:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

332. vydání (23.4.2001 )

foto archiv ian Nevím, jestli jste o tom slyšeli, ale naše město Brno má zřejmě jednu českou výjimku: pokud mne paměť neklame, nachází se u nás jediná mešita na území České republiky. Její zrod jednoduchý nebyl: kromě zastydlých rasistických letáků se proti stavbě muslimského svatostánku postavili i křesťané. Alespoň někteří z nich nenápadně, ale o to účinnější brojili -- nakonec dosáhli alespoň toho, aby mešitu nezdobil minaret. Prý by nezapadl do okolí. Na tomto místě bych měl nejspíš prozradit, že mešita leží na okraji jednoho socialistického sídliště...
Její existenci ovšem nezmiňuji proto, že bych byl obdivovatelem této kultury. Nýbrž proto, že se k ní váže jeden velmi zajímavý, astronomický zážitek. Psal se prosinec 1998, bylo úterý čtrnáctého a já měl rutinní službu na hvězdárně. Zazvonil telefon a po mém krátkém představení se ozvalo: "Toprý ten, mel bych na fas jeden totas. Kdy muzeme z České republik spatrit mlady Mesic?" Nejdřív jsem se divil, ale pak mi člověk na druhém konci drátu sdělil, že volá z místní mešity a že si zjišťuje, kdy má pro Českou republiku vyhlásit počátek ramadánu. Připomínám, že se tahle událost váže na první zahlédnutí mladého Měsíce po novu.
No a problém byl na spadnutí. Kdy to bude? Okamžik novu šlo z Hvězdářské republiky vyčíst poměrně snadno: Nastal 18. 12. ve 23:43 středoevropského času. Ovšem, kdy lze reálně zahlédnout úzký měsíční srpek, už záleželo na mém osobním výkladu. Buď druhý den v sobotu 19. prosince, tj. asi sedmnáct hodin po novu, nebo následující večer, v neděli dvacátého, tedy více než čtyřicet hodin po okamžiku T0. Od tazatele jsem vyprosil zhruba hodinový odklad a po konzultaci s kolegy, stejně jako usilovném brouzdání po Internetu jsem se rozhodl pro sobotu 19. prosince 1998. A to i přesto, že Hvězdářská ročenka mluvila až o neděli... Zda to bylo správné nevím, ale vzhledem k tomu, že si nikdo z malé komunity českých muslimů nestěžoval, mám alespoň pocit správné trefy. O kterém s hrůzou v duši doufám, že není neoprávněný.

Jiří Dušek

 

Jak mladý Měsíc jste už uviděli? (458 odpovědí)

  • méně než 48 hodin (31%)
  • méně než 24 hodin (18%)
  • méně než 20 hodin (14%)
  • to tedy nevím (38%)

 

 

V ohnisku: Novy a supernovy

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 Novy. Lov nových hvězd je snad jednou z nejpracnějších amatérských disciplin. Ba co víc, vyžaduje nesmírně pevnou vůli, která by vás neměla opustit ani po několika letech neúspěchu. Na druhou stranu ale nevyžaduje žádné nákladné vybavení: lepší triedr a dobrý hvězdný atlas, eventuálně malý fotoaparát na jednoduché montáži a ledničku plnou nastříhaných kinofilmů. Skutečně, dobrovolníci na první pohled skutečně nedělají nic obtížného: "jenom" systematicky prohledávají oblohu a číhají na okamžik, kdy se v některém ze zákoutí objeví hvězda "navíc".

Dlouhá staletí se hvězdáři na nebe dívali jen tak -- bez dalekohledu. Ostatně i dnes se -- ovšem zcela výjimečně -- podaří tímto způsobem "novou" stálici objevit. Na konci devatenáctého století ovšem do hry vstoupila fotografie. Nekonečné portrétování vybraných oblastí v Mléčné dráze (tam je nejvíc hvězd, a proto je tu i vyšší pravděpodobnost výskytu novy) rozšířilo hledání na slabší případy, tak do desáté velikosti a hloub.

V padesátých letech dvacátého století ovšem přišli amatéři, reprezentovaní třeba britským lovcem komet Georgem Alcockem, na podivuhodnou myšlenku: zaplnit tyto dva protipóly, díky nimž zůstávala neobjevena řad nov s jasností mezi 5 a 7 magnitud. Alcock jednoduše strávil řadu roků tím, že se zpaměti učil vzhled hvězdného pole kolem Mléčné dráhy, kterou sledoval příručním dalekohledem. V šedesátých a sedmdesátých letech se tak celkem čtyřikrát strefil do černého -- včetně Novy Vulpeculae 1976, jež zazářila nedaleko známého "Ramínka na šaty".

Praxe ukazuje, že v hlavě udržíte polohu hvězd do 7,5 až 8,5 magnitudy, ve výjimečných případech (např. Stephen J. O'Meara, blízký spolupracovník časopisu Sky and Telescope) jde paměť pozorovatele až k hranici 9,5 magnitudy! Dvacet stupňů široký pás Mléčné dráhy lze při pečlivém prohlížení zkontrolovat za jednu až dvě hodiny. Navíc, americká AAVSO organizuje speciální hlídku, kdy si dobrovolníci vybírají (a poté pravidelně kontrolují) "jenom" některou ze stovky předem stanovených parcel.

Kromě této finty dnes hledá celá řada nadšenců (především z Japonska) nakrátko zářící hvězdy pomocí fotografie, která se dokonce zdá výrazně efektivnější (i dražší). Stačí jednoduchý fotoaparát s objektivem o průměru tři až pět centimetrů (ohniskové vzdálenosti 135 až 400 mm) na ekvatoreální montáži. Po několika minutách s ní ve vybraném místě zachytíte stálice až jedenácté velikosti. Poté stačí exponované políčko rychle vyvolat a porovnat se starším záběrem téhož místa. Mezi až stovkou tisíc objektů nakonec zkoušíte nalézt "něco" navíc.

Foto Naoyuki Kurita Ale i když se vám to podaří -- pak samozřejmě nemusí jít o nic podivuhodného. Každý fotografický film má řadu kazů, prachových zrnek na objektivu, odlesků a jiných falešných cílů, v poslední době třeba umělých družic.

Na druhou stranu jsou ale důležitá i negativní pozorování: Například pokud se objeví 15. března v daném místě nova, bude odborníky velmi zajímat fakt, že o den dříve zde nebyl žádný objekt jasnější třeba sedmé velikosti. Takové sdělení totiž dává horní limit jasnosti proměnné hvězdy a tedy i drobný střípek do studované světelné křivky.

Jeden z nejúspěšnějších lovců posledních dvaceti roků -- Američan William Liller, toho času působící v Chille, používá ke hledání obyčejný fotoaparát Nikon s objektivem 85 mm (f/1,8), tu a tam s filtrem propouštějícím záření v čáře Halfa, a schmidtovu komoru o průměru dvacet centimetrů. Jenom v letech 1982 až 1992 tak objevil či spoluobjevil 19 nov, z toho tři ve Velkém Magellanově mračnu!

Statistiky tak mluví jednoznačně: Odhaduje se, že každý rok vzplane na pozemské obloze zhruba patnáct klasických nov jasnějších než jedenáct magnitud (v celé Galaxii se četnost těchto jevů pohybuje padesáti až sty). Drtivá většina z nich lehce unikne naší pozornosti a ta zbývající hrstka -- v průměru čtyři ročně -- většinou uvízne právě v amatérských sítí (zhruba každá čtvrtá je objevena vizuálně, zbytek fotograficky -- z nich pak na třetinu narazí jediný pozorovatel -- zmiňovaný W. Liller). Skutečně špičkové lovce lze přitom spočítat skoro na prstech jedné ruky.

Síla této nebeské hlídky tkví v rychlosti s jakou lze novy hledat a rychle identifikovat. Umožňuje totiž hvězdářům co nejrychleji zamířit dalekohledy na pozemských i kosmických observatoří správným směrem, často jenom několik hodin po explozi. Tu a tam i před dosažením maximální jasnosti. A to se moc cení!

Za pozornost však stojí i již objevené novy. Možná vás to překvapí, ale pozorování těchto proměnných hvězd klasickými fotometry ve spojení s úzkopásmovými filtry (např. známým systémem U, B, V, R) je mnohdy značně nepřesné. Novy totiž díky rozsáhlým a velmi průhledným obálkám (tak průhledným, že kdybyste se nacházeli poblíž, mohli byste skrz ně sledovat hvězdy) září podobně jako nízkotlaké sodíkové výbojky: tedy v omezeném souboru spektrálních čar. Ty se navíc s časem tak, jak se mění vlastnosti obálky (teplota, hustota), také mění.

Odhady jasností moderními detektory tudíž z velké míry závisí na tom, zda se některá čára trefí (či naopak netrefí) do pásu propustnosti fotometrického filtru. Proto běžná měření jasností nov, jinak dosahující přesnosti kolem setin až tisícin magnitudy, kolísají až o desetinu magnitudy. K věrohodnějším pozorování je tudíž nezbytné používat přístroj, jenž pracuje v celém rozsahu vlnových délek, a nebo využít ne tak přesného ale širokopásmového oka (v rozsahu od 650 do 450 nanometrů). A skutečně, vizuální pozorování zkušených amatérů ve výsledku mohou být až o řád spolehlivější než pozorování klasických fotometrů. Ovšem otázka, zda takové informace zajímají profesionály, zůstává nezodpovězena. K vizuálním odhadům totiž panuje všeobecná nedůvěra a ve známém souboru Astrophysics Data System (ADS) je podobě pořízených světelných křivek jako šafránu.

Supernovy. Tak na hledání supernov ve vzdálených galaxií měli amatéři ještě před několika roky lví podíl. Celá technika byla více než jednoduchá: trpělivost, dobrá paměť a trocha štěstí.

Australan Robert Evans řadu roků systematicky prohledával okolí několika set slabých galaxií. Protože znal velmi dobře polohy hvězd v zorném poli, podařilo se mu při nekonečném rutinním drilu odhalit v letech 1981 až 1997 celkem třicet šest supernov. Včetně té v podivuhodné galaxii NGC 5128, familiárně přezdívané Centaurus A. (Nebýt rozsáhlých oblaků mezihvězdného prachu, dosáhla by nejspíš 8,5 magnitudy, ale takhle jsme se museli spokojit jenom se supernovou jedenácté velikosti.) Aby dosáhl takového fenomenálního úspěchu, musel každý rok provést 10 až 15 tisíc inspekcí tisícovky jasných a blízkých galaxií. U každé z nich přitom strávil pouhých třicet sekund.

 To, že jde v zásadě o primitivní program, prozrazuje i Evansovo vybavení: K lovu nepotřeboval nic jiného než přenosný dalekohled o průměru deset a šestnáct palců a dobré astronomické atlasy. Podobným způsobem dnes pozorují i další amatéři, kteří však nejsou tak úspěšní, zpravidla se totiž honitbě věnují kratší dobu.

Časy se ale mění -- i sem vpadla pozorovací technika: Dnes se na jeho místo dostal Katzman Automatic Imaging Telescope, na vrcholu Lickovy observatoře kalifornské hory Hamilton. Dalekohled o průměru 75 centimetrů pracuje zcela bez zásahu člověka. Sice ho tu a tam umyje pár kapek deště, ale jinak neúnavně prohledává okolí na pěti tisíc galaxií (seznam bude brzo rozšířen na 14 tisíc) a v zimě zhotoví za jednu noc na tisíc dvě stě záběrů.

A nejen to, dokonce se si sám sestavuje pozorovací program, odesílá požadavky na doplnění chladícího tekutého dusíku a hvězdářům z masa a kostí předává jen podezřelé případy. V prvním roce své činnosti tak identifikoval 19 supernov, v roce 1999 dokonce čtyřicet. Jeho velkou devizou je navíc pečlivé sledování pohasínající stálice. Kvalitní světelné křivky tak poskytují unikátní statistický materiál o četnosti jednotlivých typů supernov.

Na první ryze amatérskou supernovu narazil v roce 1957 italský pozorovatel Guiliano Romano. Od té doby se pak každý rok dobrovolným honákům podařilo objevit až na dvacet exemplářů. V posledních letech je však doslova převálcovaly robotizované přehlídky: V roce 1998 se do zorného pole pozemských dalekohledů dostalo sto šedesát supernov, amatéři však asistovali pouze o desetiny z nich.

Takže je tahle disciplína mrtvá? Ne úplně. Předně CCD přehlídky nikdy nevyzobou všechny zrnka v galaktickém písku a hledat se dá i v nekonečných archivech původně jiným směrem zaměřených přehlídek. A navíc jim dosud unikají úhlově veliké případy -- jako třeba Galaxie v Andromedě (M 31) či Magellanova mračna. Nadaní amatéři -- pokud ovšem disponují kvalitní technikou a zvládli i pečlivé zpracování dat -- mohou také pomoci při fotometrii pohasínajících hvězd. Světelné křivky těchto kosmických explozí totiž zajímají celou řadu profesionálů.

resumé:
Hledání jasných nov je stále ještě jedním z významných amatérských projektů. Na rozdíl od komet či supernov nevyžaduje nijak temnou oblohu, pozorovat můžete i ve městech. Nezbytné je však naučit se zpaměti podobu alespoň vybraných částí oblohy do 7. až 8. velikosti, což rozhodně není jednoduchý úkol. Na tmavé obloze, s dostatečným počtem jasných nocí, můžete výrazně efektivněji pátrat prostřednictvím fotografií. V takovém případě máte šanci zahlédnout i jiné zajímavé objekty -- komety, planetky, zvláštní proměnné hvězdy. Pro našince jde ale o poněkud nákladný program. Velkým handicapem je i nedostatek jasných nocí. Zato supernovy! Než objevovat, je lepší exploze těchto přerostlých hvězd monitorovat pomocí CCD kamery a běžných fotometrických filtrů. Nepodařilo se nám ale zjistit, zda mají o taková pozorování zájem nedůvěřiví profesionálové.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
 

Měsíc u transneptunického tělesa?

Pás těles za drahou Neptunu je zřejmě nejméně probádanou oblastí sluneční soustavy. Pomineme-li Pluto, pak bylo první transneptunické těleso (tzv. TNO) bylo objeveno ani ne před deseti lety, v srpnu 1992.

 Za tu dobu byla objevena necelá půltisícovka těchto těles. U řádově čtyřiceti procent z nich známe dobře jejich dráhy, u několika desítek pak i jejich další fyzikální charakteristiky (spektra aj.). Podle typu jejich drah je můžeme rozdělit na tři velké skupiny: klasická transneptunická tělesa, Plutina a tělesa z rozptýleného disku.

Původně jednotlivé objevy jakýchsi rarit za drahou Neptunu se začínají formovat do světa stejně mnohotvárného a složitého jako je pás planetek ve vnitřních oblastech sluneční soustavy. Nyní zřejmě přibude do světa "transneptuňáků" další vlastnost obdobná planetkám hlavního pásu. U tělesa 1998 WW31 byl zřejmě detekován měsíc.

Transneptunické těleso 1998 WW31 nalezli američtí astronomové na snímcích pořízených čtyřmetrovým dalekohledem na Kitt Peaku v roce 1998. Patří mezi TNO klasického typu s velkou poloosou 45 astronomických jednotek, velmi málo výstřednou dráhou a sklonem k rovině ekliptiky jen sedm stupňů. Kolem Slunce oběhne jednou za 302 let.

Christian Veillet z týmu pracujícího s 3,6-m Kanadsko-francouzsko-havajským dalekohledem (zkr. CFHT) na Havajských ostrovech oznámil, že na snímcích pořízených pro vyhledání transneptunického tělesa 1998 WW31 ve druhém pozorovacím návratu byla nalezena dvě tělesa vzdálená od sebe pouze 1,3 úhlové vteřiny, která na snímcích ze dvou nocí pohybovala spolu, bez zaznamenatelného vzájemného pohybu. Těleso bylo zpětně detekováno jako dvojité (či protáhlé) na dalších archivních snímcích.

První zpracování těchto snímků udávají, že rozdíl v jasnosti dvou složek není velký a dosahuje cca 0,4 magnitudy. To by mohlo odpovídat páru se srovnatelně velkými složkami. Největší vzdálenost obou složek je přinejmenším 40 tisíc kilometrů. Tyto údaje ukazují, že TNO 1998 WW31 je po Plutu druhý transneptunický objekt, který má vlastní měsíc. Teprve podrobné zpracování dalších snímků z CFHT, z observatoře na Kitt Peaku a z Nordic Optical Telescope umožní určení dráhy měsíce kolem mateřského tělesa a určení parametrů celého páru.

Definitivní potvrzení existence měsíce u TNO 1998 WW31 by přineslo i další argument pro zařazení Pluta mezi transneptunická tělesa, nikoliv mezi regulérní velké planety. Pluto je tvarem dráhy i fyzikálními parametry daleko bližší právě tělesům za drahou Neptunu, než planetám zemského typu či obřím planetám podobným Jupiteru. Jedním z protiargumentů bylo: "Ale vždyť na rozdíl od transeptunických těles Pluto má svůj velký měsíc Charon." Nově objevený měsíc u tělesa 1998 WW31 ukazuje, že i transneptuňáci mohou mít své měsíce. Koneckonců měsíce či podvojná tělesa známe i u planetek ve vnitřích částech sluneční soustavy, takže proč ne.

Jana Tichá
Zdroj: MPC, CBAT a CFHT (www.planetky.cz)
 

Virtuální observatoř

Pod taktovkou Spojených států amerických vzniká jedinečný projekt, který i vám na počátku 21. století přinese na obrazovky počítačů převratný pohled na vesmír. Stejně jako řada jiných revolučních projektů slibuje "virtuální observatoř" skutečně nečekané!

 Celá myšlenka je více než jednoduchá: Virtuální observatoř bude digitální, širokospektrální a stále narůstající archiv obrázků, spekter a dalších dat, které hvězdáři pořizují během studia vesmíru. Obdobně jako při práci se skutečným dalekohledem si u terminálu počítače zavěšeného do sítě Internetu vyvoláte vybranou oblast oblohy a vzdálená služba vám pak o daném plácku poskytne veškeré nasbírané informace.

Zatím se to nezdá, ale půjde o ohromný skok kupředu při výzkumu celého vesmíru. Podobně jako dnes existující databáze astronomických článků. Co všechno takový pohled přinese, je přitom ukryto "jenom" ve fantazii těch největších fantastů.

Myšlenka na zřízení elektronického archivu samozřejmě originální není. Na Internetu jsou dnes k dispozici vědecká měření celé řady observatoří, své záznamy zpřístupňují i rutinní celooblohové prohlídky. Namátkou jmenujme Sloan Digital Sky Survey, jejímž úkolem je ve viditelném a blízkém infračerveném oboru zmatovat čtvrtinu celé oblohy, určit polohy a jasnosti více než stovky milionů objektů a také vzdálenosti asi milionu galaxií. Nebo 2Mass (Two Micron All Sky Survey), která naopak prohledává oblohu v infračerveném oboru spektra.

Tyto a další projekty jsou však v různých, dohromady nekompatibilních formátech. K výsledkům každé z nich se proto musí přistupovat jinou cestou. Cíle Virtuální observatoře je spojit nashromážděná data do jedné sítě, kterou může prostřednictvím "jednoho terminálu" odkudkoli studovat kdokoli. "Tento krok bude skutečnou demokratizací přístupu k astronomických měřením," komentoval jeden z největších kladů projektu Robert J. Hanisch z Vědeckého institutu kosmického dalekohledu. "Avšak nikoli jenom pro profesionály, nýbrž i pro studenty a širokou veřejnost."

"Virtuální observatoř poskytne nebývalou šanci amatérské komunitě k zapojení do vědeckého procesu," přidal se Thomas A. McGlynn z Goddardova střediska kosmických letů. "Veřejnost ji například může použít k hledání supernov ve vzdálených galaxiích, identifikaci prvků v atmosférách hvězd či pátrání po exoplanetách."

V ohromnou výtěžnost celého projektu věří i řada dalších astronomů. Není divu. Databáze záběrů a měření přes celé elektromagnetické spektrum bude nesmírně užitečná například pro identifikaci extrémních objektů. Dnes totiž většina pozorovatelů míří dalekohledy na dobře známé cíle. Virtuální observatoř jim však pomůže vytipovat jiná, pozoruhodná tělesa, která by jinak ještě dlouho unikala pozornosti.

Už první analýzy ovšem ukazují, že ze všeho nejtěžší bude překonat technické problémy. Vždyť jenom zpracování ohromné záplavy dat představuje úkol téměř nadlidský. Například Alexander S. Szalay odhaduje, že v průběhu následujícího desetiletí nejrůznější prohlídky do databáze každý rok přidají 10 petabajtů dat! Rozumějte 10 milionů gigabajtů! A navíc, celá astronomická komunita -- nejen ve Spojených státech -- musí nalézt schodu v příslušných formátech. Jenom tak půjde informace efektivně ukládat.

Přesto všechno má Virtuální observatoř docela dobré vyhlídky -- dokonce je jedním z klíčových amerických projektů v nadcházejícím desetiletí, do kterého se plánuje investovat kolem 60 milionů dolarů. Celé myšlence jsou přitom zcela logicky nakloněni i Evropané. Inu i ona proklínaná globalizace má své výhody.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope a další
 

Evropa na Mars

Škoda, že ještě nejsme v Evropské unii. A nebo, že naše vláda zatím nebyla natolik prozíravá a dosud nevstoupila do Evropské kosmické agentury. V opačném případě by totiž i poblíž vašeho bydliště existovala nějaká společnost, která se podílí na přípravě ambiciózního projektu: Mars Express.

 Skutečně, na přípravě hardwaru a softwaru první evropské výprav, která si vezme na paškál sousední planetu, se dnes podílí na tři desítky společností z patnácti zemí. "Mars Express tak poskytuje zhruba tisíc pracovních míst," odhadl komplikovanost mise jeden z vedoucích manažerů Rudi Schmidt.

Pokud půjde všechno bez problémů, pak se sonda na šestiměsíční cestu meziplanetárním prostorem vydá na přelomu května a června roku 2003. Co je velmi zajímavé, ono vlastně půjde o dvě výpravy: umělou družici se sedmi vědeckými experimenty a přistávací pouzdro Beagle 2.

Detektory na palubě družice budou z nízké oběžné dráhy nejen snímkovat viditelný povrch, ale pokusí se též nahlédnout pod něj -- snad až do hloubky pět kilometrů! Mars Express si s sebou totiž přiveze:

  • Kameru pro záběry s rozlišením deset metrů na pixel a u vybraných oblastí dokonce až dva metry na pixel.
  • Detektor pro sestavení mineralogické mapy povrchu s rozlišením kolem stovky metrů.
  • Zařízení pro odhad skladby podpovrchových vrstev do hloubky několika kilometrů.
Navíc bude studovat
  • atmosféru a její globální proudění,
  • zastoupení vodní páry a ozonu,
  • interakci atmosféry a slunečního větru.
Neméně zajímavý bude i Beagle 2 -- po výsadkových modulech Viking ze sedmdesátých let totiž půjde o další specializovanou laboratoř na hledání stop po živých organismech. Ať již mrtvých či stále ještě žijících.

Jakmile Mars Express dorazí k planetě, to bude o Vánocích 2003, odpoutá se od něj přistávací pouzdro, které dosedne v Isidině planině, severně od rovníku, v místech, kde se starší, hodně, krátery rozbrázděná vrchovina setkává s mladší rovinou. Na rozdíl od nejméně dvouleté mise orbitální části má Beagle 2 vyměřen jenom půlrok. Součástí biologické laboratoře by navíc mohlo být i malé vozítko...

Na to, že jde o první ryze evropskou výpravu k Marsu, docela slušné sousto, že? Jen aby se z toho kosmická agentura nezalknula.

Jiří Dušek
Zdroj: ESA News
 

Na rozhraní dne a noci

Lov na tzv. heliakální východ či západ je nadmíru zajímavá disciplína, ve které hraje velkou roli náhoda: bezoblačné nebe a čistý, průzračný vzduch. Heliakální východ je u daného tělesa určen dnem, kdy jej poprvé spatříte ráno nad východním obzorem, těsně před východem Slunce. Heliakální západ se odehrává večer nad západním obzorem, po západu Slunce, a udává den, ve kterém jste hvězdu či planetu viděli naposledy.

 Jedním z nejznámějších cílů takových pozorování, dokonce s nesmírně bohatou historií, je Sírius z Velkého psa -- nejjasnější stálice noční oblohy. Už v dobách velké Egyptské říše totiž jeho heliakální východ v polovině července předznamenával příchod první vlny nesmírně důležitých nilských záplav. Sírius byl v této říši právem považován za vtělení bohyně Sopdet a dostalo se mu ohromné pocty v podobě řady velkolepých chrámů. Navíc si právě podle něho Egypťané nastavovali kalendář a tu a tam i předvídali budoucnost. Řecký astrolog Hefaistos nám o tom dokonce zanechal následující sdělení: "[Egypťané tvrdí, že pokud Sírius] vychází jasný a bílý, vystoupá Nil vysoko a bude všeho dostatek, jakmile je ale plápolavě červený, lze očekávat válku..."

Heliakální východ Síria byl skutečně zajímavý pro celou řadu dalších národů na pobřeží Středozemního moře. Stejná událost, avšak na jiném místě, měla pro Řeky a Římany jiné sdělení: příchod nejteplejších a nejsušších dní v roce.

O podobné astronomické události se ale lidé zajímali i v jiných částech světa: Mayové ve Střední Americe studovali pohyb Venuše, Muslimové dodnes řídí kalendář podle Měsíce, spatřeného krátce po novu. Podle dochovaných záznamů zase Řekové využívali heliakální východ známé hvězdokupy Hyády: oznamoval jim jarní deště. Podobnou "funkci" měly i Plejády. Jejich první ranní východ označoval ve starověku počátek rybolovu a zemědělských prací, naopak jejich ranní západ na podzim předznamenával konec tohoto plodného období.

Dnes je samozřejmě hledání úzkého měsíčního srpku, stejně jako jasných planet či hvězd na světlém pozadí soumrakové oblohy pouhá zábava. Avšak zábava velmi zajímavá, kterou může ovlivnit -- ať už ve váš prospěch či naopak neprospěch -- celá řada faktorů. Na některé události, například zahlednutí velmi mladého Měsíce proto i zkušení pozorovatelé čekají několik roků.

Základem úspěchu je čistý a nerušený výhled na východní a západní obzor. Pak už stačí s počátkem soumraku vyjít na balkon či blízký kopec a podívat se, jaké hvězdy nebo jiné objekty uvidíte. Zkušenosti přitom dokládají, že "západ" (nikoli však za obzor) pro stálici první velikosti nízko nad obzorem nastává v době, kdy je Slunce asi šest stupňů pod obzorem, tedy kdy končí tzv. občanský soumrak. Slabší objekty (třetí velikosti a méně) se z nebe ztrácejí před koncem tzv. astronomického soumraku, kdy je Slunce méně než patnáct stupňů pod obzorem.

Zajímavou disciplínou je i hledání nejmladšího a nejstaršího Měsíce (tedy obdoba heliakálního východu a západu). V prvním případě dokonce pozorovatelé pořádají na celou událost skutečné hony -- obzvlášť pro Muslimy jde totiž o skutečně velmi významnou událost.

 Nalézt úzký měsíční srpek dva dny po novu je skutečně nezapomenutelný zážitek. Za vhodných podmínek ho můžete spatřit ještě dříve, avšak do dvaceti dvou hodin po novu jde o zcela výjimečnou událost. Rekord při pohledu bez dalekohledu se pohybuje kolem patnácti hodin. Stejně tak se můžete zaměřit na nejstarší Měsíc krátce před novem, na ranní obloze před východem Slunce. (V této souvislosti se často zmiňuje značně nevěrohodné pozorování Johannese Keplera, jenž ráno spatřil starý Měsíc a večer už nový.)

Okamžik prvního či posledního spatření Měsíce se tradičně udává vůči novu. Mnohem větší roli však hraje úhlová vzdálenost Měsíce od Slunce. Modelové výpočty totiž ukazují, že neprostupnou bariéru tvoří vzdálenost sedm stupňů: Je-li nás soused blíže, není při pohledu ze Země prakticky vůbec osvětlen.

Pozorovatelé na severní polokouli by tudíž měli Měsíc na večerní obloze hledat především v době kolem jarní rovnodennosti. Tehdy ekliptika svírá s horizontem největší úhel. Díky rychlému stmívání se tak úzký Měsíc ocitá relativně vysoko nad obzorem. Obdobně se na něj můžete dívat i ráno kolem podzimní rovnodennosti.

Vaše šance navíc rostou v době, kdy je Luna nejblíže Zemi (v přízemí) a tedy i úhlově největší. V případě, že se vám taková možnost naskytne, si můžete vypomoci i blízkou jasnou planetou (především Venuší a Jupiterem), eventuálně i triedrem. Šťastný lov!

Jiří Dušek
Zdroj: Z elektronického doplňku "Návodu na použití vesmíru", který najdete na adrese http://rady.astronomy.cz
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...