:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

330. vydání (12.4.2001 )

Foto IAN/J.Dusek Onehdy jsem se zúčastnil zajímavé akce: Ukazování oblohy před vchodem do ostravského supermarketu Tesco. Jeden z tamních pozorovatelů je totiž v tomto chrámu konzumu zaměstnán v obchodu s optickými a fotografickými potřebami a v rámci reklamní kampaně zde proto uspořádal předvádění několika prodávaných dalekohledů: dvou tzv. dobsonů a dvou teleskopů od firmy Bresser. O kvalitě nabízených výrobků nemíním nijak polemizovat. Co mne -- jako nenápadného pozorovatele -- zaujalo především, byli kolemjdoucí.
Především v amerických časopisech Sky and Telescope, stejně jako konkurenčním Astronomy, se tu a tam píše o tzv. sidewalker astronomers -- amatérech, kteří se na nějaké méně světlé ulici postaví s dalekohledem a náhodným průchozím nabízí pohled na vybraná nebeská tělesa. Vzhledem k přítomnosti pouličního osvětlení se samozřejmě omezují především na sluneční soustavu: Měsíc a některé ty planety. Historky, které pak popisují, jsou mnohdy velmi inspirující.
Ani my se nenudili. Ostravská demonstrace astronomické techniky, stejně jako těch několika pozemských či nadzemských cílů, totiž svůj smysl měla. Pro celou řadu lidí tlačících prázdné či naopak plné nákupní vozíky to bylo evidentně první setkání s vesmírem. Sice v letmé, takříkajíc instantní podobě, ale kdoví, třeba díky němu jednou přijdou i na některou ze skutečných hvězdáren.
Obloha sice byla prakticky zatažená, jenom tu a tam vykoukl Měsíc a Jupiter, vzdálené světelné nápisy, stejně jako výstražná světla na ostravských panelácích, však byly vděčné cíle. Zvláštní atmosféru narušil snad jenom člen ochranky, který se v klidu podíval na oblohu a pak do vysílačky sdělil: "Je za pět minut osm, jak to, že už nesvítí světla na parkovišti!" Někdo někde otočil vypínačem a Tesco se vzápětí zažehlo.

Jiří Dušek

 

Tak co, už jste někdy viděli polární záři? (496 odpovědí)

  • Ano, měl jsem štěstí. (24%)
  • Ne, zatím mi nepřálo. (64%)
  • Nezajímá mne. (12%)

 

 

Způsobila vyhynutí trilobitů kosmická katastrofa?

Srážka naší planety s asteroidem před 65 miliony lety je dnes už téměř všeobecně uznávaným vysvětlením příčiny náhlého vymizení dinosaurů a mnoha dalších živočišných i rostlinných druhů. Nedávno však byly publikovány nové objevy, které napovídají, že podobná katastrofa se pravděpodobně v dějinách Země odehrála i mnohem dříve -- před 250 miliony let.

 Období prvohor je často právem označováno jako érou trilobitů -- drobných členovců, kteří jsou proslavení především svým krunýřem. Ten se dokonce stal neoficiálním symbolem paleontologie a patří mezi vůbec nejpopulárnější zkameněliny jak pro sběratele tak i pro naprosté laiky. Trilobiti ovládali většinu světových moří již v době předkambrické (více než před 570 miliony lety) a na světové scéně vystupovali více než tři sta milionů let. Za tu dobu se vyvinulo obrovské množství různých druhů, kterých je dnes známo přes 15 tisíc. (Dosud největší nalezený exemplář trilobita má délku sedmdesát centimetrů!)

S nástupem siluru (před 435 miliony lety) však začalo trilobitů ubývat a s přelomem prvohor a druhohor vymizeli úplně. Trilobiti však zdaleka nebyli jediným druhem, který v té době beze zbytku a bez náhrady zmizel ze scény pozemského života. Koncem prvohor, při mohutné horotvorné činnosti způsobené kolizí okrajových částí tehdejších superkontinentů Gondwany a Laurasie, došlo i k mnoha dalším rozsáhlým změnám živočišných společenstev. Mohlo za to především měnící se klima, ale možná i kosmická katastrofa. Tuto hypotézu publikoval zhruba před měsícem početný tým amerických vědců v časopise Science.

 Srážka, která se před 250 miliony let odehrála, však nebyla hlavní příčinou rozsáhlých změn na sklonku středověku naší planety. Tím se stala až mohutná vulkanická činnost, změny ve složení oceánů, výšky hladin moří a v neposlední řadě i proměny globálního klimatu.

Velký impaktní kráter, který by kosmická katastrofa musela na Zemi zanechat, dosud neznáme. Přesto ale údajně v geologické minulosti zanechala svou vizitku. Tou by měly být komplexy uhlíkových molekul zvané buckminsterfullereny (C60), obohacené o izotopy vzácných plynů argonu a helia, jež byly nalezeny v usazeninách starých 250 milionů let v oblastech Japonska, Číny a Maďarska.

 Doktor Luann Becker z univerzity ve Washingtonu je přesvědčen o mimozemském původu těchto molekul právě na základě obsahu vzácných izotopů helia. Zatímco na Zemi se vyskytuje převážně izotop 4He (dva neutrony a dva protony), fullereny z 250 milionů let starých usazenin jsou tvořeny izotopy helia 3He (jeden neutron a dva protony), které vznikají především za vysokých teplot a tlaků uvnitř uhlíkových hvězd -- musely proto být těmito nezvyklými izotopy obohaceny mimo naší sluneční soustavu.

Podle koncentrace fullerenů v usazeninách se odhaduje velikost asteroidu či komety na šest až dvanáct kilometrů, což jsou rozměry blízké velikosti tělesa, které způsobilo vyhynutí dinosaurů. Klíčem k rozluštění náhlých změn na sklonku prvohor se tedy pravděpodobně stanou právě buckminsterfullereny. Impakt z přelomu druhohor a třetihor "ocejchoval" usazeniny staré 65 milionů let pro změnu iridiem -- prvkem, který se v zemské kůře nachází poměrně vzácně. Tuto odlišnost vysvětluje tým vědců jednoduše odlišným složením těles, jež rozsáhlé katastrofy způsobily.

Pokud by tato domněnka o mimozemské příčině postupného vymírání druhů byla správná, jistě bychom se na dějiny vývoje naší planety museli dívat jinak než doposud.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Science NASA a dalších
 

Pohled do galaktického víru

Hubblův kosmetický dalekohled se podíval na jednu z fotogenických galaxií: M 51 z Honících psů, přezdívanou též Vírová. Co všechno zahlédl?

 Tak na tento koutek vzdáleného vesmíru se amatéři i profesionálové dívají skutečně často. Už jenom proto, že se snadno hledá: stačí se od poslední hvězdy z Velkého vozu (Alkaid či též Benetnaš, jinai i éta Ursa Majoris) zhoupnout asi tři a půl stupně na jihozápad a v triedru se vám objeví drobná mlhavá skvrnka: M 51. Jenom v trochu větších dalekohledech se pak můžete na vlastní oči přesvědčit, že jde ve skutečnosti o dva objekty: Jeden větší (jinak též NGC 5194) a k němu ze severu přivěšený menší (NGC 5195).

Úplně nejhezčí je M 51 na fotografiích. Kolem nádherné spirální galaxie totiž prolétá menší hvězdný ostrov (NGC 5195), který pod náporem většího souseda přichází o značnou část látky odtékající v podobě ladného světelného mostu. Náhodné setkání s menším satelitem se však podepisuje také na mohutnější spirále: Stimuluje zde překotnou tvorbu nových hvězd, často seskupených do velmi mladých, zářivých hvězdokup.

Proto se na soustavu M 51 zcela zákonitě podíval i Hubblův kosmický dalekohled, kterému v jednom z pásem (konkrétně v čáře ionizovaného vodíku Halfa) pomohl i přístroj na Kitt Peak National Observatory. Pouze v infračerveném oboru spektra lze totiž proniknout i dovnitř neprůhledných mračen a v mnohem zřetelně spatřit jinak zastřené jasné hvězdy

Kombinací řady záběrů tak vznikla nádherná, až rafinovaně detailní kresba spirální galaxie. Jemnou strukturu spirálních ramen vykreslují jak chladná oblaka prachu, tak i červené oblasti horkého vodíku ozařovaného jednotlivými vyžhavenými hvězdokupami. Zajímavé tvary se ukázaly i ve struktuře samotných mračen, které se větví více méně v kolmém směru vůči spirálám, a také v samotném centru M 51, kde rozsáhlý disk prachu a plynu naznačuje přítomnost obří černé díry. Na jeden záběr docela slušné, ne?

Jiří Dušek
Zdroj: Hubble Heritage a další
 

Planetky na Kleti

Pět set objevů a americký grant.

 Hvězdárna Kleť překročila v únoru 2001 hranici pěti set potvrzených objevů planetek čili takových, které mají dostatečně spolehlivě určenou dráhu pro přidělení pořadového čísla Mezinárodní astronomickou unií. S touto řadou objevů dosažených v rámci dlouhodobého výzkumného programu je jihočeská Kleť, pobočka Hvězdárny a planetária v Českých Budějovicích, desátá na světě, druhá v Evropě (po dávno nefungujícím Heidelbergu) a první v České republice.

Na těchto deset observatoří rozložených po celém světě připadají dvě třetiny z celkového počtu číslovaných objevů planetek. Nejvýznamnější z nich se nacházejí v USA. Na prvním místě projekt LINEAR s více než tři a půl tisícem číslovaných objevů, z nichž absolutní většina byla zaznamenána v posledních třech letech. Jako druhá pak observatoř Mt. Palomar na níž působilo několik významných fotografických projektů zaměřených na hledání planetek.

Pětistou kleťskou planetkou je těleso s pořadovým číslem (21257) = 1996 DS2, které astronomové z Kleti pod vedením Jany Tiché nalezli 26. února 1996. Kolem Slunce oběhne jednou za 5,05 roku, pohybuje se po málo výstředné eliptické dráze v hlavním pásu planetek mezi Marsem a Jupiterem. Měří přibližně pět kilometrů.

Teprve tzv. číslované planetky se spolehlivě určenou drahou si mohou jejich objevitelé pojmenovat. Kleťští astronomové už jméno pro jubilejní 500. planetku vybrali a nyní se těší na jeho schválení Mezinárodní astronomickou unií.

První dosud neznámá planetka byla na Kleti zaznamenána již v roce 1977 na snímku Antonína Mrkose, očíslována však byla také až v únoru 2001. Proč? Málo přesné fotografické pozice z pouhých čtyř nocí v říjnu 1977 nestačily k rozumnému výpočtu a tak byla téhle skoro ztracené planetce spočtena přesná dráha až po CCD pozorováních z amerických programů LINEAR, CSS, LONEOS a z Kleti v letech 1998 až 2001. Stejný osud měly i mnohé další staré kleťské fotografické objevy. A proto není divu, že v roce 1992, kdy jsme začali s kolegy M. Tichým a Z. Moravcem reálně pracovat na zavedení přesné CCD astrometrie na Kleti, bylo ve zdejší statistice pouhých 140 číslovaných planetek.

Třetím zajímavým kleťským tělesem, které bylo očíslováno v únoru 2001 je planetka číslo (21602) patřící mezi Trojany v libračním bodě L4 soustavy Slunce-Jupiter a nalezený M. Tichým a Z. Moravcem v roce 1998. Není to ovšem jediný kleťský Trojan. Do libračního bodu L4 patří ještě (13229) Echion a dosud nepojmenovaný Trojan (22503), do L5 pak (3451) Mentor. Trojani se pohybují kolem Slunce v rezonanci 1:1 s Jupiterem a je dosud nezoodpovězenou otázkou, proč se jich v libračním bodě L4 nachází více než v L5.

Zásluhou velkých amerických projektů jako je už zmíněný LINEAR, Spacewatch či LONEOS přibývá v posledních třech letech nově objevených planetek stále rychlejším tempem. Astronomové na Kleti proto nepovažují své objevy dosud neznámých planetek hlavního pásu za nejpodstatnější věc a stále více se soustřeďují na výzkum neobvyklých a zvláštních malých těles ve sluneční soustavě, jako byl loňský objev periodické komety P/2000 U6 (Tichý), nové objevy planetek s neobvyklými typy drah a hlavně přesná měření poloh asteroidů pohybujících se v blízkosti Země či těles ve vzdálených oblastech sluneční soustavy (Kentauři, transneptunická tělesa).

Právě ve sledování blízkozemních asteroidů patří současný tým Observatoře Kleť ve složení Jana Tichá, Miloš Tichý, a nově Michal Kočer mezi světovou špičku. V letech 1998 až 2000 nejvíce přispěl k měření přesných poloh potenciálně nebezpečných asteroidů americký hledací projekt LINEAR a hned po něm (dle statistik z MPECs) jako druhá na světě právě Hvězdárna Kleť. Získaná data jednak rozšiřují naše znalosti malých těles sluneční soustavy. Umožňují výpočet dráhy takovýchto asteroidů, přípravu zkoumání fyzikálních charakteristik včetně radarových pozorování a hlavně vyhodnocení jejich možného blízkého přiblížení k Zemi a potenciálního rizika střetu se Zemí.

Výsledky astronomů z Hvězdárny Kleť v tomto oboru astronomie byly letos v lednu ohodnoceny i udělením zahraničního grantu který nese jméno známého amerického astronoma Gene Shoemakera a kterým americká The Planetary Society podporuje výzkum blízkozemních asteroidů. Získané prostředky přispějí k dokončení nového jednometrového dalekohledu. Ten hvězdárna již několik let buduje na Kleti a bude sloužit hlavně k výzkumu asteroidů a komet na neobvyklých drahách. Jen pro zajímavost -- ostatní čtyři nositelé letošních "Shoemaker NEO" grantů od Planetary Society působí v USA, Brazilii, Uruguay a Slovinsku.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Science fiction v astronomickém vzdělávání

Jistě se snadno shodneme na tom, co rozumíme pod slovy "astronomické vzdělávání". Nemusí jít jen o klasickou školní výuku tohoto předmětu, ale také o jakékoli systematické seznamování se s oborem mimo školu, kupř. na hvězdárnách, v planetáriích nebo individuálně. Mnohem obtížnější bude vypořádat se s označením "science fiction", i když každý z nás nepochybně nějaké dílo tohoto žánru zná.

 Definovat vědecko-fantastická díla se snaží kritici již desítky let. Nepotřebujeme nějakou definici z důvodů literárně-vědeckých, ale proto, abychom věděli, jaký druh tvorby máme na mysli, zejména když sci-fi chceme oddělit od jiných blízkých zaměření, např. kategorie fikce (fantasy). Jeden z aspektů říká, že sci-fi používá stejného schématu myšlení jako věda -- fikce o věcech a událostech, které nastanou, je založena na tom, co už známe. Výmysl autora vychází z racionální úvahy podložené vědeckou zkušeností lidstva a jeho soudobými technologiemi.

Často se uvádí, že sci-fi je tvorbou zachycující změny. Mění-li se civilizace díky vědeckému pokroku a technologickému vývoji, a všichni očekávají, že se tak bude dít nadále a třeba i mnohem razantněji, není divu, že díla vědecko-fantastického žánru jsou populární: vyjadřují přece názory lidí (ať již optimistické či nikoli) na takové změny. (S tím kontrastují třeba díla žánru detektivního: zločinec je chycen a pořádek je znovu nastolen.)

Srovnejme sci-fi a fantasy: vědecko-fantastické dílo je založeno na pravidlech, jež jsou explicitně dána a platí v celém díle, zatímco výtvor z oboru fikce, pokud taková pravidla vůbec má, je prezentuje jen značně neurčitě, doslova mlhavě. Ještě jedno srovnání obou žánrů: jejich pracovní definice, jak je uvádí Arthur Clarke v předmluvě k synopsi filmu Zpěvy vzdálené Země (uvedeno v díle The Sentinel, Byron Preiss Visual Publications, Inc., 1983), jsou stručné, ale výstižné: "fantasy je něco, co se v reálném světě nemůže přihodit (i když by si člověk občas přál, aby mohlo); science fiction je naopak něco, co by se opravdu mohlo stát (i když by pak člověk často pořádně litoval, kdyby k tomu skutečně došlo)."

Astronomie je s žánrem sci-fi spjata odjakživa (vždyť prvním dílem tohoto druhu je zřejmě spisek Johannese Keplera Sen, aneb lunární astronomie, který vznikl asi roku 1609 v rudolfínské Praze). Mezi mladými adepty astronomie není snad takových, kteří by neznali nějaké dílo z oboru sci-fi (nemám to potvrzeno statistickým průzkumem, ale vzhledem k početné knižní a filmové tvorbě tohoto žánru je to určitě tvrzení správné). Není proto od věci, budeme-li už z tohoto důvodu uvažovat o využití sci-fi při astronomickém vzdělávání. To platí zejména pro tzv. "tvrdou" sci-fi, v níž je věda nejen nezbytná, ale i v centru zájmu (zlí jazykové dodávají, že musíte mít dobré vědecké zázemí, abyste si tuto tvorbu vychutnali).

Je to však vůbec možné? A za jakých podmínek? Nepochybuji o tom, že mezi pedagogy se najde nemálo těch, kteří zásadně odmítají jakoukoli "vědeckou fantazii" ve výuce tzv. exaktních věd. Současně ale pevně věřím, že je mezi nimi mnohem více těch, kteří si uvědomují, jak jsou zejména pro mladé studenty vědecko-fantastické příběhy přitažlivé a silně emotivní. Musíme připustit, že sama astronomie je natolik atraktivní vědní disciplínou (na rozdíl od řady jiných přírodních věd), že mnohé skutečné události jsou fantastičtější a napínavější než leckteré vymyšlené příběhy. Na druhé straně se (z pochopitelných důvodů) ohlíží převážně do minulosti a prognózy jsou jen malou součástí systému poznatků.

Pravým opakem je sci-fi: každého nepředpojatého, byť naprosto racionálně se chovajícího jedince musí při sledování vědecko-fantastických příběhů aspoň jemně dráždit pomyšlení, že se některý z těchto příběhů v budoucnu opravdu může přihodit. To, co nás obvykle vzrušuje nejvíce, bývá sám příběh, vzniklý konflikt, způsob jednání jednotlivých osob, zkrátka psychologie příběhu. Méně už býváme uneseni technickými výtvory budoucnosti (zde autorům velmi rychle dochází fantazie, jak ze zkušenosti víme). Nezapomínejme však ani na kulisu příběhu -- prostředí, ve kterém se děj odehrává. Může jím být naše Země za pár (desítek, stovek) roků, kosmický prostor, cizí tělesa v naší planetární soustavě nebo prostředí ještě vzdálenější.

Sledujeme-li s napětím odvíjející se příběh, vtiskne se nám do paměti také kulisa příběhu. Je-li dostatečně věrná, vytváří se v nás obraz jiného světa a zákonitostí v něm fungujících, který sice může být v detailech neúplný či nepřesný, zato však je v naší mysli výrazně fixovaný. Co jiného si lze přát ve výuce než právě toto?

Několik příkladů využití děl žánru sci-fi při vyučování astronomie povídky Alana E. Nourse Napříč ozářenou stranou (Brightside Crossing, Galaxy Publishing Corp., 1956) a Arthura C. Clarka Léto na Ikaru (Summertime on Icarus, Condé Nast Publications, Inc., 1960) jsou v dramatizované podobě použity ve školních vzdělávacích pořadech v planetáriu v Brně. Zkušenosti jednoznačně potvrzují, že tam patří. Příběhy nejen vyplňují oddechovou dobu zhruba v polovině pořadu, ale posluchačům dávají i něco navíc. U první povídky jde o diskusi o době rotace Merkuru (autor ve shodě s tehdejšími představami předpokládal, že Merkurova doba rotace vůči Slunci je vázaná), druhá povídka je přirozeným úvodem k úvahám o smyslu letů člověka do vesmíru.

 Existuje skupina děl žánru science fiction, která je pro vzdělávací účely velmi užitečná: jde o příběhy, jež jsou založeny na existujících skutečnostech, avšak důsledky určitého jevu či události jsou fabulovány. Dovídáme se tak v podstatě pravdivé informace způsobem, který podporuje naši fantazii a zvyšuje naši vnímavost. Pro vzdělávací účely se nám tedy hodí nejen kulisa děje, ale též příběh samotný. Příklady: autorova novela Zkáza přichází z kosmu (Rovnost, 1996) může posloužit jako příklad "téměř pravdivé" science fiction: na fiktivní vědecké konferenci diskutují účastníci na téma: Nebezpečí střetu Země s kosmickými tělesy. Uváděné argumenty z oborů astronomie, geologie a paleontologie jsou pravdivé v tom smyslu, jak je chápe soudobá věda. Vymyšlený je (kromě konference) jen příběh, který se prolíná celou konferencí a s projednávaným tématem velmi úzce souvisí.

Podobným příkladem další autorova sci-fi povídka Zajatci Marsu (Aventinum, 2001). Je to příběh prvního letu lidí na Mars v roce 2024. Skutečná expedice se jistě odehraje jinak a možná i jindy, nicméně prostředí cizí planety a problémy, s nimiž se při výpravě na Mars budoucí kosmonauti setkají, jsou zde podány tak přesně, jak je jen v současné době možné.

Při práci s literaturou žánru science fiction nebývá snadné odlišit bezpečně ověřený fakt od vymyšlené informace, realitu od fantazie. Je to obtížné pro učitele a tím spíše pro studenty. Právě na to mnozí odpůrci sci-fi ve výuce upozorňují. Je to však fatální nedostatek? Cožpak při čtení "klasického" populárně-vědeckého díla (a často i původní vědecké práce) vždy jasně rozlišíme, co už je odborníkům dobře známo a co zatím zůstává jen teorií nebo dokonce čirou spekulací? Navíc nikdo učiteli nebrání, aby závěrem své studenty upozornil na nepřesnosti nebo chyby, jichž se autor dopustil záměrně, z neznalosti nebo jednoduše proto, že v době vzniku díla takové informace dosud nebyly k dispozici (ještě lépe: studenti by měli takové chyby vyhledat sami a s učitelem a spolužáky o nich diskutovat. Vždyť teprve taková výuka je zábavou i poučením!).

Studenti nemusí být vždy jen pasivními konzumenty vědecko-fantastických děl. Nepochybně silně motivující jsou pokusy o samostatnou tvorbu: učitel zadá rámcovou kulisu děje, student ji na základě dostupných (vědeckých) informací rozvine a přidá vlastní děj. Hotové dílo (nejčastěji povídku) pak může hodnotit učitel fyziky (astronomie), češtiny i třeba spolužáci při dnes tak módním autorském čtení. Dodejme ještě, že nemusí vždy jít jen o dílo literární, ale i obrazové, vytvořené např. použitím počítačové grafiky.

Pro vzdělávací účely se jistě nehodí libovolná vědecko-fantastická literatura, ale jen ta dobrá. Jenže která to je? Neznám striktní kritéria a pochybuji, že vůbec existují: mohu však uvést zásady, podle kterých si ji vybírám. Předně: vědecké poznatky musí být na úrovni doby, ve které dílo vzniklo. Nevadí, že dnešní pohled bývá trochu jiný, vždyť pokaždé máme možnost poukázat i na současný stav věci. Zárukou kvality v tomto bodě jsou mi jména autorů -- Arthur Clarke je snad nejlepší příklad (v jeho rozsáhlém díle často najdete situace, kdy jej inspirovaly konkrétní astronomické objevy; ostatně autor to mnohdy v doslovech sám uvádí).

Dalším kritériem pro výběr je posouzení poměru "vědy" a "fikce"; nediskutuji o tom, zda jsou obě tyto složky potřebné, na to již dříve vtipně upozornil Arthur Clarke příměrem, že jsou to jen různé strany téže mince. Ovšem "fikce" by neměla dominovat nad "vědou" (přikláním se tedy k "tvrdé" sci-fi). Když popis techniky jde do velkých detailů a v příběhu se to jen hemží superpřístroji, jež pracují na dosud neznámých fyzikálních principech, automaticky znejistím. Zdá se mi, že autor nahrazuje chudobu děje technickými bláboly. (Jde-li o satiru, pak je vše samozřejmě jinak, viz řada děl Stanisława Lema.) V neposlední řadě dám při hodnocení díla i na ryze subjektivní dojem: jak napínavý byl příběh, jak vtipnou měl pointu, zkrátka -- jak se mi dílo líbilo.

Vědecko-fantastické příběhy k astronomickému vzdělávání určitě patří. Jistě netvoří vzdělávací základ, jsou pouze jednou z řady příměsí. Zvolím-li si příměr s jídlem, jež je nutné okořenit, aby bylo lépe stravitelné, myslím, že "koření" v podobě dobré sci-fi je nezbytné.

Zdeněk Pokorný
Zdroj: Příspěvek připravený pro seminář Tage der Schulastronomie, který se uskuteční 28. až 30. června 2001 v Sohlandu (Německo).
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...