:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

319. vydání (26.2.2001 )

Mesic v sobotu 24. unora (foto Pavel Gabzdyl) Občas zažíváme dny, které jsou od rána do večera napěchovány příjemnými zážitky. Není jich zrovna mnoho, ale když už se přihodí, člověk na ně stále rád vzpomíná. Jsou jako šťavnatý bonbón, který se rozpouští jenom velmi pomalu a zanechává svou skvělou chuť po mnoho týdnů, měsíců a někdy i let. Mezi takovými zvláštními dny pro mě byla minulá sobota.
Na zasněženou Kraví horu jsem dorazil už kolem páté, abych si vychutnal premiéru nového pořadu Mir - skrytá hrozba, dílo mých přátel z IAN Jirky a Rudolfa. Ještě před představením v planetáriu se ale nechtěla zahanbit ani večerní obloha. Vysoko nad jihozápadem zářila Venuše a jen malý kousek nad obzorem se jako přízrak rýsoval i teňoulinký měsíční srpek. Od novu ho dělilo jen 32 hodin a snad i díky bonusu v IAN a zprávě na APO stránkách si ho všimlo více obdivovatelů oblohy než obvykle. Podívaná to byla opravdu nádherná, možná i umocněná skutečností, že spatřit něco podobného není zrovna nejjednodušší. S prokřehlou rukou na spoušti jsem tedy pořídil pár snímků, pokochal se pohledem přes omrzlý triedr a rychle spěchal do planetária. Tam se už odehrávalo další důležité dějství večera a přiznám se, že při závěrečných titulcích mě dokonce příjemně zamrazilo v zádech. Nejvíc mě však těšilo, že s podobně hezkými pocity odcházela z planetária i většina návštěvníků.
Po pořadu samozřejmě následovalo přímé pozorování přeletu Miru, který sice nebyl nijak zvlášť výrazný, ale přesto byl jeden z nejhezčích, jaké jsem kdy viděl. Díky drobné oslavě s vynikajícím vínem od Rudolfa se ještě kouzelný večer protáhl do pozdních nočních hodin. Kéž bychom takových dnů zažívali co nejvíce!

Pavel Gabzdyl

 

 

 

Jak Spacewatch o planetku přišel

Astronomické projekty věnované hledání blízkozemních asteroidů a komet nám přinášejí stále rozsáhlejší poznatky z kosmického okolí naší Země. Někdy nám ovšem nadělí překvapení vskutku nečekaná.

 Arizonský projekt Spacewatch zaznamenal 19. února 2001 nové rychle se pohybující těleso. Jak je obvyklé, podle předběžné efemeridy umístěné na stránce věnované ověřování a potvrzování nově objevených blízkozemních těles (the NEO Confirmation Page) spravované mezinárodním centrem pro sledování planetek the Minor Planet Center, potvrdilo tento objev několik observatoří z celého světa.

Vzhledem k tomu, že těleso bylo poměrně jasné (kolem 16 magnitud), sešlo se jich tentokrát hodně, z Evropy (včetně jihočeské Kleti i pozorovatelů z Ondřejova či z Itálie), i z USA. Už výpočet dráhy publikovaný Garethem V. Williamsem 21. února v cirkuláři MPEC 2001-D28 napověděl znalcům, že půjde o cosi zvláštního. Parametry zahrnující velkou poloosu dráhy 1,01 AU, sklon 0 stupňů (slovy nula) k rovině ekliptiky a výstřednost dráhy 0,02 jsou totiž nepříjemně podobné dráze Země a tak vyvstala možnost, že jde o těleso vyrobeném lidskou rukou. Williamsův výpočet zároveň indikoval těsné přiblížení k Zemi na vzdálenost pouhých 0,0039 astronomické jednotky 23. února 2001.

Následná astrometrická pozorování po 23.únoru ukázala, že těleso jakoby jemně změnilo svou dráhu. Zatímco laik by mohl uvažovat třeba o invazi mimozemšťanů, pracovníky Minor Planet Center na Harvard -- Smithsonianské observatoři hned tak nic neoklame. Začali počítat další varianty dráhy (mimo jiné si je nechali otestovat na Kleti) a ve spolupráci s kolegy z kalifornské JPL začali hledat ve svých análech družici s příhodnou dráhou.

 V neděli 25. února 2001 odpoledne už měli Brian Marsden z Harvardu s Jonem Giorginim z JPL jasno. Spacewatch našel kosmickou sondu NASA nazvanou WIND. Kosmická mise WIND je určena k získávání údajů o plasmě, energetických částicích a magnetickém poli pro studium ionosféry a magnetosféry Země.

Jen pro zajímavost: 19. srpna 2000 se WIND přiblížila k Měsíci až na vzdálenost 9300 kilometrů od jeho středu, 23. února 2001 byla v přízemí na vzdálenost cca 580 tisíc kilometrů, tento den byl pohyb WINDu ovlivněn dalším zážehem motoru, proto ty změny v dráze. Má to mnoho důsledků. Jsme schopni najít a detekovat v blízkosti Země i velmi malé těleso o rozměrech řádově desítky metrů. Jsme schopni rychle se informovat o nalezení a výsledcích pozorování takovéhoto tělesa v rámci celé zeměkoule a koordinovat jeho další potřebná pozorování. Hlavně si nedělejme ze spacewatchových kolegů legraci. Sice hledali asteroidy a našli družici, ale je lepší si otestovat tyhle možnosti na kosmické sondě řízené NASA, než si je rovnou vyzkoušet na nějakém "deep impactu".

Další úvahu můžeme směřovat k hustotě kosmického provozu v okolí Země. Blíží se přetížené dálnici. Snímky hvězdné oblohy "přeškrtané" družicemi už nejsou raritou, ale otravou. Provoz na kosmických křižovatkách houstne a stále více potřebuje řízení a dohled mezinárodního kosmického práva.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

V ohnisku: Zatmění Slunce

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem … po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

Foto F. Espenak Úplné zatmění Slunce je bezesporu nejkrásnější přírodní úkaz nabízený na povrchu naší planety. Jeviště pro tohle úžasné představení však leží v úzkém pásu s šířkou nejvýše dvě stě kilometrů a délkou až několik tisíc kilometrů. Jenom zde můžete, a nejvýše na sedm a půl minuty zahlédnout, jak temný měsíční kotouč zcela zakryje oslnivý sluneční disk.

Do těchto mnohdy nehostinných a značně nepřístupných míst se vydávají desítky, ne-li stovky tisíc lidí. Smysl jejich výprav je zřejmý: Podívat se na jedinečnou hru světla a stínu, kterou předvádějí dvě tělesa sluneční soustavy. Spolu s nadšenými amatéry sem ovšem putují také stovky profesionálních astronomů. Proč? Vždyť Slunce a jeho přilehlé okolí je nyní pod permanentním dohledem pozemských i vesmírných observatoří. Mají takové expedice vůbec nějaký smysl? Zdá se, že stále ještě ano: Jejich cílem jsou detailní záběry sluneční atmosféry (tzv. chromosféry a koróny) -- řídké až několik milionů stupňů horké obálky Slunce.

Podle dochovaných záznamů publikoval první domněnku o existenci atmosféry kolem naší mateřské hvězdy antický filozof Plútarchos. Během úplného zatmění v roce 83 našeho letopočtu si totiž všiml, že tmavý měsíční disk obklopuje nápadná, nepravidelně rozložená zář. Soustavné pozorování zákrytů Slunce, mnohdy spojené s dobrodružnými výpravami do exotických míst, však začalo až s rozvojem přístrojové techniky v osmnáctém století. Přestože se pokaždé jednalo jenom o několik vzácných minut, podařilo se hvězdářům během úplných zatmění objevit nový prvek helium, nádherné oranžové protuberance (výtrysky žhavé plazmy podpírané magnetickým polem) a pokaždé jinak vytvarované, složité struktury, výtrysky, smyčky a paprsky ve vnějších částech sluneční atmosféry. Na začátku našeho století pozorování zatmění také přineslo jeden z klíčových důkazů o platnosti obecné teorie relativity.

Vnější oblasti Slunce můžeme i mimo zatmění sledovat teprve od třicátých let dvacátého století. V roce 1930 Francouz Bérnard Lyot sestavil speciální dalekohled, tzv. koronograf, který má v ohnisku malou kruhovou clonku imitující zakrývající Měsíc. Pomocí takového zařízení lze pozorovat některé části koróny prakticky nepřetržitě. Bohužel, vnější část atmosféry má příliš malý jas (milionkrát menší než jas slunečního kotoučku) a značně vadí i rozptýlené světlo v zemské atmosféře. Korónu jako celek lze ze Země v širokém oboru elektromagnetického spektra (stejně tak i jemné detaily, které nám leccos napovídají o stavu magnetického pole) studovat zatím pouze během úplných zatmění.

V posledních letech se ale situace poněkud změnila. Velmi dobře lze totiž sluneční atmosféru zkoumat i z vesmírných observatoří; příkladem je evropsko-americká sonda SOHO (Solar and Heliospheric Observatory), japonská Yohkoh či z poslední doby rentgenová observatoř TRACE. Dalekohledy na jejich palubách však mají svá omezení: Předně se zpravidla jedná o unikátní zařízení, která nelze při nečekaném výpadku nijak nahradit. Navíc, aby se zvýšil počet přístrojů kosmické hvězdárny a současně jejich celková hmotnost nepřerostla přes únosnou mez, většina detektorů má jen malé úhlové rozlišení -- menší, než jakého dosáhnou pozemské dalekohledy během úplných zatmění.

 Jaký je tedy smysl dnešních astronomických výprav za totálními zákryty Slunce? Určitě pomáhají při navazování starších pozemních pozorování na dnešní družicová a hrají také nezastupitelnou roli při studiu jevů jak s velkými tak naopak s malými rozměry.

Na druhou stranu je ale nezbytné si uvědomit, že kvalitní záběry vhodné k dalšímu zpracování nelze pořídit tak, že někam postavíte dalekohled na stativ a uděláte poté několik více či méně efektních záběrů. Fotografický materiál musí být dobře kalibrovaný, musí být známo jakou má spektrální citlivost. K analýze získaných pozorování, často už při počáteční digitalizaci jednotlivých záběrů, je pak nezbytné přistupovat s nejvyšší mírou opatrnosti a především až chorobnou pečlivostí. Tyto nároky ovšem splní jenom několik málo amatérů.

Není tedy divu, že na dotaz, zda mají profesionálové zájem o amatérské záběry sluneční koróny, se odpověď hledá jenom velmi obtížně. Všude -- v časopisech, na www stránkách i diskusních skupinách -- je ticho po pěšině. Většinou totiž nedosahují dostatečné kvality. Názory, že se s jejich pomocí mohou hledat tělesa na dráze mezi Sluncem a Merkurem, sebevražedné komety Kreutzovy skupiny či testovat Einsteinovu obecnou teorii relativity, se nezdají dostatečně věrohodné. Tyto jevy se dnes studují jinými, mnohem citlivějšími způsoby.

I přesto však mají početné expedice amatérských týmů svůj půvab. Jsou totiž skvělými reklamními akcemi, pomocí kterých hvězdáři upozorňují širokou veřejnost na svoji určitě ne zbytečnou existenci. Nehledě na to, že takové úkazy vzbudí veliký zájem o dění na obloze -- a nebojme si to přiznat, že ve značně opomíjené polovině světa kolem nás je to úloha velice záslužná.

resumé:
Systematické pozorování zatmění Slunce je bez dobré výbavy a pečlivého zpracování "jenom" zajímavý výlet. Snímky jemné koróny jsou každopádně nádhernými nástěnnými obrazy či ilustracemi do astronomických časopisů, mnohem cennější je však dívat se na zatmění vlastníma očima a vychutnat si tak v klidu ono fantastické představení.

PS: Tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
 

Slunci asi přeskočilo

Na první pohled se Slunce před měsícem a nyní vůbec neliší. Kulaté je pořád, hřeje také přibližně stále stejně. Ale přesto se na něm cosi důležitého změnilo. Něco, co je hnacím mechanismem aktivních procesů, něco -- zvané magnetické pole. Magnetické pole Slunce se totiž přepólovalo.

 Nebojte se, nic to pro pozemský život neznamená (alespoň dnes nevíme o vlivu tohoto jevu na pozemské prostředí), ani nás nečeká žádná katastrofa -- přepólování není neobvyklé a koná se pravidelně každých jedenáct let.

Vědci si představují magnetické pole Slunce jako dipólové. Zcela jistě si vzpomínáte na fyzikální pokusy již na základní škole, kdy se na papír vysypou železné piliny a pod papír se vloží tyčovitý magnet -- piliny se pak zmagnetují a zaujmou vůči myšleným siločárám magnetického pole magnetu tečný směr, což v praxi znamená, že nám magnetické pole "zobrazí". Poblíž rovníku jsou krátké a uzavřené, čím blíže k pólům, tím více se siločáry "natahují". Podobně vypadá nejen magnetické pole Slunce, ale dokonce i Země samotné a většiny planet ve Sluneční soustavě.

Z hodin fyziky si určitě pamatujeme, že každý magnet má severní a jižní magnetický pól. Nejinak je tomu v případě Slunce i Země. Který pól je který zjistíme například pomocí střelky kompasu -- na Zemi míří severní pól střelky kompasu směrem k jižnímu magnetickému pólu Země, který leží poblíž severního rotačního pólu Země. V praxi to znamená, že severní pól střelky ukazuje k severu. Na tom není nic divného a připadne nám to přirozené.

Představme si ale, že žijeme na Slunci. V současné bychom tam zažili stejnou situaci, jako jsme zvyklí ze Země -- severní pól střelky kompasu by ukazoval k severnímu rotačnímu pólu Slunce. Ale před pár měsíci to bylo úplně jinak. Polarita byla opačná: kompas by vlastně ukazoval nikoli na sever, ale na jih! Není to zmatek?

Aby ale nebylo všemu konec -- tato situace by se každých jedenáct let změnila. To znamená, že hypotetičtí cestovatelé bloudící po Slunci by museli dávat pozor, jaká zrovna vládne polarita -- pokud by se řídili jen kompasem, směřovali by jednou na sever, jednou na jih.V současnosti je tedy severní magnetický pól Slunce u jižního rotačního a naopak. Tato situace se obrátí opět někdy kolem roku 2012.

Cesta Ulysess Slunecni soustavou (kresba ESA)

Astronomové si všimli, že přepólování Slunce souvisí s hlavním cyklem jeho aktivity, který je právě jedenáctiletý. Dlouhodobá pozorování ukazují, že k přepólování dojde vždy kolem vrcholu sluneční aktivity -- a stanovují se tak začátky a konce slunečních cyklů.

Bohužel nikdo zatím přesně neví, proč k přepólování dochází. Velké naděje odborníci vkládají do sondy Ulysses, která již od roku 1994 obíhá na polární dráze kolem Slunce. Sonda se v současnosti nachází nad jižním pólem, ale během tří let se dostane nad severní.

Vědci doufají, že měření slunečního větru, magnetického pole a kosmického záření právě ze sondy Ulysses pomůže ujasnit teorii přepólování Slunce. (Na obrázku vidíme dráhu sondy Ulysses ve Sluneční soustavě).

Zamotane slunecni silocary (kresba NASA) Ale nemysleme si, že k jevu přepólování dochází jen na Slunci. I naší Zemi tu a tam přeskočí a prohodí si své magnetické póly -- jen se to stává v periodách od pěti tisíc do padesáti milionů let. Poslední prohození nastalo před asi 740 tisíci lety a nikdo si netroufá ani hádat, kdy k tomu dojde příště.

Aby toho nebylo málo, nepozorujeme u Slunce jen globální magnetické pole, tedy právě to, které vypadá jako obrovský dipól. Zatímco velikost tohoto magnetického pole je okolo 50 gaussů (0,05 teslů), vyskytují se ve sluneční fotosféře oblasti s velmi silným lokálním magnetickým polem o velikostech řádově 1000 gausů (0,1 teslů). Právě v těchto oblastech se tvoří pak sluneční skvrny. Současná nejuznávanější teorie je asi taková, že globální magnetické pole může "zamrznout" v plazmatu -- a Slunce je přece "jen" plazmová koule.

Kdybychom vyřízli krychličku takového plazmatu ze Slunce a dokázali udržet stejné podmínky, měli bychom těleso složené ze směsi nabitých částic, které by si s sebou odnášelo i magnetické pole.

 Dlouhodobá pozorování Slunce ukázala, že fotosféra vykazuje diferenciální rotaci -- u rovníku rotuje rychleji než u pólů (odpovědná za to je Corriolisova síla). A protože jsou magnetické siločáry v plazmatu zmrzlé, je jasné, že rotují rychleji u rovníku než u pólů. Proto se na sluneční kouli jakoby navíjejí (viz obrázek). Teorie dále říká, že tam, kde dojde k jejich narušení se magnetické pole vynoří nad fotosféru a vzniká tak silné lokální dipólové magnetické pole (v tomto okamžiku se nám zase hodí představa přetržené siločáry -- rázem máme dva póly v magneticky aktivní oblasti). Magnetické pole pak odpuzuje plazma vyvěrající k povrchu z nitra konvekcí a vlastně jej zpomaluje. Zpomalené plazma stačí rychleji "vychládat" -- vzniká tak chladnější oblast ve fotosféře -- sluneční skvrna. Každá magnetická aktivní oblast má tedy dva póly (jeden je vždy vůdčí a to ten, jehož polarita souhlasí s převládající polaritou na dané polokouli). Pokud se tedy například na polokouli, kde má převládat severní polarita objeví skupina skvrn, kde vůdčí skvrna má polaritu jižní (což se stalo několikrát od minulých prázdnin), můžeme usuzovat na nástup nového slunečního cyklu.

Krásně si můžeme souvislosti polarity magnetického pole s fází sluneční aktivity všimnout na přiloženém diagramu, pro který byla použita data z Národní sluneční observatoře na hoře Kitt Peak v Arizoně. Diagram zobrazuje polaritu a heliografickou šířku lokálních magnetických polí na Slunci. Žlutá barva znamená jižní polaritu, modrá pak severní. Tento způsob zobrazení se podle tvaru nazývá "motýlkovým diagramem". Dobře je z něj patrné, že v období maxima sluneční činnosti (jako například teď) se vyskytují aktivní oblasti dále od rovníku, zatímco v období minima jsou polohy magnetických oblastí takřka jedině vázány na rovníkový pás plus mínus 10 stupňů. Stejně tak je vidět, že v každém "křídle" převažuje jedna barva -- tedy jedna polarita magnetických polí. Jednou za jedenáct let se barvy prohodí -- globální magnetické pole se přepólovalo.

Magnetosféra Slunce je obrovská -- zasahuje hodně daleko za dráhu Pluta do vzdálenosti 50 až 100 astronomických jednotek. Tuto "bublinu" astronomové nazývají heliosférou a ohraničuje tak fakticky sluneční soustavu. Díky tomu, jak se Slunce otáčí, má průběh magnetických siločar v prostoru tvar archimedovy spirály.

Magnetické pole Slunce je jednou z nejdéle sledovaných charakteristik naší mateřské hvězdy a přesto je v jeho chování stále mnoho neznámých. Jejich odhalení čeká možná i na vás.

Michal Švanda
Zdroj: Science@NASA a další
 

Marťanská Greenwich

Stále čilý Mars Global Surveyor zhotovil snímek nenápadného, malého a velmi významného kráteru: Airy-0.

 U nás na Zemi to máme jednoduché. Polohu nultého poledníku, od kterého se rozvíjí ladná kartografická síť, definuje stařičká Královská observatoř v anglické Greenwich. Pokud mne paměť neklame, je tato instituce, kde už se hvězdy dávno nepozorují, součástí Londýna. Před ní se pak nachází zajímavá turistická atrakce -- v dlažbě vyznačená tenká čára, která ukazuje polohu a směr nultého poledníku. Když si na něj rozkročmo stoupnete, bude jedna vaše noha na východní a druhá na západní polokouli.

Tím skutečným "základním kamenem" je však podle mezinárodní úmluvy z roku 1884 zvláštní dalekohled v jedné z kopulí. Postavil ho sir George Biddell Airy už v padesátých letech devatenáctého století a sloužil ke zjišťování, ve kterém okamžiku vytipovaná stálice prochází právě centrálním poledníkem. Taková vizuální pozorování byla základem navigaci vlastně až do příchodu kosmické techniky.

Zajímavé je, že dnes umělé družice, stejně jako síť radioteleskopů Very Long Baseline Interferometry (VLBI) sledující vzdálené rádiové zdroje (např. kvasary), pracují s tzv. mezinárodním referenčním poledníkem, jenž leží asi sto metrů východně od Airyho dalekohledu v Greenwich.

 To s Marsem je to ještě složitější. Tam nám zatím nikdo dalekohled na sledování hvězd nepostavil a zřejmě ještě hodně dlouho ani nepostaví. Prvním "pevným bodem", vůči kterému nebeští kartografové posuzovali polohu ostatních objektů na povrchu planety, se stala malá kruhová skvrnka označená písmenkem "a". W. Beer aj. H. Madler ji v letech 1830 až 1832 využili k určení rychlosti rotace Marsu. Do téhož místa umístil nultý poledník na své mapě i G. V. Schiaparelli v roce 1877. Camille Flammarion ho pak dodatečně pojmenoval Sinus Meridiani -- Záliv středu.

Jenže v roce 1972 k Marsu přilétl Mariner 9 a na Zemi nám poslal jeho mapu s rozlišením kolem jednoho kilometru. Po řadě komplikovaných propočtů nakonec Merton Davies za počátek sítě marťanských souřadnic zvolil půlkilometrový kráter, vzápětí nazvaný Airy-0. Podle velkého kráteru Airy v Sinus Meridiany, uvnitř kterého leží. Nula samozřejmě značí, že tímto místem prochází onen nultý poledník.

Mariner 9 kráter Airy-0 vyfotil jednou (3. záběr při 533. obletu planety), stejně jako Viking 1 v roce 1978 (46. záběr při 746. obletu). Jinak nic. Skutečně, pouze tyto dva záběry položily základ tamní kartografie pro celý zbytek dvacátého století.

Zato Mars Global Surveyor nezahálel. Jeho kamera zkoušela pořídit snímek nulového Airy při každém blízkém průletu prakticky od počátku svého mapování.

O tom, že se jednalo o poměrně obtížnou úlohu, svědčí fakt, že zachycení tak malého útvaru potřebovala hned devět pokusů. Přímo nad kráterem se přitom sonda ocitla prakticky až na konci svého "základního" výzkumu, 13. ledna 2001.

Podívejme se na získané záběry. Na prvním, který vykreslila širokoúhlá kamera sondy, jsou vyznačeny okraje jednotlivých snímků. Druhá kompozice pak seskládaly snímky tří sond: A je kousek ze záběru Marineru 9, B pochází z dílny Vikingu 1 a C z Mars Global Surveyoru. Airy-0 je velkým kráterem v horní polovině zorného pole.

Nový, výrazně ostřejší pohled se přitom nestává jenom geologickou studií důležitého referenčního bodu, ale povede také k jeho lepší lokalizaci a tedy i zpřesnění celé kartografické sítě. Na to se těší především projektanti dalších výsadků na povrchu Marsu. Airy-0: Malý, ale šikovný.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA/JPL/MSSS photo release
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...