:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

331. vydání (18.4.2001 )

 V jednom z posledních vydání časopisu Sky and Telescope jsem si onehdy přečetl zajímavý příběh o podivuhodném výletu japonského amatéra Osamu Okamury za předloňskými Leonidami. Na rozdíl od jiných expedic na to šel skutečně fikaně: za bezoblačnou, temnou oblohou ve výšce jedenácti kilometrů ho totiž dopravilo komerční letadlo Boeing 747-400 Malajsijské letecké společnosti na běžné trati mezi japonským Kobe a anglickým Londýnem.
Rozumějte tomu tak. Koupil si obyčejný lístek do tzv. business třídy, u jejíž sedadel jsou hned dvě kruhová okénka. Po výslovném svolení posádky, kterou celá myšlenka upřímně nadchnula, před ně na stativech instaloval dvě videokamery s předzesilovačem obrazu, jež poté zakryl temnou látkou. (Pokud jste někdy letěli na delší trase, tak určitě víte, že je uvnitř letadla i v noci z bezpečnostních důvodů alespoň přítmí -- proto většinou dostanete takové srandovní klapky na oči.) Obě Okamurovy kamery běžely celých deset hodin letu, avšak největší sklizně se dočkaly až při přeletu Ukrajiny. Díky širokoúhlým objektivům tak nakonec zachytily více než stovku jasných bolidů. (Viz snímek, kde je většina z nich vkomponována do jednoho obrazu.)
A jak dopadl samotný pozorovatel? Jeho výhled už tak dobrý nebyl, nicméně mnohokrát zahlédl jak některá z jasných Leonid tu a tam ozářila mraky pod letadlem. Celá noční scéna, doplněná ponurým hukotem silných motorů, vypadala sice přízračně, avšak většina ostatních pasažérů spala spánkem spravedlivých. Takže jediný, kdo si ono nádherné, avšak pomíjivé představení ještě vychutnal, byla posádka v řídící kabině. To musel být ale pohled!

Jiří Dušek

 

 

 

V ohnisku: Komety

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 Cože, komety? Řeknete si možná. To je ale projekt. Vždyť jich je málo, nejvýš jedna dvě do roka. Ty se pak snadno sledují .. Ehm, jak by řekl Scully s Maldrovou, pravda je někde úplně jinde. Amatér, zdá se, může v kometární astronomii přispět hned dvěma různými způsoby:

  • Hondou za novými, dosud neznámými kometami,
  • monitorováním chování již objevených vlasatic.
Lov na komety -- jeden z mála způsobů, jak vlastním přičiněním umístit své jméno na oblohu -- není na první pohled nijak těžký: Stačí systematicky s relativně malým dalekohledem s velkým zorným polem prohledávat oblohu a snažit se odhalit všechny nepatřičné mlhavé skvrnky. Pohled do historie ukazuje, že v téhle disciplíně excelovali -- s několika výjimkami -- především amatéři, nezřídka dokonce v rodinných tandemech "manžel/manželka".

Svoji roli, jak dokumentuje třeba objev komety Hale-Bopp, hraje samozřejmě faktor náhody, efektivitu hledání ale jednoznačně ovlivňují čtyři faktory:

  1. stanoviště,
  2. dalekohled,
  3. metoda,
  4. výdrž pozorovatele.
Dobré místo k pozorování musí poskytovat natolik temnou oblohu, abyste odtud běžně vídali bez dalekohledu galaxii M 33 v Trojúhelníku a na jaře i na podzim jemné zodiakální světlo. Navíc by zde mělo být alespoň sto zcela jasných nocí ročně! Co se týká dalekohledu, honáci v průběhu let vyzkoušeli celou řadu systémů: osvědčilo se jenom velké zorné pole a poměrně nízké zvětšení. Například v Severní Americe se za ideální považuje pětipalcový refraktor (f/5). Po druhé světové válce byla řada vlasatic u nás, ale i ve světě objevena pomocí legendárního Sometu binaru 25x100. (Pozorovala s ním nejen známá trojice Mrkos, Pajdušáková a Kresák, ale i Angličan George Alcock.) Svoji roli hraje i montáž (jednoduchá s komfortní obsluhou), velikost výstupní pupily a způsob prohledávání oblohy. Podle dostupných studií jsou zhruba dvě třetiny všech komet nejdříve "objevitelné" na ranní obloze, přesto se současní pozorovatelé rovným dílem dělí na ranní a večerní "ptáčata".

Celá strategie je více než jednoduchá: Ostřílení borci doporučují začít s koncem večerního soumraku jenom několik stupňů nad obzorem asi 45 stupňů na sever či jih od místa, kde zmizelo Slunce. Pak se pomalu, rychlostí kolem půl stupně za sekundu, pomalu přesunujte v azimutu na opačnou stranu. Poté se v úhlové výšce posuňte zhruba o půl zorného pole a za bedlivého mžourání do dalekohledu se vraťte zpět. Váš večerní program skončí v okamžiku, kdy dosáhnete výšky zhruba 45 stupňů nad obzorem.

A za jak dlouho můžete objevit novou vlasatici? Ještě před dvaceti roky se odhadovalo, že za 200 až 300 hodin pozorování. Tu a tam i déle. Japonec Ikey například do prvního úlovku "1963I" věnoval honbě 335 hodin, Angličan Alcock do komety "1959IV" šest set hodin a Don Machholz dokonce 1700 hodin. To už vyžaduje hodně pevnou vůli.

Jinou možností, jak objevovat nové vlasatice, je systematické fotografování oblohy kamerami s běžnými objektivy. William Liller z Harvardovy univerzity například k objevu jasné komety 1988a pořídil na tři sta dvojic záběrů schmidtovou komorou o průměru objektivu dvacet centimetrů. Jelikož každý z nich exponoval tři čtvrtě hodiny, tak s vyvoláním a důkladným prohledáváním spotřeboval na úlovek zhruba dvě stě hodin.

Bohužel dnes je situace mnohem, mnohem zoufalejší.

Hledání komet amatérskými prostředky je bezesporu na ústupu. Především stále vzrůstající světelné znečištění donutilo evropské, severoamerické a japonské pozorovatele cestovat za tmavou oblohu desítky kilometrů. (A za pár roků to budou stovky kilometrů, až nakonec nebude jezdit kam...) Vyhráno však nemají ani ti, ke kterým pouliční osvětlení a otravné reklamy dosud nedorazily.

Mohou totiž pilní amatéři konkurovat dnešním robotizovaným přehlídkám? Odpovídá Jana Tichá z Hvězdárny a planetária České Budějovice s pobočkou na Kleti: "Netroufla bych si říci konkurovat, protože amatérských objevů komet ubývá. Z mnoha desítek komet objevených za poslední rok jsou vlastně jen dva amatérské a oba jsou výsledkem pozorování planetek CCD kamerou (komety P/1999 WJ7 Korlević a P/1999 X1 Hug-Bell), nikoliv vizuálních." "Robotizované přehlídky však nepokrývají celou oblohu, hlavně ne "mezní" oblasti blízko Slunce, je tu stále určitá šance. Ta šance však vyžaduje obrovskou pečlivost, protože ubývá sice reálných amatérských objevů komet, hlášení o fiktivních kometách, které nikdy nikdo jiný nepotvrdil je stále dost, a to i od velmi renomovaných pozorovatelů, přitom zatímco u astrometrie planetek jsou požadavky kladené na přesnost shodné pro profesionály i amatéry, objev komety se považuje za ohlášený i s menší přesností udaných poloh, zvláště jde-li o vizuální pozorování a odečítání souřadnic z mapy (on to pak někdo -- třeba já -- pro Centrálu astronomických telegramů ověří a přesně změří)," dodala Jana Tichá.. "Stejně jako u planetek, i zde je prostor pro nepozorovací aktivity, známé je třeba hledání komet na snímcích pořízených v blízkosti Slunce přístroji sondy SOHO."

Dosud neznámou kometu tedy objevit můžete, ale zvažte, zda se vám do této disciplíny vyplatí investovat tisíce hodin strávených u okuláru dalekohledu. I když náhoda přeje připraveným (a jakékoli podezřelé nebeské objekty nesmíte ignorovat), užitečnější bude, když své úsilí věnujete pečlivé fotometrii již objevených komet, kterých je každý rok v dosahu amatérských dalekohledů kolem dvou desítek.

"Odhady jasností komet amatéry mají pro profesionály význam," prozradil nám Petr Pravec z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky. "Jako v jiných amatérských programech, mají amatéři to, co profesionálům obvykle chybí, a to (taky vzhledem k většímu počtu amatérů) mnohem více pozorovacího času, takže mohou jasnosti (a tedy celkovou aktivitu) komet monitorovat mnohem důkladněji, než jsou schopni profesionálové."

"Komety se chovají způsoby, které lze jen obtížně předvídat, dochází k jejich neočekávaným zjasněním (výbuchům) nebo naopak vymizení. V době, kdy profesionální kometáři zjistí, že u nějaké komety došlo k zajímavému jevu, už bývá na profesionální pozorovací kampaň pozdě a data o vývoji jasnosti od amatérů jsou často jediným zdrojem informací o tom, jak se kometa vyvíjela. Myslím, že např. Zdeněk Sekanina (z Jet Propulsion Laboratory -- pozn. redakce), který je jedním z nejlepších současných kometářů, by mohl podat podrobnější svědectví o tom, jak často jsou data o jasnosti komet od amatérů pro profesionály užitečná."

A dále Petr Pravec dodává: "Na mysl mi teď přichází jeden případ, a to (pokračující) hierarchicky rozpad komety Machholz 2 v roce 1994. Začátkem října 1994 jsem tehdy na svých snímcích složky D této komety zjistil, že má dvojitou kondenzaci. Složka D se vůbec chovala v září a říjnu 1994 dost divoce: Ač byla koncem srpna a začátkem září podstatně slabší, než hlavní složka A, v poslední dekádě září už byla jasnější než A. Celkový vzrůst její jasnosti byl cca 3 magnitudy. Vzhledem k její pozorované dvojitosti začátkem října bylo oprávněné podezření, že někdy v průběhu září došlo k dalšímu (stupni) rozpadu jádra D. Zdeněk Sekanina při svém modelováni tohoto rozpadu pak použil odhady jasnosti složky D od amatérů. Čas rozpadu tam byl jednoznačně potvrzen jako prudký skok na křivce jasnosti (myslím kolem 12. září 1994, ale teď nemám ten článek po ruce, takže si nejsem úplně jist přesným datem). I postupný pokles jasnosti složky D po rozpadu byl rovněž hezky popsán z vizuálních odhadů. Bez těchto pozorováni amatérů by zůstala nejistota, kdy k danému stupni rozpadu došlo a jak se to projevilo na jasnosti komy složky D."

CCD snímky komet jsou sice velmi efektní, avšak ve výsledku dávají poněkud jiné odhady celkové jasnosti. Takže na tomto poli stále ještě vítězí pečliví pozorovatelé, které různými způsoby rozostřují obraz poskytovaný dalekohledy a takto vzniklé "kotoučky" hvězd pak porovnávají s jednotlivými vlasaticemi.

"Důvodů pro pravidelné sledování jasnosti komet je mnoho," uvádí ve své nepublikované knížce Jan Kyselý. "U nově objevených komet se ze změny jasnosti v prvních týdnech po objevu stanovuje amatérů fotometrický exponent, který určuje, jak rychle se mění jasnost s přibližování nebo vzdalování komety vůči Slunci, a lze z těchto pozorování odhadnout, jaké maximální jasnosti kometa dosáhne (pokud tento okamžik nastává až několik měsíců nebo déle po objevu). Ještě důležitější bývá monitorování jasnosti krátkoperiodických komet, které se nechovají vždy očekávaným způsobem a jejichž jasnost se může poměrně rychle měnit: mohou se náhle zjasnit nebo naopak zeslábnout. Většina těchto komet jsou totiž "služebně" stará tělesa, u nichž bývá aktivní jen malá část povrchu jádra, takže změny aktivity (uvolňování těkavých látek) v určitých oblastech na povrchu jádra významně ovlivňují celkovou jasnost komety. Rozdíly mezi předpověděnou a pozorovanou jasností dosahují i u dobře známých komet mnohdy několik magnitud."

Z odhadů jasností lze určit absolutní hvězdnou velikost komety, její fotometrický parametr (změnu jasnosti se vzdáleností od Slunce) a srovnat ji tak s jinými vlasaticemi. Podle změn velikosti fotometrického parametru lze navíc usuzovat na změny v poměru prachové a plynné složky komy. Z odhadů jasnosti lze také stanovit celkovou aktivitu komety jako množství materiálu uvolňovaného z jádra za jednotku času. Zájem o fotometrická pozorování má celá řada profesionálů, včetně takového Donalda Yeomanse či Zdeňka Sekaniny z Jet Propulsion Laboratory v kalifornské Pasadeně. Je však nutné připomenout, že stejně jako v mnoha jiných případech je na prvním místě praxe. Zapomeňte na jeden, dva odhady ročně. Teprve systematická práce dá vašim pozorováním nezbytnou váhu.

Po organizační stránce se sběru a archivaci odhadů jasností (a k nim náležících informací) stará od roku 1973 zpravodaj International Comet Quarterly, který dnes vychází pod patronací Smithsonian Astrophysical Observatory v americké Cambridge. Za svůj prvořadý úkol považuje publikaci fotometrických pozorování, ale nevyhýbá se i odbornějším článkům.

Součástí vydavatelských aktivit jsou i návody a další užitečné publikace. Centrální organizace, která by se zabývala archivací kreseb, fotografií, CCD snímků a dalších amatérských pozorování a v rozumné podobě je nabízela profesionálům jako taková, ale neexistuje. Jenže kdo ví, třeba časem vznikne. Ono je totiž dnes, v době, kdy posíláme jednu meziplanetární sondu za druhou a kdy netrpělivě čekáme na první vzorky kometárního materiálu, stále ještě o tyto údaje poměrně značný zájem.

resumé:
Věnovat se systematickému hledání nových komet vyžaduje hodně velkou trpělivost. Při náhodném prohlížení oblohy ale na takový exemplář stále ještě narazit můžete. Vhodnější ale bude, když se dáte na dráhu odhadování celkových jasností. O tyhle informace totiž mají profesionálové stále zájem. Avšak pozor, i v tomto případě se stanou součástí rozsáhlého, z větší části anonymního archivu. Prostě svým malým díle přispějete do jedné ohromné ale zajímavé mozaiky.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje J. Tiché, P. Pravcovi a J. Kyselému za pomoc při přípravě tohoto dílu seriálu "V ohnisku".
 

Jaká byla?

Ahoj, posílám detailnější popis polární záře 11./12. dubna 2001.

Foto NASA/ESA Oblohu jsem začal s malými přestávkami na pár minut sledovat v 22:40 SELČ. Byla taková celistvá oblačnost, přes kterou byla mezní hvězdná velikost kolem 2,5 mag a postupně se podmínky zlepšovaly. Prvních projevů polární záře jsem si všiml ve 23:24. Byly vidět rychle se měnící (v řádu několika sekund) bílé svislé pruhy nad NNE obzorem. Sahaly do výšky asi 30-35 stupňů nad obzor.

Ve 23:29 bílé pruhy už vidět nebyly, vytvořil se ale protáhlý červený oblak, který sahal až do výšky 50 stupňů nad NNNE obzorem.

23:35 Výše zmíněný červený oblak se přesunul během asi čtyř minut od NNNE obzoru přes N až asi o 15 stupňů západně od N obzoru. Další červený oblak se začíná tvořit v Lyře a kousek západně od Lyry (tedy nad NE obzorem). Sahá do výšky asi 45 stupňů.

23:37 Obloha nad severem je dost světlá, nízko je bílá. V Lyře a v okolí je výrazně červená do výšky asi 45 stupňů a začíná se v této oblasti tvořit na západní straně toho červeného oblaku svislý pruh, projevy záře mohutnějí.

Mezní hvězdná velikost je ve 23:40 nad severem je 3,5-4 mag, kolem Polárky tak 4,5 mag, nízko nad severem jen kolem 2,5 mag.

Ve 23:42 je načervenalý oblak nad NE obzorem, rozměr 30 stupňů na šířku x 40 stupňů nad obzor.

23:45:10 nad NNE se dělá výrazný svislý bílý pruh, malinko s nádechem do růžova. Má šířku asi 4 stupně, sahá do 50 stupňů nad obzor, končí v zadní části korby Malého vozu.

23:46:30 Pás už výrazně zeslábl.

23:48 Z pásu se stal oblak elipsovitého tvaru s delší stranou asi 40 stupňů. Delší stranu měl ve směru kolmém na obzor. Je pořád nad NNE východem.

23:53 Už jen nádech načervenalé oblohy nad NE; nízko nad NW (pod Capellou) se tvoří výrazný světlý oblak. Jak jsem později zjistil, jednalo se o normální atmosférický nízký oblak nasvícený Měsícem.

23:55 Obloha je čím dál světlejší od Měsíce, je dost světlý NE a NW obzor. Asi je to už jen od Měsíce a okolních vesnic.

23:58 Mezní hvězdná velikost je v průměru 3,5 mag. Už nejsou vidět žádné projevy polární záře.

Celkově tuto polární záři hodnotím jako o něco méně výraznou než byla předchozí před jedenácti dny, co se týče nápadnosti bílých svislých pruhů, naopak sahala do vyšší výšky nad obzor a obloha byla podstatně červenější než minule.

Do polární záře 6./7. dubna 2000 ale měla moc daleko, co se všeho týče (maximální výšky, jasu v pásech i červených oblacích, jasu severního obzoru, plošného rozsahu a samozřejmě i délky trvání). Samozřejmě nápadnost byla trochu ovlivněna špatnými pozorovacími podmínkami, ale i tak bych ji dal na přibližně stejnou úroveň jako byla předchozí před jedenácti dny.

Kamil Hornoch
Zdroj: Doslovný popis přepsaný z diktafonu, redakčně mírně upraveno a zkráceno.
 

Skrytá hmota odhalena?

Stále nekončící mystérium tzv. skryté hmoty, která ovlivňuje dění nejen v naší Galaxii a přitom o sobě kromě gravitačních pletich nedává nijak vědět, má možná alespoň jedno, částečné řešení. Hádejte jaké?

 Začněme po pořádku. U naší Galaxie rozlišujeme tři základní části: Jádro, disk a halo. První je vlastně ohromná kulová hvězdokupa o velikosti 15x10 tisíc světelných roků, v jejímž centru sídlí několik milionů Sluncí těžká černá díra. Patří do ní méně hmotné hvězdy a červení obři s věkem k deseti miliardám roků. Výhled na jádro nám zakrývají neprůhledná oblaka mezihvězdné látky a nemá snad smysl připomínat, že leží v souhvězdí Střelce.

Disk, do kterého patří i Slunce, je tlustý 1200 světelný roků a končí ve vzdálenosti 80 tisíc světelných let. Obsahuje zářivé hvězdy, rozsáhlá oblaka mezihvězdné látky. Jeho součástí jsou spirální ramena a na obloze vykresluje jemnou Mléčnou dráhu.

Nejméně nápadné je halo, symetrická kulová složka s rostoucí koncentrací směrem ke středu. Tvoří ho červení trpaslíci, velmi staré hvězdy a kulové hvězdokupy. Složka má přibližně stejný poloměr jako plochý disk.

Podobně jako halo rozložená je v Galaxii i tzv. neviditelná látka, po jejíchž stopách se jako první vydal ve třicátých letech dvacátého století Fritz Zwicky. Právě on totiž zjistil, že alespoň některé galaxie rotují jinak, než by se dalo usuzovat z jejich pozorované hmotnosti. Nesrovnalosti elegantně vysvětlil vyšší hmotností těchto objektů, které obsahují velké množství dostupnými prostředky neviditelné látky. Dnes hvězdáři dokonce usuzují, že tato skrytá hmota tvoří až 95 veškeré látky galaxií. Ta naše přitom není výjimkou.

I když o podstatě skryté látky víme jen málo, na základě jejích gravitačních účinků se odborníkům alespoň podařilo odhalit, že je zhruba desetkrát hmotnější než pozorovaná hmota a že snad sahá až někam k blízkým satelitním galaxiím: Velkému a Malému Magellanovu mračnu (na obrázku označeny jako VMO a MMO). Tato zvláštní ingredience, která zásadně určuje gravitační běh celé Galaxie, má být přitom namíchána z hnědých trpaslíků, chladného plynu či kdovíjakých bizardních objektů. Nyní se konečně ukazuje, že podstatnou část skryté látky zřejmě můžeme připsat na vrub chladnoucích bílých trpaslíků.

Prohlídka gravitačních mikročoček, které hvězdáři pravidelně sledují na pozadí Velkého Magellanova mračna, totiž v minulých letech přinesla pádné argumenty o další složce naší Galaxie: zploštělém halu velmi starých, mrtvých stálic. V prostoru mezi oběma galaxiemi se totiž od roku 1992 pozorovala řada bílých trpaslíků -- tedy pomalu chladnoucích jader bývalých hvězd podobných Slunci. Evalyn Gates (University of Chicago) a Geza Gyuk (University of California) na základě toho sestavili model, podle kterého se v této oblasti nachází asi sto padesát miliard takových zbytků.

Některé z nich se zřejmě podařilo spatřit i Hubblovu dalekohledu. Před nedávnem totiž Rodrigo A. Ibata spolu s kolegy publikovali výsledky pátrání po pohybujících se objektech v zorném poli známého Hubblova hlubokého pohledu. Ve dvou polích, z nichž jedno bylo pozorováno v prosinci 1995 a druhé v prosinci 1997, se podařilo z nepřehledného šumu vylovit nejméně dva, velmi slabé pohybující se objekty. Podle všeho se jedná o bílé trpaslíky s hmotností kolem půl Slunce a příšerným stářím 12 miliard roků.

V tomto ohledu jsou nesmírně důležité také zcela čerstvé výsledky britské americké fotografické přehlídky oblasti jižního galaktického pólu, které se objevily v časopisu Science. Pod vedením Bena Oppenheimera zde s odstupem tří desítek roků pátrali po jakýchkoli velmi slabých objektech, které by se pohybovali velkou rychlostí (neklamná známka příslušnosti k halu naší Galaxie). Na celkové ploše deseti procent oblohy konec identifikovali 92 kandidátů, z nichž na základě rozboru spektra u 38 také uspěli. Přestože jsou všichni tito bílí trpaslíci nanejvýš 450 světelných roků daleko, patří do kulového hala naší Galaxie a kolem Slunce jenom náhodou prolétají.

Co je neméně zajímavé, většina z nich měla modré zabarvení -- neklaná to známka značného stáří a také nízké povrchové teploty. Podle teoretických modelů se totiž s teplotou pod 4 a půl tisíce kelvinů objevují v tenkých atmosférách bílých trpaslíků molekuly vodíku, které rozptylují procházející záření. Fungují tak jako velmi zvláštní filtr pro červené a infračervené záření a dávají tak těmto objektům charakteristické modré zabarvení.

Disk bílých trpaslíků má podle odhadů průměr 150 tisíc světelných roků a výšku kolem 90 tisíc světelných roků. Jeho stáří je větší než deset miliard roků, tedy více než většiny Galaxie. "Zřejmě se jedná o fosílie po prvních hvězdách," komentoval objev Evalyn Gates. Ben Oppenheimer pak dodává: "Nalezli jsme do této doby neznámou populaci stálic v galaktickém halu, která může představovat podstatné procento tzv. baryonové látky v Galaxii." Mezi baryony se přitom řadí všem známé protony a neutrony.

Z třiceti osmi nalezených trpaslíků lze totiž spolu s výsledky pozorovatelů mikročoček odhadnout, že tvoří osm až padesát procent hmotnosti celého hala, tedy něco od 25 až do 100 procent baryonové skryté látky. Dvě třetiny neviditelné hmoty se však připisuje na vrub tzv. ne-baryonové látky, za kterou se zřejmě skrývají dosud nepoznané elementární částice. Rozhodně tedy vyhráno nemáme.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com, Skypub.com a další
 

Tak blízko, tak daleko

Do sbírky malých těles sluneční soustavy přibyl zajímavý exemplář: Těleso, které se od nás vzdaluje více než čtyři sta astronomických jednotek, tedy desetkrát dál než Pluto, a jenž kolem Slunce oběhne jednou za více než tři tisíciletí.

 Transneptunických těles (TNOs) a planetek typu Kentaur známe dnes celkem necelou půl tisícovku, zhruba padesát z nich přitom zapadá do tzv. rozptýleného disku (Scattered Disk Objects). Mezi nimi pak značně vyčnívá planetka 2000 CR105, objevená v únoru loňského roku. Proč? Vždyť toto přibližně dvou set kilometrové těleso se momentálně nalézá ve vzdálenosti "jenom" 53 astronomických jednotek (tzv. AU) -- tj. osm miliard kilometrů -- od Země.

Ale pěkně popořádku. Začneme historií objevu. Těleso bylo objeveno 6. února 2000 na hoře Palomar pomocí čtyřmetrového dalekohledu v rámci programu na hledání transneptunických těles týmem vedeným Brettem Gladmanem (Observatory Nice). Další astrometrická pozorování tohoto tělesa byla získána na Evropské Jižní Observatoři (ESO) v Chile. Při objevu dosahovalo jasnosti 24. magnitudy ve fotometrickém oboru V, bylo tedy zhruba stomilionkrát slabší než hvězdy viditelné bez dalekohledu.

V přísluní se 2000 CR105 pohybuje ve vzdálenosti 44 astronomických jednotek (tj. 6,6 miliardy kilometrů) od Slunce, tj. těsně za drahou Pluta. Vzhledem k výjimečné výstřednosti své dráhy (e=0,8) se však v odsluní může dostat až 413 astronomických jednotek daleko (tj. 62 miliard kilometrů). Ostatně dráhu tělesa ve sluneční soustavě ukazuje i přiložený obrázek.

Poblíž Slunce přitom těleso prošlo v roce 1965 a jelikož jeden oběh trvá celých 3 300 let, musíme si na další takovou událost počkat přibližně do roku 5265.

Shrnuto, 2000 CR105 je těleso s doposud nejvýstřednější dráhou ze všech doposud známých transneptunických těles (pro představu, v odsluní je přibližně 10krát dále od Slunce než Pluto). Nemůžeme ale vyloučit, že se ve vzdálenostech nad padesát astronomických jednotek od Slunce nachází i další tělesa s podobnou dráhou jako je 2000 CR105, a to dokonce velikostí srovnatelnou s velikostí planet jako je například Mars. Odpověď na tuto otázku nám totiž dají až další pozorování vzdálených oblastí sluneční soustavy velkými dalekohledy.

Miloš Tichý
Zdroj: Skypub.com a Minor Planet Center
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...