:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

333. vydání (26.4.2001 )

Foto STScI Už jsem vám říkal o tom, v jakém psychedelickém domě žiji? V bytě, který se nachází téměř přesně na trolejbusové a tramvajové zastávce, jenom na zakašlání daleko od jedné z nejrušnějších brněnských křižovatek? Navíc v bytě, ze kterého po několika dnech vynesli zesnulou paní Prokešovou? Ano? Pak vězte, že náš půlroční pobyt vynesl první, lehce nakyslé ovoce.
Snad se na mne moje dívka neurazí, ale nejvíc náš pobyt v bytě plném zvukových nástrah a strašidelných stínů odnesla právě ona. Skutečně. Už krátce po našem seznámení, jsem ji nařkl z toho, že je hypochondr, ale teprve v novém obydlí své roztomilé fóbie dotáhla k dokonalosti. Nevěříte?
Jeden příklad za všechny. Pravidelně, jednou, dvakrát za týden, mne v noci probudí usilovnými, vtíravými výkřiky: Ach ouvej, ach ouvej -- mně to strašně bolí, mně to strašně bolí!!! Neznám nic záludnějšího. Většinou se nacházím ve spánkovém komatu a její výkřiky mne naprosto vylekají: Kde jsem! Co se děje! Kdo nás vraždí! Hrůza. Zatímco moje Jana po chvíli -- aniž by si ráno cokoli pamatovala -- opět umlkne a dál v klidu spí, já bojuji s blížícím se infarktem a sleduji přibývající šedivé vlasy. Pokud to takhle půjde dál, bude ze mne víl stříbrnovláska.

Jiří Dušek

 

 

 

Haló, taxi!

Mezinárodní disputace skončily. Denis Tito vyhrál. Do startu prvního amatérského astronauta, či chcete-li kosmického turisty, už zřejmě zbývají jenom hodiny.

 Denis Tito je svěží šedesátník, který si pomocí své konzultační firmy vydělal miliardy. A jelikož jeho srdce navíc tíhne k vesmíru, mohl si dovolit zaplatit několikadenní pobyt na palubě ruské lodi Sojuz a také Mezinárodní kosmické stanici. Částka za letenku sice zveřejněna nebyla, podle reálných odhadů se pohybuje někde mezi 12 a 20 miliony dolarů, které přibyly na účtu Ruské kosmické agentury.

Je to málo nebo hodně? Stojí to těm Rusům vůbec za to? Vždyť další agentury, které se účastní na stavbě nové orbitální základny, celou tuhle záležitost nesou značně nelibě. Argumenty přitom byly na jejich straně: Denis Tito neprošel standardním tréninkem, takže může ve výsledku ohrozit úspěšné dokončení projektu za šedesát miliard dolarů. Navíc není stavba stanice u konce... Za pět, šest roků by snad movití turisté do vesmíru létat mohli, ale teď?

Jenže ruská strana trvala na svém. A není divu. Zatímco pro Američany je i oněch maximálních dvacet milionů dolarů zcela nevýznamných, na druhé straně světa jde o zásadní částku. Podle dohody totiž pro Mezinárodní kosmickou stanici Rusové zajišťují mimo jiné záchrannou loď Sojuz. Ta je k základně trvale připoutána a slouží jako evakuační plavidlo v případě nějaké fatální nehody.

Ovšem Sojuz je konstruován tak, aby ve vesmíru setrval nejdéle šest měsíců, pak ho musí nahradit čerstvější exemplář. Proto v pravidelných intervalech z Bajkonuru startují nové lodě, vždy se dvěmi až třemi kosmonauty, kteří se tak dopraví na základnu. Po krátkém pobytu se pak ve starším Sojuzu vrací zpět na zemi. Celá výměna přitom přijde na částku srovnatelnou s oněmi zmiňovanými dvaceti miliony.

Představitelé Ruské kosmické agentury tedy nejspíš vymysleli jednoduchou fintu: S novým Sojuzem kromě dvou profesionálních kosmonautů -- velitele Talgata Musabajeva a Jurije Baturina, posadíme i movitého Denise Tita, který celou výpravu zaplatí.

Možná si řeknete, proč tolik nářku, vždyť v minulosti se už několik "turistů", byť ne tak nápadných, do vesmíru už vydalo. A co je ještě pikantnější, začali s tím sami Američané. Alespoň z počátku totiž své raketoplány, stejně jako plánovanou stanici Freedom, považovali za běžné dopravní prostředky. Základna měla být nejen vědeckou laboratoří, ale i hangárem k opravě poškozených satelitů, s kosmickým letounem k ní měli létat i ti nejprostší civilisté. V dubnu 1985 tak na palubě Discovery pobýval senátor Jake Garn a v lednu 1986 na Columbii kongresman Bill Nelson. Také na palubě tragického Challengeru byl jeden civilista: učitelka Christa McAuliffe.

Rusové zase v roce za 28 milionů zprostředkovaly týdenní pobyt japonského televizního reportéra Tohiro Akijami. Z Miru měl v přímém přenosu hned několik vystoupení. O rok později pak britské konsorcium stejným způsobem zajistilo výlet chemičce Helen Sharman. Vybrána byla z 13 tisíc dobrovolníků.. Stejnou cestou se už v loňském roce pokoušel do vesmíru dostat i Denis Tito, stanice Mir však v zemské atmosféře shořela rychleji.

Všechny tyto výlety se však oproti nadcházejícími přece jenom v něčem lišily. Pořádající agentury je organizovaly na vlastních zařízeních, Mezinárodní kosmická stanice je však mezinárodní projekt, ve kterém má hodně vlád hodně velké peníze.

Přestože odlet možná zdrží softwarové potíže, jež doprovází instalaci nového dálkového manipulátoru, Denis Tito nakonec do vesmíru zřejmě poletí a svým způsobem tak ovlivní budoucnost dalších podobných výprav. I když ho Rusové prohlašují za palubního specialistu (bude fotografovat a na video natáčet Zemi z vesmíru), NASA se skřípajícími zuby dala několik ultimativních požadavků:

  • Denis Tito musel podepsat úmluvu, že je zodpovědný za jakékoli škody způsobené jeho pobytem na stanici, čímž se mezinárodní partneři vyvázali z případných sporů při možném zranění či nedej bože smrti.
  • Během týdenního pobytu, které stráví ve vesmíru, bude pracovní zatížení druhé expedice -- tj. ruského velitele Jurije Usacheva a Američanů Susan Helm a Jima Vosse -- zredukováno na minimum.Takže se například odkládá důkladné testování nově instalovaného dálkového manipulátoru.
  • Kosmický turista stráví většinu doby v ruských modulech, tedy ve Zvězde a Zarje, navíc bude spát poblíž či dokonce přímo v lodi Sojuz. Když se vydá do americké části, bude neustále doprovázet jedním z ruských členů posádky.
  • Od trvalých osadníků dostane zvláštní bezpečnostní školení.
  • Po jeho letu se jednotliví partneři celého projektu pokusí vyhodnotit vliv jeho pobytu na stanici, případné škody pak budou vymáhány na ruské straně.
  • V červnu se NASA, Rusko a další kosmické agentury domluví na vybavení dalších výprav ruských Sojuzů, tak aby se podle sdělení Američanů "podobná situace už neopakovala". Další výměna záchranné lodě je naplánována na říjen -- tehdy se letu zúčastní francouzský kosmonaut Claude Andre-Deshays, jenž při podobné příležitosti v roce 1996 navštívil Mir.
Zdá se tedy, že Denis Tito bude na dlouhou dobu (ne)jediným vesmírným turistou.
Jiří Dušek
Zdroj: Space.com, NASA, Spaceflight a další
 

Odplata v nedohlednu

Nemesis: řecká bohyně odplaty, udílející lidem podle zásluhy štěstí nebo neštěstí a trestající zločin a zpupnost. Hvězda, která obíhá kolem našeho Slunce. Skutečně? Kapesní průvodce Galaxií, páté vydání.

 K domněnce, že před 65 miliony roky na Zemi, do oblasti střední Ameriky, dopadla planetka o průměru několika kilometrů, která přinesla smrt nejméně třem čtvrtinám všeho živého, se dnes přiklání stále větší množství odborníků. Zajímavý je ale fakt, že podle paleontologických studií tahle katastrofa rozhodně nemusela být jedinou. Ve vrstvách nejrůznějších usazenin se nám totiž dochovaly zprávy, že k podobnému masivnímu vymírání živočichů a rostlin -- zdánlivě bez jakékoli příčiny -- docházelo častěji: V cyklech dlouhých zhruba 30 milionů roků. Nejstarší čistka proběhla před 250 miliony roky, na konci období tzv. permu, nejmladší před 14 miliony lety. Mezitím nejméně šest dalších.

Už na počátku roku 1984 se díky Davidu Raupovi a Johnu Sepkoskemu z chicagské univerzity objevila velmi originální myšlenka, která mohla tyto více méně periodické katastrofy vysvětlit. Podle ní kolem Slunce už nejméně čtvrt miliardy roků obíhá červený trpaslík -- málo zářivá hvězda. Pohybuje se po protáhlé dráze, která ji zanáší až tři světelné roky daleko, kolem dokola prý oběhne jednou za asi 26 milionů roků.

To nejhorší přichází při jejím průletu kolem Slunce: Ocitne se totiž v Oortově oblaku komet a transneptunických těles. Jakémusi skladu materiálu z dob, kdy vznikala sluneční soustava, jenž začíná někde za dráhou Neptunu a končí ve vzdálenosti jednoho světelného roku. (Nejbližší hvězda Proxima Centauri -- shodou okolností také červený trpaslík -- leží 4,25 světelného roku daleko.)

Zatímco v době, kdy se Nemesis nachází dál od Slunce, přichází z Oortova oblaku jen několik komet ročně, při průletu touto oblastí (avšak stále mnohem dál než obíhá Pluto) neviditelný souputník vychýlí miliony komet, z nichž se velká část vydá i do vnitřních oblastí sluneční soustavy. A pravděpodobnost, že si to několik z nich namíří i rovnou k Zemi, se tak promění téměř v jistotu. Zajímavé je, že temný průvodce dokonce dostal i jméno: podle řecké bohyně odplaty Nemesis.

Bohužel, celá tahle teorie má několik slabých míst. Kupodivu jím není námitka, že bychom už takového průvodce dávno nalezli. Červení trpaslíci patří mezi hodně slabé hvězdy: mohou mít hmotnost jenom 0,075 Slunce (tj. zhruba sto Jupiterů) a povrchovou teplotu jenom 2500 kelvinů. Takové stálice jsou tudíž jenom velmi málo zářivé a lehce uniknou naší pozornosti. Vždyť i Proximu Centauri, byť je nejbližším známým trpaslíkem, stěží uvidíte i ve velkém dalekohledu. Má totiž jedenáctou velikost!

Červení trpaslíci přitom představují jakýsi hvězdný plankton, který však zastupuje dvě třetiny hvězdné populace. Právě tyto nenápadné stálice jsou tak ve vesmíru nejrozšířenější. Pravděpodobnost, že by se v záplavě slabých hvězd mohla ukrývat nepoznaná, velmi blízká hvězda, tak rozhodně není nulová.

Existence Nemesis je však vyloučena z jiných důvodů: Gravitačním působením okolních hvězd i rozsáhlých oblaků plynu a prachu -- molekulových mračnech, by byla soustava Slunce-Nemesis natolik rušena, že by se během stovky milionů roků rozpadla.

Navíc se ukazuje, že údajně periodická masová vymírání živočichů a rostlin rozhodně nejsou periodická. Intervaly mezi náhlými katastrofami jsou zřetelně různé -- existence Nemesis, která by na nás každých 26 milionů roků poslala spršku vražedných komet, tudíž není vůbec potřeba.

To však nic nemění na skutečnosti, že mnohé z minulých ekologických katastrof, při nichž měl pozemský život skutečně na kahánku, skutečně vyvolaly pády velkých komet či planetek. Hledat v nich pravidelný rytmus je však zbytečné.

Jiří Dušek
Zdroj: Zkáza přichází z kosmu od Zdeňka Pokorného, Space.com
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...