:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

345. vydání (25.6.2001 )

Foto: David Bassett Tak konečně se nám Slunce vyšplhalo pěkně vysoko, Mars rozzářil a obloha posela sněhově bílými kumuly, které jen sem tam cloní modrý blankyt. Léto je tady a s ním i čas prázdnin, dovolených a výletů za hranice všedních dnů. Mám z toho radost, protože poslední dobou si stále víc uvědomuji, jak je pro mne důležité odcestovat do míst, kde nehoukají sirény policejních vozů, kde pohledu na oblohu nebrání komíny a vysoké budovy, kde nepípá příchozí elektronická pošta, kde není shon a kde čas plyne úplně jinak. Možná je to nějaký vrozený pud, který nás nutí, abychom občas vyšli ze svých betonových skořápek, sedli si na kopec, sledovali soumrakovou oblohu a začali uvažovat o věcech, na které se bohužel málokdy dostává času. Právě takové zážitky nás totiž podle mne obohacují -- ostatně o tom ještě určitě hodně uslyšíme od Jiřího, až se vrátí z Angoly. Monitory počítačů a reprobedny těch nejkvalitnějších hi-fi aparatur nebudou (alespoň doufám) nikdy tak dokonalé, aby nám daly okusit pravou náladu večera vysoko v horách nebo u přímořského pobřeží. Úžasná setkání s vesmírem ale můžeme zažít i někde mnohem blíž, stačí jen dobře hledat. Stojí to za to, neboť ten skutečný vesmír je mnohem barevnější a krásnější než ten instantní. Proto vám všem přeji pěkné léto a jasnou oblohu!

Pavel Gabzdyl

 

Pokochali jste se už Marsem a přilehlým Štírem? (802 odpovědí)

  • Ano (67%)
  • Ne (33%)

 

 

Reklama na Saturn

Denně kolem sebe vidíme spoustu graficky povedených lákadel, které se nás snaží zaujmout. Většina z nich však nemá s podobou reálného světa mnoho společného. O to víc člověka potěší obraz něčeho, co skutečně někde existuje a přesto je nádherné - tak nádherné, jako například Saturn na snímcích z Hubblova kosmického dalekohledu.

Velmi dobře si vzpomínám na chvíli, kdy jsem před mnoha lety poprvé ve svém dalekohledu spatřil planetu Saturn. I když byl obraz dost mizerný a malý dalekohled se kymácel na vratkém stojanu od not, byl to zážitek tak silný, že jsem o půl jedné ráno vzbudil celou rodinu. Vím, že to zní jako velmi ohraná písnička, ale planeta Saturn je skutečně překrásná. Stačí se podívat na sérii jeho snímků, kterou v rozmezí let 1996 až 2000 pořídil Hubblův kosmický dalekohled.

Co však lze z této barevné reklamy na Saturn vyčíst? Rovník obří planety je vůči jeho oběžné dráze kolem Slunce skloněn zhruba o 27 stupňů. I na vzdáleném Saturnu tedy dochází ke střídání ročních dob podobně jako na Zemi (23,5°) nebo na Marsu (25,2°). V průběhu jednoho "saturnského" roku, který trvá 29 roků pozemských, k nám planeta střídavě natáčí svou severní či jižní polokouli a samozřejmě i své prstence. Právě tyto změny skvěle ilustruje série snímků z HST.

Nepočítáme-li silný estetický zážitek, který tato série snímků nabízí, jsou záběry i velmi cenným vědeckým materiálem pro studium chování komplikované spleti prstenců. "Zabarvení materiálu, který prstence tvoří, nám může pomoci odhalit jejich původ a složení", tvrdí dr. Jeff Cuzzi z Ames Research Center. Například mnohé z prstenců blíže k planetě jsou o něco červenější než ty vzdálenější. Svědčí to o větší koncentraci částic v "červenějších" oblastech prstenců, jen několik desítek metrů širokých. Zmíněné zabarvení s odstínem lososů pravděpodobně svědčí i o přítomnosti organického materiálu smíšeného s vodním ledem.

Hubblův kosmický dalekohled má na kontě přes sto snímků Saturnu, které planetu zobrazují v osmi různých vlnových délkách. Pokrývají tak značnou část barev, které jsou přístupné lidskému zraku (fialovou, modrou, zelenou a červenou), ale také těch, jenž jsou našemu zraku nedostupné (ultrafialové a infračervené). Jejich složením byl dosažen věrný portrét Saturnu.

Zajímavý je však i pohled na oblačnou přikrývku tohoto plynného obra s průměrem zhruba 120 000 kilometrů. Na jeho disku, který je díky své rychlé rotaci (deset a půl hodiny) mírně zploštělý, rozeznáme různě zbarvené pásy oblačnosti. Právě rychlá rotace způsobuje v jeho atmosféře velmi silné proudění, které dosahuje rychlosti až 400 km/h. Odlišné zabarvení oblačných pásů má na svědomí především rozdílná výška útvarů, které v jeho atmosféře pozorujeme.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: The Hubble Heritage Project
 

Hvězdný posel -- díl třetí

Přinášející velké a podivuhodné objevy a nabízející k nahlédnutí každému, zejména pak filozofům a astronomům, co Galileo Galilei, florentský patricij, státní matematik padovského gymnázia, sledoval za pomocí pozorovací roury, kterou objevil, na povrchu Měsíce, mezi nespočetnými stálicemi v Mléčné dráze, mlhavými hvězdami a zejména pak na čtyřech planetách obíhajících okolo hvězdy Jupiterovy v různých vzdálenostech s různými periodami a s udivující rychlostí; tyto do dnešních dnů neznámé ani jednomu z lidí, autor nedávno první objevil a rozhodl se, pojmenovat je Medicejskými hvězdami.

Nejdříve ze všeho si povíme o tváři Luny, tak jak se předvádí našim zrakům. Pro lepší a jasnější chápání ji rozdělím na dvě části: na světlejší a temnější. Jasnější, zdá se nám, obklopuje celou polokouli, jak rozlité světlo, tmavší -- jako temná oblaka, činí její tvář skvrnitou. Tyto skvrny, tmavé a rozsáhlé, jsou jasně zřetelné pro všechny a pozorovatelné byly vždy, proto je nazveme velkými či starými. Na rozdíl od druhých skvrn, menších a rozesetých tak hustě, že pokrývají celý povrch Luny, zejména pak její světlou část. Tyto skvrny, do našich dob dosud neviděné, nás pro svůj častý výskyt přivedly k názoru, že už nadále nelze považovat povrch Luny za absolutně hladký a přesně sférický, jak se domnívá velké množství filozofů o Luně a jiných těles nebeských, ale naopak nerovný, drsný, pokrytý údolími a vrcholy, naprosto stejně jako povrch Země, který je tu i onde pokryt horskými hřebeny a hlubokými údolími. Utvořit takový závěr nám dovoluje podstata námi viděných jevů.

Čtvrtý či pátý den po konjunkci se Sluncem, kdy nám Luna představuje své svítící růžky, hranice rozdělující temnou část od světlé neprochází přímo po oválné linii, jak by měla při absolutním kulovém tvaru tělesa, ale je nerovná, zalomená a vlnitá, jak je vidět na přiloženém obrázku. Mnohé svítící výstupky prochází za hranicí světla a stínu do temné části a naopak temné části vstupují do světlé oblasti. Navíc velké množství temných skvrnek, zcela oddělených od temné části, všude obsypává téměř celou oblast již zalitou světlem Slunce, vyjma té, kterou zaujímají velké a staré skvrny. Všimli jsme si dokonce, že právě vzpomenuté nevelké skvrny se vždy a všechny podobají tím, že mají tmavou část na straně obrácené ke Slunci, zatímco na straně od Slunce jsou obklopeny ostrými, světlejšími hranicemi, jakoby by byly tvořeny svítícími hřebeny hor. Přibližně takový obraz skýtá na Zemi sluneční východ, kdy údolí, ještě nezalitá světlem, jsou ohraničena horami na straně vzdálenější od Slunce hořícími již jasným světlem. Podobně jako stíny pozemských údolí, která se zmenšují současně se stoupajícím Slunce, i tmavá místa na Měsíci ztrácejí svou tmavost s rostoucí osvětlenou částí.

Na Luně ale není jen nerovných a vlnitých hranic světla a stínu, ale -- a to vyvolává ještě více údivu, v tmavé části tváře Luny se objevují četná svítící ostří, naprosto samostatná a odtržená od osvícené části a místy od ní i značně vzdálená. Nějaký čas od svého vzniku se postupně zvětšují, co do velikosti i jasu, a po uplynutí dvou, tří hodin připojují se ke světlé části, zatímco ta se stala o něco rozsáhlejší. Mezitím se ve tmavé části, hned tu a hned tam, objevují nové a nové body, zahořívají, stávají se větší a nakonec se přidávají ke světlé části, která se stává stále větší. Příklad je vidno na stejném obrázku. Ale cožpak tomu tak není i na Zemi, před východem Slunce, kdy jsou roviny ještě v objetí tmy, zatímco vrcholky hor se již zapalují slunečními paprsky? Cožpak nezvětšují svůj jas během krátké chvíle, kdy se osvětlují i střední a širší části hor a nakonec po východu Slunce připojují svůj jas i roviny a pahorky?

To, že i rozměry měsíčních výšin a údolí jsou značně větší než pozemské, ukážeme později. Mezitím nemohu zamlčet něco tak pozoruhodného a mnou viděného v čase, kdy se Luna blížila první čtvrti, což je vidět na přiloženém nákresu. Do světlé části vchází obrovský temný záliv, který leží u nižšího (jižního) rohu. Když jsem ho pozoroval v průběhu dlouhého času, viděl jsem jej zprvu zcela temný. Po téměř dvou hodinách jsem si ale všiml, že se pod středem doliny začalo vztyčovat jakési zářivé návrší. Postupně se zvětšovalo a tvořilo trojúhelnikovitý útvar absolutně oddělený od světlé části. Najednou se okolo něj rozsvítily tři návrší a nakonec, když se Luna začala klonit k západu, tento trojúhelníkový útvar zvětšil svůj rozměr a připojil se ke zbývající světlé části jako ohromný mys obklopený třemi vzpomenutými vrchy a vklíněný do temného zálivu.

Na okrajích rohu, jak horního tak spodního, objevily se jakési svítící body, zcela oddělené od ostatního světla, jak vidno na tom samém obrázku. V každém rohu, zvláště pak dolním, jsem spatřil množství tmavých skvrnek. Ty bližší k hranici světla se zdály tmavší i větší, vzdálenější světlejší a menší. Vždy, jak jsme se již zmínili, byla tmavá část skvrny obrácena do strany slunečního svitu; světlé hrany obklopovaly tmavou skvrnu ze strany protilehlé Slunci a otočené směrem k temné straně Měsíce. Měsíční povrch posetý skvrnami, jako chvost páva azurovými očky, se tak podobá skleněným nádobám, které se rozžhavené noří do vody, díky čemu má jejich povrch lomenou a vlnitou podobu.

Velké skvrny na Luně se jeví podobným způsobem rozervané a pokryté výšinami, ale jsou rovnější a jednotvárnější a jen tu a tam pokryté nějakými světlejšími skvrnkami. Kdyby tedy chtěl někdo vzpomenout na dávný názor Pythagorejců, byla by Luna jakousi druhou Zemí; její světlejší část by odpovídala povrchu souše a tmavší by představovala vodní povrch. Nikdy se nepochybovalo o tom, že kdybychom se dívali na Zemi zalitou slunečními paprsky, bude se povrch souše jevit světlejší, povrch vodní pak tmavší. Kromě toho se tmavší plochy na Měsíci zdají zatlačené do hloubky více než světlé oblasti. Na Luně, která neustále přibývá a ubývá na hranici světla a stínu, se kolem velkých tmavých skvrn vyvyšují sousední světlejší oblasti, jak jsme pozorovali na nakreslených obrázcích; přitom hranice vzpomenutých skvrn zdají se nejen snížené, ale i rovnější a nejsou tak rozryté brázdami či nerovnostmi.

Světlejší část bývá vyšší, zejména pak poblíž tmavých skvrn: Jak ukazují obrázky, objevují se před první čtvrtí i v čase poslední kolem některých skvrn ve vrchní (tj. severní) části Luny jakési ohromné vrchy.

Skvrna před poslední čtvrtí vyznačuje se tmavšími hranicemi, které ze strany protilehlé Slunci, zdají se tmavší, jako velké horské hřebeny, ze strany hledící na Slunce, jsou pak světlejší. Opačně je tomu v dolinách, jejichž část proti Slunci se jeví světlejší a ta, která leží na straně sluneční, je tmavá a temná. Po zmenšení osvětleného povrchu, kdy se téměř všechny skvrny ukryjí ve tmě, světlejší hřbety hor se svým jasem o to více zvýrazňují. Tento jev je zachycen na následujících obrázcích.

Jedno však nemohu nevzpomenout. Všiml jsem si toho dokonce s jistým úžasem. Ve středu kupy se nachází dolina, větší než ostatní a naprosto kruhová. Pozoroval jsem ji poblíž obou čtvrtí a jak to bylo možné, zobrazil jsem ji na obou přiložených kresbách. Toto údolí při východu i západu Slunce vyhlíží jako oblast podobná na Zemi Čechám; obklopená ze všech stran vysokými horami rozloženými po obvodě přesného kruhu. Na Luně je ale obklopena natolik vysokými horami, že okraje sousedící s temnou částí Luny, jsou zality světlem dříve než rozhraní světla a stínu dojde do půli jejího průměru. Za povšimnutí prosím stojí, že, že je její tmavá část přivrácená ke Slunci a světlá se nachází ze strany obrácené k tmavé části Luny; je to nejspolehlivější důkaz zvlněnosti a nerovností rozsetých po celém povrchu světlejší části Luny. Z těchto skvrn jsou nejtmavší ty, které se nacházejí nejblíže hranic světla a tmy. Vzdálenější se pak zdají menší co do velikosti a světlejší. Dochází to až tak daleko, že v opozici je Luna plná v celém kruhu a čerň dolin se jen velmi nezřetelně odlišuje od jasu výše položených míst.

 

Hvězdný posel Galilea Galileiho dosud v kompletním českém překladu neexistuje. Bohužel, ani toto vydání, které se tak na první pohled tváří, tuto situaci neřeší. Tento Posel totiž nebyl přeložen z latinského originálu, nýbrž z ruského překladu. Při kontrole jsme pak využili překlad anglický. Prosíme tedy laskavého čtenáře, aby ho bral jen jako velmi volný, nicméně zajímavý a poučný, text vycházející z původního díla. Na přípravě pracovalo hned několik lidí, hlavní a nezastupitelný byl Václav Říkal, bez jehož skvělé ruštiny by nebylo možné na překlad ani pomyslet. Jemu, stejně jako všem ostatním, moc děkujeme.

(pokračování)
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...