zjistil, že teorii relativity je možno aplikovat i na nefyzikální jevy. Když jsem se připravoval na svůj pobyt zde, myslel jsem si, že největší problém bude obecná angličtina a jakmile dojde ne odborná témata, budu rozumět. Skutečně tomu tak ze začátku bylo. Dnes ale pořádně přituhlo, neboť R. Kleiss pokračoval ve své přenášce matematickým řešením Fermiho modelu. Situace se otočila. Po těch asi deseti dnech už výborně rozumím, ale po stránce fyzikální jsem mnohdy nevěděl, o čem mluví. A to mám oproti jiným svým kolegům za sebou navíc zkoušky z kvantové elektroniky, laserů a o speciálních elektronických předmětech ani nemluvě. Naopak Ivan Lomačenkov (jaderný fyzik) z města Dubna (Ruská federace -- v Dubně je podobné centrum s urychlovačem zabývající se částicovou fyzikou) věděl o čem se mluví, ale vůbec nerozuměl. A protože Ivan i výše zmiňovaná Jane z Bulharska zjistili, že umím rusky, stal jsem se překladatelem. Takže po otázce "О чем он говорит?" -- "O čem mluví?" já vždycky pohotově přeložím do ruštiny nebo do nějakého hybridu, neboť řadu slovíček jsem již zapomněl. Na oplátku mně Ivan vysvětlí, fyzikální princip, o kterém se mluví. No uznejte, není to nádherný příklad, který by mohl vést k rozšíření obecné teorie relativity? Stala by se tak ještě obecnější. Navíc je to krásný příklad tak zvané výměnné síly, neboť tato výměna informací je zdrojem přitažlivé síly mezi námi.

Druhá přednáška C.Jorama týkající se detektorů částic již pro mě byla zcela pochopitelná, neboť se mluvilo o fyzikálních a elektronických principech ale i detailech detekce. A elektronikou mě doufám nikdo tak lehce nepřekvapí

A víte, jak poznáte fyzika zabývajícího se detektorem částic? První na co se vás zeptá, když vás potká, je, jaké máte N0 (to nám vykládal C. Joram). No a když řeknete cifru větší než 370, tak je váš a bude si vás považovat. To N0 .je totiž hlavní technický parametr účinnosti detektoru Čerenkovova záření.

Čerenkovovo záření vznikne, když nabitá částice vnikne do prostředí větší rychlostí než rychlost světla v tomto prostředí. Možná víte, že žádná částice nemůže mít větší rychlost než světlo, ale to se týká pouze vakua. V jiných prostředích, například skle, se světlo šíří pomaleji než ve vakuu, takže výše zmiňovaná situace je reálná. A když zaregistrujete Čerenkovovo záření (projevuje se do modra zbarveným světelným zábleskem), tak víte, že proletěl elektron.

Odpoledne jsme začali porovnáním učebních plánů především fyziky. Pokud mohu zatím zevrubně srovnávat, tak na tom nejsme tak špatně, alespoň na naší škole. A to mluvím pouze o základním kurzu fyziky, který absolvují všichni a nemluvím o seminářích. Odlišujeme se v metodách a snad praktických cvičení je méně. Ale o tom až později a pouze s odborníky -- učiteli fyziky, neboť veřejnost takové detaily asi nezajímají.

Druhou část odpoledne jsme strávili návštěvou dalšího pracoviště -- ALICE. Je to pracoviště obsahující urychlovač (urychlovačů je v CERNu více a tento je prý nejstarší), na kterém se urychlují těžké ionty. Cílem je studovat částice hmoty podléhající tak zvané silné interakci při extrémních energiích, při kterých se očekává formování nového stavu hmoty -- tzv. quark-gluonového plazmatu. Podrobněji se můžete podívat na http://alice.web.cern.ch/Alice/.

Den třináctý -- pátek 13. července
Čtvrteční program pokračoval poslední částí přednášky R.Kleisse. Má vše perfektně promyšleno a jeho přednáška se velice dobře poslouchá. Pokud se na ni chcete podívat, je na http://documents.cern.ch/AGE/. Jeho osobní publikované materiály najdete na http://www.sci.kun.nl/ .

Přednáška se dnes týkala tzv. Standardního modelu, teorie, která se ověřuje. R. Kleiss nastínil matematické řešení a ukázal, jak z něj vyplývá existence částic W a Z, které byly nakonec tady v CERNu detekovány (viz informace na úvodní animaci). Ale nejen to, teorie předpovídá existenci částic, které se nazývají Higgsovy bosony. Ty zatím fyzikové neúspěšně hledají. No a hledání Higgsových bosonů je jedním z hlavních úkolů nově budovaného urychlovače s názvem LHC. Jak říká Kleiss, buď se jim je tady v CERNu podaří detekovat nebo to bude konec kvantové fyziky a fyzikové se stanou nezaměstnanými. Fyzikové totiž nemají žádnou jinou alternativní teorii a tak pevně věří, že vytoužené částice se jim jistě podaří najít. O projektu LHC, který bude uveden do provozu v roce 2005 napíši něco až příště.

V druhé dopolední části C. Joram dokončil přednášku o detektorech. Nebudu vás obtěžovat technickými detaily, neboť kdo má zájem může si přednášku vyslechnout na adrese uvedené výše. Pro zajímavost však uvedu, že na to abyste mohli detekovat některou nejmenší částici hmoty, musíte mít obrovský detektor. Tak například na pracovišti ATLAS je detektor ve tvaru válce o délce 44 metrů a průměru 22 metrů a jeho hmotnost je 7000 tun.

Odpoledne bylo naplánováno skupinové focení všech účastníků a výsledek vidíte níže. Popisovat každou osobu při tomto rozlišení je nemožné, takže pokud se bude chtít podívat na seznam, je na adrese http://teachers.web.cern.ch/ a je klikací, po kliknutí si můžete přečíst podrobnější informace o každém z nás.

Na večer byla naplánována vycházka do nedalekého pohoří Jury. Vzhledem k nejistému počasí však byla změněna. Mick Storr dostal nápad, že bychom mohli shlédnout nějaký zábavný film. V blízkosti Ženevského jezera je letní kino Cine-Lac (Lac znamená jezero), ale to se mu zdálo dost daleko (kolem 10 km) a tak zařídil promítání téhož filmu na již zmiňovaném počítačovém a školícím středisku -- Barracs. Aby to dostalo šmrnc, tak jej přejmenoval na Cine-Barrack. Po příchodu na Cine-Barrack jsem ale zjistil, že název nebyl zvolen úplně přesně, neboť správnější název by měl být Cine-Bar, neboť Francois Mireval (účastník přímo ze Ženevy) nás poctil výborným francouzským vínem, o trochu horším pivem (českému nemohlo konkurovat) a všelijakými dalšími lahůdkami.

 No a co myslíte, že mohou fyzikové na takovém party dělat? Samozřejmě -- bavit se o fyzice. Tak vypadá zábava fyziků -- Feynmanovy diagramy. V popředí donor akce Francois Mireval (Ženeva).

Konečně byla také možnost se pobavit o tom,.jak to chodí na školách jinde. Když už šly diskuze různými směry, začal jsem se vyptávat na připojení na internet a na vybavení počítači atd. Krátce několik postřehů. Zdá se, že rychlost, kterou se naše škola donedávna chlubila -- 64 kbps je podle toho, co je jinde směšná. V Německu je například normální připojení přes DSL (nová vysokorychlostní technologie po stávajících telefonních linkách) a běží rychlostí mezi 600-700 kbps (což je desetkrát rychleji). Rovněž je možno mít takové spojení i doma a není to na místní poměry drahé.

Dále jsem se snažil vytáhnout nějaké informace od Američanů (Gary, Alan, Horatio). Můžu vám říci, že těm jde internet tak rychle, že se o nějakou rychlost ani nestarají.

Počet žáků připadajících na jeden počítač ve škole je kolem 4-5 (v naší škole kolem 20 -- a to jme na české poměry dobře vybavená škola). Navíc je na škole placený technik, který se stará o výpočetní techniku a ten má ještě k sobě nějaké pomocníky z řad studentů. Na druhé straně mi Mothofela z JAR řekla, že internet nemají vůbec (tedy zatím).

Zajímavá byla i otázka přístupu na internet ve škole. Jak v Německu, tak v USA mají žáci přísně zakázaný přístup na některé typy serverů. Přístupy jsou monitorovány a přestupky trestány. Jinak je přístup volný a neplacený. Pro pokročilou dobu (neboť mezitím byl promítán slíbený film) jsem s účastníky z jiných zemí nemluvil.

Den čtrnáctý -- sobota 14. července
Sobotní den je dnem volna a a také v tom čase ve Francii Dnem Bastily -- státním svátkem. Naplánován jsme měli druhý pokus o zdolání Mont Blanku., neboť pro špatné počasí se tato akce nemohla minulý týden uskutečnit.

 Opět jsme využili auta Beaty z Budapešti a skupina ve složení Kevin Mc Clean (Irsko), Mothofela Selepe (přezdívaná Kuki z JAR), Maria Tsakiri (Řecko) a já mohla vyrazit. Počasí nám tentokrát nadmíru přálo, takže jsem byl nadšen, že konečně dosáhnu svého cíle -- dostat se na střechu Evropy. Myslíte-li si, že jsem horolezec, tak se mýlíte, neboť dnešní technika -- tedy lanovka (anglicky Cable Cabin), vám umožní dostat se do výšky 3800 metrů nad mořem bez jakékoliv námahy. Odsud již můžete shlédnout "pouze" o tisíc metrů vyšší Mont Blank. Dále již jen po svých a s horolezeckým vybavením a to jsme bohužel a jistě i naštěstí neměli. Skutečně jsme viděli několik výprav s cepíny, mačkami a další nezbytnou výbavou jak se pokouší zdolat tuto nejvyšší evropskou horu.

A teď si představte, že stojíte v takové výšce s krásným rozhledem jak do Francie, tak Švýcarska, je bezvětří a teplota přijatelná, takže svetr stačí. Tak proč se o tento pocit nepodělit se svou rodinou, zvláště když v současné době je spojení mobilem odkudkoliv kamkoliv samozřejmostí. Technika je mocná věc, ale někdy by se člověk raději vrátil do doby kamenné. Po několika marných pokusech se mi podařilo najít poskytovatele mobilních služeb, který mě konečně spojil, ale co čert nechtěl, doma zrovna nikdo nebyl. Výsledkem bylo protelefonovaných 50,- Kč, nevím za co. No a znáte-li Murphyho zákony tak víte, že to nemůže být jenom tak (my v Čechách na to máme takové pěkné slovná spojení). Když jsem se snažil vám udělat několik krásných fotografií, můj fotoaparát mi hlásil vybité baterie. Takže ze snímků nebude nic, dodám je později, budou od Kevina. Naštěstí videokamera pracovala na plné obrátky. Takže videozáznam až doma. Pro vaše uspokojení se můžete podívat na krásný panoramatický záběr na adrese http://www.chamonix.com/, volte "... Vous arrivez au sommet du Mont Blanc par un beau matin d'été" a uvidíte to, co jsem ani já neviděl, neboť vrcholek Mont Blanku byl v mracích.

Skutečně je zážitek z Mont Blanku obrovský (až na tu cenu -- 210 FF pro dospělého).

Na cestě zpět jsme se zastavili v městě Annecy. Je to krásné městečko pod Alpami s rozlehlým jezerem. Z jezera vytékají kanály přímo do starobylé části města, takže se tomuto městu přezdívá "Benátky Francie". Na rozdíl od Benátek jsem neviděl gondoly, ale je tady čistá voda, takže můžete vidět až na dno hluboké odhadem 150 cm. Atmosféra byla velice slavnostní, neboť jak již jsem řekl byl Den Bastily. Všude se hemžily spousty lidí, bouchaly petardy, kavárny a restaurace byly plné k prasknutí, na stolech jste mohli vidět nejrůznější speciality, které ani nedovedu pojmenovat. Ve stáncích jste si zase mohli vybrat mezi desítkami různých druhů baget. Bohužel mi tady přestala fungovat i kamera, neboť záložní baterie byla úplně vybitá. Abych vás ale uspokojil, zde můžete najít panoramatický videozáznam http://www.annecy.maville.com/, klikněte na "Galerie Photos" a dále na některou ikonku -- fotoaparát. Večer se dalo do hustého deště, takže návrat zpět do CERNu byl nezbytný.

Závěrem, zklame-li vás technika, pomožte si opět technikou.

Den patnáctý -- neděle 15. července
Nedělní probuzení do deštivého dne dávalo tušit, že je konec mým plánům na zdolání centra Ženevy. Když jsem se chystal do CERNu, myslel jsem si, že budu mít centrum prochozené tolikrát, že budu znát každý kout. Opak je pravdou dosud na to nebyl čas, neboť CERN je od centra vzdálen dobré tři čtvrti hodiny jízdy autobusem v době mimo špičku (zkuste spočítat kolik je to kilometrů a já až se to od někoho tady dozvím, tak vám to pro kontrolu napíšu).

Dopoledne jsem dopsal zápisky předešlého dne a kolem jedenácté se rozhodl, že Ženevu pokořím, ať to stojí, co to stojí. Nejlepší spojení je autobusem. Ten ostatně stojí přímo před branou B. Autobusové linky tady jsou dost husté a jezdí často -- např. v neděli 3-4krát v hodině. Na každé zastávce je automat na jízdenky.

 No a hned první problém byl na světě. Určitou chvíli mi trvalo, než jem pochopil, že se platí podle toho, jak dlouho předpokládáte, že vám jízda potrvá. Pro člověka neznalého místních vzdáleností je to jako věštění z křišťálové koule. Zvolil jsem proto tu nejmenší dobu a to půl hodiny. Dalším problémem byl vlastní úkon koupě jízdenky, neboť automat má celkem čtyři podélné otvory, potenciálně vhodné pro vložení mincí. Z nápisů jsem nic nepochopil a tak jsem zkusil první otvor. Půlfrank zapadl do automatu a nic se nedělo. Inu, řekl jsem si, už vím, která cesta je špatná. Zbývaly už jen tři otvory. Vybral jsem tentokrát jinou zkušební minci menší hodnoty, a povedlo se. Po vhození celkové sumy 1,80 CHF mi vyjel lístek. Na lístku je natištěn čas výdeje jízdenky a od té doby platí ta půlhodina. Takže koupíte-li si lístek a po půlhodině přijede autobus, máte smůlu, neboť je neplatný.

Naštěstí autobus vyjel vzápětí. Autobusy tady jsou skutečně na úrovni (obrazně i doslova). Jsou nízkopodlažní, takže do nich bez problémů nastoupí i starší nebo tělesně postižení lidé. Sedačky jsou potažené sametovou látkou, čisté, nepotrhané. Řidič má u sebe tři LCD displeje, které monitorují dveře. Otevírání dveří si provádějí cestující sami a to zvenku i zevnitř zmáčknutím tlačítka. Tlačítko je během jízdy nefunkční. Uvnitř jsou dva svítící panely s pohyblivými nápisy oznamující cíl cesty a název další stanice.

 Počas cesty jsem si všiml, že projíždíme kolem botanické zahrady (je jich tady v Ženevě několik), těsně nad hlavou nám proletělo letadlo, to když jsme míjeli letiště. Půlhodina uběhla velmi rychle, ale to jsme ještě nebyli u vytouženého cíle -- nádraží Gare de Cornavin. Rozhodl jsem se, že pojedu dále -- vždyť mám předplacený půlfrank. Po zhruba tři čtvrtě hodiny jsem byl na místě.

Musím podotknout, že jsem neměl stanovenou trasu, ale chtěl jsem se jen projít Ženevou a nasát její atmosféru. Po obhlídce nádraží jsem zamířil k jezeru. Jistě víte, že velice známý je vodotrysk, můžete jej vidět téměř na všech fotografiích Ženevy. Nedalo mně to a zjistil jeho technické parametry. Takže každou sekundu vychrlí jeho tryska 500 litrů rychlostí 200 km/hod a voda dostoupí do 140 metrové výše. Dvě čerpadla mají celkový příkon 500 kW -- slušná hodnota rovnající se příkonu větší vesnice. Osvětlení má příkon 13,5 kW.

Ženeva je město bank, hotelů, mezinárodních institucí, luxusních obchodů ale i parků, prostě je na co koukat i když je deštivo. Nebo naopak: když je deštivo, jako bylo dnes, máte vše okamžitě přístupné a na očích, neboť město bylo na rozdíl od krásného dne liduprázdné. Nachodil jsem odhadem kolem dvaceti kilometrů, ale stálo to za to.

Rostislav Halaš
Zdroj: Deník Rostislava Halaše, v aktuálním, průběžně doplňovaném vydání, najdete na adrese http://www.mujweb.cz/www/R.Halas/CERN/kalendar.html.
 

Hvězdný posel -- díl šestý

Přinášející velké a podivuhodné objevy a nabízející k nahlédnutí každému, zejména pak filozofům a astronomům, co Galileo Galilei, florentský patricij, státní matematik padovského gymnázia, sledoval za pomocí pozorovací roury, kterou objevil, na povrchu Měsíce, mezi nespočetnými stálicemi v Mléčné dráze, mlhavými hvězdami a zejména pak na čtyřech planetách obíhajících okolo hvězdy Jupiterovy v různých vzdálenostech s různými periodami a s udivující rychlostí; tyto do dnešních dnů neznámé ani jednomu z lidí, autor nedávno první objevil a rozhodl se, pojmenovat je Medicejskými hvězdami.

Dosud jsme hovořili o pozorování týkajících se Luny. Nyní povíme krátce o tom, co bylo spatřeno u stálic. Nejvíc je podivuhodné to, že hvězdy, stálé i bludné, se při pohledu rourou nezdají nijak větší -- co do svých rozměrů -- podle předpovědí, v jakých pozorujeme zvětšení u ostatních předmětů a dokonce i u Luny. Na hvězdách se zvětšení zdá mnohem menší tak, že roura zvětšující ostatní předměty, dejme tomu stokrát, může ukázat hvězdy jen čtyřikrát až pětkrát větší. Příčina tohoto jev je následující: hvězdy pozorované pouhým okem neukazují nám, tak říkajíc, svoji prostou a skutečnou velikost, leč nasvíceny jakýmsi jasem, jsou pokryty nějakými vlasy, mihotavými paprsky, zvláště pak, je-li pozdní noc. Proto se zdají mnohem většími než, když jsou těchto vlasů zbaveny. Skutečně úhel pohledu není ohraničen samotným tělesem hvězdy, ale široko rozlitým svitem. Nejlépe to můžeme pochopit podle toho, že hvězdy viditelné při západu Slunce v prvních soumracích, se zdají velmi malé, ač jsou první velikosti. Dokonce Venuše, můžeme-li ji vidět o polednách, se zdá natolik slabá, že ji lze srovnat jen s hvězdou poslední velikosti. To samé se děje i s dalšími objekty a dokonce i s Lunou, jestli ji pozorujeme při denním osvětlení či mezi mraky. Tedy, uprostřed noci jsou hvězdy pozorovány neostříhané, denní světlo pak může jejich vlasy ostříhat. A nejen toto světlo, ale i tenounký mrak ležící mezi tělesem a okem pozorovatele, což dělají i černé přehozy a barevná skla. Jestliže je umístíme před pozorovaným objektem, okolo rozlité světlo mizí. To samé dělá i pozorovací roura: Nejdříve hvězdy zbavuje dodatečného a jim nenáležejícího světla, potom zvětšuje jejich prosté koule (jestli samozřejmě mají kulovou formu). Proto se zdají zvětšené v menším poměru. Skutečně hvězdička páté či šesté velikosti pozorována rourou, vypadá stejně jako hvězda první velikosti.

Pozoruhodný je také rozdíl mezi vzhledem planet a stálic. Zejména planety ukazují své kotoučky naprosto kruhové a přesně ohraničené. Stálice nejsou nikterak ohraničeny, naopak se zdají být ohníčky s okolo se kolébajícími paprsky a mrkající. Pozorované rourou mají tutéž podstatu jako pozorovány okem, jen takové rozměry, že hvězdičky páté či šesté velikosti se zdají rovny Psu -- největší hvězdě mezi stálicemi. Je pravdou, že pod šestou velikostí vidí pozorovací roura mnohohlavé stádo dalších hvězd, unikajících pouhému oku, že stěží uvěřit; a to prosím ve větším počtu, než prvních šest stupňů velikosti. Největší z nich, které můžeme nazvat hvězdy sedmé velikosti, či hvězdy první velikosti mezi neviděnými pozorované prostřednictvím roury, se zdají větší a jasnější než hvězdy druhé velikosti pouhým okem.

Abych ukázal na pár příkladech jejich téměř neuvěřitelné množství, rozhodl jsem se popsat dvě souhvězdí, abychom si mohli učinit úsudek, co se týče ostatních. Nejdříve jsem chtěl nakreslit celé Orionovo souhvězdí, leč ohromen velikým množstvím hvězd a nedostatkem času, zanechal jsem tento postup na jindy; vždyť jich je více než pět set rozseto okolo starých hvězd v rozmezí jednoho či dvou stupňů. Proto kromě tří v opasku a šesti v meči, které již dlouho byly zaznamenány, doplnil jsem dalších osmdesát sousedních, nedávno viděných. Vzdálenosti mezi nimi jsem uchoval, pokud to bylo možné, co nejpřesněji. Známé čili staré hvězdy jsme pro názornost a odlišení nakreslili větší a obtáhli jsme je dvojitou čarou; druhé neviděné -- menší a jednoduchými čarami. Rozdíly ve velikostech jsme, nakolik to bylo možné, zachovali.

Jako druhý příklad jsme zvolili a nakreslili šest hvězd souhvězdí Býka (mluvím o šesti, protože sedmá není téměř nikdy vidět) nazvané Plejády a umístěné na nebi v těsné blízkosti. K nim patří další neviděné v počtu větším čtyřiceti, z nichž žádná není vzdálena od libovolné ze šesti o více než půl stupně. Z těchto jsme nakreslili jen třicet šest.

Stejně jako u Orionu, i zde jsme zachovali vzdálenost, velikost a rozlišení mezi starými a novými. Třetím předmětem pozorování byla podstata a stavba Mléčné dráhy. Za pomoci roury byla natolik citlivě pozorována, že všechny dohady, které v průběhu věků trápily filozofy, jsou vyřešeny jasným svědectvím. Tím jsme se zbavili mnohočetných disputací. Galaxie se nejeví ničím jiným než souborem mnoha hvězd rozložených do skupin. Pozorovací roura namířená do libovolného místa našim zrakům ukazuje ohromné množství hvězd, z nichž mnohé jsou dostatečně velké a dobře pozorovatelné. Množství těch nejmenších však pozorování nepodléhá.

Tento svit, podstata bělostných oblaků, je pozorován nejen v Galaxii, leč mnoho dalších skvrnek takto září rozsety po etéru. Obrátí-li se pozorovací roura k libovolné z nich, dostává se nám najednou pohled na soubor tísnících se hvězd. Kromě toho, což je nejvíce udivující, hvězdy, které dosud byly některými astronomy nazývány mlhavými, jsou podobným souborem hvězd, jenž se udivujícím způsobem shlukly dohromady. Ze svazku jejich paprsků -- každá z hvězd díky své malé velikosti či velké vzdálenosti od nás, uniká našim zrakům -- se sestává zář, kterou doposud považovali za hustší místa na nebi schopná odrážet světlo hvězd či Slunce. Některé z nich jsme pozorovali a chceme zde přiložit obrázky dvou souhvězdí. Na prvním se nachází mlhavá hvězda nazývaná "hlavou Orionu", v níž jsme napočítali dvacet jedna hvězd.

Druhý obrázek obsahuje mlhavou hvězdu nazývanou Praesepe, která se jeví ne jednou, nýbrž souborem hvězdiček počtem větším čtyřiceti. Kromě Oslat jsme vyznačili třicet šest hvězd, rozložených tak, jak vidno na obrázku.

 

Hvězdný posel Galilea Galileiho dosud v kompletním českém překladu neexistuje. Bohužel, ani toto vydání, které se tak na první pohled tváří, tuto situaci neřeší. Tento Posel totiž nebyl přeložen z latinského originálu, nýbrž z ruského překladu. Při kontrole jsme pak využili překlad anglický. Prosíme tedy laskavého čtenáře, aby ho bral jen jako velmi volný, nicméně zajímavý a poučný, text vycházející z původního díla. Na přípravě pracovalo hned několik lidí, hlavní a nezastupitelný byl Václav Říkal, bez jehož skvělé ruštiny by nebylo možné na překlad ani pomyslet. Jemu, stejně jako všem ostatním, moc děkujeme.

(pokračování)
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...