:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

346. vydání (2.7.2001 )

Foto Marcel Belik, Hvezdarna Upice Angola je africká země s pochybnou současností, kde zuří občanská válka. Navíc zdejší rebelové -- pod světoznámou značkou UNITA -- pořádají pro bílé tváře vražedně dlouhé pochody. S takovou představou jsem odjížděl za úplným zatměním Slunce. Své příbuzné i přátele jsem pak doma nechával s porcí každodenních přestřelek, zaminovaných oblastí, malárie a choroby AIDS. Realita byla diametrálně odlišná, ba co víc, splnila mi hned několik velkých přání. Viděl jsem úplné zatmění Slunce, kochal se rafinovanou nádherou Mléčné dráhy jižní oblohy -- takové okolí éty Carinae mi doslova vyrazilo dech, a poprvé navštívil černošskou Afriku.
Přesto všechno mi na mých cestách něco chybělo: dobrodružství z cestování. Vše jsme měli předem nalajnované, z programu nešlo prakticky vybočit. Svázáni posloupností nejrůznějších oficiálních návštěv, recepcí i přípravy odborných pozorování jsme se celé tři týdny drželi zadaného harmonogramu.
Možná si řeknete, že už to vážně přeháním. Co bych si mohl dovolit ještě chtít? Jenže pravdou je, že člověk chce vždy to, co nemá. Krásným příkladem byla diskuze mezi jedním mým nejmenovaným spolucestujícím a krásnou angolskou dívkou. Držela ho za ruku a říkala: "Když vy máte tak krásně bílé ruce. Když vy máte tak krásně bílé tváře." A on ji na to opáčil: "Když vy máte tak krásně černé ruce. Když vy máte tak krásně černé tváře.

Jiří Dušek

 

 

 

Je tady jasná kometa!

Na obloze nám září kometa LINEAR C/2001 A2. Kvality Hale-Bopp nebo Hyakutake sice nedosahuje, ale i tak si zaslouží vaší pozornost.

 "No já ji pozoroval na CCD už když měla asi 16 mag," prozradil nám na náš e-mailový dotaz Kamil Hornoch z Lelekovic. "Pak vizuálně při těch prvních zjasněních, pak byla pauza, kdy nebyla vidět, a teď ji pozoruji asi týden vizuálně. Je krásně jasná, kolem 4,5 mag, kondenzovaná, s komou přes 20' a slabším ohonem. Ráno je teď nejlepší ji pozorovat kolem druhé hodiny letního času. Jde rychle na vyšší deklinace a k západu, takže se podmínky její viditelnosti rychle zlepšují. Pomalu slábne, ale překvapení v podobě zjasnění není vyloučené."

Kometa LINEAR C/2001 A2 je nečekaným, vedlejším produktem kombajnu na nové, především blízkozemní planetky Lincoln Laboratory Near Earth Asteroid Research (zkr. LINEAR). Na CCD čipu robotizovaného dalekohledu v Novém Mexiku se objevila 3. ledna tohoto roku. (Jako 54. vlasatice, na kterou se podařilo v rámci tohoto programu narazit.)

Z počátku nijak jasná nebyla, navíc se plazila pro nás severozemce nepříjemně na jihu. V březnu ale došlo k zajímavé události: Jádro komety se rozpadlo nejméně na dva velké kusy a vlasatice jako celek svoji jasnost nečekaně zvětšila stokrát, o celých pět magnitud. Začala tak být zajímavá i pro obyčejné smrtelníky. Před touto událostí se totiž předpokládalo, že dosáhne nanejvýš deváté velikosti, nyní se ale ocitla na hranici viditelnosti bez dalekohledu.

Koncem května se Linear C/2001 A2 přiblížila ke Slunci, uvnitř dráhy Venuše. Nyní se sice opět vzdaluje, avšak 30. června prolétla jenom 37 milionů kilometrů daleko od Země (0,244 astronomické jednotky), navíc se dostala do oblastí, které jsou viditelné i z České republiky.

Vlasatice se momentálně pohybuje v západní části souhvězdí Ryb směrem k hlavě okřídleného Pegasa a s triedrem ji najdete určitě zcela bez problémů. V dalších dnech se však bude zeslabovat, navíc se proti ní postaví i rušivý měsíční svit. Na druhou stranu však není vyloučené, že bude rozpad kometárního jádra pokračovat. Pak by samozřejmě následovala další zjasnění. kliknutim se podivate na celou mapku

"Tak jsem dnes k ránu konečně spatřil kometu," poslal nám v úterý dopoledne Jakub Kencl zprávu o lovu na Linear C/2001 A2. "Byla to trochu honička. Ráno ve dvě jsem se probudil a bylo jasno. Ve 2:15 jsem byl na stanovišti a 90 procent oblohy bylo čistých. Hádejte na kterých 10 procentech byly mraky :-) Nicméně jsem rozbalil moji montáž na foťák a čekal. Ve 2:45 se utvořila pod Pegasem malá díra v mracích a kometu jsem okamžitě uviděl v triedru 10x50. Krásný obláček."

"Zaměřil jsem foťák a začal exponovat. Měl jsem v plánu expozici 5 minut, ale mraky se nezadržitelně stahovaly ke kometě. Zatímco jsem ručně poháněl montáž foťáku, táta sledoval triedrem viditelnost komety a po 2 minutách a 30 sekundách nahlásil mrak, který ji překryl. Mám pocit, že ty dvě a půl minuty nebude na dvoustovku stačit :-((( Ještě to prubnu dneska, ale to už nebude ono, jelikož bude nad obzorem Měsíc a po jeho západu se již rychle začíná rozednívat."

Jak jste dopadli vy? Napište nám o tom!

Jiří Dušek
 

Hlas Tolimanu

Člověka nejlépe poznáte v hádce nebo při pití alkoholu. -- Tak daleko u hvězd zatím nejsme. Nicméně naslouchat jejich hlasu už dokážeme. Nevěříte?

 Alfa Centauri A je jednou z nejbližších hvězd. Najdete ji v jižním souhvězdí Kentaura, v těchto dnech krátce po setmění nad jihovýchodem. Spolu se dvěmi dalšími stálicemi -- alfa Centauri B a Proximou Centauri -- přitom tvoří sevřenou skupinku, kterou sledujeme ze vzdálenosti jen o chlup větší než čtyři světelné roky. (Nejbližší z nich, a tedy i ke Slunci nejbližší stálice vůbec, je červený trpaslík "Proxima". Z latinského nejbližší.)

Na alfa Centauri A se v minulosti zaměřila celá řada astronomů, pro náš příběh je však klíčový speciální spektrograf CORALIE instalovaný na 3,6metrovém dalekohledu Evropské jižní observatoře na chilské hoře La Silla. Jeho citlivé detektory mají za úkol sledovat drobné nuance v radiálních rychlostech řady stálic, u nichž se vyšetřuje přítomnost exoplanet.

V případě alfa Centauri A se astronomové pokusili odhalit rychlejší změny -- na první pohled chaotické chvění povrchu, které mají na svědomí rozsáhlé akustické vlny rezonující tělesem samotné hvězdy. K úspěchu přitom potřebovali měřit radiální rychlost s chybou pouhých 35 centimetrů za sekundu. Což v přepočtu znamená, že zachytili kmitání povrchu hvězdy s amplitudou jenom 40 metrů. Poloměr alfa Centauri A se přitom odhaduje na 875 tisíc kilometrů!

Podobný styl vyšetřování se už řadu roků využívá i v případě Slunce. Tzv. heliosmologie pátrá po rytmech, ve kterých tepe povrch naší nejbližší hvězdy. Z rozsahu frekvencí a amplitud pozorovaných vln šířících se slunečním tělesem lze poté usuzovat na vnitřní poměry. Zatímco běžnými přístroji dokážeme studovat "jenom" viditelný povrch, díky helioseismologii nahlížíme i tam, kam se jiným způsobem nedostaneme.

"Dlouhodobým pozorováním neustálých změn radiální rychlosti jednotlivých bodů na slunečním povrchu je možné rozložit sluneční oscilace do jednotlivých modů a získat tak spektrum slunečních oscilací," popisuje tento obor Zdeněk Mikulášek v publikaci Úvod do fyziky hvězd. "Ze vztahu mezi pozorovanou vlnovou délkou jednotlivých modů a jejich periodou je možné vypočítat, jakou střední rychlostí se ta která vlna šířila slunečním nitrem. Vzhledem k tomu, že každý z modů zasahuje do Slunce jinak hluboko, je možné stanovit funkci závislosti rychlosti zvuku na vzdálenosti od centra. Přesně stejným způsobem postupuje seismologie, která vyšetřuje vlastnosti zemského tělesa."

Předpokládá se, že podivuhodné akustické vlny pochází z tzv. konvekntivní zóny, která přenáší horký materiál vnitřních oblastí k povrchu. Podobně jako když pozorujete a vlastně i nasloucháte vařící se vodě. Ostatně tady je jeden takový typický hukot našeho Slunce -- jedná se o upravený 40denní záznam oscilací na frekvenci 3 mHz (formát wav, 0,9 MB).

 Zatímco helioseismologie je již pěkně rozepsaná knížka, obdobná astroseismologie je teprve v plenkách. Pro hvězdáře je přitom neméně důležitá. Vždyť na základě pozorovaných pulsací můžeme testovat naše představy o vnitřní struktuře vzdálených hvězd. Problém je pouze v tom, že z velké vzdálenosti se nám kotoučky hvězd smrští na jediný bod, takže není možné se současnou pozorovací technikou pozorovat vyšší mody oscilací a je nezbytné se omezit jen na ty nejjednodušší.

První milou vlaštovkou se stalo právě nedávné pozorování alfa Centauri A. Rozbor pozorování z pěti po sobě jdoucích nocí totiž ukázal, že existuje výrazná intenzita oscilací kolem frekvence 2 až 3 milihertzy. Ta koresponduje s periodou asi sedm minut, tedy poměrně blízko k tzv. pětiminutovým oscilacím pozorovaným u našeho Slunce.

Zpřesnění našich znalostí o vlastnostech této blízké stálice, tedy hmotnosti, průměru, stáří či chemického složení, umožní až další pozorování. Velkou šanci má především nový spektrograf HARPS, jenž bude na La Silla instalován v prosinci 2002. Jelikož zvládne se stejnou přesností sledovat až stokrát slabší cíle, ocitne se v jeho dosahu několik desítek hvězd podobných Slunci. S ním přijde i počátek zlatého období astroseismologie.

Jiří Dušek
Zdroj: ESO News a další.
 

Astronomické částky II

Používání sousloví "astronomická čísla" nebo "astronomické částky" má asi své logické odůvodnění, přestože zvláště druhý ustálený výraz mohou především tuzemští astronomové s jistotou považovat za sousloví s dávno posunutým respektive přeneseným významem. Během svého života se s takto označitelnou finanční částkou patrně osobně neseznámí.

 Co takhle celou věc trošku "převrátit na ruby" a podívat se po astronomických motivech použitých na platných bankovkách a mincích různých zemí. Možná budete překvapeni, ale bude toho na "volný seriál". Začněme u našich bankovek. Ryze astronomický motiv má snad jen emise mincí s nominální hodnotou 20 Kč vydaná v letošním roce (viz IAN 279). S potřebnou mírou "rozšiřující tolerance" však mezi takové motivy můžeme zařadit i J.A. Komenského na bankovce s nominální hodnotou 200 Kč. Máte pravdu, polyhistor jeho formátu se (stejně jako Cimrman) dá zařadit mezi slavné a moudré muže mnoha oborů. Astronomickou část jeho díla velice zevrubně probádal pan Rostislav Rajchl z hvězdárny v Uherském Brodě. Své poznatky shrnul v práci "Astronomie v díle Jana Amose Komenského" vydanou v roce 1994.

"... Starověká představa kosmu se objevuje v raných dílech Jana Amose Komenského. V Divadle veškerenstva věcí, na kterém pracoval v letech 1616 -- 1618, je plně zastáncem aristotelovsko-ptolemaiovské kosmologie. Vesmír se skládá ze tří částí. 'Přední a nejnižší světa strana jest tato, v níž my bydlíme u země. Druhá a prostřední jest obloha nebeská nad námi roztažená, hvězdami a planetami okrášlená. Třetí a nejvyšší strana nad námi nespatřitelná jest nad námi roztažená, hvězdami a planetami okrášlená. Třetí nejvyšší strana nad námi nespatřitelná jest nad oblohou, místo slávou a jasností naplněné a nazývá se nebesa nebes. Tři tedy díly jsou nejpřednější světa: země, obloha, nebe'. V duchu aristotelovské fyziky popisuje podměsíční svět, kde '...všechno jest nestálé, porušitelné a proměnlivé...', naopak obloha ... žádným naprosto proměnám a porušitelnostem poddána není. Nic tam nehyne ani nenastává, neurostá, ani nepřirostá, ani se nemění; než jakž na počátku co Stvořitel postavil, tak stojí a státi všechno bude až do skonání.' Píše o nadměsíčním kosmu. V tomto díle je Komenský ještě zastáncem pevných sfér. Nazývá je oblohami, '...z nichž vždy jedna větší jest než druhá a vyšší nižší v sobě obsahuje: podobně jako ve vejci skořápka obchází mázdru, mázdra bílek, bílek žloutek'. Toto přirovnání používá i v jiných dílech ..."

Pokud se vydáme za astronomickými motivy na platných bankovkách do zahraničí, jistě nás nepřekvapí motiv M. R. Štefánika na slovenské bankovce s hodnotou 5000 slovenských korun.

Štefánikovo astronomické dílo je velmi podrobně zmapováno v knize "M. R. Štefánik slovenský astronóm", kterou napsal RNDr. Vojtech Rušin, DrSc. již před deseti roky. "... Pozoroval Slunce a jeho atmosféru -- korónu, planety sluneční soustavy, komety a hvězdy, planetární mlhoviny. Výsledky svých pozorování publikoval ve vědeckých časopisech. Založil síť meteorologických stanic ve francouzské Oceánii, pětkrát kvůli pozorováním vystoupil na nejvyšší evropský vrchol Mont Blanc, cestoval na různá místa zemského povrchu s cílem pozorovat úplná zatmění Slunce nebo Halleyovu kometu. Prosadil založení sítě pravidelné meteorologické služby ve francouzském letectvu, prosazoval výstavbu nové observatoře na jižní polokouli, kterou v provizorní podobě také sám postavil ..."

V roce 2000 vyšla v nakladatelství Votobia kniha "Milan Rastislav Štefánik" autora Miloslava Johna, která pojednává o celém životě a díle tohoto předčasně zesnulého politika, astronoma, vynálezce a vojáka.

Tomáš Gráf
 

Sloan Survey: první meta

Pravděpodobně nejambicióznější prohlídka na světě -- Sloan Digital Sky Survey -- v minulých dnech publikovala přehled úspěchů z prvního roku provozu.

 Na první pohled se to nezdá nijak impozantní, vždyť jde jenom o pět procent oblohy, kterou hodlá tento projekt osahat. Přesto všechno si autoři mohou už nyní mnout ruce: zaznamenali celou řadu "tref do černého" -- počínaje hnědými trpaslíky, přes temnou hmotu, až ke kvasarům.

Detailní portrét čtvrtiny hvězdné oblohy do 23. velikosti a hned v pěti barvách. Půl miliardy galaxií a ještě větší počet hvězd. Miliony spekter. Patnáct terabajtů informací. Během pozorování nekončící proud pěti megabajtů za sekundu! Tato čísla charakterizují Sloan Digital Sky Survey.

Na první pohled se zdá, že je nebe poseto desítkami či dokonce stovkami tisíc hvězd. Ve skutečnosti jich je mnohem méně. Vždyť i na úplně nejtmavší obloze pouhýma očima stěží napočítáte více než sedm tisíc hvězd. Ostatně první katalogy, které vznikly na přelomu našeho letopočtu, obsahovaly jen tisícovku položek.

Nejstarší, alespoň zprostředkovaně dochovaný soupis od Klaudia Ptolemaia obsahuje 1022 stálic. (Jak je ovšem známo, "vypůjčil" si ho od svého předchůdce Hipparcha z Níkaie.) Tento katalog se až do vynálezu dalekohledu stal fundamentálním dílem pro hvězdáře po celém světě.

S rozvojem přístrojové techniky začal prudce růst i rozsah jednotlivých katalogů: Na začátku osmnáctého století zmapoval Angličan John Flamsteed prakticky všechny hvězdy viditelné bez dalekohledu (téměř tři tisíce položek). O sto let později jsme měli přehled o všech stálicích viditelných například loveckým triedrem (320 tisíc hvězd). Po druhé světové válce byl na hoře Mt. Palomar pořízen fotografický atlas National Geographic Society -- Palomar Sky Survey, známá Palomarská přehlídka oblohy. Jedná se o necelou tisícovku dvojic skleněných desek (citlivých vždy na modrou a červenou oblast viditelného záření), které obsahují všechny objekty pozorovatelné z observatoře do 21. velikosti (milionkrát slabší než nejslabší hvězdy viditelné bez dalekohledu). Dnes je hned v několika verzích k dispozici v digitální podobě i na Internetu.

 V souvislosti s přípravou Hubblova kosmického dalekohledu se během osmdesátých let objevila nutnost mít k dispozici počítačový katalog s objekty alespoň do 15. magnitudy. Vznikl tak Guide Star Catalogue, který obsahuje téměř devatenáct milionů položek, z nichž je tři a půl milionu klasifikováno jako "ne-hvězdy" (tj. různé mlhavé skvrnky), a zbývajících patnáct milionů jako hvězdy.

To všechno by měla během několika následujících let překonat nová prohlídka Sloan Digital Sky Survey. Jejím úkolem je zmapovat čtvrtinu hvězdné oblohy, určit polohu a jasnosti více než stovky milionů objektů a vzdálenosti milionu galaxií a 100 tisíc kvasarů.

K tomuto technologicky nesmírně obtížnému úkolu byl postaven zvláštní zrcadlový dalekohled o průměru objektivu dva a půl metru na Apache Point Observatory v Sacramento Mountains v Novém Mexiku. Speciální optický systém zajišťuje zorné pole o průměr tři stupně, tedy stejně velké jako poskytují menší amatérské přístroje. Na rozdíl od nich je ale více než milionkrát citlivější.

K ohromnému úkolu má ve výbavě hned dva unikátní doplňky: Speciální kameru složenou z třiceti CCD čipů, uspořádaných do pěti řádků, z nichž každý má před sebou jiný barevný filtr. Jejich úhlové rozlišení činí pouze 0,4 úhlové vteřiny (korunovou minci rozliší na vzdálenost více než deset kilometrů!). Během exponování se dalekohled nehýbe za hvězdami -- obrazy hvězd tedy pomalu lezou po jednotlivých čipech a speciální programové vybavení zajišťuje, aby se "nerozmazaly". Výsledkem je nepřetržitá tapiserie nebe v pěti různých barvách: ultrafialové, zelené, červené a ve dvou infračervených pásmech, která se v proudu pěti megabajtů za sekundu zapisuje na dvojici speciálních magnetických pásků.

Kromě toho, že tyto snímky přinášejí informaci o přesné poloze a jasnosti několika stovek milionů objektů, slouží též k výběru cílů pro druhé zařízení observatoře.

Do ohniska dalekohledu se totiž umísťuje speciální hliníková deska, ve které může být vyvrtáno až 640 dírek, jejichž polohy přesně souhlasí s polohami vybraných galaxií, kvasarů či hvězd na předem vytipovaném kousku oblohy. Z každé dírky vede skleněné vlákno do spektrografu, takže astronomové najednou získají až 640 spekter v rozsahu od modré po blízkou infračervenou oblast. Během kvalitní noci pozorovatelé mohou pořídit šest až devět takových desek, takže během několika týdnů získají více spekter než všechny předcházející programy dohromady.

Nuže, zde jsou první úlovky Sloan Digital Sky Survey:

  • Astronomové narazili na dva dosud nejvzdálenější kvasary s kosmologickým posuvem 6,0 a 6,2. Dnes zachycené fotony je tedy opustily v době, kdy byl vesmír sedmkrát mladší než dnes, zhruba 800 milionů po Velkém třesku. Objev takto extrémních objektů přitom není pro tuhle přehlídku nijak výjimečný: Tým objevil 26 ze třicet momentálně známých nejvzdálenějších kvasarů a více než polovinu všech kvasarů s kosmologickým posuvem větším než 4.
  • Paradoxně, jeden z nejpozoruhodnějších objevů Sloan Digital Sky Survey, není vidět. Zakládá se na četnosti deformace obrazů hodně vzdálených kvasarů. Pokud by se v kosmickém prostoru nacházelo hodně látky, pak by se před většinu těchto objektů dříve nebo později postavilo jiné hmotné těleso (především galaxie), které by poznamenalo vzhled kvasaru. Množství takových gravitačních čoček pak docela slušně charakterizuje rozložení látky ve vesmíru. Robotizovaná přehlídka však ukázala, že zdvojených obrazů kvasarů je jako šafránu. Gordon Richards tuhle nesrovnalost vysvětluje nedostatečným rozlišením: zatímco dva obrazy téhož kvasaru jsou od sebe typicky 0,6 až 0,8 úhlové vteřiny daleko, Sloan Digital Sky Survey dosahuje většinou rozlišní jen 1,5 vteřiny. Na druhou stranu ale rozsáhlá databáze obsahuje řadu protažených kvasarů, které budou podrobeny dalšímu studiu.
  • Studium vzdálených galaxií a kvasarů umožňuje konkretizovat naše představy o ranných údobích světa kolem nás. Rozložení galaxií v prostoru podporuje současné modely vesmíru, ve kterém je větší zastoupení temné látky než zářivé. Stejně tak se daří odkrývat první souvislosti mezi podobou galaxií a prostředí, ve kterém vznikaly.
  • Téměř na zápraží zase Sloan Digital Sky Survey narazila na množství dosud neznámých planetek. Pětibarevná fotometrie umožnila studovat chemické složení těles z oblasti mezi Marsem a Jupiterem: Zatímco uvnitř tohoto pásu převládají kamenné planetky, vně to jsou uhlíkatá tělesa.
Je to tedy nad Slunce jasné. Systematická detailní prohlídka velké části oblohy bude mít zcela zásadní vliv na naše představy o podobě vesmíru. Hlavním cílem Sloan Digital Sky Survey je pořízení prostorové mapy rozložení galaxií do vzdálenosti asi tří miliard světelných let. Rozsáhlá prohlídka tak přinese spoustu informací -- a jak bývá zvykem i otazníků -- o vzniku a vývoji galaxií, o vztahu mezi viditelnou a temnou hmotou, o struktuře naší Galaxie i rozložení mezihvězdného prachu.

Celý katalog by měl být k dispozici také široké veřejnosti. Patnáct terabajtů informací, což je zatím odhadovaný objem finální databáze, může směle soupeřit s objemem dat uložených v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Vždyť dosud publikovaných 500 stupňů čtverečních oblohy představuje 500 gigabajtů informací o 14 milionech objektů, spektra 50 tisíc galaxií a 5 tisíc kvasarů. Copak by si o tom pomyslel sám velký Hipparchos, který před dvěma tisíci roky sestavil první soupis osmi set stálic?

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope, Sloan Digital Sky Survey a další.
 

Hvězdný posel -- díl čtvrtý

Přinášející velké a podivuhodné objevy a nabízející k nahlédnutí každému, zejména pak filozofům a astronomům, co Galileo Galilei, florentský patricij, státní matematik padovského gymnázia, sledoval za pomocí pozorovací roury, kterou objevil, na povrchu Měsíce, mezi nespočetnými stálicemi v Mléčné dráze, mlhavými hvězdami a zejména pak na čtyřech planetách obíhajících okolo hvězdy Jupiterovy v různých vzdálenostech s různými periodami a s udivující rychlostí; tyto do dnešních dnů neznámé ani jednomu z lidí, autor nedávno první objevil a rozhodl se, pojmenovat je Medicejskými hvězdami.

 Všechno, co jsme tu sepsali, bylo pozorováno ve světlých částech Luny. U velkých skvrn jsme nepozorovali takových rozdílů mezi návršími a údolími (tak jako ve světlejší části), které by způsobovalo jejich vykreslení při tom nebo onom osvětlení paprsky Slunce, které hledí na Lunu v rozličných postaveních. U velkých skvrn existují určité světlejší plošky, což je vidět na obrázcích. Vypadají však vždycky stejně a jejich tmavost se nezvětšuje ani nezmenšuje, pouze se mění v nevelkých mezích; jeví se buď tmavší či světlejší tak, jak na ně dopadají více nebo méně skloněné sluneční paprsky. Kromě toho se se soudními oblastmi velkých spojují jistým nevýrazným spojením a dotýkají se hraniční oblasti. Bývá tak tomu vždy u skvrn na jasnějším povrchu Luny -- jakoby se jednalo o prudké srázy poseté lesklými a hranatými kameny, které jsou ohraničeny ostrým rozdílem mezi světlem a stínem. Navíc bývají v těchto velkých skvrnách vidět další plochy: jasnější a některé dokonce blyštivé; avšak i u těchto i těch temnějších bývá vzhled vždy jeden a týž a nedochází k žádným změnám ať už ve tvaru či ve světle a stínu. Můžeme považovat zcela mimo jakýchkoli pochyb, že vnější vzhled pochází od jejich skutečného rozdílu a ne od různého vykreslení stíny, které se mění při různých osvětleních Slunce. Nejlépe to odpovídá malým skvrnkám ležící ve světlejších částech Luny. Ty se ze dne na den mění, zvětšují, zmenšují, mizí, protože jejich velikost pochází pouze od stínu.

Přesto však cítím, že zde mnozí mohou mít velké pochyby a dostávají se k tak velkým těžkostem v pochopení, že zavrhují tento závěr objasněný a potvrzený mnohým jasným svědectvím. Jestliže ta část měsíčního povrchu, která s velkým jasem odráží sluneční paprsky, je naplněná nerovnostmi, tj. nesčíslnými návršími a údolími, tak proč v čase dorůstání Luny její krajní oblouk obrácený k západu a v čase ubývání Luny druhý půlkruh -- východní, a v úplňku celý kruh, nejeví se nerovným, zubatým a vlnitým, ale zdá se přesně kruhovým, obklopeným přesnými oblouky kružnice a nezkažený žádnými vyvýšeninami a údolími? A to proto, že celý disk sestává ze světlejší měsíční substance, kterou jsme nazvali puchýřnatou a hrbatou? Skutečně ani jedna z velkých tmavých skvrn nedosahuje samotného kraje, za to však jsou všechny pozorovány poblíž středu. K tomuto zjevnému faktu, který zavdává příčinu k vážným pochybnostem, nabízím dvojí důvod a zároveň i dvojí vysvětlení.

Za prvé, kdyby vrcholky a propasti na měsíčním povrchu byly rozmístěny pouze na krajích kruhu ohraničující námi viděnou polokouli, tehdy by Luna mohla, dokonce měla by být, ohraničená nerovnou a vlnitou kružnicí ve tvaru ozubeného kola. Jestliže tam ale není pouze jedna taková řada vrcholků, ale více takových řad hor s údolími a vrcholy leží na okraji Luny, a to nejen na viditelné polokouli, ale i na opačné straně (avšak poblíž okrajové kružnice), tehdy by vzdálené oko nemohlo vidět rozdíly mezi výšinami a údolími. Mezery mezi horami rozloženými v jedné řadě nebo na jedné kružnici budou zahrazeny jinými vrcholky, které stojí v jiných řadách a to tím více, čím lépe se bude oko pozorovatele nacházet na přímce s vrcholky těchto výšin. Stejně tak i na Zemi se hřbety hor jeví v jedné rovině v případě, že se pozorovatel nachází v povzdálí a ve stejné výšce.

Obdobně se zdají být v jedné rovině rozložené vysoko vyzdvižené hřebeny vln v rozbouřeném moři, ačkoliv jinak můžeme pozorovat velké rozdíly mezi hřebeny a údolími. Mohou být hluboké nejen tak, že skryjí kýlové části, ale i stožár, lanový a plachtu nejedné lodi. Stejně jako na Luně, nachází se v okolí jejího perimetru množství různých vrcholů a dolin a oko hledící na ně z povzdálí, nachází se vlastně v jedné rovině s jejich vrcholky. Nikdo proto nemůže být udiven, že tečný paprsek vcházející do našeho oka, rozprostírá se na rovné a nezvlněné spojnici. Tento úsudek můžeme potvrdit následujícím způsobem: okolo měsíčního tělesa, jakož i okolo Země, nachází se určitá sféra složená z hmoty hustší než okolní etér, která může přijímat i odrážet sluneční světlo, ačkoli není tak hustá, aby tvořila překážku našim zrakům (zvláště pak, není-li osvětlena). Tato sféra, je-li osvětlena slunečními paprsky, nám ukazuje měsíční těleso o něco větší. Kdyby její hloubka byla větší, mohla by překážet našemu pohledu na pevnou část měsíčního povrchu. U okrajů měsíčního disku bude hlubší. Hlubší, pravím, ne absolutně, ale vzhledem k našemu pohledu, který ji protíná pod šikmým úhlem. Proto může překážet, dokonce, je-li osvětlena Slunce, zakrýt ke Slunci odvrácenou stranu Luny. To lze jasněji pochopit z následujícího obrázku, na kterém je těleso Měsíce ABC obklopeno sférou výparů DEG. Pohled vycházející z bodu F a dopadající na Měsíc v bodě A protíná nehlubokou vrstvu DA. Směrem k okrajům, díky velkému množství výparů, v EB brání našemu pohledu dosáhnout jejího konce. Potvrzením je, že Sluncem osvícená část se jeví větší než zbytek Luny. Tento jev může někdo najít i jako vysvětlení, proč velké skvrny na Luně nejsou v žádném případě pozorovány až k samotnému okraji, ačkoli se můžeme domnívat, že některé by se měly nacházet dokonce i za jeho hranicemi. Věrohodnější proto je, že nemohou být vidět proto, že se skrývají pod hlubšími vrstvami výparů než ostatní. Předpokládám, že z objasnění je zřejmé, že světlejší povrch Luny je poset vyvýšeninami a údolími. Zbývá mi zmínit se o jejich velikosti, přičemž dokáži, že pozemské vrchy jsou mnohem menší než měsíční. Menší, tvrdí, dokonce v absolutní hodnotě, nejen ve vztahu k velikosti těles. Lze to dokázat tímto způsobem.

Jelikož jsem pozoroval velmi často Lunu v různých polohách vzhledem ke Slunci, všiml jsem si, jak jsou určité vrcholy uvnitř neosvětlené části a v dostatečné vzdálenosti od hranice světla, zality světlem. Když jsem srovnal tuto vzdálenost s celým poloměrem Luny, zjistil jsem, že přesahuje až dvacetinu průměru. Zobrazíme měsíční těleso jako kruh CAF s průměrem CF a středem E, který je se Zemí ve vztahu jedna ku sedmi. Protože zemský poloměr má podle nejpřesnějších měření 7000 italských mil, je CF rovno 2000 a CE 1000. Dvacetina CF je 100 mil. Nechť CF je poloměrem velkého kruhu, který odděluje osvětlenou část od temné (v důsledku velké vzdálenosti Slunce od Luny se tento kruh neliší skutečně od největšího). Nechť A leží od bodu C o dvacetinu tohoto průměru. Prodlužme poloměr EA od průsečíku s tečnou GCD (představující osvětlující paprsek) v bodě D. V tomto případě na oblouku CA či přímce CD bude 100 dílů, kterých bude v CE 1000, suma čtverců DC a CE bude 1010000 a bude rovna čtverci DE.

Následně, celá ED je větší než 1004 a AD více než čtyři díly, kterých je v CE 1000. Tedy na Luně vrch AD, vrcholek kterého dosahuje sluneční paprsek GCD a který je vzdálen od bodu C na vzdálenost CD, bude vysoký 4 italské míle. Na Zemi není hor, které by dosahovaly výšky jedné míle. Tedy měsíční vrchy jsou vyšší než pozemské.

 

Hvězdný posel Galilea Galileiho dosud v kompletním českém překladu neexistuje. Bohužel, ani toto vydání, které se tak na první pohled tváří, tuto situaci neřeší. Tento Posel totiž nebyl přeložen z latinského originálu, nýbrž z ruského překladu. Při kontrole jsme pak využili překlad anglický. Prosíme tedy laskavého čtenáře, aby ho bral jen jako velmi volný, nicméně zajímavý a poučný, text vycházející z původního díla. Na přípravě pracovalo hned několik lidí, hlavní a nezastupitelný byl Václav Říkal, bez jehož skvělé ruštiny by nebylo možné na překlad ani pomyslet. Jemu, stejně jako všem ostatním, moc děkujeme.

(pokračování)
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...