:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

325. vydání (21.3.2001 )

Foto NASA Minulý týden v pátek jsem byl spolu se svým (skoro) tchánem v sauně. A jelikož je tato ozdravná kůra v malém podjesenickém městečku chápána především jako společenská událost, protáhlo se sezení u piva, sekané, tlačenky a klobás až někam k půlnoci. Mezi rozborem komunální politiky, České televize, vstupu do Evropské unie i ryze praktických domluv, využilo pánské osazenstvo nakrátko moji poněkud netradiční specializaci a jalo se takříkajíc od pramene získat nějaké ty informace o Miru. Padaly otázky o geneticky zmutovaných plísních a houbách, které brzo zamoří celou naší planetu, o železném šrotu, jenž nás může zasypat, ale i o cenách takové vesmírné srandy a třeba i důvodech, jak je možné, že na nás tahle stanice může spadnout. Odpovídal jsem nejen pod náporem na devadesát stupňů rozpálené sauny, ale i několika orosených lahváčů. Ostatně, tyhle otázky jsem už v minulých dnech dostal mnohokrát…
Z dnešního úhlu pohledu mne začíná čím dál tím víc fascinovat nečekaný zájem o domlácený Mir. Stanice přece nad námi krouží už více než patnáct roků Nikdy přitom o ni příliš veliký zájem nebyl: ani v době jejích úspěchů, například návštěv amerických raketoplán, ani neúspěchů -- třeba srážky s lodí Progress v červnu 1997. (Mimochodem jenom pár dní předtím, než se zrodily Instantní astronomické noviny.)
Slovo Mir se v médiích začalo skloňovat až posledních týdnech. Dokonce, což byla věc nevídaná, k nám na hvězdárnu chodily desítky, ne-li stovky lidí, kteří si ji chtěli prohlédnout na vlastní oči. Dokonce i dnes jsem na několik telefonátů, dožadujících se okamžik přeletu, odpovídal. Čím to je? Málo jsme o ni -- tedy my pracovníci hvězdáren -- mluvili? Máme vnitřní odpor ke všemu ruskému/sovětskému? Nebo je nám líto důvěrně známé věci, jejíž existenci jsme tak nějak podvědomě tušili a nyní se s ní nechceme rozloučit? Nevím. Každopádně pozdravuj na druhé straně, Mire!

Jiří Dušek

 

 

 

Minuta ticha za mrtvý Mir

a řada fotografických záběrů k tomu.

Zdroj: Foto AP, BBC, Mafra a další
 

Ohnivé finále

"Orbitální stanice Mir dokončila svůj triumfální let, jenž nemá v historii letů s lidskou posádkou obdobu a který lidstvo stále ještě zcela nedocenilo," tak znělo po sedmé hodině našeho času poselství komentátorů v ruském řídícím středisku nedaleko Moskvy.

 Přes všechny nepříjemné nehody a závady stanice poslední příkazy vykonala na jedničku a svoji vlastní likvidaci provedla přesně podle plánu. Třetí a poslední korekce dráhy, která poslala Mir na sestupovou dráhu, začala v 6 hodin a 7 minut. Motory dopravní lodi Progress přitom hořely 22 minut a 15 sekund. A pak už to šlo jako po másle.

V 6 hodin 45 minut se stanice dostala do kritické výšky sto kilometrů, kde pod náporem houstnoucí atmosféry začal její rozpad.

V 6:49 se nacházela 90 kilometrů vysoko -- tehdy odpadly sluneční panely a začala se tavit izolace. O dvě minuty později se začaly rozpadat i jednotlivé moduly, jejichž hořící trosky směřovaly přesně doprostřed plánované oblasti 40. stupně jižní šířky a 160 stupně západní délky.

V 6:55 se Mir nacházel 50 kilometrů vysoko. Jeho trosky se pohybovaly rychlostí 1400 kilometrů v hodině a za další minutu už dosáhly výšky jenom 39 kilometrů. O tři minuty později, v 6 hodin a 59 minut našeho středoevropského času, narazily na vodní hladinu. V tomto okamžiku skončila existence patnáct roků staré orbitální základny a vlastně i čtyřicet roků samostatné a velmi prestižní prezentace Sovětského svazu a dnešního Ruska.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com, RSA a další
 

Pátek 23. března v sedm ráno

Ruská orbitální stanice Mir dostala nečekaně jeden den k dobru: Díky málo řídké atmosféře zanikne nad Tichým oceánem v pátek, kolem deváté hodiny ranní moskevského času.

 Skutečně je to tak. Balističtí experti Střediska kosmických letů a Keldyšův institut aplikované mechaniky rozhodli, že ke stažení z oběžné dráhy dojde v pátek 23. března. První z korekčních manévrů začne hodinu a půl po půlnoci našeho času.

Podle definitivního strategického plánu, se kterým již souhlasil jak provozovatel Miru Ruská kosmická korporace Energija, tak i Ruská letecká a kosmická agentura (Rusaviacosmos), bude další úprava následovat po jednom obletu naší planety, zhruba o dvě hodiny později. Základna se pak místo téměř kruhové dráhy ve výšce 220 kilometrů bude pohybovat po mírně protáhlé, která ji zanese až 120 kilometrů k zemskému povrchu.

K poslední korekci dojde po dalších dvou obletech kolem Země. Dopravní loď Progress, na zorientovaném Miru na čele letu, zažehne v 6:09 našeho času někde nad Středozemním mořem hlavní motor a silou tří kilonewtonů tak po deset minut hoření zajistí zrychlení 0,003 G.

Rychlost stanice poklesne o dvacet metrů za sekundu a Mir se dostane na dráhu, která ho zanese do výše pouze padesát kilometrů nad vybranou dopadovou oblastí. Manévr budou sledovat ruské pozemní stanice, jako poslední se s ní rozloučí technici v Petropavlosku na Kamčatce. Pak už bude jeho pokles rutinně kontrolovat pouze Americké kosmické velitelství.

Řídící středisko je samozřejmě připraveno na řadu krizových situací. Kdyby například vypověděl službu hlavní počítač, převezme jeho funkci ihned počítač na lodi Progress. Zvolená dráha navíc dovoluje dvacetičtyřhodinový odklad.

Ruku v ruce s klesající výškou poroste hustota zemské atmosféry (každých 27 kilometrů se zvětší dvakrát). Orientační systém tak při letu nad rychle ztratí vládu nad Mirem, který začne volně rotovat (mpeg, 4,1 MB).

Nezadržitelný nápor vzduch začne současně jednotlivé části základny ohřívat. Lehké sluneční panely se proto ulomí a vzápětí i vzplanou ve výšce zhruba 80 kilometrů. Brzo je budou následovat další zařízení umístěná na povrchu: antény, navigační senzory, kotevní anténa Kursk, malý dálkový manipulátor a řada orientačních trysek.

Spojení mezi jednotlivými hermetickými moduly díky své pevnosti povolí ve výši asi padesát kilometrů. Každý z nich se začne rychle rozpadat a stane se tak hlavním zdrojem trosek, které dopadnou až na zemský povrch. Ohnivý let, kdy se zahřejí až na tisíc pět set stupňů, pravděpodobně přežijí nejrůznější tlakové nádrže, raketové motory, titanové nosníky a těžké setrvačníky z gyrodynů. Laboratorní vybavení, hliníkové výrobky a další drobné věci ovšem vezmou za své.

Zhruba 35 tun z původní 137 tunové základny proto zasypou oblast o šířce dvě stě až tři sta kilometrů podél dráhy letu v délce zhruba šest tisíc kilometrů uprostřed mezi Novým Zélandem a pobřežím Chile. Na našich hodinkách bude krátce před sedmou hodinou ranní.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com, Spacer.com a další
 

Cesta k Miru

Ruská orbitální stanice Mir to má (skoro) za sebou a její nástupce -- Mezinárodní kosmická stanice (skoro) před sebou. Na čem stojí základy této dvě podivuhodné základny? Podívejme se nejdříve na "ruskou" stranu.

 Na sklonku sedmdesátých let se sovětský svaz ocitl na zásadní křižovatce. Zatímco Američané hopkali po Měsíci, Rusové cestu k našemu nejbližšímu sousedovi -- díky zmatkům, zákulisním bojům i celkové neschopnosti byrokratického státního aparátu vzdali. V nepříjemné atmosféře, olemované katastrofickými explozemi nespolehlivých raket, tak nečekaně vznikla půda pro zcela originální projekt: orbitální stanici, která by umožnila dlouhodobý pobyt několika kosmonautů.

"Orbitální stanice se začala vyvíjet v OKB-52 pod vedením V. N. Čeloměje 12. října 1964 jako Orbitalnaja pilotirujemaja stancija (OPS), v roce 1967 byl schválen projekt pod názvem Almaz. Úkolem bylo vytvořit dobře vybavené kosmické pracoviště pro sledování povrchu Země a vojenských cílů. V roce 1970 byla hotova výroba konstrukce dvou letových exemplářů a pokračovalo jejich osazování přístroji," prozradil nám v dávném rozhovoru Marcel Grün, dnes ředitel pražské hvězdárny a planetária.

"Avšak pod tlakem ministerstva všeobecného strojírenství byla v té době dokumentace i část rozpracovaných systémů předány Centrální konstrukční kanceláři Strojírenství (CKBM) a její první pobočce (kde kraloval Koroljovův nástupce akademik Mišin), a tam během jediného roku postavili zařízení DOS -- Dolgovremennuju orbitalnuju stanciju (jiné označení 17K). Lišila se přechodovým úsekem, předním modulem se stykovacím zařízením pro přijetí lodí Sojuz a zadním, kde byl motorový úsek z téže lodi. Rovněž byly instalovány čtyři malé sojuzovské panely slunečních baterií a mnohem chudší přístrojové vybavení."

 "Tento postup přinesl urychlení termínů a posílil 'civilisty', avšak znamenal jen polovičaté řešení některých technických problémů a vedl k souběžnému vývoji dvou variant, stavěných v Chruničevových závodech. Protože v té době však nebylo možné řídit lety dvou stanic současně, bylo nutné vypouštět střídavě civilní a vojenskou verzi stanice, přičemž k oběma startovaly stejné transportní lodě Sojuz (větší transportní loď, vyvíjená v OKB-52 nebyla nikdy použita jako pilotovaná)."

A tak se devatenáctého dubna 1971 prostřednictvím rakety Proton dostala do výšky zhruba dvě stě kilometrů první orbitální stanice (DOS-1) na světě:. Krátce před startem na ní dokonce přibylo i jméno "Zarja", tedy Záře. Komunističtí aparátčíci však proti tomuto křtu zakročili: Stejné jméno měla i první čínská družice a stejné bylo kódové označení pro Centrum letové kontroly (Centr Upravljenija Poljotom). Oficiálně se tak mluvilo o Saljutu 1 (v překladu "pozdrav").

Modul měřil na délku 15,8 metru, v největším průměru 4,15 metru a poskytoval obytný prostor o objemu devadesát metrů krychlových. Fakticky ho poskládaly subsystémy lodi Sojuz a hardware pro větší komponenty vyvinutý v rámci vojenského projektu Almaz. Každá stěna měla jinou barvu: světlo, tmavě zelenou, jablečnou a žlutou. To usnadňovalo orientaci.

První posádka se k základně vydala hned o čtyři dny později. Šatalov, Jelisejev a Rukavišnikov na palubě Sojuzu 10 se sice k Saljutu připojili, avšak pro mechanickou závadu nemohli na stanici přestoupit. O dva dny později se proto s nepořízenou vrátili zpět na zemi.

 Naštěstí byl ale spojový mechanismus na základně v pořádku, proto se trojice Dobrovolskij, Volkov a Pacajev sedmého června stala prvními stálými osadníky. Kosmoplavci zde strávili dvacet tři plodných dní: Kromě biologických experimentů si hráli s gama teleskopem, astronomickým dalekohledem, aparaturou na studium ionosféry a řadou dalších... Bohužel při návratu došlo k tragédii. Při sestupu k zemi došlo k selhání odvzdušňovacího ventilu a tedy i poklesu tlak v pilotní kabině. Kosmonauti oblečeni v lehkých skafandrech se udusili a v kazachstánské stepi přistáli už mrtví.

Studená sprcha vedla k přestavbě dopravních lodí Sojuz. Nadále s ní létali už jenom dva lidé, oblečeni v těžkých, hermetických skafandrech. Nechtěná nehoda -- jak už bývá zvykem -- tak zásadním způsobem vedla ke zvýšení bezpečnosti budoucích výprav.

Za Saljutem 1 následovaly po vynucené přestávce další tři základny -- všechny neúspěšné. Tzv. DOS 2, ve skutečnosti vojenská stanice Almaz-1, startoval 29. července 1972, ale pro havárii druhého stupně nosné rakety se nedostal ani na oběžnou dráhu.

Pod názvem Saljut 2 tak startoval 3. dubna 1973 další Almaz, avšak už třináctý den letu došlo k dehermetizaci stanice a následném výpadku všech systémů -- zřejmě pro explozi motorového bloku. Zajímavé je, že tentýž den vyšel v sovětském časopisu Nauka i znjan rozhovor s akademikem Borisem Petrovem. Předpovídal v něm brzké ustavení stanice na oběžné dráze kolem Měsíce a vícemodulové základny pro až 120 lidí...

 "Ani DOS-3 nezazářil: startoval 11. května 1973 a zůstal skryt pod názvem Kosmos 557," dodává opět Marcel Grün. "Pro poruchu systému orientace došlo k předčasnému vyčerpání paliva tohoto systému a místo zvýšení dráhy stanice shořela v atmosféře." Zlí jazykové tvrdí, že KGB považovala selhání za sabotáž. Olej do nepříjemného vyšetřování navíc 14. května 1973 nalil i americký Skylab. Na oběžnou dráhu se pomocí rakety Saturn sice dostal s několika pořádnými šrámy, nakonec se ale všechny tři plánované výpravy podařilo zorganizovat. O tom někdy příště.

Saljutem 3 se nakonec 25. června 1974 stal vojensky zaměřený Almaz 2. Tentokráte se na něj dokonce dostavili i první osadníci -- Pavel Popovič a Jurij Arťuchin, kteří pomocí řady detektorů sledovali po dva týdny vybrané cíle na zemském povrchu. Zdejší kamera Agat měla ohniskovou vzdálenost deset metrů! Ty nejdůležitější záběry přitom kosmonauti vyvolávali přímo na stanici a pomocí scanovacího televizního systému posílali ihned na Zemi. Celou proceduru přitom zvládli za méně než půl hodiny. Zbývající negativy ukládali do návratového pouzdra.

Při druhém pilotovaném letu se v srpnu ovšem setkání zase nepodařilo. U Sojuzu 15 dokonce selhalo automatické řízení setkávacího manévru, vzájemná rychlost obou těles se zvětšila až na 72 kilometrů v hodině a hrozila reálná srážka. Naštěstí loď s Genadijem Sarafanovem a Lvem Deminem Saljut 3 zhruba o čtyřicet metrů minula. Další let už probíhal jen v bezpilotním režimu a devadesát dní od startu se od stanice oddělilo přístrojové pouzdro s výsledky některých měření. Umělá družice i hmotnosti necelých dvacet tun tak zanikla nad neobydlenými oblastmi Pacifiku.

Civilní Saljut 4 už pracoval prakticky bez problémů. Do výšky asi 340 kilometrů se dostala v 26. prosince 1974 a na palubě se vystřídaly nejen dvě posádky, ale ke stanici se v bezpilotním režimu připojil i Sojuz 20 -- názorně tak demonstroval potenciál orbitálních základen.

 Zajímavým doplňkem byl například jakýsi fax, který umožňoval řídícímu středisku nahoru posílat tištěné instrukce, či rotoped s dynamem, jenž pracoval jako dodatečný zdroj elektrické energie. Bočním průlezem pak kosmonauti ve skafandrech mohli vystupovat ven do volného prostoru.

První dvojice kosmonautů pobývala na Saljutu od 10. ledna 1975 celých 29 dní. Věnovali se především astrofyzikálním studiím, k dispozici byl třeba sluneční dalekohled o průměru 25 centimetrů vybavený spektrografem. Počátkem dubna je měl vystřídat V. Lazarev a O. Makarov. Pro závadu druhého stupně však řídící středisko ve čtvrté minutě muselo start přerušit. Kosmonauti nouzově přistáli v podhůří Altajského masivu, avšak při záchranném manévru přežili téměř smrtících 21 G!

Druhou posádkou se tak stal až P. Klimuk a V. Sevasťjanov, kteří základnu opustili po 62 dnech. O tři měsíce později se k Saljut 4 připojil Sojuz 20, na jehož palubě bylo malé zoo tvořené želvami, rostlinami, semeny, muškami Drosophila). Návratová kabina na zemi úspěšně přistála v polovině února 1976.

Pikantní informací je fakt, že po řízeném zániku v únoru 1977, dostal šéfkonstruktér Jurij Semjonov a jeden z techniků V. Morozov, jedno z nejvyšších sovětských vyznamenání "Hrdina socialistické práce". A to i přesto, že Morozov nebyl členem komunistické strany...

"Saljut 5, uvedený na oběžnou dráhu 22. června 1976, byl opět vojenský Almaz 3." Komentoval další děj Marcel Grün. "Startovaly k němu tři posádky, z toho druhé se nezdařilo setkání. Rozpracovaný Almaz 4 se dvěma stykovacími uzly už nestartoval a pilotovaný program byl roku 1978 zrušen. Pokračoval však vývoj bezpilotní varianty."

 Neúspěšný Sojuz 23 přitom zažil poměrně nepříjemné přistání. Kabina s dvojicí kosmonautů dosedla na zamrzlou hladinu jezera Tengiz. Nečekané, první sovětské přistání na vodní hladině, navíc zkomplikoval mráz až mínus dvacet stupňů a silná sněhová bouře.

Zatímco vojenské základny -- vybavené silnými dalekohledy, radary a ve fantazii konstruktérů i nejrůznějšími zbraněmi -- šly k ledu, civilní stanice přišly ve druhé generaci. "Zprávy o osobním vyzbrojení velitelů nepovažuji za pravdivé, k ničemu by to nebylo. Rychlopalný letecký kanón konstrukce A. E. Nudelmana však v projektu Almazu skutečně byl -- jako příp. obrana při potenciální snaze Američanů stanici podrobit kontrole. O útočném významu nemůže být řeč -- Almaz měl na oběžné dráze velmi omezené manévrovací možnosti. Šlo o ruskou reakci na některé tehdejší americké úvahy ohledně inspekce družic." Dodal věrohodnosti na této informaci opět Marcel Grün.

Další stanice Almaz už startovaly v bezpilotním režimu. Jejich hardware se později přetavil v družice pro dálkový průzkum Země, jejichž výsledky se dokonce poskytují na komerční bázi.

Saljut 6 se do vesmíru zavěsil 29. září 1977. Oproti předchozím základnám měl nový systém orientace, stabilizaci i korekce dráhy a především dva spojové uzly. To umožnilo vysílat do vesmíru kromě základní posádky i návštěvy a zásoby pomocí nepilotovaných lodí Sojuz, překřtěných v této modifikaci na Progress. Důležitým úkolem krátkých návštěv byla i výměna Sojuzů. Vraceli se totiž s lodí, se kterou přiletěla předcházející posádka. Na vnější straně základny byly navíc tři panely slunečních baterií, které se automaticky natáčely za Sluncem.

 Efektivita veškerých operací se rapidně zvýšila. Kromě pěti dlouhodobých posádek jsme se tak dočkali i jedenácti krátkodobých návštěv (3-12 dní), často mezinárodních v rámci socialistického projektu Interkosmos. Jako první byl na řadě Vladimír Remek, následován Polákem, Východním Němcem, Bulharem, Maďarem, Vietnamcem, Kubáncem, Mongolem a Rumunem Ke stanici se se zásobami připojilo i několik Progressů.

Kosmonauti prováděli běžné experimenty, ale instalovali též kosmickou sprchu, tavící pec, radioteleskop o průměru deset metrů k mapování Mléčné dráhy apod. Úspěšně se otestoval i přelet stanice z jednoho uzlu ke druhému.

Saljut 6 byl skutečně velmi úspěšná stanice, která několikanásobně překonala plánovanou délku provozu. V pilotovaném režimu byl celkem 676 dní, po opuštění lidmi v dubnu 1982 se se stanicí navíc spojil Kosmos 1267. Šlo o prototyp modulu budoucích základen.

Když ta tahle umělá družice 29. července 1982 zanikla v zemské atmosféře, měli Sověti už tři měsíce k dispozici Saljut 7. Novinkou byla především možnost, instalovat na jejím povrchu další sluneční panely, což samozřejmě zvětšovalo dodávku důležité energie. Konstruktéři také doufali, že pomocí modulu Kvant 1 k základně připojí i tzv. gyrodymy, které umožňují měnit orientaci bez použití paliva.

Zdržení ve vývoji však tuhle novinku odstavilo až pro Mir. Pikantním doplňkem byly i dvě přenosné UV lampy pro dezinfekci stanice před množícími se bakteriemi.

 Přesto všechno se Saljut 7 dočkal čtyř dlouhodobých a pěti krátkodobých posádek. Hned první dvojice přitom z odpadkové jámy v květnu 1982 vypustila malou radioamatérskou družici Elbrus. Celou událost pak Sověti prezentovali jako první start komunikačního satelitu z orbitální stanice.

Nejvíc užitku však technici -- paradoxně -- získali díky závadám Saljutu 7. Jeden srpnový den roku 1983 například začal z potrubí, zřejmě poškozeném dopadem meteoritu, unikat palivo. Posádka během výstupu do kosmického prostoru kritické místo později nejen našla, ale také ho speciální propojkou také odstranila. Jenom pár dní předtím se pro změnu s kouskem částice roje delta Aquarid či obyčejným smetím setkalo jedno z okének. Událost po sobě zanechala čtyřmilimetrový kráter.

Jedenáctého února 1985, v době kdy Saljut 7 neobývali kosmonauti, přestala stanice komunikovat s pozemním řídícím střediskem. Jedinou možností jak ho sledovat, tak zůstaly výkonné vojenské radary. Komunistický deník Pravda ovšem vydal poněkud jinou zprávu: "Vzhledem ke skutečnosti, že byly na Saljutu 7 dokončeny všechny plánované úkoly, byla stanice deaktivována a pokračuje v letu v automatickém režimu."

 V červnu se však zcela bezprecedentně k Saljutu 7 vydal Vladimír Džanibekov a Valerij Saviňuch. Během přibližování zjistili, že jsou sluneční panely stanice zcela náhodně orientovány. Nakonec se ale s pomocí laserového dálkoměru a ručního řízení s družicí spojili. Když vstoupili do vnitřních prostor, zjistili, že zde nesvítí světlo, nefunguje rádio a zásoby vody zmrzly.

Kosmonauti, tlačeni nedostatkem vlastních zásob jídla a vody, rychle obnovili práci jednotlivých systémů. Na podzim roku 1985 se dokonce k Saljutu připojil modul Kosmos 1686 s řadou vědeckých experimentů. Úspěch pokazilo jenom onemocnění Vladimíra Vasjutina (cítil se vyčerpaný a trpěl značnými bolestmi břicha), který se 13. listopadu vrátil předčasně na zem.

V té době se ale na Bajkonuru chystala ke startu nová základna. A nebyl to Saljut. Dvacátého února 1986 Svaz sovětských socialistických republik oznámil existenci Miru.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com, Malá encyklopedie kosmonautiky, NASA
 

Náhodné setkání

Hubblův kosmetický dalekohled se podíval na centrální část galaxie M 82 ze souhvězdí Velké medvědice a nalezl docela zajímavé věci.

 V nenápadném zákoutí Velké medvědice, v místech, kde se většinou mezi hvězdy kreslí její sympatický čumák, najdete dvě drobné mlhavé skvrnky: Galaxie M 81 a M 82. Podle dochovaných záznamů je 31. prosince 1774 objevil Johann Elert Bode, německý astronom a autor velmi pěkného atlasu: "...jsme našel, s dalekohledem sedm stop dlouhým, dvě malé mlhavé skvrny méně než 3/4 stupně od sebe, nedaleko hlavy Velké medvědice, a poblíž východní hvězdy 'd' v jejím uchu. Skvrna alfa (= M 81) se jevila více méně kruhová a ve středu měla husté jádro, druhá beta (= M 82) byla slabší a protáhlá." Na paměť objevitele se tak tu a tam této skupince říká Bodeho mlhoviny.

Astrofyzikální záznamy prozrazují, že obě galaxie mají společného víc než jenom shodné místo u čumáku vesmírné medvědice. Jde o dva hvězdné ostrovy, které obíhají kolem společného těžiště. Byť v astronomicky dlouhé době. M 81, M 82 a několik dalších totiž tvoří malou skupinu galaxií vzdálenou asi 12 milionů světelných roků.

Obě soustavy se tak v průběhu milénií zásadním způsobem pozměnily. Gravitační vazba u větší stimulovala vznik nádherných spirál (M 81), u druhé naopak vedla ke zborcení původně diskové galaxie a vzniku na první pohled roztrhané soustavy (M 82). "Poslední přiblížení nastalo zhruba před šesti sty miliony roky a trvalo zhruba sto milionů roků," ukazují závěry studie britských astronomů.

V temných mračnech galaxie M 82 se tak výrazným způsobem stimulovala řada hvězdných porodnic. Hubblův kosmický dalekohled pomocí záběrů v infračerveném a viditelném světle odhalil na stovku mladých, velmi kompaktních skupin hvězd, někdy též označovaných jako superhvězdokupy. Právě ony umožnily datovat poslední velké otřesy v této zvláštní soustavě. Většina ze stálic přitom skončí explozí supernovy -- odhaduje se, že zde v průběhu posledních deseti milionů roků zaniklo několik milionů hmotných stálic. Ty nejstarší hvězdy tak naznačují, kdy došlo k počátku masivního obrození. Navíc, rozpínající se obálky supernov v bezprostředním okolí podporují tvorbu nových stálic a tak i přiživují okolní porodnice.

"Je velmi pravděpodobné, že se překotná tvorba nových hvězd odehrála právě v těchto koncentrovaných kupách," komentoval některé závěry studie Richard de Grijs. "My se přitom domníváme, že se vlastně jedná o velmi mladé, kulové hvězdokupy." Tedy velmi staré objekty, které tvoří ozdobu také naší Galaxie.

Inu, jak je vidět, všechno zlé, je pro něco dobré. Původní podoba relativně malé, leč spirální galaxie M 82 sice při průletu M 81 vzala za své, ale na druhou stranu tak zavdala docela masivní populační explozi nových hvězd.

Jiří Dušek
Zdroj: STScI News a další
 

Energetická abeceda pro začátečníky

Odmítání rizik spojených s jadernou technologií je hloupé, sobecké a nemorální -- píše fyzik z Masarykovy univerzity

Jsem rozhodným zastáncem jaderné energetiky. Přestože se snažím chápat obavy, které tato technologie budí, stěží nacházím jejich racionální jádro. Jistě, lidé velmi odlišně vnímají riziko. Ale soudný člověk by se měl obávat těch nejnebezpečnějích věcí. Proto vidím značnou dávku nerozumu v argumentaci, která zdůrazňuje jedno riziko, aniž by uvážila rizika jiná.

S rozvojem civilizace se výrazně změnilo spektrum rizik, která nás ohrožují. Nemusíme se bát divoké zvěře ani dnes dobře léčitelných, a tedy banálních chorob. S příchodem zimy na nás už nepadá nejistota, zda ji přežijeme. Pohodlí, relativní bezpečí a rozvinutá lékařská péče však není zadarmo. Za luxus rychlé a komfortní dopravy platíme mrtvými na silnicích (cca 1400 obětí v ČR ročně) a znečištěním životního prostředí. Kdybychom snížili maximální rychlost v obci na 30 km/h a na dálnicích na 70 km/h, jistě by počet obětí klesl současně s poklesem emisí (při vhodné konstrukci vozidel). Proč to neuděláme? Asi toto riziko akceptujeme. Stojí nám to za to. Hlavním zdrojem energie lidstva je spalování fosilních paliv (uvádí se až 90 %). To však může vést ke globální katastrofě (skleníkový efekt) a vyčerpání zdrojů surovin pro chemický průmysl v každém případě způsobí našim potomkům nemalé problémy. Myslím, že nejdůležitější ekologický úkol je maximální omezení spalování fosilních paliv. A jaké jsou jiné možnosti?

Co zmůže Slunce
Tzv. alternativní zdroje prokazatelně nejsou s to nahradit spalování fosilních paliv. Množství energie dopadající ze Slunce na povrch Země je gigantické. Není však snadné je využít k výrobě elektřiny. Jedinou reálnou možností je fotovoltaický jev. Fotovoltaiku lze jistě provozovat jako hobby, pokud si však někdo myslí, že tím přispívá k ochraně přírody, velice se mýlí. Výroba slunečních panelů není k přírodě tolerantní: za sedm let solární článek vyrovná pouze tu část energie, která byla spotřebována při jeho výrobě. Pokud takový nadšenec použije pro skladování energie olověné akumulátory, škodí pravděpodobně přírodě více než ten, který umývá auto v horské říčce. Názorný příklad: Pokud bychom chtěli nahradit roční produkci 1000MW bloku elektrárny, museli bychom v ČR pokrýt 60 km2 plochy fotovoltaickými články. Lze odhadnout, že by k tomu bylo potřeba asi 100 000 tun křemíku. Odhadneme-li dobu výstavby na 10 let, museli bychom mít továrnu s roční produkcí 10 000 tun křemíku. I kdyby tato továrna pracovala neustále, přesto by díky omezené životnosti článků po cca 20 - 30 letech pouze obnovovala panely a výkon elektrické energie ze slunečních panelů by pravděpodobně nepřesáhl 2000 - 3000 MW (středováno za celý rok). Přitom asi čtvrtina energie vyrobené solárními panely by byla spotřebována jen touto jedinou továrnou.

Je naivní se domnívat, že bychom takto vyráběli elektřinu bezpečně a ekologicky čistě. Polovodičový průmysl pracuje s velmi toxickými a nebezpečnými látkami. Představu o tom, jak velkou továrnu bychom museli provozovat, poskytne následující srovnání: Všichni současní světoví výrobci křemíkových desek by dohromady potřebovali na výrobu 60 km2 slunečních panelů více než dvacet let. Je tedy zřejmé, že velkovýroba energie ze slunečního záření je nepřijatelná, nejen z ekonomických, ale hlavně z ekologických důvodů.

Další alternativy: vítr, voda a biomasa
Jednoduchým výpočtem zjistíme, že za ideálních podmínek a při rychlosti větru 5 m/s má větrná elektrárna s průměrem rotoru 50 m výkon 60 kW. Kdybychom chtěli takto nahradit jen jeden 1000MW blok, museli bychom postavit 17 000 takových větrných elektráren. Při rozmístění do čtvercové sítě na našem území by hrana čtverce měřila asi 2 km. Ekologové by byli první, kdo by protestoval. A měli by moji podporu. Voda, to jsou v myslích ekologů zejména malé vodní elektrárny. Jejich potenciál je však velmi závislý na přírodních podmínkách a u nás je téměř zanedbatelný - asi 200 MW trvalého výkonu (2 % potřeby státu).

A biomasa? Potenciál biomasy je u nás poměrně velký, přibližně se rovná polovině spotřeby elektrické energie. To ale neznamená, že je možné z biomasy tuto polovinu vyrobit. Kvůli omezené účinnosti parních turbín bychom uspokojili asi šestinu potřeb elektrické energie. Potenciál biomasy je však spíše v produkci tepla, kde je schopen pokrýt asi pětinu spotřeby. Spalování biomasy je neutrální vzhledem k emisi CO2 a lze je lehce přizpůsobit okamžité potřebě. Bohužel se biomasa u nás podílí na výrobě tepla zanedbatelným dílem. Je totiž jednodušší i levnější otočit termostatem u plynového kotle a o nic jiného se nestarat. Všechny alternativní zdroje využívají energie, která je velmi málo koncentrovaná -- je tedy třeba ji sbírat z velkého objemu nebo plochy.

Lze těžko očekávat, že rozvoj technologie na tomto principiálním omezení něco změní. Vždy bude třeba vyrobit alternativní elektrárny obrovských rozměrů nebo množství, což nebude laciné finančně ani ekologicky. Tok energie z většiny alternativních zdrojů je navíc velmi nerovnoměrný a lidstvo dosud nevyřešilo problém relativně bezpečného a čistého skladování energie. Jen z tohoto důvodu je nasazení alternativních zdrojů ve větším měřítku zatím zcela nepřijatelné. Zatím skutečně neexistuje a dlouho nebude existovat -- jiná náhrada za klasické tepelné elektrárny než elektrárny jaderné. Tento fakt lze doložit na základě několika všeobecně dostupných údajů a středoškolské fyziky. Ten, kdo přesto hledá v alternativních zdrojích argumenty proti jaderným elektrárnám, buď neví, o čem mluví, anebo spoléhá na to, že to nevědí ti, které oslovuje.

Šetřit se musí každopádně
Zcela souhlasím s tím, že energií je třeba šetřit a jedním z důvodů, proč to lidé nedělají, je její nízká cena. Je třeba, aby cena energie odrážela nejen výrobní náklady, ale v případě fosilních paliv i fakt, že se nenávratně spotřebovává přírodní bohatství a zvyšuje riziko celoplanetární katastrofy. Pokud bychom takto počítali cenu energie z fosilních zdrojů, těžko by elektrárny spalující uhlí, plyn nebo ropu mohly konkurovat elektrárnám jaderným. I energie biomasy by se stala konkurenceschopnou.

Problém je však ještě jinde. Jen menší část fosilních paliv spotřebováváme na výrobu elektřiny. Srovnatelné množství spalujeme v autech a asi dvojnásobek při vytápění budov a ohřevu vody. Zde by mohly nefosilní (jaderné) zdroje sehrát významnou roli. Pokud to myslíme s omezením spalování fosilních paliv vážně, jsou i tři Temelíny málo. Technicky je velmi snadné topit a ohřívat vodu elektřinou, navíc to přináší značný komfort pro uživatele. Vytápění a ohřev vody má obrovský potenciál akumulace energie v době mimo energetické špičky, je bezpečný a zcela ekologický. V zimních měsících by bylo možné jen v domácnostech "uschovat" produkci všech našich současných elektráren za celou noc, čímž by se vyřešil hlavní problém velkých jaderných elektráren -- stabilizace rozvodné soustavy při konstantním zdroji energie a nerovnoměrném odběru. Lze také očekávat, že se v budoucnosti podaří vyřešit problém "skladování" energie, například elektrolytickým rozkladem vody na vodík a kyslík s následným spalováním vodíku v palivových článcích nebo spalovacích motorech. Pak by okamžité přebytky elektrické energie mohly být využity k výrobě vodíku, který by se stal palivem v dopravních prostředcích.

Měli bychom si rychle uvědomit, jaké bohatství je uloženo ve fosilních zdrojích a jaké nebezpečí může vyplynout z jejich spalování. "Ekologická daň" uvalená na fosilní paliva by mohla být využita na vývoj technologií zpracování jaderného odpadu, zateplení budov, čističky odpadních vod a využití alternativních zdrojů všude tam, kde je to ekonomicky a ekologicky únosné.

Jaderný odpad - kapitál pro příští generace
Existence nebezpečného jaderného odpadu je pravděpodobně nejsilnějším argumentem odpůrců jaderné energetiky. Často můžeme slýchat prohlášení jako "Dosud nebyl vyřešen problém jaderného odpadu" nebo "Nesmíme zanechat potomkům starost o jaderný odpad". První větu je v jisté interpretaci možné považovat za pravdivou, ovšem ti, kteří ji vyslovují, se snaží jí podsouvat jiný výklad. Máme technicky připravenu alespoň jednu metodu na likvidaci vyhořelého jaderného paliva -- trvalé uložení.

To, že s jedinou výjimkou zatím trvalá úložiště nebudujeme, má dva důvody: vyhořelé palivo je třeba několik let chladit, a dočasně se proto ukládá do vodních bazénů v blízkosti reaktoru. Později se přemísťuje do meziskladů, nejčastěji přímo v areálu jaderné elektrárny, kde zůstává 40 až 50 let. Nepřehlédnutelná je i skutečnost, že vyhořelé jaderné palivo je cennou surovinou. V dnešních reaktorech jsme schopni využít jen 5 % energie. Není škoda vyhořelé palivo izolovat od biosféry a nedat našim potomkům šanci je využít? V současnosti se vyvíjí metoda transmutace jaderného odpadu, která by problém s jeho likvidací definitivně vyřešila. Transmutace je metoda, při které se produkty štěpení s dlouhým poločasem rozpadu mění na jiné prvky s poločasem rozpadu mnohem kratším. Tyto produkty pak již není nutné izolovat po velmi dlouhou dobu od živé přírody. Zařízení navíc produkuje energii podobně jako atomový reaktor, a může tedy při své činnosti vyrábět elektrický proud. Je pravděpodobné, že bude možné "spalovat" také v přírodě hojnější uran U 238 a zejména thorium, jehož jsou na světě obrovská ložiska. Zásoby těchto prvků by stačily pokrýt potřeby lidstva na desetitisíce let. Míra úspěchu je v tomto případě přímo úměrná míře odvahy a rozhodnosti vykročit tímto směrem.

Nemyslím, že by lidstvo bylo v otázce likvidace jaderného odpadu bezradné. Spíše vyčkává, protože již dnes proveditelné trvalé uložení nemusí být tím nejvýhodnějším řešením. Výrok, že nesmíme nechat našim potomkům starost s jaderným odpadem, není možné nazvat jinak než pokrytectví. Znamená to snad, že nebýt jaderných odpadů, zanecháme potomkům neposkvrněnou rajskou zahradu? To určitě ne. Civilizace navždy a nevratně změnila tvář Země a v každém případě odkazuje svým potomkům nemalé starosti, mnohem vážnější než ty, které mohou způsobit pečlivě uložené jaderné odpady. Jaderné odpady nediskvalifikují jadernou energetiku. Jsou naopak argumentem pro její podporu. Mají totiž jednu obrovskou výhodu: jsou vysoce koncentrované, stotisíckrát více než odpady z klasických tepelných elektráren (asi 2 m3 z celoroční ho provozu 1000 MW bloku jaderné elektrárny), a to dává možnost se o ně odpovědně a kvalifikovaně postarat. Jistě, jaderné odpady jsou velmi nebezpečné -- stěží však můžeme čekat, že z produkce tak obrovského množství energie zůstane hromádka neškodného kamení. Něco za něco.

Neměl bych nejmenší výčitky zanechat zde potomkům několik co nejlépe zabezpečených úložišť jaderného odpadu (byť ne stoprocentně, to nelze nikdy). To je nejlepší, co můžeme udělat. Mnohem horší je odpad rozptýlit do biosféry, jak to lehkomyslně děláme téměř ve všech ostatních případech. Co bychom dali za to, kdybychom mohli alespoň část toxických látek rozptýlených po Zemi posbírat, koncentrovat a někde trvale uložit. I takovou skládku by bylo nutné nadlouho izolovat od biosféry, i ona by byla potenciální hrozbou. Přesto by to stálo za to udělat. Bohužel, už to není možné. S úložišti koncentrovaného odpadu můžeme dát našim potomkům možnost odpad znovu využít nebo jej v případě potřeby lépe zabezpečit. Po rozptýlení jsme my, i ti, co přijdou po nás, zcela bez šance. Nebezpečné není to, co je v malém objemu uloženo kdesi hluboko pod zemí. S tím lze ještě něco udělat. Nebezpečné je to, co přijímáme každým nádechem, každým soustem, co je všude kolem nás, co už nikdo nikdy neposbírá.

V čem je největší riziko?
Lidstvo energii potřebuje a bude jí potřebovat stále víc. Celý rozvojový svět s nadějí čeká na zlepšení životní úrovně, které je podmíněno růstem spotřeby energie. K odstranění bídy a hladu nejsou potřeba jen peníze, ale i energie. Každý způsob její výroby je zásahem do životního prostředí a zdrojem rizika pro člověka. Větrné elektrárny i solární panely musí někdo vyrobit a namontovat, biomasu je třeba vytěžit a dopravit na místo spotřeby. Ze spalování fosilních zdrojů může plynout nebezpečí globální katastrofy na Zemi. Na druhé straně havárie jaderných elektráren byly a vždy budou jen lokálními jevy. Černobylská havárie neměla žádný významnější globální důsledek, jako jej neměly atmosférické zkoušky jaderných zbraní v padesátých letech a jako je nemělo zcela nekontrolované vyhoření 12 000 tun uranu v přírodním reaktoru v africkém Oklu.

Klasické tepelné elektrárny jsou navíc při běžném provozu zdrojem asi stonásobně většího rizika než elektrárny jaderné. Podle mého názoru bychom se měli jednoznačně rozhodnout nést riziko spojené s provozem jaderných elektráren: je to rozhodnutí poctivé, morální a zodpovědné k našim potomkům. V jaderných elektrárnách spotřebováváme surovinu, kterou nelze rozumně využít jiným způsobem. Provozem prakticky nezatěžuje životní prostředí, produkují extrémně koncentrovaný, a tedy kontrolovatelný odpad, který v žádném případě nezpůsobí globální zhoršení životního prostředí. Riziko spojené s jejich provozem nesou jen ti, kteří jsou za ně placeni (zejména při těžbě a zpracování surovin), anebo ti, kteří elektřinu spotřebovávají (obyvatelé daného regionu). Spálením fosilních paliv postihneme i potomky těch, kteří dnes ve své chýši nemají ani žárovku. Pravda, naší a snad ani příští generace se to nedotkne -- a o to zřejmě jde. Nejsme-li dnes ochotni přijmout ani nesmírně malé riziko lokální události a raději přenecháme našim vzdálenějším potomkům reálnou hrozbu globální katastrofy, je to sobecké a nemorální.

Jednostranná přísnost civilizace hazardérů
Je paradoxní, jak citlivě lidé vnímají riziko spojené s provozem jaderných elektráren a jak lhostejní jsou k rizikům jiným. Můžeme pro to najít několik důvodů. Je to strach z neznámého, ale také pozůstatek z dob studené války a následek psychologického šoku po bombardování japonských měst. Ale hlavním důvodem je neinformovanost. Málokdo tuší, jak silné je přirozené pozadí ionizujícího záření -- v některých oblastech (Indie, Brazílie) je mnohonásobně vyšší, než jaké je dnes v okolí Černobylu -- a také tam žijí lidé. A nemusíme ani chodit tak daleko. V České republice máme případy, kdy koncentrace radonu v bytě odpovídala téměř stonásobně vyšší dávce, než je současná černobylská.

Větrání je mnohem účinnější metoda ochrany proti záření než demonstrace: politický kapitál získaný větráním je ovšem minimální. Zkreslené jsou i představy o následcích havárie v jaderné elektrárně - statisíce mrtvých a devastace rozsáhlých území. Ve skutečnosti katastrofický scénář nadprojektové, tedy nejhorší myslitelné katastrofy v JE Temelín počítá s evakuací do 10 km od elektrárny. Černobylská elektrárna nebyla standardní jadernou elektrárnou a standardní nebyla ani reakce státní moci po katastrofě. Jadernou energetiku hodnotíme velmi přísně a klademe na ni požadavky, které jsou nemyslitelné a nesplnitelné u ostatních lidských činností. Kdybychom slyšeli politika, jak říká, že nepojede vlakem, protože ho nikdo nepřesvědčil o stoprocentní bezpečnosti, asi bychom pochybovali o jeho zdravém rozumu. Ne tak ovšem, když se obdobně vyjádří o jaderné elektrárně. Zkáza Titaniku, havárie chemičky v indickém Bhópálu s deseti tisíci oběťmi, požár lanovky v Kaprunu, to vše byly tragické události. Přesto pořád stavíme lodě, provozujeme chemické továrny a lanové dráhy. Prostě to patří k našemu životu - něco nutně potřebujeme a něčím se jenom bavíme. Jak je možné, že se po výbuchu v Enschede nevzedmula vlna odporu proti zábavné pyrotechnice jako takové? Proč jen Černobyl zůstává přesto, že následky jeho havárie jsou překvapivě malé -- trvalým mementem. Zpráva, že za 15 let po "Černobylu" zemřely dle odhadu asi tři tisíce lidí, zní děsivě. Ovšem za stejnou dobu se přibližně stejný počet lidí na Ukrajině otrávil houbami a stejný počet na světě zahynul pod sněhovými lavinami. Černobylská havárie byla bezpochyby tragédií lidskou. A byla by také tragédií lidstva, pokud by způsobila odklon od jaderné energetiky. Ve skutečnosti však jaderné energetice prospěla: ta se díky ní stala bezpečnější.

Zdeněk Bochníček
Zdroj: Vyšlo v příloze Lidových novin "Orientace" 3. března 2001.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...