:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

329. vydání (9.4.2001 )

Jedno ukrizovani mam uz za sebou -- kdyz jsem byl star 20 let, povesili mne ucastnici expedice v Upici (foto archiv autora). Naše astronomická společnost někdy tak trochu připomíná "soubor rozhádaných baletek". Tedy ne, že bychom si na sebe natahovali jemné punčochy, přiléhavé "body" a pudrovali si tváře bělostnou křídou. Prostě se jednoduše hádáme. Bohužel nejen otevřeně a nejen o profesních záležitostech. Žádnou výjimkou nejsou ani rány pod pás, otrávené víno a jiné jedovky… Například teď probíhá zákulisní diskuze o vyváženosti našich novin, vydatně živená mými nejbližšími kolegy/nekolegy.
Skutečně, díky seriálu "V ohnisku", zvláště pak kapitole o proměnných hvězdách, se začalo šuškat o jednostranných stanoviskách a porušování zásad dobré žurnalistiky… Nikoho přitom nezajímá, že za každým dílem tohoto pokusu o kritický pohled na stav amatérského výzkumu vesmíru, vychází nabídka na vyjádření vlastního názoru prostřednictvím e-mailové diskuze čtenářů IAN. V tomto směru je myslím svoboda projevu zaručena. Dokonce bych si dovolil říci, že výrazně více než v obyčejných papírových novinách. Médium internetu totiž není omezené rozsahem a v tomto případě ani jakýmikoli redakčními zásahy. Na rozdíl od běžných periodik, kde redakce ze záplavy dopisů vybere jen několik málo příkladů, které navíc mnohdy výrazně zkrátí.
Ve zmiňované diskuzi o proměnných hvězdách, která je mimochodem zcela přístupná pro všechny (i nepřihlášené) zájemce, se na nás někteří oponenti také ohradili s výtkou, že bychom jejich vyjádření měli zveřejňovat na stejném místě a v podobném rozsahu. Rozumějte v hlavním proudu informací na této stránce astronomických novin. Nejde to. Drtivá většina příspěvků byla zcela nesouvislá, navíc často doplněná o řadu osobních urážek. A o "protinázor", který by měl hlavu a patu, se zatím nikdo nepokusil (jeden už je ale přislíben). Přesto všechno jsme si -- alespoň u některých -- vysloužili nálepku cenzorů, škůdců české astronomie apod.
Osobně, jelikož se celá kauza dotýká především mé osoby, mohu konstatovat následující: Pokud nesouhlasíte s nějakým sdělením, napište o tom do diskuzní skupiny. Pokud chcete, můžete dokonce sepsat větší příspěvek, jenž nám můžete nabídnout k uveřejnění. A pokud vám ani to nestačí, pak si klidně založte vlastní astronomické noviny a jejich prostřednictvím hlásejte svoji pravdu. Zákulisní kritici "jednostranných stanovisek a porušování zásad dobré žurnalistiky" pak udělají nejlépe, když si někde koupí jemné punčochy, přiléhavé "body" a bílý pudr. Když už nic, tak budou alespoň zábavní.

Jiří Dušek

 

 

 

Nejvzdálenější ze supernov promluvila!

V jakém to vesmíru žijeme? Šťastnou náhodou nalezená vzdálená supernova potvrdila, že vesmír, v němž žijeme se rozpíná stále rychleji v důsledku existence všudypřítomné a vše prostupující "temné energie". Světlo této supernovy, která vzplanula před nějakými 11 miliardami let, svědčí o tom, že tehdy se vesmír rozpínal pomaleji, než nyní. Právě v té době ve vesmíru nad gravitací natrvalo zvítězila ona záhadná odpudivá síla.

 "Tento objev znamená velmi významný obrat ve vývoji našeho chápání vesníru," řekl Michael Turner, astrofyzik chicagské univerzity na tiskové konferenci NASA, na níž byl objev oznámen.

Astronomové poprvé začali vážně uvažovat o vesmíru se zrychlující se expanzí už před pár lety, když se pokoušeli interpretovat výsledky pozorování vzdálených jasných supernov typu Ia. Tyto supernovy, jíž se též přezdívá kosmologické standardní svíčky, se vyznačují tím, že v maximu svého lesku dosahují vždy touž absolutní hvězdnou velikost -- jejich zářivý výkon je identický. Tato skutečnost je neocenitelným darem pro astrofyziky, jímž teď už jen zbývá pouze změřit pozorovanou jasnost hvězdy v maximu, z níž mohou snadno odvodit vzdálenost objektu. Známe-li nyní velikost červeného posuvu spektrálních čar ve spektru supernovy, lze odvodit, jak rychle se od nás vybuchující hvězda vzdalovala, čili jakým tempem se tehdejší vesmír rozpínal. Pozorujeme-li pak řadu různě jasných supernov typu Ia, lze vysledovat, jak se v průběhu vývoje vesmíru měnilo tempo jeho rozpínání.

K svému překvapení astronomové už před několika lety shledali, že proti všeobecnému očekávání se tempo expanze vesmíru nezmenšuje, ale naopak zvětšuje, jakoby zde na jednotlivé objekty působila jakási neznámá odpudivá síla. "Bylo to natolik nečekané zjištění, že mu většina odborníků nedůvěřovala a snažila se najít jiné vysvětlení," vysvětloval Adam Riess, astronom ze Space Telescope Science Institute (STScl), který celý výzkum vede. Mluvilo se možnosti, že světlo vzdálených supernov bývá často zeslabováno při průchodu mračny mezihvězdného prachu, ovšem nejčastěji byl zpochybňován předpoklad, že všechny supernovy typu Ia jsou stejné, čili že vskutku mohou sloužit jako spolehlivé standardní svíčky.

K otestování těchto hypotéz bylo zapotřebí shromáždit co nejvíce údajů o skutečně vzdálených supernovách, což se ovšem neobešlo bez potíží, protože i velice jasné supernovy jsou v kosmologických vzdálenost slabými objekty. V tomto směru se ovšem na Riese a jeho kolegy usmálo štěstí.

Na konci roku 1997 se astronom z Vědeckého institutu kosmického dalekohledu (zkr. STScI) Ron Gilliland se rozhodl, že znovu pomocí HST prozkoumá onu oblast nebe, kterou před dvěma lety podrobil hlubokému snímkování. Pečlivým porovnáním obou snímků zjistil, že na novém obrázku se vyskytuje poměrně jasný bodový objekt, který ovšem na fotografii z roku 1995 zcela chybí. Právě takto pak došlo k objevu velmi vzdálené supernovy, jíž bylo přisouzeno označení 1997ff.

 Objev supernovy na jediném snímku z roku 1997 je jistě záslužným činem, ale ke stanovení skutečné vzdálenosti a červeného posuvu ani zdaleka nestačí. Nicméně, Riess v minulém roce zjistil, že v oné diskriminované oblasti jenom pár týdnů po Gillilandově pozorování byla Hubblovým kosmickým dalekohledem vedena speciální pozorování pomocí jeho infračervené kamery.

Právě ony snímky získávané v průběhu celého měsíce dovolily Riessovi a jeho kolegům odhadnout jak červený posuv supernovy tak i její maximální jasnost. Pak už bylo hračkou najít její vzdálenost, a prokázat, že je členkou jedné jisté hmotné eliptické galaxie, která ležela v bezprostředním sousedství explodující hvězdy. Vzdálenost supernovy musela být nutně větší 10 miliard světelných let.

Velikost červeného posuvu této vzdálené supernovy nebylo možné vysvětlit ani jednou z alternativních hypotéz, zbylo jen jediné vysvětlení potvrzující stále sílící podezření, že tempo rozpínaní vesmíru se zrychluje.

"Teď už jsme vskutku pevně přesvědčeni o tom, že se rozlet našeho dnešního vesmíru urychluje," řekl doslova Riess.

Velmi barvitě se vyjádřil i Michael Turner: "Tato supernova zatloukla kolík do srdcí obou konvenčních vysvětlení, která se snažila obejít fakt, že jsme svědky kosmologického zrychlení expanze.

 Jakkoli jsou astronomové stále přesvědčenější o tom, že se rozpínání dnešního vesmíru zrychluje, mají jen mlhavou představu o tom, proč se tak děje. Celou situaci si lze představit tak, že vesmír je prostoupen temnou energií, jejíž ekvivalentní hustota odpovídá nejméně dvěma třetinám celkové střední vesmíru. Tato energie působí na své okolí vlastní gravitací, jež ovšem, na rozdíl od běžné látky tvoření částicemi, není přitažlivá, ale odpudivá! Vzhledem k tomu, že tato síla v průměru překonává přitažlivou sílu gravitační, vede to k tomu, že se jednotlivé galaxie od sebe vzdalují se zrychlením, ze zrychlením se rozpíná celý současný vesmír.

V době, kdy supernova 1997ff vybuchla, byla ještě expanze všehomíra bržděna, protože tehdejší vesmír byl mnohem hustější než nyní a přitažlivá gravitace tak byla dominantní. Avšak během čtyř až osmi miliard let se vesmír rozepnul do té míry, že hustota běžné látky poklesla natolik, že se proti ní prosadila odpudivá síla temné energie, jejíž hustota se rozpínáním nemění (má povahu jakéhosi hmotného vakua). V té chvíli se vesmír začal rozpínat s urychlením, které bude pokračovat i nadále. Tento vývoj se již v budoucnu nikdy nezvrátí -- vesmír bude expandovat a řídnout stále rychleji.

Existence takové odpudivé síly ovšem není nijak překvapivá a je naprosto ve shodě s Einsteinovou obecnou teorií relativity. Ta, jak známo v sobě obsahuje tzv. kosmologickou konstantu, člen který původně zavedl sám Einstein, aby potlačil přitažlivou sílu gravitace a získal, podle něj přirozený statický vesmír. Sama teorie ovšem nevysvětluje, z čeho by měla ona odpudivá síla pramenit.

Michael Turner na zmiňované tiskové konferenci uvedl, že záhadná síla je svázána spíše s energií než s látkou, protože je rozložena mezi galaxiemi rovnoměrně, takže odtud její přezdívka "temná energie". Standardně se temná energie váže s existencí virtuálních částic obsažených v kvantovém vakuu a s působením skrytých dimenzí předpovídaných teorií superstrun. V každém případě tu běží o velice prazvláštní matérii, která však má pro osud vesmír zcela určující vliv.

To, abychom lépe pochopili podstatu oné temné energie a jejímu vlivu na rozpínání vesmíru, si možná vyžádá ještě desetiletí studí s novými přístroji a dalekohledy, která dohlédnout ještě dál do prostoru, než Hubblův kosmický teleskop. Turner je přesvědčen, že se tu jedná o prvořadý společný úkol jak fyziky tak soudobé astronomie, a považuje objev urychlení rozpínání vesmíru za jeden z největších objevů astronomie od té doby, co Edwin Hubble objevil samotné rozpínání vesmíru.

Zdeněk Mikulášek
Zdroj: STScI News a další
 

Skvrny hrozí Zemi

Houston 4. 4.2001: Národní úřad pro letectví a vesmír NASA vyhlásil za souhlasu Ruské kosmické agentury a Evropské kosmické agentury ESA evakuaci Mezinárodní kosmické stanice Alfa. Velitel smíšené rusko-americké posádky Jurij Usachev a letoví specialisté Jim Voss a Susan Helmsová se přesunuli do připojené dopravní lodi Sojuz a dnes v noci přistáli v Kazašské stepi, v bezpečí zemské atmosféry.

 Připadá vám tato fiktivní zpráva přitažená za vlasy? Mezinárodní kosmická stanice je přece na oběžné dráze teprve několik let a je nepravděpodobné, že by došlo k tak vážné technické závadě, aby konsorcium stavitelů muselo vyhlásit úplnou evakuaci vesmírného přístavu.

Jistě, taková závada je nepravděpodobná. Nicméně existují události, které člověk neovlivní a přesto mohou mít katastrofální následky. Řeč je o energetických částicích ze Slunce, které -- jsou-li vysílány ve větší koncentraci (například při silné erupci) -- bývají nebezpečné životu člověka a přímo ohrožují posádky kosmických lodí pohybujících se mimo ochranu atmosféry. Událost z "4. dubna 2001" tedy až tak fiktivní není.

Přibližně od 20. března bylo možné na disku Slunce pozorovat putující obrovitou skvrnu, největší skvrnu od roku 1991. Vyvíjející se chladná oblast sluneční fotosféry, snadno pozorovatelná pouhým okem, byla dokonce ještě o něco větší než ta ze září minulého roku; zatímco loňská skvrna z aktivní oblasti číslo 9169 zabírala na viditelném povrchu Slunce 2140 miliontin, skvrna zapadnuvší před týdnem dokonce 2400 miliontin viditelného disku! Připomeňme, že běžné sluneční skvrny ukusují na slunečním disku plochu 300 až 500 miliontin, zatímco obraz Země by měřil pouhých 169 miliontin. Z toho vyplývá, že skvrna dvou minulých týdnů byla přibližně 14krát větší, než celá naše planeta Země. Navíc je zde ještě jeden podstatný rozdíl: Obrovská sluneční skvrna číslo 9393, která v posledních dnech tolik vzrušila řadu astronomů, totiž klidná nezůstala a chrlila jednu erupci za druhou; dala tak za vznik řadě energetických jevů, které mohou přímo ovlivnit život na naší Zemi.

Určitě jste si už někdy všimli, že když vypínáte nebo zapínáte nějaký elektrický přístroj nebo třeba jen obyčejnou lampičku, přeskočí tu a tam ve vypínači jiskra. Ta souvisí s takzvaným přechodným jevem elektromagnetické indukce, neboť vodiče elektrického proudu se do jisté míry chovají jako cívky v generátorech elektrického napětí -- z fyziky víme, že změna magnetického pole cívky má za následek indukci elektrického napětí v přiloženém vodiči. Na tomto principu fungují snad všechny generátory v elektrárnách a například i alternátory v automobilu nebo na bicyklu.

 Na Slunci je to podobné. Veškeré aktivní jevy jsou řízeny mohutným magnetickým polem, které také odpovídá za vznik slunečních skvrn. A jestliže dojde k libovolné změně tohoto pole, projeví se to stejně jako v případě cívky -- ve sluneční plazmě se naindukuje elektrický proud, který se prozradí mohutným zábleskem ve všech oblastech elektromagnetického spektra. Směrem od Slunce pak do prostoru vyrazí proud velmi energetických fotonů rentgenového a gama záření a pomalejší oblak rychlých nabitých částic, jako jsou protony a elektrony.

Na Zemi pak pozorujeme sluneční erupci (výron energie ve formě elektromagnetického záření) a koronární ejekci hmoty CME (proud nabité plazmy od Slunce do meziplanetárního prostoru). Erupce vznikají ve vrstvě sluneční atmosféry zvané chromosféra, asi sedm set kilometrů tenké slupce nad fotosférou, vrstvou v níž vznikají sluneční skvrny. Chromosféru ze Země pouhým okem uvidíme jedině při úplném zatmění Slunce, protože je jinak beznadějně přezářena právě fotosférou.

Astronomové rozdělili erupce podle uvolněné energie do několika tříd, od nejméně energetické třídy A (s energií nižší než 10-7 W/m2) přes třídy B, C, M až po nejenergetičtější X s energií vyšší než 10-4 W/m2. Každá z těchto tříd má ještě deset podskupin a v současnosti se používají i desetinná čísla (tedy např. C1.5; erupce třídy C10.0 by již byla erupcí třídy M0.0).

 Pro pozorovatele polárních září daleko na severu jsou zajímavé už erupce třídy M, pro nás, obyvatele nižších zeměpisných šířek pak až erupce třídy X. Erupce silnější než je třída X15.0 již mohou způsobit škody na majetku a zřejmě by zavinily i evakuaci posádky z kosmické stanice Alfa.

Oblast číslo 9393 chrlila jednu erupci třídy M za druhou. Ve čtvrtek 29. března před polednem došlo k erupci třídy X1.7, která měla za následek nádherné polární záře v noci z 31. března na 1. dubna až hluboko na jihu např. v Mexiku, ale i nad naším územím, spatřeny byly např. v Brně, Českých Budějovicích nebo Chrudimi. Jedinečnost této aktivní oblasti však nekončí u polárních září viditelných daleko na jihu, tím spíše začíná.

V pondělí 2. dubna 2001 v 21:51 světového času došlo v zapadající aktivní oblasti 9393 k erupci třídy X22.0! K nejsilnější erupci od dob, co se tyto jevy pozorují, tedy za několik desítek let! Situace byla poněkud komplikovanější, protože k jevu došlo prakticky za západním okrajem Slunce, bylo tedy obtížnější skutečně určit uvolněnou energie -- původní podhodnocená hodnota X17.0 byla brzy opravena na X20.0 a nakonec na výslednou skutečnou X22.0.

Erupce jsou obvykle ze Země pozorovatelné v červené čáře ionizovaného vodíku H-alfa, výjimečně silné erupce lze pozorovat v bílém světle (jsou totiž tak silné, že dovedou přezářit i jinak velmi jasnou fotosféru) -- X22.0 z 2. dubna jednou takovou byla.

Bohužel, nebo možná i bohudík, šel výtrysk energie a částic z převážné většiny mimo směr k Zemi. Pozorovatelé přišli sice o možnost nádherných polárních září, ale pravděpodobně nedošlo k materiálním škodám na elektrických zařízeních a umělých družicích Země. Možná i díky tomu se neopakovala situace z března 1989, kdy erupce třídy X15.0 (tedy přibližně o jeden řád slabší) způsobila totální kolaps energetických sítí v Kanadě a lokální výpadky od severní Evropy až po východní Kalifornii.

Již jsme si řekli, že měnící se magnetické pole způsobuje indukci elektrického napětí a proudu v blízkých vodičích (v drátech v případě vypínače nebo v plazmě v případě erupcí na Slunci). Pokud se přiblíží do blízkosti Země oblak nabité plazmy, nese si s sebou i "zamrzlé" magnetické pole. Toto pole pak interaguje s magnetickým polem Země a způsobuje jeho malé, ale rychlé výkyvy.

Změny jsou natolik nicotné, že člověk je vůbec nepostřehne, při pohledu na střelku kompasu bychom si všimli slabého chvění. Vodiče vysokého napětí jsou ale dlouhé několik stovek až tisíc kilometrů a i tak malé výkyvy jinak stabilního geomagnetického pole v nich mohou naindukovat těžko představitelné proudy. Výsledkem jsou například hořící přetížené cívky v transformátorových stanicích, jak se tomu stalo roku 1989 v Kanadě.

Rychlé nabité částice ničí vše živé, co jim přijde do cesty a společně se smrtícími paprsky gama mohou proniknout i pláštěm kosmické lodi. Na plavidlech současné doby nejsou žádné ochranné komory, které by dovolily kosmonautům přečkat v bezpečí před částicemi sluneční erupci. Pro lodi pohybující se v blízkosti Země je nejjednodušší ochranou rychlé přistání -- útěk do bezpečí atmosféry Země. Proto by evakuace Mezinárodní kosmické stanice byla tou nejpravděpodobnější cestou, jak ochránit zdraví a životy posádky.

Do budoucna se ale plánují výpravy do hlubin sluneční soustavy a v interiérech takové kosmické lodi se budou muset ochranné protiradiační komory nacházet, jinak by mohl být vážně ohrožen osud výpravy.

Skvrna v oblasti 9393 už zapadla. Historie ale nekončí. Sluneční fyzikové již dávno předpověděli, že ke každé aktivní oblasti by měl existovat její protipól na přesně opačné straně Slunce. Tento protějšek by měl mít přesně opačnou polaritu magnetického pole a měl by být co do aktivity a velikosti slunečních skvrn přinejmenším podobný.

Že i tentokrát předpovědi teoretických fyziků vycházejí, dokládá skupina slunečních skvrn, která dostala číslo 9415 a v současnosti prochází centrální částí slunečního disku. Je sice méně než poloviční, než oblast 9393, ale v aktivitě si s ní nezadá. V oblasti bylo pozorováno několik erupcí třídy M a v pátek 6. dubna dokonce došlo k erupci třídy X5.6. Oblast je natolik nabitá energií, že by mohla ve svých erupcích pokračovat i v dalších dnech a znovu nám dopřát tak nádherných jevů, jako jsou polární záře. Buďte proto naladěni!

Michal Švanda
 

V ohnisku: Meteory

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 Každý den v zemské atmosféře zanikne nepřeberné množství drobných těles, které v řadě případů doprovodí krátké světelné představení -- meteor. Studium tohoto fenoménu, jenž se odehrává v prostředí sluneční soustavy, je přitom nesmírně jednoduchý: Lehnete si pod tmavou oblohu a na magnetofon diktujete či na papír zapisujete okamžik přeletu meteoru, jeho jasnost a příslušnost k meteorickému roji (např. "je/není Perseida"). Pokud patříte mezi "fajnšmekry", můžete meteory navíc zakreslovat do zvláštních, tzv. gnómonických hvězdných map.

Zdá se tedy, že jde o skvělou nabídku pro pilné amatéry. Způsob pozorování, který se prakticky nezměnil od poloviny devatenáctého století, nevyžaduje nic jiného než pár pomůcek a dostatek času. Vizuální pozorování v porovnání s videozáznamy či fotografiemi sice nejsou tak přesná, ale to ve výsledku překlenuje množství pořízených dat a důmyslné statistické zpracování.

Jak už nikoho nepřekvapí, situace je poněkud složitější. V listopadu 1988 vyšlo speciální číslo časopisu Sky and Telescope věnované nejrůznějším amatérským projektům. Od té doby sice uplynula již pěkná řádka roků, nicméně skutečný stav věcí se -- myslím -- příliš nezměnil. Například v Severní Americe byla v té době meteorářská astronomie na ústupu. "Ve Spojených státech máme tak deset až dvacet lidí, kteří berou tento program zodpovědně," přiznal tehdejší ředitel American Meteor Society David Meisel. Většina z nich se přitom věnovala prostému počítání spatřených meteorů. Zájem o výrazně cennější zákresy do map byl pak více než tristní: "V současnosti máme pouze jednoho dobrého pozorovatele."

Přitom je nezbytné zdůraznit, že "počítání" přináší zajímavé informace pouze u výraznějších meteorických rojů, jako jsou Quadrantidy, Perseidy, Leonidy či Geminidy. Pokud však chceme sledovat méně husté či dosud neznámé roje, musí se meteory zakreslovat do map.

Už jenom proto, že Sluneční soustavu vyplňuje nepřeberné množství neviditelných "řek" drobných částic, uvolněných z jader často zapomenutých vlasatic a možná i planetek, které si náhodou tu a tam zkřížily cestu. Tyto proudy mají proměnnou hustotu a v mnoha případech i velmi omezenou délku. Chování většiny meteorických rojů je tudíž zcela nepředvídatelné a nikdo z odborníků vám neprozradí, kdy se může objevit nový, pravděpodobně při jediném, unikátním setkání s naší Zemí. Názorných příkladů existuje bezpočet. Pouze pečlivé kreslení všech meteorů přitom dovoluje přistihnout v činnosti slabší či do té doby zcela neznámý roj.

 Mají tedy profesionálové zájem o amatérská pozorování? Odpovídá doktor Jiří Borovička z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky: "Ano, ale nikoliv o občasná pozorování jednotlivců, ale o statisticky významná a kriticky vyhodnocená data. Vizuální pozorování z celého světa, která zpracovává amatérská 'International Meteor Organization', jsou dodnes nejlepšími údaji o aktivitě meteorických rojů. Amatéři v některých zemích (Holandsko, Japonsko, Německo) navíc provádějí fotografická a video pozorování prakticky na profesionální úrovni."

Totéž nám potvrdil i Petr Pravec, také z Astronomického ústavu v Ondřejově: "Pozorování bez dalekohledu jsou užitečná zejména proto, že sledovat například profil aktivity nějakého roje 24 hodin denně je pokročilejšími technikami stále ještě obtížné a často nemožné. Pokud je tedy řada amatérských pozorovatelů meteorů po celém světě, kteří meteory pozorují rádi a dělají to na slušné úrovni, tak jejich pozorování má pak jasný význam pro porozumění meteorickým rojům. O významu jiných druhů pozorování meteorů očima v současné době, na rozdíl od dob minulých, mám pochybnosti, ale protože nemusím být zcela v obraze, nemohu se k tomu dobře vyjádřit."

Prozraďme, že kromě sledování meteorů pomocí vlastních očí dnes amatéři využívají i fotoaparáty, citlivé videokamery a tu i tam experimentují s pasivním sledováním meteorů pomocí rádia (i když v tomto případě nelze o vědecky cenných výsledcích zatím mluvit.) Poměrně zajímavým experimentem, který už řadu roků běží především v sousedním Slovensku, je také fotografování spekter rozplývajících se stop po jasných meteorech. Prostě dobrovolní pozorovatelé získávají i dnes zajímavé informace o kvalitách prostředí kolem dráhy Země.

"Rozhodně se už jen očima pozorovat nemusí. Při pozorování jde o to, JAKÉ údaje a s jakou přesností chci získat. Je jasné, že CCD technika není optimální, používají se spíš speciální TV kamery. Jsou sice přesnější, ale mají také své slabiny: malé zorné pole a s tím související menší počet zachycených meteorů a navíc velmi pracnou redukci získaných dat," prozradil nám docent Vladimír Znojil z Masarykovy univerzity. "Přistupují také problémy s rozdíly v konstrukci kamer -- různé mezní hvězdné velikosti, různý vliv omezeného zorného pole atd. Vizuálně lze získat daleko větší objemy dat, a i přes menší přesnost jednotlivých údajů jsou zprůměrované údaje velmi spolehlivé."

Nejsem nijak velký pamětník, ale mám pocit, že meteorická astronomie vždy žila ve stínu mnohem agresivnějších proměnnářů, kteří ze svého oboru dokáží udělat skutečnou "módu". Dokonce i přesto, že s každou zahlédnutou padající hvězdou přicházelo nejméně jedno "splněné" přání. Vždyť co romantičtějšího by mohlo být? Přesto se pozorovatelů padajících hvězd moc nedostává.

První amatérské skupiny, zaměřené na tento druh nebeských objektů, se podle doložených informací objevily už na začátku dvacátého století. Zlaté období však přišlo s počátkem kosmického věku, jakmile se blížily výpravy člověka na oběžnou dráhu. NASA jednoduše potřebovala zjistit, jak moc je mohou ohrozit jednotlivé meteoroidy či dokonce celé roje, se kterými se Země na cestě kolem Slunce setkává. Ostatně ve stejné době vznikal československý a zřejmě velmi unikátní projekt sledování meteorů menšími dalekohledy.

Logické přiškrcení vydatných finančních příspěvků, ruku v ruce s roztříštěností jednotlivých amatérských organizací omezených na specifické lokality, ale vzápětí vedlo opět k pozvolnému odumírání. Naštěstí v roce 1988 vznikla v Belgii Mezinárodní meteorická organizace (International Meteor Organization), která si rychle vydobyla podobné postavení jako má ve světě proměnných hvězd AAVSO. Díky vkladu řady dobrovolníků se tak "na poslední chvíli" podařilo vytvořit globální organizaci, která pomáhá místním skupinám s výcvikem a jež do vizuálního pozorování zavedla systém i nezbytné standardy. Navíc shromažďuje a promptně vyhodnocuje získaná data, která ukládá do přístupných archivů a zaručuje i jejich odborníky uznávanou finální publikaci.

Ale abychom zabrousili zpět do českých vod. Jak si vlastně stojí originální projekt teleskopického pozorování meteorů? Vůdčí osobností a vlastně i autorem byl docent Vladimír Znojil, dnes předseda Společnosti pro meziplanetární hmotu a autor mezinárodně uznávaného Gnómonického atlasu Brno 2000.0. V průběhu uplynulých desetiletí se však na vedení podílela řada dalších známých osobností, jako byl Jan Hollan, Jiří Grygar či Zdeněk Mikulášek.

 Účastníci řady letních táborů, tzv. meteorářských expedic, stejně jako nebývalé množství pozorovatelů v průběhu roku, shromáždili ohromný archiv zhruba stovky tisíc zákresů teleskopických meteorů. Na dlouhé hodiny strávené u okulárů binarů a neméně času při oměřování zákresů v mapkách a pak i pečlivém zapisováním do protokolů (s následným ověřením) vzpomíná řada amatérů, dnes i v důchodovém věku.

Je už veškerý shromážděný materiál zpracován a publikován? Odpovídá opět Petr Pravec Astronomického ústavu z Ondřejově: "Zdaleka ne. Zpracovány a publikovány byly některé starší či zajímavější bloky dat, většina však leží nezpracována. (Sám mám taky jeden rest, a to zpracování dat z kampaně Perseidy 1988-92, kterou jsem spolu s Vladimírem Znojilem organizoval.) Upřímně řečeno, chtělo by to nějakého opravdu velkého a schopného nadšence, který by se do toho pustil a všechna ta data ležící ladem zpracoval. Nevím, jestli se takový najde."

S tímto názorem souhlasí i Vladimír Znojil: "Všechno zpracováno zdaleka není. I když dá zpracování vizuálních pozorování míň práce, než třeba TV, zpracovat pozorování přes dalekohledy je horší, než bez nich. Na rozdíl od ostatních oborů amatérské činnosti, které jsou vesměs řízeny více či méně profesionálně pracovníky lidových hvězdáren, se touto problematikou na žádné hvězdárně u nás nikdo nezabývá."

Bohužel je to tak. Zákresy a záznamy o krátkých okamžicích padajících hvězd dnes ukrývají děrné a magnetické pásky, event. stále ještě papírové protokoly v útrobách archivu brněnské hvězdárny. A dohromady je dnes dokáže sestavit snad jeden, dva lidé na této planetě... Velká výzva s nabídkou na zpracování unikátního projektu, který může leccos prozradit o minulosti řady meteorických rojů, zůstává a zřejmě i zůstane bez odezvy. Zdá se tedy, že sledovat meteory dalekohledem není příliš vhodná investice.

"Co se týče pozorování bez dalekohledu, pokud jsou dělány podle metodiky Mezinárodní meteorické organizace, tak je zaručeno jejich zpracování lidmi z vedení té organizace a publikace výsledku v jejich časopise WGN, který je mezi profesionály brán jako kvalitní zdroj těchto výsledku," vyznačil směr dalšího amatérského pozorování meteorů Petr Pravec. "Co se týče jiných druhů pozorování, zpracování by měl zaručit ten, kdo dané pozorování organizuje, publikace výsledků (budou-li na dostatečné úrovni) je pak už poměrně jistá opět ve WGN."

resumé:
Častá, systematická a pečlivá pozorování meteorů bez dalekohledu, obzvlášť pokud budete jejich dráhy zakreslovat, může stále ještě přinést cenné informace o rozložení meziplanetární hmoty v okolí dráhy Země. O vámi poskytnuté informace se postará International Meteor Organization. Teleskopická pozorování bohužel nikdo nezpracovává, ostatní techniky (fotografování stop či spekter) vyžadují nezanedbatelné investice. Kromě toho však můžete své služby nabídnout i k záslužnému zpracování dosud nashromážděných dat.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje P. Pravcovi, J. Borovičkovi, J. Hollanovi a V. Znojilovi za pomoc při přípravě tohoto dílu seriálu "V ohnisku".
 

2001: Marťanská odysea na startu

Americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku odpálil novou meziplanetární sondu -- v sobotu večer našeho času odlétla prakticky bez jakékoli publicity z Mysu Canaveral sonda 2001 Mars Odyssey.

 Výprava je poslední v linii neúspěšného Mars Orbiteru a zároveň první v novém plánu NASA na dlouhodobý, komplexní výzkum Marsu. Pokud půjde všechno bez problémů zavěsí se nová umělá družice na protáhlé dráze u sousední planety v říjnu tohoto roku. V průběhu následujících dvou a půl měsíců se pak několikrát ponoří docela hluboko do atmosféry, aby při těchto vcelku rizikových průletech postupně usídlila v kruhové výšce čtyři sta kilometrů nad povrchem.

Teprve pak pro novou observatoř začne ta skutečná práce: Na celý marťanský rok se oddá studiu mineralogického a chemického složení povrchu, stejně jako sestavení docela slušného fotografického atlasu.

Sonda napájená slunečními panely přišla Američany na tři sta milionů dolarů a nikdo si -- ve světle známých selhání v minulosti -- nepřipouští ani náznak neúspěchu. "Stejně jako v případě jiných meziplanetárních výprav na vás padá jak vzrušení tak i značná nervozita, komentoval předstartovní horečku Jeffrey Plaut, jeden z vedoucích celého projektu v Jet Propulsion Laboratory. Připomeňme, že v září 1999 zanikla v atmosféře -- díky záměně metrických jednotek -- sonda Mars Climate Orbiter, o tři měsíce později pak díky kombinaci hardwarové a softwarové chyby se o marťanský povrch roztříštil i Mars Polar Lander.

"Šli jsem výrazně dál a identifikovali jsme všechny parametry, které jsou klíčové pro úspěch celé výpravy. Pak jsme krok po kroku nejen s naším týmem, ale také nezávislou skupinou všechny kroky několikrát ověřili," komentoval předstartovní přípravy Jeffrey Plaut.

Riziko, že by se zopakovaly minulé chyby -- vyšetřovacím týmem připisované především na vrub špatné komunikace v rámci NASA, JPL a výrobce sond -- je tudíž velmi malé. Na druhou stranu však let Marťanské odysey, především pak její usazení na kruhovou dráhu, rozhodně jednoduchý nebude. Úkolem je dostat sondu na takové místo, aby se při přeletech nad oběma póly ocitla nad k Zemi přikloněnou stranou vždy v době místního poledne. Sluneční panely tak dostanou největší možnou porci záření a vědecká výtěžnost celé mise dosáhne maxima. Kvůli úspoře paliva se přitom ke korekcím dráhy využije technika postupného zbrzdění o řídkou atmosféru (tzv. aerocapture).

Star sondy 2001 Mars Odyssey 2001 Mars Odyssey je ke splnění vědeckých úkolů vybavena hned dvěma hlavními přístroji: gama spektrometrem a kamerou se středním rozlišením pro záběry ve viditelném a infračerveném oboru. Spektrometr bude pátrat především po stopách vody a také některých prvcích, například křemíku, železu, vápníku a dalších. "U kamery stačí zmáčknout spoušť a poslaný snímek pak můžete začít analyzovat. Než se ale u gama spektrometru dopracujete k solidním výsledkům, potřebujete mnohem delší období," načrtl rozdíl Jeffrey Palut. "Chtěli bychom získat mapu rozložení některých chemických prvků do hloubky deset centimetrů pod povrchem. K tomu ale potřebujeme skutečně dlouhé období, zhruba jeden rok, jedem marťanský rok."

Gama spektrometr, umístěný na šest metrů dlouhém rameni, je posledním přístrojem z odkazu Mars Observeru. Tato sonda za téměř jednu miliardu dolarů měla provést velmi detailní průzkum povrchu Marsu. S sebou nesla magnetometr, gama-spektrometr, infračervený spektrometr, dvě kamery... Startovala v září 1992, avšak při finálním manévru v srpnu 1993, kdy měla být navedena na oběžnou dráhu kolem planety, došlo k nehodě; pravděpodobně po explozi v potrubí hlavního pohonného systému. Družice obíhá kolem Slunce a většina jejích experimentů se pak stala součástí následujících, levnějších výprav.

Právě gama spektrometr pro registraci záření z radioaktivních prvků na povrchu nebo interakce kosmického záření s atomy atmosféry, event. přímo povrchu s rozlišením několika set kilometrů, je posledním přístrojem z Mars Observeru, jenž nedostal šanci na návštěvu červené planety. Kritické hlasy ovšem poznamenávají, že je z hlediska současné techniky poněkud robustní a zastaralý.

Velmi zajímavým experimentem je i palubní kamera, která v infračerveném režimu zvládne v několika spektrálních pásmech záběry s rozlišením kolem stovky metrů. Jí odhalené rozdíly v teplotním poli pak mohou odhalit místa, kde se pod povrchem ukrývají hydrotermální systémy. Ve viditelném světle zvládne totéž zařízení záběry s rozlišením až osmnáct metrů na pixel. Při každé vhodné příležitosti tak pořídí jeden portrét široký 20 kilometrů a dlouhý 300 kilometrů. Poskládáním těchto proužků nakonec časem vznikne nová mapa Marsu.

Na první pohled jde o krok zpátky, ale skutečně jenom na první pohled. Současná jediná funkční umělá družice Marsu -- Global Surveyor sice již přesluhuje, ale jinak stále vysílá výrazně lepší snímky. Navíc, primární mise této sondy sice skončila 31. ledna tohoto roku, peníze na provoz jsou však zajištěny až do dubna 2002 a snad by mohla jako retranslační stanice asistovat i při výsadku dvou vozítek v roce 2004. Proč tedy horší kamera?

Důvod je prostý. Mars Global Surveyor sice pořizuje výrazně ostřejší záběry (s rozlišením až jeden metr), háček je ale v tom, že pokrývají jenom velmi omezenou část povrchu planety -- pouhé jedno procento. Proto se sonda zaměřuje jenom na předem vytipované cíle: například místo, kam dosedne v prosinci 2003 evropské pouzdro Beagle 2. Jelikož se podobně dobrá kamera u Marsu neobjeví dříve než v roce 2006, je zařízení na právě letící sondě Mars Odyssey velmi cenné (byť má ve viditelném oboru horší parametry).

A abychom byli úplní. Na palubě 2001 Mars Odyssey je ještě jeden jednoduchý, ale pro budoucnost nesmírně užitečný experiment. Jmenuje se MARIE (Mars Radiation Environment Experiment) a jeho úkolem je odhadnout dávku záření, kterou sonda dostane na cestě k planetě a samozřejmě i následném pobytu na oběžné dráze. Tedy údaj zajímavý pro chystanou výpravu člověka k Marsu. Šťastnou cestu! Odysea 2001 začíná.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA/JPL/M. Grün, Kosmické sondy k Marsu
 

Apači v Ostravě

Sešli jsme se a hlavně sjeli jsme se před týdnem na Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy v Ostravě ve skvělém kolektivu. Kolektivu tvořeném převážně mladší generací českých a slovenských nadšenců -- Amatérské prohlídce oblohy.

 Většina z nás přijela už v pátek večer. Jak uváděl program -- Pátek 30. března: V případě jasného počasí pozorování místními dalekohledy. Ať už to zní jakkoli neuvěřitelně, přestože se na jednom místě sešlo mnoho astronomů, počasí se chovalo v rozporu s Murphyho zákonem a měli jsme možnost pokochat se pohledem alespoň na Měsíc, který byl i přes lehký opar a osvětlenou ostravskou oblohu vděčným cílem (konečně jsem si mohl osahat složité řízení oné ponorky, přezdívané Coudé refraktor).

Sobotní ráno, s časovým zpožděním oproti programu (jak už to na všech přednáškách bývá), zahájila Tereza Šedivcová a její Zakázaný svět. Z poměrně tajuplného názvu se vyklubalo povídání o spektrech. Tereza to vzala prakticky od pravěku (Newton et al) až po současné znalosti z kvantové fyziky a chemie a dala nám tak docela zabrat.

Poté dostal slovo Rudolf Novák a předvedl nám, jakých zázraků lze dosáhnout za pomoci "obyčejného" digitálního fotoaparátu. Aplikací bylo tolik, že je všechny už ani nedokážu vyjmenovat, od astronomických až po umělecké -- největší dojem na mě udělala momentka zachycující právě utrhnuvší se kapku vody z vodovodu s hrníčkem v pozadí. Celá scéna i s vodovodem byla vidět i uvnitř kapky, převrácená a zmenšená. Tedy cosi, co by člověk očekával spíš od dobře propracované počítačové 3D simulace.

Ještě před přestávkou na oběd nám Pavel Gabzdyl v první polovině svého Měsíčního bloku prozradil, Co by se stalo, kdyby nebylo našeho nejbližšího vesmírného souseda. Mezi takovými drobnostmi, jako že by se zřejmě život nedostal na souš, pokud by vůbec vznikl, je třeba vypíchnout především zjištění, že by nevznikla Amatérská prohlídka Měsíce.

Odpoledne se Viktor Votruba pokusil ošálit naše smysly přednáškou Optické jevy netradičně aneb jak napálit svůj zrak! Zběžně přelétl stavbu oka a u ní se soustředil především na jeho nedostatky. Povídání o jevech fyzikálních (fata morgana...) a fyziologických (slepá skvrna v oku...) zakončil nejzajímavější částí -- ukázkami psychologickými, založenými na nejrůznějších zrakových klamech. Jeho snahu sice trochu podlamovala použitá technika, která už leccos pamatuje, nicméně patří veliký dík všem, kteří se zasloužili o to, že vůbec fungovala (cestou do Ostravy jsem vyslechl značné obavy právě ohledně ní...).

Zřejmě nejdelší přednášku si připravili Jirka Dušek a Michal Švanda (S brejlákem po stopách objevitelů / Kámen, nůžky papír). Zatímco Jirka se probíral historií v průběhu 17. století a prezentoval nejdůležitější objevy pořízené pomocí dalekohledu, Michal prošel svých deset let pozorování brejlákem a ukázal nám, co vše je pomocí tak jednoduchého zařízení možné.

Za všeobecného veselí jsme shlédli program v planetáriu, věnovaný souhvězdím jarní oblohy a vesmíru vůbec.

Večer opět přišel na řadu Pavel Gabzdyl se svou skvělou multimediální PowerPointovo-WinAmpovou show, věnovanou desátému výročí existence Amatérské prohlídky Měsíce (a bohužel i ukončení její činnosti). Můžete si ji prohlédnout i Vy na adrese moon.astronomy.cz. APM sklidila od vstanuvšího publika burácející potlesk. Věřme, že amatérské pozorování Měsíce u nás tímto určitě neskončí...

Večerní Valná hromada APO se nesla především v duchu APO a internet. S "úderem" jejího konce zvoní mobilní telefon a v tu ránu všichni vědí, že zuří polární záře. Na nic nečekáme a vybíháme před hvězdárnu, bohužel obloha nám tuhle podívanou nepřeje. Ze začátku není možné rozlišit, co je aurora a co zář města. Pak se zatahuje úplně.

Oficiální program zakončil během nedělního dopoledne Vesmírný čardáš Leoše Ondry. Jednalo se výběr nejzajímavějších střípků ze světa deep-sky, které by samostatně nedaly na celou přednášku, ale je dobře, že neskončily pod stolem.

Po poledni někteří účastníci odjeli, nicméně nás, vytrvalce, čekalo ještě jedno milé překvapení v podobě náhlého rozjasnění a pozorování obří sluneční skvrny pouhým okem přes filtr, za okulárem dalekohledu i v projekci.

Začal jsem chválou kolektivu a tím také skončím. Mohlo by se zdát, že celý program byl nabitý přednáškami (taky že byl :-) a na jiné aktivity již nebyl čas, ale ne jen informacemi je živa astronomie. Existuje ještě něco, jakýsi tmel, který způsobí, že se vždycky sejdeme v tak hojném počtu. Díky, APO!

Petr Scheirich
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...