:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

314. vydání (8.2.2001 )

kresba space.com Včera se na brněnské hvězdárně uskutečnil sněm Sdružení hvězdáren a planetárií, organizace vytvořené z většiny velkých -- českých -- svatostánků bohyně Uránie. A abych byl přesný, také jednoho slovenského. Osobně mám z celého jednání dobrý pocit. Byť na první pohled vypadalo nesmírně byrokraticky (léta praxe mne však přesvědčila, že se doušku nezbytné byrokracie nikdy nevyhnete), v mnoha směrech došlo k výraznému posuvu vpřed.
Mezi dvěma sjezdy, které se opakují jednou za dva roky, ovládá sdružení tzv. rada. Právě letos se v ní -- díky obezřetnému hlasování -- sešla velmi silná skupina zástupců hvězdárny v Brně, Českých Budějovicích, Praze, Prostějově, Úpici a Valašském Meziříčí. Sdružení hvězdáren a planetárií se tak může v mnoha směrech stát (pokud už k tomu vlastně nedošlo) klíčovým hráčem na poli "poloprofesionální" astronomie. Už jenom proto, že jedním z hlavních závěrů včerejšího setkání je výzva ke všem amatérském pozorovatelnám a malým hvězdárnám, resp. lidem na nich působících, aby začali uvažovat o členství v této zajímavé organizaci. Pokud si myslíte, že byste se mohli ztotožnit z cíli tohoto bezesporu sdružení a pokud to coby "majitelé" pozorovatelny či hvězdárničky myslíte s astronomií vážně, pak se nad členstvím zamyslete. To vám navrhuji jako jeden z vydavatelů IAN i jako jeden z členů rady Sdružení hvězdáren a planetárií.

PS: Tohle setkání pro nás mělo ještě jeden pozitivní dopad. Díky pracovníkům Hvězdárny Valašské Meziříčí jsme dostali balík nových hvězdářských antiročenek. S barevnou obálkou (s novým designem) a s více ilustracemi. O její možné distribuci zatím jednáme, buďte naladěni.

Jiří Dušek

 

 

 

Atlantis na hřbetu s Osudem

Start amerického raketoplánu je pokaždé nesmírně zajímavá podívaná. To co v noci ze středy na čtvrtek předvedl Atlantis se ale zapíše do dějin pozemské kosmonautiky. Kouřová stopa nádherně ozářená zapadajícím Sluncem se stala jasným znamením, že k Mezinárodní kosmické stanici putuje další klíčový modul: laboratoř Destiny.

 Atlantis s válcovým modulem Destiny je skutečně další klíčovou výpravou: pokud se zdaří, definitivně tak vyčistí cestu k vědeckému výzkumu na oběžné dráze. Laboratoř váží šestnáct tun a na zakázku ji vyrobila firma Boeing. Jejím úkolem je poskytnout zázemí k později instalovaným experimentům, které budou využívat prostředí mikrogravitace. Současně poslouží jako "most" s výpočetní technikou a komunikačním zařízením pro monitorování a kontrolu kritických komponentů celého komplexu.

"Laboratoř je skutečným základem pro výzkum na stanici a pro většinu kontrolních mechanismů," komentoval význam modulu Thomas Jones, jeden z dvojice astronautů, kteří budou ve vesmíru Destiny instalovat.

Nový díl má na délku osm a půl metru a v průměru měří jenom o čtyři metry méně. Bez diskuze se jedná o zřejmě nejkomplikovanější ruskou či americkou součást jakékoli orbitální základny, která kdy spatřila světlo světa. S účtem 1,4 miliardy amerických dolarů jde současně i o bezkonkurenčně nejdražší výrobek tohoto druhu.

Laboratoř poskytne místo pro třináct zařízení o velikosti ledničky a zhruba stejný počet výkonných počítačů, kteří budou monitorovat prostředí stanice a komunikovat s řídícím střediskem. Její součástí je i půlmetrové speciální okno s opticky čistého skla s výhledem na Zemi.

Destiny spolu s instalovanou technikou bude také ovládat kvartet masivních gyroskopů, který zvládne měnit orientaci celé stanice: ať už při návštěvě raketoplánu, tak i při příletu lodí Sojuz s lidskou posádkou či dopravních Progressů. Tím se zvýší stabilita základny, navíc se ušetří drahé palivo.

Současně dojde k další významné změně. Až dodnes zaobstarávalo orientaci, výšku i celou další kontrolu letu prostřednictvím modulů Zarja či Zvězda ruské řídící centrum poblíž Moskvy. S příletem Destiny, aktivací gyroskopů a instalování dvou výkonných antén ale štafetový kolík formálně převezme Johnsonovo středisko kosmických letů v americkém Houstonu. Rusové od té chvíle budou kontrolovat pouze operace v ruském segmentu, samozřejmě včetně obsluhy lodí Progress a Sojuz.

Atlantis odlétl s mírným zpožděním jedné minuty a 46 sekund za ne zcela ideálních větrných podmínek. Mezinárodní kosmická stanice přitom nad Kennedyho kosmickým střediskem na Floridě prolétla jenom pět minut předtím. Pokud se nestane nic špatného, pak raketoplán k základně dorazí v noci za pátku na sobotu.

Skutečná práce ale přijde na řadu až následující den. Během prvního výstupu do kosmického prostoru astronauti za pomocí dálkového manipulátoru připojí Destiny na modulu Unity. Po kontrole posádka propojí současné prostory základny s laboratoří a začne postupně aktivovat tisíce nejrůznějších zařízení.

Během dalších dvou vycházek pak kosmoplavci dodělají úpravy na povrchu modulu a připraví zázemí pro další vycházky do volného prostoru. Atlantis se od stanice odpojí 16. února a na Zemi se vrátí o dva dny později.

Jiří Dušek
Zdroj: NASA news a další
 

Dva v tom

Britští radioastronomové možná objevili soustavu poskládanou běžným pulsarem a tělesem o hmotnosti kolem 11 Sluncí, za kterým se může skrývat červený obr, kompaktní stálice hlavní posloupnosti a nebo černá díra. Pokud by platila poslední možnost, pak se tato dvojice stane unikátní laboratoří na testování obecné teorie relativity.

 Zajímavý nález, dosud publikovaný pouze formou "vývěsky" na lednovém zasedání Americké astronomické společnosti, se podařil pracovníkům manchesterské observatoře v Jodrell Banku a Národní rádioastronomické observatoře ve Spojených státech. Na dvojhvězdu -- nepohledně označovanou PSR J1740-3052 -- narazili v rámci systematického hledání pulsarů po celé obloze. První analýzy ukázaly, že se kolem své osy otočí jednou za 570 milisekund.

Pulsary, tedy zvláštní kategorie neutronových hvězd, jsou vlastně gigantická "atomová jádra" složená z neutronů, která však nedrží pohromadě jadernými silami nýbrž gravitací. Volné elektrony zachycené v jejich nesmírně silném magnetickém poli jsou urychlovány na rychlost blízkou světlu a v širokém rozsahu vlnových délek, především v radiovém oboru, intenzivně září.

Jak se ale ukazuje, nesvítí neutronové hvězdy všemi směry stejně, nýbrž převážně v úzkém kuželu podél osy magnetických pólů. A jelikož se hvězda otáčí, funguje takový objekt podobně jako maják. Pokud na nás zamíří s kuželem radiového záření, pozorujeme na nebi krátké záblesky pulsaru. Pokud ne, neutronovou hvězdu s největší pravděpodobností vůbec nezahlédneme.

Toto mezihvězdné vysílání, které je ve skutečnosti mnohem komplikovanější, však není úplně zadarmo: jde na úkor rotační energie pulsaru. Díky vyzařování se neutronová hvězda neustále zpomaluje. Zatímco po narození se otočí jednou za tisícinu sekundy, za několik desítek tisíc roků se zbrzdí na jednu, dvě otočky za sekundu. Časem se pak zastaví úplně. Ruku v ruce s tím slábne i její vysílání.

 První pulsar se podařilo objevit 28. listopadu 1967 na observatoři v anglické Cambridge, od té doby jejich počet překročil tisícovku a díky systematickým prohlídkám i nadále roste. Pouze z analýzy jejich periody přitom dokážeme určit řadu vlastností: Jsme schopni určovat vnitřní stavbu neutronových hvězd, ověřovat efekty obecné teorie relativity, určovat nepřímo vlastnosti mezihvězdného prostředí, hledat binární pulsary resp. planetární průvodce neutronových hvězd, zlepšovat efemeridy ve sluneční soustavě, ověřovat stabilitu časových normálů, zlepšovat kvalitu vztažných soustav souřadnic a přispívat k řešení otázek kosmologie.

Pravděpodobný počet normálních (dlouhoperiodických) pulsarů, pozorovatelných v principu ze Země, činí pro naši Galaxii asi padesát tisíc. Jelikož však rádiové signály pulsarů jsou usměrněny do úzkých svazků, skutečný počet současně aktivních normálních pulsarů v Galaxii odhadli autoři australské přehlídky na 160 000.

Na PSR J1740-3052 je ale zajímavé, že navíc s periodou 231 dní obíhá kolem jiného tělesa. "Je nejméně 11krát hmotnější než Slunce, pravděpodobně dokonce až šestnáctkrát," prozradil profesor Andrew Lyne z Jodrell Bank Observatory. Jde tedy buď o výjimečně hmotnou hvězdu, nebo o klasickou černou díru.

Podle statistických odhadů má zhruba každý tisící pulsar žít v páru s neutronovou hvězdou. Právě PSR J1740-3052 přitom vypadá na prvního kandidáta, i když to zatím není úplně jisté.

 Zajímavý objekt leží poblíž středu Galaxie, což s ohledem na řadu neprůhledných oblaků plynu a prachu velmi znesnadňuje jeho sledování v jiných oborech elektromagnetického spektra. Čtyřmetrový dalekohled Anglo-australské observatoře zde přesto v infračerveném světle zahlédl hvězdu pozdního typu, která se nachází jenom půl úhlové vteřiny od místa, kde se nachází pulsar. "Pravděpodobnost, že by se zde nacházela stálice tohoto typu a nebyla přitom průvodcem neutronové hvězdy, se pohybuje kolem jednoho procenta," komentoval situaci doktor Fernando Camilo z pozorovacího týmu. Přesto všechno se s tím ale řada pozemšťanů nehodlá smířit.

"Pokud by tento pozdní veleobr doopravdy tvořil soustavu s PSR J1740-3052, musel by mít neobvykle malou velikost," přihodila pochybnost dr. Ingrid Stair. "Typická hvězda této hmotnosti a spektrálního typu by totiž sahala až za dráhu pulsaru. Měly bychom tedy sledovat periodické zákryty PSR J1740-3052, což se ale nestalo."

Navíc analýza periody ukázala, že dochází k malým změnám orientace orbitální dráhy v doby, kdy se obě tělesa nacházejí nejblíže. To ale může mít na svědomí kombinace klasických a relativistických efektů. "Hodnoty jaké bychom předpokládali pro soustavu pulsaru a veleobra nejsou v rozmezí, jež pozorujeme," vysvětlil dr. Richard Manchester. Na druhou stranu se tyto změny dají vysvětlit dvěma jinými kombinacemi: jde buď o kompaktní hvězdu na hlavní posloupnosti nebo o černou díru.

Navíc, vzdálenost pulsaru vychází na 35 tisíc světelných roků s chybou asi 25 procent. Pokud by ale sledovaná hvězda skutečně do systému patřila, pak by vzhledem k jasnosti musela soustava ležet 70 světelných roků daleko.

Je tak velmi pravděpodobné, že PSR J1740-3052 tvoří pár buď s kompaktní hvězdou nebo černou díru. První variantě se přitom dávají větší šance. Samozřejmě, že rozhodnou další pozorování. Hvězdáři budou jednak i nadále analyzovat rádiový signál pulsaru, jednak se pomocí Velmi velkého dalekohledu v Chile pokusí vyšetřit spektrum sledované hvězdy. Pokud by totiž tvořila soustavu s PSR J1740-3052, musely bychom při oběhu kolem společného těžiště sledovat adekvátní změny ve spektru. Podobně jako se hledají planety u vzdálených stálic. Teprve pak se -- doufejme -- ukáže pravda.

Jiří Dušek
Zdroj: Jodrell Bank Observatory news release
 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...