:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

318. vydání (22.2.2001 )

Fotografie Mlhoviny v Orionu (M 42) v podani 0,6m reflektoru (autor R. Novak) Onehdy jsem v jednom časopisu, na jehož název si bohužel nevzpomínám, narazil na hrozivou informaci. Existuje velké nebezpečí, že už v blízké budoucnosti nenávratně ztratíme záznamy z prvních výprav mimo naší planetu. Ostatně sami si někdy proklikejte internet a nebo prolistujte staré časopisy -- záběrů Měsíce z dob před Apollem, Marsu před Vikingem či Jupiteru z Pioneeru 10 a 11 je jako šafránu. Stále tytéž, pořád dokola. V různých variacích, s horším či lepším rozlišením.
Jistě -- ruské archivy jsou zřejmě stále nedobytné. Ale o nic lépe na tom nejsou ani ty americké. A co je ještě horší, je dost možné, že o ně už brzo přijdeme. Důvod je více než prostý: Už desetiletí leží ladem na magnetických páskách či jiných stařičkých médiích, které dnes přečtou jenom na pár místech. Jejich trvanlivost přitom není neomezená a pokud se rychle nepřevedou do jiné formy, šum vzroste natolik, až budou nepoužitelné.
Tlak na klíčovou transformaci přitom není příliš veliký: Současná astronomie a všechny příbuzné obory zpravidla trpí značným přebytkem pozorování, který hltí analytické týmy. Celou tou záplavou se pak pozvolna prokousává pár desítek odborníků -- oproti reálným záznamům mají často až několikaleté zpoždění. Proto mohou amatéři na snímcích z observatoře SOHO tak snadno objevovat nové komety a proto autoři knížek o Marsu vyzývají čtenáře, aby je upozornily na nejrůznější zajímavé jevy, kterých si na snímcích všimnou. I profesionálům totiž snadno něco uteče.
Přesto bychom neměli na udržování starých archivů rezignovat. Kromě historického významu jde o nesmírně užitečnou studnici, na jejímž dně se ukrývají změny v řadě desetiletí. To, co dnes vypadá jako nevýrazná prkotina, může být za půl století klíč k objevu, jenž změní celé lidstvo.

Jiří Dušek

 

Pluto je podle vás: (520 odpovědí)

  • jedna z planet (33%)
  • transneptunické těleso (45%)
  • na pomezí obou skupin (23%)

 

 

Potíže s Plutem pokračují

Pluto, nejpodivnější (nejpochybnější?) planeta sluneční soustavy, Pluto král Kuiperova pásu, Pluto menší než největší měsíce planet, Pluto obíhající Slunce po výstředné dráze, Pluto vyměňující si s Neptunem pozici nejvzdálenější planety sluneční soustavy, Pluto, kterého teprve objevy transneptunických těles zařadily do nějakého rozumného systému. Prostě Pluto stokrát jinak. Pluto, který už několikrát rozbouřil hladinu světové astronomické komunity, je opět na scéně.

 Newyorské Haydenovo planetárium si dovolilo v rámci expozice v novém Rose Center for Earth and Space prezentovat Pluto mimo obvyklých devíti planet sluneční soustavy. V Sálu vesmíru autoři expozice opustili klasické a možná trochu zatuchlé schéma a seskupili sluneční soustavu do pěti velkých rodin:

  • planety zemského typu
  • pás planetek
  • obří planety
  • Kuiperův pás
  • Oortův oblak
Hlavní roli zde nehrají počty členů jednotlivých skupin, cílem je představit základní strukturu sluneční soustavy. Další panely podrobněji ukazují tvary povrchů, prstence, dráhy aj.

"Naším cílem bylo přivést učitele, studenty i průměrné návštěvníky k poznání sluneční soustavy jako prostředí tvořeného skupinami podobných objektů, nikoliv je ponechat jen u memorování pořadí planet," říká Neil deGrasse Tyson ředitel Haydenova planetária. Říká také, že za lepší, než prezentovat uvažovanou sondu k Plutu jako kosmickou sondu k poslední, dosud nenavštívené planetě, považuje její prezentaci ve smyslu zahájení průzkumu pásu nově objevených těles sluneční soustavy, jichž je Pluto králem.

Přestože výstava je otevřena již skoro rok, novou story rozvířil až článek v New York Times pod názvem "Pluto není planetou? Pouze v New Yorku". Diskuse o postavení Pluta ve sluneční soustavě se ovšem vedou již dlouho, vlastně už od jeho objevení. Znovu je rozvířila v roce 1999 iniciativa očíslovat Pluto jako planetku číslo 10000 a dát mu tak "dvojí občanství" -- zařadit je mezi planety a zároveň mezi transneptunická tělesa.

Iniciativa byla sice úřadně zastavena vedením Mezinárodní astronomické unie, údajně pod nátlakem části amerických astronomů (zdaleka ne všech!). To vnuklo neveselé úvahy o astropolitice a politikaření. Loni se diskuse o Plutu objevila na jednání o transneptunických tělesech v rámci kongresu Mezinárodní astronomické unie v Manchesteru. Hlasování (které však nemělo schvalovací pravomoci) ukázalo že většina odborníků zainteresovaných ve výzkumu transneptunických těles je pro "dvojí občanství" ukazující jak historickou tradici, tak výsledky současného výzkumu a vývoje poznání.

Vedle mne sedící Dave Jewitt, objevitel prvního a mnoha dalších TNOs ovšem hlasoval pro to, že Pluto je "jen a pouze" transneptunické těleso. Jako by mu chtěla dát příroda za pravdu, objevil loni nejprve venuzuelsko-americký tým těleso 2000 EB173 o čtvrtinovém průměru Pluta a ke konci roku projekt Spacewatch transneptunické těleso 2000 WR106, jehož průměr dosahuje dokonce poloviny průměru Pluta.

 Kuiperův pás tak přestává být oblakem drobounkých tělísek šéfovaných obrovským Plutem, ale naopak Plutu přibývají až nebezpečně rychle velcí příbuzní. Také jedna z nejzajímavějších otázek diskutovaných v Manchesteru byla o tom, proč je "mezera" v populaci transneptunických těles o průměru cca stovky kilometrů a Plutem. Leč mezera se začíná zaplňovat.

Nemůže na tom nic změnit ani vyjádření prezidenta divize pro planetární vědy Americké astronomické společnosti dr. Marka Sykese, odmítajícího jakékoliv "neplanetová" vyjádření o Plutu. Sykes říká, že návštěvníci planetárií by měli vidět, to co očekávají (tj. Pluto jako jednoznačnou planetu). G. Verschuur z univerzity v Memphisu poznamenává, že pak by mohli rovnou zůstat doma.

Odborníci mohou teď debatovat, co s tím Plutem a co s těmi nezodpovědně objevenými transneptuňáky dělat. Jak odborníci na výzkum a vývoj sluneční soustavy tak odborníci na astronomické vzdělávání. Mně se například řešení dr. deGrasse Tysona docela líbí, a to jak z pohledu studia jasnějších transneptunických těles na Kleti, tak z pohledu vedení českobudějovického planetária. Nemůžeme existenci Kuiperova pásu pomíjet jenom proto, že třeba ještě není ve školních učebnicích. Zprávy o objevu tělesa 2000 EB173 nazvaného českými novináři Plutík pronikly kupodivu i do médií, které se tak moc vědě nevěnují, a následně do dotazů našich návštěvníků.

Mimochodem český jazyk jako by sám o sobě podvědomě pochyboval o rovnoprávnosti Pluta s ostatními planetami sluneční soustavy. Říkáme ten Mars, ten Neptun, či ta Venuše, ta Země, ale neodolatelně nás to svádí říkat to Pluto, to maličké Pluto, které ani neví kam patří... Co vy na to?

Jana Tichá
 

Pekelně krásná planeta

I když třeba pravidelně nesledujete dění na obloze, jistě jste si už všimli neobvykle jasné "hvězdy", která každý večer září jako třpytivý diamant v západní části nebe. Ano, je to sama Večernice, planeta Venuše ve své největší kráse.

 Její jasné a klidné žlutobílé světlo dává pocit něčeho nadpozemsky dokonalého, nedosažitelného a přece jakoby blízkého oproti ostatním mnohem slabším tečkám hvězd a planet. V tomto případě zcela výjimečně zdání neklame. Ovšem jenom v tom, že se opravdu jedná o naši poměrně blízkou sousedku. Pod andělsky bělostným příkrovem hustých mračen planety se totiž skrývá temně rudé peklo.

Ve zlatém věku sci-fi literatury, tedy ve 30. a 40. letech 20. století (je mi tak nějak trapné nazývat ho minulým stoletím), posloužila Venuše jako místo, kam autoři s oblibou umisťovali děj svých mimozemských dobrodružství. Není divu -- Venuše se tehdy zdála být téměř dvojčetem Země -- skoro stejně velká a hmotná, jen o něco blíž ke Slunci, s hustou atmosférou.

Povrch planety však neustále halí souvislá neprůhledná oblačnost -- kdo mohl tehdy před šedesáti lety, ještě před začátkem éry kosmonautiky a výkonných radarů, tušit, co se skrývá na povrchu... A tak tam ve fantazii spisovatelů vyrůstala mimozemská města a přístavy pro kosmické lodě roztodivných tvorů.

Invaze pozemských kosmických sond v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech však veškeré smyšlené obyvatele Venuše donutila přestěhovat se jinam. Chce-li dnes autor sci-fi románu nechat své hrdiny procházet se po Venuši, musí je vybavit neobyčejnou odolností. Atmosférický tlak je zde devadesátkrát větší než na povrchu Země (stejný tlak panuje skoro kilometr pod hladinou pozemských moří!), oxid uhličitý tvoří 96 procent atmosféry a jeho schopnost absorbovat infračervené záření způsobuje silný skleníkový efekt. Ten udržuje povrchovou teplotu na 460 stupních Celsia, což je teplota, při které se vám spolehlivě roztaví nejen cínové spoje elektrických zařízení, ale například i olovo.

Když připočtete jedovatý oxid uhelnatý a oblaka kyseliny sírové, jistě uznáte, že tohle je přijatelné životní prostředí jen pro mimořádně otrlé mimozemšťany. Dalo pořádně zabrat i zvědavým pozemským robotům -- vždyť žádná z přistávacích částí sovětských sond Veněra nepřežila na povrchu déle než dvě hodiny.

Rozžhavený povrch planety v noci slabě svítí temně rudou září a spolu s pustým, suchým a kamenitým rázem krajiny vytváří asi vcelku hororovou podívanou. Ve dne se přece jen nějaké to světlo hustými mraky prodere, takže je zde šero asi jako za pozemského hodně oblačného dne. Najdete zde pohoří, krátery po meteoritech i sopky, z nichž některé jsou možná činné i dnes.

Hustá oblačnost planety odrazí asi tři čtvrtiny dopadajícího slunečního světla, a spolu s blízkostí Venuše k Zemi z ní činí třetí nejjasnější objekt pozemské oblohy (po Slunci a Měsíci), což vám při pohledu na večerní oblohu neunikne. Když na ni navíc namíříte dalekohled (stačí i obyčejný triedr), oslnivý bod se změní v ostrý srpek podobný zmenšenému srpku Měsíce. Planeta se totiž právě v těchto dnech při svém oběhu dostala téměř mezi Slunce a Zemi, je proto osvětlována z opačné strany, než ze které se na ni díváme ze Země -- stejně jako Měsíc poblíž novu.

Možnost vidět Venuši coby srpek je vzácnější, než vidět ji jako obyčejný kotouček či "půlměsíc" -- má-li podobu srpku, je blízko Země, proto se zdánlivě pohybuje mnohem rychleji než jindy a během několika týdnů nám zmizí v okolí Slunce (je-li na ranní obloze, je všechno opačně -- planeta se vzdaluje od Slunce a přitom rychle dorůstá v "úplněk").

Možnost kochat se uzoučkým, oslnivě jasným srpkem Večernice budete mít téměř do konce března. V pátek 30. března totiž nastává dolní konjunkce se Sluncem, tedy obdoba měsíčního novu. Pokud se vám v době poblíž konjunkce podaří najít planetu v dalekohledu (těsně nad obzorem po západu Slunce nebo na denní obloze), může se stát, že budete odměněni mimořádným zážitkem -- okraje vlasově tenkého srpku se někdy protáhnou a spojí a planeta tak získá vzhled uzoučkého prstýnku.

Tento krátkodobý jev způsobuje rozptyl a ohyb slunečních paprsků procházejících oblačnou přikrývkou Venuše, který jim umožní dostat se k nám i z druhé strany, "za roh". Podobně vypadá Země při pohledu z Měsíce v době jeho úplného zatmění (proto také Měsíc není v té době úplně tmavý). Závisí to ovšem na aktuálním stavu dynamické atmosféry Venuše, takže není vůbec jisté, zda úkaz nastane.

V pátek 30. března Venuše zapadá v našich zeměpisných šířkách asi 15 minut po Slunci a v době jeho západu bude jen necelé tři stupně nad obzorem. Proto bude asi nejlepší zkusit planetu najít už ve dne, nejlépe máte-li možnost hledat podle souřadnic. Planeta ovšem bude jen 8 stupňů od Slunce, takže nalezení ve dne bude obtížné. Pozor, abyste během hledání nepřejeli dalekohledem přes Slunce -- to by byl sice nepochybně také silný zážitek, nicméně určitě ne příjemný -- sluneční paprsky soustředěné větším dalekohledem dokáží na výstupu z okuláru zapálit papír, takže kromě svého oka můžete zničit i samotný okulár.

Lukáš Král
Zdroj: Volně podle NASA News
 

Na kolik přijde?

Dokončení Mezinárodní kosmické stanice zřejmě americké daňové poplatníky přijde na další čtyři miliardy -- špatná zpráva, která dost možná přebije úspěchy působivé instalace laboratorního modulu Destiny.

Foto NASA Stavbu orbitální základny, která měla být nejen vědeckou laboratoří, ale i hangárem k opravě poškozených satelitů, vyhlásil už v roce 1984 americký prezident Ronald Reagan. V narážce na tehdy velmi chladné vztahy se měla jmenovat Freedom -- Svoboda. K dosažení tohoto bezesporu smělého cíle si Američané na pomoc přizvali státy evropské aliance, Japonsko a Kanadu.

Stejně jako v případě ruského Miru se uvažovalo o řadě modulů, které by se jako stavebnice spojovaly až ve vesmíru. Na oběžnou dráhu by je přitom vyvážel především raketoplán. Ten by zajistil i další obsluhu.

Jenže zatímco Rusové na nebe pověsili legendární Mir, NASA bojovala s politiky. Následovaly změny v konstrukci i na vedoucí postech, a cena nového přístavu se vyšplhala z osmi miliard na ohromujících 38!

Radikální řez provedl až v roce 1993 prezident Bill Clinton: Buď stanici předělat nebo na ní rezignovat. Dan Goldin, ředitel americké kosmické agentury, proto vytvořil výrazně méně pompézní základnu, která by se postavila mnohem rychleji. K celému projektu navíc přizval Rusko, které mohlo nabídnout novou verzi Miru. Vznikla tak kompromisní varianta Mezinárodní kosmické stanice, jejíž jednotlivé komponenty by na oběžnou dráhu vynesly jak americké raketoplány, tak i osvědčené ruské rakety. Rusko by navíc, pomocí svých lodí Sojuz a Progress v prvních letech zajistilo pravidelnou obsluhu celé stanice.

Finální cenu základny pak NASA odhadnula na 17,4 miliardy dolarů, datum dokončení -- rok 2002. Jenže náklady i nadále rostly: Tentokráte díky Rusku, které se utápělo ve věčných ekonomických problémech. "Byly okamžiky, kdy by se někteří z nás nejraději schovali někam pod postel," prohlásil jeden z vedoucích projektu Jim Van Laak. Notorický nedostatek peněz, stejně jako další, náhodně kumulované průšvihy, totiž několikrát vedly až k likvidaci celého projektu.

Cena za vývoj tak vystoupala na 24,2 miliardy, přestřižení hypotetické pásky se pak odložilo na rok 2006. Pokud by se započítají i starty amerických raketoplánů, oceňuje NASA závěrečný účet na šedesát miliard. Přepočteno na staré, dobré české koruny 2400 miliard -- tedy troj a půlnásobek našeho státního rozpočtu!

Bohužel, americká kosmická agentura musela se skřípajícími zuby tuhle laťku posunout ještě výš: na 28,2 miliard, tedy o celých 62 procent oproti původnímu odhadu z roku 1993. Na vině je stále vyšší cena jednotlivých ruských i amerických komponentů. Cenu navýšilo i podcenění složitosti celé přípravy. Na dostatečné testování hardware a softwaru je jednoduše nezbytné více lidí, než si návrháři původně mysleli.

Jeden příklad za všechny: V říjnu NASA utratila 20 milionů dolarů jenom proto, aby vyřešila problém se zařízením kontrolujícím moment hybnosti gyroskopů, které by měl vynést raketoplán a posádka pak instalovat na stanici.

Naskýtá se ale otázka, kde ty čtyři miliardy NASA vezme. K novopečenému prezidentu Bushovi a příslušným komisím kongresu se už zpráva o podcenění rozpočtu dostala. Kdo nečekanou díru zalepí zatím ale zřejmé není. NASA šetří kde může a takový balík peněz už asi nikde -- bez drastických kroků -- neušetří. A to ani v případě, kdyby třeba omezila počet startů raketoplánů. "Na projektu kosmického letounu ve Spojených státech pracuje šest tisíc lidí a na celém světě osm až deset tisíc lidí," komentoval tyto úvahy Andrew Alien, technický ředitel tohoto projektu. "Počet zaměstnanců je přitom stejný ať už se letí čtyřikrát nebo devětkrát."

Agentura dokonce před časem oznámila, že nebude jednotlivé komponenty stanice vyrábět ve dvou exemplářích. Až dosud se veškerá zařízení dělala hned dvakrát: Jedno putovalo do vesmíru, zcela funkční záloha čekala na Zemi. Na řadu se dostala jenom po neúspěšném startu, většinou se ale omezila na nejrůznější testy. "Nemůžeme si dovolit postavit na Zemi, někde v hangáru, druhou Mezinárodní kosmickou stanici," prohlásil jeden z činovníků NASA. Kritici tohoto kroku ale namítají, že se v případě havárie může výstavba základny výrazně zpomalit nebo úplně zastavit. Úspora peněz je ale pro agenturu mnohem důležitější.

Úvahy, že by se výstavba stanice předčasně ukončila, jsou zatím mimo realitu. Proto jsou na místě tři následující scénáře:

  • Vláda vypíše pro NASA šek na chybějící čtyři miliardy.
  • Bude se stavět pomalejším tempem delší dobu.
  • Na oběžnou dráhu se pošle několik dalších modulů a stanice bude označena za dokončenou.
Stanice, zatím stále ještě neoficiálně označovaná Alfa, se už totiž pomalu stává soběstačnou. Kvalitní životní podmínky zajišťuje ruský servisní modul Zvězda, elektrickou energii dodávají sluneční panely instalované minulý prosinec a laboratorní modul Destiny se podařilo připojit jenom před několika málo dny. V dubnu základna dostane několik desítek metrů dlouhý robotický manipulátor, v červnu přibude komora, kterou budou kosmonauti vystupovat do volného prostoru.

 V tomto okamžiku samozřejmě může prezident nebo Kongres další pokračování zastavit. Takový krok by měl ale velké politické důsledky -- ze hry by vyšachoval zahraniční partnery. A to si George Walker Bush zřejmě nedovolí.

Japonská a evropská kosmická agentura totiž chystají své vlastní laboratorní moduly. Japonci navíc počítají s dálkovým manipulátorem a plošinou, na které budou testovat vliv vakua na nejrůznějších materiály.

Japonsko také pro NASA vyvíjí speciální centrifugu: jako poslední modul přidaný ke stanici, snad někdy v roce 2006, bude na oběžné dráze simulovat gravitaci. Americká agentura pro změnu připravuje spojovací uzly pro jednotlivé segmenty a velký obytný modul. Ten umožní pobyt šesti až sedmi výzkumníků. Stejně tak chce připravit nouzový miniraketoplán, který nahradí lodě Sojuz. Počítá se také se stometrovým nosníkem pro další panely slunečních baterií. Řada dalších komponentů pak už poslušně čeká ve frontě na Kennedyho středisku kosmických letů.

Cena Mezinárodní kosmické stanice, včetně letů raketoplánů a výdajů na její provoz se tak nejspíš vyšplhá na 95 miliard dolarů. Připomeňme, že Ronald Regan počítal s desetkrát menší částkou.

Jiří Dušek
Zdroj: The Florida Today a další
 

Krása

Snímek pořízený japonským dalekohledem Subaru fascinuje rafinovanou dokonalostí a jemnou propracovaností. Něco tak nadýchaně krásného může stvořit jenom příroda.

 Vítejte před naší podivuhodnou tapisérií ze souhvězdí Labutě. Prostřednictvím řady důmyslných detektorů ji nedávno vykreslili během desíti minut(!) pozorovatelé u osmimetrového zrcadla japonské observatoře Subaru na havajské hoře Mauna Kea. Obraz se jmenuje S106 a v infračerveném světle zachycuje krásu stvoření -- stvoření nového stelárního pokolení.

Už na první pohled je jasné, že nejde o nic tuctového. Oblast leží asi dva tisíce světelných roků daleko a ukrývá v sobě velmi masivní hvězdu. Její stáří se odhaduje na pouhých tisíc roků -- ve vesmírných měřítcích tedy pouhé mrknutí levého oka Stvořitele, hmotností ale zhruba dvacetkrát předčí naše Slunce.

Na elektronické malbě však tohoto stelárního budulínka budete hledat marně. Ukrývá se ve světlém chomáči horkého plynu, který pod vlivem záření uniká od hvězdy a vykresluje jakési pokřivené přesýpací hodiny. Její ultrafialové fotony v bezprostředním okolí nutí svítit všudypřítomný vodík a dávají tak za vznik tzv. oblasti HII -- oblasti ionizovaného vodíku. V okrajových částech mlhoviny, kam už většina těchto energetických projektilů nedoletí, se ale uplatňuje rozptyl světla na prachových částicích. Proto má tato část modré zabarvení.

Při pečlivém studiu vám také určitě neuniknou stovky slabých, mladých objektů kolem centrální stálice. Jejich hmotnost se odhaduje na méně než 0,08 Slunce. Proto v nitru nikdy nezažehnou jaderné reakce a proto jsou odsouzeny ke smutnému údělu hnědých trpaslíků. Chladnout a chladnout... Ten nejlehčí z nich -- alespoň dle japonských odborníků -- je pouze desetkrát větší než Jupiter.

Jiří Dušek
Zdroj: NAOJ News
 

Poznejte vesmír na vlastní oči!

Je neužitečné a může být i škodlivé: přednášet v astronomii studentům o stelární nukleosyntéze, pulsarech a černých dírách, nemají-li ponětí o tom, jak se definuje lokální poledne, půlnoc či severojižní směr, nevědí-li nic o původu ročních období nebo o fázích Měsíce (považujíc jeho neosvětlenou část za zemský stín) a netuší-li, že hvězdy mají svůj denní pohyb. Arnold B. Arons, Cesta k přírodovědné gramotnosti

 Chcete se naučit hledat, popisovat a kreslit objekty vzdáleného vesmíru? Chcete si vyzkoušet pozorování meteorů a proměnných hvězd, Slunce, Měsíce, planet i malých těles sluneční soustavy? Dozvědět se spoustu zajímavých věcí o vesmíru a navíc poznat řadu bezvadných lidí s podobným zájmem? Ano? Pak byste se měli zúčastnit astronomické expedice na Hvězdárně v Úpici určené všem začínajícím i pokročilým pozorovatelům denní i noční oblohy.

Naše akce je jedinečná hned z několika důvodů. Tak především zde pozorujeme všechny typy vesmírných objektů a přitom skoro na každého účastníka připadá jeden dalekohled. Ostatně přístroje svážíme z hvězdáren po celé České republice. Navíc pokud během expedice projevíte opravdový zájem o pozorování, můžete si dalekohled na rok vypůjčit domů. Kromě toho dochází od roku 2001 k zásadní změně skladby odborného programu. Účastníci se rozdělí, předem a nebo po první pozorovací noci, na dvě skupiny "začátečníků" a "pokročilých", s vlastním, velmi rozdílným programem přednášek a kurzů. Počítáme také s ustavením meteorologické a sluneční skupiny a skupiny nadaných amatérů, kteří se pokusí vzhled oblohy zaznamenat na fotografický film a křemíkový čip CCD kamery.

Expedičníci, jak se účastníci nazývají, bydlí ve stanech na pozemku hvězdárny (jejich stavění bývá vždy zdrojem všeobecného veselí) a o jejich žaludky se stará suverénně nejoblíbenější osobnost expedice -- kuchařka paní Samková. Kořením prázdninového života bývají noční, denní, bojové a jiné hry, více či méně dobrovolné koupele v bazénku a řada dalších kratochvílí. Náročný denní program sestává ze zpracování pozorování z uplynulé noci, odpoledních přednášek a experimentů, večery bývají zasvěceny přednáškám předních českých a slovenských astronomů. To nejzajímavější ale přichází až po setmění -- pozorování noční oblohy do tří ráno, často dokonce prodloužené až do východu Slunce. Pokud počasí nepřeje, přijde na řadu náhradní program -- další povídání, diskuze či volná zábava. Obloha se pozoruje v malých skupinách, začátečníkům pomáhají vedoucí, pokročilejší si svůj pozorovací program vytvářejí podle svých zájmů sami. V čele každé skupiny je zkušený pozorovatel.

Již 43. expedice začne v pátek 10. srpna a skončí v neděli 26. srpna 2001. Za cenu kolem 1800,- korun vám poskytneme čtyři jídla denně, ubytování ve stanech či hangáru a základní materiály. Akci spolu s Hvězdárnou v Úpici organizuje i Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně a Amatérská prohlídka oblohy.

Takže pokud chcete strávit čtrnáct prázdninových dní u dalekohledu a s partou skvělých kamarádů, podívejte se na http://expedice.astronomy.cz, napište si o další informace na e-mailovou adresu expedice@hvezdarna.cz nebo pošlete dopis na adresu Leon Miš, Hvězdárna, U lipek 160, 542 32 Úpice (tel. 04 39/93 22 89, fax. 04 39/88 12 89). Dlouho neotálejte, uzávěrka přihlášek je 1. března 2001.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...