:: ÚVOD
   :: IBT
   :: IAN 1-50
   :: IAN 50-226
   :: IAN 227-500
   :: RÁDIO
   :: PŘEKVAPENÍ
   :: BÍLÝ TRPASLÍK
   :: ASTRONOMICKÝ FESTIVAL
   :: BRNĚNSKÝ FOTOVÍKEND
   :: SOFTWARE

Mozilla Firebird - WWW BROWSER

Macromedia Flash - Vektorová grafika

Adobe Acrobat Reader - Prohlížee PDF souboru

 

313. vydání (6.2.2001 )

Rentgenovy snimek Mesice v podani EUVE Tak se nám zavřelo jedno okno do vesmíru. Minulou středu, sekundu před půlnocí světového času, totiž technici řídícího střediska vypnuli sondu EUVE -- Extreme Ultraviolet Explorer, která jako první nakoukla do oboru mezi 7 a 70 nanometry, tedy na pomezí rentgenového a ultrafialového záření. K radikálnímu kroku činovníky NASA kupodivu nevedly technické problémy observatoře či nedostatek paliva v nádržích, nýbrž nedostatek peněz.
Skutečně, ačkoli byla EUVE ve vynikajícím stavu, prakticky stejném jako při startu v červnu 1992, a přestože byla její mise už dvakrát prodloužena, poradní sbor řady zkušených vědců minulé léto došel k záběru, že projekt už není tak významný a NASA by jej tudíž měla ukončit. Stanovisko nepomohly změnit ani intervence u amerického Kongresu.
Částka na další provoz observatoře přitom byla skoro směšná -- jeden milion dolarů ročně. Přesto všechno NASA šek na tuhle sumu nevypsala. "To není otázka peněz, ale přístupu k vědě," komentoval před slyšením senátu tento postoj Ed Weiler, vědecký ředitel NASA. "Raději bych tyto peníze dal na Chandru, Mars Global Surveyor či Hubblův dalekohled. Věřím totiž, že by nám pak vědecká komunita řekla, že jsme je použili lépe."
Skutečně, jde o přístup. Vesmírné sondy, lhostejno zda americké či jiné, jsou obyčejná, byť hodně exkluzivní vědecká zařízení, která by měla mít stejně jako pozemské experimentální aparatury svůj vyměřený čas, po němž odejdou do muzea, splynou s jinými přístroji či jednoduše skončí na smetišti. Balík peněz na výzkum vesmíru není neomezený. Stejně tak nelze chrlit stále nová a nová data, na jejichž interpretaci nezbývá čas ani síly. Možná to tak ale není. Možná si skutečně každá z výprav zaslouží údržbu až do přirozeného konce.
Observatoři EUVE tyto diskuze každopádně nepomohou. Pohybuje se na nízké oběžné dráze a zhruba tak za rok zanikne v zemské atmosféře. NASA přitom ve svých plánech s žádným jejím nástupcem nepočítá. Astronomové tak po řadu následujících roků do této oblasti elektromagnetického spektra nepohlédnou. Škoda.

Jiří Dušek

 

 

 

Pioneer 10 se loučí

Naděje, že se podaří navázat kontakt s jednou z nejvzdálenějších meziplanetárních sond, začíná velmi rychle mizet.

 "Skutečně jsme se dostali až na samou hranici možností sondy," komentoval současnou situaci Bob Ryan z Jet Propulsion Laboratory v kalifonské Pasadeně, která má na starosti navigaci a sledování Pioneeru 10 od jeho startu v březnu 1972. "Signál jsme od ní nezachytili od loňského léta."

Inženýři a vědci tak v těchto chvílích sází na jednu z posledních možností: několik dalších rádiových prohlídek, které se uskuteční v následujících dvou měsících. Pomocí speciální sítě radioteleskopů Deep Space Network, která zajišťuje komunikaci s celou řadou dalších amerických misí, vyšlou směrem k Pioneeru 10 výrazný signál, aby se opět ozval. Za dalších 22 hodin pak budou čekat, zda skutečně neposlechne. Sonda se totiž nachází přes 11 miliard kilometrů daleko, takže k ní jakákoli informace letí rychlostí světla 11 hodin a 21 minut.

 Pioneer 10 se na svoji -- původně pouze 21 měsíců dlouhou cestu k Jupiteru, vydal třetího března 1972. Jako první lidský výrobek proletěl pásem asteroidů a čtvrtého prosince 1973 premiérově navštívil největší planetu sluneční soustavy Jupiter. Mezi jeho nejzajímavější výsledky patří několik set snímků planety a dvojice portrétů Ganyméda. Při těsném průletu -- 140 tisíc kilometrů nad horní vrstvou mraků -- byl dokonce vlivem silné radiace částečně ochromen.

Gravitační pole Jupiteru tehdy Pioneer 10 urychlilo natolik, že se dostal na hyperbolickou dráhu a časem opustí Sluneční soustavu. Směřuje směrem ke hvězdě Aldebaran ze souhvězdí Býka. Odhaduje se, že za sto tisíc let, kdy se vzdálí více než dva světelné roky od Slunce, jeho pohyb zcela ovládne gravitační pole Galaxie.

Po návštěvě Jupiteru se sonda věnovala studiu slunečního větru (nabitých částic proudících od Slunce) a kosmického záření. Její měření přitom skvěle doplňovala informace z obou sond Voyager, které se nacházejí na opačné straně sluneční soustavy. Navíc sloužila také jako tréninkový cíl, třeba pro operátory sledující známý Lunar Prospector.

Už několik posledních roků bylo ale jasné, že je Pioneer 10 na konci s dechem, vždyť. jeho zdroje elektrické energie byly prakticky na nule. A skutečně. První problémy se objevily 8. července loňského roku.

 Pioneer 10 nejdříve zaslal velmi zajímavá data z Geiger-Müllerova čítače, jenž číhá na nabité částice. Ty opět ukázaly, že se sonda stále ještě nachází v tzv. heliosféře -- bublině, kterou v mezihvězdném prostoru vyfukuje sluneční vítr. Následující den byl k observatoři poslán příkaz, aby pomocí korekční trysky upravila orientaci hlavní komunikační antény směrem k Zemi. Řada náznaků však ukazuje, že k tomu už nedošlo.

V srpnu se podařilo rádiový signál, vysílaný Pioneerem 10 opět zachytit, bohužel však bez jakéhokoli vědeckého užitku. Totéž se nezdařilo ani při poslední příležitosti -- 16. ledna.

Na ohromující dálku, která nás od tohoto meziplanetárního průkopníka dělí, se samozřejmě jakákoli diagnóza dělá jenom hodně těžko. Je možné, že závadu má na svědomí neúspěšný korekční manévr, stejně tak mohl drtivému chladu podlehnout některý z klíčových detektorů. Nevíme.

O navázání kontaktu se v únoru a březnu pokusí i třistametrový radioteleskop v portorickém Arecibu. Nicméně největší šance se dávají síti speciálních antén Deep Space Network. Ta však zajišťuje spojení pro celou řadu mnohem důležitějších misí s výrazně vyšší prioritou. "Období, kdy můžeme kontaktovat Pioneer 10, se překrývají s komunikačními okny pro Galileo a Cassini. Vzhledem k naší velmi malé prioritě je proto těžké získat nezbytný čas sítě radioteleskopů. V tomto ohledu jsme na posledním místě těch nejchudších," komentoval situaci Bob Ryan.

Mezi ty, kteří doufají v obnovení kontaktu s Pioneerem 10, patří i James Van Allen z University of Iowa, který je hlavním autorem jediného dnes funkčního experimentu na palubě: Geigerova-Müllerova čítače. Uvidíme. Pokud se to ale nepodaří v několika následujících měsících, bude osud mise zpečetěn. Pioneer 10 potká stejný osud jako v listopadu 1995 stejnojmennou jedenáctku.

Jiří Dušek
Zdroj: Space.com a další
 

Shoemaker-NEAR dosáhne extáze!

Jak bude probíhat vyvrcholení mise Shoemaker-NEAR? Zřejmě docela klidně.

 Americká výprava Shoemaker-NEAR má na triku nejméně jedno prvenství: Coby první lidský výrobek se před rokem, 14. února 2000, zavěsila na oběžnou dráhu jedné z blízkozemních planetek.

"NEAR-Shoemaker nasadila laťku tzv. nízkorozpočtových misí hodně vysoko," shrnul její působení dr. Edward Weiler z NASA. "Tahle výprava poskytla odpovědi na řadu základních otázek, navíc si svými záběry získala srdce široké veřejnosti. Tým z Laboratoře aplikované fyziky Johns Hopkins University, stejně jako řada partnerských institucí, si zaslouží gratulace za zvládnutí této historicky první kosmické výpravy."

Zanechejme ale vzletných slov. Sonda, postavená a také řízená právě pracovníky Laboratoře aplikované fyziky, která se mimochodem nyní chytá na výpravu Genessis, strávila v kosmickém prostoru pět roků. Byla prvním a skutečně smělým členem programu Discovery, pod který spadají levné americké projekty (cena do 250 milionů dolarů) s krátkou dobou vývoje (do tří let).

Úkolem sondy byl komplexní průzkum planetky Eros -- jejího složení a struktury. Měla stanovit velikosti, tvar, hmotnost, rozložení gravitačního pole, elementární a mineralogické složení, geologii, morfologii a složení povrchu, rozložení hmoty uvnitř tělesa a existenci případného magnetického pole.

Osm set kilogramů těžká sonda NEAR se na cestu vydala 17. února 1996. V červnu 1997 prolétla jen tisíc dvě stě kilometrů od planetky Mathilde, pořídila množství zajímavých snímků a určila také hmotnost celého tělesa.

Na oběžnou dráhu planetky Eros měla původně "dosednout" už 9. ledna 1999. Při kritickém manévru ale díky softwarové chybě vypověděl poslušnost hlavní raketový motor. Pozemským technikům se sice po 27 hodin podařilo s observatoří navázat spojení, ta ovšem mezitím prolétla oblastí, z níž se mohla dostat na dráhu kolem planetky a pouze ji ze vzdálenosti čtyř tisíc kilometrů minula. Přesto všechno se získala řada záběrů a také několik základních charakteristik celého tělesa.

Zálohy paliva, stejně jako dobré navržení všech systémů, umožnilo pokus za rok zopakovat. Tentokráte to vyšlo. Od 14. února 2000, tedy od svatého Valentýna, se tak Shoemaker-NEAR stal první umělou oběžnicí tak malého tělesa. Vědecké přístroje pracovaly prakticky bez chyby a získaly odhadem desetkrát více dat, než se původně předpokládalo. Jenom pro představu: Třírozměrný model celé planetky dalo dohromady 11 milionů laserových pulsů výškoměru; pečlivá měření pohybu družice ukázala, že má Eros pevné, avšak rozlámané jádro; rentgenové, gama a infračervené detektory pomohly přečíst chemické vlastnosti; 160 tisíc záběrů pak až na drobné výjimky pokrylo celý povrch více než třicet kilometrů velké planetky. Těleso, na první pohled podobné ohromné bramboře, pokrývají jak krátery, tak i nejrůznější zlomy, světlé a tmavé skvrny, stejně jako balvany o velikosti rodinného domku.

 "Odpověděli jsme na některé otázky, které se objevily v době, kdy jsme se dostali na oběžnou dráhu," komentoval dr. Andrew Cheng. "Víme, že Eros je pevné těleso se stejnorodým složením, z materiálu, jenž je pravděpodobně starší než Země. Ale nalezli jsme také řadu věcí, které jsme nečekali a na které ještě odpověď nemáme. Vědci proto budou získaná data analyzovat ještě několik následujících roků."

"Na zlomku záběrů s nejvyšším rozlišením jsme si všimli zvláštních jevů, které jsme na Měsíci či jinde ve Sluneční soustavě dosud neviděli," dodal Joseph Veverka, jenž vede "kamerový" tým sondy.

Vzhledem k tomu, že po roce práce v nádržích observatoře nezbývá téměř žádné palivu, rozhodl se letový tým poslat Shoemaker-NEAR v těchto dnech směr "k zemi". Poslední manévry, které se uskuteční 12. února, totiž sondu dopraví až k povrchu, na který v oblasti "velkého sedla" asi deset kilometrů velké prolákliny také dosedne. Po celou dobu přitom bude pořizovat ostřejší a ostřejší záběry.

Čtyřhodinový sestup začne v 16:31 našeho času, kdy se Shoemaker-NEAR odpoutá od své současné dráhy ve výšce 35 kilometrů od středu planetky (QuickTime, 2.4 MB). Několik dalších zážehů pak zpomalí rychlost sondy z třiceti kilometrů v hodině na čtvrtinu. Tedy trochu rychlejší chůzi.

Kamera observatoře bude namířena směrem ke Sluncem ozářenému povrchu a přibližně každou minutu pořídí jeden záběr. Poslední, který se dle odhadu podaří získat ze vzdálenosti pět set metrů, ukáže detaily malé jenom deset centimetrů. Ihned poté se operátoři pomocí kamery, laserového výškoměru, rádiového signálu, event. jeho definitivní ztráty pokusí určit okamžik dosednutí observatoře. Manévr, který vyvrcholí kolem deváté hodiny večerní, pokryjí hned dvě antény sítě Deep Space Network -- ve španělském Madridu a kalifornské Goldstone.

"Celá sekvence zážehů může, ale nemusí zajistit měkké dosednutí," popsal úvahy, co "potom", dr. Robert Farquhar, vedoucí celé výpravy. "Jelikož neznáme vlastnosti povrchu, můžeme jenom stěží předvídat, jak sonda dopadne. Obzvlášť proto, že nebyla stavěna s ohledem na takový manévr. Nanejvýš můžeme doufat v signál ze sondy, který nám potvrdí, že je stále v provozu."

Jiří Dušek
Zdroj: JHUAPL News a další
 

Příběh nesmrtelných poutníků -- díl poslední

Právě dnes, na přelomu dvou století, probíhá v jednom ze zákoutí sluneční soustavy podivuhodné setkání: Magický Jupiter nakrátko navštívily hned dvě pozemské sondy. Náš seriál ale nepřináší jenom pravidelné reportáže z tohoto rendezvous, ale i stejnojmennou knihu Zdeňka Pokorného, která shrnuje jiný bezesporu legendární projekt.

 Pro Američany je Cassini nejmohutnější a nejmodernější kosmickou sondou, ale zároveň bohužel i sondu poslední svého druhu. Na cestu se vydala už v polovině října 1997, poté byla výrazně urychlena gravitačním prakem Venuše v dubnu 1998 a v červnu 1999, Země v srpnu 1999 a naposledy u Jupiteru v prosinci 2000 tak, aby se usadila na oběžné dráze u Saturnu 1. července 2004. Planetu a suitu jejích měsíců bude studovat nejméně následující čtyři roky.

Cassini, jejíž cena dosáhla skutku astronomické výše 3,3 miliard dolarů, s sebou nese i západoevropské pouzdro Huyghens, které vlétne do atmosféry měsíce Titan. "Huygens bude zaměřen do jedné z nedávno zjištěných hranic mezi světlými a tmavými oblastmi na povrchu, což nám poskytuje dobrou šanci zkoumat oba typy povrchu - skalnatou pevninu i etanové a metanové moře," komentoval jeho cíl vědecký šéf projektu Cassini D. Matson.

Jeho krátký let -- palubní baterie vydrží jenom tři hodiny -- bude skutečně výpravou do neznáma. I když sonda Voyager 1 proletěla kolem Titanu ve vzdálenosti jen čtyři tisíce kilometrů a poskytla nám o něm základní informace, stále zůstává velkou záhadou. S průměrem 5150 kilometrů je druhým největším měsícem ve sluneční soustavě, dokonce o něco větším než planeta Merkur.

Obíhá kolem Saturnu ve střední vzdálenosti přes milion dvě stě tisíc kilometrů a je obklopen neprůhlednou vrstvou atmosféry. Tlak na povrchu je přitom o 50 % vyšší než na povrchu Země a atmosféra obsahuje především dusík (jako na Zemi!, zřejmě přes 90 %), relativně značné množství argonu a několik procent metanu. Dusík je v mrazivé atmosféře kapalný, prší na povrch, avšak odpařuje se zpět, protože teplota povrchu je nad bodem jeho varu (-180 stupňů Celsia). Uvidíme, co všechno zde uvidíme.

 

Poselství pozemšťanů
Gnóthi seauton. Poznej sebe samého.

Čím se nám budou Voyagery ponejvíce připomínat? Který jejich objev prohlásíme za nejvýznamnější? Bylo to zjištění sopek na satelitu Ió, nebo snad odhalení Jupiterových prstenců? Mohli bychom jako největší objev označit onu úžasnou složitost, s jakou se nám představily prstence Saturnu? A což tak družice Miranda a Triton, světy až neskutečně zvláštní, o jejichž svérázné kráse neměl před Voyagery nikdo ani potuchy?

Když se probíráme gigantickou směsicí objevů, dat a informací nejrůznějšího obsahu, stále zřetelněji si uvědomujeme, že vybrat a označit nějaký konkrétní výsledek za největší úspěch těchto misí možné není. Každý takový pokus ztroskotává, protože za každou jednotlivou informací, kterou nám sondy poskytly, se skrývá nejcennější přínos obou výprav -- zcela nový přístup ke zkoumání vesmíru.

Oba poutníci se budou připomínat nejen nám, lidem na planetě Zemi, ale možná i jiným bytostem na jiných světech, skrytých kdesi hluboko ve vesmíru. Člověk -- tvůrce sond -- se prostřednictvím těchto vyslanců představuje zatím anonymnímu adresátu.

Člověk se rád předvádí, chvástá a chlubí, velice rád se chlubí. Je to snad vlastní kaž-dému živému tvorovi. Chlouba lidstva je i v poselství, které naši poutníci nesou s sebou v podobě pozlacených měděných disků, jež jsou vlastně unikátními gramofonovými deskami. Na deskách je zachyceno opravdu to nejlepší, čím se tato civilizace může honosit: jsou tu úryvky z Beethovenovy Osudové symfonie, hudba geniálního Bacha, Mozarta, Stravinského, folklorní písně z Peru, Austrálie, Bulharska i Senegalu, melodie rokenrolové i džezové.

Do digitální podoby je zakódováno též 116 obrázků a fotografií. Jsou zde snímky neporušené přírody i podivuhodných architektonických výtvorů člověka, záběry lidí při práci a odpočinku. Klid a mír dýchá z těchto obrázků.

Proč ale na deskách chybí lomoz bitev, exploze bomb, staccato kulometů a sténání vražděných? Proč tu nejsou obrázky s pověstným atomovým hřibem, s mrtvou "měsíční" krajinou v místech, kde ještě nedávno existovala svěží příroda? Proč tu nejsou záběry z úděsné likvidace tropických pralesů? Nebo pohledy na bombami rozbité historické stavby a hromady mrtvol v koncentrácích? Vždyť i to je (bohužel) obraz naší planety a svě-dectví činnosti lidí.

Chápu -- člověk se chce ukázat v nejlepším světle. Nechce vystupovat jako barbar. Vždyť hledá své sousedy. Ale možná zatím poznává jenom sám sebe.

Malé vědění dává lidem pýchu, velké skromnost. Tuto pravdu zřetelně rozpoznáme i v krátkém poselství amerického prezidenta Jimmy Cartera, které namluvil na gramofonovou desku na Voyagerech:

"Toto je dárek z malého vzdáleného světa, ukázka našich zvuků, naší vědy, našich podob, naší hudby, myšlenek a pocitů. Usilujeme o přežití této doby tak, abychom mohli žít i v době vaší. Doufáme, že jednoho dne, až vyřešíme problémy, se kterými se potýkáme, se připojíme ke společnosti galaktických civilizací. Tento záznam představuje naši na-ději, naše odhodlání i dobrou vůli v tomto rozsáhlém a hrůzu nahánějícím vesmíru."

V podobném duchu se nese i poselství Kurta Waldheima:

"Jako generální tajemník Spojených národů, organizace 147 členských států, které představují téměř všechny lidské obyvatele planety Země, posílám pozdrav jménem lidu naší planety. Vykročili jsme ze sluneční soustavy do vesmíru, abychom hledali pouze mír a přátelství; abychom učili, budeme-li o to požádáni; abychom byli poučeni, budeme-li mít to štěstí. Víme velmi dobře, že naše planeta a všichni její obyvatelé jsou pouze malou částí tohoto rozlehlého vesmíru, který nás obklopuje, a proto vykračujeme do něho s pokorou a nadějí."

Zachytí někdo tato poselství?

Chcete znát pravděpodobnost, s jakou se tak stane řekněme v nejbližší miliardě let, po kterou by záznam měl vydržet ve stavu, aby jej bylo možné dekódovat? Takovou pravděpodobnost lze odhadnout, ale nejistota získaného čísla je závratně velká. Každý intuitivně tuší, že pravděpodobnost přijetí našeho poselství je pranepatrná. Ale o to teď nejde. Položme si jinou otázku: kdyby byla zpráva někým zachycena, rozpozná vůbec příjemce, odkud pochází odesílatel?

Na zadní straně desky je soubor obrázků, které dávají případným nálezcům návod, jak desku mohou přehrát a kde mají hledat potomky autorů poselství. Mapa prostorového rozložení pulsarů se zakódovanými periodami impulsů by měla umožnit lokalizaci sluneční soustavy. Tady -- řeknou si -- na třetí planetě v pořadí vzdálenosti od nenápadné, byť ne zcela nejběžnější hvězdy, žili (a snad žijí i dodnes) bytosti, chlubící se nejen svým uměním, ale i technikou. Mezi rozličnými zvuky jsou v poselství i signály z elektrokardiografu a elektroencefalografu, hluk vlaku, traktoru, auta i tryskového letadla, hřmění při startu kosmické rakety. Tato civilizace podává zprávu, že již začala s prvními kosmickými výboji, že je schopna zblízka fotografovat cizí nebeská tělesa. Uvádí základní matematické a fyzikální definice, kresbami naznačuje, co už ví o struktuře živé hmoty a o dědičnosti.

Jsou tyto záznamy dostatečným důkazem o vyspělosti naší civilizace? Opravdu nevíme, zda a jak tyto zprávy přijmou civilizace cizí, pokud ovšem vůbec existují. V každém případě je ale užitečné, že o nějaký kontakt usilujeme a současně se přitom snažíme shrnout to dobré, čeho společenství lidí dosáhlo. Vždyť každý pokus o pohled na sebe sama odjinud, pohled z povzdálí či z nadhledu, má cenu zlata. Tato civilizace se totiž právě nyní ocitá na křižovatce a musí se rozhodnout, kudy jít dál. V době, kdy vysílá své první vyslance k cizím hvězdám, měla by se současně postarat o to, aby nezanikla dřív, než poselství dorazí k možným adresátům.

 

Autorův dovětek
Když jsem se v patnácti letech poprvé pokoušel zakreslit na kus papíru vše, co jsem hvězdářským dalekohledem spatřil na žlutohnědém oválu Jupiteru, jen málo jsem tušil a oceňoval celou složitost tohoto světa. Ale Jupiterův a také Saturnův systém mně už tenkrát připadal zvláštní a natolik přitažlivý, že jsem se k němu musel vracet stále častěji. Možná, že tu sehrál svou roli kontrast s naší Zemí a blízkým Měsícem, možná to bylo něco méně zjevného.

Snažil jsem se dovědět se o těchto vzdálených tělesech co nejvíc informací. Vypisoval jsem si zprvu jen citace prací v astronomických časopisech, kde byla publikována pozorování obřích planet, později jsem seznam rozšířil na všechny vědecké práce, které se těmito světy zabývaly. Řadu z nich jsem také četl, i když jsem rozuměl jen něčemu. O t-o však teď nejde. Podstatné je, že tenkrát -- v 60. letech -- bylo docela dobře možné sledovat vše podstatné, co bylo zveřejněno v odborných kruzích o Jupiteru, Saturnu, jejich družicích, o celé vzdálené sluneční soustavě.

Tento stav se však prudce změnil po vypuštění sond Pioneer a Voyager; počet vědeckých prací o tělesech za drahou Marsu lavinovitě narůstal. Tenkrát, když Voyagery odstartovaly, jsem postupně vzdával snahu alespoň zaregistrovat vše, co se týká tohoto dosti širokého oboru a věnoval jsem se důkladně jen oboru mnohem užšímu -- rádiovému záření Jupiteru. V době, kdy jsem dokončoval svou disertační práci o Jupiterově dekametrové rádiové emisi a možných souvislostech se sluneční činností, obě sondy už minuly Jupiter a blížily se k Saturnu.

Tehdy mi projekt Voyager ještě nepřipadal nijak zvláštní. Byly tu i jiné lety, které slavily úspěch: Mariner 10 u Venuše a zejména pak u Merkuru, sondy Viking, jež měkce přistály na Marsu. Asi jsem se nijak zvlášť nezajímal o "filozofii projektu" a o dění tak říkajíc za kulisami, které dalo projektu Voyager dosud nevídanou dimenzi; možná, že k do-cenění jeho velikosti byl zapotřebí alespoň nevelký časový odstup.

Během průletu dvojky kolem Uranu a pak kolem Neptunu však bylo jasné, že se podařilo uskutečnit jedinečný let k tělesům na periferii sluneční soustavy. Neobyčejný svým provedením, vynikající svými výsledky. Nebývalé množství podivuhodných a překvapujících objevů dává celému projektu nádech senzačnosti a nadčasovosti.

Tehdy ve mně uzrálo rozhodnutí, že musím misi těchto dvou vyslanců lidstva zachytit literárně. Ne jako pouhou kroniku letu, encyklopedický výčet všech událostí, ale jako příběh, v němž bude i dost příležitostí zamýšlet se nad souvislostmi a okolnostmi celého projektu. Žádnou jinou knihu tohoto ražení, která by ve světě vyšla, neznám.

Tak jsem se prokousával mnoha desítkami prací, které s letem Voyagerů souvisejí. Vybíral jsem materiál z původních vědeckých publikací i zasvěcených komentářů, které se objevovaly v časopisech určených širšímu okruhu čtenářů. Neustále jsem vedl jakýsi vnitřní boj sám se sebou, co mám do textu zařadit a co už ne, abych čtenáře zaujal, poučil, ale neunavil. Mohu-li parafrázovat výrok Edwarda Stona ze srpna 1989, kterým vzdával hold Voyagerům, pak i já "se snažil přiblížit se co nejvíce hranici stravitelnosti textu pro čtenáře, ale nikdy ji nepřekročit". Nakolik se mi to povedlo, posoudí pouze čtenáři.

Obrázky, jež doprovázejí text, pořídily samozřejmě sondy Voyager stamiliony kilometrů odtud. Národní úřad pro letectví a kosmický prostor (NASA) je dal prostřednictvím Národního střediska pro data z kosmického výzkumu v Greenbeltu velkoryse k dispozici veřejnosti, jak o tom ostatně píšeme jinde. My ale snímky ze sond neuvádíme v pů-vodní podobě. Miloslav Druckmüller je mistrně digitálně upravil, takže snímky jsou nyní zbaveny šumu, poruch, kalibračních značek a všech dalších špatných vlastností, jež ztěžují jejich prohlížení, zachovaly si však všechny důležité vědecké informace. Na fotografiích jsou teprve teď vidět mnohé podrobnosti, které na původních záběrech zcela zanikaly.

(konec)

Zdeněk Pokorný, Příběh nesmrtelných poutníků. Vydalo v roce 1995 nakladatelství Rovnost.

 

© INSTANTNÍ ASTRONOMICKÉ NOVINY
...veškeré požívání a reprodukce se souhlasem
redakce...