:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

328. vydání (2.4.2001 )

Fotografii aprilove zare poridil na Novem Zelandu Chris Petrich Na sluneční pleti po celý minulý týden zářila největší sluneční skvrna posledního desetiletí -- zabírala rekordních 2400 miliontin disku naší denní hvězdy, byla tedy čtrnáctkrát větší než Země. To nejzajímavější nám ovšem přinesla "až" o víkendu. Ostatně posuďte sami:
Už v sobotu v podvečer zakončila svoji desetiletou a pro mne osobně nesmírně zajímavou historii Amatérská prohlídka Měsíce. Pozvolna se rozrůstající výsledky projektu vedeného Pavlem Gabzdylem si ostatně dnes a denně můžete prohlédnout na známé adrese moon.astronomy.cz. Krátké ohlédnutí, ke kterému došlo na ostravské hvězdárně, přitom Pavel zcela netradičně a velmi originálně zakončil nečekaným překvapením: polární září! Vydávání zpravodaje plného originálních zpráv, interakce s pozorovateli, rozbor zasílaných kreseb a komentářů -- to všechno v žádném případě není nijak jednoduchá záležitost naopak a právem si takový ohňostroj zasloužilo.
Sobotní polární záře nebyla nijak jasná a dokonce nebyla ani v Ostravě, jejíž oblohu potáhla nemilosrdná oblaka, vidět, ale i tak to bylo parádní. Alespoň podle zpráv, které nám do redakce došly z Brna, Kleti, Ondřejova, Českých Budějovic či Chrudimi. Pozorovatelé popisovali růžové skvrny, dynamicky se rozvíjející světlé pruhy... To vše v rozmezí několika desítek minut kolem půl desáté večerní nad severem, severovýchodem.
Velká skvrna, jejíž neklidné okolí vyvrhlo celou řadu nabitých částic, co o víkendu narazily na zemskou magnetosféru, se pomalu blíží za obzor. Přesto všechno v neděli stihla uspořádat ještě jedno "představení": Geomagnetickou bouři, která prý rozkmitala střelku kompasu, a dokonce na denní obloze(!)vykreslila nesmírně jasnou polární záři. Doufám, že jste tomu -- na rozdíl od všech ostatních IAN alertů -- nevěřili. Ale uznejte, mohlo by to být krásné.

Jiří Dušek

 

 

 

V ohnisku: Planetky

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 "Předem bych ráda podotkla, že je otázkou, koho považovat za amatéra," začala odpověď na otázku zda dnes ještě amatér může přispět ke studiu planetek ing. Jana Tichá, ředitelka Hvězdárny a planetária České Budějovice s pobočkou na Kleti. "Pod tímto názvem se skrývá jak nadšenec tisknoucí v mrazu oko k okuláru a pátrající vizuálně po kometách, tak nadšenec, který si z důchodu experta v elektronice zakoupí pozemek v Novém Mexiku, postaví šedesáticentimetrový reflektor a vybaví jej kamerou v ceně několika desítek tisíc dolarů. Budiž jim oběma přáno."

"Ano, ale...," pokračovala dál Jana Tichá. "Pokud chce amatér přispět pozorovatelskou aktivitou, potřebuje dalekohled vybavený CCD kamerou, včetně souvisejícího vybavení (PC, připojení na internet, software, katalogy hvězd, tmavou oblohu aj.). A pokud chce přispět opravdu užitečně, nikoliv jen sledovat planetky mnohokrát sledované, závisí to na limitním dosahu daného pozorovatele, tj. na průměru dalekohledu a kvalitě CCD kamery. Například třiceticentimetrových dalekohledů se CCD, s nimiž jejich západo či jihoevropští a američtí pozorovatelé měří opakovaně polohy jasných blízkozemních asteroidů do 18 magnitud je v provozu možná už několik desítek, šedesáticentimetrových a větších dalekohledů s dosahem do 20 mag zas tolik není. Toto se týká astrometrie, pro fotometrii a kolorimetrii jsou požadavky ještě náročnější. Záleží také na komunikaci s profesionály v oboru, buď nepřímé prostřednictvím webovských stránek zveřejňujících např. planetky, které vyžadují další pozorování, nebo přímé."

"Stále se ještě dají najít i dosud neznámé planetky, ne snad proto, že by velké hledací projekty nepokrývaly většinu oblohy, ale spíše proto, že polohy typických planetek hlavního pásu nezpracovávají tyto projekty zaměřené na blízkozemní objekty tak rychle."

"Ceněni jsou a budou amatérští pozorovatelé v oblastech, které buď vůbec nejsou nebo jsou jen málo pokryté fungujícími observatořemi daného oboru, to se ale týká hlavně jižní polokoule, na severní zejména území bývalého Sovětského svazu a oblastí blíž k rovníku."

Pokud tedy disponujete dobrou technologií, tedy fotografickou komorou či lépe CCD kamerou (vizuální pozorovatelé jsou prakticky bez šance), dříve nebo později novou planetku stejně objevíte. Ostatně, jak dokumentuje řada případů, může se vám to stát i úplnou náhodou: třeba při zaostřování dalekohledu. Je však nezbytné zdůraznit, že tím práce nekončí, nýbrž navazuje mnohem zdlouhavější a zodpovědnější zpřesňování dráhy. (Ostatně, teprve pak je možné planetku pojmenovat.)

"Možností jsou ovšem i aktivity nepozorovatelské, například vyhledávání předobjevových pozorování planetek v astronomických archivech," dodala ještě Jana Tichá. "Většina velkých archivů (např. palomarské přehlídky oblohy) je přístupná na webu, katalogy drah planetek také, takže takový amatér si už 'jen' vytvoří software pro přepočet polohy dané planetky zpět do minulosti, vypočtené polohy s určitou nejistotou porovná s rozložením, časem a mezní velikostí nasnímaných polí dané přehlídky, a občas se mu podaří najít předobjevová pozorování i pro velice zajímavé těleso (viz třeba předobjevová pozorování blízkozemního asteroidu 1999 AN10)."

"Možností je i podíl zkušených amatérských pozorovatelů na profesionálních projektech, třeba jako noční pozorovatelé, chtějí-li se věnovat této aktivitě natolik dlouhodobě, aby se vyplatilo pro obě strany absolvovat všechna zaučení, školení, prověrky bezpečnosti práce aj."

Velmi podobnou odpověď nám otázku, zda může ještě amatér přispět ke studiu planetek, zaslal i doktor Petr Pravec z Astronomického ústavu Akademie věd České republiky: "Může, a to

a/ astrometrickým sledováním,

b/ fotometrií,

c/ vyhledáváním v archívech.

V prvním případe dělá vlastně podporu prohlídkám, které vzhledem ke své podstatě (musí prohledávat každou noc novou oblast oblohy) nemají dost možností své objevy pořádně sledovat. Ve druhém případě pak může amatér získat zajímavá originální data, z nichž je možno odvodit některé fyzikální vlastnosti, jako např. rotace, tvar, v kombinaci s infračervenými či radarovými měřeními pak velikost, albedo aj. Ve třetím případě jde o prohledávání internetových archivů snímků, kdy se pátrá po dosud nezjištěných detekcích planetek, které pomáhají zpřesnit určení jejich drah".

Navíc dodal: "K prvním dvěma programům potřebuje dalekohled na dobré montáži a se CCD kamerou. Potřebné parametry: D>30cm, škála zobrazení cca 2"/pixel. Ke třetímu programu mu stačí počítač připojený na internet a vhodný software."

resumé:
Pokud se chcete věnovat pozorování planetek (ať už astrometrii, fotometrii či hledání v archivu) potřebujete nezbytně řadu pomůcek: Dalekohled na montáži vybavený CCD kamerou, dobrý počítač, Internet, dostatek času a pečlivý přístup. Jinak bohužel příliš nemůžete současným projektům konkurovat.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje J. Tiché, P. Pravcovi a M. Tichému za pomoc při přípravě tohoto dílu seriálu "V ohnisku".
 

Kolik stojí nová proměnná hvězda?

Asi dvě miliardy dolarů. Za tuhle částku totiž pošlete k Jupiteru komplikovanou laboratoř, která vám po několika letech takový zajímavý úlovek zprostředkuje. Nevěříte?

 Americká sonda Galileo, jenž jako oddaně a bez ustání studuje bezprostřední okolí největší planety sluneční soustavy, naprosto nečekaně zasáhla i do jiné oblasti astronomického výzkumu. Pomocí jednoho z čidel, které observatoři zprostředkuje informace o správné orientaci, objevila novou proměnnou hvězdu.

I když se technici z počátku domnívali, že jde o drobnou závadu, podrobné analýzy je brzo uvedly na správnou cestu. A aby toho nebylo málo, nová proměnná patří mezi nejjasnější stálice noční oblohy. Je jasnější než taková Polárka, leží v jižním souhvězdí Plachty a od hvězdářů si už před mnoha roky vysloužila řecké písmenko delta. Skutečně, novou proměnnou hvězdou je delta Velorum. "Po týdnu práce jsem došel k závěru, že náš snímač vadný nebyl, nýbrž že za to mohla samotná hvězda," popsal klíčový okamžik Paul Fieseler, technik z Jet Propulsion Laboratory, jenž se účastní projektu Galileo. Posledním dokladem o nečekaném chování delta Velorum se pak stala pozorování amatérů v Jižní Americe a Africe.

Skoro každá hvězda mění jasnost, avšak objevit novou velmi jasnou proměnnou jednoduché není. Delta Velorum měla to štěstí, že patří na seznam 150 jasných stálic, které senzory používají k ověřování polohy sondy v prostoru.

Co všechno o ní víme? Podle dostupných informací jedná o poměrně jasnou hvězdičku (2,3 mag), srovnatelnou třeba s Velkým vozem, která je součástí tzv. Falešného kříže. Skupiny podobné mnohem známějšímu Jižnímu kříži. Pokud se na ni podíváte trochu lepším dalekohled, pak zjistíte, že se v její těsné blízkosti nachází o něco slabší průvodce. Ve skutečnosti, jak dokazuje sofistikovaný rozbor světla, jde o systém hned čtyř stálic.

No a nyní se ukázalo, že jasnější člen tohoto jinak vlastně zcela zapomenutého systému, spadá mezi tzv. zákrytové dvojhvězdy. Tedy stelární páry, které obíhají kolem společného těžiště, a při pohledu ze Země se pravidelně zakrývají. My je sice nevidíme odděleně, ale při opakujících se zákrytech můžeme sledovat poklesy jasnosti. Konkrétně delta Velorum se každých 45 dní jenom na několik málo hodin zeslabí z běžných 1,96 magnitudy na 2,3 magnitudy. Není to moc, ale s pomocí CCD kamer celý úkaz lehce odhalíte.

 Jeden z těchto poklesů nastal i v době, kdy se na nestálou stálici podíval navigační senzor Galilea. Poloha sice byla v naprostém pořádku, avšak změřená jasnost neseděla. Paul Fieseler však drobnou nesrovnalost mávnutím ruky nepřešel. I když nebyla delta Velorum v dostupných katalozích uváděna jako proměnná, elektronicky si dovolil oslovit pozorovatele z mezinárodní společnosti AAVSO o její kontrolu. Navíc zjistil, že podobný pokles jasnosti zaznamenala v několika hodinách observatoř už v listopadu 1989.

Zpráva o zvláštním chování doputovala až k argentinskému hvězdáři Sebastianu Oterovy, který si libuje v ověřování nejrůznějších excesů v jasnostech stálic uvedených v dostupných katalozích. I on si totiž jednoho poklesu v roce 1997 delta Velorum všiml. Od té doby hvězdičku pravidelně sledoval a až do dneška tak odhalil další tři takové události.

Všechna pozorování dohromady umožnila stanovit rytmus i amplitudu světelných změn. Předpověď pak s úspěchem ověřili Jihoafričtí hvězdáři.

Inu, kdyby nebylo jednoho ze senzorů sondy Galileo a samozřejmě i nezbytné porce štěstí, nikdo by se příliš o tuhle nenápadnou hvězdičku nezajímal. Na odhalení zvláštního způsobu chování by si musela ještě řadu roků počkat. Dvě miliardy dolarů, na které přišla meziplanetární sonda, byly tedy investovány více než dobře.

Jiří Dušek
Zdroj: JPL News a další
 

Příběh stanice Mir

Před čtrnácti dny se na brněnských a možná i jiných knižních pultech objevila knížka Tomáše Přibyla "Příběh stanice Mir". Jaké z ní mám dojmy?

repro ian Konec ruské orbitální stanice Mir využila řada organizací i jednotlivců. Sdělovací prostředky pátraly po zajímavých informacích, u nás na brněnské hvězdárny vzniklo audiovizuální pásmo, a Tomáš Přibyl vlastním nákladem vydal útlou knížku "Příběh stanice Mir". Díky profesnímu zájmu jsem si ji hned první den, co dorazila do naší pokladny, vypůjčil a večer prakticky celou přečetl.

Na první, co člověk narazí, je samozřejmě obálka. Na můj vkus příliš červená a navíc s nepříliš vhodně zpracovanými obrázky. Škoda, záběrů Miru především z dílny americké NASA je k dispozici celá řada a určitě by šlo vybrat něco atraktivnějšího. Ale jak říkám, to je otázka mého osobního vkusu, jiný čtenář může mít radikálně jiný názor. Ostatně důležitý je především obsah.

Bohužel ani ten mne příliš nenadchl. Bohužel knížka trpí stejným syndromem jako většina jiných kosmonautických publikaci české produkce: samé číselné údaje, žádný příběh. Atraktivní téma s řadou podivuhodně propletených událostí, které by si zasloužily komentáře a souvislosti s jinými příběhy, se tak smrskne na suchopárný výčet délek, šířek, průměrů, hmotností, výkonů, příkonů a kdoví jakých "konů" ... Člověk musí být hodně veliký fanda, aby takový nápor vydržel až do konce. (I když kdo ví, třeba je chyba ve mně -- možná je takový druh literatury v oblibě.)

Že jde ke kosmonautickým událostem přistupovat i z jiné, pro mne osobně mnohem čtivější strany, dokazuje existence například "Příběhu nesmrtelných poutníků" od Zdeňka Pokorného, který před časem vycházel i na stránkách Instantních astronomických novin či "První den na Měsíci" od Marcela Grüna.

"Příběh stanice Mir" pro mne tudíž představuje zajímavou, velmi hutnou a zřejmě i užitečnou encyklopedii, či spíše kroniku, která se může stát zdrojem informací pro autora, jenž třeba někdy přijde a skutečný příběh stanice Mir i napíše.

Jiří Dušek
Zdroj: Tomáš Přibyl, Příběh stanice Mir, první vydání, vlastním nákladem autora, březen 2001
 

Patnáctý sjezd České astronomické společnosti

Z pohledu zúčastněného pozorovatele.

 Jubilejní 15. sjezd České astronomické společnosti (založena 8. prosince 1917) se uskutečnil v pražském Planetáriu ve Stromovce ve dnech 31. března a 1. dubna 2001 za účasti bezmála čtyřiceti delegátů, zvolených podle stanoveného klíče pobočkami, sekcemi a jmenovaných kolektivními členy Společnosti. Sjezd hodnotil tříleté období činnosti pod vedením výkonného výboru, zvoleného v roce 1998 v Brně (předseda Dr. Jiří Borovička, členové Dr. Petr Hájek, Karel Halíř, Pavel Suchan, Ing. Jan Šafář, Dr. Miloš Zejda). Jak vyplynulo z obsáhlé zprávy o činnosti, kterou přednesl odstupující předseda, ČAS se během posledních tří let konsolidovala jak po obsahové tak po formální stránce.

Členská databáze je v dobrém stavu, zahrnuje celou historii od restrukturalizace ČAS v roce 1959, a průběžně se aktualizuje. Stávající pobočky a sekce vyvíjejí úctyhodnou činnost a v průběhu volebního období vznikly tři nové sekce (pro temné nebe, historická, přístrojová a optická). Počet členů ČAS vzrostl téměř o čtvrtinu; do ČAS se opět hlásí hodně mladších zájemců.

ČAS uspořádala v roce 1998 prestižní společnou konferenci České a Evropské astronomické společnosti (JENAM 98) v Praze a na ni navazující plenární schůzi ČAS. O rok později se rozhodující měrou podílela na přípravě i realizaci jedinečného Astronomického festivalu 1999 v Brně, kde se mimo jiné v panelové diskusi i samostatných přednáškách ohlíželi významní čeští, slovenští i exiloví astronomové za astronomickými výsledky XX. století.

V roce 2000 připravila ČAS jednak seminář k výročím Tadeáše Hájka z Hájku ve Žďáru nad Sázavou a jednak setkání s kosmonauty Jamesem Lovellem a Vladimírem Remkem v pražském Planetáriu. ČAS rovněž začala organizovat astronomickou korespondenční soutěž pro mládež. Soutěže se každoročně účastní několik set zájemců z celé republiky a nejlepší řešitelé se pak setkávají při návštěvě Hvězdárny v Ondřejově.

V témže období začal výkonný výbor vydávat při vhodných příležitostech tisková prohlášení, šířená ve sdělovacích prostředcích za účinné pomocí Tiskového odboru AV ČR. Tatáž spolupráce se osvědčila při tiskových konferencích ČAS, jež mají čím dál tím větší ohlas ve sdělovacích prostředcích (např. Úplné zatmění Slunce, Meteorický déšť Leonid, Domnělé riziko konstelace planet, Budeme ještě vídat hvězdy na obloze?). V poslední době přistoupila ČAS též ke slavnostnímu předávání osvědčení o pojmenování planetek (přímo na sjezdu obdrželi tato osvědčení mj. doc. Luboš Perek a Kamil Hornoch).

Rozsáhlou činnost ČAS dokládají též její průběžně aktualizované stránky na internetu (www.astro.cz), které obsahují mimo jiné zprávy ze sekcí a poboček, horké novinky, astronomický obrázek dne, údaje o nově pojmenovaných planetkách s vazbou na české prostředí a nejnověji též astronomický slovníček (ve spolupráci se Slovenskou astronomickou společností při SAV).

Kvalitní administrativa i solidní výsledky se rovněž odrazily na finanční podpoře činnosti ČAS prostřednictvím dotace od Rady českých vědeckých společností, jež dosáhla pro rok 2001 rekordní výše přes 200 tisíc Kč, navzdory tomu, že úhrnná výše dotací pro činnost vědeckých společností je už několik let číselně stálá (tj. s ohledem na inflaci fakticky klesá). To také podtrhl ve svém vystoupení v úvodu sjezdu místopředseda Rady vědeckých společností a představitel sesterské Jednoty českých matematiků a fyziků doc.RNDr. Štefan Zajac.

K předneseným zprávám předsedy a dalších funkcionářů ČAS se rozproudila živá diskuse, moderovaná Dr. Petrem Hájkem, který jednání sjezdu předsedal. Navzdory kritickým výtkám lze podle mého soudu označit uplynulé tříleté období za jedno z nejúspěšnějších v celých poválečných dějinách ČAS.

Následovala dvojice souhrnných přednášek, které byly navíc přístupné široké veřejnosti. V nich Dr. Jiří Grygar hovořil o přístrojových vyhlídkách astronomie v první třetině XXI. století a Ing. Marcel Grün podobně probral vyhlídky kosmonautiky. První den sjezdu probíhal ve znamení mimořádné sluneční činnosti (na Slunci bylo i pouhým okem vidět dvě skvrny) a následné polární záře. Zdá se, že to byla vhodná předehra k druhému dni, kdy měli delegáti zejména dva odpovědné úkoly: jednak zvolit nové čestné členy ČAS a jednak nové vedení Společnosti pro příští funkční období. Zvláště tomuto druhému úkolu předcházela horečná (údajně snad celonoční ?) jednání, neboť dosavadní předseda již předem avizoval, že z důvodů pracovního zaneprázdnění znovu kandidovat nebude, a v ČAS vznikla v posledních letech tradice, že kandidují ucelené týmy.

Předehrou k této volbě bylo představení sedmi potenciálních čestných členů ČAS, které na doporučení poboček a sekcí předložil sjezdu odstupující výkonný výbor. Tajným hlasováním se pak novými čestnými členy stali: astronaut Eugene Cernan (*1934), Ing. Jan Kolář (*1936), RNDr. Ladislav Křivský (*1925) a RNDr. Zdeněk Sekanina (*1936). Sjezdu pak ohlásily kandidaturu dva týmy, jejichž "volební lídři" Dr. Petr Hadrava a Dr. Petr Pravec krátce pohovořili o svých představách, jak řídit ČAS do roku 2004 a odpověděli stejně jako členové týmů na dotazy delegátů. Tajné hlasování bylo tak vyrovnané, že rozhodlo až druhé kolo, v němž rozdílem 4 hlasů zvítězil tým Dr. Pravce, jenž se tak stal novým předsedou ČAS.

Ve výkonném výboru se tak kromě jediného veterána Karla Halíře objevila vesměs nová jména: P. Bartoš, Š. Kovář, K. Mokrý, P. Sobotka a E. Šafářová. Úspěšný rozvoj činnosti České astronomické společnosti však přirozeně závisí nejenom na těchto sedmi statečných, ale na všech, kterým záleží na tom, aby naše astronomie sehrávala i v budoucnu tu úlohu, která ji historicky přísluší.

Jiří Grygar
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...