:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

322. vydání (12.3.2001 )

Foto NASA Že jsem si to neodpustil. Naše instantní noviny sice vychází bez přídavku hovězího masa a výrobků na bázi hovězího masa, ovšem kulhavka, slintavka i ta šílenka přesto dospěla i na brněnskou hvězdárnu. Jako kdyby nestačilo, že jsem v úterý k večeru ulehl s vysokou horečkou a akutní sra.. (však vy víte s čím), kolem hvězdárny navíc vyrašily malé letáčky o "7. černodírové fyzikální perestrojce". Především na odpadkových koších v přilehlém parku. O co k čertu jde?
Onehdá jsem na stejném místě odkryl existenci jedno chlápka z Prahy, který za nezměrného úsilí, včetně finančních obětí, informuje svět o zásadních objevech typu: "na ledu nemůžete nikdy uklouznout, Slunce nás ubije svými fotony." Podobný člověk žije i v Brně. Většina zaměstnanců naší hvězdárny ho dokonce zná jménem a jeho výtvory identifikuje na první pohled. Náš lokální hrdina má totiž zcela jinou, velmi charakteristickou strategii: Převratné vynálezy vydává v podobě inzerátů v celostátních novinách.
Jejich kopie navíc vylepuje na nejrůznějších místech. Například u východů z podchodu před brněnským hlavním nádražím (tam, kde stojí šaliny) a především v okolí hvězdárny. Poté, co byl jednou naším panem ředitelem málem "inzultován" při výlepu přímo na naší budovu, orientuje se nyní na kmeny stromů, odpadkové koše či lavičky v přilehlé Kraví hoře. Jednou nám dokonce zcela dokonale, umnou koláží, překryl celou informační tabuli na náměstí Svobody. A co převratného ve svých poselstvích nabízí? Zde je jedno z těch kratších:
Noviny Slovo, 6. února 201: 7. černodírová fyz. perestrojka? Vynález paradoxů relat. hmotnosti a kontrakce délky odrelat. vesmír? U rychlostí blízkých rychlosti světla prý vyvolává přímočarý setrvačný pohyb, nejen velkou kontrakcí (zakřivením) délky ve směru pohybu, ale i gigantický MAGICKÝ nárůst relativistické hmotnosti, např. na 100 giga tun/m3, takže expres se při určité abs. rychlosti, prý třírozměrně zakřiví v černou díru, zmizí a začne vše nasávat? To určí abs. rychlost. Nasaje strojvůdce i slečnu výpravčí? Dojde k velkému třesku? Zn.: Ufóni, odbory SOS.

Jiří Dušek

 

 

 

Do horoucích pekel

Kosmická stanice Mir to od nehody v červnu 1997 neměla lehké. Zatímco servisní výpravy postupně obnovovaly jednotlivé systémy lodi, na zemi americké sdělovací prostředky, podporované několika členy Kongresu spustily kampaň za opuštění nebezpečné vesmírné základny. To, že se blíží její definitivní konec, však bylo zřejmé až v roce 2000. Jak budou vypadat poslední okamžiky této sovětské a později ruské legendy?

 Důvodů k radikálnímu a pro část ruské veřejnosti i značně nepopulárnímu kroku -- likvidaci patnáct roků staré základny -- bylo hned několik:

  • Za prvé, stanice skutečně není nejmladší, a i když je v docela slušném stavu, příliš veliký zájem o ni není. A to ani pro případné komerční využití. Mezinárodní společnost MirCorp (z větší části ovšem vlastněná ruskými státními firmami) sice o využití Miru vážně uvažovala -- plánovaly se výlety movitých turistů, reklamní akce, loga na povrchu stanice, placený výzkum atd., její aktivity však z mnoha různých příčin ztroskotaly. Jediným pozitivním výsledkem se tak stal 72denní pobyt dvojice kosmonautů v polovině loňského roku -- Alexander Kaleri a Segrej Zaletin se tehdy stali posledními osadníky stanice.
  • Navíc chybí peníze. Rusko, ale i řada dalších, potenciálních mecenášů především Američanů, totiž sází na novou, špičkově vybavenu Mezinárodní kosmickou stanici. Její stavba přijde na šedesát miliard dolarů a je bezesporu velkou zátěží i pro movité Spojené státy. To ostatně názorně dokládá vývoj v posledních dnech. (Pokud započítáme plánovaný desetiletý provoz, starty raketoplánů ruských a západoevropských raket, pak se hovoří až o sto miliardách dolarů. Tedy devítinásobku českého ročního státního rozpočtu.)
  • No a pak je zde -- pro ruskou vládu -- velký strašák v podobě možné katastrofy, která postihla již dvě tamní pýchy z dob Sovětského svazu: ponorku Kursk a televizní věž Ostankino. Blamáž z fatální nehody na palubě poruchové stanice by mohla způsobit na nestabilní politické scéně značné otřesy.
Není proto divu, že už v říjnu loňského roku ruská vláda nejdříve neoficiálně a později i oficiálně rozhodla o řízeném zániku Miru. Správnost tohoto rozhodnutí nakonec potvrdila i závada z prosince, která se zopakovala i v lednu, kdy řídící středisko na několik desítek hodin ztratilo jakýkoli kontakt se stanicí. Nakonec se sice řízení podařilo obnovit, ale závada se mohla kdykoli zopakovat.

Neovládaná stanice by se přitom mohla stát skutečně nebezpečným projektilem. Vždyť sestává z šesti velkých modulů, řady slunečních panelů a velkého množství menších přídavných zařízení, dohromady váží 135 tun a je tak nejtěžším tělesem, jaké jsme kdy umístili na oběžnou dráhu.

Dříve nebo později by -- díky brždění o svrchní vrstvy vzdušného obalu -- vstoupila do atmosféry a zřítila se na zem. Trosky, které ohnivý průlet jistě přežijí, pak zasypou rychlostí několika set kilometrů v hodině rozsáhlou část povrchu. V "pomyslném" dostřelu ohořelého šrotu padajícího Miru je přitom valná většina světových metropolí. Namátkou jmenujme třeba Peking v Číně, Bombaj v Indii, Paříž ve Francii, Rio de Janero v Brazílii či Miami na Floridě.

Pravděpodobnost takové nehody se skoro blíží nule, ale přesto ji v žádném případě nemůžeme podceňovat. V minulosti totiž už několikrát zbytky velkých satelitů či orbitálních stanic na zemi spadly. Příkladem ze všechny může být ruská stanice Saljut 7. Šestnáct metrů dlouhá základna vážila dvacet tun a od roku 1982 se na ní vystřídalo na třiatřicet kosmonautů, včetně francouzského a indického.

Stanice, kterou lidé opustili v květnu 1986, byla ponechána svému osudu. Téměř čtyřicetitunový kolos s modulem Kosmos 1686 sice řídící středisko navedlo s posledními zbytky paliva na vyšší parkovací dráhu, ale do hry vstoupila zvýšená sluneční aktivita a hustá atmosféra. Saljut 7 začal klesat. Pozemní kontrola oznámila, že stanice zanikne někdy mezi druhým a dvanáctým únorem 1991. Nakonec se tak, bez jakékoli možnosti změny, stalo sedmého února v pět hodin našeho času. Saljut 7 prolétl jako ohromný meteor nad Jižní Amerikou a jeho trosky zasypaly rozsáhlou oblast Argentiny, vzdálenou čtyři sta kilometrů od Buenos Aires. Spousta z nich spadla na městečko Capitan Bermudez.

Z poslední doby lze pro změnu jmenovat spršku železných projektilů, která v dubnu loňského roku pokropila několik farem poblíž jihoafrického Kapského města. Vyšetřování prokázalo, že celkově 318 kilogramů trosek pochází ze druhého stupně nosné rakety Delta 2, která v březnu 1996 vynesla na oběžnou dráhu jeden ze satelitů Globálního pozičního systému GPS. Konkrétně šlo o zbytky hlavní palivové nádrže a spalovací komory.

Nuže, jak tedy vypadá na dálku řízený zánik orbitální základny? Dvacátého čtvrtého ledna odstartovala dopravní loď Progress M1-5 až po okraj naplněná důležitým palivem, která se s Mirem se spojila o čtyři dny později. Zajímavé je, že kdyby se v této fázi objevily jakékoli na dálku neřešitelné problémy, čekala na zemi záchranná výprava dvou velmi zkušených ruských kosmonautů, kteří by se pokusili stanici přinutit k poslušnosti ručně.

 Následné manévry lze rozdělit do tří fází. V první, která skončila v pátek 9. března, se vyžívalo přirozené brždění stanice o vnější vrstvy atmosféry. Výška orbitální dráhy Miru se tak pomalu, zhruba o tisíc až dva tisíce metrů denně, snížila až na zlomových 250 kilometrů.

Od té chvíle se noří hlouběji a hlouběji, až k "magické" hranici 220 kilometrů nad zemí. To se stane v úterý 20. března, plus mínus jeden den. "Všechno záleží na zemské atmosféře a jejích fluktuací v závislosti na sluneční aktivitě, které nelze nijak předpovídat," komentoval Viktor Blagov, zástupce velitele mise.

Už 19. března řídící středisko, pod vedením Jurije Koptěva, Mir zorientuje, spočítá další trajektorii a do paměti počítače uloží povely pro tři poslední zážehy raketových motorů. Ty stanice s dopravní lodí Progress M1-5 na čele provede v průběhu dvaceti až třiceti hodin.

 První dva upraví dráhu družice z kruhové na protáhlou 220 x 150 kilometrů, poslední pošle Mir do výše jenom osmdesát kilometrů. Tento finální manévr začne při přeletu nad Afrikou, bude trvat přibližně osm set sekund a skončí nad územím Ruska. Stanice poletí po sestupové dráze nad Kaspickým mořem, Ruskem, Japonskem, do hustých vrstev zemské atmosféry vstoupí rychlostí necelých dvacet metrů za sekundu někde nad Indonésií.

Jako první se ve výšce kolem 110 kilometrů utrhnou antény, sluneční panely, manipulátor Strela a orientační systém Sofora. K rozpad jednotlivých modulů dojde ve výšce devadesát až osmdesát kilometrů a skončí o třicet kilometrů níže.

 Při téměř vodorovném letu se za rychlosti 28 tisíc kilometrů v hodině trosky zahřejí až na tisíc pět set stupňů Celsia (QuickTime, 4,1 MB). Většina z nich tudíž prakticky bezezbytku shoří. Zhruba třicet až padesát tun, především ohořelých ocelových a titanových nosníků i částí pláště, ovšem průlet atmosférou přežije. Největší z kusů budou mít až tři čtvrtě tuny. Na zemi dopadnou asi tři čtvrtě hodiny po poslední korekci dráhy.

Vzhledem k velmi rozdílným aerodynamickým vlastnostem -- některé budou velmi rozměrné a relativně lehké, jiné budou kompaktní -- se trosky rozptýlí do značně velkého prostoru, protaženého ve směru letu. Rozměry tzv. dopadové elipsy se odhadují na 200x6000 kilometrů, se středem mezi Novým Zélandem a pobřežím Chile. Stejnou oblast Rusové v minulosti už mnohokrát použili k likvidaci dopravních lodí Progress, jež sloužily k zásobování Miru. Od roku 1978 zde skončilo osm desítek Progressů a také pět stanic Saljut.

 Ovšem, co se stane, když poslední manévry nevyjdou? Stanice se díky dalšímu brždění o atmosféru na zemský povrch zřítí nejpozději koncem března či začátkem dubna a její trosky mohou dopadnout kamkoli, podél dráhy letu. Přesné místo však budeme znát s předstihem jenom několika málo hodin. Pokud vůbec.

Zatímco zážehy raketových motorů, stejně jako vstup do zemské atmosféry, budou Rusové sledovat v přímém přenosu pomocí vlastních stanic, další let a pád na hladinu Tichého oceánu už bude mimo jejich zorné pole. Do monitorování posledních okamžiků Miru se však zapojí i Američané.

Obávat se ale nemusíme. Na oběžnou dráhu jsme dosud vyslali více než 25 tisíc nejrůznějších těles, z nichž dvě třetiny se už také vrátily zpět do gravitační náruče Země. Pouze trosky z těch největších přitom dopadly až na povrch. A v porovnání s jinými lidskými aktivitami skoro žádné škody nezpůsobily. Pro jistotu však v těchto dnech s sebou noste ocelové deštníky.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA, ESA a řada dalších
 

Dějiny Miru

Mir: 1. svět; 2. vesmír; 3. mír; 4. ruská (dříve sovětská) družicová stanice.

 Můžeme bez uzardění říci, že ruská orbitální stanice Mir byla prvním krokem k trvalému osídlení těsného okolí naší planety. Zatímco Američané se v šedesátých a sedmdesátých letech zaměřili na dobývání Měsíce a vývoj raketoplánu, věnovali se Rusové studiu života na oběžné dráze. Proto mají dodnes v tomto oboru mnohem více zkušeností a jsou i přes značné finační problémy silným partnerem při budování nové kosmické stanice.

Start prvního modulu Miru, 19. února 1986, byl nejen úsvitem nové doby, ale také symbolem nového přístupu a značného uvolnění nepříjemné atmosféry panující v tehdejším Sovětském svazu. Do celého světa ho přenášela televize a diváci tak poprvé na vlastní oči shlédli do té doby utajovanou raketu Proton.

Základem Miru bylo dvacetitunové obytné jádro s řídící elektronikou a šesti spojovými uzly. Novou orbitální základnu vytvořila řada do sebe zapojených modulů, které měly ze Země odlétat v následujících rocích. První z nich byla astrofyzikální laboratoř Kvant 1, která dorazila už v březnu 1987.

 Jako by to byla předzvěst perných chvil, které Mir v budoucnu ještě přinese: Spojovací manévr se díky zachycenému pytli s odpadky nepodařilo napoprvé dokončit. Po neplánované vycházce kosmonautů Jurije Romaněnka a Alexandra Levejkina, kteří kus plastiku odstranili, se ovšem Kvant 1 spojil s Mirem zcela bez problémů.

Od té doby se stala lidská posádka na nové základně téměř stálou součástí vesmíru. Odvážné kosmonauty sem pravidelně přivážely dvoumístné až třímístné lodi Sojuz, nejrůznější techniku, ale též zásoby jídla, vody a paliva pro raketové motory pak zajistily dopravní lodě Progress.

Jedním z prvních "návštěvníků" roku 1987 byl i syrský kosmonaut Mohammed Faris, Bulhar Alexandr Alexandrov a Afgánec Abdul Ahad Mohmand. Inu doba přátelského Interkosmosu a politické propagace.

 V roce 1988 se díky nezměrnému úsilí tisíců odborníků, vojáků i techniků z Bajkonuru k prvnímu letu vydal ruský raketoplán Buran -- nový recyklovatelný dopravní prostředek. Zatímco první výprava byla zcela v režii automatiky, u druhé byl předpokládaným cílem právě Mir. Pokud by se ale druhá výprava vůbec někdy uskutečnila.

V prosinci roku 1988 došlo k další zajímavé události: Francouzský astronaut Jean Loup-Chretien vystoupil do volného kosmického prostoru. Poprvé se tak zástupce jiného než amerického a ruského národa vznášel volně nad Zemí ve výšce necelých čtyř set kilometrů.

Na sklonku roku 1989 byl ke stanici připojen modul Kvant 2. V jeho útrobách se skrývala sedačka pro pohodlnější pohyb kosmonautů ve volném prostoru. Tu následující rok vyzkoušel Alexandr Serebrov, jenž se vznášel více než třicet metrů od základny. Na rozdíl od podobného vybavení raketoplánu, však byla tahle zajímavá sedačka k Miru stále připoutána. V případě závady by totiž nebylo možné kosmonauta jakkoli "dohonit". Na to měl být u stanice či v její těsné blízkosti přítomen raketoplán.

O několik měsíců později byl pozvolna rozrůstající se komplex doplněn modulem Kristall, s přístroji na experimentální výrobu a zpracování nejrůznějších materiálů a k zajištění spojení s ruským Buran. Nic takového se ovšem nikdy neuskutečnilo.

Úspěšný rok 1990 každopádně završil první "placený" návštěvník: Japonský reportér Tojohiro Akijama v přímém přenosu několikrát pozdravil diváky jedné tokijské televizní stanice.

 O novou část se Mir rozrostl v roce 1991. Tzv. Strela sloužila jako jeřáb pohybující nákladem i kosmonauty kolem stanice v případě nejrůznějších vycházek do volného prostoru. Naprosto nečekaně se objevil jiný problém: Jedna z řady dopravních lodí Progress se málem srazila se stanicí. Spojovací manévry byly v té době pro kosmonauty natolik rutinní, že se neřídili bezpečnostními požadavky řídícího střediska. Naštěstí se tato nepříjemná nehoda obešla bez vážnějších problémů.

Převratné změny však proběhly na Zemi: Sovětský svaz se rozpadl a následný konec politicky motivovaných závodů uzavřel kohoutek štědrých finančních dotací kosmického výzkumu. Mir i nadále, za vydatného finančního přispění nejrůznějších kosmických agentur, pracoval prakticky bez problémů.

Ostřílený kosmonaut Sergej Krikalev tehdy dokonce souhlasil, že na základně zůstane o něco nad plán -- to aby umožnil politicky žádoucí výpravu Toktara Aubakirova, zástupce nového, nezávislého Kazachstánu, na jehož území leží klíčový kosmodrom Bajkonur. Méně seriózní sdělovací prostředky ale tehdy vypustily fámu, že se Krikalev pro nedostatek peněz a neschopnost Ruska zajistit další let k Miru nemůže vrátit.

 Ale ať už si novináři říkali cokoli, orbitální stanici v dalších letech navštívili kosmonauti z Rakouska, Německa, Francie, Slovenska, Kazachstánu a Velké Británie. K základně navíc přibyl geofyzikální modul Spektr a modul pro dálkový průzkum Země -- Priroda.

V roce 1995 dokonce Valerij Poljakov ukončil stále ještě nejdelší pobyt člověka na oběžné dráze. V uzavřeném prostoru s minimem soukromí strávil 438 dní! Tedy podobně dlouho jako potrvá výprava k Marsu.

V témže roce přicestoval na palubě dopravní lodě Sojuz na Mir první Američan: Norman Thagard. Po 115 dnech pobytu si ho vyzvedl americký raketoplán, který se stanici vytvořil ve vesmíru dosud nevídaný komplex o váze 210 tun!

Začala tak další etapa v bohaté historii Miru. Mezinárodní společenství vedené Američany, se chystalo na stavbu nové kosmické základny. Potřebovalo však získat zkušenosti s dlouhodobým pobytem člověka na oběžné dráze. Raketoplán jako takový strávil ve vesmíru nejdéle šestnáct dní a žádný jiný dopravní prostředek pro lidskou posádku k dispozici nebyl. Proto americký Národní úřad pro letectví a kosmonautiku, známý spíše pod zkratkou NASA, zaplatil ruské straně dlouhodobý pobyt hned několika kosmonautů a kosmonautek na Miru. Součástí byly i časté přílety raketoplánů.

Stanice Mir dosáhla délky třicet metrů, hmotnosti 140 tun, a několikačlenné posádce poskytla až čtyři sta krychlových metrů životního prostoru. Což jsou zhruba jako dva třípokojové byty na běžném sídlišti.

Za celou dobu své výjimečně dlouhé práce, kdy většina komponentů několikrát překročila dobu původně plánované životnosti, měla základna samozřejmě nejrůznější technické problémy. Jako celek však stále pracovala bez větších závad. Pro Rusy i Američany to proto byly skvělé "manévry" na pokraji únosného rizika. Kdyby ovšem -- kdyby ovšem posádka ve středu 25. června 1997 nenacvičovala ruční připojení dopravní lodě Progress.

 Během přibližování se sedmitunový Progress vinou chyby posádky vymkl kontrole, minul spojovací uzel a setrvačností několikrát narazil do stanice. Nejen že Mir náhle přišel o polovinu všech panelů slunečních baterií, ale v plášti modulu Spektr vznikla řada trhlin.

Tlak kyslíku začal ihned klesat a trojice kosmonautů měla co dělat, aby včas izolovala poškozený modul od zbytku stanice. Základna se volně převalovala na oběžné dráze a řídící středisko uvažovalo o jejím nouzovém opuštění prostřednictvím lodi Sojuz. Nakonec se tak nestalo - modul Spektr, vybavený pro dálkový průzkum Země, byl ale nenávratně ztracen.

Následovaly tři roky, které až příliš často přinášely nové nepříjemné zprávy z oběžné dráhy. Stanice -- jakoby v šoku z nehody -- připravovala obyvatelům perné chvíle. Ať už se jednalo o výpadky elektrické energie či poruchy palubních počítačů. Pobyt v útrobách Miru se stával sázkou v loterii a je velkým štěstím, že nedošlo k žádné další vážné nehodě nebo dokonce tragédii.

 Není divu, že se poslední dvě výpravy americký kosmonautů -- Davida Wolfa a Andy Thomase -- staly pro NASA pěknou noční můrou. Nejvyšší z nejvyšších Dan Goldin si předtím než schválil 119denní pobyt Wolfa na Miru dokonce vyžádal jakýsi certifikát o bezpečnosti orbitální stanice.

S návratem posledního Američana začaly Spojené státy čím dál tím víc naléhat, aby byl Mir zlikvidován. Nahlas se o tomto radikálním kroku začalo mluvit především na sklonku roku 1998, kdy ruská raketa Proton vynesla na oběžnou dráhu modul Zarja -- první část Mezinárodní kosmické stanice.

RKK Energia, společnost odpovědná ze provoz Miru, stanici i nadále udržovala při životě, chyběly však klíčové peníze. Koncem srpna roku 1999 proto 27. posádku stanice už nikdo nenahradil. Naděje svitla až s příchodem mezinárodní společnosti MirCorp. Ta se však zmohla pouze na tříměsíční pobyt dvou kosmonautů v polovině roku 2000. Privatizace Miru se z různých důvodů nepovedla, agónie skončila.

Rudolf Novák, Jiří Dušek
Zdroj: http://mir.astronomy.cz
 

Černé Slunce na stříbrném tácku

Vzpomínáte si ještě na vzrušení z léta, kdy nám zmizelo z oblohy Slunce? Právě k tomu se vrací CD-ROM, na kterém najdete ty nejhezčí snímky, jaké si jen dovedete představit.

 Ne, nepřeháním, protože bych byl někým uplacen. Říkám jen to, co se tu všeobecně šušká. Dokonce úpičtí hvězdáři jeli do Brna loudit triky, jak se takové snímky dělají, protože je to pro ně bezesporu dosti šok, když amatér pořídí obrázky, o kterých si oni -- profesionálové --mohou nechat jen zdát (s hořčičí). Na druhou stranu by k nim nebylo fér nezdůraznit také fakt, že jejich autor je sice astronom amatér, ale profesionální numerický matematik a člověk, který už dávno dával na frak mnoha lidem z NASA, protože snímky sond Voyager uměl připravit pro potěchu oka mnohem lépe než mnozí z nich. O kom je vlastně řeč?

Miloslav Druckmüller je v prvé řadě pedagog, který přednáší na Vysokém učení technickém v Brně numerické metody zpracování obrazu. Aktivně se věnuje svým koníčkům, kterými jsou mimo jiné pěstování kaktusů a horolezectví. O astronomii snad psát nemusíme, posuďte sami podle přiložených fotografií.

Když jsem se kdysi ptal redakčního kolegy Zdeňka Pokorného, kdo to je "ten Druckmüller", prohlásil, že suverénně nejlepší odborník na zpracování obrazu v Čechách. Představil jsem si tenkrát zarostlého vážného postaršího pána a o to víc se podivil, když jsem si nyní na CD prohlédl autorovo foto.

Ale úplně nejvíc mě oslovily fotografie, které jsou asi hlavní náplní stříbrného disku. Každý, kdo někdy zkusil něco vyfotit ví, jak namáhavé je pořídit kvalitní fotografii. Každý, kdo si pak snímek naskenoval do počítače mi potvrdí, že moc se toho udělat nedá. Co vám nenabídne Photoshop, Gimp nebo jiný bitmapový editor to nemáte. Málokdo z nás umí vyrábět vlastní filtry. Proto jsou také fotografie dostupné běžně po webu dosti podobné, a když jsem se po zatmění brouzdal mnoha galeriemi, docela jsem už nečekal nic nového.

Tu a tam se některá fotografie lišila třeba zajímavým nápadem pro dekoraci snímku, ale Slunce bylo téměř stejné na všech. CD-ROM "Cesta za zatměním Slunce" ale přináší tolik nových pohledů, že doslova nestačím žasnout.

Nejprve několik faktických poznámek. CD-ROM po vložení do mechaniky neprovede nic, musíte si otevřít soubor start.htm. Pokud ovšem máte linux. Windoze uživatelé nemusí dělat nic a prohlížeč se jim sám otevře. Wokenní uživatelé také nepoznají (pravděpodobně) malý problém s kódováním, který se při přípravě CD-ROMu vloudil mezi bity. V hlavičkách souborů je sice napsáno ISO-8859-2, což je výborné, texty jsou však WINDOWS-1250 a u každé stránky si tak musí uživatelé počítačové menšiny ručně přenastavit kódování.

 Nebo si CD stáhnout na disk, převést si texty do il2 a vesele si vypálit záložní kopii, na kterou má každý majitel (zatím) svaté právo. Na disku ale krom tohoto jediného problému nenajdete nic, co by rušilo. Žádné Active-X, žádné nestandardní tagy, stránka funguje stejně dobře v nových i starých browserech, jediné co potřebujete, je velké rozlišení a dostatek bitů pro zobrazení barev. Mé X-Window 24bit s 1200x1024 na to stačili úplně výborně, v menších rozlišeních budete z fotografií vidět méně -- některé jsou totiž VELIKÉ. Krom toho, popisy jsou nejen mateřštinou, ale také anglicky a slovensky.

To co asi každého zajímá je obsah a cena. K obsahu nemám moc co dodat. Na CD nejsou jen krásné snímky zatmění, pokaždé s popisem, který z nich činí ještě zajímavější studijní materiál, ale také texty o Slunci, o zatmění, o autorovi a několik netradičních fotografií, které dokumentují zručnost autora. Snímky vysokých zasněžených kopců, nebo i nádherný pohled na Českomoravskou vrchovinu ukazují svět v lepším světle, než ho většina z nás dnes a denně vidí.

Kometa Hale-Bopp, snímky polární záře z dubna minulého roku a mapy zatmění, stejně jako snímky měsíčního stínu na glóbu Země (stažené z Internetu pochopitelně) mají z úkol navodit nejen atmosféru panující v pásu totality, ale také ukázat, jak krásná je příroda a jak moc si jí musíme vážit.

Na internetové stránce, kde si můžete CD objednat, se také dočteme, že CD-ROM pořídíte za necelých pět set korun (459,- včetně daně) a že hudbu (o kterou jsem asi přišel, protože jsem minorita) zkomponoval Martin Dohnal (tomu říkám brněnská klika). Pokud bych neměl to štěstí a CD-ROM nedostal k recenzování pro IAN, určitě bych si jej koupil. A že nejsem sám, dokumentuje i kousek z předmluvy dr. Grygara, který o CD napsal: "... Troufám si tvrdit, že tento CD-ROM, věnovaný úplnému zatmění Slunce ze srpna 1999, lze směle prohlásit za pravý majstrštyk ..." Co dodat? Snad jen -- díky za krásné snímky, které tvoříte, pane Druckmüllere!

Rudolf Novák
Zdroj: Foto autor CD ROMu.
 

V ohnisku: Měsíc

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem … po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

 Je zřejmé, že doba zručných kartografů, kteří u dalekohledu tvořili nádherné mapy Měsíce, je neodvratně za námi. Lidské oko se sice dokáže férově poprat s neklidně rušivou zemskou atmosférou, avšak s rozlišovací schopností kosmických observatoří soupeřit nemůže. Nové mapy a atlasy určitě vzniknou i v budoucnu, podkladem pro ně však budou už jenom ostré fotografie a elektronické záběry z umělých družic.

Přesto všechno ale může mít bedlivé sledování měsíčního povrchu vědecký půvab. Už řadu desetiletí totiž existuje domněnka, že Měsíc není zcela mrtvým tělesem. V různých soupisech najdete až několik tisíc vizuálních pozorování jasných skvrn, záblesků, oparů či dočasných zabarvení měsíčního povrchu. V záznamech, které sahají do hluboké minulosti, přitom figurují taková známá jména jako William Herschel, Wilhelm Struve či Emerson Barnard. Tu a tam byl některý z "úkazů" dokonce detekován fotograficky či spektroskopicky.

Tyto tzv. měsíční přechodné útvary (anglicky Lunar Transient Phenomena, zkráceně LTP) mohou mít na svědomí výrony podpovrchového plynu stimulované slapovým působením Země na těleso Měsíce či jemný prach vznášející se nad povrchem díky elektrostatickým silám... Teorií je celá řada a skalních zastánců podobných jevů jakbysmet.

Problém je ale v tom, že se přes rozsáhlé databáze a často poměrně důvěryhodné pozorovatele, stále ještě vede diskuze o tom, zda jsou tyto jevy vůbec reálné. Lidské oko, které není prosté řady nedostatků, lze totiž snadno ošálit. Každý pozorovatel vám potvrdí, že se při soustředěném pohledu v zorném poli běžně objevují nejrůznější mžitky, včetně krátkých záblesků. Pozorování kosmických sond (či astronautů na oběžné dráze kolem Měsíce) pak ovlivňuje rušivé kosmické záření interagující se sítnicí či křemíkovým čipem.

"Tajemné jevy" však mohou mít na svědomí i nejrůznější události v zemské atmosféře, především selektivní lom světla, prolétající umělé družice a jak se ukázalo při posledním návratu Leonid i dopadající meteroidy.

K potvrzení domněnky, že na povrchu Měsíce skutečně tu a tam dochází k zajímavým událostem prostě stále ještě chybí jakékoli skutečně věrohodné, z několika nezávislých zdrojů ověřené pozorování. Dokonce i ta nejskálopevnější pozorování, která se už řadu roků považují za učebnicový důkaz o existenci LTP, mají své trhliny a lze je poměrně snadno vysvětlit jiným způsobem.

Příkladem může být "výron" plynu nad vrcholem kráteru Alphonsus, jenž v listopadu 1958 a poté i v říjnu 1959 dokonce i spektroskopem sledoval Nikolaj A. Kozyrev z Krymské observatoře. Pozorování už v té době vyvolala značnou nedůvěru. Pomineme-li fakt, že je možné -- na spektrech značně nenápadné -- změny vysvětlit i jiným způsobem, kvalitu nahlodávají i jiné Kozyrevovy spektroskopické "objevy": ionizovaný dusík v atmosféře Venuše, čpavkové halo kolem Saturnových prstenů či nápadná vodíková atmosféra kolem Merkuru... Ani jeden neprošel nemilosrdným testem času. Přesto všechno je legenda o věrohodném Kozyrevově pozorování nadále omílána v řadě astronomických učebnic.

Nejistotu, která kolem přechodných jevů panuje, dokumentuje i případ "ze sondy Clementine". Po srovnáním dvou záběrů pořízených s odstupem několika dní se v okolí kráteru Alphonsus objevila dvojice skvrn, které zřetelně změnily zabarvení. Po čase se ale ukázalo, že proměna byla výsledkem špatné kalibrace záběrů ze sondy, nikoli skutečnou událostí...

Reálnost přechodných jevů nepotvrdil ani rozsáhlý projekt NASA ze druhé poloviny šedesátých let. V průběhu tří tisíc hodin pečlivého sledování vybraných částí Měsíce pomocí televizní kamery a dalšího technického vybavení, které by odhalilo jakékoli proměny větší než dvě úhlové vteřiny, se nepodařilo narazit ani na jeden podezřelý případ. A to i přesto, že několikrát dalekohled zacílili na místa, kde vizuální pozorovatelé "něco" viděli.

Připomeňme pak, že se na experimentu podílel Allen Hynek ze Severozápadní univerzity, který byl vědeckým poradcem v jiném známém projektu "Blue Book" seriozně zkoumající fenomén ufo.

Pravda je tedy jediná: Hon na přechodné měsíční jevy je podobný honu na příšeru Lochness a na sklonku dvacátého století zasluhuje stejného ztracení jako před sto roky kanály na Marsu.

S Měsíce jako takovým je ale spojen ještě jeden nadmíru zajímavý úkaz: zatmění, kdy náš vesmírný soused vstoupí z části či úplně do stínu Země. Ponechejme stranou malebnost celého úkazu, jenž dosud neztratil romantické kouzlo. Pokud se mluví o odborném pozorování zatmění Měsíce jednoduchými prostředky, narazíte v literatuře na dvě možnosti:

  • Ocenění zabarvení úplného zatmění podle tzv. Danjonovy stupnice.
  • Měření vstupů vybraných kráterů do plného zemského stínu (a samozřejmě i opačně, tedy výstupů).
Danjonovo hodnocení v pěti stupních (vč. desetin) charakterizuje zabarvení a jas Měsíce v době úplného zatmění. Ve dvacátých letech dvacátého století ji kvůli klasifikaci historických zatmění sestavil Francouz Anre Danjon, z nějakého důvodu se ale používá i nadále. Sám autor takto dokazoval souvislost jasnosti měsíčních zatmění (a tedy hustoty zemského stínu) a sluneční činnosti. Dnes však proti této domněnce existuje řada námitek -- už jenom proto, že zabarvení úplného zatmění výrazně ovlivňuje řada jiných jevů: poloha dráhy Měsíce, roční doba, velké sopečné exploze... Nejistotu pak kumuluje i značný rozptyl v odhadech různých pozorovatelů konkrétního zatmění, často až o dva stupně!

Danjonova stupnice je tak nejvýš zajímavou kuriozitou, která nemá žádné vědecký význam. Hodí se jenom pro ilustrační účely k popisu barevného podání minulých zatmění.

Měření okamžiků vstupů jednotlivých kráterů do plného zemského stínu neslouží ani tak k poznání našeho souseda, jako spíš ke studiu atmosféry. Právě tímto způsobem lze určit velikost a tvar zemského stínu a tak i některé proměny svrchní částí vzdušného obalu. Navíc je poměrně citlivým senzorem monitorujícím v globálu optickou hloubku stratosféry ovlivňovanou aerosolem z vulkanických erupcí.

Proto se zcela logicky při každém úplném zatmění organizují patřičné pozorovací kampaně (ostatně ve Hvězdářské ročence vždy vychází mapka s několika desítkami vybraných kráterů, které jsou pro měření vstupů a výstupů obzvlášť vhodné).

Na druhou stranu je ale rozumné prozradit, že alespoň o data pořízená na území v české i slovenské republiky žádný profesionál zájem nikdy neprojevil. Pozorování získaná v minulosti (pokud se díky střídajícím se koordinátorům jednoduše neztratila) vedla maximálně k publikaci jednoduchého rozboru (jenom mírně překračující prosté statistické přehledy) v populárním časopise. Nikam dál se už nedostala.

Výsledkem práce řady pozorovatelů i lidí, kteří shromážděná data nakonec analyzovali, bylo "pouhé" konstatování, že byl zemský stín o tolik a tolik větší (hodnota se pohybuje kolem dvou procent) než jak vychází podle výpočtu geometrických poměrů.

Tento efekt má samozřejmě na svědomí naše atmosféra, resp. její svrchní části. (Výsledky bohužel značně ovlivňuje i přístroj použitý k pozorování.)

Možná ale ve světě přeci jenom existuje několik odborníků, kteří analyzují podobné údaje. Je však zřejmé, že o tom nedávají nijak nápadně vědět a amatérskou nabídku nechávají bez patřičné odezvy. A to i přes nejrůznější proklamace, jak se tímto způsobem studuje znečištění atmosféry či řada jiných globálních charakteristik. Jednou z mála iniciativ je nedávná výzva časopisu Sky and Telescope, jehož redaktor se tímto způsobem pokusil porovnat několik posledních úkazů. Ostatně tutéž adresu doporučuje i Fred Espenak z Goddardova střediska kosmických letů, bez diskuze autorita v oboru "zatmění Slunce a Měsíce".

Navíc, ve známém The NASA Astrophysics Data Systém, kde najdete abstrakta a v mnoha případech i celé články z většiny recenzovaných časopisů z astronomickou tematikou za posledních dvacet roků, není jediná práce, která by se zabývala analýzou takto posbíraných dat. (S jednou výjimkou, kdy byla v žurnálu Britské astronomické asociace publikována tabulka odhadů zvětšení zemského stínu s výzvou, aby si dál pozorovalo.) Úvaha, že je třeba zatmění Měsíce sledovat proto, aby tyhle informace byly po ruce pro budoucí zájemce, se tudíž nezdá příliš věrohodná.

resumé:
Pozorování přechodných jevů na Měsíci není nic jiného než honba za přeludem. Zatmění Měsíce je především parádní podívaná a skvělá didaktická pomůcka: Může vést k určení jeho vzdálenosti, stejně tak lze třeba v rámci vysokoškolského praktika studovat velikost zemského stínu.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
Zdroj: Autor děkuje P. Gabzdylovi za pomoc při přípravě tohoto dílu seriálu "V ohnisku". Ilustrační fotografie laskavě poskytl Naoyuki Kurita.
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...