:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

326. vydání (26.3.2001 )

Clenove ridiciho strediska podepisuji dokument o uspesne likvidaci Miru (foto Space.com) Šílenství spojené s definitivním koncem stanice Mir máme za sebou. A že bylo na co se dívat! Zánik Miru v zemské atmosféře byl bez diskuze zatím největším ohňostrojem mladého jedenadvacátého století. Přesto všechno Austrálie, na jejíž západní pobřeží v červenci 1979 dopadly trosky amerického Skylabu, byla stejně jako zatím panenský Nový Zéland připravena na nejhorší. Vládní orgány varovaly obyvatelstvo i zaoceánské lodě, které by se mohly pohybovat v oblasti předpokládaného pádu kosmického šrotu. Stejně tak japonští zastupitelé doporučili obyvatelům ostrova Okinawa pro jistotu nevycházet v inkriminovanou dobu ven. Stejný proslov byl i na Fidži a řadě dalších ostrovních státečků v Pacifiku.
Naopak pět desítek VIP hostů, žurnalistů a turistů (cena letenky 6500 dolarů) nastoupili do letadla a na celou událost se podívali "jenom" ze vzdálenosti několika set kilometrů. Řetězec mexických restaurací Taco Bell pro změnu v jižním Pacifiku umístil 12 krát 12 metrů veliký terč a v rámci docela chytré reklamy slíbil následující: Pokud se do něho trefí kus ohořelé stanice Mir, dostane každý Američan jeden opékaný sendvič zdarma. Přestože byla pravděpodobnost takového zásahu minimální, představitelé společnosti si takový výprodej pojistili...
Naopak v Rusku bylo smutno -- konec největší umělé družice Země dokonce "vyvolal" politickou krizi. Zdejší komunisté se totiž pokoušeli do poslední chvíle osud Miru zvrátit. Podporu přitom našli u dvou kosmonautů -- Vitalije Sevasťjanova a Světlany Savické. Prý, kdyby nedošlo ke špatným vládním rozhodnutím, mohla základna pracovat nejméně do roku 2002. Jedna nadace na záchranu Miru, které je Savická jedna z hlavních představitelek, dokonce apelovala na moskevské rozhlasové vysílače, aby "památku" Miru uctily minutou ticha, a naopak ruské řidiče, aby v inkriminované době troubili na klaksony. Podle sdělení však žádná ze stanic výzvu neuposlechla a ani automobily nebyly nijak hlučnější.

Jiří Dušek

 

 

 

Výprava do srdce Mlhoviny v Orionu

Počítačoví grafici, astrofyzikové a umělci vytvořili pro Haydenovo planetárium v New Yorku něco úžasného: Přelet s virtuální kosmickou lodí nad jemnou mlhovinou v Orionu. Zúčastněte se taky!

 Souhvězdí Oriona najde snadno: Stačí se dnes večer podívat nad jihozápad a všimnout si sedmi jasných hvězd, které připomínají přesýpací hodiny či letícího motýla. Mírně naoranžovělá hvězda v levém horním okraji se jmenuje Betelgeuze, jiskřivě bílá vpravo dole pak Rigel.

A teď se pozorně podívejte na pruh několika hvězd na spodním křídle motýla. To, co neuvidíte, je rozsáhlý oblak plynu (především molekulárního vodíku) a prachu, jehož cáry zabírají prakticky celou část této oblohy a jehož hmotnost dosahuje 100 tisíc Sluncí.

Na čele tohoto tuctového útvaru (výjimečný je pouze svou blízkostí) ovšem leží klenot zimní oblohy: Kolem prostřední hvězdy zde v triedru spatříte nápadnou mlhavou skvrnku -- Mlhovinu v Orionu (též M 42).

Na tmavé obloze, kde jsou zřetelné i slabší partie, může mlhovina připomínat letícího netopýra. Na severním okraji má nápadný temný záliv -- tzv. Sinus Magnus, v jehož jižním sousedství se nachází těsný vícenásobný systém -- Trapez. (Jméno dostal podle čtyř nejjasnějších hvězd.)

V mlhovině je zřetelné množství dalších detailů, včetně úzkého výběžku z východní strany, tzv. chobotu, směrem k jižně položené iota Orionis. Nejjasnější části mlhoviny mají průměr kolem jednoho stupně. Trapez samotný v malém dalekohledu na jednotlivé hvězdy nerozlišíte, viditelné jsou pouze okolní stálice, jež se dohromady označují theta Orionis.

Barevné fotografie Mlhoviny v Orionu právem zdobí snad každou astronomickou knížku. Dokonce i dnešní hvězdáři na ni mohou oči nechat: Jedná se totiž o skutečný oblak prachu a plynu, který ozařují horké hvězdy Trapezu, především jeho nejjasnější složka označovaná písmenem C. Agresivní ultrafialové záření dokonce v nejbližším okolí hmotných stálic vyfukuje rozsáhlou výduť o velikosti několika světelných roků, jejíž stěny tvoří onu jemnou mlhovinu M 42. Za nimi je molekulové mračno natolik husté, že zde dokonce vznikají nové hvězdy. Mlhovina v Orionu je totiž jednou z nejbližších stelárních porodnic.

Skutečně. Běžně dostupnými dalekohledy v ní spatříte jenom několik hvězd, pozorování v infračerveném oboru elektromagnetického spektra však ukazují, že jde o pouhou špičku ledovce -- ukrývá se zde kupa několika set stálic. Dokonce je zde zachumlán budulínek o hmotnosti kolem třiceti Sluncí.

A jak by tedy mlhovina vypadala, kdybyste se k ní vydali v nějaké virtuální kosmické lodi? Nádherně. Rychlostí světla by jste cestovali asi tisíc pět set let, ale stálo by to za to. Pohled na barevné variace mlhoviny s šedozeleným zabarvením a s červenofialovými pruhy ozařované několika desítkami neobyčejně jasných bílých hvězd, by byl skutečně nezapomenutelný.

Už dnes vám ale stejný výlet -- za výrazně menší cenu a také bez nebezpečí krachu cestovní kanceláře -- zprostředkuje prostorový model sestavený experty ze San Diego Supercomputer Center a astrofyziky a umělci z nově otevřeného Haydenova planetária Amerického muzea přírodní historie. Pomocí záběrů Hubblova kosmického dalekohledu, stejně jako řady pozemních observatoří tak zrekonstruovali mlhovinu spolu s nejjasnějšími hvězdami. Některé z nich dokonce ještě obklopují pozůstatky zárodečné látky, tzv. proplydy -- protoplanetární disky.

Průlet, jenž trvá dvě a půl minuty, poskládalo na třicet tisíc počítačových záběrů, které vytvořilo superpočítačové centrum v San Diegu vybavené 900 procesory během dvanácti hodin. Animace je k dispozici buď ve formátu QuickTime (velikost 15 MB) nebo mpeg (velikost 29 MB). Není to málo, ale určitě stojí za to!

 Výlet začíná příletem k mlhovině, v jejímž centru září horké hvězdy Trapezu. Po půl minutě proletíte kolem středu -- všimněte si, že některé hvězdy obklopují ony proplydy. Jedná se o zámotky plynu a prachu, ve kterém snad mohou vznikat nové planety. Světlo mateřských stálic je však pro takové útvary značně nepřátelské a brzo je zcela zlikviduje. Stáří těchto útvarů proto nepřevyšuje milion roků. Obdobné je i stáří celé mlhoviny.

Poté se opět vzdálíte, aby se vzápětí schovali za jakýsi převis ve vyfouknuté bublině -- z pohledu ze Země jde o onen tmavý záliv Sinus Magnus. Následuje těsný průlet kolem Trapezu, minutu po začátku dokonce proletíte v těsné blízkosti jednoho z proplydů, které před několika roky objevil Hubblův kosmický dalekohled. Co se týká velikosti -- napříč měří zhruba sto miliard kilometrů, tedy osmkrát více než má naše Sluneční soustava.

Po této návštěvě zakroužíte nad M 42, která se vám pozvolna nastaví do konfigurace známé při pohledu ze Země. Okraje bubliny horkého plynu, které v chladném molekulovém mračnu vyfukují stálice Trapezu, lemují různé "hory" a izolované ostrovy. Radost pohledět. No a pak už se pomalu vrátíte zpět na naši planetu. Šťastný let!

Jiří Dušek
Zdroj: The San Diego Supercomputer Center, The American Museum of Natural History Hayden Planetarium a další.
 

V ohnisku: Planety

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 Jsou dnes ještě k něčemu kresby (eventuálně CCD snímky) planet jako je Mars, Jupiter či Saturn? "Jestliže je pozorovatel zručným a kritickým kreslířem (tedy zakresluje jen to, co spolehlivě vidí), pak soudím, že jeho ucelená řada pozorování Jupiteru (po celou opozici) má stále cenu. U Marsu rozlišení běžných dalekohledů obvykle nestačí k zachycení obvyklých meteorologických jevů. Užitečné mohou být tak jen studie zachycující např. vývoj globální prachové bouře," prozradil nám hned na úvod Zdeněk Pokorný z Hvězdárny a planetária Mikuláše Koperníka v Brně, který se v minulosti sledováním planet zabýval.

V průběhu první poloviny dvacátého století bychom skutečné odborníky zkoumající velká tělesa Sluneční soustavy spočítali na prstech jedné ruky. O poznání alespoň některých zákonitostí života sousedních světů se přitom velkou měrou zasloužili právě amatéři, kteří vysedávali u okulárů větších dalekohledů a pečlivě vykreslovali jemné detaily na drobných kotoučcích vlnících se pod náporem neklidné zemské atmosféry. Pak ale přišel Sputnik 1 a s ním i první meziplanetární sondy...

Najednou se zdálo, že kresby pořízené ze Země nemají žádný význam. Záběry z prolétajících observatoří oplývající množstvím detailů a fantastickou ostrostí a později i z déle pobývajících umělých družic tvrdě převálcovaly nepříliš nápadité skici amatérských kreslířů. Navíc padla i další hranice: Oko sice dokáže číhat na kratičké okamžiky, kdy se uklidní vzduch, a z neklidného obrazu vytáhne mnohem jemnější detaily než třeba fotografie, ale na druhou stranu -- kdo by mu z odborníků věřil. Chtěně či nechtěně si vymýšlíme a každá kresba je plná řady objektů, které ve skutečnosti neexistují... Marinery, Vikingy, Marsy, Veněry či Voyagery prostě zlikvidovaly pozemské pozorovatele.

 A tak je tomu i dnes: Amatéři už nejsou a nikdy ani nebudou hlavním zdrojem informací o dění na sousedních planetách. Jejich místo v této astronomické disciplíně nicméně stále ještě zrušeno nebylo. Vyjma červeného Marsu není a ještě hodně dlouho nebude žádná planeta pod nepřetržitou kontrolou umělých družic či alespoň kosmických observatoří na oběžné dráze Země. Všechny ty ohromující záběry, které překypují až rafinovaně komplikovanými detaily, vznikly většinou při krátkých, značně omezených návštěvách.

Pokud však chceme pochopit globální jevy na jednotlivých planetách, nemůžeme se omezit jenom na studium těchto krátkých momentek. Sebelepší záznamy dlouhé jeden, dva roky nám o atmosférických jevech řeknou pramálo -- hodláme-li poznat jednotlivé nuance, musíme využít i jiné zdroje. Byť ne tak pohledné.

Právě v tom je hlavní deviza nadaných amatérů. Profesionálové, kteří jsou rádi, když jednou za pár měsíců získají v konkurzním řízení několik po sobě následujících nocí, se z principu nemohou věnovat rutinnímu studiu. Vzhledem ke grantovým systémům by navíc riskovali nejen kariéru, ale v důsledku i ztrátu zaměstnání.

V minulosti proto celá řada profesionálů aktivně využívala záznamy zprostředkované amatéry. Do kampaně Mars Watch '88 známé společnosti The Planetary Society se zapojilo na pět stovek amatérů, kteří pořídili několik tisíc použitelných kreseb. Známá Jet Propulsion Laboratory běžně spolupracuje s dobrovolnými pozorovateli, jejichž fotografie i kresby pak slouží k sestavování podrobnějších map.

Na druhou stranu ale počet špičkových amatérů, kteří se spíše řadí mezi poloprofesionály, spočítáte na prstech jedné ruky. Za všechny jmenujme Američana Donalda Parkera či Jeffa Beishe, kteří díky několika grantům či sponzorským příspěvkům pozorovali Mars na Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile či na jiných místech.

Na jaká tělesa je tedy vhodné se zaměřit? Zdá se, že výhradně na Jupiter a Saturn. Na drobných kotoučcích Merkuru a Venuše, stejně jako na vzdáleném Uranu a Neptunu, nic zajímavého neobjevíte. A pokud ano, půjde nejspíš o fantazii, které jste poněkud popustili uzdu. Častý cíl menších dalekohledů -- Mars, je pro změnu v posledních letech pod důkladnou kontrolou pozvolna se rozrůstající rodiny umělých družic. Ovšem i tak se mohou vaše záznamy hodit -- k navázaní starších kreseb na moderní fotografie, navíc při nečekaném (a nemálo pravděpodobném) výpadku některé z nich mohou být docela žádaným zbožím.

Cennější jsou ale systematické portréty plynného obalu dvou největších planet Sluneční soustavy. Sonda Galileo, která je u konce svých sil, se vzhledem k poškození hlavní antény omezila jenom na vybrané záběry a k Saturnu dorazí Cassini až za tři roky. Amatérská pozorování tak mohou poskytnout důležité údaje nejen pro studium dlouhodobých změn, ale též o náhlých, nečekaných událostech, na které se pak zaměří sofistikovanější detektory. Názorným příkladem je asymetrická Velká bílá skvrna, která se zhruba v třicetiletých cyklech zjevuje v "mírných" šířkách planety Saturn. Stejně se objevují a vzápětí i mizí tmavé i světlé skvrny na Jupiteru.

Pokud si ovšem dáte tu práci a zkontrolujete si patřičné webovské stránky, ihned zjistíte, že o kresby -- byť sebelepší -- už nemá dneska nikdo zájem. Všechny projekty se omezují výhradně na CCD snímky. Ostatně není divu. I sériově vyráběná kamera, v kombinaci s dalekohledem o průměru mezi dvaceti a čtyřiceti centimetry totiž poskytuje vcelku slušné záběry. Z nich si přitom můžete vybrat ty nejostřejší, které nakonec pomocí dostupných algoritmů ještě doostříte. Ve výsledku tak získáte záběry s rozlišením až 0,8 úhlových vteřin na pixel. A to je skutečně dobré.

Jenže studuje dnes systematicky někdo dění v atmosférách velkých planet? Nebo se stále "jenom" analyzují záběry ze sond, eventuálně Hubblova dalekohledu? Odpovídá opět Zdeněk Pokorný: "Existuje několik center, kde se zpracovávají CCD snímky Jupiteru právě za účelem systematického sledování změn v atmosféře planety. K pozorování se používají dalekohledy o průměru 30 až 60 centimetrů. Tato mravenčí práce se zhodnotí možná za delší dobu (např. při testování různých teorií celkové atmosférické cirkulace planety), je ovšem stejně potřebná jako kupříkladu patrolní pozorování velkého souboru proměnných hvězd."

Sběrem dat se zabývá například americká Association of Lunar and Planetary Observers (ALPO). Zřejmě je ale nijak neanalyzuje a jejich čtvrtletní žurnál se většinou omezuje na suché, nic neříkající statistiky. Konkrétně o CCD záběry Jupiteru má pak zájem projekt New York State University -- The International Jupiter Watch (IJW).

resumé:
Pozorování planet je bezesporu zajímavé a pokud máte k dispozici trochu lepší dalekohled, může vést i k podrobné mapě atmosféry či povrchu některé ze sousedních planet. Pokud ale chcete přispět ke skutečnému odbornému výzkumu, nezbývá nic jiného, než si koupit dalekohled se CCD kamerou. Navíc musíte zvládnout techniku zpracování elektronických záběrů. Teprve pak bude mít o vaše pozorování zájem řada profesionálů.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje Z. Pokornému za pomoc při přípravě tohoto dílu seriálu "V ohnisku".
 

Konec jednoho měsíčního mýtu

Zprávy o zvláštním měsíčním "ohňostroji", které pochází z více než osm set let staré Canterburské kroniky, byly často přisuzovány vzniku měsíčního kráteru Giordano Bruno. Paul Withers z Arizonské univerzity tento názor jednoznačně vyvrátil.

 Nejtypičtějším útvarem na Měsíci jsou určitě impaktní (nárazové) krátery, které jeho povrch pokrývají v úžasném množství. Stáří těch nejmladších se pohybuje kolem stovky milionů let. Na Měsíci se tedy objevily v době, kdy naší planetě vládli spíš velcí plazi, než bytosti, které by vznik takových kráterů dokázali popsat a zachovat o tom zprávu pro následující generace. V mnoha populárních astronomických publikacích a časopisech se však setkáte s tvrzením, že jeden historický záznam vzniku velkého měsíčního kráteru přece jen existuje.

V roce 1976 objevil geolog Jack B. Hartung v kronice Gervase Canterburského záznam o velmi zvláštním pozorování z 18. června 1178. Ten večer se podle očitých svědků -- pěti mnichů -- úzký srpek mladého Měsíce zahalil podivným oblakem, který ho v jednu chvíli rozdělil na dvě části. Ze středu této oblasti údajně vystřelovaly žhavé uhlíky a jiskry. Dr. Hartung ze státní univerzity v New Yorku se domníval, že tento neobvyklý jev měl na svědomí dopad obřího meteoritu na měsíční povrch. Podle něj se jednalo o vznik kráteru s názvem Giordano Bruno.

Hartungova myšlenka zdaleka nebyla neoprávněná. Podle světlých paprsků, které tento dvaceti dva kilometrový kráter obklopují, by se totiž skutečně mohlo jednat o poměrně mladý útvar. Kráter Girodano Bruno se navíc nachází za severovýchodním okrajem Měsíce, čili blízko místa odkud údajně v osudný večer "vylétaly jiskry".

Nutno však dodat, že mnoho astronomů se na tuto příhodu dívalo skrz prsty. Měsíc byl starý jen 1,3 dnů, takže byl velmi málo nápadný a v době pozorování se musel nacházet jen nízko nad obzorem, kde je obraz našeho souseda silně deformován.

Nynější analýzy ukázaly, že vytvoření tak velkého kráteru se v roce 1178 mohlo jen stěží přihodit. Paul Withers z univerzity v Arizoně totiž zjistil, že při vzniku měsíčního kráteru o průměru 22 kilometrů by muselo naši Zemi zasáhnout 10 milionů tun vyvržené měsíční horniny. Během několika dnů po impaktu by tedy pozemskou oblohu rozzářilo kolem trilionu jasných meteorů.

Takový mimořádný meteorický déšť by určitě neunikl pozornosti tehdejších obyvatel Země. Kdyby k němu skutečně došlo, musel by být zaznamenán v evropských, arabských či asijských kronikách té doby.

 Withers současně vyvrátil i jeden důkaz, kterým Hartung vznik kráteru Giordano Bruno obhajoval. Pomocí přesných laserových měření, které započaly instalací koutových odražečů v sedmdesátých letech, se totiž zjistilo, že se Měsíc téměř neznatelně ale měřitelně chvěje jako zvon. Podle Hartunga našeho souseda "rozezněl" právě kráter Giordano Bruno, který z astronomického hlediska vznikl teprve nedávno, takže Měsíc se po tomto nárazu ještě "neuklidnil".

Withers však data z laserových měření prověřil a zjistil, že malé oscilace pocházejí z pohybů uvnitř měsíčního tělesa, nikoliv z epicentra na jeho povrchu. Na základě multispektrálních snímků kráteru Giordano Bruno pomocí sondy Clementine bylo navíc zjištěno, že jeho stáří musí být rozhodně větší než 800 let.

Co tedy vlastně před osmi sty lety pět mnichů vidělo? Těžko říct, existuje názor, že to byl pouze bolid -- jasný meteor -- v naší atmosféře, který se náhodou promítnul na měsíční disk. Jisté je, že to nebyl vznik velkého měsíčního kráteru.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle dubnového čísla Meteoritics a dalších zdrojů
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...