:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

323. vydání (15.3.2001 )

 Málem bych na to zapomněl. Už jsem to sice naznačoval, ale teď už by to mělo zaznít i nahlas: Vyšla další Hvězdářská antiročenka -- soubor zajímavých článků, které se vloni objevily na stránkách Instantních astronomických novin. Má novou, barevnou obálku, o trochu větší rozsah (s větším počtem obrázků) a podtitulek "astronomie na přelomu milénií". Pomineme-li autory jednotlivých příspěvků a tradiční editory celého díla -- tedy mne a Rudolfa Nováka, musím ještě jednou poděkovat mé dívce Janě, které v šibeničním termínu provedla alespoň hrubou jazykovou korekci, Markovi Kolasovi z Ostravy, jenž se postaral o obrázky, a pracovníků Hvězdárny ve Valašském Meziříčí, kde byla publikace vytištěna. Lví podíl na existenci celé publikace má i Sdružení hvězdáren a planetárií stejně jako Ministerstvo kultury České republiky -- dvě organizace, které vydání Antiročenky zaštítily.
A kde naší knížku získáte? Zaručeně na těchto čtyřech místech: pražském planetáriu a hvězdárnách v Brně, Ostravě a Valašském Meziříčí. Její cena by neměla přesáhnout čtyři desítky korun. Hvězdárna ve Valašském Meziříčí vám navíc Hvězdářskou antiročenku pošlou i na dobírku. Co na to říkáte? Kdybych neměl těch několik autorských výtisků, neváhal bych ani chvíli.

Jiří Dušek

 

 

 

Mirománie

Ruské a dříve sovětské orbitální základně už na tomto světě zbývají jenom hodiny. Co všechno si s sebou vezme do hrobu? Vzpomínky, více či méně ověřené kuriozity, ale i řadu podivností.

  • Když 20. února 1986 odstartoval základní modul stanice Mir, vládl v Sovětském svazu prezident Andrej Gromyko a generální tajemník komunistické strany Michail Gorbačov. Jenom měsíc předtím explodoval raketoplán Challenger a dva měsíce poté jaderná elektrárna Černobyl. Sonda Voyager 2 prolétl kolem Uranu, známá socha Svobody oslavila v záři velkolepého ohňostroje sté narozeniny a mezinárodní komise po prozkoumání výsledky dvou skupin studující zvláštní epidemii mezi homosexuální komunitou v New Yorku a San Franciscu nazvala nalezený virus Humman Immunodeficiency Virus -- HIV.
  • Při jedné z posledních výprav na Mir si kosmonauti náhodou všimli zvláštního povlaku, jenž rostl na jednom z palubních okének. Další studie ukázaly, že "zamlžené" sklo potáhla živá houba. Ačkoli by to mohlo na první ohled signalizovat pouze potřebu lepšího úklidu, živý organismus připomenul docela nepříjemnou skutečnost: může se prokousat skrz sklo a výrazně ho tak poškodit. S nadcházejícím návratem Miru do zemské atmosféry se dokonce vyrojila zvláštní hysterie ze zamoření zemského zmutovanými plísněmi. Zbytečná. Jednak tuto "nákazu" přežila celá řada kosmonautů, která na základně pobývala, jednak budou trosky stanice při ohnivém letu docela úspěšně desinfikovány.
  • Na počátku projektu byly z denního režimu stálé posádky věnovány 3-4 hodiny komunikaci se Zemí, 3-4 hodiny ovládání systémů zajišťujících kvalitní životní podmínky a 5 hodin experimentům. V posledních letech ale bylo v případě problémů věnováno údržbě až 80 procent veškerého času -- některé posádky se dokonce nestihly věnovat vůbec žádným jiným aktivitám.
  • Ať už se mluví o Miru, či jiné stanici nebo raketoplánu, zdrojem všeobecného veselí, ale i docela názorných pokusů je stav beztíže. Už jenom připravit jídlo a úspěšně ho dopravit k ústům není nic jednoduchého a často vyžaduje více než dvě ruce. Prvním umělcem, který si uvědomil poezii tohoto zvláštního prostředí, byl zřejmě Arthur Woods, jenž v si v roce 1993 zaplatil za 100 tisíc dolarů instalaci své "minisochy" Kosmického tanečníka. Několik poskládaných hliníkových nosníků se vznášelo uvnitř stanice, pošťuchováno kosmonauty.
  • Základní modul Miru startoval ještě s analogovými počítači Argon 16B s 16 kB operační paměti a minimem množství operací. Novější počítače se na základnu dostaly až na sklonku roku 1989 a jejich zavedení trvalo půl roku. Tzv. Saljut 5B je digitální s integrovanými obvody a má až 2 MIPS.
  • Mir se po rozpadu Sovětského svazu hned několikrát propůjčil k natáčení nejrůznějších klipů: Posádka pózovala při výstupu do volného kosmického prostoru pro šumivou Pepsi Colu či s chutí hltala doušky z krabice trvanlivého izraelského mléka Tnuva. Ruská kosmická agentura pak za devadesátisekundový spot inkasovala 450 tisíc dolarů.
  • Když se vyvíjel počítačový systém, počítalo se selháním počítačů jako s běžnou součástí provozu. První shutdown hlavního počítače se odehrál již třetí den od vypuštění základního modulu na oběžnou dráhu. V lednu 1987 dokonce posádka ohlásila pouze jeden funkční exemplář na stanici.
  • James Cameron, režisér veleveleúspěšného Titaniku minulý rok vážně uvažoval o letu na Mir. Chtěl tak "z první ruky" načerpat zkušenosti před chystaným natáčením filmu o cestě na Mars. Z celé akce, stejně jako v případě multimilionáře Dennise Tita ale sešlo.
  • Počítače na Miru byly primárně ovládány řídícím střediskem, které do něj může nahrávat nový software a také ho restartovat. Terminály pro vstup a výstup dat má i posádka, stejně jako kontrolní panely a soustavu indikátorů. Uvádí se, že jen v základním modulu bylo devět set displejů a v každém z dalších modulů dalších 350.
  • Zatímco Valerij Poljakov drží rekord v délce nepřetržitého pobytu člověka na oběžné dráze -- na Miru žil 438 dní, ve vesmíru nejdéle (během tří návštěv této stanice) strávil Sergej Avdejev: 747 dní! Jeho kolega Anatolij Solovjov pak hned šestnáctkrát vystoupil do vesmíru. Celkem šlo o 77 hodin.
  • "Kosmonauti ztrácí až tři gramy kůže denně a rovněž tak 5 tisíc buněk epitelu při každém při každé výměně prádla," komentoval zajímavý závěr Valerij Morgun, hlavní doktor ruského tréninkového střediska ve Hvězdném městečku. Zatímco na Zemi se s mrtvou kůží rychle vypořádá pravidelná sprcha, na Miru byla více než řídkou záležitostí. Kosmonauti se většinou spokojili s malým "umyvadlem" a šálkem vody na ranní opláchnutí obličeje. Takže i když v těchto dnech na základně už nikdo nepobývá, koncem března se ohnivého průletu "zúčastní" i kousek z každého pobývajícího kosmoplavce.
  • Že hygiena založená pouze na vlhkých ubrouscích a pár kapkách vody může být pro člověka docela prospěšná, dokazují vlasy i pokožka Valerije Poljakova. Po 438 dnech pobytu je měl v lepším stavu než před odletem! Jelikož jsou lidé ve stavu beztíže a v uzavřeném prostoru značně citliví na jakékoli pachy, nesmí zdejší hygienické prostředky obsahovat žádné parfémy či alkohol a nesmí být ani nijak výrazně cítit. Ruský kosmický šampón Aelita podporuje růst vlasů a omezuje lupy. Dává se na ubrousek a vtírá se mezi vlasy.
  • Na začátku roku 2000 se uvažovalo, že by s jednou z posledních posádek na Mir cestoval i ruský herec Vladimír Steklov, který by zde natočil řadu záběrů pro uvažovaný film. Nejen pro nedostatek peněz se ale tohle show nakonec neuskutečnilo.
  • Jako první na Miru, tehdy tvořeném pouze základním modulem, pobýval Leonid Kizim a Vladimír Solovjov. Dorazili ani ne měsíc po startu, 13. března 1986. Pátého května pak během 29 hodin přeletěli na opuštěný Saljut 7. Po padesáti dnech nejrůznějších experimentů stanici zakonzervovali a spolu s několika set kilogramy přístrojů se vrátili zpět na Mir. Odtud se po třech týdnech vydali zpět na Zemi.
  • V noci z 12. na 13. srpna 1993 došlo k výraznému návratu známého meteorického roje Perseid. Posádka na Miru sice zůstala, ale pozemní jednotky byly připraveny na mimořádné přistání evakuační lodě Sojuz. Během maxima roje kosmonauti v zemské atmosféře zahlédli na 240 meteorů a všimli si i deseti zásahů palubních okének. Ty po sobě zanechaly krátery o velikosti 1,5 do 4 milimetrů. Detektory pak zaznamenaly 2000násobný nárůst hustoty mikrometeoritů. Základna sice poškozena nebyla, nicméně kosmonauti později provedli několik inspekčních výstupů do kosmického prostoru.
  • Zcela vážně se uvažovalo i o natáčení soutěže Destination Mir, nástupce úspěšného seriálu Survivor. Na rozdíl od lidí, kteří se pokoušeli přežít na jednom malém ostrůvku, by v tomto případě šlo o desítku odvážlivců, jež by trénovali jako skuteční kosmonauti. Každý týden by ruští trenéři na základě výsledků jednoho z nich diskvalifikovali, ten nejlepší by dostal letenku na Mir. Soutěž by vznikla v produkci americké NBC a vysílat se měla na podzim 2001.
  • 30. září 1989 došlo k rozsáhlé sluneční erupci, která mohla ohrozit kosmonauty pobývající na Miru.Alexander Viktorenko a Alexandr Serebrov nakonec dostali dávku záření odpovídající běžnému dvoutýdennímu pobytu na oběžné dráze.
  • Minitělocvičnu na stanici -- vybavenou rotopedem a pohyblivým chodníkem -- doplňuje video a audio věž. To, aby se kosmonauti během cvičení nenudili.
  • Osmého listopadu 1993 prolétl jenom tři sta metrů od stanice půltunový, nefunkční sovětský satelit Kosmos 1508, který se do vesmíru dostal v roce 1983.
  • K velmi vážné nehodě se schylovalo 23. března 1991. Dopravní loď Progress-M 7, která dva dny předtím asi pět set metrů před stanicí vypověděla poslušnost, při druhém pokusu minula spojovací uzel. prolétla jen pět až sedm metrů od Miru, těsně kolem antén a slunečních panelů.
  • Prvního března 1997 v dopise svému synovi Američan Jerry Linenger napsal: "Nyní, u nás na Miru, teď máme vlastní poštovní úřad, a tahle obálka byla zde nahoře právě dnes orazítkována. Uvidíme, zda kosmické lodi doručují rychleji než obyčejná letecká pošta." Linenger v žádném případě nepřeháněl. Unikátní poštovní razítka použila řada návštěvníků k označkování dopisních obálek, vlaječek a dalších upomínek.
  • Na Miru nechybí ani kytara, kterou si posádka zpříjemňovala pobyt, a trsátko, které používal Andy Thomas na počátku roku 1998. Bohužel ho ztratil. Proto Thomas vzkazuje: "Pokud náhodou někdo začátkem dubna v jižním Pacifiku najde trsátko, pak ho chci. Bude totiž moje!"
  • Přestože Mir oslavil již své patnácté narozeniny, řada expertů se domnívá, že dosáhl teprve poloviny plánované životnosti.
Jiří Dušek
Zdroj: Sestaveno podle Space.com, Computerwold, NASA a dalších
 

Za mlhou, že by se dala krájet

Kdo by to byl býval řekl. Astronomové dnes mohou v centru Galaxie nejen sledovat jednotlivé hvězdy, ale podařilo se jim také odvodit jejich rychlosti a přinést další důkaz, že v srdci našeho hvězdného ostrova trůní obří černá díra.

 "Náš tým dokáže sledovat, jak se stálice pohybují po zakřivené trajektorii," definovala zajímavé výsledky Andrea Ghez, profesorka Kalifornské univerzity v Los Angels. "Některé z nich dokončí oběh kolem supermasivní černé díry za méně než patnáct let. Připomeňme, že mluvíme o stálicích, které se nachází 24 tisíc světelných roků daleko a které obíhají s periodou kolem patnácti roků!"

Unikátní pozorování zprostředkoval Keckův dalekohled o průměru deset metrů, který pracuje na vrcholu havajské hory Mauna Kea. Díky ultrafialové kameře, která prohlédne skrz rozsáhlá oblaka mezihvězdné látky (neprůhledné pro viditelné světlo), stejně jako důmyslnému počítačovému zpracování totiž dosahuje naprosto unikátního rozlišení. "Keck je pro tohle pozorování tím nejlepším zařízením na světě," pokračovala Andrew Ghez, "dovoluje nám totiž stálice sledovat s dostatečnou přesností."

Základem byla tzv. infračervená skvrnková interferometrie, při které v počítači sečítali tisíce expozic o délce 0,13 sekund a docílili tak rekordního rozlišení 0,05", tj. lineárního rozlišení asi 400 astronomické jednotky!

 Tým astronomů tak mohl sledovat pohyb asi stovky zářivých obrů, které se nacházeli v oblasti 25 obloukových vteřin kolem rádiového zdroje Sagittarius A* (zkráceně Sgr A*), který považují za střed Galaxie a supermasivní černou díru.

Dvě ze sledovaných hvězd se dokonce nachází jenom deset světelných dní od černé díry Sgr A* -- tedy 130 miliard kilometrů. Při pohledu ze Země jde o vzdálenost 0,4 úhlové vteřiny. Přesto jsou stále ještě v bezpečí a jen tak pohlceny rozhodně nebudou. V kontrastu s tím je nezbytné připomenout, že Jupiter obíhá kolem Slunce ve vzdálenosti 770 milionů kilometrů jednou za 11,8 roku.

O podobnou studii se poslední desetiletí pokouší také tým Evropské jižní observatoře, jenž disponuje přístrojem New Technology Telescope na chilské hoře La Silla. Docela úspěšně tak sleduje pohyb několika desítek masivních stálic s hmotností 15 až 20 Sluncí, které obíhají kolem Sgr A*. Ostatně viz přiložená animace.

Zdroj Sagittarius A leží asi 24 až 26 tisíc světelných let daleko a Slunce kolem něj oběhne jednou za 226 milionů roků. Detailní pozorování ukazují, že jej ve skutečnosti tvoří dva oddělené objekty Sagittarius A - východ a Sagittarius B - západ. První z nich je bublinou horkého plynu, zřejmě zbytkem po explozi supernovy. Právě tímto směrem se už v roce 1974 podařilo objevit i nápadný, bodový zdroj Sagittarius A*. Má úhlový průměr jen několik setin vteřiny a jeví se mírně protáhlý. Většina astronomů jej považuje za neobyčejně masivní černou díru a tak i dynamický střed Galaxie.

Zmíněného hvězdy obíhají rychlostmi až 1400 km/s po Keplerových elipsách kolem supermasivní černé díry o hmotnosti 2,6 milionů Slunci a velikosti naší Sluneční soustavy. Její úhlová velikost je totiž menší než 0,05 vteřiny, tedy 0,006 světelného roku, tedy 380 astronomických jednotek.

Většinu podobně masivních černých děr "zviditelňuje" záření přicházející z tzv. akrečního disku složeného z materiálu roztrhaných hvězd i nehvězdných objektů. V něm je plyn ohřátý na značně vysokou teplotu a jak se po spirále přibližuje k černé díře, září. V okolí Sagittarius A* je ovšem materiálu, který by do něj mohl spadnout, velký nedostatek. Existenci nenasytné, avšak hladovějící černé díry tak prozrazuje jenom sledovaný pohyb blízkých hvězd.

Jiří Dušek
Zdroj: Keck Observatory News
 

Jak vypadá typická galaxie?

Když někdo vypráví nebo píše o galaxiích, má většinou na mysli objekty podobné Mlhovině v Andromedě, naší Galaxii, nádherné Vírové M 51 či eliptické M 87 v souhvězdí Panny. Jsou právě tohle typické příklady svého druhu? Jak už pomalu bývá v astronomii zvykem, nikoli.

 Čtyři zmíněné galaxie jsou skuteční obři, mnohem větší, masivnější a svítivější než podobné objekty v celém vesmíru. Jen málo galaxií je ještě větších. Hvězdné ostrovy, jež považujeme za typické, jsou natolik slabé, že je s obtížemi studujeme i v největších dalekohledech světa vybavených nejmodernější technikou. Na rozdíl od svých masivních příbuzných, kteří jsou jako ohromné pochodně viditelní na velké vzdálenosti, mají typické galaxie neobyčejně malý jas, mnohdy menší než jas samotné oblohy. Proto známe jen ty nejbližší galaxie a ostatní, přestože jich je ohromné množství, nám zůstávají utajeny.

Pro představu se podívejme na objekty soustředěné v tzv. Místní skupině, což je gravitačně vázaný systém asi třiceti galaxií. Pouze jedna z nich je větší než ta naše: Mlhovina v Andromedě, označovaná také M 31. Až na spirální soustavu M 33 v souhvězdí Trojúhelníku, která má obdobnou velikost, jsou všechny zbývající mnohem menší. Většina dokonce tvoří pouhé satelity naší Galaxie a M 31. Mezi ty nejznámější, poněkud zavádivě označované jako trpasličí galaxie, patří Velký a Malý Magellanův oblak. Oba můžete spatřit na jižní obloze. Vypadají jako odtrhnutá část Mléčné dráhy o průměru několika stupňů.

Magellanova oblaka se svou hmotností blíží typickým galaxiím. Nápadné jsou pouze proto, že se nacházejí velmi blízko. Vzdálenost Velkého oblaku je asi 170 tisíc světelných let, jeho příčná velikost je asi 20 tisíc světelných let. Patří mezi malé spirální galaxie s příčkou, které mají pouze jedno rameno. Odhaduje se, že kolem Galaxie oběhne jednou za několik miliard let.

Malý oblak je o něco vzdálenější. Jeho přední strana leží 160 tisíc světelných let daleko, zadní je o šedesát tisíc světelných let dál. Ve srovnání s Velkým Magellanovým oblakem má poloviční rozměry a čtvrtinovou hmotnost. Svým tvarem patří mezi tzv. nepravidelné galaxie.

Ještě menší hvězdné ostrovy, byť v našem těsném sousedství, si musely na svůj objev dlouhou dobu počkat. První nalezl zcela náhodou, při testování fotografických emulzí, v roce 1938 Harlow Shapley v souhvězdí Sochaře. Galaxie byla tak slabá, že ji nejdříve považoval za pouhý kaz na fotografické desce. Teprve další snímky potvrdily její skutečnou existenci.

Shapley se ale i poté ještě dlouhou dobu domníval, že se ve skutečnosti jedná pouze o blízké rozsáhlé mračno hvězd. Až pozdější pozorování dokázala, že se nachází více než dvě stě padesát tisíc světelných let daleko, spolehlivě za hranicemi naší hvězdné soustavy.

Dnes víme, že galaxie v Sochaři, která svým tvarem patří mezi eliptické galaxie, má průměr pouhých osm tisíc světelných let a obsahuje jen několik milionů hvězd. Její zářivý výkon se odhaduje na jednu desetitisícinu výkonu Galaxie. Právě tato drobná hvězdná soustava je příkladem nejrozšířenějšího druhu galaxií ve vesmíru.

Kromě eliptických galaxií existují ještě galaxie, jejichž tvar je nepravidelný. Jednou z největších v Místní skupině je exemplář označený NGC 6822. Má průměr asi osm tisíc světelných let a obsahuje kolem dvou miliard hvězd. Naopak mezi nejmenší patří galaxie GR8. Má průměr pouhých tisíc světelných let a je poskládána z milionu hvězd. Úspěšně s ní tudíž soupeří největší kulové hvězdokupy. Takové jsou tedy nejrozšířenější galaxie: malé a chudé na hvězdy. Zato jsou však nejméně desetkrát početnější než jejich obří příbuzní.

Jiří Dušek
 

Kolik je planetek?

Zdánlivě jednoduchá otázka, ale o to složitější odpověď.

 Planetky jsou malá tělesa sluneční soustavy, pohybující se kolem Slunce po eliptických drahách a nejevící kometární aktivitu. Názor na to, jak velká tělesa ještě budeme považovat za planetky, se vyvíjel v závislosti na zdokonalování pozorovací techniky (oko-fotografie-elektronika tj.CCD). Největší planetka hlavního pásu Ceres má průměr téměř 1000 kilometrů, nejmenší v současnosti pozorovaná tělesa dosahují pouze rozměrů řádově desítek metrů.

Přeneseme-li se od teoretických odhadů populace planetek a budeme počítat pouze planetky, které byly již někdy pozorovány a mají určenou dráhu, odpověď se nám značně zjednoduší. Nejlepší přehled dá statistika Minor Planet Center, která každý měsíc přináší aktuální údaje o počtu planetek. Jsou zde rozděleny do několika kategorií, a proto představíme český popis poměrně jednoduché tabulky Orbits and Names.

První sloupek je datum dané statistiky vždy k vydání nového čísla Minor Planet Circulars (MPC). Další čtyři sloupce tabulky udávají počty drah, tj. faktické počty planetek. Hned první udává celkový počet zaznamenaných planetek, druhý sděluje, kolik planetek bylo již očíslováno (tj. mají spolehlivě určenou dráhu), třetí udává počet planetek pozorovaných v několika opozicích (tj. byly pozorovány minimálně ve dvou pozorovatelných návratech, ale tato data ještě nestačila na výpočet spolehlivé dráhy) a čtvrtý počet planetek pozorovaných zatím jen v jedné opozici (tj. planetky, které byly pozorovány jen v jediném návratu, některé z nich jen několik nocí). Poslední sloupec tabulky nám říká, kolik planetek bylo již pojmenováno (pojmenovány mohou být pouze planetky číslované).

Pokud bychom měli být konkrétnější, tak k 9. březnu 2001 bylo zaznamenáno a dráha spočtena pro celkem 116 650 planetek, z toho bylo 23 399 planetek očíslováno, 53 438 pozorováno ve více než jedné opozici a 39 813 planetek sledováno pouze v jedné opozici. Pojmenováno bylo k 9. březnu 2001 celkem 8 334 planetek.

Na stejné stránce najdete i celkové počty pozorování planetek a komet, archivovaných Minor Planet Center, a to s podobným dělením. V tabulce Observations najdete k 9. březnu 2001 následující čísla.

Celkový počet astrometrických pozorování v archivu Minor Planet Center je 7 152 219. Z toho počet pozorování planetek je 7 026 881, počet pozorování číslovaných planetek 3 067 420, počet pozorování nečíslovaných planetek 3 959 461, celkový počet astrometrických pozorování komet dosahuje počtu 125 338, počet pozorování číslovaných periodických komet 49 392.

Archiv Minor Planet Center obsahuje i ostatní astrometrická pozorování (měsíce planet apod.), kterých k 9. březnu 2001 bylo 75 946.

Miloš Tichý
Zdroj: Minor Planet Center (www.planetky.cz)
 

Ztracený svět

Čtyři kilometry pod antarktickým ledovcem už milion roků zcela izolováno od okolí "žije" tajemné podzemní jezero Vostok. Jelikož v nejbližších létech sehraje podstatnou roli coby "trenažér" pro výzkum Jupiterova měsíce Europy, neuškodí si o něm říci několik základních informací.

 Jezero bylo objeveno na přelomu let 1974 a 1975 během leteckého sonarového průzkumu východní Antarktidy, poblíž ruské vědecké základy Vostok, která zde zcela náhodou vznikla už v roce 1957. Měření naznačovala, že se zde v hloubce čtyř kilometrů nachází rozsáhlá kapsa neznámé hloubky a složení o rozloze deset tisíc kilometrů čtverečních.

Existenci jezera potvrdila v roce 1993 výšková měřeni ze satelitu ERS-1. O tři roky později pak ruští a britští vědci dali dohromady letecká a satelitní pozorování i seismická měření a získali dosud nejdokonalejší přehled o tajemném podzemním útvaru.

Jezero má rozlohu asi 14 tisíc kilometrů čtverečních, tedy stehně jako jezero Ontario na hranicích Spojených států a Kanady. Jeho největší hloubka je 510 metrů (v průměru 125 metrů). Obsahuje 1800 krychlových kilometrů vody, nad ní leží vrstva ledu tlustá 3700 metrů, přičemž se jezero nachází 710 metrů pod hladinou moře.

Bez jediného fotonu slunečního světla, vánku čerstvého větru i zásahu živých organismů tam nahoře, tak Vostok představuje unikátní schránku, která už několik milionů let žije vlastním životem. Není proto divu, že sem chtějí odborníci nakouknout. O výsadku na dálku řízeného robota, který by se protavil až do jezera, analyzoval složení zdejší vody, pátral po mikroorganismech a vrátil se se vzorky sedimentů se hovoří už několik posledních roků.

Všechny projekty jsou přitom (naštěstí) výrazně omezeny mezinárodní úmluvou o výzkumu Antarktidy, jenž dovoluje pouze takové experimenty, které nemají žádný vliv na životní prostředí. Proto se termín první výpravy stále oddaluje: z roku 2002 na nejdříve 2004. Důvody jsou hned tři:

První, bezesporu nejtvrdším oříškem, je sterilizace miniponorky. Jak zajistit, aby nebyla kontaminována jak na povrchu, tak při cestě do hlubin? "Všeobecně si výpravu představujeme tak, že pomocí horké vody vyvrtáme do hloubky tří a půl kilometru šachtu, do které pak spustíme kryorobota," načrtl v kostce vypuštění sondy Frank D. Casey, jenž vede projekt ve známé Jet Propulsion Laboratory. Až se šachta po několika dnech zacelí, kryorobot se bude sterilizovat a pak se protaví až do jezera. Zde vypustí menší ponorku.

Že jde o vážně míněný nápad, demonstroval tým z JPL vloni v září. Jejich prototyp se tehdy protavil skrz několik metrů tlustou vrstvu ledu. Velkým problémem však stále zůstává sterilizace. "Nikdo, ať už z národních či mezinárodních organizací, vám totiž neřekne, jak moc čisté je skutečně dostatečně čisté," komentoval kámen úrazu Frank Casey. "Nyní jsme se proto zaměřili právě na tento cíl."

 Že nepůjde o jednoduchý úkol dokládají bakterie, které přežily dva a půl roky na povrchu Měsíce v útrobách sondy Surveyor 3. V pozemské laboratoři, kam je dovezla posádka Apolla 12, se pak vesele dál rozmnožovaly.

Stejně nejasná je i cena celého projektu. Projekt, jenž by využíval zázemí polární stanice Vostok, přijde zhruba na 20 milionů dolarů. Ostatně v rámci rusko-francouzského projektu se v těchto místech odborníci provrtali až do hloubky 3623 metrů a zastavili se tak jenom těsně nad jezerem (asi 120 metrů). Základna ovšem leží na jižním okraji jezera, kde čerstvá voda rychle zamrzá.

"Větší šanci, že robota pošleme na nejlepší možné místo, dává severní konec jezera, kde se led rozpouští a kde se biologické zbytky -- soli, prach i mikroby -- usazují po tisíciletí," řekl Robin E. Bell, geofyzik z Kolumbijské univerzity. To by ale vyžádalo stavbu nové základy a tedy i podstatné navýšení odhadovaných nákladů.

Žádná z amerických institucí přitom nehodlá zaplatit stavbu celého kryorobota. Dokonce ani NASA nejeví příliš ochoty investovat do vývoje sterilních zařízení na průzkum jezera Vostok a později i možných oceánů na Jupiterově měsíci Europa.

Projekt samozřejmě naráží na řadu dalších technických problémů a také odbor ochránců životního prostředí. Je zřejmé, že se bude kryorobot nejdříve testovat na vulkanických jezerech, které se ukrývají pod islandským ledovcem. Sonoravý průzkum navíc ukázal, že se v Antarkdidě nachází sedm desítek podobných, byť menších "ostrovů" tekuté vody. Vostok jako takový je však unikátní: přítomností sedimentů, hloubkou, věkem, možnou cirkulací vody a pravděpodobně i souvislostí s geologickým zlomem v zemské kůře. Podobně jako ruský Bajkal.

Nové a nové výzkumy současně ukazují, jak málo toho o tajemném jezeru víme. "Nejde o homogenní útvar, jak jsme si dosud mysleli," konstatoval na základě posledních radarových, magnetických a seismických měření Michale Studinger. Obsahuje "ostrovy", kde se pevnina stýká s ledem, jakési kapsy, ve kterých vodní hladina stoupá do různých výšek. Poblíž jedné z "pobřežních čar" přitom existuje velká magnetická anomálie. Navíc se ukazuje, že v některým místech je hloubka Vostoku až tisíc metrů, tedy dvakrát více než jsme dosud předpokládali. Co všechno může ukrývat je přitom otázkou velké fantazie. Tzv. extremofilní mikroorganismy, které přežívají za extrémních tlaků a teploty pod bodem mrazu, byly ale identifikovány i za výrazně méně příznivých podmínek.

Jiří Dušek
Zdroj: Scientific American a další
 

Pojmenujte planetku po osobnosti české sci-fi

Vyjděte za jasné noci ven a zakloňte hlavu. Máte-li štěstí a nejste uprostřed velkoměsta, spatříte tisíce hvězd.

 Ty jasné mají svá jména. Jsou to prastará jména. Většinou mají svůj původ v antice, ale u mnoha z nich se už asi nedovíme, kdo jim jejich jména dal. Mezi těmito zdánlivě nehybnými jasnými body se pohybují tisíce daleko menších, chladnějších a bližších těles. Také mají svá jména, ovšem mnohem současnější a srozumitelnější pro dnešního člověka. Jmenují se třeba Einstein, Karlštejn, Neff...

Říká se jim planetky. A víme přesně, kdo jim ta jména dal - jejich objevitelé. Jen Ti mají právo dát jméno nepravidelnému kusu skály, kolotajícímu sluneční soustavou. I u nás žijí objevitelé planetek. Jedním z nich je Petr Pravec z observatoře v Ondřejově, který se rozhodl pro neobvyklou věc. U jedné z jím objevených planetek se vzdává svého práva objevitele. Nabízí ji k pojmenování lidem, kteří mají často k astronomii velmi blízko -- všem fanouškům sci-fi a fantasy. Každý z vás má tedy nyní možnost zúčastnit se akce, která vynese na oblohu skutečně reprezentativního zástupce české a slovenské sci-fi a fantasy. Tady jsou pravidla celé akce:

  • Akce trvá do 25. 4. 2001 12:00 SEČ.
  • V této lhůtě může kdokoliv zaslat návrh na osobu, která si podle jeho názoru zaslouží, aby po ní byla pojmenována planetka. Jediným kritériem je, že musí jít o osobu, spjatou s českou a slovenskou sci-fi a fantasy. Nezáleží na tom, zda jde o osobu žijící či nikoliv, zda jde o autora, redaktora, ilustrátora apod. Návrh není třeba nijak zdůvodňovat, le samozřejmě můžete.
  • Navrhnout svého kandidáta můžete několika způsoby: 1. vyplněním hlasovacího formuláře na adrese http://planetky.astro.cz/scifi.phtml 2. zasláním svého návrhu e-mailem na adresu lukas.mecir@seznam.cz 3. zasláním návrhu poštou na adresu Lukáš Mečíř, Lidmily Malé 817, Pardubice, 530 12. Tamtéž také můžete zasílat veškeré své připomínky a dotazy. (Pozn.: Lukáš Mečíř se stal po dohodě s Petrem Pravcem jakýmsi manažerem celé akce, proto je uveden jako kontakt pro zaslání návrhů on a nikoliv přímo Petr Pravec.)
  • Počítá se vždy pouze jeden návrh od každého. Pokud někdo zašle více návrhů, bude započítán pouze ten, který dorazí jako poslední. Může být zaslán hromadný návrh (návrh od více lidí v jednom e-mailu), v tom případě je ovšem nutno uvést jména všech osob, které tento návrh zasílají, neboť každá osoba bude považována za jeden hlas. Pokud zjistíme, že navrhujete někoho, kdo již planetku má, upozorníme vás, ale můžete si to ověřit i sami na adrese http://planetky.astro.cz/search.phtml
  • Pět jmen, která se v návrzích objeví nejčastěji a která budou vyhovovat pravidlům pro pojmenovávání planetek, postupuje do finálního hlasování. Toto hlasování se uskuteční na Avalconu, který proběhne 4. -- 7. 5. 2001 v Chotěboři. V tomto finálním hlasování bude pro některé z těchto 5 jmen moci hlasovat každý účastník Avalconu. Vítězné jméno pak bude na Avalconu slavnostně vyhlášeno a po sepsání citace odesláno příslušné komisi IAU, která oficiálně stvrdí jméno planetky.
  • Oficiální jméno planetky (již potvrzené Mezinárodní astronomickou unií) bude slavnostně vyhlášeno na Bohemiaconu.
Planetkou, která bude pojmenována po osobnosti české a slovenské scifi, je planetka s předběžným označením (17776) 1998 FF3, kterou Petr Pravec objevil 22. 3. 1998. Je velká asi pět kilometrů a pohybuje se ve střední části hlavního pásu planetek mezi drahami Marsu a Jupitera. Velká poloosa její dráhy (a tedy střední vzdálenost od Slunce) je 2,48 astronomické jednotky (asi 372 milionů kilometrů), perioda oběhu je 3,9 roku. Animaci její dráhy lze vidět na adrese http://neo.jpl.nasa.gov/cgi-bin/db?name=17776

Pevně věříme, že celá akce proběhne úspěšně a vynese mezi hvězdy zástupce tohoto velmi populárního žánru.

Lukáš Mečíř a Petr Pravec
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...