:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

324. vydání (19.3.2001 )

 Poslední dobou se stále více setkávám se psy. Nemám teď na mysli dvě typicky zimní souhvězdí -- Malého a Velkého psa, ale ty opravdové -- čtyřnohé psy. Z hvězdárny totiž obvykle odcházím v pozdních večerních hodinách a tak cestou z Kraví hory míjím armádu chovatelů, kteří zrovna venčí své miláčky. Opravdu jich není zrovna málo (asi je to jakási nová móda), a tak se stále častěji stává, že se na brněnských chodnících musí člověk vyhýbat různě zbarveným kupkám a loužičkám.
Proti psům samotným nic nemám, ale jejich majitelé se někdy chovají opravdu velmi zvláštně. Příkladem za všechny může být i asi týden stará příhoda, která se mi přihodila při mém večerním dozoru. Postával jsem přede dveřmi hvězdárny a dohlížel na přenosné dalekohledy, které byly venku připraveny pro večerní návštěvníky. Nejspíš jsem stál tak šikovně, že dvě "dámy", které zde venčily své pejsky, mou přítomnost ani netušily. Když se jedna z nich přiblížila k dalekohledu, chtěl jsem ji vyrazit vstříc, abych ji s koukáním trochu pomohl. V tom jsem si ale všiml, že ji nezajímá samotný dalekohled, ale spíše jeho dřevěný stojan. Sehnula se k němu, poplácávala ho a stále něco radila svému pejskovi. Musel jsem si promnout uši, abych uvěřil tomu, co slyším: "No tááák, vyčůrej se jim na to."
Pejsek byl naštěstí chytřejší než jeho majitelka a zjevně se k uposlechnutí "povelu" neměl, takže dámy pokračovaly cestičkou dál. Já jsem mezitím stál ve dveřích jako opařený a snažil se zapomenout na nehezké věty, které se mi honily hlavou v případě, že by pejsek rozkaz uposlechl. Docela krásně by se k tomu hodil i jeden citát: "Pes je zřídka úspěšný při pozdvihování člověka na vlastní úroveň bystrosti, ale člověk bohužel často stáhne psa dolů, na svou vlastní." James Thurber.

Pavel Gabzdyl

 

 

 

V ohnisku: Proměnné hvězdy

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 Zdá se, že popularitu proměnných hvězd rozjel v polovině devatenáctého století německý astronom a vynikající pozorovatel F. Argelander. Jeho tehdejší proklamace totiž zní i dnes velmi aktuálně: "...Proto bych rád co nejnaléhavěji nabádal všechny milovníky hvězdné oblohy, aby pozorovali dosud bolestně zanedbávané proměnné hvězdy. Nejen, že se budete těšit z pohledů vzhůru, ale možná tak malým dílem přispějete ke konkrétnějším vědomostem o těchto hvězdách!!! ... Pozorování se zdají dlouhá a složitá na papíře, ale ve skutečnosti jsou velmi jednoduchá... Jsem dokonce nezvratně přesvědčen, že každý pozorovatel nalezne v proměnných hvězdách po několika týdnech zvláštní kouzlo, které mu nedovolí je už nikdy opustit."

Podobný názor razila řada jiných známých hvězdářů, namátkou jmenujme například Johna Herschela či Josepha Baxendella. S přibývajícím počtem proměnných hvězd ostatně profesionálům stejně nic jiného nezbývalo -- bylo nad jejich síly, uhlídat je všechny.

První skupinka dobrovolných pozorovatelů proměnných hvězd vznikla už v osmdesátých letech devatenáctého století kolem Edwarda C. Pickeringa, ředitele Harvard College Observatory. Jejich odhady skvěle doplňovaly pozorování pana ředitele a jeho spolupracovníků, takže už o pár roků později mohl Pickering na svých přednáškách ukazovat docela pohledné světelné křivky a hledací mapky. Úspěch dokumentuje také fakt, že zatímco v roce 1877, kdy se začalo s pozorováním, bylo známo kolem sto padesáti proměnných hvězd, do Pickeringovy smrti (1919) se jenom na Harvardu podařilo objevit 3435 nových případů.

Tahle práce samozřejmě nezůstala bez odezvy. Williama T. Olcotta, právníka z Connecticutu a také autora řady populárních knih, dokonce vedla v říjnu 1911 k založení spolku amatérských pozorovatelů (za vydatné pomoci právě Edwarda Pickeringa). Tehdy se narodila známá American Association of Variable Star Observers -- měla šest členů a 71 vytipovaných proměnných hvězd.

Podobné spolky vznikly i na druhé straně Atlantiku: K vytvoření skupiny pozorovatelů v rámci British Astronomical Association došlo už kolem roku 1890. Francouzská Association of Observers Variable Stars (zkráceně AFOEV) se narodila roku 1921. A i když byla její činnost během druhé světové války násilně přerušena, v šedesátých letech došlo k obnovení její činnost. Ve stejné době se také začal na brněnské hvězdárně formovat projekt zaměřený na sledování zákrytových dvojhvězd, dnešní B.R.N.O.

V současné době ve světě existuje na dvě stovky organizací, jež se zabývají sledováním proměnných hvězd. Největší z nich je právě AAVSO, od roku 1954 nezávislá, soukromá společnost. Vede ji tým devíti placených(!) odborníků, kteří každý rok od šesti set pozorovatelů z celého světa dostanou na tři sta tisíc jednotlivých odhadů více než 3600 hvězd, které z různých příčin mění jasnost. V plně elektronické databázi se nyní nachází na devět milionů odhadů, jež současná ředitelka Janet Mattei považuje za čtyři pětiny všech amatérských pozorování tohoto druhu na světě.

 Například světelná křivka známé eruptivní proměnné SS Cygni v jejich katalogu prakticky bez přerušení sahá až do roku 1897. Totéž platí pro řadu jiných, notoricky známých případů. Navíc tato organizace vydává kvalitní a poměrně často citovaný žurnál.

Jsou to ohromující čísla. Ale jenom na první pohled. Členové společnosti AAVSO v minulosti pomáhali v řadě kampaní organizovaných profesionálními astronomy -- upozorňují na náhlá zjasnění vybraných stálic, na které se pak dívají pozemní i orbitální observatoře. Analýzou získaných světelných křivek se podařilo družici Hipparcos v době maxima proměřit polohy i vzdálenosti některých známých mirid.

Na druhou stranu však o získaná data v osmdesátých letech projevilo zájem v průměru 140 odborníků ročně. V sedmdesátých letech, jak ostatně přiznává samo vedení společnosti, dokonce třikrát méně. Vynahradilo to investovaný čas tisíců pozorovatelů a desítky profesionálů? Vždyť v mnoha případech jde skutečně o fantastické dílo: Například Jihoafričan Reginald de Kock (1902-1980) do databáze americké společnosti přispěl se 160 777 odhady!

"Hlavním úkolem pozorování proměnných hvězd je sledování časové změny jejich jasnosti, odpověděl nám Zdeněk Mikulášek, jedna z vůdčích osobností amatérského výzkumu zákrytových dvojhvězd a ředitel brněnské hvězdárny. "Problémem tu v dnešní době určitě není určení času, ale stanovení jasnosti. V minulosti, kdy bylo jediným detektorem záření lidské oko (byť ozbrojené dalekohledem), nezbývalo nic jiného, než provádět odhady jasnosti očima. V tomto směru byly vynalezeny důmyslné metody, jak tyto odhady jasnosti provádět, nejčastěji pak srovnáním jasnosti hvězdy proměnné s jasností hvězd srovnávacích, považovaných za neproměnné. Těmito pozorovacími metodami byla objevena celá řádka proměnných hvězd, byla zjištěna periodicita proměnnosti a již méně spolehlivě typ proměnnosti."

"Nicméně srovnání světelných křivek získaných i velmi zkušenými pozorovateli s objektivním fotometrickým měřením ovšem přináší dosti šokující výsledky -- získané světelné křivky se sobě často jen podobají, vizuálně zjištěné křivky jsou často jen jistou karikaturou skutečných světelných křivek. Obecně platí, že vizuální metody sledování proměnných hvězd jsou zcela nespolehlivé ve stanovení střední hodnoty jasnosti proměnné hvězdy a celkové amplitudy (měřítka) jejich světelných změn," pokračoval Zdeněk Mikulášek ve své e-mailové odpovědi.

"Ukazují zcela jasně na to, že naše představy o tom, jak skutečně pozorovatelé proměnných hvězd jasnost hvězdy odhadují, se dost liší od skutečnosti. Pozorování proměnných hvězd jsou zatížena snůškou nejrůznějších klamů a specifik vidění různých pozorovatelů, že jde o pozorování velmi subjektivní. K tomu všemu ovšem přistupuje i předpojatost pozorovatelů, kteří bývají ovlivněni tím, že vědí, jak by se měla dotyčná proměnná hvězda chovat. Je-li u hvězdy předpovězeno, že v době pozorování by hvězda měla dosáhnout minima své jasnosti, pak toto minimum většina pozorovatelů zaznamená, a to bez ohledu na to, zda k němu došlo, či ne. Je to dobře patrno na tzv. O-C digramech (rozdílu předpověděného a pozorovaného okamžiku minima jasnosti) proměnných hvězd, jejichž perioda se z nějakých důvodů mění."

"Pozorovatelů, kteří věří svým očím více než předpovědím, je jako šafránu. Subjektivní ovlivňování toho, co člověk vidí, zvláště jde-li o rozdíly pro lidské oko tak nepatrné, je asi největším a velice obtížně odstranitelným problémem vizuálního pozorování proměnné hvězdy. Právě ona nespolehlivost vizuálního pozorování, které v sobě potenciálně nese zcela falešnou informaci, je pak asi hlavní příčinou nedůvěry profesionálních astronomů, kteří s těmito daty jen neradi pracují. Občas jim ale nic jiného nezbývá, protože třeba v určitém časovém období úplně chybějí informace o dotyčné proměnné hvězdy získané objektivními metodami."

Ano na vizuální pozorování, která v minulosti pomáhala "rozjet" výzkum proměnných hvězd, se dnes profesionálové dívají skrz prsty. Odbornou práci založenou výhradně na podobných datech vám až na naprosté výjimky v žádném recenzovaném časopise neuveřejní, a pokud už je některý z hvězdářů použije, jejich váha je o několik řádů nižší než u fotoelektrických měření či CCD záběrů.

A aby toho nebylo málo, šanci na uplatnění mají zpravidla jenom pozorování zákrytových dvojhvězd s pěkně symetrickou křivkou. Už jenom proto, že se amatéři většinou nezabývají celou světelnou křivkou, nýbrž jenom zjištěním okamžiku minima jasnosti v primárním (a tu a tam i v sekundárním) zákrytu, kdy se jasnější složka nachází za tou slabší. Ponechejme přitom stranou otázku, jakým způsobem se tento okamžik zjišťuje a jak se počítá chyba takového odhadu. I tato běžná analýza je totiž řadou odborníků úspěšně napadána.

Vizuální pozorování polopravidelných proměnných hvězd, jež mění jasnost v jakýchsi cyklech, či nepravidelných proměnných jsou pak pro profesionály prakticky nezajímavá. V těchto případech totiž většinou o okamžiky minimální jasnosti nejde -- amatéři se pokouší sestavovat celé světelné křivky, tedy provádět skutečnou fotometrii

Ostatně nechejme opět promluvit Zdeňka Mikuláška: "Ano, naprostá většina zákrytových proměnných hvězd má skutečně světelnou křivku v okolí minima jasnosti velmi přesně symetrickou. Z vlastní zkušenosti však vím, že jen malé procento vizuálně získaných světelných křivek je symetrických. Většina je asymetrická, a to tak, že po víceméně povlovném poklesu do minima následuje rychlý vzestup, což je v rozporu se skutečností Pozorovaná asymetrie je lidsky pochopitelná -- ano, minimum jasnosti jsem zachytil, tramtaradádadá, mám to za sebou, takže teď už jen rychle kus té vzestupné větve a jde se na kutě."

"Mám za to, že pozorovatelé jsou asi schopni poměrně spolehlivě zjistit, zda jasnost hvězdy s poměrně rychlou změnou jasnosti teď právě klesá nebo roste. Mnohem horší je to se stanovením tempa těchto změn. Stanovování okamžiku minima jasnosti ze tvaru světelné křivky je pak jistě sporné."

 "U proměnných hvězd s nepravidelnými světelnými změnami je to trochu jiné," podíval se na problém trochu do hloubky Zdeněk Mikulášek. "Především jsou to ale hvězdy, u nichž je amplituda světelných změn mnohem větší než u většiny pozorovaných zákrytových dvojhvězd. Vliv subjektivních chyb, přání a nedopatření je zde menší. Přistupují zde ovšem jiné problémy. Nepravidelně nebo polopravidelně se měnící hvězdy bývají hvězdy pozdního spektrálního typu, často obalené krustou mezihvězdného prachu vlastní výroby, které mají velmi vysoký barevný index. To jinými slovy znamená, že výsledky pozorování dvou pozorovatelů mohou přinést velmi rozdílné výsledky už jen z důvodu rozdílné spektrální citlivosti jejich zraku. Pozoruje-li jednu a tutéž hvězdu několik desítek pozorovatelů, pak se tyto rozdíly vzájemně eliminují a lze o jistě střední světelní křivce určené na základě vizuálních pozorování mluvit."

Praxe ukazuje, že většina pozorovatelů dokáže slušně sledovat hvězdy, které se mění s amplitudou alespoň jedna magnituda. Vynikající pozorovatelé přitom jasnost proměnné odhadnou s chybou kolem jedné desetiny, v případě, kdy se poblíž nachází vhodné srovnávací stálice, i o něco lépe. Chyby fotoelektrických fotometrů a CCD kamer, které jsou prosty subjektivních vlivů a lze je vzájemně kalibrovat, se však pohybují kolem setin až tisícin magnitudy!

 Navíc, pokud do jedné světelné křivky sesypete odhady různých pozorovatelů, kteří hvězdu sledovali za různých podmínek různými dalekohledy, chyba běžně naroste na více než půl magnitudy. Grafický průběh závislosti jasnosti hvězdy na čase se pak v lepším případě promění ve zvlněný pás, v horším dokonce v rovnoměrně zaplněnou plochu, ve které se jakékoli změny jasnosti utápí v kumulovaných chybách. U hodně červených hvězd nejsou použitelné ani odhady jednoho konkrétního pozorovatele. Smysluplným využitím pozorování polopravidelných či nepravidelných proměnných hvězd tak může být nanejvýše upozorňovaní na nepředvídané změny v jejich chování. Taková hlídka se hodí především u tzv. kataklyzmických proměnných.

Jedinou možností jak v současnosti (i blízké budoucnosti) obstát, je sáhnout do portmonky a investovat nejméně dvě stě tisíc korun do dalekohledu, CCD kamery, počítače a další pomůcek. Ovšem pozor, ani poté není vyhráno! Naopak! Důsledné zpracování získaných dat, často mnohem zdlouhavější než čas investovaný do jejich pořízení, není snadnou záležitostí a vyžaduje úzkou spolupráci se zkušenými profesionály. Celý proces tak zvládnou jenom výjimeční amatéři, které v České republice spočítáte na prstech jedné ruky.

Mají tedy pozorovatelé spoléhající se na vlastní zrak v budoucnosti (s nástupem CCD kamer a stale se rozšiřujících robotizovaných prohlídek) vůbec nějakou šanci? Odpovídá opět Zdeněk Mikulášek: "Osobně se domnívám, že nikoli. Oblastí, kde je vizuální pozorovatel králem, je stále méně, CCD kamera jim bere i jejich poslední doménu, a tou byly slabé hvězdy nedostupné pro dalekohledy s vybavenými klasickými fotonásobiči. Roboti pak spolehlivě ohlídají kdejakou zapomenutou nebo kataklyzmickou (novy, supernovy) proměnnou hvězdu. Naopak bych měl všechny amatérské pozorovatele proměnných hvězd, aby si osvojili techniku pozorování proměnných hvězd pomocí CCD, kterých je na profesionálních, ale i amatérských observatořích stále více. Získají tak vskutku hodnověrné informace o proměnných hvězdách. Jinou otázkou zde je, kdo a jak ty hory kvalitních pozorování zpracuje a výsledky připraví k publikaci. Myslím, že zde mají amatéři velmi dobré šance, a pevně věřím, že v budoucnu budou mít profesionálové těžkou konkurenci."

Doba robotizovaných prohlídek, díky kterým pomalu přestává smysl třeba hledat nové proměnné, je tady. Bohdan Paczynski spolu z pracovníky Varšavské univerzity testoval od dubna 1997 do června 2000 na chilské observatoři Las Campanas dalekohled vybavený běžnou CCD kamerou. Detektor pořídil každou jasnou noc dle zadaného algoritmu na 120 tříminutových expozic a pod nepřetržitou kontrolou tak měl 300 čtverečních stupňů oblohy. Mezi 140 tisíci monitorovanými hvězdami do 13. velikosti tak nejen objevil 3900 proměnných se změnami delšími než jeden den (většinou nepravidelné, pulsující a zákrytové dvojhvězdy), ale ve většině případů zhotovil i velmi slušné světelné křivky. Mimochodem -- před tím bylo ve vybraných polích známo jenom 223 proměnných hvězd. Tedy pouhých pět procent. Ovšem ruku na srdce -- kdo bude celou tu záplavu dál studovat? Že by amatéři?

resumé:
Pokud chcete pomoci při odborném studiu proměnných hvězd a nemáte k dispozici "nic lepšího" než vlastní oči, věnujte se nanejvýš zákrytovým dvojhvězdám, případně hlídce číhající na nečekaná zeslabení či zjasnění některých typů proměnných hvězd. Mnohem lepší ale bude, když si za nemalý peníz pořídíte kvalitní dalekohled na montáži se CCD kamerou a naučíte se správně redukovat pořízené záběry. Na druhou stranu je pozorování proměnných hvězd s velkou amplitudou změn velmi zajímavé pro všechny začínající amatéry a jako velmi pěkná vzdělávací pomůcka nesmí být nikdy zatracováno.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje Z. Mikuláškovi za pomoc při přípravě tohoto dílu seriálu "V ohnisku".
 

Jak je starý vesmír?

Otázka, která nedává řadě hvězdářům spát. Bez ohledu na velké úsilí řady odborníků totiž kosmologické modely končí s velmi rozdílnými výsledky od 10 do 16 miliard let. Tým z Evropské jižní observatoře ovšem v těchto dnech nabídl alespoň částečnou odpověď: Vesmír je starý nejméně 12 a půl miliardy roků. Jak na to přišli?

 Odhadování stáří vesmíru je sice principiálně jednoduché, avšak nesmírně obtížné. V podstatě je založené na předpokladu, že musí být starší než nejstarší v něm existující objekty. Stačí tedy objevit a přesně datovat ty nejextrémnější "fosílie" a máte vyhráno. No a právě v tom je ten háček.

Určování stáří hvězd není nijak jednoduché a tíží ho poměrně velká chyba. Poměrně snadné to máme u Slunce, jehož věk se odhaduje metodami radioaktivního datování těles sluneční soustavy, zejména pak meteoritů, o níž soudíme, že se zformovaly společně se s ním.

U vzdálenějších stálic si vypomáháme řadou nejrůznějších triků, počínaje aktivitou, přes zasazení do teoretických modelů hvězdného vývoje až po zastoupení těžších prvků. Právě poslední ze jmenovaných možností využil i mezinárodní tým, který dostal k dispozici část Velmi velkého dalekohledu Evropské jižní observatoře na chilské hoře Paranal.

Ať už se velký třesk odehrál kdykoli, vesmíru dal do vínku téměř výhradně pouze vodík s příměsí helia a nepatrným množstvím dalších těžších prvků -- především lithia, berylia a bóru. Vodík je ostatně dodnes bezkonkurenčně nejrozšířenější.

Dnes pozorované zastoupení prvků má na svědomí především nukleosyntéza probíhající v nitrech hvězd, které se objevily vzápětí po vzniku vesmíru. "Nezbytný je však ještě jeden krok," komentuje celý vývoj Zdeněk Mikulášek ve skriptech Úvod do fyziky hvězd a hvězdných soustav, "objasnění mechanismu, jímž se nově vyrobené prvky dostávají z centrálních oblastí hvězd do prostoru. Tím může být třeba výbuch supernovy nebo hvězdný vítr vanoucí z povrchu hvězd ve velmi pokročilém stadiu vývoje."

"První generace hvězd, které vznikly krátce po velkém třesku tj. před zhruba 11 - 13 miliardami let, se proto skládala prakticky výhradně z vodíku a helia, jež vzniklo v době, kdy byl vesmír ještě hustý a horký." Uvádí dál Zdeněk Mikulášek. "Ve hvězdách této generace, čili ve hvězdách populace II. se tedy poměrné zastoupení helia a vodíku příliš nelišilo od současného, takřka zcela však chyběly těžší prvky. V nitrech hvězd prvních generací vznikaly těžší prvky, z nichž menší část se v bouřlivějších vývojových etapách dostala do mezihvězdného prostoru, kde obohatila látku, z níž pak vznikaly další generace hvězd, hvězdy populace I. V jejich počátečním chemickém složení jsou prvky těžší než helium zastoupeny několika procenty, v extrémních případech až pěti. Ukazuje se, že čím později dotyčná hvězda vznikla, tím vyšší má obsah těžších prvků."

Takže zatímco Slunce obsahuje asi dvě procenta těžších prvků (zbytek jde na vrub vodíku a hélia), u stálic z kulových hvězdokup -- nejstarších těles ve vesmíru -- klesá jejich zastoupení až na dvě setiny slunečního množství.

Po několika desetiletích bezvýsledného hledání se však americkému hvězdáři Timothy C. Beersovi a jeho spolupracovníkům podařilo zahlédnout tisíce stálic s mnohem menším množstvím těžších prvků než v případě kulových hvězdokup. Tyto nenápadné stálice obsahují jen desetitisícinu slunečních zásob a musely se tudíž objevit krátce po vzniku Galaxie. Dosud stále ještě nepříliš pochopené epizodě ve vývoji našeho vesmírného ostrova.

Díky grantu Evropské jižní observatoře se mohl mezinárodní tým dokonce na některé z velmi starých hvězd podívat i trochu podrobněji. Hned první pozorování přitom přineslo velmi zajímavé výsledky.

CS 31082-001 je nenápadná hvězdička dvanácté velikosti. Tak slabé objekty sice uvidíte ve větších dalekohledech českých hvězdáren, nicméně právě tahle leží hluboko na jižní obloze. Rozkladem jejího světla se hvězdářům podařilo objevit a odhadnout i zastoupení velmi vzácných prvků izotopu thoria (232Th) a uranu (238U).

Podobně jako v případě archeologického datování prostřednictvím uhlíku "cé čtrnáct", tak stáří CS 31082-001 odhadli na 12,5 miliardy roků s chybou 1,5 miliardy. (Uhlík jako takový se pro hvězdáře příliš nehodí, rozpadá se velmi rychle, avšak thorium má poločas rozpadu 14,05 miliardy roků a uran 4,47 miliardy roků.)

Zatím ale vyhráno rozhodně není. Astronomy čekají další analýzy získaného spektra, stejně jako teoretické výpočty a laboratorní měření příslušných izotopů. Kromě toho se pokusí nalézt další staré stálice a odhadnout i jejich věk. Proto si ještě počkejme.

Jiří Dušek
Zdroj: ESO News
 

Z nebes na nás shlíží Varuna

Z nebes na nás shlíží Varuna. Jméno jednoho z nejstarších védských božstev nese totiž od března 2001 transneptunické těleso (20000) = 2000 WR106. Tohle těleso je zajímavé nejen tím, že bylo očíslováno jako jubilejní dvacetitisícá planetka, ale hlavně tím, že se jedná o zatím největší známé transneptunické těleso s výjimkou Pluta. Navíc je to první pojmenované trensneptunické těleso, opět s výjimkou Pluta.

 Jména planetkám navrhují (převážně) jejich objevitelé a na základě těchto návrhů pojmenovává planetky Mezinárodní astronomická unie prostřednictvím komise pro jména malých těles. Pro typické planetky hlavního pásu se používá poměrně široká a pestrá škála možností od geografických reálií, observatoří přes jména vědců, umělců, historických osobností až po rodinné příslušníky objevitelů či různé rarity.

Pro skupiny planetek s neobvyklými typy drah je výběr jmen zúžen. Například pro Trojany se volí jména z hrdinů trojské války tak, že Řekové a Trojané se nacházejí v opačných libračních bodech L4 a L5 soustavy Slunce-Jupiter, blízkozemní asteroidy dostávají jména z nejrůznějších světových mytologií, tělesa pohybující se mezi drahami velkých planet Jupiteru až Neptunu dostávají jména mytologických Kentaurů. Zatímco Trojanů a blízkozemních planetek jsou již pojmenovány řádově stovky, pojmenovaných Kentaurů je pouze šest a transneptunické těleso teprve první.

Mezi transneptunickými tělesy rozeznáváme podle typu dráhy dvě hlavní skupiny -- tělesa pohybující se v rezonanci s Neptunem a klasická TNOs dále za drahou Neptunu. Zatímco první skupina má nést jména podsvětních božstvev a ukázkovým příkladem pro ně je právě Pluto jako římský vládce podsvětí, tak klasická TNOs mají dostávat jména božstvev souvisejících se stvořením a až do nedávna žádné z nich jméno nemělo. Prvním představitelem takovýchto jmen je právě Varuna.

 Varuna patří mezi velmi stará védská, tedy staroindická božstva. Je považován za stvořitele nebes i země, udržovatele kosmického řádu, za ztělesnění nebeské klenby. Je vládcem bohů i lidí stejně jako vládcem vesmíru. Varunovi podléhá neměnný cyklus ročních období, odvěké střídání dne a noci, nezadržitelný tok řek i pravidelné deště.

Varuna přináší do přehledů jmen planetek hlas staroindické védské mytologie a tak kromě krásného zvučného jména pro jedno transneptunické těleso objevené projektem Spacewatch plní i požadavek Mezinárodní astronomické unie na geografickou a kulturní pestrost těchto jmen.

Na rozloučenou mohu jenom ocitovat prosbu k Varunovi z védských hymnů. Našla jsem jí v knize D. Zbavitele "Starověká Indie" a autorem překladu je O. Friš. Védské hymny sice pocházejí z 12. až 10.století před naším letopočtem., ale protože jsme po jejich pradávných indoevropských tvůrcích a uživatelích alespoň nějakou malou sekvenci genů zdědili, tak vás snad potěší:

Jestli jsme někomu, kdo byl k nám dobrý,
splatili zlem, ať to byl přítel anebo druh,
bratr či soused anebo cizinec, smiluj se, Varuno,
a smyj z nás velký ten hřích!
Jestli jsme chybili tak jako hráči, co šidí při hře,
ať už jen bezděčně, nebo jsme zhřešili záměrně,
odhoď ten hřích jak rozvázaná pouta
a dovol, Varuno, bychom ti byli milí.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Vulkány na Ió jako živé

Nově zpracované snímky Jupiterova měsíce Ió pořízené sondou Galileo, odhalily překvapující změny tohoto vulkanicky nejaktivnějšího zákoutí naší sluneční soustavy a rovněž poskytly dosud nevídané prostorové pohledy.

Už je tomu dvacet dva let, co si Linda Marabitová, členka týmu pro vyhodnocování snímků ze sondy Voyager 1, povšimla na okraji měsíce Ió neobvyklého vějíře, který prozradil současnou vulkanickou aktivitu této Jupiterovy družice. Průletem sond Voyager ale sledování neobyčejně aktivního vulkanického světa zdaleka neskončilo. Díky stále se zdokonalující pozorovatelské technice bylo možné změny na povrchu Ió monitorovat i ze Země.

V dubnu 1999 se tak například podařilo na vzdálenost téměř miliardy kilometrů sledovat fontánu lávy tryskající z vulkánu Pilan. Snímky s velmi nízkým rozlišením, pořízené ze Země ale zdaleka nepostačovaly k tomu, aby odhalily dramatické děje uvnitř samotných lávových fontán.

Dosud nevídané pohledy přímo do nitra Héfaistovy dílny nám poskytla až sonda Galileo. Snímky lávových fontán uvnitř vulkánů Prométheus, Amirami a také pozorování aktivního lávového jezera uvnitř nejrozsáhlejšího vulkánu Pelé potvrdily dřívější hypotézy, založené na pozemských pozorováních o tom, že intenzivní tepelné toky pocházejí z aktivních lávových fontán. Změny probíhající uvnitř nejaktivnějších oblastí probíhají ale dosti rychle a proto se nesnadno monitorují. Sondě Galileo se to však podařilo.

Vlevo je mozaika složená ze snímků pořízených 26. listopadu a 3. července 1999 s rozlišením 183 metrů a 1,3 kilometrů na obrazový bod. Vpravo je stejná oblast zobrazená sondou Galileo 22. února 2000 s rozlišením 315 metrů na obrazový bod. Snímky doplněné o teplotní data (červené a žluté oblasti), jasně prozrazují přesun aktivity na okraj velké kaldery (kráter vlevo).

Fotografování z různých směrů umožnilo rovněž sestavit trojrozměrný pohled na velké pohoří zvané Tohil Mons. První mozaika, pochází z detailních snímků pořízených 22. února 2000 s rozlišením 165 metrů na obrazový bod a ze snímků s nižším rozlišením (1,3 km na obrazový bod), které sonda pořídila 30. června 1999. Sever je nahoře a Slunce svítí sondě přímo "do zad", takže zde nejsou zřetelné žádné stíny. Na mozaice sice můžeme obdivovat pohoří v celé kráse, ale nevíme díky němu nic o reliéfu této krajiny. To lze až pomocí obrázku vlevo dole, který zobrazuje vertikálně nadsazený reliéf Tohil Mons, zjištěný vhodnou kombinací pohledů z 11. října 1999 a 22. února 2000, které jsou vůči sobě posunuty. Výška nejvyššího bodu se pohybuje v rozmezí čtyř až šesti kilometrů.

Užijete-li červenomodré brýle, rázem se z Tohil Mons stane prostorový objekt s dvěma vulkanickými depresemi zvanými paterae. Největší depresi najdeme podél severovýchodního okraje pohoří. Prostorový pohled rovněž odhalí, že menší deprese s tmavým dnem je obklopena horským štítem. Zřetelně lze rozeznat i koncentraci světlého materiálu v blízkosti úpatí. Série poschoďových srázů možná prozrazuje jednotlivé vrstvy kůry měsíčku Io.

Nejrychlejší toky řídké lávy s malým obsahem kyseliny křemičité byly na Zemi zjištěné u vulkánu Kilauea na Havajských ostrovech. Během necelého půlroku zde vulkán pokryje lávou asi 10 kilometrů čtverečních. Co je to však ve srovnání s největším aktivním lávovým proudem Amirani na měsíci Ió, který během stejné doby pokryl asi 620 kilometrů čtverečních. Jeho činnost je mohutná nejen se srovnání se Zemí, ale i s jinými aktivními oblastmi na Ió. Vulkán Prométheus například lávou pokryje za stejnou dobu "jen" asi 60 kilometrů čtverečních. Tyto poměrně přesné údaje získali vědci na základě dvou snímků z října 1999 a února 2000, pořízených v rozmezí 134 dní, na kterých bylo objeveno 23 nových lávových proudů.

Studium této obrovské lávové kuchyně umožňuje pochopit, způsob vzniku podobných vulkanických útvarů i jinde ve sluneční soustavě. Naše Země zažila podobně mohutné výlevy lávy naposledy asi před 6 až 16 miliony lety, podél řeky Columbia, kde se lávové proudy táhnou ze státu Idaho až k Tichému oceánu, takže dosahují délky kolem 300 kilometrů. Navzdory tomu, že Amirani vyprodukuje za každou sekundu přes sto tun lávy, probíhají výlevy tohoto obrovského množství lávy poměrně poklidně. Nejinak tomu bylo pravděpodobně i v případě pozemských bazaltů v oblasti řeky Columbia.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Jet Propulsion Laboratory a další
 

Ruský vesmír v troskách

Ruský kosmický program dostal na rok 2001 pouze polovinu minimální možné částky, prohlásil minulý měsíc na uzavřeném jednání poslanců Státní Dumy a některých specialistů Jurij Koptěv, hlava Ruské kosmické agentury.

 Už je to tak. Dokonce i Indie investuje do výzkumu vesmíru dvakrát tolik. Přitom zvládne dva starty vlastních raket ročně a nemá žádný pilotovaný program... Ruská kosmická agentura na letošní rok žádala k zajištění základních projektů tři miliardy rublů... a dostala pouze 1,4 miliardy.

Přitom jenom roční provoz stanice Mir přijde na dvě miliardy a specialisté nejsou nijak nadšeni z jeho současného stavu. To je ostatně jeden z důvodů, proč bude zlikvidován. A i když Jurij Semjonov, hlavní velitel stanice a prezident společnosti Energija, namítá, že by se v případě trvalého pobytu kosmonautů na jeho palubě řadě problémů předešlo, cena by i tak byla značně vysoká.

O útrapách ruského, kdysi tak ambiciózního programu svědčí fakt, že dopravní loď Progress M-44, která se minulou středu spojila s Mezinárodní kosmickou stanicí, poslala společnost Energija za vlastní peníze.

Ale i kdyby Rusové zcela rezignovali na pilotované lety, stále jim ještě zbývá na oběžné dráze 110 umělých družic. Jenom několik z nich přitom slouží k zajištění telekomunikačních služeb či k dálkovému průzkumu Země. Přitom jenom v Kosovu a jenom Američané použili k vojenským operacím hned 119 satelitů!

Agresivní komerční trh se navíc pokouší vytlačit ruské civilní družice. Samozřejmě s tím, že je nahradí vlastními -- dražšími a kontrolovanými zahraničními subjekty. Typickým příkladem je vlastní satelitní navigační systém GLONASS: Ze 24 družic, které zajišťují normální provoz, je funkčních pouze třináct...

Ruských civilních satelitů dnes napočítáte 44: 34 z nich je přitom v takovém stavu, že "mohou zkolabovat v jakoukoli chvíli." Většina těchto telelekomunikačních, meteorologických a pozorovacích družic totiž dávno přesáhla plánovanou životnost. Bíží se tedy soumrak ruského, kdysi tak ambiciózního kosmického programu?

Jiří Dušek
Zdroj: Interfax a další
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...