:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

335. vydání (7.5.2001 )

 První vesmírný turista Denis Tito přistál oběma nohama opět na zemi. Přes protesty Američanů i dalších států, kteří se podílejí na výstavbě Mezinárodní kosmické stanice, familiérně přezdívané Alfa, pobyl ve vesmíru celých šest dní. Dvacet milionů dolarů, pro miliardáře bezesporu pakatel, tak umožnilo splnit jeden dávný sen.
Zajímavá doba. Ještě před čtyřiceti roky byla nepochopitelná představa, že se může na oběžné dráze kolem Země udržet byť jenom malý pozemský předmět. Pak jako smršť přišly první výpravy člověka do vesmíru, fantastické přenosy z Měsíce, orbitální základny a rafinovaně krásný raketoplán. Jednoduché sondy navštívily skoro všechny kouty Sluneční soustavy.
Pod takovým náporem se starty kosmických raket vytratily nejen z první novinových stránek, ale v drtivé většině případů z novin jako takových. Umělé družice Země, záběry z přilehlého i vzdáleného vesmíru, ba dokonce i tři osadníci na fenomenální Alfě, se stali běžnou součástí našeho života.
Na první pohled zatuchlé vody čím dál tím intenzivnějšího komerčního využívání kdysi nedotknutelného, přísně vědeckého prostoru "tam nahoře" tak v poslední době pořádně rozvířil právě Denis Tito. A to i přesto, že většinu doby strávil v malé lodi Sojuz, díval se na Zemi, natáčel si záběry do domácího videa a s walkmanem na uších poslouchal opery. Jeho výlet neměl žádný smysl, nepřinesl nic převratného, pravděpodobně ani příliš nepomohl Mezinárodní kosmické stanici. Tito se snažil do jejího chodu zasahovat minimálně, snad jen kosmonautům tu a tam asistoval při přípravě jídla.
Přesto všechno se tahle výprava stala, byť zřejmě předčasným, signálem o budoucnosti pozemské kosmonautiky. Na velké a vznešené projekty jsou potřeba velké peníze. Byť dláždí cestu vpřed, končí většina revolučních myšlenek, které se podařilo převést do reality, jako finančně velmi neúspěšné projekty. Proto si je mohou dovolit jenom státní kosmické agentury, nejrůznější nadace a samozřejmě i soukromé firmy za vydatné transfuze vládních injekcí. Jenže obyčejný člověk žije v jiném, reálném světě. Teprve až se náklady na vynesení jakéhokoli nákladu na oběžnou dráhu sníží o jeden, dva řády, teprve tehdy se skutečně otevřou dveře do vesmíru. To ale nejspíš zajistí především draví soukromníci. Kdo investuje velké peníze, očekává veliké zisky. Investice do kosmického výzkumu přitom je bezesporu velkým koláčem, avšak s ohromným množstvím velmi chutných soust.
První vesmírný turista Denis Tito přistál oběma nohama opět na zemi. Show skončilo, překvapení se nekonala. Překvapení teprve přijdou. Ve frontě už stojí celá řada dalších zazobaných dobrodruhů a dříve nebo později přijdou na řadu i ti méně movití.

Jiří Dušek

 

Myslíte si, že soukromé firmy urychlí pronikání člověka do vesmíru? (222 odpovědí)

  • ano (77%)
  • ne (16%)
  • nevím (7%)

 

 

Astronomická událost století?

Asi jste si již sami povšimli, že jen málo věcí je kratších než lidská paměť. Snad jen lež by teoreticky mohla mít kratší nohy. Taková "běžná" lidská paměť, se kterou kalkulují sdělovací prostředky, je asi rok, maximálně rok a půl. Pak je možné servírovat opět stejné informace, stačí jen, aby měly jiný kabát. S tím možná souvisí i inflace superlativů. S přelomem století se vyrojilo bezpočet událostí, osobností i činů, které dostávají nálepku "událost, osobnost nebo čin století". Je zřejmé, že každé takové označení je více či méně subjektivní.

 Nechceme se podílet na prohlubování inflace v označování "...... století", ale jednu vzácnou astronomickou událost prožila na sklonku 20. století i naše země. A tak nám dovolte, abychom se na této stránce vrátili k "Beskydskému bolidu" z května loňského roku.

Celá řada astronomických jevů dovede upoutat pozornost široké veřejnosti. Ale jejich četnost je velmi různá. Některé se vyskytují docela nahodile, jiné jsou astronomové schopni vypočítat řadu let dopředu. Vždyť například předloňské zatmění Slunce pozorovatelné v Evropě bylo mediálně popularizováno po celý předcházející rok. Také období, po které mohou lidé různé astronomické jevy pozorovat, se liší. Například planety lze většinou pozorovat na noční obloze i několik měsíců. Jasné komety mnohdy zmizí našim očím mnohdy již po několika týdnech. Hezká seskupení nebo konjunkce planet a Měsíce, to bývá záležitost jediné noci. Polární záři je možné pozorovat pouze několik hodin. A mezi nejkratší zážitky pod hvězdnou oblohou se řadí meteory.

 Patrně každý už nějaký meteor na noční obloze spatřil. Liší se svou jasností, dobou letu, směrem, barvou a řadou dalších vlastností. Podstata je však stejná, pokaždé pozorujeme rozžhavené plyny v horní části atmosféry Země. Důvodem je průnik nějakého tělesa z meziplanetárního prostoru do vzdušného obalu naší planety. Hmotnost takových tělísek je povětšinou velice malá, ale jejich energie je značná, protože se pohybují velmi rychle (asi 15 - 20 km/s). Při vniknutí do atmosféry se ve výškách kolem 100 kilometrů náhle zbrzdí, uvolněná energie ohřeje okolní plyn.

Velmi jasným meteorům se říká bolidy. Někdy může do naší atmosféry "vlétnout" tak velké těleso, že je bolid viditelný i na denní obloze. Denní bolidy jsou velmi vzácné. Pokud se těleso zcela nevypaří nebo nerozpráší v atmosféře, jeho zbytek, který dopadne na povrch Země se nazývá meteorit. Meteority jsou cenné, protože umožňují vědcům získat informace o vzniku a vývoji naší Sluneční soustavy.

Velmi jasný denní bolid, který v sobotu 6. května 2000 ve 13 hodin 52 minut vnikl do zemské atmosféry v oblasti polského Slezska, byl skutečně "bleskem z čistého nebe". Protože bylo téměř jasno, byl bolid pozorovatelný prakticky z celé střední Evropy. Celý jev byl doprovázen v závěrečné fázi, během které těleso explodovalo, také velmi silným zvukovým efektem. Ten byl slyšitelný až do vzdálenosti asi padesát kilometrů od osy letu bolidu.

Jak se později ukázalo, mnohem více lidí slyšelo doprovodný zvukový efekt, ale vizuálně bolid spatřil jen málokdo. Přesto se rozdrnčely telefony na hvězdárně v Ostravě, Brně, Valašském Meziříčí a Prostějově. Hlášení o pozorování byly desítky, v následujících dnech stovky. Z pouhého vizuálního pozorování se mnoho informací načerpat nedá. Naštěstí se hned mezi prvními objevilo i hlášení pohotového pana Fabiga z Ostravy, který část průletu bolidu natočil videokamerou při svém víkendovém pobytu v Jeseníkách. Teprve později se ukázalo, že takovou pohotovost prokázali ještě další dva amatérští kameramani. Díky třem videozáznamům mohli odborníci z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky v Ondřejově začít počítat přesnou dráhu tělesa v atmosféře, stanovit dopadovou oblast a také zpětně rekonstruovat dráhu tělesa ve Sluneční soustavě.

Ale nepředbíhejme, naprosto fantastickou náhodou měli vědci v ruce kousek meteoritu (později nazvaného Morávka) daleko dříve než vůbec zahájili výpočty! Úlomek totiž spadl přímo před očima užaslého chataře na jeho pozemek. Zbrzdil se o větve jehličnanu a pak spadl k jeho kořenům. Kousek opodál stály vnučky majitele. Raději nedomýšlet jiné varianty dopadu!

Nálezce dopravil meteorit do Ostravy a uvědomil o svém nálezu pracovníky Hvězdárny a planetária Johanna Palisy. O dva dny později pak předal meteorit k vědeckému zkoumání pracovníkům Astronomického ústavu, kteří přijeli na Ostravsko převzít nejen meteorit, ale i původní videozáznam pana Fabiga. Bylo téměř jisté, že se jedná o meteorit, ale kýžených 100 procent jistoty mohl dát jenom laboratorní rozbor, který v následujících dnech provedl dr. Petr Jakeš z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. První nalezený úlomek měl hmotnost 214,2 gramů. K analýze na Karlově univerzitě postačil malý úlomek o hmotnosti menší než 1 gram, který byl mechanicky oddělen z celistvého kusu.

Hlavní část "prvního meteoritu Morávka" putovala do zahraniční. Němečtí odborníci měřili v laboratoři vybudované v italských Apeninách přítomnost izotopů s krátkým poločasem rozpadu. Taková měření mohou určit, kdy se meteoroid oddělil od mateřské planetky a jak byl zhruba veliký než se střetl se Zemí. Po provedení všech potřebných měření a zhotovení přesné kopie meteoritu (na univerzitě v Heidelbergu) byl "meteorit číslo 1" vrácen do Ondřejova.

Mezitím se na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze podařilo určit, že se jedná o obyčejný chondrit typu H6. To je sice jeden z nejběžnějších typů meteoritů vůbec, ale zvláštností jsou velmi malé chondry (malé kulovité útvary, které se v pozemských horninách nevyskytují), které obsahuje.

Jak už naznačuje zavedené číslování, objevil se na scéně "meteorit číslo 2". Jeho nález byl na ostravské hvězdárně telefonicky oznámen až 25. května 2000. Opět se jednalo o katastr obce Morávka. Byl nalezen na travnaté příjezdové cestě k rekreační chalupě, částečně zabořený do země. Místo nálezu se nachází tři kilometry severně od místa pádu prvního meteoritu. Na konci května byl i tento meteorit převezen do Ondřejova. Jeho hmotnost činí 329,5 gramů a podobně jako v prvním případě, byl i z tohoto úlomku oddělen vzorek a celistvý kus putoval do Heidelbergu. Analýza prokázala složení totožné s prvním meteoritem.

A konečně 23. června 2000 byl na ostravskou hvězdárnu oznámen nález třetího, zatím posledního nalezeného úlomku meteoritu. Jeho hmotnost je 90,6 gramu. Byl nalezen již koncem května při hrabání posekané trávy v katastru obce Horní Tošanovice. Místo dopadu se nachází téměř 11 kilometrů vzdušnou čarou od místa pádu prvního meteoritu. Tím se nezávisle na výpočtech potvrzuje, že pádová oblast je velmi protažená.

 Všechny tři meteority byly začátkem září odkoupeny od nálezců Astronomickým ústavem Akademie věd České republiky. Astronomický ústav bude nyní koordinovat jejich další výzkum a po jeho skončení budou meteority vystaveny v Národním muzeu v Praze. Přesné kopie pak budou k vidění také na Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy v Ostravě.

A co dál? Přestože byli obyvatelé v dopadové oblasti informováni tiskem i plakáty, k nálezu dalších úlomků meteoritu nedošlo. Je však jisté, že se v dopadové oblasti nalézají patrně stovky meteoritů, největší úlomky by mohly dosahovat hmotnosti až několika kilogramů. Systematické prohledání oblasti, která patří k nejméně přístupným a nejhůře přehledným oblastem Beskyd, je z technických i finančních důvodů nemožné. Všechny tři popsané nálezy jsou dílem šťastné náhody. Přesto není vyloučeno, že k dalším nálezům může v průběhu příštích let dojít. Meteority jsou totiž nápadně odlišné od ostatních beskydských kamenů: jsou hladké, na povrchu mají téměř černou "kůrku", lomové plochy jsou světle šedé s rezavými tečkami a především -- pokud meteorit zvednete, okamžitě vás překvapí nečekaně velká hmotnost ve srovnání s "běžným beskydským kamením".

Tomáš Gráf
 

Jak to bylo?

Rozhovor s nálezcem zatím nejtěžšího úlomku meteoritu Morávka, panem ing. Jiřím Vlčkem.

 Okolnosti Vašeho nálezu byly ve stručné a zprostředkované podobě popsány v tisku již několikrát. Můžete nám poskytnout autentický popis?

Bylo to krásného odpoledne v sobotu 6. května, byly asi 2 hodiny po obědě a já jsem vyšel ven z chalupy trochu se protáhnout a pokochat se pohledem na okolní panorama Beskyd. A najednou jsem měl pocit, že kolem mne něco "prosvištělo". To jsem ještě samozřejmě netušil, že se jedná o nějaký meteorit. Akorát ten svištivý zvuk byl tak velice podivný, že mě to zarazilo. Rozhlédl jsem se po pozemku, ale nic zvláštního jsem nespatřil. Poté jsem se tomu nijak nevěnoval. Pokračování se odehrálo až po týdnu, kdy jsme byli na chalupě znovu. To už jsem měl řadu informací z tisku, že nad Beskydami proletěl bolid a že jeho zbytky dopadly zhruba do oblasti Morávky. A tehdy mi tchán řekl, jestli náhodou jsem něco podobného nezaregistroval při našem posledním pobytu na chalupě. Tím mě přivedl na myšlenku prohledat pozemek podrobněji. Začal jsem u místa, odkud jsem si myslel, že ten svistot mohl přicházet a něco tam mohlo dopadnout na zem. Po krátkém hledání jsem našel úlomek, o kterém se později dalo jednoznačně tvrdit, že se jedná o meteorit.

Jaké to ve vás vyvolalo pocity?

Pocity velmi zvláštní. Z toho důvodu, že to byl takový přírodní úkaz, kterého se člověk osobně účastnil, aniž o tom věděl a aniž se o to nějak zasloužil a aniž pro to cokoliv udělal. Vidím v tom obrovské štěstí nebo "poctu", že se ten meteorit "usadil" tak blízko mne. I když, na druhou stranu, kdyby spadl o tři metry vedle, tak už jsem tady na tom světě nemusel být. Fascinuje mě právě to spojení, že spadl vedle mne aniž by se mi cokoliv stalo... Ano, považuji to za své štěstí. To je asi nejpřesnější vyjádření mých pocitů i s odstupem času.

Máte informace o tom, co se s meteoritem děje v tuto chvíli?

V současnosti je již majetkem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově s tím, že bude deponován do sbírky Národního muzea. Tam jej bude mít možnost spatřit i široká veřejnost.

To znamená, že meteorit již není ve vašem vlastnictví?

Přesně tak.

Pokud by bylo nějaké "příště", poskytl byste meteorit ke vědeckému zkoumání a posléze odprodal Národnímu muzeu znovu nebo toho nyní litujete a příště byste si jej nechal pro sebe?

To ne, já si myslím, že to řešení, které se vyvinulo, odpovídá mým představám. Určitě bych na svém postupu nic neměnil.

Děkujeme vám za rozhovor.

Ptal se Tomáš Gráf, odpovídal Jiří Vlček.

 

Pátý nebo šestý?

Meteoritů, které mají přesně určenou dráhu nejen v atmosféře, ale i ve Sluneční soustavě, není mnoho. Můžeme je spočítat na prstech jedné ruky. Nebo dvou rukou? Pojďme raději udělat takovou malou inventuru a bedlivě počítejme!

 Případ první - Příbram
V Astronomickém ústavu v Ondřejově se na počátku 50. let rozběhl ojedinělý projekt fotografického sledování meteorů z více stanic. Vedoucí projektu, dr. Zdeněk Ceplecha, a jeho tým pracovali velmi houževnatě a s ohromnou trpělivostí, protože vysněného bolidu se dočkali až po osmi letech provozu této "bolidové sítě". Bylo to 7. dubna 1959 po půl deváté večer. Urychleně byly vyhodnoceny snímky a stanovena oblast, kam meteorit dopadl. Přestože výpočty se prováděly na mechanických kalkulátorech, byly dokončeny již týden po přeletu bolidu. Ceplechova skupina se pustila do pátrání, vyslechli přes 300 očitých svědků. Širší veřejnost informovali sdělovacími prostředky. Obyvatelé v dopadové oblasti velmi aktivně spolupracovali s ondřejovskou skupinou, ale nikdo nemohl tušit, že největší ze všech později nalezených úlomků byl už nalezen. Dva dny po pádu jej náhodně na svém pozemku objevil místní sedlák. Nejprve se domníval, že mu jej na pole vhodil nějaký vandal, ale jeho žena byla o možném dopadu meteoritu informována z rádia. Prostřednictvím jejich dcery pak byl meteorit předán do Ondřejova. Vážil 4,48 kg a celkem byly nalezeny ještě tři menší kusy. Přestože úlomků muselo být nejméně 17, dodnes žádný další nalezen nebyl.

 Případ druhý - Lost City
Podobný úspěch jako zaznamenala ondřejovská pozorovací síť se zopakoval až po 11 letech! Stalo se tak 3. ledna 1970 v americkém státě Nebraska. Také tam mohla být dráha vypočtena ze snímků místní bolidové sítě. Místo pravděpodobného dopadu meteoritu se nacházelo poblíž osady Lost City. Trvalo několik dní než se do dopadové oblasti dostal první odborník. Jaké však bylo jeho překvapení, když ještě před vesnicí nalezl uprostřed silnice desetikilogramový meteorit!

Případ třetí - Innisfree
V Kanadě byla také vybudována bolidová síť, která sestávala z 12 automatických stanic a pokrývala oblast o rozloze 700 tisíc kilometrů čtverečních. Také zde přišel první "úlovek" až po několika letech. V únoru 1977 byl pozorován velmi jasný bolid posádkou letadla na lince Winnipeg-Vancouver. Urychleně byla vyhodnocena data z několika stanic bolidové sítě. Výpočet dráhy potvrdil, že je pravděpodobné, že zbytky bolidu dopadly na zemský povrch. Hledání v zasněženém terénu bylo úspěšné, celkem se podařilo najít šest meteoritů.

Případ čtvrtý - Peekskill
Je zároveň prvním případem "meteoritu s rodokmenem", který nevychází z žádné systematické pozorovací činnosti, ale je dílem souhry šťastných náhod. V pátek 9. října 1992 totiž dopadl meteorit přímo na zaparkovaný osobní automobil. Let bolidu navíc sledovaly tisíce Američanů a mnozí byli tak pohotoví, že jej natočili svými videokamerami. Tyto unikátní záznamy pak umožnily vypočítat dráhu bolidu v atmosféře i ve sluneční soustavě.

 Případ pátý - Yukon
V úterý 18. ledna 2000 proletěl nad kanadským Yukonem výjimečně jasný bolid, který zachytili nejen náhodní pozorovatelé, ale i vojenské obranné satelity a seismické stanice. Rázové vlny i následného svistotu si povšimli i tisíce lidí Aljašce a v severozápadní Kanadě. Bohužel však nikdo nezachytil videokamerou přímý průlet, ale pouze tzv. stopu, která byla viditelná přes půl hodiny. Během následujících pátracích akcí bylo nalezeno velké množství meteoritů o úhrnné hmotnosti několika set kilogramů. Jenže rekonstrukce dráhy bolidu v atmosféře i původního tělesa ve sluneční soustavě je velmi nejistá a nepřesná. Zdá se, že Yukonský bolid do této společnosti nepatří!

Případ šestý, ale vlastně pátý - Morávka
Přestože celosvětová publicita Yukonského bolidu je nesrovnatelně větší než u meteoritu Morávka, skutečně jej můžeme považovat za pátý případ "meteoritu s rodokmenem". A dodejme, že má další dva superlativy:

  • Je to první takový případ, kdy se jedná o denní bolid.
  • Hmotnost nalezených úlomků je ze všech zbývajících případů nejmenší!
Tomáš Gráf
Zdroj: Autor děkuje RNDr. Jiřímu Borovičkovi za svolení k použití informací uvedených na jeho www stránkách.
 

V ohnisku: Závěrem

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátral právě tento seriál.

 Amatéři a profesionálové hledají společnou řeč už celá desetiletí. Spolupráci několikrát formálně podpořila Mezinárodní astronomická unie, prestižní shromáždění astronomů z celého světa (dodejme placených). Řada velkých institucí dnes dává tu a tam k dispozici přístroje jednotlivým pozorovatelům, dokonce se párkrát do roka dostanou i k řídícím pultu Hubblova kosmického dalekohledu. Záznamy o chování některých proměnných hvězd, jepičích životech meteorů, zákrytů kratších než mrknutí oka a dalších a dalších zajímají celou řadu profesionálů.

Nalijme si čistého vína. Je to více než dva roky, co jsem měl při jedné příležitosti proslov na téma "Amatérská astronomie v křemíkovém věku", ve kterém jsem se rozplýval nad Internetem, počítači a CCD kamerami. Současný stav amatérské astronomie -- coby zdroje odborných, pro profesionály cenných informací -- jsem dokonce nazval začátkem "zlatého" období. Dnes vím, že jsem žil v jedné velké iluzi. Ve skutečnosti jde spíše o soumrak. Soumrak, který si mnoho z nás dosud neuvědomuje.

Předně amatéři stále nemohou a nikdy ani nebudou konkurovat profesionálům: nemají na to techniku, finanční prostředky ani čas. Ne nadarmo se totiž říká, že pořádně můžete dělat jenom jedno. Navíc, dokonce ani CCD technika není kdoví jaká spása: Po celé České republice (ale to platí obecně pro celý svět) najdete ohromné množství kvalitních dalekohledů a k nim připojených detektorů.

Bohužel -- skoro nikdo s nimi "odborně" nepozoruje. Správná redukce dat vyžaduje trpělivost a až chorobnou pečlivost. To ovšem zvládnou jenom výjimeční amatéři -- tak výjimeční, že je lze nazývat spíše poloprofesionály. I když ruku na srdce, co to vlastně znamená poloprofesionál? To bychom mohli mluvit také o poloastronautech, polopoliticích či polotěhotných ženách.

Oborů, kde se mohou nadaní amatéři prosadit, je čím dál tím méně a méně. Řada pozorovacích programů žije sama pro sebe a vůbec nereflektuje na skutečnost, že je o shromažďované informace minimální zájem. Pokud je vůbec nějaký. Publikace výsledků je v řadě případů velmi obtížná, tu a tam nemožná. Činnost společností se omezuje na nic neříkající statistiky a omílání již dávno překonaných argumentů.

Přesto všechno -- jak bylo vidět v našem seriálu -- existuje řada velmi důležitých skulinek. Obzvlášť, když se spojíte s rozumným profesionálem, který vás navede na správnou cestu a zajistí plné využití vámi posbíraných dat. Problém je jenom jeden: Musíte být pilní a pečliví. Nikdo nemá zájem o pár záznamů do roka. Vaše pozorování budou přijata až v okamžiku, kdy se jim budete věnovat naplno, řadu roků. Důvěra profesionálů totiž přichází až s nabytými zkušenostmi.

Ovšem žádná tragedie, když se do této škatulky nedostanete. Nejdůležitější ze všeho je, aby vás obhlížení nebe bavilo. Na proměnné hvězdy, meteory, planety, komety, Slunce... se můžete dívat jen tak, pro potěchu. Nebo si můžete vyzkoušet řadu experimentů, které v minulosti profesionály dovedly k zásadním objevům. A nebo můžete oblohu ukazovat kolemjdoucím. Kdo ví? Třeba mezi nimi bude i nový, velmi nadaný profesionální astronom.

PS: Tento seriál neměl v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje všem, kteří se podíleli na přípravě tohoto seriálu.
 

Přistáli lidé na Měsíci?

Tak odpověď na tuhle otázku hledají nejen náboženské sekty, ale také lidé, kteří věří pouze vlastním očím.

 Fotografie dvanácti pozemšťanů, kteří chodili, skákali, jezdili i padali před třiceti roky na povrchu Měsíce tisíckrát obletěly svět. Přesto všechno po sobě příliš stop nezanechali. Tedy zanechali, avšak my ze Země je nevidíme. Zatím.

Na vině je samozřejmě neklidná zemská atmosféra, která i těm nejlepším observatořím na dně vzdušného oceánu dovolí zahlédnout pouze detaily větší než jedna úhlová vteřina, čili necelé dva kilometry.

Ve větší výhodě jsou umělé družice, které pobývaly u Měsíce, avšak ani i u nich dosahovala ostrost jednotlivých záběrů nanejvýš deseti metrů. Dvojice amerických hvězdářů z Brown University v Providence však přeci jenom nějaké stopy objevili: Stopy po Apollu 15.

Smysl studie vedené Michaelem Kreslavskym byl samozřejmě poněkud jiný: Analýzou záběrů pořízených v roce 1994 vojenskou družicí Clementine se pokusili odhalit nové, čerstvé krátery, event. projevy nedávné seismické aktivity měsíční kůry. Zcela náhodou však dostali úplně nečekaný dárek: Malou černou skvrnu, která nešla identifikovat s žádným známým kráterem, avšak ležela přesně v místech, kam dosedlo Apollo 15.

"Jedná se o výsledek rozboru 52 záběrů zhotovených sondou Clementine skrz červený filtr, když prolétala nad scénou od jižního k severnímu horizontu," komentoval úlovek Kreslavsky, "mlhavá černá skvrnka leží přesně v místě přistání."

Lunární modul Apolla 15, přezdívaný Falcon, si 30. července 1971 vybral za cíl místo u pohoří Apenin, nedaleko Hadleyho brázdy. V jeho výbavě bylo i premiérové vozítko, se kterým David Scott a James Irwin urazili necelých třicet kilometrů. Na Měsíci pobývali tři dny.

Nová studie navazuje na výsledky rozboru z roku 1972, kdy Noel Hinners a Farouk El-Baz porovnali snímek zhotovený během sestupu Falconu k povrchu a expozice, pořízené z prolétajícího velitelského modulu kosmonautem Alfredem Wordenem několik hodin po přistání. "Na druhém záběru bylo patrné jakési zjasnění," popsal výsledek Kreslavsky.

Na portrétech ze sondy Clementine bylo patrných anomálií hned několik: "Až na jeden všechny souvisely s malými, čerstvými krátery. Žádná z nich však neležela v místě Apolla 15." Narušení zdejšího regolitu mají na svědomí zřejmě spaliny, kterými ofoukával hlavní motor Falconu povrch během přistávacího manévru. Celá skvrna sahá do vzdálenosti 50 až 150 metrů v okolí sedícího modulu.

Smůla je jen jediná: "Naneštěstí nám data z Clementine nedovolují podobným studiem prozkoumat i okolí zbývajících pěti míst, které navštívili mise Apollo," uzavřel náš příběh Misha Kreslovsky.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...