:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

316. vydání (15.2.2001 )

 "Program NEAR posunul laťku hodně vysoko," komentoval v tiskové zprávě závěr unikátní mise Stamatios M. Krimigis, vedoucí Laboratoře aplikované fyziky Johns Hopkins University. "Naše laboratoř je pyšná na to, že mohla uspořádat tuto úspěšnou výpravu a spolupracovat s tak skvělým týmem zástupců průmyslu, vládních institucí a jiných univerzit. Tato skupina pracovala bez zaváhání -- nejenom proto, že vyrobila sondu během 26 měsíců a připravila ji ke startu o celý měsíc dříve, ale také úspěšně zvládla všech pět roků letu kosmickým prostorem. Tedy tak, jak je staven program Discovery." Skutečně?
O jednom z programů NASA -- Discovery -- jsem psali na stránkách už mnohokrát. Pod heslem "rychleji, lépe, levněji" se ukrývají unifikované podmínky pro všechny zúčastněné: Za vývoj libovolné sondy lze (při současných cenách) utratit nejvýše 300 milionů dolarů, ke startu musí stačit pouze raketa střední třídy a od podepsání kontraktu do startu mohou uplynout nejdéle tři roky. Podobnou filozofií -- už mimo tento konkrétní program -- se přitom v posledních letech řídí celá NASA. Ostatně je to motto, které razí její současný ředitel Dan Goldin. Až na občasné kroky stranou, kdy nějaká ze sond s sebou třískne o Mars či vypustí chladící látku hned po startu, jde na první pohled o rozumný krok vpřed. Přece, když už nemáme tolik peněz, budeme místo pozlacených sond posílat několik pocínovaných. To, že tu a tam nějaké špatně skončí, by snad nikoho překvapit nemělo.
Z omylu mne však vyvedla pasáž posledního dílu Žně objevů Jiřího Grygara, kterou připravuji pro pondělní vydání IAN. Cituji: NASA využila 30. výročí prvního letu člověka na Měsíc k rekapitulaci svého úsilí v kosmonautice. V roce 1961 pracovala na 40 projektech, kdežto roku 1992 jen na 11. Extrapolací trendu vycházelo, že velmi brzo by měla otvírat jeden nový projekt za desetiletí, což by bylo zjevně zničující. Od té doby se však situace změnila k lepšímu a nyní NASA podporuje 25 vědeckých misí ročně. Přitom v šedesátých letech skončily vědecké projekty předčasně pro technické závady ve třetině případů, kdežto v dalších desetiletích klesla neúspěšnost na pouhých 10 %, jenže počátkem devadesátých let znovu vyhoupla na 18 %. Zatímco totálním fiaskem skončilo v šedesátých letech 5 % misí, v dalších desetiletích to bylo jenom 2 % projektů, ale od roku 1992 stouplo procento totálních selhání na plnou čtvrtinu, což je zřejmý negativní důsledek hesla: lépe, rychleji, levněji, raženého současným ředitelem NASA D. Goldinem.
Ať tak, či onak. Se sondou NEAR na dlouhou dobu přicházíme o zajímavé záběry ze Sluneční soustavy. Galileo u Jupiteru to má už také spočítané, Cassini k Saturnu dorazí až za tři roky. Nebýt Mars Global Surveyoru a slunečních observatoří, nebylo by se na co koukat.

Jiří Dušek

 

 

 

Polibek na dobrou noc

"NEAR/Shoemaker vešla do historie jako první mise, která přinesla vědecky velmi kvalitní informace o vlastnostech planetky, a současně zvládla kontrolovaný sestup a následný výzkum jejího povrchu. S politováním však konstatujeme, že se dnes tato výjimečná událost pod tlakem ekologických aktivistů vykládá spíše jako první doložené znečištění tělesa tohoto druhu, tedy počátek problému, jenž běžně řešíme u valné většiny blízkozemních planetek." Historie kosmického výzkumu, vydáno v Los Franciscu v roce 2152.

 "Mohu vám s potěšením sdělit, že sonda NEAR přistála na povrchu Erosu. Stále od ní přitom dostáváme slabý signál, což znamená, že vysílá přímo z planetky. Poprvé tak pozemská laboratoř dosedla na tak malém tělese," komentoval v přímém přenosu Robert Farquhar, vedoucí výpravy (QuickTime, 190 kB).

Připomeňme, že si ukončení mise Shoemaker/NEAR vyžádal jak nedostatek peněz a přenosové kapacity Deep Space Network, sítě radioteleskopů zprostředkovávající spojení s americkými meziplanetárními sondami, tak i minimální zásoba nezbytného paliva.

Sonda Shoemaker/NEAR přistála na povrchu planetky Eros v pondělí 12. února ve 21:02:10 našeho času, se na jižní polokouli 35 jižní šířky, kde je od 1. února 2001 léto. Šance na přežití odhadovaná na 1 ku 100 přitom vyšla! Sledovací stanice NASA ve Španělsku a Kalifornii totiž i poté sledovaly slabý signál ze širokopásmové antény.

Celý manévr začal už o čtyři a půl hodiny dříve, kdy se observatoř po dvacetisekundovém hoření hydrazinového motoru pozvolna vydala k povrchu. Čtyři další korekce ve výšce pěti kilometrů pak její sestup ještě zpomalily na 1,5 až 1,9 metru za sekundu. Technici v řídícím středisku -- v Laboratoři aplikované fyziky Johns Hokins University v Marylandu -- od té chvíle s napětím sledovali jeden záběr za druhým. Celkem se jich podařilo získat více než sedm desítek. Na posledním ze vzdálenosti jenom 120 metrů spatřili detaily o velikosti pouze jeden centimetr!

 "Všechno vidíme více než zřetelně," popsal tento výsledek Joseph Veverka, vedoucí obrazového týmu Shoemaker/NEAR. "Záběry to jsou naprosto fantastické. Byla to obrovská zkušenost sedět zde v řídícím středisku a spolu se sondou sestupovat k povrchu." Snímky totiž ukázaly rozbité valouny, kráter o velikosti fotbalového hřiště vyplněný jemným prachem a zvláštní oblast, jakoby zkolabované klenby.

Přistání na povrch Erosu rozhodně jednoduché nebylo: Službu mohl vypovědět raketový motor. Kamera nemusela mířit správným směrem. Sonda si to také mohla namířit do vražedně komplikovaného terénu. Přesto všechno se ale manévr zdařil. Korekční motorky totiž pád Shoemaker/NEAR jemně brzdily až do poslední chvíle a pracovat přestaly až v okamžiku kontaktu s povrchem.

"Bylo to přistání, ne pád," vyvrátil dřívější popis celého manévru Robert Farquhar. Řídící středisko, stejně jako mluvčí NASA totiž hovořili o "kontrolované srážce" sondy s planetkou. Nyní je ale zřejmé, že Shomeaker/NEAR -- observatoř o hmotnosti kolem půl tuny a rozměrech menšího osobního automobilu, dosedla rychlostí svižné lidské chůze. Leží na boku, opřená o dvojici slunečních panelů, jenom dvě stě metrů od předem vytipovaného místa -- u okraje rozsáhlé prolákliny Himeros, na rozhraní dvou geologicky rozdílných oblastí. Připomeňme, že s rychlostí 1,5 až 1,8 metru za sekundu šlo o nejpomalejší přistání v dějinách pozemské kosmonautiky. Na Marsu, Měsíci i Venuši to pokaždé byly výrazně tvrdší nárazy.

 "Je v podstatě potvrzeno, že naše matematické modely, které jsme při sestupu použili, nemají chybu," komentoval jeden z důsledků úspěšného manévru Boby Williams. "Dokud to nevyzkoušíte, nemůžete si být nikdy jisti. Vlastně to pro nás byl jakási klíčový test. A sonda udělala přesně to, co jsme očekávali. Co víc si přát?"

A šmitec. Tímto manévrem měla výprava skončit. Tedy skončit. Ve hře byly ještě dva scénáře. První, velmi pravděpodobný, že Shoemaker/NEAR po "srážce" ztichne. Podle předem zadaných instrukcí se proto měla sonda pokusit večer 14. února znovu vzlétnout a s ohledem na množství zbývajícího paliva vystoupat až čtyři sta metrů vysoko.

Podobný kousek zorganizovala NASA už v roce 1967. Sedmnáctého listopadu tehdy Surveyor 6 na dvě a půl sekundy zapálil motor a na Měsíci poskočil o necelé tři metry.

I když se měla sonda během krátkého letu pokusit o několik dalších záběrů, smyslem manévru bylo něco úplně jiného: Technici doufali, že se při druhém dosednutí změní orientace antény a že s nimi poté naváže přerušený kontakt.

 Jenomže v pondělí 12. února k žádné ztrátě signálu nedošlo. Prostřednictvím širokopásmové antény víme, že je sonda po technické stránce zcela v pořádku. Sluneční panely dodávají dostatek elektrické energie a odborníci se nyní snaží získat nějaké informace z palubních přístrojů. NASA výpravu prodloužila o dalších sedm až deset dní a technici pokus o krátký skok odvolali. Ostatně už předtím bylo zřejmé, že nedostatek paliva -- méně než osm kilogramů a spíše něco kolem nuly -- dělá manévr hodně riskantní.

Háček je bohužel v tom, že se většina detektorů nachází na spodku observatoře, který je nyní z části zabořen do kyprého povrchu. Žádné snímky tudíž přímo z povrchu nedostaneme. Kromě toho, že je kamera ve velmi nevýhodné poloze, datově náročné snímky by řídící středisko širokopásmovou anténou protlačilo jenom velmi pomalu. (Při běžném provozu se využívala hlavní parabolická anténa s výrazně větší přenosovou kapacitou.) Technici nebudou -- oproti původním představám -- znovu zapínat ani magnetometr, který při sestupu stejně nezaznamenal přítomnost žádného zbytkového magnetického pole.

"Nyní, když jsme přistáli, stává se naším hlavním cílem měření gama spektrometrem," prozradil další studium Robert Nelson z týmu mise Shoemaker/NEAR.

Tento detektor ze vzdálenosti několika kilometrů "očmuchával" mineralogické a chemické složení povrchu Erosu do hloubky až dvaceti centimetrů. Nyní se ale nachází přímo na povrchu, což jeho citlivost zvětšilo nejmíň desetkrát.

Mise Shoemaker/NEAR je tedy -- nečekaně -- ještě o několik dní prodloužena. Ba co víc. Zcela nad plán zřejmě přinese i několik dalších zajímavých informací. Prokousat se záplavou posbíraných dat si sice vyžádá ještě řadu roků, jedno je ale jisté už nyní: Shoemaker/NEAR se zapsala zlatým písmem do dějin pozemské kosmonautiky.

Jiří Dušek
Zdroj: JHUAPL News, Space.com a další
 

Stručná charakteristika planetky (433) Eros

Dosavadní základní poznatky jsem se pokusil shrnout v následujícím příspěvku. Další podrobné informace o planetce poskytnou až zpracovaná data ze sondy NEAR/Shoemaker.

Známe poměrně přesně dráhu Erose ve sluneční soustavě. Planetka (433) Eros je typu Amor, tj. v přísluní se přibližuje k dráze Země (na 1,132 astronomické jednotky od Slunce), nedostává se tedy blíže ke Slunci než Země. Pohybuje se po eliptické dráze s velkou poloosou dráhy a=1,458 AU, výstředností (excentricitou) dráhy e=0,223 a sklonem k rovině ekliptiky i=10,83 stupně. (Připomeňme, že jedna astronomická jednotka odpovídá střední vzdálenosti Země-Slunce, tj. přibližně 150 milionům kilometrů. Zkráceně se označuje AU.)

Jeden oběh kolem Slunce Erosu trvá 1,76 roku. K Zemi se nejvíce může přiblížit na 0,133 AU, tj. na necelých 20 milionů kilometrů. Toto víme poměrně přesně, protože pro výpočet dráhy použil Gareth V. Williams z Minor Planet Center celkem 2402 pozorování z let 1893-2001.

Naše další znalosti zatím nejsou tak rozsáhlé. Z fyzikálních parametrů planetky známe velikost planetky, kterážto je 33x13x13 kilometrů. Dále známe její absolutní magnitudu (ta je důležitá pro určování její jasnosti při pohledu ze Země), a je H=11,16 mag, koeficient odraznosti G=0,46 a barevný index B-V je roven 0,90 magnitudy. Rotační perioda planetky je udávána na 5,27 hodin. Dále víme, že planetka Eros je spektrální třídy S, tj. křemičitanoželezné (olivín, pyroxen, NiFe). A to je prozatím vše. Ale jen prozatím, protože další informace přinesou zpracovaná pozorování z NEAR/Shoemaker.

Miloš Tichý
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Dvě momentky z historie jedné planetky

Už více než rok máme možnost se virtuálně procházet po Erosu, první blízkozemní planetce navštívené kosmickou sondou. Včera, 12.února 2001, okoukávání Erosu dospělo k přímému doteku a na Erosu jako na první planetce vůbec přistálo těleso vyrobené lidskou rukou. Aktuální informace nás téměř hrozí zavalit. A tak se pro kontrast podívejme trochu do historie.

 Planetka Eros byla pojmenována po řeckém bohu lásky, synovi Merkura a Venuše. Je pozoruhodné, že Eros coby planetka má také dva "rodiče-objevitele" a nikoliv jednoho, jak bývá obvyklé. Planetku totiž nezávisle na sobě objevili 13.srpna 1898 dva objevitelé -- Gustav Witt v Berlíně a Auguste Charlois v Nice. Charlois začínal kariéru hledače planetek jako vizuální pozorovatel, tak našel 27 planetek, ovšem větší část z jeho 99 objevů byla fotografická.

S fotografickým hledáním planetek začal jen několik měsíců po pionýrských počátcích této metody uskutečněných v německém Heidelbergu. Na rozdíl od něho Witt je uváděn pouze jako objevitel dvou planetek, z nichž jednou je právě Eros. Eros se ovšem, ač nepovšimnut, ocitl v zorném poli dalekohledů už několik let předtím, a tak dnes známe nalezená předobjevová pozorování z Harvardské observatoře z roku 1893 a 1894.

Eros byl to první planetkou, u níž výpočet dráhy prokázal, že se jedná o těleso přibližující se k Zemi. Může se k naší planetě přiblížit až na 0,133 AU tj. necelých 20 milionů kilometrů. Ve srovnání s dnešními známými těsnými přiblíženími až do vzdálenosti Měsíce od Země to možná nevypadá tak famózně, ovšem pro astronomy na přelomu 19. a 20.století to byl pozoruhodný zjev, který jako první předvedl, že pás planetek mezi Marsem a Jupiterem není homogenním prstencem nebeských tělísek, ale složitým světem.

Jedním ze série těsných přiblížení k Zemi bylo přiblížení v roce 1931. Za této slovy známého českého astronoma Vincence Nechvíleho "památné opozice" byl Eros fotografován i v Praze dvojitým Zeissovým refraktorem Štefánikovy hvězdárny na Petříně. Článek v Říši hvězd z března 1931 tato pozorování popisuje jako sysifovskou práci, které se účastnil výkvět tehdejší české astronomie -- V. Nechvíle, V. Guth, J. Klepešta, K. Novák, E. Buchar, F. Kadavý a další, jeden u pointace dvaceti či desetiminutových expozic, další u otvírání a zavírání závěrky, další u časové služby, u přípravných map atd. (My, kteří jsme ještě fotografovali na skleněné desky si můžeme jen povzdechnout "To si ta dnešní CCD mládež ani neumí představit".)

Výsledkem bylo získání 14 snímků (některé s více expozicemi) v rozmezí od 9. do 25.ledna 1931. Eros v té době dosahoval 8. magnitudy a byl pozorován i vizuálně. Ukázku snímků jsem našla v uvedené Říši hvězd, nezjistila jsem ovšem zatím, zda pořízené snímky byly dále odborně zpracovány a data publikována. Všichni zúčastnění se v závěru těšili na další hezkou opozici Erose v roce 1938, ale to už byly v Čechách jiné starosti.

Planetka (433) Eros byla v té době ve středu zájmu odborníků po celém světě. V archivních článcích z těchto let jsem našla dokonce úvahy o tom, že změny jasnosti planetky mohou být způsobeny tím, že jde o dvojplanetku. Moderní pozorování včetně snímků pořízených sondou NEAR-Shoemaker však tuto možnost definitivně vyloučily.

Jana Tichá
Zdroj: Observatoř Kleť
 

Chcete se stát klikvorkery?

Představte si, že sedíte u počítače, prohlížíte si na něm detailní fotografie Marsu a klikáte myší na krátery. Jakmile na jejich okrajích vyznačíte čtyři body, automaticky se vygeneruje jejich obrys a vy pokračujete dál. Na prvý pohled to vypadá jako nějaká stupidní počítačová hra, ale ve skutečnosti se jedná o zajímavý vědecký experiment, kterého se můžete zúčastnit i vy!

 Právě popsaný interaktivní projekt se nazývá "Clickworkers" a jeho úkolem je zjistit, do jaké míry může být široká veřejnost prostřednictvím Internetu nápomocná v rutinním zpracovávání vědeckých dat. Hlavní inicializátor výzkumu, softwarový inženýr B. Kanefsky spolu s N. G. Barlowem a V. C. Gulickem zvolili pro tuto studii jednoduchou identifikaci impaktních kráterů na snímcích Marsu, které pořídily sondy Viking a Mars Global Surveyor.

Vědci nemají tyto úkony příliš v lásce, protože se jedná o dosti otravnou a zdlouhavou práci, kterou za vás počítač rozhodně neudělá. Neexistuje totiž žádný software, který by tento zdánlivě primitivní úkol mohl vyřešit. Proč tedy nezapojit všechny potencionální dobrovolníky, kteří mají mozek, oči a ruku položenou na myši?

V první fázi projektu se staly podkladem pro "proklikávání" červené planety fotografické mapy Viking Orbiterů, na kterých již roku 1988 Barlow identifikoval celkem 42 284 kráterů. Další úkoly se začaly nabalovat posléze.

Jaký je tedy úkol klikvorkerů? První krok spočívá v přihlášení na adresu http://clickworkers.arc.nasa.gov/top, kde si můžete vybrat z nabídky zatím tří jednoduchých úkonů: Ten nejsnazší spočívá v označování okrajů kráterů, na snímcích z Viking Orbiterů, které se vám samy vygenerují. Stačí čtyřikrát kliknout na libovolné místo kráterového valu tak, aby spojnice jednotlivých bodů vytvořily kružnici. Pokud jste to provedli správně, objeví se na snímku červený obrys kráteru, který jste právě označili. Tak pokračujete dál, dokud neoznačíte všechny krátery na daném snímku.

Trochu složitějším úkolem (ne pro vás, ale spíš pro vaši linku či počítač) je obdobná identifikace kráterových valů na snímcích ze sondy Mars Global Surveyor. Tyto snímky jsou dosti velké a i na pevné lince si chvíli počkáte, než se vám načtou (pozor, výjimkou nejsou ani obrázky s rozměry 1000x10000 pixelů!). Určitou dávku motivace však dodává skutečnost, že tyto pohledy na červenou planetu před vámi ještě nikdo nekatalogizoval.

Poslední z dosud nabízených úkolů spočívá v jednoduché klasifikaci kráterů. Ta se opírá o morfologickou klasifikaci, kterou zavedl v již zmíněném katalogu Barlow a rozděluje krátery do třech základních skupin: čerstvé (fresh), erodované (degraded) a silně erodované neboli duchové (ghost).

Experiment se rozběhl 17. prosince minulého roku a už po prvních čtyřech dnech označilo asi 800 "klikvorkerů" kolem 30 tisíc kráterů. Do února už stačili "klikvorkeři" označit na půl milionu kráterů a uskutečnit celkem 120 tisíc klasifikací.

Dobrovolní účastníci průzkumného projektu tedy odklikali marsovské krátery mnohem rychleji, než by to zvládl promovaný student geologie. Kdyby skutečně pracovali na zpracování dat, byla by jejich dokonce mnohem větší, než s jakou stíhá chrlit data sonda Mars Lunar Surveyor.

K tomu, abyste mohli tuto práci vykonávat, opravdu nemusíte mít žádné geologické znalosti. "Stačí, když rozeznáte kopec od díry v zemi," tvrdí Kanefsky. Rozhodující v tomto experimentu je však nejen množství, ale i kvalita značení jednotlivých kráterů. Porovnání výsledků prvních 31 tisíc "kliků" ale ukázalo, že jejich výsledky se velmi dobře kryjí s výsledky publikovanými v samotném katalogu. Celkem 317 známých kráterů s průměrem nad třicet kilometrů bylo potvrzeno alespoň dvěma nezávislými klikvorkery, zbytek potvrdilo až pět nezávislých klikvorkerů!

Experiment zdaleka neskončil, do budoucna se totiž počítá s rozšířením jeho úkolů. Jak naznačují první výsledky, může být právě podobný způsob výhodný pro vyhodnocování obrovského množství dat a snímků, které dnes mohou automatické sondy chrlit mnohem rychleji, než jim kdokoli stačí porozumět.

Klikvorker Pavel Gabzdyl
Zdroj: NASA Ames Research Center
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...