:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

344. vydání (21.6.2001 )

Foto: Don Davis Někdy mi je líto, že naše planeta je tak velká a že cestování na větší vzdálenosti je pro obyčejného našince trochu mimo jeho finanční možnosti. Kdyby to totiž šlo, daly by se podnikat takové věci, až by z toho šla hlava kolem. Zrovna tento týden je naprosto ideální příležitost k uskutečnění týdenní cesty kolem světa. Začal bych již v pondělí: Zaletěl bych si do Severní Ameriky, do nějakého hodně tmavého místa, na jehož horizontu by se rýsovaly siluety vysokých hor. Tam bych si náležitě vychutnal podívanou na nádhernou polární záři, která oblohu nad těmito oblastmi v minulých dnech zdobila. Až bych se barevného představení dostatečně nabažil, sedl bych na jiné letadlo a letěl tentokrát do Austrálie. Ranní oblohu nad jižní polokoulí totiž v těchto dnech doplňuje nejen jasná Venuše, kterou ostatně vidíme i od nás, ale i kometa C/2001 A2 (LINEAR) v souhvězdí Eridana. Její jasnost se pohybuje kolem čtyř magnitud, takže je pohodlně vidět i bez dalekohledu. Další cesta by pochopitelně vedla do jižní Afriky -- za úplným zatměním Slunce. Po polární záři, pohledu na jasnou kometu, krásách, které nabízejí jižní souhvězdi a po zatmění Slunce bych z toho byl asi patřičně na větvi a asi bych ztratil řeč. Proto bych se od představení, která nám nabízí příroda, vydal zpět na starý kontinet, resp. do Anglie, kde je na večer 22. června naplánován v rámci festivalu Meltdown 2001 koncert kytaristy Davida Gimoura. Pokud na to někteří z vás máte a teď mou osobu proklínáte, že jsem o tom nenapsal dřív, vězte, že to není záměrné. O zatmění jste věděli dlouho dopředu, o kometě jsem zaslechl poprvé před týdnem, polární záře nebyly v plánu a koncert Gilmoura je již několik měsíců beznadějně vyprodán.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Obří okuláry, které pohltí i kosmickou loď

Takový byl název přednášky pana Naglera, známého amerického optika, kterou uspořádala Pražská pobočka České astronomické společnosti 14. června v kinosále pražského planetária. Povídání bylo průběžně překládáno do češtiny.

Albert Nagler je sympatický starší pán s brýlemi. Nejspíš asi znáte firmu Tele Vue Optics, kterou založil, a která vyrábí astronomickou optiku, zejména speciální širokoúhlé okuláry, známé právě jako typ Nagler.

V první části přednášky se asi třicet přítomných posluchačů dozvědělo, jak se pan Nagler dostal k astronomii a také něco o jeho pozdější práci pro NASA. Astronomie ho prý chytla, když byl jako malý se svým otcem poprvé v newyorském planetáriu, a svůj první dalekohled si pak postavil sám. Při té příležitosti prohlásil, že jej coby astronoma amatéra těší tato jeho návštěva rodné země Antonína Bečváře, tvůrce světoznámého Atlasu Coeli. Dále nám vyprávěl, jak později začal pracovat v optické firmě, která dostala zakázku od NASA - vyvinout optické simulátory pro trénink astronautů v programech Gemini a Apollo.

Optický simulátor bylo zařízení, které mělo v programu Apollo imitovat skutečný pohled z okénka kosmické lodi - hvězdnou oblohu a povrch Země a Měsíce tak, jak je astronauti později uvidí v realitě. Že nešlo o nijak jednoduché zařízení je jasné už z faktu, že údajně obsahovalo skoro metr velkou čočku a ještě o dost větší zrcadlo. Přístroje byly tak velké (pro každé okénko jeden), že dohromady obklopily celý lunární modul Apolla - odtud název přednášky. Zařízení bylo totiž v podstatě obřím okulárem. Jedním z problémů bylo právě to, jak dosáhnout velkého zdánlivého zorného pole při pohledu z okénka do přístroje (při zachování co nejlepší ostrosti obrazu i na okrajích).

Hvězdná obloha byla v přístroji imitována metr velkou tmavou koulí, posázenou malými lesklými ložiskovými kuličkami nasvětlenými lampou, z nichž každá představovala jednu hvězdu. Tato umělá nebeská sféra byla optickou soustavou zobrazována tak, aby se jevila jako nekonečně vzdálená (tedy jako skutečná obloha).

Složitější částí simulátoru bylo pak zařízení imitující přistání na povrchu Měsíce. Jeho součástí byla speciální širokoúhlá kamera, obsahující 45 čoček (!), která snímala desetimetrový model měsíčního povrchu z pohyblivého ramene, které manévrovalo podle toho, jak astronauti ovládali přistávací modul. Obraz se promítal na obrazovku, kombinoval opticky s výše popsanou umělou hvězdnou oblohou a vytvářel tak vskutku realistickou iluzi přistání (kdybych si to tak mohl vyzkoušet...). Kamera musela mít široké zorné pole a přitom musela být schopna snímat model povrchu i z minimální vzdálenosti šesti milimetrů! Zkušenosti získané při její konstrukci později pan Nagler využil ke zhotovení po něm pojmenovaného typu ultraširokoúhlého okuláru.

Při tréninku měsíčního přistání se někdy udály i veselé příhody. Když například navštívil výcvikové středisko francouzský prezident Mitterand a předváděli mu tento simulátor, na model měsíčního povrchu umístili zmenšeninu Eiffelovy věže, takže přistání bylo vskutku netradiční. Jindy, když v simulátoru trénoval Neil Armstrong, někdo z jeho kolegů položil na model povrchu v místě přistání kudlanku nábožnou. Pohled z okénka modulu na tento bizarní hmyz snímaný z několika milimetrů určitě musel stát za to. Armstronga by pak při skutečném přistání asi nepřekvapil ani nález hodně neobvyklých forem měsíčního života.

Ve zbývajícím čase jsme se mohli podívat skrz donesený refraktor s jedním z okulárů typu Nagler (zaostřeno bylo na figurku ptáčka na opačném konci sálu). Tyto okuláry mají zdánlivé zorné pole (zorný úhel, pod kterým vidíme okulárovou clonku) opravdu velké -- 82 stupňů, takže pohled do dalekohledu pak skutečně připomíná pohled z okénka kosmické lodi. Takový okulár proto umožňuje mít i při velkém zvětšení dostatečně velké skutečné zorné pole. Nic ovšem není zadarmo, složitost optické soustavy se pochopitelně odráží i v ceně okuláru.

Byl to rozhodně zajímavý večer a určitě nelituji, že jsem se zúčastnil. Doufám, že budu mít někdy možnost podívat se na skutečnou oblohu pomocí kvalitního dalekohledu s okulárem pana Naglera. Přiznám se, že jsem si jej představoval jen jako nějakou dávnou historickou postavu, něco jako když si na okuláru přečtete "H" jako Huygens...

Lukáš Král
 

Hvězdný posel -- díl druhý

Přinášející velké a podivuhodné objevy a nabízející k nahlédnutí každému, zejména pak filozofům a astronomům, co Galileo Galilei, florentský patricij, státní matematik padovského gymnázia, sledoval za pomocí pozorovací roury, kterou objevil, na povrchu Měsíce, mezi nespočetnými stálicemi v Mléčné dráze, mlhavými hvězdami a zejména pak na čtyřech planetách obíhajících okolo hvězdy Jupiterovy v různých vzdálenostech s různými periodami a s udivující rychlostí; tyto do dnešních dnů neznámé ani jednomu z lidí, autor nedávno první objevil a rozhodl se, pojmenovat je Medicejskými hvězdami.

Nejvyšší senátoři, hlavy nejvyšší rady deseti, níže podepsaní, senátoři, reformátoři padovské univerzity, jak potvrdily dvě osoby, kterým to bylo určeno, tj. vážený inkvizitor a dohlížející sekretář senátu Gio. Marauiglia, s přísahou, že v knize pod titulem Hvězdný posel atd. od Galilea Galileiho se nenachází nic protivící se svaté katolické víře, zákonům a dobrým mravům, a že tato kniha může být vytištěna, dávají svolení k jejímu tisku v tomto městě.
Dáno v první den března roku 1610.

D. M. Ant. Valareffo, D. Nicolo Bon, D. Lunardo Marcello, hlavy rady deseti
Bartholomeus Cominus, sekretář nejslavnější rady deseti

1610, v den 8. března, zapsáno do knihy na listu 39.
Ioan. Baptista Breatto
Con. Blasp. Coad.

Astronomický posel obsahující a odkrývající pozorování provedené nedávno za pomocí pozorovací roury na tváři Luny, Mléčné dráhy, mlhavých hvězdách, nesčíslných stálých hvězdách a též čtyřech planetách nikdy do dnešních časů neviděných a nazvaných Medicejskými hvězdami.

 

V tomto malém díle předkládám velmi mnoho ku pozorování i přemýšlení jednotlivým lidem dumajícím o přírodě. Mnohé a veliké, pravím, jak v důsledku samotného předmětu, tak i z důvodu po celé věky neslýchané novinky a také díky Instrumentu, s pomocí kterého se vše stalo dostupné našim smyslům.

Velkým se samozřejmě jeví to, že přes nesčetné množství nehybných hvězd, které nám jejich přirozená povaha dovolila vidět do dnešního dne, doplnily se i další nesčetné a otevřely se našim očím nikdy ještě doposavad neviděné, které počtem více než desetkrát převyšují staré a známé.

Dále je překrásné a příjemné, že těleso Luny, na pohled vzdálené od nás téměř šedesát zemských poloměrů, bylo viděno z takové blízkosti, jako by bylo vzdálené jen dvě tyto jednotky, takže poloměr Luny se jakoby zvětšil třicetkrát, povrch devětsetkrát a objem přibližně 27tisíckrát, ve srovnání s tím, co je možné vidět pouhým okem. V důsledku toho každý na základě důvěryhodného svědectví smyslů zjistí, že se povrch Luny v žádném případě nejeví hladký a vyleštěný, nýbrž nerovný a drsný a že na ní, jako i na zemském povrchu, existují hory a hluboké údolí a propasti.

Navíc zmizel předmět sporu o Galaxii neboli Mléčné dráze a její podstata se otevřela nejen rozumu, ale i smyslům, což nikterak nelze považovat za nevýznamné. Dále je velmi příjemné a překrásné, jakoby prstem ukázat, že podstata hvězd, které astronomové do současné doby nazývali mlhavými, bude veskrze jinou, jak si doposud mysleli.

Ale co nejvíc přesahuje veškerá naše chápání a co nás především přinutilo obeznámit o tom všechny astronomy a filozofy, spočívá v tom, že jsme našli čtyři hvězdy, bludné hvězdy, všem z předcházejících neznámé a nepozorované, které provádějí periodický pohyb kolem jednoho z pozorovatelných nebeských těles, jako Merkur nebo Venuše kolem Slunce, a kdy jednou předcházejí, jednou za ním následují, nikdy od něho však neodcházejí na delší než stanovenou vzdálenost.

Vše toto jsem objevil a pozoroval několik dnů před dnešním za pomocí mnou vynalezené pozorovací roury po osvěcující milosti Boží. Může se stát, že i jiné převyšující bude časem objeveno, ať mnou či jiným za použití podobného přístroje, jehož formu, složení a také náležitosti jeho nejdříve krátce naznačím a potom předložím běh mnou provedených pozorování.

Asi před měsícem našim uším došla zpráva, že jakýsi Holanďan sestrojil pozorovací rouru, s jejíž pomocí zviditelní předměty, které, ač velmi vzdálené od očí pozorovatele, byli zřetelně vidět jakoby blízko. O této udivující činnosti vypovídali někteří svědci, jimž někteří věřili a jiní se od nich odvraceli. Za několik dní jsem obdržel potvrzující dopis od urozeného Francouze Iacobo Badouere z Paříže. Zcela jsem se tudíž oddal zkoumání příčin, ale také vymýšlení prostředků, jež by mi umožnily stát se objevitelem podobného přístroje. Jelikož jsem na nic nečekal a rychle prohloubil své znalosti o teorii lomu, brzo jsem toho dosáhl. Nejdříve jsem si připravil olověnou rouru, na jejíž koncích jsem umístil dvě optická skla, obě z jedné strany plochá a z druhé strany jedno sféricky vypouklé a druhé duté. Poté, co jsem přiložil oko k dutému sklu, viděl jsem předměty dostatečně veliké a blízké; jevili se třikrát blíž a devětkrát větší než při pozorování prostým okem. Posléze jsem zhotovil druhý lépe rozlišující přístroj, který ukazoval objekty více než šedesátkrát větší. Konečně, nehledě na práci a zdržení, jsem sestavil přístroj na takovém stupni, že se nám při jeho použití jeví předměty téměř tisíckrát větší a více než třicetkrát blíž než při použití přirozených způsobů pozorování. Nakolik a jaké výhody dává přístroj -- jak na zemi, tak i na moři, by bylo zcela zbytečné vyjmenovávat.

Zanechal jsem pozemského, omezil svá pozorování na nebeské; zpočátku jsem zkoumal Měsíc blízký natolik, jako by byl vzdálen pouze dva průměry Země. Poté jsem s nedůvěrou v tváři i v duchu sledoval hvězdy, jak stálé tak bludné, a když jsem spatři na kolik jsou četné, začal jsem přemýšlet, jakým že způsobem by bylo možno změřit vzdálenost mezi nimi a -- nakonec -- jsem jej našel. O tom je třeba obeznámit ty, kteří by se chtěli zabývat pozorováním stejného druhu. Nejprve je nutné, aby si zhotovili přesnou pozorovací rouru ukazující a zobrazující předměty jasně a světelně bez jakéhokoli závoje.

Měla by zvětšovat nejméně čtyřistakrát -- tehdy ukáže zobrazované předměty více než dvacetkrát blíže. Bez takovéhoto přístroje je marné snažit se spatřit na nebi námi viděné a níže popsané. Aby se každý lehce mohl přesvědčit o rozměrech zvětšení, nechť si zhotoví z papíru dva kruhy, z nichž jeden je čtyřistakrát větší druhého; toho se dosáhne tehdy, je-li poměr průměru většího z nich k menšímu dvacetinásobný. Potom, připevníme-li kruhy na stěnu, je třeba současně hledět na ně z dálky -- na malý skrz pozorovací rouru a na velký pouhým okem; lehce toho dosáhneme současným otevřením obou očí. Jestliže bude instrument zvětšovat v požadovaných proporcích, budou se obě tělesa jevit stejně veliká.

Po zhotovení takovéhoto nástroje je třeba obeznámit se se vztahy měřených vzdáleností, což můžeme provést pomocí jistého vtipného řešení. Nechť je pro lepší názornost pozorovací roura ABCD. Kdyby v ní nebylo žádných optických skel, šly by paprsky k předmětu FG po spojnicích ECG a EDG. Po vložení skel ale půjdou po zalomených spojnicích ECH, EDI; budou vlastně stísněny a ty, které dřív byly svobodné a šly k objektu FG, obsáhnou nyní pouze část HI.

Vezmeme-li vztah vzdáleností EH ke spojnici HI, ujistíme si z tabulky sinů velikost úhlu, pod kterým vidíme daný předmět HI okem. Určíme, že se jedná pouze o několik úhlových minut. Když přiložíme ke sklu CD destičky -- jedny, které mají velké a druhé s malými otvory, budeme podle libosti tvořit různé úhly pohledu s různým počtem úhlových minut. S jejich pomocí můžeme pohodlně měnit s přesností na minutu interval mezi hvězdami.

Na tomto místě se stačí konstrukce přístroje jen zlehka dotknout, tak jako bychom pouze rty ochutnávali, jinde vypovíme jinou teorii. Teď se již budeme věnovat pozorování provedenými během dvou uplynulých měsíců, pozývaje tímto všechny skutečné filozofy, aby s námi přistoupili k opravdu velkým objevům.

 

Hvězdný posel Galilea Galileiho dosud v kompletním českém překladu neexistuje. Bohužel, ani toto vydání, které se tak na první pohled tváří, tuto situaci neřeší. Tento Posel totiž nebyl přeložen z latinského originálu, nýbrž z ruského překladu. Při kontrole jsme pak využili překlad anglický. Prosíme tedy laskavého čtenáře, aby ho bral jen jako velmi volný, nicméně zajímavý a poučný, text vycházející z původního díla. Na přípravě pracovalo hned několik lidí, hlavní a nezastupitelný byl Václav Říkal, bez jehož skvělé ruštiny by nebylo možné na překlad ani pomyslet. Jemu, stejně jako všem ostatním, moc děkujeme.

(pokračování)
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...