:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

315. vydání (12.2.2001 )

Kresba Mark A. Garlick V těchto dnech spolu s Rudolfem Novákem připravujeme pro brněnské planetárium pořad o konci kosmické stanice Mir a nebezpečích, které přinášejí pády velkých umělých družic Země. I když zatím není vůbec jisté, zda se jeho příprava do plánované premiéry zvládne, už nyní nám pořad přinesl řadu nesmírně zajímavých poučení. Mezi ně také patří zjištění, že americké hvězdářské časopisy téměř kašlou na okolní -- neamerický -- svět.
V pátek jsem do kolegyně dostal po e-mailu výzvu, zda bych nepodpořil petici proti ignoraci Moraváků při různých "státních" jednáních o menšinách. Jako brněnský pragocentrista, Čech, který drtivou většinu života prožil na jižní Moravě, potažmo s maďarskými předky a člověk, jenž z hloubi duše nemá rád jakékoli extrémy, jsem samozřejmě odmítl. Přesto všechno tento "boj proti -centrismu" chápu. On totiž tak trochu souvisí s předcházejícím "objevem".
Při přípravě našeho pořadu jsem prohledával stará čísla časopisů Astronomy, Sky and Telescope i Astronomy Now a snažil se nalézt články a především obrázky, které by souvisely s kosmickou stanicí Mir či ruskou kosmonautikou vůbec. Na rozdíl od kde jakého blábolu kolem amerických raketoplánů či marných snah o stavbu základny Freedom toho bylo jako šafránu. Jeden, dva nic neříkající příspěvky za desetiletí -- to skutečně není mnoho...
Vysvětlení, že se jedná o důsledek chorobného utajování ještě z dob sovětské éry, přitom neobstojí. Kromě námitky, že se už dávno archivy otevřely, mám totiž po ruce ještě jeden názorný důkaz. Je to přibližně rok, co nad severní Moravou prosvištěl výjimečně jasný denní bolid, jenž za sebou nechal nejméně tři meteority. Dobře dokumentovaná událost -- v análech světové astronomie první svého druhu -- u nás vzbudila zaslouženou pozornost. Stejně tak i v odborných článcích po celém světě. Zcela jinak se k tomu ale postavili redaktoři amerických populárních časopisů. Krátký článek z pera ostravských hvězdářů nejdříve odmítl Sky and Telescope, konkurenční měsíčník Astronomy ho pak zařadil na velmi nenápadné místo... Kdyby bolid proletěl nad Severní Amerikou, nepochybuji o tom, že by se o celé události psalo úplně jiným stylem. Prostě, co je doma, to se počítá. To platí jak u nás, tak i po celém světě.

Jiří Dušek

 

Koupili jste si CD ROM Astro 2001, který vyšel jako příloha časopisu Chip? (549 odpovědí)

  • ano, neváhal jsem (30%)
  • ne, už ho mám (25%)
  • ne, ještě jsem to nestihl (22%)
  • ne, nechci ho (23%)

 

 

V ohnisku: Začínáme

Jedinečná astronomie! Za hrstkou profesionálních hvězdářů stojí snad nekonečná armáda dobrovolných pozorovatelů denní i noční oblohy, kteří bez nároku na odměnu vypomáhají při studiu podivuhodných zákoutí kypícího vesmíru. Ano, malé hvězdárny, amatérské organizace, nadace i špičkové vědecké ústavy dnes nabízí celou paletu odborných programů zaměřených na studium výjimečných kosmických jevů. Ovšem ... po kterém z nich sáhnout? Který zaručí, že hodiny strávené u dalekohledu nepřijdou vniveč? A vlastně, o jaká pozorování mají zájem samotní profesionálové? Po smysluplnosti současných pozorovacích programů nabízených amatérům pátrá právě tento seriál.

Foto Naoyuki Kurita Na rozdíl od profesionálů z ostatních přírodovědných oborů mají astronomové-živnostníci jednu velkou výhodu: Stojí za nimi ohromná armáda anonymních amatérů. Ba co víc, k celkovému poznání vesmíru přispívají hned třemi různými způsoby: spoluprací na vědeckém výzkumu, vzděláváním široké veřejnosti a velmi důležitým nátlakem na politiky a státní orgány (myslíme tím samozřejmě nátlak ve prospěch vědy).

V našem seriálu, jak už naznačuje úvodní provolání, se samozřejmě pokusíme hodnotit především první vklad -- tedy odborná pozorování nadšených amatérů. Jen tak pod čarou poznamenejme, že do této kategorie evidentně spadají i pracovníci či spolupracovníci českých a slovenských "lidových" hvězdáren. (Pokud ale -- v dnešních podmínkách utajeným zázrakem -- neprovozují špičkový výzkum. V tomto slova smyslu mne ale napadají jenom dvě instituce: Observatoř na Kleti a částečně brněnská hvězdárna.)

Je bez diskuse, že v minulosti amatéři značným způsobem přispěli k vědeckému pokroku. Není divu. Pozorovací technika nebyla až do poloviny dvacátého století nijak komplikovaná a v mnoha případech byl úspěch pouze otázkou nápadu a buldočí píle. Edward Emerson Barnard (1857-1923), člověk bez klasického vzdělání, objevil řadu komet, sestavil katalog temných mlhovin a jako vynikající fotograf pořídil téměř dokonalý atlas Mléčné dráhy. Jean Louis Pons (1761-1831) nalezl první vlasatici jako vrátný marseillské observatoře, pod 37. objevem byl již podepsán jako ředitel hvězdárny ve Florencii.

Pokud bychom zůstali na poli kometární astronomie, jmenujme ještě sedláka a z našeho pohledu zdatného pozorovatele Johanna Palitzsche (1723-1788), jenž o vánocích 1758 jako první nalezl Halleyovu kometu.

Nadšenci mimo bezpečí profesionálních ústavů ale přiložili polínka do vědeckého ohně i na jiných frontách. Američan Grote Reber byl těsně před druhou světovou válkou jediným radioastronomem na světě. Ze svých skromných prostředků na zahradě postavil velkou anténu a objevil tak řadu dnes notoricky známých zdrojů rádiového záření. Australan Robert Ewans se pro změnu před několika málo roky "proměnil" v živý kombajn na supernovy a systematickým prohlížením okolí řady vzdálených galaxií výrazně přispěl ke studiu těchto velkolepě umírajících hvězd. Francis Baily, Richard Carrington, Camille Flammarion, William Herschel, Heinrich Olbers, William Parson, Leslie Peltier či Isaac Roberts... ti všichni se k astronomii dostali jaksi náhodou a přesto v jejích dějinách zanechali nesmazatelnou stopu.

Foto Lukas Kral

Nezadržitelný vývoj techniky či pokyn bohyně Uránie tomu chtěl, aby amatéři kolem druhé světové války ztratili dech. Jednoduše přestali konkurovat obřím dalekohledům, citlivým detektorům a komplikované elektronice velkým observatoří. Stejně tak se rychle proměnil způsob práce: individualitu nahradila týmová spolupráce (stále však s jedním, dvěma tahouny na špici).

Armáda dobrovolníků se tehdy se svými skromnějšími dalekohledy zaměřila na studiu těles, kterých je "moc", které se mění pomalu, eventuálně u nichž je nezbytné pokrýt velké území. Většina projektů jednoduše využila faktu, že profesionálové stíhají sledovat jenom ty nejzajímavější vesmírné události. Na širší záběr pak chybí jak lidské síly, tak i technika, čas a peníze.

Pro systematický sběr na první pohled nijak atraktivních informací byli amatéři přímo stvoření -- dokonce po dobu mnoha desetiletí či celého století. A protože je v řadě případů lepší alespoň "špatné" pozorování než vůbec žádné, zdálo se všechno v naprostém pořádku. (Navíc se důmyslným zpracováním rozsáhlých souborů "špatných" dají tu a tam získat docela rozumné výsledky.)

Od padesátých let 20. století byla role amatérů jednoznačná: sloužili jako "pilné včelky", které snášely drobné střípky do celkové plástve skládané profesionály. Vznikla řada proměnářských i meteorářských skupin, objevily se programy zaměřené na sledování planet, Slunce...

Bohužel v osmdesátých letech došlo ke krizi: Jako by z čistého nebe se objevil zvláštní konflikt mezi pracovitými amatéry a profesionály, kteří se přestali o získávaná data zajímat. Ostatně platí dodnes, že se většina vědců na výsledky amatérských pozorovatelů dívá skrz prsty. I přesto, že mnozí profesionálové začínali kariéru právě v amatérských spolcích.

Proč? Na první pohled se zdá, že svou roli hraje vžitá nedůvěra k "neakademickému" světu, hlavním důvodem však zůstávají lidské oči. Problém je tedy skryt v kvalitě našeho nejdůležitějšího poznávacího smyslu.

Foto Exploratorium.com V minulosti sice byli i profesionálové odkázání jenom na zrak, z dnešního pohledu se ale jedná o nepříjemný detektor: O grafickém výstupu či digitalizaci pořízených dat si můžete nechat jenom zdát. Oči se nedají kalibrovat, každý "exemplář" má jinou citlivost, navíc jeho kvalita podléhá náladám majitele... Aby toho nebylo málo, oči špatně odhadují drobné variace změn jasnosti bodových zdrojů, stejně jako jejich rychlé změny, navíc skutečnost mnohdy zkreslují a někdy si věci úplně vymyslí! V kombinaci s pomalou reakcí lidského organismu jsou tak na většinu dnešních pozorovacích programů zcela nepoužitelné.

Vztahy mezi amatéry a profesionály se mírně oteplily až na sklonku dvacátého století. S příchodem masově vyráběné elektroniky, tedy počítačů, CCD kamer a Internetu, se nadaný pozorovatel opět mohl věnovat hodnotnému základnímu výzkumu. Bariéru nedůvěry však prorazili jenom výjimeční pozorovatelé, neskonale pilní, velmi pečliví a především úzce spolupracující s rozumnými profesionály. Výše investic -- ať už na nákup nezbytných zařízení, či obětovaného času -- je však řadí spíše mezi poloprofesionály či obyčejné "chudé" profesionály. Ne nadarmo se přece říká, že pořádně lze dělat jenom jednu věc.

Mám však pocit, že budoucnost "pilných včelek" i "poloprofesionálů" není v žádném případě růžová. Především po příchodu robotizovaných dalekohledů, které budou oblohu systematicky prohledávat s dostatečným dosahem a dostatečně rychle. Už dnes se přece daří podobným kombajnům objevovat jednu supernovu či novu za druhou, neuniknou jim ani slabé komety a drobné planetky. Tedy pozorovací programy, jež byly donedávna doménou amatérů.

Samozřejmě je možné, že si amatéři i v následujících letech najdou mezi vědeckými projekty s širokým záběrem patřičné, úzce specializované skulinky, ve kterých budou schopni konkurovat profesionálům. Na druhou stranu ale nelze tento způsob studia příliš přeceňovat -- je jisté, že jednotlivé řešitelské týmy s přednostním přístupem "vyzobou" z většiny přehlídek to nejzajímavější. Navíc, pomineme-li běžné ochranné lhůty, nebudou data většinou přístupná v plném rozsahu.

Kromě toho je pravděpodobné, že v mnoha případech bude zpracování pozorování či nezbytná analýza nad síly jednotlivce, jenž nemá podporu rozsáhlých týmů a patřičně bohatých grantových agentur.

Bohužel se zdá, že řada pozorovacích projektů s mnohaletou tradicí na tuto skutečnost nijak nereflektuje. Dál si žije svým zaběhnutým rituálem a organizuje tradiční sběr záznamů získaných u dalekohledů celého světa. Nikoho už ale nezajímá fakt, že jejich výsledky -- nesmírně užitečné třeba v polovině dvacátého století -- jsou na prahu století jedenadvacátého zbytečně investovaným časem a vyplýtvanou ochotou (bezpochyby potřebnou jinde). Možná je to jenom bytelná setrvačnost, která brání změně celkové filozofie a v krajním případě i ukončení dlouhé řady. Možná je to proto, že jen pár projektů vedou skuteční profesionálové, kteří intenzivně využívají získané výsledky, byť se vedoucí většiny společností snaží dokázat na nejrůznějších příkladech opak. Také je možné, že hvězdárny organizují pozorovací programy (nebo se jich "jenom" účastní) z diplomatických důvodů: vyjímá se to docela pěkně ve výroční zprávě předkládané zřizovateli.

Koho pak zajímá, že většina pořízených záznamů (při nezanedbatelné investici lidských i finančních prostředků v součtu přesahujících i několik set tisíc korun ročně) končí v zaprášených regálech rozsáhlého archivu, o který profesionálové projeví zájem jednou za pár let? Možná...

Ale aby nedošlo k mýlce: nehodlám nikoho za nic odsuzovat. Je přece věcí každého, jak naloží se svým časem i prostředky, a je-li na prvním místě zábava a pocit z příjemně stráveného času, pak není o čem diskutovat. Pouze se pokusím zjistit, jak v případech, kdy jde o samotný pokrok vědy, jsou prostředky investované rozumně a jak moc o takto získané výsledky vlastně stojí profesionálové.

Seriál Instantních astronomických novin se vydá za odpovědí na otázku, který ze současných projektů má šanci (a v jakém stylu) na přežití. Pokračování příští pondělí.

PS: Opakuji ještě jednou, aby se předešlo nedorozumění: tento seriál nemá v žádném případě někoho urazit či odradit od koukání na nebe. Naopak, považuji tuto zábavu za nesmírně zajímavou a poučnou. Také netvrdím, že mám patent na rozum, a rád si nechám zveřejněné představy vyvrátit. Pokud máte na článek jiný názor, můžete ho prezentovat prostřednictvím "diskuse čtenářů IAN".

Jiří Dušek
 

Perla v oleji

Od havárie tankeru Jessica, který ropnými produkty ohrozil biologickou perlu naši planety -- souostroví Galapágy, uplynul už téměř měsíc. Katastrofa si podle ekvádorských a amerických záchranářů sice vyžádala jen devět zvířecích životů, ale její skutečné následky jsou zatím viditelné jen pod mikroskopem nebo z oběžné dráhy.

 První dějství ekologické katastrofy začalo již v noci 16. ledna, kdy téměř šedesátiletý kapitán tankeru Jessica přehlédl maják a najel v zátoce u ostrova San Cristóbal na mělčinu. Kapitán lodi Tarquino Arevalo svou vinu veřejně přiznal, dokonce vyzval obyvatele Galapág, aby ho "zabili, pokud chtějí zabíjet".

Tanker převážel 600 tisíc litrů nafty a 300 tisíc litrů motorového paliva označovaného jako IFO 120. Jeho nebezpečný náklad bezprostředně po havárii začal vytékat do okolního moře a zamořil oblast o rozloze více než 1500 kilometrů čtverečních. Ředitel ekvádorského obchodního námořnictva Gonzalo Vega dokonce varoval před výbuchem paliva a tím i celé lodi.

Celá havárie byla o to smutnější, že se odehrála v blízkosti souostroví Galapág. Tato skupina sopečných vrcholů vyčnívajících nad hladinu Tichého oceánu totiž představuje složitou kombinaci biologických, klimatických a geologických sil, které daly za vznik jednomu z nezajímavějších míst naší planety.

Od roku 1934 je tento komplex -- třinácti velkých, šesti malých a množství drobných ostrovů -- přírodní rezervací, od roku 1959 národním parkem a v roce 1978 je organizace UNESCO vyhlásila za součást světového přírodního dědictví. Zásluhou izolace souostroví se zde vyvinula jedinečná fauna a flóra. Devadesát procent plazů a asi polovina tamních druhů hmyzu a ptáků nežije ve volné přírodě nikde jinde na světě, než právě na těchto ostrovech.

Není divu, že se jim říká také Enchanted Islands (Okouzlující ostrovy). Vždyť i slavný přírodovědec Charles Darwin, který na ostrovy zavítal v roce 1835, si připadal jako v ráji. Zdejší živočišné i rostlinné druhy poskytly ostatně Darwinovi cenný materiál pro studium vývoje druhů a formulování jeho evoluční teorie.

Foto Reuters

I když rozsah této ropné havárie zdaleka nebyl tak velký jako v případě mnohých jiných (viz tabulka), mohou její následky narušit velmi vzácný a křehký ekosystém tohoto jedinečného souostroví. Ředitel Institutu enviromentální toxikologie a chemie na Západní Washingtonské univerzitě Wayne Landis například upozornil, že škody na ptácích a savcích jsou sice nejvíce zřetelné, ale představují pouze malou část ekologického systému.

Toxické látky jsou totiž nebezpečím nejen pro "velké" živočichy, ale pochopitelně i pro bezobratlé, řasy a rovněž pro celou řadu dalších obyvatel vodního světa. Důležitým článkem v tomto řetězci tvoří mikroskopický fytoplankton, který obývá horní hladiny oceánu.

Na základě snímků z amerického detektoru SeaWIFS (Sea-viewing Wide Field-of-view Sensor) a přímých měření u pobřeží ostrovů vědci odhalili, jak tito malí živočichové na havárii zareagovali. Senzory umístěné na satelitu, které mají rozlišovací schopnost kolem jednoho kilometru čtverečního pochopitelně nemohou rozlišit jednotlivé mikroby, ale odhalí zbarvení mořské vody, které úzce koresponduje s množstvím chlorofylu a jiného rostlinného barviva. Čím více fytoplanktonu, tím víc je moře zelenější.

Provázanost jednotlivých součástí ekosystému je samozřejmě značná, a proto jejich zotavení po ropných haváriích trvá řadu let. Příkladem je ropná katastrofa Exxon Valdez poblíž Aljašky z roku 1989, která zcela ochromila a nabourala složitý koloběh pobřežního života. Odborníci tudíž odhadují, že celková obnova ekologického systému pobřeží zasažených Galapážských ostrovů (Santa Fé, San Cristóbal a Plaza) bude trvat nejméně dva nebo tři roky. Za stejnou dobu možná pod hladinou zmizí i vrak tankeru Jessica, který bohužel nelze odtáhnout na volné moře a tam potopit. Podle velitele záchranného týmu americké pobřežní stráže Eda Stantona zůstane součástí útesu a postupně poskytne útočiště mnohým rybám, tuleňům a mořským ptákům.

Pavel Gabzdyl
Zdroj: Podle NASA News a CNN Europe
 

Nanebevstoupení snadno a rychle

Cest, jak umístit své jméno jednou provždy mezi hvězdy, je hned několik. Každá z nich má své pro a proti.

 Jakým způsobem zajistíte, aby se vaše jméno, příjmení a třeba i nějaký ten krátký vzkaz dostalo na vesmírnou věčnost? Můžete si koupit dalekohled, postavit hvězdárnu někde na odlehlém místě a při systematických prohlídkách hvězdné oblohy doufat, že objevíte novou kometu. Mezinárodní astronomická unie -- jediná autorita tohoto druhu -- totiž vlasatice pojmenovává podle objevitelů. Resp. nejvýše dvou pozorovatelů, kteří jako první podají zprávu o její existenci do Centrály mezinárodních astronomických telegram v americké Cambridge.

Pokud byste ale při vaši systematické a zcela jistě hodně dlouhé přehlídce narazili na novou planetku, nejásejte. V tom případě ji sice můžete pojmenovat, avšak ne po sobě. Schvalovacím řízením mezinárodní komise, ve které mimochodem sedí i redakční kolegyně Jana Tichá z kleťské observatoře, každopádně projdou jenom některé návrhy, jež splňují řadu kritérií. Jistou možností je skamarádit se s jiným objevitelem planetek a doufat, že si zvolí právě vaše jméno. -- To jen tak pod čarou.

V moderní době, době internetu a elektronických médií, se však nemusíte omezovat jenom na komety a planetky. I když se jedná o zřejmě nejjistější způsob, zato však s velmi dlouhým pořadníkem... Na nic proto nečekejte a pošlete své jméno do vesmíru na palubě některé z meziplanetárních sond.

Tahle bezesporu zajímavá nabídka se zřejmě poprvé zrodila v týmu, jenž připravoval sondu Cassini k planetě Saturn a pouzdro Huygens pro měsíc Titan. Na palubě s sebou nese CD ROM nejen se jmény různých lidí, ale též vzkazy a krátkými audio ukázkami. Stříbrný disk je součástí observatoře, která se v listopadu roku 2004 snese na padáku do neznámého prostředí Titanu.

Podobnou hru rozehráli internetoví uživatelé u Mars Polar Landeru, na jehož CD se posbíralo téměř milion jmen. Jet Propulsion Laboratory, která měla celou výpravu na starosti, navíc na webovských stránkách automaticky generovala atraktivní certifikát, jenž si mohl každý zúčastněný vytisknout a strčit někam za rámeček.

Bohužel, tahle mise nedopadla příliš dobře. Vinou řady chyb se Mars Polar Lander zřítil příliš velkou rychlostí na povrch Marsu a byl neopravitelně poškozen. Jestli se "vzácné" CD rozbilo na tisíc kousků či zůstalo neporušené, samozřejmě nevíme. Ruku na srdce, ono ani není jisté, jak dopadla sonda jako taková.

NASA se z této chyby poučila, chystá nové výpravy a na jejich palubách i nové disky. Právě v těchto chvílích proto můžete umístit své jméno na CD, se kterým k červené planetě odletí Mars Exploration Rover. I k němu si můžete vytisknout pěkně kýčovitý certifikát.

Po pravdě řečeno, existují i jiné způsoby, jak se dostat mezi hvězdy. Pokud se z vás stane osoba světového významu a pokud budete několik let po smrti, můžete se od Mezinárodní astronomické unie dočkat nějakého toho kráteru na některém z těles sluneční soustavy.

Stejně tak lze našetřit tak padesát dolarů, poslat je na účet jedné z řady obskurních zahraničních firem, které podle vás "ve stelárním registru" pojmenují slabou hvězdičku, a za odměnu vám pošlou i osvědčení o vlastnictví. Nebude však mít větší cenu než onoho potištěného papíru.

No a pak je tady ještě jedna přímá cesta. Využijte servisu "mezihvězdného vysílání" amatérské skupiny Bentspace z kalifornského Sacramenta. Sice si nemůžete vybrat konkrétní cíl, ale na druhou stranu prostřednictvím jejich malé antény můžete zdarma do vesmíru odvysílat až tisíc slov.

A samozřejmě -- je zde ještě jedna mnohem výkonnější cesta. Stačí ve vysílání některého z rádií vyslovit své jméno. Dobře si ale zkontrolujte, zda jde skutečně o FM stanici. Právě ty totiž vysílají na vlnových délkách, pro které je zemská atmosféra průhledná. Na jejich vlnách se pak bude vaše jméno mezi hvězdami vznášet navěky. Tedy dokud ho nesetře všudypřítomné rušení.

Jiří Dušek
Zdroj: Sky and Telescope a další
 

Valašské Mikro

Minulý víkend proběhla na hvězdárně ve Valašském Meziříčí tzv. mikroexpedice. Tradiční setkání pozorovatelů a přátel noční oblohy tentokráte zajistila Meziříčská hvězdárna a Valašská astronomická společnost ve spolupráci s Amatérskou prohlídkou oblohy.

Podobná víkendová setkání, která se podle možností organizují třikrát až čtyřikrát ročně, volně navazují na letní astronomický tábor v Úpici a pomáhají mladým zájemcům o astronomii prohloubit znalosti teoretickou i praktickou formou. Pro mnohé je to rovněž výborná příležitost, jak poznat zázemí některých hvězdáren a seznámit se s novými přáteli.

Vše začalo v pátek 2. února večer, kdy byla v programu prohlídka celého komplexu hvězdárny. Účast byla poměrně slušná (asi 26 mikroexpedičníhů), k radosti organizátorů se zde našly i zcela nové tváře. Poté domácí Libor Lenža předal slovo Pavlu Gabzdylovi, který nám dělal po celou dobu akce milého průvodce a pořadatele, ale také i topiče a hostitele.

Z avizovaného pozorování bohužel sešlo, po obloze se proháněla jen zlověstná oblačnost. Bylo tedy nutno sáhnout po náhradním programu, jenž obstaral Tomáš Havlík přednáškou o vulkanické činnosti naší planety. Podrobný výklad, doprovázený videoprojekcí a zpětným projektorem, zakončil krásnými diapozitivy z jeho vlastní výpravy na Liparské ostrovy. Po skončení následovalo krátké pozorování Měsíce a Jupitera -- víc nám počasí nedovolilo.

V sobotu dopoledne nám Pavel Gabzdyl přednášel o pozorování zákrytů hvězd Měsícem a po vydatném obědě následovalo povídaní Jiřího Duška o radách pro začínající pozorovatele. Představil zde mimo jiné i velmi užitečnou internetovou přílohu publikace "Návod na použití vesmíru", která navazuje na stejnojmennou publikaci vydanou brněnskou hvězdárnou. Následovalo vystoupení současného koordinátora Amatérské prohlídky oblohy Marka Kolasy, o tom, jak pozorovat zajímavé objekty noční oblohy, a posledních dvacet minut pak vyplnila "reklamní kampaň" APO a nábor nových členů.

Jelikož nám ani sobotní večer nenabídl krásy nočního nebe, strávili jsme "pozorovací blok" opět v přednáškovém sále. Stejně jako předešlý večer měl i tentokrát hlavní cestovatelské slovo Tomáš Havlík. Na programu bylo poutavé líčení výpravy na Kavkaz a jeho nejvyšší vrchol -- Elbrus. Nutno dodat, že některé zážitky byly opravdu svérázné a nejednou rozpoutaly vlny bouřlivého smíchu všech přítomných. Mluvilo se však i o astronomii (šestimetrový dalekohled, velká neutrinová observatoř apod.). Tomovo povídání, včetně fotek ve mně zanechalo opravdu zvláštní dojem.

Nedělní dopoledne opět patřilo P. Gabzdylovi, který nás seznámil se zajímavostmi měsíčního úplňku. Kolem poledne celý program skončil a účastníci se vydali pozvolna i chvatně ke svým domovům. Rád bych poděkoval, a myslím že nejen za sebe, hvězdárně ve Valašském Meziříčí za umožnění celé akce, všem přednášejícím (obzvláště Pavlovi za trpělivost) a ostatním za velice příjemnou a pohodovou atmosféru, která se linula během těch tří dní a nocí. Snad zase někdy příště!

Leon Miš
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...